Věřím

Robin Kaleta

Věřím

„V Alpách zahynul český lyžař, který jel mimo upravenou sjezdovku, přecenil své schopnosti a nerespektoval aktuální situaci v horách.“

Slova, která slýcháme každou zimu.

Nikdy jsem nelyžoval s růžovými brýlemi na očích a vím, že to, co dělám, není jen krásné ježdění v prašánku. Ale s Romanem a Filipem, kamarády a parťáky, kteří nám pomáhali organizovat freeride kempy pro veřejnost, jsme podobné zprávy z televize a internetu brali vždycky s rezervou.

Věděli jsme, že i když v horách umírají z mnoha příčin příslušníci všech národností, naše média rozmáznou hlavně informace o mrtvých Češích. Obvykle doplněné o to, jak přehnaně riskovali.

Věřili jsme, že tím, co děláme, přispíváme k tomu, aby se lidi v horách naučili chovat s větším respektem, aby jim líp porozuměli. Tak jako my jsme se to začali učit na beskydské sjezdovce Řeka, kde jsme se poznali jako malí kluci.

Takže když ke mně 6. února 2016 doputovala zpráva, že Roman, Fíďa a další dva klienti z freeride kempu umřeli v Tyrolsku pod lavinou, hodil mě ten šok do režimu připomínajícího autopilota. Byl jsem zrovna v autě na cestě na jiný kemp, někde před Českými Budějovicemi. Po prvotní ráně jsem udělal jedinou možnou věc. Otočil jsem volantem a zamířil domů. Dorazila za mnou má žena Kristýna a začali jsme objíždět pozůstalé.

Nic jiného v tu chvíli nedávalo smysl. Navštívit všechny a alespoň chvíli s nimi pobýt trvalo tři dny.

Nevybavuju si detaily návštěv, jen to, jak mi pořád zvonil telefon.

Novináři. Chtěli vědět, co se stalo, a já mluvil stručně, věcně, bez velkých emocí. Až tak, že jsem to pak v internetových diskuzích slíznul za to, jak chladně a bezcitně vystupuju.

Byla to asi vnitřní obrana, fungoval jsem jako stroj, všichni chtěli znát příčinu a označit viníka.

Zdůrazňoval jsem, ať s hodnocením tragédie počkají, protože jediné informace do té doby poskytl opilý chatař z rakouské chaty Lizumer Hütte, kde celá skupina bydlela. Tvrdil, že všechny varoval, ať nikam nechodí. Vypustil do světa bublinu, podle které se Češi sebevrazi pustili v nebezpečných podmínkách na vrchol Geier ležící ve výšce 2800 metrů.

Stala se hrozná věc.

A po ní přišli na řadu lovci senzací, detaily je nezajímaly. Tak takhle, takhle vzniká to, co jsme dřív sledovali zvenčí.

Můj kamarád David Knill, horský vůdce, byl zrovna poblíž neštěstí. Nabídl se, že zjistí detaily, což bylo moc důležité, protože se na situaci podíval objektivně a pomohl rychle upravit mediální obraz.

Podle Dafa kluci skutečně žádnou zásadní chybu neudělali. Ve skutečnosti to byli jedni z nejopatrnějších freeriderů, co znám.

Naše skupina se pohybovala ve výšce kolem 2300 metrů, kde byla tou dobou lavinová předpověď mezi dvojkou a trojkou, kdy jsou freerideři mimo sjezdovky úplně běžně. Jenže ten den spadlo jen v Tyrolsku šestnáct lavin. U nás se probíralo, že jsme magoři. Naopak v Rakousku údajně řešili, proč byla tak měkká prognóza.

Klienti, kteří přežili, napsali Romanovi a Fíďovi na rozloučenou dopis. Poděkování za to, jak je během kempu naučili pracovat s lavinovou výbavou, s pípáky, sondou a batohy s airbagy, které při odpálení fungují jako plováky, aby měl člověk větší šanci zůstat nad sněhem. Skupina byla připravená. Rychle zavolala pomoc a pak hledala ostatní. Bohužel to v několika případech trvalo moc dlouho.

Přestože jsme věděli, kdo umřel, trvalo dva týdny, než se těla dostala domů, abychom se s nimi mohli rozloučit. Existuje totiž nesmyslné pravidlo. Když zahyne pod lavinou víc než jeden člověk, musí se identifikovat pomocí DNA, aby nedošlo k záměně. Pozůstalí tak museli na policii odevzdat své vzorky.

Vše by se možná táhlo ještě déle, kdyby se do věci nevložili český konzul a horský svaz Alpenverein.

Rozloučení jsme naplánovali ještě ve chvíli, kdy byla těla v zahraničí. Když je pak dopravili do Čech, zjistilo se, že řidič jednoho z automobilů převozní služby dokonce ukradl osobní věci kluků.

Většina pohřbů proběhla v sobotu. Ty, co jsem stihnul absolvovat, byly – pokud se to tak vůbec dá říct – krásné.

Večer jsme pak sezvali pozůstalé, kamarády a dosavadní účastníky freeride kempů na sjezdovku Řeka. Sešlo se přes tři sta lidí. Postavili jsme ze dřeva obrovskou hranici a kamarád sestříhal videa kluků, kteří nás opustili. Toho roku nebylo v Beskydech moc sněhu, ale zrovna den před rozloučením napadlo asi dvacet čísel, tak jsme všichni sjeli svah s hořícími loučemi a pozůstalí pak zapálili velký oheň.

Jako symbol celé tragédie vznikla hvězdička ze zkřížených lyží, splitboardu a hůlek.

Všichni jsme se ve finále dost sundali a pořádně se s klukama rozloučili. Hodně lidí říkalo, že kdyby nešlo o pohřeb, byl to super fesťák… Od té doby vzpomínkové setkání opakujeme každý rok.

Nezlehčuju to, ale přiznávám, že mi cynismus v několika chvílích pomáhal. Samotného mě překvapilo, že jsem nebrečel. Na první pohled jsem dokonce fungoval úplně normálně, jenže zhruba po půl roce jsem začal mít zdravotní problémy. Bláto ve žlučníku a žaludeční reflux, celkem nic neobvyklého, ale tak nějak se mi to nasbíralo.

Doktoři mi dali prášky. Nebral jsem je a místo toho navštívil šamanku. Jo, když budete jen trochu chtít, najdete tyhle lidi mezi námi i dnes. Podstoupil jsem s ní hodně ezoterický obřad, kdy mi řekla, že jsem myslí pořád s lidmi pod lavinou. Pak mě od nich postupně poodstřihávala.

Dva dny na to jsem měl sen, kde jsem Romanovi vyčetl, že nás tu nechal, a brečel jsem u něho, když odcházel. Od té doby problémy přestaly.

Těžko říct, jak to všechno je, ale tyhle věci mě přiměly, abych se snažil tragédii přetvořit v něco jiného.

Třeba ve zdroj určitého poznání. Rozhodovací proces nás všech, co se pohybujeme v terénu, je velká neznámá a tahle tragédie mě nakopla, abychom se jím začali zabývat.

Vystudoval jsem práva na univerzitě v Olomouci, ale advokát se ze mě nikdy nestal.

Po škole jsem zjistil, že si lyžováním díky sponzorům dokážu vydělat dost na to, abych se uživil, a byl jsem profesionální freerider. Pravidelně jsem jezdil série Freeride World Qualifier, k tomu jsem v létě přidával horolezectví a BASE jumping.

Tenhle život ale skončil po třech letech, kvůli finanční krizi většina partnerů seškrtala rozpočet, navíc mě závody moc nenaplňovaly, a tak jsme se ženou seděli a přemýšleli, co dál. Tak nás napadly freeridové kempy, kde lidi dostanou základy lyžování mimo sjezdovky.

Mému dnešnímu mentálnímu nastavení předcházely tři zásadní zkušenosti.

První byl BASE jump do propasti Macocha s českým průkopníkem a dnes již bohužel nežijícím Martinem Trdlou, který se v roce 2014 zabil při pokusu přeletět ve speciálním „wing suit“ obleku Sněžku.

Těch 138,5 metru, které předtím nikdo jiný takhle nepoznal, jsme dali oba, ale chvíli před odrazem, kdy jsou pocity nejintenzivnější, se mi do toho moc nechtělo. Klíčové bylo otevřít padák co nejpozději, protože v propasti nešla udělat klasická otočka o tři sta šedesát stupňů na vyklesání.

Martin, který absolvoval přes tisíc seskoků a byl u nás nejlepší, to měl celkem natěsno. Padák se mu otevřel tak, že musel improvizovat a točit na druhou stranu, tedy o dvě stě sedmdesát stupňů, protože jinak by narazil do skály. Zdaleka jsem neměl tolik zkušeností jako on, v jeho situaci bych asi dobře nezareagoval a rozsekal se. Můj seskok ale dopadnul dobře, měl jsem štěstí, přitom jsem podělal přistání, šel jsem k zemi šikmo a nebylo to úplně ono.

Po téhle akci jsem si uvědomil, že limity nejsou v těle, ale v mysli. Fyzické posouvání hrany a hledání většího adrenalinu mě ve skutečnosti nikam neposouvalo, jen jsem dělal pořád větší a větší kraviny.

Pár let nato přišel druhý důležitý zlom.

Jel jsem s klienty na freeride kemp na Aljašku. Šlo o velmi drahý heliskiing, kdy máte místo lanovky vrtulník, protože chcete lyžovat v horách, kam se jinak nedostanete. Bydleli jsme ve srubu hodinu letu privátním letadlem na západ od města Anchorage. Jeden večer se trochu zvrhnul a parta, co tam byla s náma, se rozhodla, že my instruktoři se budeme bavit stejně jako oni.

Začali nám rozdávat papírky napuštěné LSD. V první chvíli jsem odmítnul. Nikdy předtím ani potom jsem o něčem takovém neuvažoval. Byl jsem ale nalitý, a když jsem viděl, že si to najednou všichni okolo vzali, dal jsem si taky. A hned dva.

Pár hodin byla sranda. Jenže pak jsem se pozvracel a začaly úplně jiné stavy.

Rozpíjely se mi všechny okolní obličeje a měl jsem hororové výjevy, které neodcházely. V kombinaci s hudbou jsem nebyl schopný ničeho a jen bez hnutí pozoroval zrůdy. Bylo to postupně horší a horší. Po nějaké době jsem si řekl, že jsem se asi předávkoval a umřel. S tímhle pocitem jsem jen ležel v něčem, co celkem splňovalo moje představy o pekle.

Bylo to nepříjemné a nešlo z toho utéct. Tak mi nezbylo než to přijmout a pokusit se situaci aspoň nějak prosvětlit. Bohužel, nebo bohudík, okolo nebyl nikdo schopný mě tím stavem provést.

Žádný šaman, jen další sjetí lidé.

Když jsem se z nejhorších stavů po pár hodinách probral, hned jsem volal domů manželce přes Skype a rozbrečel se, protože jsem byl opravdu rád, že žiju.

Nakonec jsem ale za tu zkušenost vděčný. Musel jsem si sám najít způsob, jak se vyrovnat s domnělou vlastní smrtí. Myslím si, že tenhle zážitek poměrně zásadně ovlivnil kvalitu mého následného života.

Bylo to natolik intenzivní, že jsem měl potřebu dovědět se o LSD víc, a začal jsem si shánět informace. Pochopil jsem, že z chemického hlediska přenastavuje filtry vnímání skutečnosti, z duchovního hlediska pak může propojit člověka s vyšší inteligencí. Samozřejmě je LSD velmi nebezpečné a může také spustit mnohé psychické nemoci, třeba schizofrenii.

Nevím, jestli je úplně výchovné říkat tohle o drogách, ale od té doby cítím, že věci se dějí tak, jak mají, a přestal jsem mít pocit, že musím mít všechno pod kontrolou.

Třetím a posledním zásadním bodem bylo vystoupení z asociace horských vůdců UIAGM.

V momentě, kdy jsme s mojí ženou a Romanem začali pořádat freeride kempy pro veřejnost, jsem se přihlásil na studia, abych získal licenci horského vůdce, kterou má v České republice jen pár desítek lidí. Chtěl jsem oficiální certifikát, jenž by mě opravňoval jezdit s lidmi na lyžích kdekoliv a k tomu pořádat heliskiing.

Jelikož lyžovat umím a lézt celkem taky, v klidu jsem studiem proplouval. Jenže pak mě několikrát vyrazili ze závěrečných zkoušek.

Dneska už vím, že si za to můžu sám.

Trochu jsem si to asi zavařil už po aspirantských zkouškách, které jsou něco jako bakalář u vysokoškolského vzdělání. Můj kamarád a spolulezec, už zmíněný Dafa, tehdy neprošel. My ostatní aspiranti ale moc chtěli, aby mohl pokračovat a zkoušku si zopakovat na vlastní náklady znovu. Nějak se nám nedařilo přesvědčit komisi, aby ho nechali jít dál. Naštěstí dle tehdejších pravidel museli být u aspirantské prověrky dva zkoušející, což se tehdy nestalo, protože jeden z nich nedorazil. Formálně tedy nebyla naplněna podmínka platnosti.

Po dlouhém přesvědčování jsem se rozhodl v hospodě v předvečer dalšího kurzu, kde už náš kamarád nebyl, na zkoušející zatlačit pohrůžkou stížnosti a povedlo se. Ještě ten večer Dafíkovi pokračování povolili, pokud by se nejpozději ráno osobně připojil ke kurzu. Věděli jsme, že o to moc stál, a kdyby nepokračoval s námi, asi by vzdělání nikdy nedokončil.

Další den ráno už tam byl.

Ano, byl jsem tehdy z pozice studenta možná až moc tvrdý a troufalý, ale cesta z hospody byla ta nejlepší procházka, jakou jsem kdy zažil. Připadalo mi, že se vznáším na obláčku a moje váha je blízká nule. Měl jsem radost z toho, co se nám povedlo.

Pochopil jsem řád našeho světa. Mám pocit, že je od té doby vše jasnější, a už mě nic tolik netrápí.

Finále studií trvalo deset dní, odjeli jsme do francouzského Chamonix a šlo o teorii i praxi. Každý adept měl za úkol plánovat a vést horské túry. Ze začátku jsem měl docela dobré hodnocení, jenže pak jsem úplně zdupal písemný test. O nic nešlo, mohl jsem ho v klidu udělat znovu, ale já se snažil vyškrábnout co nejvíc bodů, protože jsem si nechtěl přiznat, že toho mám tolik špatně.

Při té příležitosti jsem našemu zkoušejícímu před všemi vysvětlil, že je moje odpověď dobrá a jeho mínění špatné.

Licitoval jsem, co to šlo, vyškrábnul o dva body navíc a tím jsem se odepsal. Další den jsem navíc pro velkou nevolnost odmítl vést túru, protože by to nebylo bezpečné. Od té doby už bylo všechno, co jsem udělal, špatně a stal jsem se prvním aspirantem, kterého čeští horští vůdci vyrazili ze závěrečných zkoušek.

Stejné to bylo i při opravách v dalších několika letech.

Připravoval jsem se celé léto, byl z toho psychicky v prdeli, nevrlý, a přenášel tyhle stavy i na rodinu. Pokaždé, když mě vyhazovali, jsem se sám sebe ptal: Proč já? Jak si to můžou dovolit?

Roman mi před posledním pokusem v roce 2015 řekl, že bych možná měl hledat jinou cestu. I na tomhle si zpětně uvědomuju, že nebyl jen kámoš, ale v mnoha ohledech i můj duchovní rádce. Často mi v důležitých chvílích řekl věc, kterou jsem potřeboval slyšet.

Na další opravu jsem už nakonec nešel. Místo toho jsem komisi mailem oznámil, že končím.

No a od té chvíle jsem vstoupil do světa štěstí. Asi jako když malý losos vypluje z řeky do oceánu. Každou chvíli vás může něco sežrat, ale pokud budete dělat co nejlíp to, čemu věříte, máte možná šanci přežít. Až jsem byl překvapený, jak obohacující může být tenhle pocit života v nejistotě.

Odmítnul jsem strach z toho, že nemůžu bez papíru UIAGM jezdit s lidmi ve volném terénu. Začal jsem hledat jiné cesty a od té doby všechno zvládám líp. Stalo se to v září 2015 a já si užíval radost ze svobody.

A pak se to stalo. Všechno se spojilo.

Jedu si takhle na vleku a přemýšlím, proč lidi, které učím, padají furt na vnitřní lyži, když mají zatěžovat tu vnější. Najednou mi to došlo. Oni totiž nechtějí být tam, kde jsou – v přítomnosti, chtějí už být jinde, v co největším náklonu, aby bylo vidět, jak pěkně řežou zatáčku.

Blik.

A bylo to tam, pochopil jsem řád našeho světa. Mám pocit, že je od té doby vše jasnější, a už mě nic tolik netrápí.

Pět měsíců nato spadla lavina na Romanovu a Fíďovu skupinu.

Hodně jsme váhali, ale nakonec se ukázalo, že jsme schopni jít dál. Hlavně díky tomu, že událost nevyvolala nenávist u pozůstalých a u těch, kteří nás osobně znají. Po neštěstí na Lizumer Hütte zrušili svou účast na kurzech jen tři lidi, ostatní nás podporovali. Už jen tím, že s námi na kemp byli ochotni jet.

Kdyby předtím nedošlo k celému mému duševnímu vývoji, těžko říct, jestli – a hlavně jak – bych to zvládnul.

Proč někdo umřel? To už je v mém světě ta nejzbytečnější otázka, která generuje spoustu donekonečna se opakujících témat a trápení.

Zásadní je přijmout, co se stalo.

Věřím, že moje práce, pořádání freeride kempů, má smysl.

Věřím, že jsem dlouhodobě šťastný, i když mě při tom, co mám tak rád, opustilo několik spřízněných duší. Ale život zkrátka zabíjí.

Věřím, že jedinou skutečnou hodnotou je láska, a vážím si toho, že se mi povedla asi nejtěžší věc, najít a získat si partnerku, se kterou jsem se rozhodl strávit život. Navíc si nás jako rodiče vybraly dvě úžasné duše, takže se teď už jen snažíme nepodělat jejich výchovu, dát jim ze sebe co nejvíc a doufat, že nás přežijou.

Věřím i v to, že nejlepší zbraní proti strachu, který je podstatou všech negativních emocí, je humor. Právě on má totiž moc relativizovat všechno, co nás potká.

A hlavně věřím tomu, že je potřeba to žít, a ne o tom jen mluvit.

Jana Mensatorová, mtbs.cz a archiv Robina Kalety

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.