Zase mi zavolali

Roman Polák

Zase mi zavolali

Dodnes nevím, jak mě mohla taková blbost napadnout.

V polovině čtvrtého zápasu play off proti Washingtonu jsem vyrazil dopředu a na modré si chtěl obhodit Brookse Orpika. Pustil jsem se do věcí, jaké bych na ledě vůbec dělat neměl.

Chtěl jsem si zaútočit.

Jeden z nejtvrdších chlápků v lize se se mnou pochopitelně vůbec nemazal. Sejmul mě v plné rychlosti ramenem a roztočil do vzduchu. Při dopadu jsem si přisedl nohu a slyšel dvě tupé rány. Hned mi bylo jasné, že tohle bude hodně zlé.

Takhle se rodilo největší vítězství mé kariéry.

Už Alois Hadamczik o mně v roce 2014 před olympiádou v Soči prý říkal, že jsem obránce, který umí s protihráči jen rozbíjet plexiskla. A že takový hokej je v dnešní době k ničemu.

Nezastírám, že jsem na něj tehdy byl hodně naštvaný. Bylo mi osmadvacet let a sám jsem se cítil na absolutním vrcholu svých sportovních sil. Hrozně jsem si věřil a těšil jsem se, že pojedu na svou druhou olympiádu. Rok před tím jsem ve výluce NHL odjel na turnaj Euro Hockey Tour, na který se mi upřímně vůbec nechtělo. Bylo těsně před Vánoci, které jsme si s rodinou mohli díky stávce po dlouhé době užít doma v Česku, a já týden před Štědrým dnem dostal pozvánku do Moskvy. Jel jsem tam jenom kvůli vidině účasti v Soči. Chtěl jsem se zapsat u trenéra a dát mu najevo, ať se mnou počítá. Myslím, že mě tehdy nakonec docela kladně hodnotili jak čeští novináři, tak samotný kouč.

Jenže o rok později přišla nominace a mé jméno v ní nebylo.

Neměl jsem před tím žádné náznaky, dozvěděl jsem se to až z tiskovky. V Americe bylo tehdy krátce po obědě a mně začaly pípat esemesky v mobilu od rodiny a kamarádů.

Tu zprávu jsem kousal hrozně špatně. Byl jsem přesvědčený, že do českého týmu pro olympiádu patřím.

Zpětně musím uznat, že to byl jeden z nejdůležitějších momentů mé kariéry. Časem mi díky němu začalo docházet, že nemůžu svou hlavu kvůli hokeji tak moc trápit.

Svůj tým postavil a vybral trenér, který na to měl svaté právo. Copak se na to dá něco říct?

S tímhle myšlením se od té doby na konci každého léta vracím do Ameriky hrát NHL. Uvědomil jsem si, že ta chvíle, kdy lidé z branže o hokejistu ztratí zájem a bude jim úplně ukradený, tak či tak v kariéře každého z nás přijde.

My hráči jsme totiž jen zboží, se kterým se kšeftuje.

A tak jsem k hokeji začal přistupovat úplně stejně. Pořád se snažím být absolutní profík, který jede tréninky naplno. Povaha by mi nedovolila polevit. Zároveň je ze mě ale už delší dobu člověk, který si svým způsobem dělá, co se mu zachce.

Tak jak jednou budu lize lhostejný já, tak je NHL teď lhostejná mně.

Až na to dojde, půjdu hrát hokej klidně do Poruby, kde jsem jako malý kdysi začínal. Myslím, že by to bylo vůči tomu klubu vlastně docela hezké. Tohle nastavení mě i jako člověka posunulo o kus dál. Přestal jsem být rozčarovaný z nezdarů, smutný, když se mi nepodařilo. Stal se ze mě člověk, který si jde svým směrem i proudem a vůbec ho nezajímá, co si myslí jiní. Člověk, co se z práce domů k rodině vrací sice ztrhaný, ale spokojený a uvolněný.

Hokej mě přitom nebaví.

Od hráče, který se tím tak dobře živí, to musí znít škaredě, ale já se o něj fakt vůbec nezajímám. Nekoukám se na doma na zápasy NHL, v Americe dokonce nemám ani sportovní kanály. A moc mě nezajímá ani mistrovství světa. Sleduju jen zápasy, ve kterých klukům o něco jde, a to stejně většinou u piva a jen jedním okem.

Už ve mně delší dobu není ten chtíč mladého kluka žít hokejem od rána do večera. Beru už hokej jen jako práci, která je pro mé tělo a psychiku navíc stále náročnější. Vím, že se blíží konec.

Mám ale kliku, že mám tak skvělou ženu. Ji totiž hokej zajímá ještě míň než mě, a tak se skvěle doplňujeme. V minulé sezoně se na můj zápas přišla v Dallasu podívat všehovšudy dvakrát, a to jen kvůli našim malým dětem.

Naprosto mi to takhle vyhovuje.

Absolutně nemůžu pochopit, že někteří mí spoluhráči mají ženy, které hokeji dokonce rozumí. Nebo v horším případě ženy, které si myslí, že hokeji rozumí. Přijdou domů ze zápasu a poslouchají, že měli hrát víc, proč nevystřelili, když mohli, a tak dále.

Kdybych tohle musel řešit doma, praskne mi hlava. Připadal bych si, že si svou práci a starosti nosím domů. A nebyl bych šťastný.

Už takhle jsem na konci každé sezony z toho kolotoče zápasů naprosto vyždímaný. Mentálně i fyzicky jsem na začátku léta z hokeje úplně hotový. Zabere mi to pár týdnů a spoustu vypitých piv, než si vyčistím hlavu, sám sebe se zeptám, co bych vlastně dělal, a nakonec v sobě najdu sílu pokračovat dál.

I to je důvod, proč nejezdím na mistrovství světa a českou reprezentaci už nějaký ten rok s díky odmítám. V moment, kdy skončí sezona NHL, nechci hokej ani vidět. Nemám na něj sílu.

Když si vzpomenu na finále Stanley Cupu, které jsem po výměně z Toronta hrál pár let zpátky se San Jose, nejsou to žádné nádherné vzpomínky. Udělá se mi z toho normálně fyzicky zle. Hráli jsme hokej do 13. června a nic nevyhráli. Trápili jsme se o tři měsíce dýl než ostatní, hráli zápas ob den a stejně jsme skončili druzí, což v NHL vůbec nic neznamená. Byl to příšerný pocit.

To prohrané finále mě dodnes děsně sere právě z tohohle důvodu.

Uvědomuju si, že obránců jako jsem já, už v dnešní NHL moc nezbylo. Však už taky několik let ze všech stran slýchávám, že takoví týpci do ligy nepatří.

Lidi říkají, že neumím bruslit, že nemám dobrou rozehrávku, a tak pořád dokola. Zkuste se ale zeptat hráčů napříč týmy, jestli jim je příjemné proti mně hrát. A jestli se jim se mnou chce jezdit do soubojů k mantinelům. Řeknou vám, že ne.

Tohle vím naprosto jistě. Cítím to ze soupeřů každý zápas.

Gólů jsem za kariéru moc nedal, ani asistence mi nenaskakují pravidelně. Na konci každé sezony ale v mých statistikách zaručeně najdete kolem 300 nasbíraných hitů.

Svou kariéru v NHL, která trvá nepřetržitě už čtrnáct let, jsem postavil na tvrdosti, obětavosti a jednoduchosti. Soupeři tohle moc dobře vědí. Stačí v zápase trefit prvního a jsem ve výhodě, ze které těžím až do konce.

Raději ten puk tomu bláznovi u mantinelu nechají.

A pro mě tím celá práce vlastně docela jednoduše končí. V NHL jsem si vybudoval pozici hráče, který má za úkol bránit nejlepší útoky soupeře. V moment, kdy puk získám a rozehraju, odjíždím co nejrychleji střídat.

Jsem dnes taky jeden z posledních v lize, kdo nehraje s ochranným sklem přes oči. Přinutili mě k tomu spoluhráči ještě v době, kdy jsem hrál za St. Louis. Normálně za mnou přišli a řekli: Prosím tě Romane, s tím hokejem co hraješ, nemůžeš plexi nosit.

Prý jsem ten, co to má na ledě bořit a s plexi vypadám fakt blbě. Musel jsem na popud spoluhráčů zapracovat na image drsňáka.

Dneska už to pravidla ligy nedovolují. Hráči musí mít ochranu očí na helmě povinně. Výjimku máme jen my, co jsme to stihli sundat včas.

Musím taky zaklepat: S tímhle stylem se mi vyhýbají celou kariéru průšvihy. První disciplinární trest jsem dostal až po 650 odehraných zápasech v NHL, byla to stopka na dva zápasy. V Columbusu jsem se opřel do kluka, který letěl hlavou na mantinel a měl otřes mozku.

Byla to nezaviněná srážka, která mě zpětně hodně mrzí. Nevypadá to, ale já mám k protihráčům obrovský respekt. Situací, kdy jsem mohl v rohu se svou vahou někoho doslova přizabít, byly mraky. Snažím se před nimi ale vždy brzdit a řešit to úplně jinak. Hokej je práce, u které by mi fakt nedělalo dobře někoho zranit.

Mimo led jsem úplně jiný člověk, který se snaží všechno řešit s úsměvem. Mít ze života legraci, řadu věcí zlehčovat. Poslední roky cítím, že tohle je i má úloha v kabině: čistit napjatou atmosféru.

Házím vtipy směrem k trenérům a musím přiznat, že se mi občas nepovedou.

Někdy se jich dotknu.

A přesto mě berou.

Mě tohle naplňuje. Dokud se cítím platný pro tým a cítím, že mě kluci kolem mě včetně trenéra mají rádi, chodím do práce rád. A možná proto jsem v lize pořád takhle ceněný.

Mám pro svůj tým přidanou hodnotu, která jen není tolik vidět.

V Dallasu mám za úkol být mentorem mladých hráčů. Kluci dneska chodí do ligy a nemají takovou pokoru. Přijdou se sebevědomím, které je možná zdravé, ale taky je ho někdy až moc. Jsem v týmu od toho, abych je posadil na zadek a pomohl jim najít své místo i respekt na ledě. Ukázat jim, že i když to třeba nejde, musí člověk chtít makat a hrát pro tým. Ne pro sebe a jméno, které má na zádech. Ale pro tým. Tohle je mi vlastní, takhle jsem se narodil a beru jako svou povinnost to předávat mladším.

Nikdo ode mě nečeká, že udělám sedmdesát bodů za sezonu. I trenéři mě berou za kluka, co se nenasere, když ho náhodou vyndají ze sestavy. A co se nepodělá, když ho do ní po čase zase vrátí.

Nenechte se ale zmást: Rozhodně to neznamená, že se spokojím s každým vysvětlením.

Napadá mě třeba příhoda z Toronta, kde jsem se dostal do lehké výměny názorů s koučem Mikem Babcockem. Bylo to na začátku sezony, které předcházelo mé finále Stanley Cupu v San Jose a pak i Světový pohár.

Dorazil jsem před prvním zápasem do kabiny Maple Leafs a nebyl jsem na soupisce. Hned jsem šel za trenérem.

„Ty Miku, co se děje? Proč nehraju?“
„Víš Romane, jsou tady dva mladí kluci, v kempu byli lepší jak ty a bojují o místo.“
„Však to je přece jasné, že byli lepší než já.“

Tady vám to dovysvětlím: Trenéři rádi do médií říkají, že na začátku kempu má každý stejnou startovací pozici. Nevěřte tomu. Není to pravda. A v té době to věděl i Mike Babcock.

„Vždyť víš, že ve 31 letech jedu kemp na nějakých sedmdesát procent. Do června jsem hrál finále ligy, teď jsem přijel ze Světového poháru a najednou se nevejdu na úkor dvou mladých kluků do sestavy Maple Leafs?“
„Máš pravdu Romane, zní to divně.“

Mike Babcock je specifický trenér, ale nikdy jsem s ním problém neměl. Má spoustu zkušeností a nerad si nechává do práce mluvit. Kdybych byl mladší, nejspíš bych tenkrát sklopil uši a šel. Ale já vnitřně cítil, že nejpozději za dva tři zápasy za mnou přijde a budu zase hrát.

A tak se i stalo.

Řekl mi, že půjdu znovu do sestavy. A ptal se mě, jestli mezi námi není zlá krev.

Proč by proboha být měla?

Myslím, že přesně proto, jak tohle beru, jsem dnes tak oblíbený i v Dallasu. Svou roli jsem si uvědomil. A sám jsem dokonce přišel za našim trenérem, abych nemusel hrát tak moc. Hodně hráčů se v NHL honí za časem stráveným na ledě, aby byli vytížení a byli vidět.

Já vím, že abych naplno dokázal hrát svůj hokej, zvládnu maximálně osmnáct minut.

Můj hokej je postavený na srážce, brzdě a pár rychlých startech. Když vím, že budu hrát v první obraně kolem pětadvaceti minut a v podstatě neslezu z ledu, někde ten oblouček navíc neudělám a podvědomě si ušetřím. Protože i hit stojí strašnou spoustu sil.

Tím, že nechci hrát tak moc, si nedělám z nikoho srandu. Chci tak pomoct týmu, aby byl na ledě vždy ten nejlepší Roman Polák, jaký může být.

Náš trenér už to pochopil. Dokonce se tomu spolu smějeme.

Když se pak podívám na poslední ročníky, jsem spokojený i sám se sebou. Kdybych hořel každý rok a měl ve svých statistikách minus dvacet, neřeknu ani popel. Jsem ale vyloženě defenzivní bek nasazovaný na nejlepší hráče soupeře a stejně dokážu být na konci sezony v plusu.

Jsem přesvědčený, že svou práci dělám dobře. Hraju dobrý hokej.

Přitom už na přelomu třicítky, po mém přestupu do Toronta, jsem poprvé zaslechl názory, že bek jako já nemá dávno v NHL co dělat. Fanoušci v Torontu mají rádi útočný hokej a já furt zvenčí slýchával, že chtějí vidět něco úplně jiného. Že jsem „old school bek“ mi přitom do očí nikdo nikdy neřekl. Ani ti experti, co tyhle věci furt dokola psali a argumentovali tím, že mám špatné corsi. Kouč Babcock je na tiskové konferenci odpálkoval, že ho to vůbec nezajímá. Že klíčový je přece u každého hráče jeho přínos pro tým.

Kluci v kabině si ze mě od té doby dělali srandu. Já totiž vůbec nevěděl, co to to corsi je.

Vygooglil jsem si to tehdy na mobilu, ale dodnes těm grafům a číslům vůbec nerozumím. Jde o statistiku, která je přitom poslední dobou v zámoří docela populární. Vymyslel ji nějaký náhradní gólman, co šel jednou za čas do branky a nadával, že na něj soupeři hodně střílí. Corsi vyjadřuje, jestli je tým pod tlakem, když je konkrétní hráč na ledě.

Každá statistika by se ale měla využívat ve prospěch týmu, ne být zneužívána k záměrnému shazování a poškozování hráčů. U každého hokejisty totiž najdete údaj, který mu můžete omlátit o hlavu. U mě je to zrovna tenhle corsi, který z logiky věci nikdy kladný mít nebudu.

V drtivé většině případů své střídání na ledě začínám v obranném pásmu s jednoduchým úkolem trenéra: Ubránit, rozehrát, střídat. Automaticky jdu na led v moment, kdy soupeř útočí.

Každá teorie má své trhliny.

Když se na vás navíc rozjede Connor McDavid, Nathan MacKinnon nebo Mikko Rantanen, stejně proti nim nemáte šanci.

Každý tým má na tyhle borce určené konkrétní strategie, jak je bránit. Zjednodušeně řečeno si je musí ve středním pásmu najíždět už útočníci s tím, že se je pokusí jakýmkoliv způsobem zpomalit. Stačí se jim postavit do cesty, donutit je udělat blbý oblouk navíc. Tak aby na nás obránce nemohli najet v plné rychlosti.

Když se to nepovede, je pak úplně jedno, kdo z nás a jak rychle bruslí. My beci totiž k těmhle frajerům stojíme čelem a bruslit s nimi pozadu nezvládne nikdo. To fakt nejde, udělají si z vás dobrý den.

Dnešní NHL je taky úplně jiná, než bývala dřív.

Dřív byli v lize kluci - opravdoví bitkaři. Stačilo někoho srazit a už jsem věděl, že na mě další střídání vystartují tři týpci, které vůbec nebude zajímat puk. Dneska není v lize nikdo, koho bych se musel vyloženě bát.

Nevím, jestli mi byl tehdejší hokej plný ostrých chlapů bližší, rozhodně mě ale více bavil.

Může to být klidně tím, že jsem byl mladší a dravější. Teď jsem v situaci, kdy si s mým herním stylem musím každý zápas uvědomovat, na co mám, co dělat nesmím a jaká je moje role v týmu. Jednoduše proto na ledě nevymýšlím žádné nesmysly.

Vždycky se ale všechno prolíná a historie nějakým způsobem opakuje. Chvíli se líbí technický hokej, chvíli mají lidi rádi, když se to od první minuty řeže. Ostatně takhle vyhrávali Stanley Cupy v Los Angeles, není to tak dávno. Měli tam velký a těžký mančaft kolem Anže Kopitara. Byli to všichni víceméně pomalí kluci, co všechno rozbíjeli hrubou silou.

Uběhlo pár let a v módě je najednou rychlost.

Věřím tomu, že se tenhle trend za pět let může úplně klidně zase změnit.

Ne nadarmo se NHL říká „copy-paste league“. I mně přijde, že je to všechno tak trošku kam vítr, tam plášť. Stačí, aby někdo uspěl, a všichni ostatní se podle něj začnou opičit. Pittsburgh před lety vyhrával ligu díky rychlému týmu, který jen nahazoval puky a zkoušel je v pásmu dojíždět. Všichni začali automaticky tenhle styl kopírovat a v mnoha případech bylo úplně jedno, že na takový způsob hry jednotlivé týmy vůbec neměly v kádru vhodné typy hráčů.

Taky na to spousta z nich vyloženě dojela.

To ale jen potvrzuje, jak velkou roli ve světě NHL hrají novináři a analytici, kteří se kolem ligy pohybují. Úspěch je postavený na tom, jestli generální manažeři jednotlivých týmů ustojí jejich tlak, půjdou svou cestou a budou věřit vlastnímu týmu, nebo se přidají k proudu, který je zrovna in.

Dodnes nerozumím tomu, proč jsem se tenkrát ve Washingtonu rozhodl o útočné sólo přes takhle velkého a těžkého chlapa.

Orpik se ani nehnul. Já během vteřiny ležel na zemi a řval bolestí.

Za celou dobu, co hraju hokej, jsem nikdy neodešel z ledu na nosítkách a nehodlal jsem na tom nic měnit ani tehdy. Mám to tak prostě nastavené v hlavě a připadal bych si vyloženě hloupě. Odskákal jsem proto tenkrát z ledu tvrdohlavě po jedné noze. Když mě pak lékaři v kabině posadili k rentgenu, strčil jsem si do kosti u kolene prst.

„Doktore, je to hodně špatné?“

Lékařovi se z toho pohledu normálně udělalo špatně.

Noha byla úplně napadrť, ale v té chvíli vůbec nebolela. Adrenalin a šok z toho, co se před pár minutami u modré čáry stalo, mi jednoduše vypláchly mozek.

Rentgen ukázal, že se lýtková kost pod vahou vlastního těla zkroutila.

Praskla na sedmi místech.

Můj herní styl zranění přitahuje. Tělo to během kariéry koupilo snad všude. Otřes mozku, náhradní zuby, vykloubená i urvaná ramena, zlomená klíční kost, zlomené prsty na rukou, urvané vazy v koleni i kotníku, zlomená žebra. Tím vším jsem si prošel. A taky jsem si utrhl břišní sval… Nejprve prdla jedna strana, pak i druhá. Jednoduše přetažením povolil sval zakončený na stydkou kost. Cítil jsem v tréninku i v zápasech, že mám pravou stranu slabší a že to docela bolí. Pocitově to bylo něco jako kýla. Hrát se s tím ale dalo, a tak jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti a jezdil několik týdnů od zápasu k zápasu.

Až na konci sezony mi střelila i druhá strana svalu. To už byly bolesti příšerné. Po nocích jsem nemohl spát, bolela mě i varlata. Bolest přecházela z břicha do míst, kde bych ji vůbec nečekal. To vše v době, kdy mému kamarádovi Zbyňkovi Irglovi našli nádor na ledvině.

Co vám budu povídat: To víte, že jsem začal stresovat. Bál jsem se.

My hokejisté určitě máme posunutý práh bolesti. Možná jste slyšeli o tom, jak Joe Thornton ze San Jose dokázal v play off odehrát čtyři zápasy s přetrženými vazy v levém koleni. Podobných borců je na konci každé sezony, kdy už jde o všechno, několik. Jen se o nich příliš nemluví. Sám jsem si jednou v Los Angeles nahodil zpátky vykloubené rameno a dohrál zápas. Čtrnáct dnů jsem v NHL zvládl i se zlomenou klíční kostí. Pro normálního člověka to musí být naprosto nepochopitelná věc.

My jsme se ale s bolestí naučili žít.

Zraněnému hráči před zápasem zkrátka nezbývá nic jiného, než se na to psychicky připravit. Pořád dokola si už od oběda opakujete v hlavě, že nesmíte na zranění myslet, že to večer prostě nebude bolet. Časem zjistíte, že tohle fakt funguje. Že se mozek dá oblbnout. A že je to to úplně nejlepší řešení.

Samozřejmě existují injekce. Týmoví lékaři ale tuhle možnost nemají úplně rádi. Injekce totiž vypíná bolest naprosto spolehlivě, a tím se zvyšuje riziko, že si hráč umrtvené místo nevědomky poraní mnohem hůř. Pokud to jen jde, vždycky je lepší hrát bez nich. Jen s bolestí, kterou si prostě vezmete za svou.

Naučit se žít s bolestí na sedmkrát zlomené nohy ale tak moc dobře nešlo.

Začala se vracet, když jsem s týmem po onom zápase nasedal do letadla z Washingtonu domů.

Nejspíš znáte ty pocity při cestě na dovolenou. Někdy je let úplně v pohodě, jindy vás bolí uši. Kolikrát ale máte pocit, že vám vinou změny tlaku v kabině praskne hlava. To přesně jsem cítil já, jen v té na sedmkrát rozlámané haksně.

V Torontu jsem byl sám doma. Manželka před play off odletěla s dětmi domů do Česka a o mě se neměl kdo starat. Jen jsem ležel na gauči, čučel do zdi a čekal na pokyny z nemocnice.

Na sál jsem šel po dvou dnech. Lékaři byli přesvědčeni, že vše proběhne hladce, nakonec do mě vrtali skoro šest hodin. Dali mi do nohy patnáct titanových šroubů, z nichž třináct mi zůstane v kosti do konce života.

Hned první minuty po probuzení z narkózy byly šílené.

Lékaři do mě ládovali morfin. Když má člověk 110 kilo, moc jiných látek proti bolesti nezabírá. Morfin mi proudil z kapačky rovnou do žíly. Každých pět minut jedna dávka.

Poprvé v životě jsem se sám sebe začal ptát: Stojí ti to, ty vole, vůbec za to?

Byl jsem vnitřně přesvědčený, že má kariéra v NHL tímhle skončila. A že takhle to je správně. Věřte mi, ta zlámaná noha bolela fakt ukrutně. Vyloženě jsem škemral sestru, aby mi dali toho morfia více.

Držel jsem v ruce tlačítko, kterým jsem si ho do žíly sám mohl pouštět. Mačkal jsem ho naprosto zoufale, víc jak jednu dávku za pět minut ale systém nepovolil. Hrozilo by mi, že mi prdne srdce nebo že se udusím. Člověk se kvůli té látce totiž může dostat do takového klidu, že i zapomene dýchat.

Kapali mi morfin do žil týden, po propuštění z nemocnice jsem ho začal užívat v tabletkách a cítil jsem, že se mnou něco není v pořádku. Začalo mi totiž být všechno úplně jedno. Seděl jsem v bytě a skypoval si domů se ženou, ale vůbec jsem na ni ani na děti neměl náladu. Nechtěl jsem je vidět, ani s nimi mluvit.

Ve chvíli, kdy jsem zavřel počítač, to na mě dolehlo. Jak je možné, že jsem je měsíc neviděl a vůbec mi není smutno? Není to divné? Čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem sám sebe dojebával a stresoval. Morfium mě změnilo k nepoznání.

Okamžitě jsem ho vysadil a začal se třepat. Dostavil se absťák, jaký mají fěťáci na heroinu. Zima, bolest celého těla a pot.

Naprosto šílený stav.

Člověk, kterému vděčím za to, že i dnes pořád hraju NHL, se jmenuje Lou Lamoriello.

Považuju sám sebe za pohodáře, který je připravený na to, že jeho kariéra jednou skončí. Sešroubovaná noha byla prvním vážným impulsem, kvůli kterému jsem o konci opravdu reálně uvažoval. Čtyři měsíce - celé léto - jsem v Česku jen pajdal o berlích. Jediné, na co jsem se zmohl, bylo, že jsem chodil doma na vesnici do hospody, s sebou tahal mašinu na ledování nohy a pil pivo. Žena měla doma dvě malé děti a já byl tím třetím.

Stojí ti to za to?

Ta otázka hlavou zněla stále častěji.

Impulsem pokračovat jsem si nakonec byl já sám. Chtěl jsem sám sobě dokázat, že se nikdy nesmířím s názorem lékařů, kteří mi moc nadějí nedávali.

Když se prvního července otevřel trh volných hráčů, ležel jsem doma opřený o berle a jednotlivým týmům nedokázal odpovědět na jednoduchou otázku: Budeš připravený na start sezony? Nejdál jsem se dostal v rozhovoru s manažery Nashvillu. Když jsem jim ale ukázal lékařskou zprávu, pochybovali, jestli vůbec budu někdy normálně chodit. Natož hrát hokej.

Bylo to poprvé, co jsem slyšel pohled jiného lékaře než toho, co mě operoval. Jednání s Predators o smlouvě krachla a já byl úplně v háji: Přece nebudu celý život pajdat, musím s tím něco udělat! Začal jsem ve Frýdku-Místku chodit na led. Trénoval nás Marek Malík a já neuměl udělat ani zatáčku. Bruslil jsem po ledě jen rovně.

Padesát minut denně a pod prášky na bolest.

Dřív lékaři říkali, že má noha odpočívat. Myslím si pravý opak. Čím víc byla v zátěži, tím víc do ní proudila krev a já cítil, že je každým dnem lepší. V Hrabyni jsem navíc začal chodit na kliniku, kde dávají do kupy lidi po těžkých autonehodách. Učili mě tam znovu chodit, abych měl chodidlo správně a uzdravily se svaly. Kromě achilovky jsem měl spolu s rozdrcenou kostí v té noze přervané úplně všechno.

Kempy na novou sezonu začínaly čtrnáctého září. To si pamatuju naprosto přesně. Dva dny předtím jsem se totiž se ženou vracel večer z wellness, když se ozvalo na mobilu známé číslo. Volal mi právě Lou Lamoriello, tehdy ještě generální manažer Toronta.

„Roman, co děláš? Už umíš bruslit?“
„No, jestli se tomu dá říct bruslení…“
„Zvládneš trénink?“
„Nevím.“
„To je jedno. Koupili jsme ti na zítra letenku, jeď hned domů, sbal si věci a dojeď sem.“

Dva dny na to už jsem klepal na dveře jeho kanceláře v Kanadě. Na rovinu jsem mu řekl, že trénink zvládnu sotva na sedmdesát procent a odmítám se zapojit do modelových zápasů.

On mi zase stejně férově řekl, že mi nic neslibuje, nemá pro mě smlouvu, ale zaplatí mi úplně všechny náklady spojené s pobytem v Torontu. A že se spolu s trenéry maximálně vynasnaží o to, abych se dal zase do pořádku.

Trenér Babcock mě pak před celou kabinou přivítal zpátky v týmu a řekl, že tady budu tak dlouho, dokud se neuzdravím. Toho si moc vážím.

Trvalo to totiž nakonec jen dva měsíce, než za mnou kouč s manažerem znovu přišli.
„Jak seš na tom?“
„Sotva na devadesát procent.“
„Dobře. My už tě potřebujeme. Tady máš smlouvu, tak ji podepiš a zítra hraješ.“

Ve speciálních bruslích, do kterých se vešla noha se šrouby, jsem ani ne půl roku po nejtěžším zranění kariéry znovu hrál zápas NHL.

Tohle bylo ono největší vítězství mé kariéry.

Třeba to bude znít zase blbě, ale zpětně je mi teď už asi jedno, že jsem nedosáhl na žádný týmový úspěch. Všechno, co jsem odjakživa dělal, totiž nejspíš mělo svůj důvod. Mám za sebou víc jak sedm stovek zápasů v NHL, byl jsem na olympiádě, Světovém poháru i mistrovství světa. Sice jsem tam nikde nevyhrál ani prd, ale zaškrtnuté, že jsem tam byl, mám. A jsem spokojený, protože s sebou nosím hezké vzpomínky. A Stanley Cup? Se San Jose jsme mu byli hodně blízko. Férově ale musím uznat, že tehdejší Pittsburgh porazit nešlo. Byli výkonnostně někde úplně jinde. V NHL jsem to ale pořád nezabalil. Třeba to ještě v Dallasu klapne.

Když jsem byl mladý, dělal jsem si hlavu z toho, co si o mně lidi myslí, jestli jsem třeba v různých rozhovorech do novin neřekl nějakou kravinu. Dneska mě tyhle věci vůbec nezajímají. Je mi 33 let a nemám v plánu ze sebe dělat něco, co nejsem.

Dost lidí překvapí, že se nechám v klidu vyfotit s vodní dýmkou nebo pivem a ptají se mě, jestli to nevadí manažerům a trenérům. Proč by jim to mělo vadit?

Minulý rok jsme měli večeři u majitele klubu s našimi sponzory. Komplet celý tým a všichni trenéři. Měl tam nádherný sklad doutníků, humidor přes celou zeď. Ty nejlepší kubánské značky. Úplně se mi rozzářily oči.

„Roman, ty kouříš?“

Majitel se mě na rovinu zeptal a já mu stejně upřímně odpověděl: „Občas si dám.“

A tak jsme najednou seděli spolu v křesle a kouřili klasickou Cohibu. Když to viděli spoluhráči, byli v šoku.

Ale co? Měli jsme volno. A já nebudu nikomu lhát, že nekouřím, když si doma občas dobrý doutník zapálím. Až se to jednou projeví na mé výkonnosti, omezím to. Dokud ale budu hrát svůj dobrý hokej, kvůli kterému jsem v NHL stále platný hráč, budu si dělat, co chci. Takový jsem a měnit se kvůli nikomu nebudu.

Ostatně už dobré čtyři roky se vracím po sezoně domů s přesvědčením, že je konec. Vlastně se těším na to, že ta chvíle, kdy si na mě v NHL nikdo nevzpomene a nikdo mi přes telefon nebude prvního července nabízet smlouvu na další sezonu, přijde.

Jenže oni mě tam pořád potřebujou.

Zase mi zavolali.

A já do toho znova půjdu naplno.

Jana Mensatorová, ČTK/AP/Molly Riley, ČTK/AP/Nathan Denette a ČTK/AP/LM Otero

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.