Ďábel

Patrik Eliáš

Ďábel

Dallas.

Zelenočerné dresy. Derian Hatcher, jehož jste fakt nechtěli potkat v rohu u mantinelu. Jeden z nejsilnějších týmů konce devadesátých let. Místo, kde jsem si poprvé sáhnul na Stanley Cup.

A taky klub, do něhož jsem několikrát už měl nakročeno.

Asi.

Lou Lamoriello, skoro třicet let nejdůležitější postava New Jersey a můj šéf po většinu kariéry, měl oproti jiným generálním manažerům spoustu specifik. Jedním z nich bylo, že jste nikdy nevěděli, co s vámi zamýšlí a jestli se něco děje vzhledem k případným výměnám. Nikdy. Pokud něco pekl, tým o tom nesměl mít ani ponětí. Po celé NHL se ctilo, že když chcete obchodovat s Louem, musíte to dělat na férovku a držet jednání v tajnosti. Jakmile něco prosáklo na veřejnost před dokončením, byl konec.

O svém možném trejdu, a že se k nim párkrát asi vážně schylovalo, jsem slyšel vždycky jen zvenčí. Od novinářů, od svého agenta anebo od českých kluků z jiných týmů. „Hele, povídá se, že jdeš k nám,“ ozvalo se občas v telefonu. A pak hned informace za koho.

Nejčastěji se spekulace týkaly právě Dallasu, s nímž jsme svedli tvrdou a pro nás vítěznou sérii o Stanley Cup v roce 2000. Trénoval ho Ken Hitchcock, jemuž se líbila moje hra. Alespoň, co se ke mně doneslo.

Žádná výměna se ale nikdy nedotáhla, o žádné konkrétní se mi Lou ani nezmínil. Třeba se vždycky domáknul, že mi někdo tou dobou volal.

New Jersey jsem nakonec fakticky opustil jen na pár dnů své zámořské kariéry. V létě 2006, kdy mi vypršela smlouva a já se stal volným hráčem. Celou sezonu se mnou Lou nejednal o prodloužení a na konci mi jen popřál hodně štěstí, protože prý ví, že o mě bude po lize zájem a jiné kluby mě budou moci odměnit mnohem víc, než je v možnostech Devils. Sám jsem byl přesvědčený, že půjdu jinam, ale na trh s volnými hráči jsem se nepřipravil dobře. Nevěděl jsem, co přesně obnáší, a místo abych odletěl do Států a po prvním červenci seděl v kanceláři svého agenta, kde bych přímo viděl možnosti a návrhy od klubů, zůstal jsem v Praze a nespal do šesti do rána. Pořád jsem byl na telefonu, řešil s manželkou, co dál, a párkrát volal i rodičům. Ne a ne najít odvahu k rozhodnutí, které by během pár okamžiků změnilo naši budoucnost na několik let.

Zájemců se sešlo několik, ale na konci to bylo o dvou týmech, Los Angeles a Rangers. Nejdál jsme se dostali s Rangers, rozuměli jsme si co do platu i délky kontraktu, ale ztroskotali jsme na jednom dodatku. Požadoval jsem klauzuli zaručující nemožnost výměny bez mého souhlasu. Když už bych udělal takový krok a přešel k největšímu rivalovi, chtěl jsem mít jistotu, že se nebudu brzy zase stěhovat. Glen Sather, tehdejší šéf Rangers, mi ale v tomhle ohledu nevyhověl a já tak v jednu chvíli vzal telefon a vytočil známé číslo.

„Lou, jak se to vyvíjí? Měli byste zájem, abych u vás pokračoval?“

Obratem jsem dostal návrh smlouvy přesně podle mých požadavků. Nechápal jsem, že se mnou celý rok neprohodil na téma nové spolupráce ani slovo a pak během pěti minut předložil návrh, který jsem neměl důvod nepodepsat. Možná jen čekal, jestli sám zavolám.

Vzal jsem to.

V tu chvíli jsem věděl, kde budu dalších sedm let hrát. A protože mi bylo třicet, říkal jsem si, že tímhle podpisem je to jasné. V Devils jsem začal a v Devils i skončím. Bylo by hezké to tu dohrát, blesklo mi hlavou. Když se později narodily dcery, pochvaloval jsem si tuhle možnost ještě výrazněji. Víc než kdy předtím jsem si začal uvědomovat, co znamená být zapojený v konkrétní komunitě, kde jsem toho tolik prožil. Co představuje New Jersey pro mě a co já pro New Jersey. Definitivně a napevno jsem se stal součástí velké rodiny, hráčem, na něhož se dívají fanoušci jinak, než na jiného sebelepšího, co přijde odehrát pár sezon a zase pokračuje jinam.

Na úplném závěru jsem si ještě pohrával s myšlenkou přece jen vyzkoušet jiný tým. Jen z principu, abych poznal, jaké to je hrát v kanadském klubu nebo v Detroitu, jehož pojetí hokeje jsem vždycky oceňoval. S ním jsem dokonce před podpisem svého posledního kontraktu i chvíli jednal, ale z žádné stránky se nejednalo o výhodnou nabídku.

A tak jsem hokej opustil jako hráč Devils.

Nechal jsem tam za sebou přes dvanáct stovek zápasů.

Přes tisíc bodů.

Přes dvacet let.

Přes milion zážitků.

Bylo mi potěšením, drahé New Jersey.

NHL. Já ani nevěděl, co to je. Poprvé jsem pořádně zaregistroval, že nějaká taková soutěž existuje, až když jsme v šestnácti odjeli do Kanady s národním týmem. V Camrose hodinu od Edmontonu se od začátku osmdesátých let konal Viking Cup, turnaj různých zámořských a evropských výběrů, co měl parádní úroveň. Nejdřív jsme na tamní týmy složené vesměs ze starších a silnějších kluků koukali s respektem a trochu strachem, ale na ledě se nám pak ukázala zajímavá věc.

Hrajeme chytřeji. Dokážeme si s nimi poradit.

Mě navíc uchvátil menší led. Připadalo mi, že mi vyhovuje, když se hra odehrává rychleji. Byl jsem tam ve svém živlu.

Navíc jsme se byli podívat na zápase Edmontonu, kde v tu dobu váleli Vláďa Vůjtek s Petrem Klímou. Pak nám je i představili a my z nich byli unešení. Fascinoval mě ten veliký stadion, spousta lidí, úžasný hokej a, co si budeme povídat, i West Edmonton Mall, ohromný obchoďák s horskou dráhou, delfíny, vodním parkem nebo kluzištěm.

Sem chci. Tady chci jednou hrát, zařekl jsem se. Najednou jsem měl jasný cíl, čeho chci dosáhnout.

Že se v životě vydám cestou hokeje bylo jasné někdy od třinácti, kdy jsme doma v Třebíči se spoluhráčem Michalem Mikeskou začali ostatní výrazně převyšovat. S rodiči jsme řešili, co dál. Hokej hráli i moji dva starší bráchové, ale jeden už zrovna končil a druhého k tomu donutilo vážné zranění, když při zápase přišel o ledvinu. I jejich názor mě postrčil k tomu, abych odešel někam, kde se můžu zlepšovat, jestliže na to mám.

A teď kam…

V Brně klub upadal, v Jihlavě mi řekli, že mají svých hráčů dost, a tak z možností zůstalo Kladno, které nám doporučil bráchův kamarád, který tam hrál. Navíc mi osobně přijel nabídnout přestup pan Slánský, šéf zdejší mládeže.

Nebudu lhát, nechtělo se mi tak daleko. Bylo mi jasné, že se mi bude stýskat.

A taky že jo. Uvedl jsem se jako ubrečený cucák, jemuž bylo věčně smutno. Tehdy se nedalo jen tak zavolat domů jako dnes. V klubu hrál jediný kluk z Moravy, o rok starší Láďa Kohn z Uherského Hradiště, který chápal, čím si procházím, a dost mi pomáhal. Do Třebíče jsem jezdil třeba jen jednou za měsíc, a to ještě způsobem, že i cesta do vesmíru se zdála jednodušší. Protože jsem vyrážel v pátek večer po zápasech, stíhal jsem jen courák do Dejvic. Odsud metrem na Florenc a tam jsem buď měl štěstí a chytnul autobus do Jihlavy nebo rovnou do Třebíče, případně jsem musel vlakem do Pardubic a tam přestoupit na jiný do Jihlavy.

Neskutečné štreky. Domů jsem se dostával nad ránem a další den musel zase zpátky. Nechápu, jak jsem to jako malý kluk sám na všech těch nádražích zvládnul.

V Kladně jsme všichni chodili do hokejové třídy na učňáku s maturitou a do osmnácti museli bydlet na intru, který byl jednoduše děsný. Při generálním úklidu běhaly občas po chodbě myšky. Na každém patře nás hlídaly vychovatelky a jedna z nich, už starší paní, dostávala od všech těch náctiletých hejsků hrozně zabrat. Vyloženě trpěla, bylo mi jí líto. Do půl desáté jsme mívali led, přiběhli jsme v půl jedenácté a už netekla teplá voda. Ob týden jsme pak ráno vstávali ve tři čtvrtě na pět, protože nám jel autobus do poldovky, kde jsme se učili vrtat, soustružit a vůbec pracovat s plechem.

Upřímně, na manuální práci jsem nikdy nebyl a tam jsem k ní získal ještě větší odpor. A dobře, že jsem nepřišel o ruce, protože jednomu spoluhráči, nabušenému klukovi z Kralup, se namotal plech na vrták a jeho první reakce byla, že ho chytí. Samozřejmě mu úplně rozřezal dlaň a tekla z něj spousta krve. S hokejem měl utrum.

Nejvíc jsme se pokaždé těšili na svačinu v devět. Vidět sice nějaký expert na výživu, jakou jsme tam do sebe ládovali sekanou, šel by si rovnou hodit mašli, ale pro nás to byly nejlepší chvíle z pracáku.

Ostatně, ta grilovaná kuřata ve stánku na náměstí, co jsme úplně milovali, nebyla asi o moc lepší.

Kulinářské zážitky nám přichystal až Tomáš Vokoun, s nímž jsem poslední rok už bydlel na bytě ještě s Pavlem Trnkou. Tomáš byl vyučený kuchař a vyvařoval nám. Pokud jsme tedy měli za co nakoupit. Jak jsme totiž začali vydělávat, ve škole dostali individuální plán a po trénincích s áčkem měli dost času, sem tam jsme zaběhli na automaty. Byla to kladenská specialita, hrála je většina zdejších kluků a my mladší se chtěli vyrovnat starším.

Proto jsme měli měsíce, kdy jsme jedli jen instantní polívku s rohlíkama. Na nic jiného nezbylo.

Gembler se ze mě naštěstí nestal a hokejově to šlo dobře. První dva roky v dorostu nás vedl pan Šindler a mě hned dal do první lajny, kde jsem se vedle starších kluků Bédy Carvana a Zdendy Kudrny vyhrál. Od prvního výběru ve Slaném si mě navíc vybrali do reprezentace, kde jsem hrál stabilně s Vencou Varaďou a Pepíkem Marhou. S nimi to byly fantastické roky. Když nepočítám sezony v New Jersey po boku Jasona Arnotta a Péti Sýkory, tohle byl nejlepší útok, v jakém jsem nastupoval. Nám se neskutečně dařilo, dávali jsme spoustu gólů a vyhráli každý turnaj až do mistrovství osmnáctek, kde jsme se nedostali do finále a skončili třetí.

Jen kladenské áčko mi nebylo souzené.

Vládli mu kluci jen o pár let starší než já, Patera, Procházka, Vejvoda, Gardoň, Zajíc nebo Veber. Hráli skvělý hokej a já byl jen jedním z dalších mladých, co se snažil uchytit. Sice jsem s nimi od sedmnácti trénoval, ale šancí jsem moc nedostával. Pouštěli mě na led na pár minut nebo jsem seděl. Viděl jsem o rok mladšího Péťu Sýkoru v Plzni, jak to tam mezi dospělými sype každý zápas, a říkal si, proč mi taky nedají šanci. Chuť jsem si vždycky spravil v juniorce a v nároďáku, ale štvalo mě, že tolik nehraju. Trenér Neliba byl vcelku v pohodě, ale jeho asistent pan Müller mě neměl moc v lásce. Jakmile jsem udělal chybu, nepodržel mě.

„Ten je hroznej, posaď ho,“ slýchal jsem za svými zády na střídačce.

Přesto jsem zaujal Honzu Ludviga, bývalého útočníka a tehdy už skauta Devils. Líbil jsem se mu v reprezentaci a později vyprávěl, že se na mě třikrát vyrazil podívat v extralize a já ani jednou nehrál. Dvakrát jsem seděl a potřetí jsem při fotbálku před zápasem v Pardubicích sáhnul do skleněných dveří a rozřízl si žílu v ruce, takže mě vezli do nemocnice. Pokaždé tak musel napsat, že vypadám dobře na rozcvičce. Přesto si mě prosadil a New Jersey mě skutečně draftovalo.

Můj sen o NHL se přiblížil, ač se to ne všem líbilo.

Každé cvičení jsem vzal jako boj o život. Buď mě dostanou, nebo jim ujedu.

Vždycky jsem byl druhý nejmenší ve třídě. Ještě koncem základky jsem neměřil ani sto šedesát centimetrů. Malej, hubenej, kost a kůže.

„Co tam ten chcípák chce dělat, vždyť vyhoří jako papír,“ prohlásil o mně jeden z třebíčských trenérů, když jsem odcházel do Kladna. Něco podobného se ke mně doneslo, i když jsem odsud mířil do Ameriky.

Nikdo z těch, co o mně takhle mluvili, ovšem neznal moji povahu. V mé mysli totiž žádné centimetry ani kila nehrály roli. Tam vše řídila jen moje soutěživost a přirozená snaha vyrovnat se starším bráchům. Odmalička jsme spolu mydlili hokej na plácku za barákem a já nikdy nechtěl být ten odstrčený.

Táta nás navíc všechny popoháněl, abychom dělali něco navíc než ostatní. Na horách jsme běhali sjezdovku, kousek od našeho domu zase dlouhé schody. Jednou se tátovi nelíbilo, jak jsem hrál žákovský zápas, tak mě cestou z Jihlavy vysadil a já běžel za autem celý dlouhý kopec směrem na Brtnici. A když jsem si někdy ve třinácti otvíral pusu na trenéry, protože jsem všechno věděl nejlíp, skočil táta z tribuny na střídačku, přes helmu mi nafackoval a řekl, ať se jdu svlíkat, že okamžitě jedeme domů.

„Zdeňku, neblbni, máme ještě turnaj,“ uklidňovali ho koučové.
„Ne, takhle se chovat nebude,“ odpověděl a já vážně skončil.

Popravdě, moc to nezabralo, já byl parchant hlavně na ostatní kluky, když něco pokazili. Řval jsem na ně, protože jsem chtěl vyhrávat a měl jsem pocit, že mi to kazí. Nenáviděl jsem, když něco nešlo podle mého.

A nejvíc ze všeho jsem nenáviděl porážky.

V roce, kdy jsem poprvé letěl na kemp, získali Devils Stanley Cup. Jejich farmářské mužstvo v Albany vyhrálo AHL.

Super, mám se prosadit v nejlepším týmu NHL, a když to neklapne, budu se rvát o místo pro změnu v nejlepším týmu na farmě.

Věřil jsem si, ale když jsem poprvé otevřel dveře kabiny, kde se převlíkaly hory svalů jako Stevens, Guerin, Daneyko, Chambers a další, držel jsem se radši stranou podél zdí. Přesto jsem věděl jednu věc: od dětství jsem přece zvyklý, že jsou všichni okolo mě silnější. Takhle jsem si přece připadal i tehdy v Camrose. Jestliže dám do své hry rychlost a myšlení, zvládnu to.

A taky, že jo.

Každé cvičení jsem vzal jako boj o život. Buď mě dostanou, nebo jim ujedu. Kličkoval jsem, naznačoval, uhýbal. Spoléhal jsem na svoji šikovnost a hbitost a většinou jsem byl já ten, kdo uspěl.

Jednu z největších poklon mi o pár let později složil náš kouč Larry Robinson, sám člen neporazitelné montrealské dynastie sedmdesátých let a následně trenér, který vedl i Gretzkyho. Řekl mi, že v jeho očích jsem patřil k jedněm z nejlepších hokejistů po stránce čtení hry. Že jsem měl smysl pro hokej. Hockey sense, jak v zámoří říkají.

Díky Larry.

Měl jsem to tak dané odmala. I v televizi jsem sledoval kolektivní sporty způsobem, že jsem se zajímal, co, jak, kdo dělá a proč. Bavil mě fotbal a v hokeji pro mě největší radost představovala povedená narážečka.

Soubojů jsem se ani mezi těmi stokilovými borci nebál, ačkoliv jsem v Americe přece jen začal přibírat, ale nikdy jsem se nesnažil někoho přetlačit u mantinelu. Spíš jsem se třeba na protihráče dlouho díval, že se s ním srazím a pak jsem uskočil. To jsem dělal vyloženě rád. Nebo jsem si pouštěl puk mezi nohama abych se vyhnul srážkám.

Neumět to, v NHL devadesátých let bych nepřežil.

Můžu říct, že jsem ještě poznal hokej, který vážně bolel. Snad každé střídání jste dostali sekeru, a když jste se rozhodli stoupnout před bránu, okamžitě vám přistálo na zádech pár krosčeků. Obránci nebyli ti rychle bruslící technici, co dneska, byly to obři bez soucitu. Ještě teď mě zabolí třeba jen samotné pomyšlení na finále Stanley Cupu 2001 a všechny ty souboje s Adamem Footem. Nebo na zápasy s Philadelphií, která měla hráče jednoho jako druhého, velké a silné. Na Beukebooma, Kasparaitise, McGillise. Jau, to bylo modřin. A co si budeme povídat, i otřesů mozku, které se tehdy neřešily zdaleka tak přísně jako dnes. Prostě tě bolela hlava, ale hrál jsi dál.

Do Philly se mi často vyloženě nechtělo, protože jsem věděl, jak to bude vypadat. Budou nás bít, do toho na nás budou hulákat a plivat fanoušci a sotva si sedneme na trestnou, budou na nás bušit přes plexi.

Zvláštní, přesto se mi tam vždycky dařilo. Zrovna tak proti Islanders a Rangers, rivalům, s nimiž jsme se potkávali nejčastěji. Sám jsem nejraději hrál s Montrealem, který vyznával technický evropský hokej a lidi tam byli hluční, ale slušní. Podobně jako v Torontu, přestože našim bitvám v play off taky nechyběly emoce.

Tam jsem se rval i já, když mi dal Darcy Tucker krosček do zubů.

Ale zpátky do mého prvního kempu… S Péťou Sýkorou, s nímž jsme přišli ve stejný rok, nás hned rozhodili na pokoje s Kanaďany, ať si zvykáme. Mě vyfasoval jistý Rob Pattison, kluk z farmy. Chudák, jako by bydlel sám. Sice jsem se od draftu učil anglicky, ale fakticky jsem neuměl pořád ani slovo.

Trochu jsem doufal, že se nás ujme Bobby Holík, jenže ten byl po pěti letech za mořem schopný říct maximálně tak „Čiau“. Hodně rychle nás vyvedl z omylu, že by nám nějak pomáhal, to spíš my jeho postupně učili zase česky, protože se oženil s Američankou a chytil silný místní přízvuk. Přesto mám pocit, že to byl právě Bobby, kdo tlumočil můj první velký rozhovor s Louem. Po prvním kempu mě totiž chtěl poslat do juniorů a já se mu snažil vysvětlit, že ne. Že buď farma, nebo se vracím zpátky do Česka. Vůbec jsem tehdy netušil, jaké osobnosti drze oponuju. Ale zabralo to, přeřadili mě na farmu do Albany, kde jsem potkal nejlepšího trenéra, jakého jsem si mohl přát.

Robbie Ftorek to ve mně viděl.

Dal mě do první lajny se Steviem Sullivanem a Scottem Pellerinem. Se Steviem jsme si hokejově sedli, navíc mi ukázal, že i malý hráč se dokáže prosadit, Scott byl zase poctivý dříč, lídr. Hokej mě v Albany bavil. Měli jsme skvělý tým, vyhrávali jsme, chodilo na nás třeba i jedenáct tisíc lidí a já byl nadšený ze všeho. I z nekonečných cest autobusem, co k AHL patří, nebo z Robbieho bruslařských tréninků. Uměl je totiž ozvláštnit, jezdili jsme s padáky, dělali různé soutěže, mělo to úroveň.

Respekt jsem si získal i tím, že jsem se postavil při tréninku Chrisovi McAlpinovi, pořádnému řízkovi z obrany. Osekával mě, protože jsem byl mladej kluk z Evropy, tak jsem si to nenechal líbit a přetáhnul ho taky. Ještěže nás roztrhli, protože by mě rozmlátil, ale aspoň jsem ukázal, že se nebojím.

Hodně mi pomáhal polský spoluhráč Krzysztof Oliwa, kustod, který se mnou všechno po městě zařizoval, i jedna rodina, u níž jsem bydlel, když jsem pendloval mezi farmou a prvním týmem. Dodnes se vídáme. Koupil jsem si tehdy své první auto, bílý jeep cherokee, a z tréninků jezdil domů pustit televizi, abych z ní pochytil angličtinu. Taky jsem si pořídil psa labradora. To byl můj parťák.

V Albany jsme ten rok udělali ligový rekord v počtu bodů, ale v prvním kole vypadli 0:4 na zápasy s Cornwall Aces, které trénoval Bob Hartley a hrál za ně Pepík Marha. Hráli jsme totiž asi ve třinácti lidech kvůli zranění. Mně se ale sezona povedla, na nováčka jsem si držel slušnou produktivitu a dočkal se i premiéry za Devils. Ačkoliv jsem ještě nechápal zákonitosti NHL a často si jako spousta dalších kluků říkal, proč nahoru povolávají toho a toho a ne mě, zápasů v New Jersey postupně přibývalo.

„Začni o sobě přemýšlet v jiné dimenzi. Máš ohromný potenciál, ale dokud si sám neuvědomíš, co můžeš dokázat, nedokážeš nic.“

Ta slova Robbieho Ftoreka se mi uchytila v hlavě. Když z něj udělali trenéra Devils, zavolal si mě k sobě a tohle mi řekl. Ohromně mi pomohl. Já přece jen koukal na kluky kolem sebe, jako by byli něco víc. Vždyť to byli šampioni Stanley Cupu. Co na tom, že Marty Brodeur byl jen o něco málo starší, pro mě už byl legendou, stejně tak Scotty Stevens, Scotty Niedermayer, Johnny MacLean nebo Billy Guerin. Robbie nás ale postavil dohromady se Sykym, s nímž jsme se už na farmě skvěle sehráli, a my zjistili, že nejsme o nic horší než zkušení kluci okolo nás.

Po čase, jak naše role v týmu rostla, jsme si už i dovolili nějaké ty srandičky.

Třeba jsme vždycky chtěli na tréninku jezdit dva na jednoho proti Stevensovi. Třikrát, čtyřikrát jsme se mu překřížili, což ho spolehlivě rozpálilo, a nadával, že se na to může vybodnout a jestli si myslíme, že na tohle budeme mít čas při zápase.

No, měli jsme…

Ostatní z nás měli srandu, že jsme jak dvě děcka. Že se pořád něčemu chichotáme jako ženský. Často jsme mezi sebou mluvili česky, což nám zároveň pomáhalo i při hře. Když jsme na sebe něco křikli, soupeři netušili, o co jde. Nemohli správně reagovat.

V lajně, kde s námi hrál na centru Jason Arnott, jsme měli třeba i spikleneckou domluvu, že jakmile budeme hrát na prázdnou bránu při soupeřově power play, musíme si přihrát, abychom měli všichni tři body. První co, když jsme v takové situaci dostali puk, jsme tedy nesobecky koukali, kde jsou ti další dva.

Tedy, nesobecky vůči nám. Ne vůči ostatním spoluhráčům.

Při přečíslení jsme zase byli domluvení, že puk dostane ten, co může zbylým dvěma přihrát na střelu bez přípravy. Vždycky. Kdykoliv jsme měli prostor a jen trochu šanci, zavezl to ten, kdo pak nabíjel na volej.

Věc, která se mi vždycky vybaví z téhle doby, jsou i naše tehdejší tréninky. Mívaly často grády div ne větší než zápas, protože Bobby Holík všechny mydlil bez rozdílu, čímž postupně ostatní vyhecoval. Bylo to fyzické monstrum s ohromnou přírodní silou, jakou jsem u nikoho jiného neviděl a neznal něco jako volnější tempo, byl schopný vám useknout ruce už při prvním cvičení. Jak nad tím tak přemýšlím, my měli tehdy úžasný, správně naladěný tým.

A nad vším dohlížel architekt Lou.

Pod ním to byla regulérní vojna, což vám poví každý, kdo ho zažil. Hned co vám poprvé potřásl rukou, vám vyjmenoval pravidla, jaká je třeba dodržovat, a na něž osobně dbal. Jestli potom za sezonu minul dva tři dny, kdy se neukázal v kabině, je to moc. Všechno měl pod kontrolou, nic mu neuniklo. Mluvil do práce trenérům, byl na každém mítinku a videoporadě a jeho názor byl určující i ohledně taktiky.

Jestliže jsme měli odjezd autobusu v šest, za deset šest jsme museli být nastoupení, jinak bylo zle. Nesnášel, když někdo chodil se svěšenou hlavou. Ať jsi klidně naštvaný, ale nešiř tady negativní náladu, říkával. Čísla na dresu jsme až na pozdější absolutní výjimky typu Gilmoura, Mogilného nebo Jágra mohli nosit jen do třicítky. Měli jsme taky povinnost chodit hladce oholení a jak Lou viděl někoho se strništěm, hned mu vpálil, jestli neví, kde má holící strojek. Neexistovalo, aby třeba někomu čouhaly zpod helmy dlouhé vlasy.

A teď se mrkněte na tuhle fotku…

Jo, zkoušel jsem, co si můžu dovolit. Byl jsem trochu rebel. Moje blonďaté háro mi Lou toleroval, dokud jsem hrál dobře, ale výhrady stejně měl, zrovna tak když jsem přesedlal na krátkou platinu. Přitom jsem vypadal jako Billy Idol. A nejhorší bylo, když jsem se jednou před All-Star přestávkou nechal obarvit načerno a přidal tři červené pruhy. Kadeřnice tvrdila, že se za pět dní vymyjí. Během volna jsem dál chodil na tréninky a myslel si, že Lou bude pryč, jenže on samozřejmě hned druhý den dorazil. Asi zkontrolovat, kdo si dává navíc.

Jak mě uviděl, hned se ptal, co to má znamenat.

Spoléhal jsem na to, že nerozumí trendům v účesech, tak jsem odpověděl, že takhle mi sama od sebe chytila ta černá na blonďatou.

„Vůbec mě to nezajímá. Okamžitě s tím něco udělej,“ reagoval Lou a já tak ještě ten samý den musel komplet načerno. Památka na pruhy zůstala jen uvnitř helmy. Všude rudá.

Občas jsme s Louem vedli i vážnější boje. Měl problém s mým hokejem i přístupem. Třikrát jsme se za zavřenými dveřmi hodně ostře pohádali, létaly i nadávky. Já mu třeba vpálil, že mě nemá rád, protože jsem z východní země a vyrůstal jsem v komunismu, on mi zase vyčítal třeba i moji tehdejší přítelkyni, která se mnou byla v Americe. Prý jsem dost mladej na to, abych měl tak dlouhý a vážný vztah. To mě hodně naštvalo. Co mu bylo po tom, s kým žiju? Fakt je ten, že kvůli přítelkyni, která neměla svůj program a jen na mě čekala doma, do mě šil i můj tehdejší agent pan Henyš.

Lou byl holt striktní i v těchto věcech, málokdy si někoho připustil k tělu. Sice často mluvil o rodině, ale věděli jste, že skutečnou rodinu zná jen jedinou. Devils. Na druhou stranu, pokud se kdokoliv z kluků dostal do osobních problémů, pomáhal jim, co to šlo. Rozhodně byste o něm ale neřekli, že byste si s ním fajnově pokecali. Vyzařoval z něj respekt v každém okamžiku, člověk před ním kolikrát ani nemohl být sám sebou. Čím hlouběji jsem pronikal do angličtiny, tím víc jsem chápal, jak je při týmových mítincích schopný seřvat úplně každého. Až tak, že ho ztrapní.

Vymění vás, nesplňujete nároky týmu, nereprezentujete logo, nazdar. Pak si vás vzal stranou a naložil vám úplně stejně.

Jediní dva kluci mohli cokoliv, Brodeur a Stevens. A o Niedermayera taky nikdy ani nezavadil, to byl absolutně nekonfliktní a tichý hráč. Zato mě si často přede všemi bral do pusy, hlavně v prvních letech, než jsem trochu zmoudřel. Vadily mu třeba i takové věci, že jsem při zápase naštvaně bouchnul dveřmi od střídačky. Nebo že jsem si chtěl vzít na brusle černé nože. To hned během tréninku přišel kustod s omluvou, že sorry, že mu Lou vynadal, jestli se nezbláznil. Že nikdo nebude vyčnívat z týmu.

Tenhle řád nám přinášel úspěch a Louovi získával respekt, přesto myslím, že určité oblasti nezvládnul dobře. Třeba PR. On měl v týmu Brodeura se Stevensem nebo naši lajnu se Sykym a Arnottem v době, kdy jsme patřili k nejlepším útokům v NHL, a přitom individuality nikdy nechtěl mediálně prodat. Tým. Tým. Tým, to bylo jeho, přitom mohl získat daleko víc fanoušků a tím i peněz. Na nás ale lidi chodili jen proto, že jsme měli výsledky, ne proto, že za nás chytal jeden z nejlepších brankářů historie a obranu řídil úžasný lídr, z něhož měla strach celá NHL.

Tehdejší majitel John McMullen dal Louovi stoprocentně volnou ruku a on nějaké PR vůbec neřešil. I to byl jeden z důvodů, proč se po změně vlastníků dostával čím dál častěji do sporů a nakonec odešel. Manažer jako takový je skvělý, ovšem v nové éře hokeje podle mě nedokázal fungovat tak jako v té předchozí. NHL se měnila, ale on stále držel svůj recept a spoléhal na zkušené hráče. Zapojovali jsme málo mladých, čímž se vývoj organizace zpomalil.

Během mé kariéry nastaly i chvíle, kdy se mi nelíbilo, jak se ke mně zachoval. Třeba když jsem po roce přišel o kapitánské céčko. Rozhodl tak nový trenér Brent Sutter, což bylo v pořádku, každý kouč má právo vsadit na své koně. Mě ale naštvalo, že jsem se o změně dozvěděl od novinářů.

Zeptali se mě, co říkám na skutečnost, že už nebudu kapitánem, a já netušil, co odpovědět.

Lou mě v té chvíli zaskočil, protože jak měl všechno pod kontrolou, tady nechal Suttera dělat, co si zamane, a ještě mi ani nic neřekl.

Ostatně trenérů jsem taky zažil spoustu a různých. Zpočátku jsme třeba trochu válčili i s Patem Burnsem, který nás vedl při mém druhém Stanley Cupu v roce 2003. Měli jsme totiž tréninky, kdy jsme se prvních deset minut ani nesměli dotknout puku. Kroužili jsme po ledě jako děti a čekali, až se kouč uráčí za námi. Možná se nám jen snažil ukázat, kdo je boss. Následovalo první cvičení, střelba od druhé modré, pak od červené a od bližší modré. Kdo minul bránu, dělal kliky. Připadalo mi to nesmyslné. Tohle jsou tréninky NHL? Pat býval oceňovaný jako špičkový kouč, ale podle mě nás toho systémově zase tolik nenaučil, přebrali jsme věci od Larryho Robinsona a předtím Jacqua Lemaira.

To Jacques zavedl slavnou past ve středím pásmu. Chtěl, aby centr vůbec nechodil napadat, od toho byla podle něj výhradně křídla. Díky téhle taktice vyhráli Devils Stanley Cup v pětadevadesátém, kdy znemožnili daleko talentovanější Detroit, a proto na tenhle způsob bez tlaku na rozehrávající tým postupně přecházela většina ligy.

Robbie s Larrym nám ale dovolovali i kreativní věci. Larry dokonce říkával, že je mu jedno, co děláme v útočném pásmu, ale jen chce, ať dáme víc gólů, než dostaneme, a abychom měli jednoho útočníka zpátky, kteréhokoliv. Ano, jak jsme ztratili puk, museli jsme se postavit do středního pásma a čekat, ale nám to všem tehdy dávalo smysl. Proč se vysilovat naháněním soupeře, když si na něj můžeme počíhat a pak ho zavřít a mít tak i víc energie do protiútoků? Nenahazovali jsme slepě puky, jen jsme neplýtvali silami ve hře bez kotouče.

Sice se kvůli tomu vžila představa, že hrajeme nudný hokej, ale my kromě toho, že jsme dostávali málo gólů, jsme jich v sezoně 2000/2001 v lize i nejvíc dali. Na to už nikdo nepoukazoval. Mogilnij nastřílel tu sezonu přes čtyřicet branek, já rovných čtyřicet, Syky pětatřicet, další kluci přes dvacet. Měli jsme výjimečný útok.

Nepřipadalo nám, že hrajeme nudně.

V letech 2000 a 2001 Lou náš tým vyladil dokonale. Ke stabilní roky sehrané ose se přidal mladý Scott Gomez a do obrany zapadl úžasně Brian Rafalski. Nezažil jsem jindy tak intenzivní pocit vnitřní síly, kdy jsme věděli, že můžeme porazit každého. Znali jsme své role. Měli jsme dvě našlapané útočné formace, pak Bobbyho, Randyho McKaye, Jaye Pandolfa, Johna Maddena, Sergeje Brylina a Sergeje Němčinova, což byli pracanti na defenzivní práci a odváděli ji skvěle, k tomu dokázali sami udeřit.

Sakra, to bylo něco tak úžasného. Každý přesně věděl, proč v mužstvu je.

Jako asistent trenéra u nás tehdy byl Sláva Fetisov, jeden z nejlepších beků všech dob, s nímž jsme řešili přesilovky. Nechal nám volnost, ať něco vymyslíme a přijdeme za ním, že se o tom pobavíme. Hráli jsme, co jsem kdysi na Kladně odkoukal od Patery s Procházkou. Rozehrávku, kdy se obránce vracel pro puk a zbylí čtyři hráči stáli ve všech čtyřech koncích modrých čar, roztažení po hřišti. Díky Marty Brodeurovi, který uměl přihrávat líp než kdejaký bek, jsme se v takových případech dostávali do spousty šancí jen proto, že nás soupeři nezvládli pokrýt, a my rychle přešli k nim do pásma.

Miloval jsem situace, kdy se zápasy lámou. Vždycky jsem chtěl být ten, kdo ovlivní výsledek.

Už ani nevím, jak se mi poprvé ocitnul v rukou Stanley Cup po šestém zápase v Dallasu. Nepamatuju si, jestli studil nebo jak těžký mi připadal. Jen jsem ho najednou držel a v euforii něco česky křičel, v kabině jsme pak kouřili doutník s Bobbym a panem Holíkem, jeho tátou. Po večeři jsme s pár klukama zůstali na hotelu, zatímco ostatní vyrazili jančit do města. Jen jsme seděli a povídali a cítili ohromnou úlevu po té dřině, co jsme měli za sebou.

Vydržel s námi i Larry. Další trenér, jehož vždycky budu právem vychvalovat.

To on nás k vítězství nakopnul ve finále konference, kdy jsme prohrávali s Philadelphií už 1:3 na zápasy. Je to kliďas. Člověk, co má rád, když se maká, ale zároveň mu záleží na tom, aby se všichni hokejem hlavně bavili. Nebyl striktní typ kouče. Když ovšem i on, taková povaha, co nemá ráda konfrontaci, vletěl do kabiny a začal kopat do všeho okolo sebe a házet košema, zůstali jsme tak ohromení a získali z jeho emotivního řádění takovou energii, že se nám povedlo sérii otočit. Viděli jsme, jak moc Stanley Cup znamená pro trenéra, který sám už tolikrát došel až na vrchol, ale stejně měl chuť vyhrát znovu. Vtloukal nám, že máme třeba jen jedinou šanci v kariéře a nesmíme ji promarnit.

Sedmý zápas s Flyers skončil 2:1 a já dával oba góly. Nikdy na ně nezapomenu.

Jen už nevím, s jakou to bylo hokejkou. Když mi to totiž pár zápasů nelepilo, brával jsem si ty Sykyho, míval je pružnější a puk z nich líp lítal. Takhle jsem hole měnil pořád dokola. Podobný psychouš byl i Mogilnyj, ten to tam sice sypal ob zápas a stejně vyhazoval hokejky a brusle do koše, že mu to nejde a nemůže bruslit a kdesi cosi.

Jeden rituál jsme měli se Sykym i společný. Ládovali jsme se cheesecaky z restaurace, kam jsme chodili na večeře.

Další z Louových pravidel totiž spočívalo v tom, že tým musel při play off zůstávat na hotelu i při domácích utkáních. Zatímco v jiných klubech si od sebe kluci rádi odpočinuli, my byli pořád spolu a večer co večer se scházeli v podniku kousek od zimáku, co působil trochu mafiánsky a bylo v něm divné šero. Nespornou výhodu ale představovaly ty úžasné koláče.

Co jsme zjistili, že nám nesou štěstí, nechávali jsme si je i balit s sebou. Před každým zápasem jsme je do sebe prali i na pokoji, kde jsme samozřejmě bydleli spolu. Tehdy jsem kvůli tomu vážil nejvíc v kariéře, nějakých třiadevadesát kilo.

Dobrá přihrávka pro mě vždycky znamenala víc než gól. Taky jsem miloval situace, kdy se zápasy lámou. Vždycky jsem chtěl být ten, kdo nějakým způsobem ovlivní výsledek. Vím, chce to tak spousta hokejistů, ale já měl štěstí, že se mi na začátku kariéry párkrát podařilo rozhodnout, a proto mě pak trenéři v klíčových chvílích nasazovali. I díky tomu se držím mezi historicky absolutně nejlepšími hráči NHL co do počtu gólů v prodloužení. A to jsem jich většinu dal ještě v době, kdy se i nastavení hrálo pět na pět.

Rád jsem chodil i na oslabení, díky němuž podle mě člověk zůstane v tempu, a ještě se naučí soustředit na detaily defenzivní hry. Měl jsem pocit, že jsem platný i v těchto situacích.

Uměl jsem se adaptovat. To je slovo, kterým se rád charakterizuju.

I přesto že se mi něco stokrát nelíbilo, jsem byl schopný se přizpůsobit. Časem jsem třeba hrál i s klukama z třetí pětky, protože trenéři věděli, že je vytáhnu, že moji hru to zase tak neovlivní. Jiní k sobě potřebovali dobré spoluhráče, aby podali správný výkon, kdežto mně vlastně stačil jen schopný bek, aby mi dal puk. To já byl ten, kdo dostával z jiných víc, v tom jsem byl pro mužstvo cenný. Cennější než kluci použitelní jen v jedné situaci. Jasně, taky jsem chtěl hrát jen s těmi, s nimiž jsem byl na stejné úrovni, to je přirozené, ale čím jsem byl starší, tím jsem si uvědomoval důležitost týmu.

Kariéru hokejisty ovlivňuje spousta věcí. Kde bych byl, kdybych tehdy na Kladně dostával víc příležitostí v áčku? Spěchal bych tak do Ameriky? Kdo ví.

V zámoří jsem ale zpočátku narazil na trenéry, jimž jsem se zamlouval, a protože jsem zároveň byl schopný něco předvést, hrál jsem čím dál víc. Asi jsem v sobě měl nějaký talent, ale ten sám o sobě nestačí. Já si na ním šel, dělal jsem věci navíc oproti ostatním, zůstával jsem po trénincích na ledě a blbnul, s pár dalšíma klukama jsme vymýšleli různé hry.

Hokej jsem miloval.

Až v pozdějším věku, kdy přišla rodina, už se můj vztah k němu trochu změnil, už pro mě nebyl tím nejdůležitějším. Dlouhé roky to tak ale bylo, žil jsem jen jím, a tak to bylo správně. Ne všechno jsem dělal ideálně, ne vždycky jsem se choval a soustředil, jak jsem měl, ale v povaze mám, že se z nezdarů ponaučím.

Proto mám za sebou hokejový život, o němž se mi ani nesnilo.

Jana Mensatorová, ČTK/Luboš Pavlíček, ČTK/AP/Julio Cortez, ČTK/AP/Bill Kostroun a ČTK/AP

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.