Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
„Dámy a pánové. Přivítejte legendu. Božského, perfektního, sedminásobného šampiona Mr. Olympia, největšího akčního hrdinu a guvernéra státu Kalifornie.“
Spíkr představoval Arnolda Schwarzeneggera a dav šílel. Už jen to, jak vcházel na pódium, bylo gigantické. Trvalo to několik minut. Nasadil zářivý úsměv, zamával do hlediště, sem tam na někoho ukázal prstem, s moderátorem se objímal, i když se s ním vůbec neznal. Vzal si mikrofon, šel na kraj pódia a dlouhé vteřiny mlčel, než se zeptal: „Jak se máte?“
Bylo úplně jedno, co řekl. Lidi zase řvali.
Mr. Olympia 2004. Tehdy jsem stál na jednom pódiu s člověkem, který udělal z kulturistiky globální show. Přišel vyhlásit vítěze. Tu noc jsem na nejprestižnější soutěži, kde mohou startovat jen hlavní osobnosti našeho sportu na základě osobního pozvání organizátorů, dosáhnul nejlepšího výsledku v kariéře. Bylo mi 41 let a zúročil jsem patnáct let zkušeností mezi profesionály. Moje forma stačila na jedenácté místo. Ve finále vedle sebe stálo dvacet lidí s vysoustruhovanou postavou, Američan Ronnie Coleman se právě sedmým titulem zapisoval do historie.
Jenže nejvíc energie si pro sebe stejně ukradnul Arnold, který byl už čtvrt století ve sportovním důchodu. Nikdo se mu nevyrovnal.
Schwarzenegger je symbol. Symbol toho, že se vyplatí jít za svým cílem, ztělesnění snů. V sedmdesátých letech rozjel zlatou éru kulturistiky. To víte, že jsem ho taky obdivoval, když jsem začal jezdit na soutěže. Takže jakmile jsem po Sametové revoluci mohl do zámoří, vedla moje první cesta v roce 1990 do Kalifornie na Venice Beach v Los Angeles, kde stojí Golds Gym. Právě tam se Arnold připravoval a udělal z toho Mekku svalovců.
Bohužel, loni jsem se tam vypravil zatím naposledy a sledoval, jak se z krásné pláže pomalu stává místo pro bezdomovce. Už to není klasika.
Podobně to vypadá i s mým sportem, kde jsem získal dva tituly amatérského mistra světa a později vítězství v profesionální Grand Prix i šest pozvánek na Mr. Olympia.
Začínal jsem v době, kdy v kulturistice převládala estetika. Šampioni vypadali jako dostihoví koně, ale postupem času začala převládat touha nad co největší hmotou. S obvodem padesát centimetrů přes biceps nebo lýtko, aby si člověk pomalu připadal jako břídil. V mých očích se to odklonilo jinam, k horšímu, k absolutní nepřirozenosti. Vidíte hvězdy na obálkách časopisů a neřeknete si, že je to pěkné, nedá se to obdivovat a už vůbec nemyslíte na to, že byste tak chtěli vypadat taky.
Říkám to jako člověk, který to miluje, a který byl na začátku devadesátých let na vrcholu. Snažil jsem se, abych kulturistiku prezentoval i jako kulturu. V Evropě nebyl nikdo lepší než já, moje plakáty visely skoro v každé posilovně nejen v Čechách a na Slovensku. Lidi mě poznávali na Bahamách na pláži, v Mexiku u pyramid, ve Francii v Louvru.
Ano, bylo mi to příjemné.
Já tím žil a dodnes jsem s tím nepřestal. Je mi šestapadesát a ve svém fitku v Olomouci cvičím pořád dvakrát denně. Kamkoliv přijedu, je na první pohled vidět, jaký sport mi zasáhnul do života. Svléknu se v maďarských lázních do plavek a všichni zpozorní. Vím, že se to stane, a přesně vím, kdo na mě kouká. Většinou jsou to moji vrstevníci, kteří vypadají jako tuleni. Řeší, jak jsem to dokázal.
Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi to nelichotí. V tom, co dělám, je kus narcismu. Pořádný kus.
Jít na pódium a nafukovat svaly? Přišlo mi to stupidní, neuměl jsem si to představit. Když mě okolí začalo poprvé přesvědčovat, abych zkusil soutěž, nechápal jsem, o co jim jde.
Teprve ve chvíli, kdy tam stojíte, dojde vám, proč to ostatní dělají.
Kulturistika je složitě uchopitelná, proto ji skoro nikdo neprovozuje. Většina závodníků nedostane to, co očekávala. Může se stát, že je to semele, zničí se kvůli touze po dokonalosti. Mluvím jako ten, komu to vyšlo, s vědomím, že se to stovkám dalších nepovedlo. Mám dvě děcka, kluka a holku, a nechtěl bych, aby šla v mých stopách. Jakmile si vyberete, že se z vás stane profesionál, je to jako sepsat smlouvu s ďáblem. Musíte být ochotní obětovat se.
Je těžké vysvětlit, co to znamená.
Je to jako vykládat o sexu někomu, kdo ho ještě neměl. Jak trénovat, jak držet dietu. To musíte nejdřív udělat a teprve tím se vám změní myšlení. Pocit, kdy jste několik měsíců téměř bez cukrů a nemůžete hlady usnout. Pocit, kdy ležíte na bench pressu, máte vytlačit své maximum, napne se vám celá nervová soustava a jste v tom sami.
Je to nepřenosné.
Činku pak neberete jen jako kus železa, ale jako věc, která s vámi splyne. Jídlo si užíváte jako obřad s přesně danými postupy. Abyste to vydrželi, musíte mít silnou vnitřní motivaci a disciplínu. Někdo to pochopí hned, další nikdy. Já měl výhodu, že jsem na střední škole dělal atletiku. Oštěp, kouli, silové sporty.
Základ jsem ale získal jinde, v rodném Záhorí, ve vesnici Borský Mikuláš. Pořád jsem fyzicky pracoval. Doma se topilo dřevem, tak jsem ho vozil a štípal, měli jsme velkou zahradu a já ji celou musel pokopat rýčem.
Už v šestnácti jsem se díky tomu odlišoval vypracovanou postavou od ostatních.
Záhorácký základ mě ovlivnil i jinak. Lidi u nás jsou trošičku moc upřímní, vzájemně si nelžou a po všem, co jsem viděl, si uvědomuju, že jsou spokojenější než ve „velké světě“, za nímž jsem odešel. Tam, kde jde očima dnešní společnosti o hodně, je běžná póza vůči ostatním i vůči sobě. Obyčejné štěstí, které každý hledá, najdete mnohem snáz u mých rodičů na vesnici. V Borském Mikuláši a okolí nejsou obchody ani fabriky, jen lesy a pole, místní řeší, aby jim nesly slepice, aby zapršelo, aby měli zdravou krávu. Nejsou hloupí ani jednoduší, jsou srovnaní s tím, co mají.
Když je práce, tak se buď udělá, nebo ne. Nic mezi tím není.
Díky svým kořenům si uvědomuju, že je nejlepší starat se jen o svůj zadek. Protože čím víc víte, tím větší starosti máte. Na jednu hlavu je toho moc. Koukáte na televizi, kde ukazují, jaké hrůzy se dějí ve světě, v místech, která většina z nás nikdy neviděla a ani neuvidí.
Já se rozhodnul žít jinak, než u nás bylo běžné, protože jsem si jako kluk zamiloval letadla. S vidinou, že budu pilot, jsem se přihlásil na vojenskou školu do Prešova. Máma brečela, jakmile se to dověděla, ale nehnulo to se mnou. Druhou možností bylo koupit prase, krávu, dostat práci v zemědělském družstvu a mít jistotu, že strávím život tam, kde jsem se narodil.
Stal se ze mě voják a přistoupil jsem na to, že mě budou cvičit k zabíjení jiných lidí. Nechal jsem si vymýt mozek. Bylo to tvrdé, domů nás pustili jen dvakrát ročně, na pokoji spalo čtyřiadvacet kluků, vedoucí pořád buzerovali. Pokaždé něco našli, dodnes si kvůli tomu skládám oblečení do komínků. Všichni po nocích brečeli do peřin, i já. Psal jsem si deník, abych to zvládal.
Dnešní optikou si říkám, že jsem to podělal.
Na druhou stranu vše mělo smysl, protože jsem díky tomu začal chodit do posilovny. Poprvé v sedmnácti. Nazvedal jsem hromadu železa a bylo mi strašně fajn, šlo mi to.
Po škole jsem se přesunul jako voják z povolání na základnu do Hradce Králové. Na pilotní zkoušky jsem nakonec nešel, dělal jsem mechanika. Dostal jsem na starosti dvě letadla, spravoval jim motory a na každý šroubek podepisoval dokument. Musel jsem být důsledný a za každým pilotem jsem po vzlétnutí dlouze koukal, nesměla se udělat chyba.
Mimo službu byly dvě možnosti. Jít do hospody, nebo do posilovny. První dva měsíce jsem vymetal lokály, ale pak jsem viděl, že to takhle nejde. Začal jsem cvičit každý den od půl páté ráno. Prostě jsem vstal a šel. I když mrznulo a v činkárně na fotbalovém stadionu se držela jinovatka na oknech i na strojích. Navléknul jsem si dvoje tepláky a dřel. Nikdy jsem nevynechal a na všechno si přicházel sám, učil jsem se trénovat i jíst podle knížek a tabulek, které jsem sbíral, kde se dalo. Dával jsem si půl kila masa denně, ryby, celá kuřata, hovězí. Žil jsem tím a spekuloval, co a jak mě může posunout dál.
Postupně se ze cvičení stávala závislost. Celé je to o pocitech. Čím víc to pochopíte, tím víc je potřebujete, abyste se cítili dobře. Je jedno, jestli jste magor kulturista nebo maratonec, který vyrazí s čelovkou do noci i v minus patnácti. Oběma by bez toho něco chybělo.
V práci jsem tajil, že cvičím. Kdo v téhle době tahal činky, neměl podle ostatních, co na práci. Nosil jsem hodně volné oblečení, aby na mě všechno plandalo. Z armády jsem nakonec odešel, přesněji mě z ní propustili pár let potom, co jsem začal jezdit na soutěže. Oficiálně pro styky ze Západem. Pod tím si představte jen to, že jsem jako reprezentant cestoval do zahraničí, o velkém světě jsem přitom věděl kulový.
K nastalé situaci přispěl můj trenér Pavel Zobač, šéf výzkumného laboratorního sportovního centra. Byl to člověk s mnoha kontakty, všechno zařídil, ale dva týdny předtím, než jsem se stal v roce 1988 podruhé mistrem světa, utekl do Německa. Komunisté se asi báli, že odejdu za ním, pořád se kolem mě točila kontrarozvědka. Pustili mě třeba na soutěž do Švýcarska, ale jen s podmínkou, že nebudu po návratu vychvalovat to, co jsem viděl. Ostatní si zase mysleli, že s tolika výhodami musím být u STB.
Byla to zvláštní atmosféra, všechno jedna velká přetvářka.
Já se v těchhle podmínkách stal šampionem z Východního bloku. Přijel jsem do Austrálie a odkoukával od ostatních, jak se mám chovat. Byl jsem bez trenéra, jen s doprovodem bafuňáře, který pomalu nevěděl, co je činka. V jedněch reprezentačních šusťákách jsem si v porovnání s vymóděnými Američany připadal hloupě, takže první věc, kterou jsem udělal, byl nákup tepláků za sto deset korun.
Ze všeho jsem byl vykulený, a nakonec jsem si zapomněl vzít na soutěž plavky, i když jsem jich měl v tašce sedm. Průser, ale houknul jsem na Itala, který už šel z pódia, ať mi půjčí svoje. Takhle jsem získal zlato.
Soudruzi mě tolerovali, i když se jim nelíbilo, co dělám. Dostal jsem dokonce i řád za vynikající práci, s tenistou Milošem Mečířem jsme byli vybráni jako zástupci zápaďáckých sportů, aby režim ukázal, že jde s dobou. Stáli jsme u předávání medaile jak blbci a smáli se sami sobě, ale s odstupem času vidím, že vlastně o nic nešlo. Doba a podmínky, ve kterých jsem rozjel kariéru, měly něco do sebe. V něčem to vypadalo hodně přísně, zároveň bylo vše uvolněné.
Člověk měl čas a prostor dělat věci, které ho baví.
Velké svaly. Hrozně je chcete a zároveň vás hrozně obtěžují.
Žít s nimi není sranda, nedá se to odepnout. Jsou jako batoh, který pořád nesete. Procházíte se a po dvou stech metrech máte nohy jako kámen, velký sval se rychle napumpuje krví a ztuhne. Chcete se oblíknout a nenatáhnete si upnuté džíny. Jdete spát a máte problém s tím, jak si lehnout. Po tréninku jste namožení a každá část těla se rychle otlačí, ráno vstáváte celí ztuhlí.
V posilovně děláte úžasné věci, zvládnete třeba provaz, ale pak šetříte každý pohyb.
Měl jsem tu čest poznat prvního vítěze Mr. Olympia Larryho Scotta. To byl frajer, který i ve vysokém věku zvednul na dřep s činkou tři sta kilo, ale pak jsme byli na soutěži, kde bylo fitko v prvním patře bez výtahu. Viděl schody a řekl, že nahoru určitě nepoleze.
Přemýšlíte jinak. Máte v hlavě moment, kdy vylezete vybroušení na pódium a ukážete se vedle dalších lidí, kteří se tak jako vy obětovali svému snu úplně stejně. Je to jen chvíle a připravujete se na ni třeba půl roku. Jste jako horolezec v Himálajích, který ví, že cestou na vrchol může tisíckrát umřít. To je ta dřina a dieta. Stojí vám za to shodit kvůli tomu třeba dvacet kilo.
Vaším cílem není jen krása, ale krása, která září.
Zjišťujete, jak žít, abyste ve finále měli co největší svalové napětí. Obrovské. Nepotřebujete mít tělo opracované jako ze dřeva, to prostě nestačí. Chcete to mít z mramoru. Tím se liší ti dobří a ti nejlepší. Vše musíte dovést do stavu, kdy dřevo od mramoru rozeznáte pouhým pohledem. Obojí vypadá dobře, ale hned vidíte, co je tvrdší.
Je to jako když proti sobě hrají fotbal Barcelona a Real. Po hřišti běhá dvaadvacet perfektních sportovců, ale Lionel Messi nad sebou stejně nosí pomyslnou žárovku. Je jiný a vy jste v úžasu. Tak je to i v kulturistice. Není to jen o svalech a železech, každý profík má vlastní charisma. Cvičíte několikaminutovou sestavu, kde sice ukazujete svou formu, ale zároveň projevem odhalíte i osobnost. Principem je řecký ideál kalokagathia – harmonie ducha a těla.
Projeví se každý detail, i vaše jistota, zda jste odmakali to, co jste měli. Musíte se naučit být trochu ženská a umět si třeba oholit nohy tak, aby vám nevyskákaly pupínky.
V tomhle byl nejlepší Arnold. Měl dokonalé sestavy, navštěvoval kvůli tomu i baletní mistryni, pak se dokázal přesně nastavit tak, aby ostatní přesvědčil, že je bezchybný. Nepřemýšlel o ničem jiném a byl ochotný obětovat vše. Připravoval se na soutěž, v Rakousku mu umřel otec a on nejel na pohřeb.
Tohle už je v mých očích moc.
Uvědomil jsem si to, když jsem držel několik měsíců přísnou dietu, najednou za mnou přiběhla dcera a nabízela mi čokoládu. Nedokázal jsem jí říct ne. Šlo o moment, kdy jsem zjistil, že jsem víc táta než kulturista. Názor, že šampion v mém sportu nemůže mít běžný život, se mi nikdy nelíbil. Byl jsem na sebe sice velmi tvrdý, ale jen tak, abych moje tělo ani moje okolí netrpěly.
Uměl jsem rozlišit, co je posedlost, a co profesionalita. To první vás zničí, to druhé vám dá schopnost fungovat dlouhodobě, poznat se.
Věděl jsem, že o výsledku na soutěži rozhoduje, zda zvládnete trefit svůj nejlepší den. Mnohokrát se stalo, že být na pódiu o den dřív nebo o den později, nevyhrál bych.
Šlo i o umění zachovat klidnou hlavu a koncentraci, abych prodal svou úroveň. Prvním pravidlem proto bylo nekoukat na ostatní a neporovnávat se s nimi. Někteří kluci za mnou chodili a obdivovali mou formu a estetiku, ale všechno byla jen taktika, abych se přestal soustředit. Můžete být nejlepší, ale pokud se necháte rozhodit, ztratíte ideální svalový tonus a jste ze hry. Toho si byl vědom každý a šlo i o válku nervů. Ještě třicet minut před vstupem na pódium byli závodníci oblečení a dělali, že se jich nic netýká. Přitom si vzájemně hodnotili aspoň obličej, i podle něj se dalo zjistit, jak je kdo vyrýsovaný. Až patnáct minut před soutěží někdo povolil nervy a začal si vyndávat věci z tašky. Další se pak přidali a rozjelo se to.
Na Mr. Olympia to byla pokaždé síla. Všichni se svlékli a byli fantastičtí. Bylo skoro děsivé, jak perfektně se připravili.
Někdy jsem sledoval své soupeře a říkal si, že to snad ani není možné. Při sledování nejlepších jsem měl pocit, že jsem vstoupil do Sixtinské kaple. Jen jsem koukal na tu nádheru a ptal se sám sebe, jaký umělec tohle dokázal? Vypadali úplně jinak, skoro byste si pomysleli, že takoví lidi nemůžou existovat. Vždy mě udivovala americká hvězda Dexter Jackson. Měřil jen 168 centimetrů a uměl vybrousit 87 kilo. Úplně mě oslňoval. Stejně jako většina mých soupeřů byl Američan, právě oni povýšili kulturistiku na dokonalost.
Tady u nás se to těžko chápe, i v nejlepší formě jsem byl pro mainstream spíš ten, kdo dělá sport podivných přerostlých lidí. Taková je dnešní doba. Neříkám, že mě musí každý obdivovat, ale není na škodu podívat se věci bez předsudků. Řada lidí nadává kulturistům kvůli dopingu. Já se ale bavím o tom, že je potřeba rozlišovat rekreační, amatérský a vrcholový profesionální sport. Ten poslední funguje úplně jinak a platí v něm jiné zákonitosti než v běžném životě.
V tom, co dělám já, hodně rozhoduje genetika. Kouknu na člověka a hned vím, jaké má možnosti.
Kulturista musí mít dobře postavený hrudník a ramena, bicepsy a tricepsy. Vše v souhře, aby se svaly upínaly tam, kde mají, aby se mohly rozvinout do opravdové krásy. Jestli jste nedostali od Boha břicho nebo lýtka, nikde nenajdete materiál, jak je dotvořit. Mnoho závodníků má problém s bicepsem a nic s tím nenadělají, leda by se nechali přeoperovat.
Není to jen o velikosti a vyrýsování, ale i o tvaru a schopnosti vše nádherně vymodelovat. Tohle je kombinace tréninku a diety. Kůže musí být ve svalu úplně zařezaná, aby to působilo, že jej někdo rozkrájel. Věděl jsem, že tohle umí moje břicho a ramena, partie, které ostatní často neměli dokonalé. Ne tak jako já.
Vystoupení na soutěži jsem bral jako vyvrcholení dlouhé cesty. Stejně jako když několik měsíců balíte ženskou a pak ji konečně dostanete. Máte z toho trochu respekt, ale zároveň jste happy.
Jdete se předvést, pak z vás všechno spadne a těšíte se, až se konečně uvolníte, u nás to znamená, že se nažerete. Slezete z pódia a je vaší povinností jít sníst skoro cokoliv. Nevíte odkud začít, přejídáte se čímkoliv, co vám zavoní. Chcete jakýkoliv cukr, který vám dlouhé měsíce předtím chyběl, rohlík je pro vás v tu chvíli svátost. Po soutěži v Oděse nám nabízeli nejlepší kaviár, ale nikdo o něj neměl zájem, všichni se potřebovali zprasit něčím obyčejným. Američany zajímalo jen to, kde na Ukrajině seženou hamburger.
Sám jsem takhle vlezl v New Yorku o půlnoci do mekáče na Manhattanu. Všichni mě sledovali, jak se cpu, moje velká postava nejspíš budila strach. Jakmile jsem zvedl hlavu, ostatní ode mě odvraceli pohledy a asi se jim honilo hlavou, jestli právě z tohohle rostou svaly. Já zase myslel jen na to, abych se rychle narval a pak utíkal na hotel udělal poslední důležitou věc. Smýt z těla opalovací barvu, která musela dolů do několika hodin, aby nezaschnula. Vždycky jsem totálně zašpinil hotelovou vanu a nechával pak uklízečkám v koupelně dvacet dolarů, aby mě tolik neproklínaly.
I tohle je kulturistika.
Moje manželka vypadala moc dobře, ale byla antisportovec, neměla ani boty na běhání.
Poznali jsme se v devatenácti, prodávala v obchodě, já ji miloval a tím to končilo. To máte tak, u nás na vesnici byly dvě hezké baby a já si jednu vzal. Měli jsme dvě děcka, kluka a holku.
Vydrželo nám to osmnáct let, nic nebylo na sílu.
Můj sport nebyl téma a nevadilo mi to, díky tomu jsem nezblbnul. Přišel jsem domů a nebavili jsme se o tom, jak jsem si zacvičil. I trofeje jsem měl naházené na balkóně v krabicích. Žil jsem dva životy. Jeden s rodinou, druhý v posilovně, a oba se mi líbily. Ráno do tělocvičny, pak do školky pro děcka. Tohle je život. Jarda Jágr, můj kamarád, může mít klidně několik miliard, ale nakonec zjistí, že má kulový, protože nemá děti. Ty člověku nedovolí, aby se stal posedlým. Není to překážka pro to, aby sportovec uspěl. V květnu 1988 se mi narodila dcera a já za tři měsíce vyhrál podruhé mistrovství světa.
Mnohem víc se mnou zamávala Sametová revoluce. Krátce po ní mi přišel dopis od známého trenéra Luďka Noska. Zjednodušeně napsal, že na to, co umím, mám holou prdel. Nabídnul mi, že moje postavení zpeněžíme. Já měl svaly, on čáry.
Dohodli jsme se, že s manželkou zůstane syn a já se postarám o dceru.
Uměl to. Byl dvakrát starostou Mariánských lázní, vytvořil kultovní oddíl Sandow, vedl reprezentaci a pořádal i Grand Prix, na kterou se chodily dívat tisíce lidí. Měl skvělé kontakty v zahraničí, takže ho pozvali jako rozhodčího i na Mr. Olympia.
Zařídil mi, abych v Německu mohl trénovat i závodit. Na začátku devadesátých let byl slušný plat třeba čtyři tisíce korun, za první soutěž jsem vyfasoval marky a najednou koukám, že je to třicet tisíc. Tolik peněz pohromadě jsem nikdy předtím neviděl.
Od devadesátého roku jsem se kulturistikou skvěle živil. Měl jsem vždycky v hlavě, jak mi dali komunisti po zlaté medaili řád, a o to víc jsem chtěl šek. Podle toho, jak jsem pracoval, podle toho jsem vydělával. Poznal jsem úplně jiný život. Měl jsem se konečně dobře. Skvělé bydlení, mercedes, pozice evropské jedničky. Bylo mi osmadvacet a připadalo mi, že můžu všechno. Vydělával jsem peníze, měl jsem obdiv fanoušků i žen, takže jsem si v zahraničí našel přítelkyni.
Pamatuju si den, kdy jsem si řekl, že se už do Československa nevrátím, ale najednou mi zatelefonovala dcera. Ptala se, kdy přijedu domů. Na všechno jsem se vykašlal a vrátil se, byl jsem v první řadě táta a nechtěl se vykašlat na děcka, ta byla nejdůležitější.
Snažil jsem se, aby to fungovalo, abychom si užívali. Mohli jsme si dovolit ze dne na den sbalit kufry a odjet na Floridu do Disney Landu.
Jednoho krásného dne se ale něco zlomilo a domluvili jsme se na rozvodu. Vyplynulo to ze situace. Nebylo to vyhrocené, na to jsem hrdý, my měli dvě stání u soudu a na obě jsme s ženou jeli jedním autem. Nedělali jsme si naschvály a neřešili, kdo za to může, tím se věci jen zhoršují. My si nenadávali, nebyla tam nenávist.
Dohodli jsme se i na tom, že s manželkou zůstane syn a já se postarám o dceru. Je to netradiční, ale tak to bylo, kluk byl víc upnutý na mámu a holka je tvrďák, vzala to. Pamatuju si, jak donesla vysvědčení z deváté třídy a odstěhovali jsme se z Hradce Králové do Olomouce, kde mi známý, majitel hokejového klubu a kasina, nabídnul, že si v jeho budově můžu otevřít fitko.
Přijeli jsme do úplně nového prázdného bytu, kde nebyly ani příbory. Tak jsme začínali, všechno jsem nechal exmanželce.
To léto mi dorazila sedmá pozvánka na Mr. Olympia a já obratem napsal, že nepřijedu. Bylo to stejné, jako kdyby nasazený tenista odmítnul Wimbledon, ale holka ve městě nikoho neznala a já si zase uvědomil, že život není o tom, jak člověku rostou svaly. Původně jsem měl mít od června do září nejtvrdší přípravu, místo toho jsme spolu jezdili na výlety a bylo nám hezky. Další rok už jsem ji sebou vzal do New Yorku. Omluvil jsem ji ve škole, aby poznala můj svět. Naštěstí je úplně normální a nevzrušovalo ji, že má VIP lístek do první řady a spí v pětihvězdičkovém hotelu na Manhattanu. A už vůbec neřešila, že jejího tátu obdivují na soutěžích davy lidí. Mnohem víc se radovala z trička za dolar ve výprodeji.
Naučila se být samostatná. Postupem času jsem vůbec nekontroloval, co dělá. Jen jsem přišel domů a oznámila mi, že udělala maturitu nebo řidičák. Sama si našla i práci na okresním soudu.
Dnes je holce třicet a vždy, když se na ní podívám, uvědomím si, že jsme to zvládli. Je z ní dáma, vymóděná krásná baba na vysokých podpatcích, která o sebe dbá. Sekne jí to tolik, že si na nás dřív lidi často ukazovali. Mysleli si, že mám mladu kočku, chlapi si říkali, že jsem hajzl a ženské, že jsem úchylák. Dítě má sice od sedmnácti stejného kluka, potetovaného frajera s harlejem, ale co bych komu vysvětloval? Já na to byl hrdej.
Mám zdravou rodinu a sebevědomou dceru, která se s životem nesere. Zároveň jsem nečekal, že někdy budu mít další vztah. Nedávalo mi smysl se zase někde vázat, ale dopadlo to tak, že už mám čtrnáct let přítelkyni.
Dnes je svět takový, že lidé chtějí všechno hned.
Všechno se ukazuje hotové. Málokdo se zajímá o tvrdou práci, která něčemu předchází. Skoro všichni ode mě chtějí vyprávět to, co jsem popisoval na začátku.
Jak jsem se setkal se Schwarzeneggerem.
Jak jsem patřil k nejlepším kulturistům planety.
Jak jsem na závodech bydlel v nejlepším hotelu ve městě.
Jak mě vozili v černé limuzíně, za kterou se ostatní otáčeli.
To, jak jsem musel roky předtím dřít a přijít si na všechno sám, než jsem něco vybudoval, není zajímavé. Vidím to i na trenérské škole, kde přednáším. Studentů se ptám, kam by chtěli jet na dovolenou. Jejich snem jsou Havaj, Seyschely, Mauricius. Mluví o tom krásně, dokud mě nezačne zajímat, kde přesně ty destinace leží. Pak teda řeknou, že pojedou do Kalifornie. A jaké je její hlavní město? Většinou tipnou Los Angeles nebo San Francisco, málokdo ví, že je to Sacramento. A tak je to i se cvičením.
Každý člověk, a tím spíš kulturista, by měl znát anatomii. Kde sval začíná, kde končí, kde se upíná, jaký pohyb dělá. Je to důležité i pro toho, kdo se chce jen dobře cítit.
Tělo bylo stvořené k fyzické práci, je přímo nuceno se hýbat. Základem je pochopit, jak funguje. Potřebuje tři složky – cukry, tuky, bílkoviny. Z bílkovin musí narůst stabilní hmota, energie jsou sacharidy a pro práci jsou potřeba tuky. Další kapitolou jsou vitamíny, minerály a suplementy.
Kostru drží svaly a musí mít námahu, tím získají správné napětí. Pokud fyzickou práci nemáte, ze svalů se stane bahno a začnete se rozpadat. Proto se dnes cvičí. Kdybyste makali na poli nebo s krumpáčem, kdybyste běhali po lese a lezli po stromech, nepotřebujete to.
Jenže dneska fyzicky skoro nikdo nedělá. Lidi se vzdalují svému tělu. Nemají chuť ani čas přemýšlet, jak žít, aby jim to prospívalo. Fyzická aktivita je pro mnoho lidí spojená se zbytečnou dřinou.
Já to mám naopak. Ve své posilovně v Olomouci si připadám jako doma a dávám si dva tréninky denně, jeden sám, druhý s klienty.
Lidi dnes většinou nechtějí velké svaly a super formu, jde jim o to přijít si na trénink odpočinout za někým, kdo jim porozumí. Víc, než jako trenér si připadám jako farář, ke kterému se chodí ostatní vyzpovídat. Mým úkolem je, aby se cítili líp. Někdo je postavený na to tahat zátěž, u dalších musím být opatrný. Činka je ale krásná v tom, že srovná každého, když pochopí, jak ji má chytnout, v jakém úhlu.
Mám zkušenost, že pokud si člověk najde k posilování vztah, začne pak líp rozumět i sám sobě. Vedle cvičení se rozhodne řešit i další oblasti života. Stravu, práci, soukromí. Každý má dilema, zda se o sebe starat, hlavně proto, že to není levné. Mám v tomhle snazší pozici, protože v posilovně žiju od mládí, děti mám dospělé, bydlím s přítelkyní a staráme se jen o sebe. Rádi cestujeme, ale nechceme si za každou cenu koupit co nejlepší auto nebo byt. To dělají lidi, kteří mají na prvním místě materiální stránku. Podle toho ale taky obvykle vypadají. Snaží se mít všechno, až nakonec zjistí, že i jich samotných je nějak moc.
Neumím si představit, že bych někoho poučoval o tréninku, o výživě, a pak si dal za rohem pivo.
Pak přijdou za mnou. S vírou, že je vyléčím. Potřebují pomoct formou, kterou dřív opovrhovali.
Díky tomu poznám nejrůznější lidi, velké podnikatele a třeba i houslistu z filharmonie. Žijí pro něco jiného, je klíčové motivovat je jinak než sebe. Většinu lidí spojuje, že se rádi přežírají, o to víc se musí hýbat a posilovat, aby z těla vyhnali toxiny a rozběhnul se jim metabolismus. Jinak se dusí zevnitř a ve finále jim nezbyde energie na nic, na byznys ani na umění.
Ode mě se očekává, že půjdu příkladem. Sám si neumím představit, že bych někoho poučoval o tréninku, o výživě, a pak si dal za rohem pivo. O to víc mě dokáže vytočit, pokud mě jako mistra světa a trenéra první třídy někdo konfrontuje s anonymními názory. Stává se to na přednáškách. Mluvím a někdo mě přeruší s tím, že na internetu to psali jinak. Tohle mě štve. Sám bych si nikdy nedovolil radit na dálku někomu, koho jsem v životě neviděl.
Přitom ruku na srdce… Koho jiného by lidi měli poslouchat? Kdo jiný v Čechách a na Slovensku může říct, jak to je? Není to póza.
Vím, jak to je! Vím, že jsem v určitém oboru dosáhnul na své maximum. Vím, že je sport, v mém případě kulturistika, osobní věc, která se musí prožít.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází