Víc než výhra

Luboš Bartoň

Víc než výhra

John Lucas zastavil nácvik a začal mi nadávat.

„Get the fuck out of here,“ zakončil svůj výstup. „Vypadni odsud. Běž si zpátky na univerzitu nebo odkud jsi to přišel, já tady chci střelce, kterej střílí.“

Jeden z nejlepších guardů NBA osmdesátých let a později trenér vedl v roce 2002 Cleveland Cavaliers, u nichž jsem absolvoval letní kemp. Dařilo se mi, měl jsem dobré tréninky, ale jednou přišla akce, při níž jsem nafintoval, nevystřelil a šel do nájezdu. Neúspěšného. Špatně zvolené řešení, což jsem věděl hned sám.

Lucas se rozhodl mi moje zaváhání poněkud silněji zdůraznit.

Ani jsem se nehnul, moje hrdost mi nedovolovala odejít ze hřiště. Ne kvůli jedné nepovedené střele. Od té doby mám ale tuhle zásadní věc navždycky zarytou – nemůžu ani na moment vypnout a nebýt agresivní. Jako trenér ji hodně používám a můj hráč, který nezakončí, když je volný, ode mě dostává totální sodu. Ať klidně vystřelí air ball, to je mi úplně jedno. Tak holt musí trénovat tak, aby air ball příště nedal, ale v hlavě nesmí mít pochybnosti o ničem. Dostane balon a už ví, že střílí.

Pod Světislavem Pešičem, jednou z nejvýraznějších trenérských postav naší éry, jsem odehrál sice jen půl roku, ale přišlo mi to jako roky dva. Hustá škola způsobu jednání s lidmi. A to přesto, že ke mně si vzhledem k mé přímé povaze nikdy nedovolil být sprostý, ačkoliv jinak to u něho bylo na denním pořádku.

Pak tu byl Aíta v Badaloně. Úplný opak. Profesor, který se na mě výrazně podepsal v pohledu na basket i na život. Častokrát jsme si povídali o všem možném, on toho o světě spoustu ví a dokáže hodně třeba i zdánlivě nesouvisejících věcí pospojovat a vysvětlit, bere si inspiraci z nejrůznějších směrů a skládá je dohromady. Jako hráče, člověka a dnes i trenéra, který musí se umět podívat na věci z různých úhlů, mě ohromně posunul.

Právě na tomhle si odjakživa zakládám. Na schopnosti vysát ze svého okolí co nejvíc informací. Umím poslouchat. Stačí mi obyčejný rozhovor, abych si od druhého člověka něco vzal. Abych se něco naučil.

Nemusím vždycky se vším souhlasit, ale když už mám na něco mít názor, potřebuju vědět, proč si něco myslím. Musím si ujasnit, proč věřím svému směru, porovnávat a zjistit, že něco jiného třeba taky má smysl, brát si z toho aspoň malé dílky. Protože nakonec stejně sklouzneš k tomu, co ti je vlastní. Jako člověk se podle mě můžeš malinko vyvíjet, ale nejde se úplně předělat. Nezměníš povahu, osobnost. Je ale důležité vědět na čem pracovat a fakt na tom dělat. Chtít něco změnit.

Potom už je to jen o práci. O tom na něčem makat.

Nedávno jsem mluvil na konferenci pro byznysmeny na téma self-discipline. Sebekázeň. Jak mi pomohla být úspěšným ve sportu, ale jak se promítá i do běžného života.

Vždycky se o mně říkalo, jak příkladný jsem profesionál, ale to pro mě není to hlavní. Být profesionální totiž znamená dělat i věci, které musíš. Být disciplinovaný je pro mě ještě něco nad tím. Styl života, kdy děláš dobrovolně něco, za co tě nikdo nemusí kárat nebo postihovat. Všechno vychází z tebe samého.

Jako hráč jsem měl svůj cíl a sen a podřídil jsem mu během dospívání, co jsem mohl. I proto nechápu basketbalisty, kteří mají v dnešní době oproti naší generaci nezměrné možnosti, a tenhle přístup jim chybí. Ať se sebevíc snažím, nechápu je. Jejich mindset je úplně jiný, než můj. Nechci porovnávat všechno podle sebe, nemyslím si, že musí být každý jako já, ale pravda zkrátka je jen jedna. V životě člověk zjistí, že bez toho, aby dané činnosti odevzdal všechno, co má, cesta na vrchol nevede. Jenom talent zdaleka nestačí.

Vždyť já byl talentovanej jako hrom. To mě ale dostalo jen na určitou výši, zbytek byl jen práce, odříkání, bolest a dedikace řemeslu.

Někdy přitom i tohle dohromady bylo málo.

Léto 1992, olympiáda v Barceloně, americký Dream Team. Právě tehdy jsem se definitivně zamiloval do basketbalu. Nikdy předtím jsem něco takového v souvislosti s touhle hrou neviděl. Bylo to, jako kdyby najednou přiletěl hrát někdo z Marsu. Nechápal jsem.

Stačil mi jediný zápas, abych se zvedl a šel si do setmělé školní tělocvičny zkoušet, jak je vůbec možné, co se chvíli předtím odehrávalo na televizní obrazovce. Studoval jsem a postupně se naučil střelecké styly všech dvanácti hráčů toho neskutečného mužstva.

I Laettnera.

I Stocktona.

Stal jsem se basketbalově posedlým a i tady se projevila moje schopnost vstřebávat co nejvíc informací. Vždyť já se nenadchnul pro jeden směr, který by se mi zalíbil. Já zkoušel střílet jako každý jeden z Američanů, abych pak sám přirozeně zjistil, co mi je nejvíc vlastní a co budu používat. Nikdo mi to neradil, nikdo mě nepopostrkoval. Já sám chtěl.

Základy jsem měl z rodiny, rozhodně. Jednoduchá pravidla a vědomí, že když už něco dělám, mám to dělat pořádně. Pracovitost a pečlivost do mě rodiče, oba učitelé, vtloukali odjakživa a vzory jsem měl ve starších sourozencích, bráchovi a sestře. Začínalo to běžnými činnostmi, třeba úklidem pokoje. Když jsem ho odbyl, táta mi přesně ukázal, kde je špína a opakoval mi, že než napůl, to radši ať danou věc nedělám vůbec. Od mamky jsem zase dokola slýchal, že nejdřív je práce, potom zábava. Neměl jsem tuhle frázi rád, ale zároveň jsem viděl, že ona se podle ní skutečně řídí. Otec zrovna tak. Ten na nás děti měl věčně tak jen patnáct minut, jinak neustále něco dělal se slovy, že tohle a tohle se neudělá samo. K televizi si sednul jen občas a jen když už měl opravdu hotovo.

V období kolem barcelonské olympiády jsem zrovna vyrostl. Měl jsem po mámě dlouhé paže a geneticky po tátovi, všeobecně zdatném sportovci, dobré fyzické parametry, výskok, sílu. Když se k tomu připočte povědomí o tom, jak přistupovat ke svým povinnostem, drajv a nadšení, které jsem do basketbalu promítl, bohatě mi to stačilo, abych se i z České Lípy dostal do mládežnických reprezentací. Abych dal Lípu na basketbalovou mapu České republiky. Poráželi jsme USK i Ústí nad Labem, top týmy v zemi, a přestože jsme měli pár dalších nadaných kluků, já byl ten, kdo rozhodoval. V patnácti si mě tak smlouvou pojistil Děčín a od šestnácti už jsem hrál v místním áčku.

Po škole domů, tam se prospat a pak vyběhnout před barák, kde mě vyzvedl Petr Janouch, jeden ze spoluhráčů, který měl na moji kariéru největší vliv.

Petr byl už tehdy veterán, bylo mu třicet, a protože je taky z Lípy, nabíral mě po cestě na tréninky. V jeho tmavém chrochtavém renaultu 19 jsem dostával dávky informací o životě. Dodnes si toho pamatuju tolik, že by se Petr asi divil. K tomu mi ukazoval i ryze profesní věci. Jak se správně protáhnout před a po tréninku, různé triky. Byl to výborný hráč, ale taky inteligentní chlap, nejlepší mentor, jakého jsem si mohl přát.

Za dva roky po boku jeho a dalších spoluhráčů, z nichž tomu druhému nejmladšímu bylo pětadvacet, jsem rychle mentálně dospěl. Rozhodně rychleji než moji vrstevníci. Posouval jsem se i basketbalově. Trenér po mně chtěl určité věci, nutil mě pracovat na sobě, ale na druhou stranu mi dal volnost, protože věděl, že něco umím. Častokrát zavřel jedno oko a pustil něco, co by někdo jiný jen tak nepřešel. Já se zároveň v prostředí mnohem zkušenějších spoluhráčů neztratil, herně ani lidsky. Mám dojem, že mě kluci brzy začali respektovat. Uměl jsem se k překážkám postavit čelem a na rovinu a neměl jsem důvod o sobě pochybovat. Věřil jsem sobě a úsilí, které jsem do basketbalu vložil. Působil jsem suverénně, ale zároveň jsem nebyl floutek.

I díky této mentalitě jsem se po dvou letech vydal cestou koncem devadesátých let ještě dost ojedinělou. Zvolil jsem americkou univerzitu, kde mi imponovala agresivita a tempo tamní hry. Cítil jsem, že ta mě dokáže posunout zase dál, protože mým cílem byla NBA.

Z nabídek, které se mi scházely, vyhrála ta z Valparaisa, univerzity kousek od Chicaga. Na rozdíl od jiných mělo Valpo tou dobou ještě volné stipendium hned na následující ročník a hlavně, nabídlo něco, co se nedalo odmítnout.

Mohl jsem s sebou vzít bráchu.

Dostal manažerskou roli u týmu a kromě toho, že mi v začátcích ohromně pomohl, chytil za pačesy i svoji vlastní šanci. Po dvou letech se na čas vrátil domů, ale nakonec se v Americe natrvalo usadil. Od roku 2003 tam žije natrvalo, založil rodinu, má tři děti a vlastní účetní firmu. Poskládal si, že možnosti, jaké se mu v zámoří naskytly, a dveře, které jsem mu jako hráčská osobnost univerzitní ligy pomohl snáze otevřít, by se mu v Praze hledaly těžko.

Pro mě zase skutečnost, že jsem ho první dva roky měl po svém boku, znamenala výraznou podporu v prostředí, kam se předtím podívali všehovšudy dva Češi. V prostředí, které mi dalo ideální podmínky k tomu, abych na sobě mohl pracovat a uplatňovat své přednosti a vnitřní nastavení.

První tři měsíce, než začala sezona, jsem na sobě třeba dřel úplně neuvěřitelně. Ve škole i na basketbale. V tělocvičně celý tým driloval bývalý Mistr USA, bodybuilder. Po rychlé rozcvičce nás za pětačtyřicet minut vyřídil tak, že nás pak museli do minivanu na cestu zpátky doslova nakládat. Byly momenty, kdy jsme některá cvičení dělali regulérně do té doby, než někdo omdlel. Stalo se, že jsem mu musel říct, že prostě už nemůžu dál. Že chci, ale tělo nedokáže provést další pohyb.

Odpoledne nás čekal herní trénink a po večeři mi v osm začínalo samostudium s průvodcem, starším studentem, povinné pro nás nováčky. Měli jsme předepsaných pět hodin týdně. Teoreticky jsem si tak mohl na pondělí a úterý dát vždycky dvě hodiny, na středu jednu a měl bych hotovo. Já tam místo toho seděl v podstatě každý den do půlnoci, kdy zavírali. Udělali jsme práci a pak jsem s tutorkou, co mi byla přidělena, řešil všechno možné. V angličtině jsem se díky tomu posouval neustále dopředu.

To je ta moje disciplinovanost. Já chtěl být za každou cenu připravený, protože jsem věděl, že až začne sezona, na tohle nebude čas.

Nikdy v životě jsem přitom nechodil spát tak unavený, jako tehdy při svých začátcích na Valpu. Občas se mi stalo, že jsem usnul u umývadla s kartáčkem v puse. Jednou jsem si chtěl sundat boty, sedl jsem si na postel a probudil se ve dvě hodiny ráno natažený na posteli s jednou rozvázanou tkaničkou.

Potom jsme začali hrát.

První zápas nás čekal tým, který byl v rankingu univerzitních týmů asi dvacátý z celkových více než tří set. Špička.

Porazili jsme je a já dal sedmadvacet bodů. To bylo něco jako nastřílet jich v naší lize pětatřicet. Ojedinělá věc, lidi nechápali. Vždyť já sám tuhle cifru překonal až o dva a půl roku později, tak výjimečný výkon to byl. Taky jsem si na sebe hned namaloval pěkný terč. Jestli se o mně mluvilo předtím, tak teď okamžitě debaty ještě zesílily.

Druhý zápas – a já v něm už v úvodní minutě měl na kontě šest bodů. Trefil jsem trojku a pak mě při další faulovali, načež jsem proměnil všechny tři trestné hody. Vzniklo to, čemu Američané říkají hype. Rozkřiklo se, že je tu kluk z Evropy a něco umí.

Celý první rok jsem měl vynikající. Mohl jsem jít rovnou do draftu NBA, což mě samotného upřímně překvapilo. Ještě jsem si totiž nepřipadal fyzicky připravený. S nároďákem jsem pak prožil fantastické léto na Evropě, kde jsem patřil k nejlepším střelcům turnaje. Být draft až potom, přihlásil jsem se a brali by mě hodně vysoko, o tom není pochyb, ale s tím jsem se dávno smířil. Když jsem se měl rozhodnout, cítil jsem zkrátka, že na NBA ještě nemám a nepochyboval jsem, že v dalším roce naberu kondici a pak půjdu rovnou z vysoké pozice.

Následovala nejhorší sezona mojí kariéry.

Ocitnul jsem se fyzicky na úplném dně. Problém byl, že s nároďákem jsem absolvoval přes léto třicet zápasů a dal si jen dva týdny oddych. Býval bych potřeboval aspoň měsíc, udělal jsem tehdy velkou chybu, že jsem si víc neodpočinul. Po solidním začátku ročníku jsem totiž byl najednou úplně hotovej, utahanej, nedával jsem koše, a čím víc jsem chtěl, tím hůř mi to šlo.

Poprvé v životě. Poprvé jsem neměl kde brát.

Paradoxně mi pomohlo zranění, natažené vazy v koleni a vyvrtnutý kotník, abych si aspoň trochu odpočinul a sezonu ještě nějak zachránil. Ale směrem k draftu to nebylo ono. Třetí rok byl lepší, ale i vzhledem k tomu, jaké nováčky jsme rekrutovali pro další ročník, jsem pokračoval i do čtvrté sezony. Jako tým jsme v ní došli až do celonárodní NCAA a já byl mimo jiné vyhlášený nejlepším hráčem soutěže.

Všechno do sebe ideálně zaklaplo.

Basketbal mi dal absolutně všechno. Absolutně.

Od mých dvanácti let, kdy jsem se do něho naplno zamiloval, jsem od něho dostal pocit naplnění, štěstí, zdraví, peníze, poznal jsem díky němu víc než půlku světa a spoustu lidí, k nimž bych se jinak neměl šanci dostat, zdaleka ne jen sportovců.

Brečel jsem kvůli němu jen jednou.

Jednou jedinkrát.

Brácha taky hrával. Než ho zastavily problémy se zády, dostal se na slušnou úroveň. Během dospívání jsem se postupně stával výjimečným hráčem i díky němu. Když se to lámalo, pomáhal mi šplhat se nahoru. Nejčastěji tak, že jsme soupeřili jeden na jednoho.

Odmalička mě porážel. Vždycky. Někdy o víc, někdy o míň, ale pokaždé našel způsob, jak mě dostat.

Mohlo mi být tak čtrnáct, na hřišti na základce jsme si dali další z řady soubojů. Brácha mě asi zrovna podcenil, nezačal úplně soustředěně a já se najednou přiblížil počtu bodů, do nichž jsme hráli. Už jsem ho měl. Sahal jsem po prvním vítězství vůbec.

Potom brácha zapnul.

Začal být fyzický, šel do mě, urputně mě bránil, čímž jsem se víc a víc unavoval. Zahodil jsem jasné střely, nedával jsem z dálky… A prohrál jsem.

To, jak jsem byl blízko, na mě dolehlo takovým způsobem, že jsem se po posledním koši rozbrečel jako dítě. Následně mezi nás vstoupil táta se slovy, ať radši nehraju, když kvůli tomu řvu. Nějaký čas jsme si tak skutečně dali pauzu. Možná na pár měsíců, možná na půl roku, už nedokážu říct. Každopádně mi to tehdy připadalo jako věčnost, než jsme si zahráli znovu.

Tehdy jsem bráchu konečně poprvé porazil a od té doby jsem s ním už nikdy neprohrál.

Jiných porážek jsem ale v kariéře samozřejmě zažíval nespočet. Pamatuju si je víc než výhry. Už se muselo jednat o hodně zásadní vítězství, aby ve mně zůstalo. To prohra je jako jizva.

Čím větší prohra, tím hlubší jizva.

Noc draftu 2002, šestadvacátého června v Madison Square Garden, kdy byl jako první zvolený Yao Ming a kdy šel z šestnáctého místa Jirka Welsch.

Nejbolestivější událost, jaká se v mé kariéře odehrála.

Dokážu si racionálně vysvětlit, proč na mě žádný z klubů neukázal, hrála v tom roli spousta navzájem na sebe navazujících faktorů, ale nakonec mi z toho vychází, že jsem prostě neměl štěstí. Věci se sešly v takovém sledu, že já zůstal tím, kdo to odskákal.

Každý tým si vybírá hráče podle toho, jakou pozici zrovna potřebuje. O mě projevilo zájem nějakých sedm týmů, z nichž pět reálně potřebovalo typ jako jsem já, a z nich jsem si sám vyvodil dva, k nimž jsem se upínal. Memphis s picky číslo 32 a 46, a Cleveland číslo 35. Oba hledaly střelce a u obou jsem měl před draftem vynikající workouty.

Stalo se ale, že na začátku byli zvoleni hráči, s nimiž se tolik nepočítalo, a jakmile se dostalo na Cleveland a k mání byl stále třeba i Carlos Boozer, který měl jít jasně v top 20, logicky sáhnul po něm. Když pak Memphis na šestačtyřicátém místě mohl vzít Matta Barnese, který měl být zrovna tak podle předpokladů už dávno zabraný, bylo mi jasné, že je konec. Ti, kteří byli vybraní dřív, než podle odhadů měli, mě v podstatě vytlačili.

Přece jen jsem nebyl ten, koho by chtěli všichni. Byl jsem speciální. Evropan, který umí střílet, to jo, dobré tělo, slušný atlet, úspěšný na univerzitě, ale zároveň jsem nebyl lumen, tutovka pro top patnáct. Hlavně jsem byl už hotový hráč, moje projekce do budoucnosti už nebyla tak vysoká, nepředpokládalo se, že se ještě budu hodně zlepšovat. I to má pro kluby NBA velkou cenu.

Draft jsem sledoval u kamaráda, který u sebe doma udělal party.

Dá se říct, že jsem si ji neužil.

Byl to hodně hořký večer. Představte si, že máte na osmnácté narozeniny slíbené auto a pak přijdete před barák a tam nic nestojí. Přesně tak jsem si připadal. Prázdný.

Přesto to nebyl konec. Přes letní ligy jsem se propracoval k nabídkám absolvovat předsezónní kemp Clevelandu, Memphis nebo Phoenixu. Dávali mi tím šanci, ještě se na poslední chvíli porvat o smlouvu a místo na soupisce.

Odmítl jsem.

Upřímně, byl jsem už ke všemu skeptický. Ve chvíli, kdy jsem neměl nic jistého, mi to připadalo jen jako ztráta času, během níž mi utíkají dobré nabídky v Evropě. Nejen co se financí týká, ale i ohledně dobrých týmů a mé pozice v nich.

Zpětně vím, že jsem NBA měl dát víc času. Jenže já jediné, co jsem v danou chvíli ohledně své kariéry měl, bylo naštvání na všechny a na všechno a dluh třicet tisíc dolarů za pojištění, které jsem si pořídil ještě na univerzitě kvůli všeobecnému strachu ze zranění. Kdyby se mi stalo něco, co by mi znemožnilo pokračovat s basketem, dostal bych milion a půl korun, z něhož bych zaplatil půjčku a měl bych něco do začátku. Tehdy mi to dávalo smysl.

Ale už jsem potřeboval splácet.

Nic to nemění na tom, že jsem měl NBA věnovat víc trpělivosti. Byl jsem hodně blízko, klepal jsem na dveře ligy a ty se otevíraly. Jenže se neotevřely tak, jak jsem chtěl. Já měl v hlavě scénář, kdy do NBA vletím s pompou. Bum. Draftem nebo dobrou letní ligou, ne že se do ní budu vkrádat přes zkoušku na kempu s negarantovaným kontraktem. To jsem neakceptoval.

Měl jsem to ale ještě zkusit a vydržet. Nepustit šanci, která se přede mnou přece jen rýsovala, do Evropy jsem se mohl vrátit vždycky. Jenže to mi tehdy nikdo neuměl říct, neměl jsem žádného mentora, který by to, co já, absolvoval přede mnou. Rozhodnutí bylo na mně a já se rozhodnul. Vzal jsem Bolognu, italský tým z Euroligy plný velkých jmen. Nespekuloval jsem, hledal jsem to nejlepší, co se mi nabízelo a Bologna měla zrovna volné místo.

Upřímně, zdejší úroveň mě překvapila. Příjemně. A když jsem po čase zjistil, jak jde italská liga dolů, zvolil jsem pokračování ve Španělsku, kde jsem zažil nejkrásnější roky své kariéry. Svůj nejlepší basket jsem hrál v Badaloně, ale z týmového pohledu jsme vždycky skončili těsně pod vrcholem. Nato jsem přestoupil přes řeku do Barcelony, kde jsem už opravdu vyhrál.

Nejde jen o samotné trofeje. Jde o to být skutečným vítězem, což je zrovna tak dovednost, jíž se člověk musí naučit.

Jak jsi jednou šampion, je pro příště už úplně něco jiného, když se ti nedaří, protože ty už přesně víš, co máš dělat, aby to šlapalo. A taky máš sebevědomí, protože víš, že v podobné pozici jsi už dřív byl, něčím sis cestou nahoru prošel, tak se už z nezdarů nesložíš. Víš, že když něco nejde, jak je třeba, umíš to napravit. A že když to nenapravíš, nevyhraješ.

Říká se, že abys mohl vyhrát, musíš se naučit prohrávat. Já poznal, že nejdřív se musíš naučit vyhrávat, abys dokázal pochopit, co to znamená prohra. Nejdřív se musíš naučit být tam nahoře, udělat z toho svůj standard, který vyžaduješ sám od sebe, a když se ti nedaří ho naplňovat, musíš na sebe být naštvanej.

Prohrávat se nikdy nesmíš naučit. Musíš se naučit se s porážkou vypořádat a poučit se z ní.

Celé to je mnohem těžší v týmovém sportu, kde máš spoluhráče. Já už byl ale ve věku, kdy jsem dokázal působit i na ně, abych některé věci včas zachytil a správně nasměroval. Právě tady se začalo formovat moje pravé já, co se týká komunikace s ostatními a mé reputace v basketbalovém světě. Dokázal jsem udělat konflikt, když byli všichni nebezpečně moc uvolnění, a naopak hodit do placu joke, jakmile jsem viděl, že jsou ostatní z něčeho podělaní. Rozbít nervozitu vtipem na svoji adresu nebo klidně i na trenéra. Pozvednout morálku.

Pokud je v týmu víc takových hráčů, kteří ho dokáží správně usměrnit, trenér má daleko snazší práci. Na něm už jen je, aby ladil. Někdy dá lehčí trénink, někdy se pustí do taktického drilu, ale nemusí pořád po svěřencích šlapat, protože ti se korigují sami navzájem. Nejhorší jsou týmy, které jen donekonečna pracují, což je neefektivní.

Díky tomuhle poznání jsem dozrál do kompletního hráče.

Obklop se pozitivními lidmi, kteří chtějí tvé dobro a straň se těch negativních, neustále si na něco stěžujících. Bezpodmínečně. Protože ať chceš, nebo ne, začne tě to dřív nebo později ovlivňovat.

Nemá přece cenu mluvit o věcech, které nemůžu změnit, je třeba pracovat na tom, abych se vyhnul zbytečným konfliktům. To obnáší i akceptaci chyb okolí. Je na mně, abych si s nimi poradil. Občas je dobré si ulevit, jistě, jenže hodně lidí si ulevuje až moc a ty nakonec zjistíš, že si jen stěžují a nejsou schopní udělat cokoliv pro zlepšení. Znám třeba člověka, neskutečného pracanta, který ale neustále jen ventiluje, co je špatně. A já mu říkám: „Ano, všechno, co říkáš, jsem schopný ti podepsat, ale jestli se nad to nepovzneseš a budeš pokračovat v tomhle stylu, začne tě to zabíjet. Svoji nezměrnou energii budeš časem dávat jen do negativních věcí.“

Poznal jsem sám na sobě, jak se s takovými situacemi vypořádat, díky Barceloně. Už když jsem tam přestupoval, rozváděl jsem se se svojí první manželkou z Ameriky a procházel jsem obdobím regulérních depresí. Míval jsem stavy, kdy jsem viděl všechno růžově, ale pak se mi najednou zase hroutil celý svět. Obojí klidně v jeden a ten samý den. Cítil jsem se unavený, fyzicky i mentálně a kvůli složitostem s rozvodem a cestě do USA jsem dokonce i odmítl reprezentovat, přestože by mi to bývalo možná pomohlo vyčistit si hlavu.

A při tom všem jsem podepisoval smlouvu s nejlepším klubem Evropy.

Koncem sezony, v semifinále domácí ligy, jsem si pak při banální situaci, rychlé změně směru, přetrhnul achilovku. Rána jako prase. Nejdřív to vypadalo na natržené lýtko, tak jsem ještě dva dny šlapal na kole, ale potom jsem se už nemohl ani rozběhnout a magnetická rezonance ukázala, že mám šlachu ze sedmdesáti procent roztřepenou. Trénovat jsem začal až v lednu, první zápas absolvoval v březnu a do Euroligy, kterou jsme nakonec vyhráli, jsem vůbec nezasáhnul.

Mohl jsem z toho všeho být zničený, vyřízený, ale mě tohle zranění potkalo v čas, kdy jsem už byl připravený si z něho vzít to nejlepší. Dívat se na něj pozitivně.

Hodně mi pomohla moje druhá manželka Kielley, s níž jsem tehdy už žil. Poznali jsme se v době, kdy jsem všechno viděl černě, ale ona mě nakazila svojí pozitivní náturou. Jak výjimečná žena to je, ukazuje od té doby neustále, protože se skvěle dokáže přizpůsobit kočovnému životu, jaký basketbal v roli hráče ale i trenéra vyžaduje. Nedělá jí problém sbalit kufry a vytvořit mi zázemí v jakékoliv zemi, vlastně se jí to tak i líbí. Je tak trochu dobrodruh. Dodává mi díky tomu ohromnou energii a umožňuje mi soustředit se i na jiné věci, než je basket. Neumím si třeba představit, že bych se vracel domů a neměl tam Kielley a děti. To bych si neodpočinul, byl bych basketbalem pohlcený.

A to taky není správně.

Zranění achilovky mi pomohlo i tím, že mi otevřelo další rozměr mého basketbalového života. Zjistil jsem totiž, že na sobě musím začít pracovat v jiném směru než dosud a musím začít i akceptovat stav těla, které už holt nevydrží všechno.

Potřeboval jsem si v hlavě srovnat, jakým hráčem ještě můžu být, což mě na čas vykolejilo. Trvalo mi dva roky, kdy jsem postupně odbourával věci, na které už jsem zkrátka ve svém stavu nestačil. Zároveň mi to ale dodalo úplně novou šťávu do basketu, protože pro mě začínalo něco úplně nového. Naučil jsem se hru vnímat trochu jinak.

Ve chvílích, kdy jsem nemohl ani chodit, jsem si začal psát deník. Zapisoval jsem si nejrůznější myšlenky a poznatky. Co dělat, co nedělat, co je důležité, co ne. Třídil jsem si tím své každodenní vjemy. Nešlo o věci, které jsem někde četl nebo je od někoho slyšel, ale o to, co jsem viděl okolo sebe, co se mi honilo v hlavě.

Tehdy mi došlo, že trenéřina je něco, co chci dělat, k čemu budu odteď směřovat.

Nevěděl jsem, jestli v tom budu dobrý, ale uvědomil jsem si, že mi najednou nezbývá už tolik let kariéry, že v sobě po mámě s tátou mám trochu toho profesora a že i sám jako rodič už vlastně tak trochu trenérem jsem. Rodičovství mě k trenéřině v podstatě dovedlo, tyhle dvě činnosti jdou ve spoustě rovin ruku v ruce a navzájem se ovlivňují. S tím rozdílem, že být rodič je povolání číslo jedna, nejtěžší džob na světě. Džob s trvalými následky, za který tě nikdo neplatí.

Přerovnal jsem si priority ohledně své hráčské budoucnosti a víc než na aktuální výsledek, jsem se začal soustředit na vnímání svých předností a slabin a snažil jsem se na nich pracovat s výhledem k trenérské práci. Proto jsem se i na poslední sezonu vrátil do Barcelony a než se hnát za trofejemi, stal jsem se v rezervním týmu mentorem spoluhráčů, přičemž jsem si začal dělat trenérskou licenci. Následně jsem pokračoval jako trenér k místní mládeži. Naposledy jsem už coby hlavní kouč dostal na starost patnáctileté kluky.

Hřeje mě, že jsem jim byl za jednu sezonu schopný předat něco, co neměli ani z domova od rodičů. Říkal jsem i svým asistentům, že máme možná jedinečnou šanci v tomhle věku ještě někoho napravit. Ne vychovat, to už nejde, ale v některých ohledech ho srovnat.

Díky své kariéře jsem získal určitou představu o tom, jak by měl basketbal vypadat, a to teď vyžaduju. Nemám na mysli signály, vážně ne. Jde mi o hodnoty, jaké by se ve hře měly objevovat a které se promítají i do běžného života. Z basketbalového pohledu jsem tak po svých hráčích chtěl jen pár základních věcí. Aby dokázali chytit balon tak, aby mohli hned hrát a aby věděli, co hrát chtějí, ještě než ho chytí. Aby z každé střely chtěli dát koš, jedno jak. A aby byli agresivní a chyby, které budou dělat, ať plynou z aktivity, ne pasivity. Jinak se všechny mé meetingy týkaly konceptu hodnot. Důležitosti komunikace. Týmu. Opakoval jsem, že ať se děje, co se děje, ať prohráváme nebo vedeme, jsme jeden tým.

Lpěl jsem na tom, aby kluci za všech okolností ctili týmovost, soudržnost, pozitivní soužití na hřišti i mimo něj, aby z nich byla patrná radost ze hry a touha zlepšovat se a aby do všeho, co dělají, vkládali úsilí. Opakoval jsem jim, že jsou sice mým týmem, ale to, jak ten tým vypadá, je jen na nich.

Že je to víc jejich tým než můj.

Míval jsem třeba špatný pocit, i když jsme vyhráli o třicet bodů, protože proti nám stál slabý soupeř a já ve hře neviděl zmíněné hodnoty, které jsou pro mě důležitější než výhra. Po takových zápasech jsem chodil domů jako poražený.

Proto jsem po hráčích někdy požadoval, aby se vzájemně ohodnotili na stupnici od 1 do 10 co do agresivity, úsilí, chtění a pozitivního přístupu. Dostal jsem od nich známku, a když se lišila od té, kterou bych jim udělali já, chtěl jsem po nich, aby mi svůj názor odůvodnili, vyargumentovali. Tím jsem je donutil o všem přemýšlet.

Sestavil jsem třeba i pyramidu sebevědomí, která měla hráčům ukázat, co dělat, když se jim nedaří. Od čeho se v útoku i obraně odrazit, když nemají dobrý den, když to týmově nebo individuálně nejde, jak si představují. Šlo o řetězce na sebe navazujících událostí. Detaily, jako třeba z čeho vyplývá dobrý obranný doskok, z nichž se ale skládá celkový projev. Vysvětlení, proč je důvodem k sebedůvěře vstřelený koš, ale zrovna tak ubráněná akce soupeře.

A že ne vždycky musí všechno vyjít a skončit košem, ale že je důležité hrát správně. Zkusit na hřišti něco, co máme natrénované. Protože i když zrovna nehraješ dobře, můžeš se zlepšovat. Ne vždycky se daří, ale určující je, jak člověk v takový moment reaguje.

S tím souvisí body language, na který jsem se vyloženě zaměřoval. Jak jsem viděl někoho se svěšenou hlavou, hned jsem ho atakoval. Jestli si myslí, že když sedí schlíple na kraji lavičky, dává mi signál, že sleduje hru a chce, abych ho poslal zpátky na plac. A neskončil jsem jenom u něj, ale zdrbal jsem i toho, komu to zrovna šlape. Proč tomu druhému nepomůže? Proč ho nepovzbudí? Vždyť další zápas to bude přesně naopak. Ti kluci mají jen sami sebe. Vítěze z nich udělá, jen pokud bude patrné, že jdou za společným cílem.

Nechal jsem za lavičku instalovat kameru a nejdelší videorozbor se týkal toho, jak se při zápase navzájem povzbuzují. Hele jak tleskáte… Proč má z téhle akce radost jen pět z vás a zbytek sedí s nataženýma nohama a zkříženýma rukama? Hned na začátku sezony jsem z tohohle důvodu i jednomu hráči dal distanc na zápas, načež už jsem takovou věc nemusel udělat ani jednou.

Postupem času jsem totiž viděl, že ti kluci byli schopní jeden druhého podržet a vycházelo to z nich samých, basketbal si užívali. Během devíti měsíců, co jsme spolu strávili, se v tomhle markantně zlepšili a ačkoliv jsme skončili druzí, viděl jsem a vím, že jsme byli nejlepší v lize. Nejlepší jako tým.

I z kluků, které jsem měl v Barceloně, se jich jednou basketbalem bude živit možná tak pět. Potřebují k tomu nejen top schopnosti, ale i top mentalitu. Pokud totiž nejsi herně dominantní a neměříš 213 centimetrů, bez jednoho ani druhého se neobejdeš. Protože trenér nemůže chtít víc než hráč. To nikam nevede. Hráč dojde jen tam, kam chce on sám. Trenér ho může k něčemu dokopat, ale jejich vztah pak jednak není nic moc, a hlavně, sotva hráč bude hrát pod jiným trenérem, vrátí se výkonnostně jen tam, kam sahá jeho chtění.

V tomhle mám naprosto jasno. Tohle mě naučila moje hráčská zkušenost a taky čerpám hodně z hráčů, jako byli Magic Johnson nebo Larry Bird, který mluvil o tom, jak je třeba hrát basketbal správným způsobem. Keep playing basketball the right way. Poznat, kdy být týmový a kdy naopak agresivní sobec. Kdy jít příkladem a kdy někomu jednu vrazit do držky. Protože nakonec, ty chceš přece vyhrát.

Není to jednoduché. Vůbec ne. Ale existují zásady, z nichž je třeba vycházet. Tak, jako v životě.

Ani po dvaceti letech v basketu na nejvyšší úrovni nemám ponětí o polovině věcí, co se v něm odehrává. Musím vědět víc, poznávat další a další zákonitosti. I proto jsem se rozhodl nepokračovat jako trenér u stejné kategorie, nemá pro mě smysl začínat znova se stejným týmem. Posouval bych sice další hráče, ale ne sám sebe. Jen bych jel podle stejné šablony. Bude mi čtyřicet, nemám čas přešlapovat na místě. Tohle byla skvělá zkušenost a příležitost, ale musím jít dál.

Život umí být krutý, to mi i ten můj už stihl ukázat. Přesto si připadám požehnaný, cením si hrozně moc věcí, které mám. Co jsem dokázal, co jsem se naučil, čím jsem si prošel. Protože každá taková věc má svoji hodnotu, která se ukáže až v čase.

Když jako trenér sedím v kruhu s lidmi, které vedu, a vidím, že dělají, co po nich chci, to je pro mě víc než výhra. Není třeba létat od extrému k extrému, jak často děláme u nás v Česku. Jde o to, vytyčit si jasný směr a jím se vydat. Neuhnout, nenechat se rozhodit dílčími nezdary, lepšit se, makat na zlepšení nedostatků, ale nedovolit dílčí vítězství či porážky ovlivňovat celkový cíl.

Protože když děláte věci správně, výsledek se nakonec dostaví.

Takhle mi to basketbal ukázal. Takhle to mám ve svém deníku.

Jana Mensatorová, ČBF/Václav Mudra a archiv Luboše Bartoně

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.