Ten můj pohled...

Pavel Brendl

Ten můj pohled...

Ze skrumáže před švýcarským brankářem vyletěl puk, který se odrazil přímo ke mně, na vysokém kruhu jsem se dostal ke střele. Spíš jsem tušil než viděl, že jediné místo je vedle tyčky po ledě. Maličké místo. Nikam jinam nebylo možné vystřelit.

Napálil jsem to tam. Nemířil jsem, prostě jsem to přijel trefit.

Za svými zády jsem v tu chvíli měl naši střídačku, na jejímž kraji stál vedoucí repre Zbyněk Kusý. Po zápase mi tvrdil, že něco takového v životě nezažil. „Já jasně viděl to místečko, to bylo tak akorát na puk. Tys to dal úplně přesně, tam nebylo kudy jindy to dát,“ žasnul.

Tímhle gólem jsme se dostali do vedení ve čtvrtfinále juniorského mistrovství světa 2001. Švýcaři nás ale hodně zlobili. Otočili a my až na začátku třetí třetiny vyrovnali na 3:3.

A pak jsem rozhodnul.

Venca Nedorost mě našel před brankou, a přestože jsem měl protihráče na zádech, poslal jsem to tam. Nikdy mi nevadilo, když mě někdo honil a osekával. To jsem naopak spíš gól dal, protože jsem udělal, co mi velel instinkt. Co jsem měl v sobě. Horší bylo, když jsem měl moc času přemýšlet, třikrát jsem přehodnotil, jak budu zakončovat, a pak to trefil do betonu.

Nebo když jsem byl studenej a nebyl jsem vtaženej do hry. To ani moje vytrénované instinkty nefungovaly, jak měly.

Tenhle zápas proti Švýcarům mě vyloženě bavil. Protože jsme potřebovali zvrátit výsledek a za každou cenu vyhrát, byl jsem na ledě furt. Měl jsem pocit, že jsem hodně ve hře a že jsem týmu pomohl tím, co mi je vlastní.

Semifinále a finále už bylo o něčem jiném.

Přestože jsme to dotáhli až ke zlatu, ve mně nakonec zůstaly rozporuplné pocity. Samozřejmě jsem měl radost, že jsme mistři, ale po osobní stránce mě vrchol turnaje nijak nenadchnul. V zápasech o medaile jsem si totiž skoro nezahrál. Trenéři se mnou šíbovali, jako by každý můj pobyt na ledě měl ohrožovat naši bránu víc než tu soupeřovu.

A když třeba bylo buly v obranném pásmu, na které šla moje lajna, zůstal jsem na střídačce a místo mě poslali na hřiště někoho jiného, nejčastěji Martina Erata. Kluka, který později právem zažil fantastickou kariéru, jednu z nejlepších, jaké kdy český hokejista v NHL měl. Fandil jsem mu a přál jsem mu ji. Jen tehdy v daný moment na dvacítkách jsem nedokázal pochopit, proč mě trenéři vyndávají na úkor někoho jiného. Teprve když jsme se dostali do útoku, Martin vystřídal a já skákal do hry. Na dvacet vteřin a zase si pěkně sednout. Koncovky utkání jsem nehrál prakticky vůbec. Já, nejproduktivnější hráč mistrovství, který rozhodně nebyl minusový. Vždycky jsem dal gólů tolik a měl takové spoluhráče v lajně, že nebyl důvod bát se mě na led poslat.

V obou zmíněných zápasech jsme brzy vedli a nakonec to i dotáhli k těsným výhrám a zlatu. Supr. Jenže já chtěl hrát a chtěl jsem rozhodnout dřív, ne spoléhat, že nám to tam někdo deset vteřin před koncem při power play nevymete a půjde se do prodloužení. Nechtěl jsem se spokojit s výsledkem 1:0 a ten bránit, chtěl jsem vyhrát 4:0. Navíc přesně v těchto momentech jsem býval nejlepší. Soupeř tlačil, do toho od nás vyhozenej puk, já ujel a poslal to tam. Takové situace jsem přímo miloval.

Tehdy, na slavných zlatých dvacítkách v Moskvě, mi tímhle trenéři začali otravovat hokej. Vyloženě mi ho znechutili. Začali ze mě dělat přesilovkového ofenzivního specialistu, kterého se nevyplatí nasazovat na všechny situace.

Přesilovka? Prohráváme? Fajn, Brendl, běž a dej gól. Vedeme? Ne, počkej, teď nejdeš.

Všichni se radovali, jak jsme to velkolepě ukopali, a mě právě tady přestával hokej bavit. Ne hra jako taková, tu jsem vždycky miloval a miluju dodnes. Nebavilo mě to, jak se mnou trenéři nakládali, kým jsem v jejich očích byl.

Jednostranným hráčem.

Přechodem mezi dospělé se to víc a víc umocňovalo a já si pamatuju vlastně jen krátké úseky, kdy jsem cítil, že můžu hrát tak, jak mi je vlastní. V NHL takové momenty nenastaly až na drobné výjimky žádné a podle počtu zápasů jsem tam nakonec neodehrál ani jednu kompletní sezonu. Po výsledcích, jaké jsem měl v juniorce, po čtvrtém místu na draftu a výkonech v mládežnických reprezentacích se ode mě čekalo daleko víc a i já sám jsem si samozřejmě věřil na mnohem výraznější stopu, kterou v lize zanechám.

Nestalo se.

Můžou za to okolnosti, které jsem nemohl ovlivnit, i chyby, jež jsem udělal.

Špatní trenéři i moje špatná rozhodnutí.

I ten můj pohled. Výraz v obličeji, za nímž nic neschovám, který mi spolu s mým přesvědčením, že nechci být vidět v novinách, postupně vynesl pověst podivína.

Nemyslím si ale, že co se o mně v tomhle směru říká, je pravda.

Nemyslím, že uzavřenost je nutně důvod k odsouzení.

Nemyslím ani, že mám za sebou mizernou kariéru, protože mi nevyšla NHL, jak to jiní mnohdy vnímají.

A takhle jsem to všechno viděl já…

Nebyl jsem typ, co své góly nějak extra oslavoval.

Přesto si pamatuju dva, kdy jsem přímo šílel v euforii. Jeden ve Švédsku v dresu Brynäs, kdy se mi pár utkání v řadě nedařilo a z ničeho jsem se zaboha nemohl trefit. Den před jedním zápasem jsem pak spoluhráčům říkal, že tam prostě už něco dotlačím.

Přesně to se stalo. Urval jsem to silou a šlo o důležitou, zlomovou branku.

Tak jako v únoru 2004 za Carolinu doma proti Washingtonu. Vyrovnával jsem na 3:3 v pětapadesáté minutě. Střídání co střídání jsme tehdy tlačili, bušili, a já to tam v téhle situaci, osekávaný ze všech stran, vyloženě domlátil z brankoviště přes shluk hokejek.

V obou případech šlo o upracované, škaredé góly. Takové, jaké jsem si na ledě musel vydřít, svým způsobem zasloužit. Ty i ve mně dokázaly probudit emoce. Byl jsem odjakživa zvyklý dávat gólů hodně, proto pro mě nebyly ničím výjimečným. V tom spočíval můj přínos týmu. Pálil jsem z voleje, trefoval šibenice, proměňoval úniky po křídle. To jsem prostě uměl, to se ode mě čekalo a to jsem čekal i sám od sebe. Pokaždé jsem se radoval spíš vnitřně a v první řadě cítil úlevu, že jsem potvrdil, co umím, a celému týmu se zase bude hrát o něco líp.

Většina mých gólů vzešla z toho, že jsem byl jednoduše šikovnej, uměl jsem to a dostal jsem nahrávku, jakou jsem potřeboval. Věděl jsem, že pokud mi přijde puk správně, branku dám. Že když pojedu desetkrát dva na jednoho a ten druhý mi to hodí, v sedmi případech z toho může být gól. Jsou kluci, kteří jsou z takových situací nervózní, kdežto já prostě věděl, kam to mám trefit. Buď z jedničky, nebo dělat, že nahrávám zpátky, a bez dívání to poslat do vikýře.

Nepotřeboval jsem mířit. Vnímal jsem, kde na ledě jsem a jak stojí gólman. Nikdy jsem se nesnažil nějakého překonat, dívat se na něj. U mě to bylo jen o tom, jestli trefím potřebné místo v brance. Vybral jsem si prostor, jeden ze svých oblíbených, a když jsem ho neminul, měl jsem takovou ránu, že jsem to prostě dal. Pokud se tam nepřimotalo tágo gólmanovy hokejky nebo jednou za čas nevytáhl nějaký nesmyslný zákrok, byl z toho gól.

Moje střela pramenila z tréninku, z ničeho jiného. Můžete poslouchat řeči o tom, co má kdo vrozené a jaký je talent od přírody, ale já vím, že jsem tak přesnou pecku v rukou měl jen díky tátovi. Kdybych jako malej denně netrénoval před barákem a nevystřílel dvě stě puků, jak mi nakázal, dal by mi za uši.

Ne vždycky se mi chtělo, ne vždycky jsem opravdu šel, když třeba bylo hnusně, ale skutečnost je taková, že jako dítě jsem v naprosté většině dnů po škole opravdu vzal do ruky hokejku a střílel. Doma v Novém Městě nad Metují jsme bydleli v řadovce, takže jsem ani neměl pohodlí vlastní zahrady. Branku mi táta postavil na pruh trávy mezi chodníkem a polem a pár metrů před ni dal kovový čtverec. Ne moc velký, abych se neučil tahat puk kdovíjak daleko, spíš abych si do zápěstí vžil rychlý švih na malém prostoru.

To mi dalo ze všeho nejvíc.

Za brankou totiž nebyla žádná síť nebo mantinel. Kdykoliv jsem jejích sto osmdesát na sto dvacet cenťáků netrefil, puk letěl klidně šedesát metrů přes pole a musel jsem pro něj šlapat. A když chytil ještě blbej odraz od obrubníku, mohl klidně skončit v nedaleké křižovatce a já ho honil pod zaparkovanýma autama.

Neměl jsem na výběr nic jiného než se trefovat přesně. Prostě jsem se to naučil a uměl to automaticky. Puk na hokejce, brána, vingl, švih, gól. Pro mě rutina.

Když jsem ale dorval puk za brankovou čáru, byla to pro mě událost.

Tehdy ve Washingtonu jsem taky dával emoce naplno najevo, protože se jednalo o jediné období, kdy jsem cítil, že v NHL konečně získávám pevnou pozici. Že na to mám. Hráli jsme v lajně s mladýma klukama, Erikem Staalem a Justinem Williamsem, a bylo evidentní, že nám to šlape. Tým mě bral, hrál jsem hodně, hrál jsem dobře a dával jsem i góly. Tak jak se ode mě očekávalo. Všechno si začínalo sedat. Trenér mi tvrdil, že když budu pokračovat takhle, vidí mě každou sezonu na pětatřicet branek. Byl jsem na správné cestě. Konečně po všech těch letech.

A pak přišel zápas v Torontu.

„Zaujal tě tady nějakej z těch hráčů?“

Na tribuně při jednom z prvních tréninků v juniorce v Calgary se mě ptal chlap, který se o mě v začátku staral. Trénovali jsme na dvě party a na ledě se zrovna proháněla kostra týmu z předchozích sezon.

„Nevidím nikoho, kdo na první pohled nějak vybočuje,“ odpověděl jsem popravdě.

„A co támhleten, ta dvacítka?“

Malej, divně bruslí, a co jsem postřehnul, ani neumí pořádně vystřelit… Takovej nanicovatej.

Byl to Brad Moran.

Nejlepší spoluhráč, jakého jsem kdy měl.

Neskutečně chytrej hokejista. V NHL se nikdy neprosadil, mihnul se v ní na osm zápasů, ale měl aspoň pěknou kariéru v Evropě a v AHL udělal mraky bodů. A pro mě to navždycky zůstane hráč, s nímž jsme se okamžitě naladili na stejnou notu, byli jsme na sebe hokejově vyloženě napojení. S tímhle klukem na centru jsem coby sedmnáctiletý ve své první sezoně v Kanadě dal 93 gólů za 88 zápasů.

Brad chápal to, co později v mé kariéře spousta kluků nedokázala: Že když mi bude nahrávat, já budu dávat góly, on bude mít asistence a celý tým z toho bude těžit. On sám přitom v oné sezoně nastřílel sedmasedmdesát branek, protože to rozhodně nebylo tak, že bych musel všechno hrát jen na sebe, jak se mi později přisuzovalo. Když jsem se někam postavil, Brad o mně věděl a přihrál mi, jak jsem potřeboval. A když já na něj posílal puk, byl přesně tam, kde jsem ho chtěl mít. O tom to bylo. Nemyslím, že bych byl sólista, jen jsem holt nikdy neměl potřebu házet někomu žabičku, když jsem věděl, že nemá takovou střelu jako já. Ano, to jsem byl sobec. Ale jen v tom smyslu, že jsem to na bránu napálil sám, protože jsem věřil, že tak máme větší šanci dát gól. Vždycky jsem ale přihrál, pokud to mělo smysl.

Souhra s Bradem tohle potvrzovala. Trenéři jen zpočátku hledali, koho k nám na druhé křídlo. Málokdo s námi dokázal hrát, dokud tam nezkusili indiána. Brent Dodginghorse se jmenoval. Kluk hubenej, ale ryzí válečník. Neznal bolest. Čím víc jsme zářili, tím víc na nás soupeři nasazovali rváče, a zvlášť mě jako Evropana chtěli zastrašit. Já se nebál, jen jsem nebyl na ledě proto, abych se pral. A ani jsem nemusel, všechny konflikty vždycky indián spolehlivě vyřešil. Vletěl mezi nás a každého dobil. Měl to v sobě. Taky za nás trošku bránil a vybojovával nám puky. Dokázal si srovnat v hlavě, co je jeho úloha a že když ji bude plnit, všichni z toho budou těžit.

Přesně takhle mě hokej bavil. Každý v lajně měl svoji úlohu a byl s ní srovnaný.

Už tehdy mě přitom trenér zpočátku nedával na oslabení. Já dal za prvních šest zápasů sezony dvanáct gólů, nikdo mě nedokázal zastavit, ale stejně – sotva jsme faulovali, už mě sundával ze hry. Postupně jsem z toho byl víc a víc kyselej a jednou i cestou z ledu třísknul s vrátky.

„Co je za problém?“ běžel kouč hned za mnou.

Vysvětlil jsem mu, že chci hrát i oslabení. Nebaví mě jen sedět na střídačce, navíc doma jsem je v mládeži hrával a i v nich jsem dával góly.

Tak mi vyhověl. Začali jsme i do čtyř chodit spolu s Bradem a já tu sezonu nakonec při oslabení nastřílel branek snad deset. Byly i situace, kdy jsme prohrávali, a trenér nás dva na led posílal i proti soupeřově přesilovce s tím, ať ujedeme a gól dáme.

Vycházelo nám to. Podobně jsem to později měl i ve Švédsku, kde mě taky nechali oslabení hrát.

Do Kanady jsem odcházel ve chvíli, kdy jsem už druhý rok v dorostu v Olomouci nastupoval za juniory a tam byl nejlepší, takže mě na konci sezony posunuli i do prvoligového áčka a já byl vidět i tam. Zámoří jsem tak bral jako návrat z chlapského hokeje do mládeže, kde prostě musím být zákonitě nejvýraznější. A že to dělám jen kvůli tomu, abych byl víc na očích pro NHL.

Po sezoně, kdy jsem zboural všechny možné nováčkovské rekordy juniorské WHL a ještě jsme ligu vyhráli, mě draftovali New York Rangers jako celkové číslo 4.

Podobných situací jsem zažil víc a jen mě utvrdily v tom, co nechci.

V Americe jsem se skamarádil s Petrem Nedvědem a v létě jsme v Praze zašli na pivo. Sotva jsme si stačili něco říct, naběhli k nám frajeři a spustili familiérní: „Čáááu, Méďo!“ A hned plácačky a chtěli si hrozně povídat. Místo abychom si v klidu pokecali, nakýblovali se nám ke stolu a bylo po zábavě.

Petr mi pak navíc řekl, že je vůbec nezná. To jen oni měli ten pocit.

Bylo mi kolem dvaceti a věděl jsem, že takhle nechci dopadnout. I proto, že v juniorce v Calgary jsem si už dost intenzivně prožil to, po čem většina lidí touží.

Byl jsem slavnej.

Záhy jsem ale zjistil, že mi to poměrně dost nevyhovuje. Rozdal jsem tolik podpisů a společných fotek, že mě žádosti o ně postupně začaly vyloženě otravovat. A nejvíc tehdy, když se ke mně lidi nahrnuli třeba při večeři zrovna ve chvíli, kdy jsem na stůl dostal jídlo. To jsem už považoval za vyloženou nevychovanost. Nejhorší bylo, že přišel jeden a zvedlo se dalších deset.

Nedokázal jsem si hrát na to, že to je v pohodě. Vadilo mi to. Tak prostě počkej deset minut, než dojím, a pak ke mně přijď…

Jako kluk jsem nebyl jiný než moji vrstevníci. Neseděl jsem někde v koutě, dělali jsme s partou kraviny a já byl rád středem pozornosti. Ale první dva roky v Calgary plus to, co se dělo okolo draftu, mi ukázaly, že nechci být populární. Svoji chvilku slávy jsem si zažil a jednoduše mi stačila.

Proto jsem se postupně přestal bavit i s novináři a nestál o žádné focení. Nechtěl jsem být známý mediální ksicht. Abych si nemohl v klidu dojít s kamarády na pivo, tak jako Petr? Díky, nechci.

S novinami jsem stejně neměl dobré zkušenosti.

Vydávali o mně nesmysly. Někdo v Americe něco plácnul a v Česku to převzali, aniž by se kohokoliv zeptali, jak to bylo doopravdy. Někteří o mě napsali takové věci, že bych se s nimi bavit ani nedokázal. Nikdy mě třeba ani neviděli naživo, ale vykreslili mě ve svých článcích, jako bych byl kdovíjaký magor.

Věc, která mě definitivně odrovnala, se stala při výluce. Když jsem po pár zápasech odešel z Třince a pak i z Olomouce, objevilo se v jednom časopise rádoby vtipně, že jsem konečně našel svůj tým a že mě za stádo jaků vyměnili do Dynama Ulanbátar. Tak nějak.

Sorry, to už bylo moc. Ten, kdo to sesmolil, o mně věděl houby, stejně tak o situaci, proč to v tom kterém týmu neklaplo. Nikdo se pak nemohl divit, že jsem se s novináři už vůbec nechtěl bavit. Jsou typy lidí, kteří by se nad tohle povznesli, ale mě to jen utvrdilo v mém přesvědčení, že líp mi bude, když si budu žít podle sebe mimo pozornost médií. A že nepotřebuju ani, aby mi někdo pochleboval a vychvaloval mě. Býval bych byl nejradši, kdyby se o mně napsalo akorát to, že jsem dal tři góly v zápase, a tím by to haslo. Nepotřeboval jsem se nikde prsit.

Ale to pořád neznamená, že jsem takovej podivín, jak se o mně říká.

Ani není pravda, že jsem línej a cpal jsem se akorát hotdogama, což se samozřejmě taky jednou někde napsalo a od té doby se to bere jako pravda. Jak se stavím k pohybu a stravování, je asi dost výmluvně vidět dneska, kdy už dlouho nehraju na nejvyšší úrovni, a přesto jsem nijak nenakynul. Vždyť já, když tři dny nic nedělám, už chytám nervy. Musím pořád cvičit, hrát tenis nebo aspoň golf. Neumím si představit život bez nějaké fyzické aktivity.

Letní trénování mě dokonce vždycky spíš vyloženě bavilo. Sprinty, posilovna, skákání překážek… Jen dlouhé běhy jsem nesnášel, ale to nejsem ani první, ani poslední hokejista. A na ledě mě holt netankovala ta cvičení, která jsem považoval pro svůj styl hokeje za zbytečná. Ale stejně jsem je vždycky udělal bez remcání. Nikdy jsem neřekl slovo, nikdy se nestalo, že bych nesplnil, co se po mně chtělo.

Jenže do představy o mně víc zapadalo, co o mně vyprávěl můj někdejší agent Henyš – prý jsem měl na dvacítkách říct panu Holíkovi, že nepůjdu na ranní trénink.

Ty kráso… Já bych si v životě nedovolil říct, že nepůjdu na nějaký trénink. V životě! Už jen proto, že bych si představil svého tátu, jak přijede a dá mi co proto.

Celá tahle situace vypadala tak, že nám pan Holík přišel povědět, že máme trénink psaný na osm ráno a co my na to. Načež já reagoval: „To jste se zbláznil, ne?“ Jo, bylo to žoviální. Ale v týmu byla taková atmosféra a pan Holík byl lidový člověk. Dalo se s ním tímhle tónem mluvit, pokud mužstvo šlapalo. A to my tehdy fakt šlapali.

Ale že bych řekl, že nepůjdu na trénink? Kdyby mi někdo oznámil, že ho máme od šesti ráno, jsem v půl šesté na zimáku a obouvám si brusle.

V mužstvu přitom tehdy bylo devět z deseti kluků vyloženě naprdnutých, že musíme na led už takhle ráno, ale drželi hubu a krok. To jen já – když se pan Holík zeptal – odpověděl po pravdě, že to je na houby a že bychom se radši měli vyspat. Ale když už trénink v tu danou hodinu byl, tak jsem na něj zkrátka přišel.

Akorát jsem se u toho tvářil tak, jak jsem se tvářil. Já prostě nejsem ten, kdo by se ráno probudil se zářivým úsměvem.

A to je můj další problém. Můj obličej.

Nikdy jsem neodmlouval a ani jsem vlastně nemusel. Na mně je totiž všechno hned vidět. Neumím se tvářit šťastně, když se tak necítím.

Stačí se na mě podívat a je poznat, jestli jsem kyselej, nebo ne.

Vím, že to tak je. Říkají mi to všichni včetně mých nejbližších. Snažil jsem se na tom pracovat, ale prostě to jinak neumím. Já takhle holt vypadám, přirozeně působím otráveně. Co s tím mám dělat? Bude mi čtyřicet a svoji tvář už těžko změním.

Prý to vadilo lidem už tehdy v Rangers. Přitom za mnou nikdo nepřišel, ani spoluhráč, ani trenér, ani nikdo z vedení, a nevzal si mě stranou s tím, že tohle není dobré. Nikdy. Měl jsem si na to přijít sám, což jsem nedokázal, a pro své nadřízené jsem se stal tím pohodlným Evropanem, co se divně tváří a nechce se mu hrábnout.

Nikdy jsem se přitom neflákal. Jo, asi jsem občas mohl udělat i něco navíc a ještě se u toho usmívat, jenže to mi není vlastní. Neprodal jsem, jak strašně dřu, protože mojí nátuře víc sedí ukázat, co umím, bez zbytečné okázalosti a keců okolo. Já si dělal svoji přípravu, ale spíš někde stranou. Nechtěl jsem u ní být viděný. A i to byla chyba, protože kdyby mě někdy viděli, jak do toho sám šlapu v posilovně, taky by se na mě koukali jinak. Amerika je takhle nastavená. Máte cpát ostatním, jak jste happy a jak hrozně rubete. Kdo to ostatním víc ukáže, ten je na tom ve finále líp.

A to není můj styl.

Ve Philadelphii se mě pak už často i ptali, proč jsem pořád tak naštvanej a aspoň trochu se neusmívám.

Proč asi…

Tam už to bylo o tom, že jsem věřil, jak konečně dostanu pořádnou šanci v NHL, a místo toho mě nechávali na farmě. A když už mě vytáhli nahoru, tak jen proto, abych strávil na ledě čtyři pět minut za zápas v útoku s bitkařema.

To jsem prostě šťastnej nebyl a nedokázal jsem se tak ani tvářit.

Na úvod prvního kempu v Rangers jsem se cítil mizerně. Dorazil jsem sice s pompou po draftu jako hráč, na kterém má klub postavit budoucnost, ale taky s horečkou.

Nikomu jsem samozřejmě neřekl, jak mi je, protože prostě na svém prvním kempu NHL jdeš hrát, i kdyby ti zrovna utrhli nohu. Tak jsem byl vychovaný. Nestěžovat si a makat, dokud nejsem na umření.

Jenže na mně bylo strašně poznat, že nejsem v pohodě. V úvodním modelovém zápase jsem byl jako zpomalenej. Bruslil jsem těžkopádně a hrál jsem vyloženě špatně, za což mě hned sepsuli s tím, že jsem snad celé léto netrénoval. Tak jsem přiznal barvu, dal si dva dny oraz a pak nastoupil na další zápas, který jsme hráli mezi sebou v týmu.

Tři góly, dvě nahrávky.

A to na mě ještě poslali jednoho, aby mě vyzkoušel, jestli se bojím. Rozjel se na mě, že mě profackuje, a já se nedal a krosčekoval jsem ho zpátky, nenechal jsem si nic líbit. Ještě že jsem se tolik o hokej nezajímal a nevěděl, že to je Todd Harvey, co už pár let NHL hraje a dost to řeže. Tušit to, asi bych se s ním nepral.

Rozpačitý začátek už se se mnou ale stejně táhnul.

Nasadili mě do přípravných zápasů, dal jsem gól, asistenci, dobrý, ale nic, čím bych oslnil a vysloužil si místo v týmu s velikány jako Messier, Fleury, Graves, Leetch nebo Nedvěd.

Takhle… Vyjmenovávám je teď. Tehdy jsem kromě těch největších jmen ani nikoho neznal, nedíval jsem se okolo sebe a nespekuloval, přes koho mám šanci se prosadit. Já si věřil, že jsem tak dobrej, že si místo zasloužím. Ale ne, poslali mě zpátky do juniorky.

Ten rok dal Theo Fleury, ohromná posila, za Rangers jeden přesilovkový gól.

Jeden.

Novináři mu nakládali, že s platem osm a půl mega ročně je to trochu málo, že to tam klub radši měl nechat mladýho Brendla, že ten by těch gólů z přesilovky dal víc.

Ale co z toho. Klub byl tehdy i s dalšími hvězdnými posilami v těžkém útlumu a po sezoně skončil Neil Smith, dlouholetý generální manažer, který si mě vybral. Nastoupil Glen Sather.

Ten Čechy úplně nemusel a rozhodně ne mě. A rozhodně ne po tom, co jsme spolu měli za nedorozumění.

Pořád si nemyslím, že jsem si na něj otevřel hubu, jak se podává. Vážně ne. Jen jsem se holt zasmál něčemu, co mi se svými kolegy u sebe v kanceláři po našem prvním společném kempu vykládal. Říkali mi úplně očividné nesmysly. Snažili se mi vysvětlit, proč mě zase znova posílají do juniorky. Že potřebují toho a toho hráče udržet a ten a ten musí hrát aspoň na farmě, aby o něj nepřišli…

Tam ani nešlo o první tým, ale o farmu!

Tak mi řekni: „Dobrý, ještě na to podle nás nemáš, myslíme si, že ti další rok v juniorce prospěje.“ Sklapnul bych uši a řekl: „OK“. Ale vymýšlet nějaké takové věci?

Bral jsem, že si ze mě Sather skoro až dělá srandu, navíc do mě všichni v Americe furt hustili, že mám být pozitivní, tak jsem se prostě začal smát, což oni vzali jako disrespect. Že se vysmívám nadřízeným. Přitom já to vůbec nemyslel zle, nechtěl jsem být nezdvořilý. Mě prostě rozesmálo, jak se upoceně snaží něco mi nakukat, aby mi nemuseli na rovinu říct, že podle nich ještě nehraju dost dobře.

Tím začal můj neodvratný konec v Rangers dřív, než jsem v nich vůbec opravdu začal. Navrch jsem okamžitě získal i pověst floutka. Divného Čecha, co se vysmívá samotnému velkému Satherovi. To si lidi v lize mezi sebou řeknou.

Poslední sezona v juniorce už pro mě přitom byla vyloženě zbytečná. Dělal jsem si na ledě, co jsem chtěl, a stejně měl skoro gól na zápas. Už mě to nebavilo. A to mi ještě před tím volal Kusák z Pardubic, ať se na to vykašlu a jdu na rok k němu. Hodně jsem tuhle možnost zvažoval, už jsem chtěl hrát chlapskej hokej, ale na radu agenta jsem zůstal v Kanadě.

Tam se ale můj vývoj na rok v podstatě zastavil, načež mě vyměnili do Philadelphie.

U Flyers jsem si odbyl všechna poprvé – první zápas, první gól, první pocit, že mě nechají hrát, co umím – ale všechno se vlastně taky podělalo hned na začátku.

Měl jsem skvělý kemp, dali mě do útoku s Jeremy Roenickem a Johnem LeClairem, ale já si v úvodním utkání sezony otočil kotník. Sice jsem se po pár týdnech vrátil, ale nemohl jsem pořádně bruslit. Jakákoliv změna směru příšerně bolela, přešlapovat jsem prakticky nedokázal. Co jsem pak mohl hrát za hokej, když jsem jezdil jen rovně tam a sem… Trpěl jsem až někdy do ledna, mezitím už jsem ale samozřejmě byl dávno na farmě.

A jestliže Flyers v té době hráli bum prásk hokej, tak tam to bylo ještě umocněné.

Přitom nás v organizaci měli sedm Čechů a Slováků, což mi hlava nebrala. Naprosto šílená situace. Bojovali jsme mezi sebou o jeden flek, a i když někoho z nás vytáhli, nahoře už byly stejně dvě elitní lajny dané.

Mě jednou za čas, pokud se někdo zranil nebo vypadl, pustili na přesilovku.

„Pav, běž a vymysli tam něco.“

Když už jsem ale hrál NHL, většinu času jsem jen nahazoval vedle černošského bitkaře Donalda Brashera. Respektuju kluky, kteří mají hokej založený na bruslení a důrazu, vím, že i takoví jsou pro tým potřeba, ale mě s nimi zkrátka nebavilo hrát. Já potřeboval něco jiného.

Přestože tahle situace trvala i druhou sezonu, pořád jsem ještě neměl pocit, že mi ujíždí vlak. Bylo mi jednadvacet a stále jsem věřil, že se přece jen prosadím. Že nakonec dostanu prostor ukázat, co umím, a chce to jen čas. Dokonce dovedu i pochopit, že jsem hrál málo v NHL, když byl našlapaný mančaft.

Jenže já hrál málo i na farmě. I tam se mnou zacházeli jako s hráčem, který má jediné využití.

Sice jsem z toho byl otrávený, ale nehodlal jsem utíkat z boje. Přišlo by mi to jako zbabělost. Neměl jsem ani dojem, že ztrácím své přednosti. Při trénincích mi to pořád lítalo, kam mělo, nějaké góly jsem i při tak mizerném prostoru dal, takže jsem sám sobě věřil. Měl jsem to hozené tak, že jenom potřebuju počkat na správný moment.

Je ovšem pravda, že jsem asi nevysílal zrovna pozitivní signály do svého okolí. Zkrátka po tom, co jsem si odbyl svoje povinnosti, jsem se sbalil a odešel. S vědomím, že když nikdo nevidí, co umím, nic s tím nenadělám.

Vybavuju si situace, kdy jsem si třeba chtěl po tréninku aspoň vyskládat puky na kruhy a střílet si, načež se mi kolem brány nahrnulo deset frajerů a začali si nahazovat kotouče do rohů a tam se o ně mlátit jeden na jednoho. Takže jsem se do toho nemohl opřít, abych někoho z nich netrefil do hlavy. Musel jsem čekat půl hodiny na střídačce, než se doperou, aby mě pak z ledu stejně vyhnal ledař. Mezitím jsem stejně vychladnul.

Fakt dík.

Samozřejmě jsem to vydržet měl a měl jsem takhle aspoň párkrát ukázat, jak moc chci. Jednoznačně. Ale zase: To vím dneska. Tehdy mě k tomu nikdo nedokopal. Spoluhráči si hráli o svoje místo a nadřízení se mnou v tomhle směru nemluvili.

Ve mně tak nejvíc ze všeho bublal pocit, že přece umím víc než všichni okolo, tak proč mi sakra nikdo nedá příležitost to ukázat. Proč aspoň na farmě se mnou nepracují tak, abych se zlepšil, a automaticky ze mě dělají hráče, kterého můžou dát jen na přesilovku. Proč jsem někdy nedostal ne deset, ale dvacet minut na zápas, kdy bych byl v tempu a cítil, že jsem pro tým důležitý?

„Zasluž si, abys hrál víc,“ říkali mi trenéři.

Bohužel, takhle to u mě nefungovalo. Čím víc mě necháte hrát, tím budu lepší. Ale když mě budete pouštět do hry málo a tvrdit mi, jak si to mám zasloužit, tak prostě nebudu dobrej. Tak jsem to měl. Chápu, že mnoho hokejistů si tímhle muselo projít stejně jako já – a poradili si s tím. Já ne. Já se s tím nedokázal vypořádat a beru to jako další z chyb, zásadně ovlivňujících moji kariéru. Jenže když jsem šel na led čtyřikrát za třetinu, nebyl jsem vtaženej do hry a zároveň jsem si uvědomoval, že záleží na každém dotyku s pukem, protože jsem to hlavně nechtěl podělat, aby mi nikdo neměl co vytknout. A jak jsem byl studenej, moc jsem chtěl a moc přemýšlel, akorát jsem něco zkazil. Třeba nahrávku, kterou jsem normálně dal stokrát přesně, jsem tak pečlivě vyměřoval, že jsem trefil prvního borce do bruslí.

Někdo právě v takových situacích zvládá naplno ukázat, co v něm je. Mně to nešlo. Já potřeboval prostor a pak bych ho vrátil, o tom jsem přesvědčený. Protože jsem góly dával – což jsem prostě uměl – a můj tým díky nim mohl vyhrávat.

Místo toho jsem většinu času nebyl v tempu, trčel na střídačce a hokej mě nebavil.

Dodnes nerozumím tomu, že i na tý blbý farmě mě brali jako specialistu na přesilovky… Proč mě aspoň tam nehráli víc, abych si připadal, že jsem součástí organizace, jíž záleží na tom, abych se zlepšoval po všech stránkách?

Ano, dokážu si srovnat, že každý tým má hráče určené na konkrétní role. Jasně. Chápu, že je třeba mít nějakou checking line, někoho vyloženě na defenzivu a tak dále. Ale co nedokážu pochopit, je fakt, proč mě trenér nedával na led tak, abych nevypadl z tempa. Proč se mnou, když potenciál rozhodovat zápasy mám větší než jiní spoluhráči, nezachází tak, aby mě udržel ve hře.

Realita vypadala tak, že jsme měli tým plný řezníků a každou chvíli jsme byli vyloučení. A protože Brendlova brusle se nesmí dotknout ledu ve chvíli, kdy se brání nebo jdeme do oslabení, tak jsem někdy třeba půl třetiny jen seděl na zadku, než konečně po všech oslabeních vyšla zase řada na moji lajnu.

Já přece nikdy nepotřeboval být na ledě minutu ve čtyřech. Ale proč mě aspoň na dvacet vteřin neposlat i při oslabení do hry, ať jen netrčím na střídačce, než to odbráníme – a do toho beztak zase někdo další udělá faul, takže tam budu sedět dál, aniž by se mě zápas týkal. Stávalo se mi to pak později i v Rusku, kde jsem se třeba kolikrát nedostal na led ani v prodloužení. Trenér uvažoval asi tak, že bychom mohli prohrát, místo aby tam dal hráče, který mu je schopný vystřelit vítězství.

Z tohohle důvodu jsem prostě byl častokrát kyselej. V juniorce jsem si na všech úrovních vybudoval pověst toho, kdo umí být rozdílovým hráčem v jakémkoliv zápase. Ovšem ani já se svým ofenzivním talentem, když jsem studenej a nerozehranej, neproměním hned první šanci, do níž se dostanu.

Já z ní dám gól, když jsem v tempu a vtaženej do hry.

Zůstává to pro mě i po letech nepochopitelná věc. Ne to, že bych musel všechno a stále hrát sám. Ale že mě trenér nechá vychladnout a pak po mně chce zázraky. Kdyby byl dobrej, tak podle mě tohle musí vnímat a nemůže mi takhle hokej otrávit. Jestliže jsem seděl deset minut na střídačce, jednoduše jsem se necítil jako důležitá součást týmu, jako hráč, který má rozhodovat. Nedává mi smysl, že jsem koukal na kluky, kteří objektivně neuměli tolik, co já, ale hráli.

Byla to čirá frustrace.

„Proč jsi nešel za trenérem a tohle mu neřekl?“ ptají se mě lidi, když jim tohle vyprávím.

„Protože jsem necítil, že je to vhodný,“ odpovídám.

Protože jsem byl z domova vychovaný jinak. V Česku jsem jako mladej musel přijít do kabiny, mlčet a poslouchat. A najednou mám v jednadvaceti chodit za trenérama v Americe a radit jim, jak se mnou mají zacházet? To mi nebylo vlastní. A hlavně, když ani trenér na farmě nevidí, co můžu týmu přinést, tak co mu budu říkat? Mohl bych za ním zajít, kdybych měl vybudovanou pevnou pozici v mužstvu a cítil bych, že mi bude naslouchat. Ne, když se mnou zacházel, jak zacházel. Nahoře jsme pak měli Kena Hitchocka. To byl sice dobrý chlap, ale zase už toho měl spoustu za sebou a vyhrál i Stanley Cup.

Jemu jsem měl popisovat, že potřebuju, abych hrál víc? Ne, na to prostě nebyla vhodná situace.

Nebo když už jsem i ve Flyers na tu přesilovku vlezl, měl jsem LeClairovi s Roenickem vykládat, jak by mi vyhovovalo, aby to hráli? Copak jsem já, mladej z farmy, měl radit hvězdám, že potřebuju tohle a tohle? Udělat to v sedmnácti v Olomouci, spoluhráči by mi dali deku, to jsem měl na paměti.

A tak jsem se jen tvářil, jak jsem se tvářil, a snažil se ve chvílích, kdy jsem se na led dostal, něco předvést.

Moc se mi to nedařilo.

Toronto – Carolina. Třiadvacátého února 2004. Vyrovnaný, rychlý zápas. Byl jsem hodně ve hře, jak se tou dobou už konečně stalo i pravidlem. Krátce před koncem druhé třetiny jsme šli na led, na buly u nás ve třetině. Vhazování jsme vyhráli dozadu, já si najel k levému mantinelu, bek vybruslil zpoza branky a že mi nahraje.

Jenže po mně hodil bramboru.

Jasně… Rozježděný led, horko v hale, kde je dvacet tisíc lidí. Stane se. Ale prostě mi na kotníky letěl kvedlající se puk, co jsem začal pod nohama lovit. Střed pásma se přitom rozestoupil a Eric Staal vletěl mezi torontské beky. Kdybych mu to dal na hůl, jel sám na kasu.

Do toho jsem vnímal, jak se na mě rozjíždí Bryan McCabe. Hrana. Tehdy klíčový bek Maple Leafs.

Věděl jsem, že dostanu ránu. Nikdy mi to nevadilo, sám nejsem úplně drobek, a když úder čekám, dokážu ho přijmout. Tady bych ho navíc schytal i rád, protože z toho mohla být šance. Po Erikovi jsem ale puk jen rychle plesknul, abych to aspoň nezadrbal, a zapřel se v očekávání nárazu.

Ovšem McCabe byl prostě tak velkej a těžkej a trefil mě na rameno tak silně, že mi prdla klíční kost. Sroloval mě na led.

Nemohl jsem popadnout dech, jaká to byla šlupka, a jak jsem se převalil, už za mnou běželi zdravotníci. Ale v pohodě. Skrčil jsem pod sebe kolena a opřel se o ruce, že se zvednu.

Levá mi povolila. Jako bych ji neměl.

Necítil jsem žádnou bolest, adrenalin fakt pracuje. To až v kabině, kde ze mě sundali výstroj, všechno přišlo k sobě a mě to najednou tak rozbolelo, že se mi až udělalo zle od žaludku.

Přesto jsem víc než cokoliv jiného byl nasranej. Nasranej, že se mi konečně v NHL daří, jenže tohle zranění znamená, že rázem vypadnu na dlouhou dobu úplně mimo. Protože se zlomenou klíční kostí nemůžeš nic. Nemůžeš trénovat. Nemůžeš střílet. Za měsíc jsem byl sice zpátky, ale to už mě jen nechali dotrénovat a pořádně se zahojit, protože za pár dnů nám končila sezona.

Ta další nezačala kvůli stávce.

Nejsem zdaleka první ani poslední hokejista, jemuž výluka ovlivnila kariéru, nehodlám si stěžovat, ale fakt je ten, že jestli jsem měl nějakou šanci navázat na to, co jsem v Carolině začátkem roku 2004 předváděl, teď se všechno zase zazdilo. K tomu jsem udělal špatné rozhodnutí, když jsem výlukový rok nechtěl strávit na farmě. Takový Pleky v Montrealu to tehdy udělal a položil tak základ své neskutečné pozice v klubu, kdežto já nechtěl.

I tohle je jedna z největších chyb mého hokejového života.

Udělal jsem ji z jediného prostého důvodu: Lowel, kde měli Hurricanes záložní tým, byla strašná díra. Ghetto nedaleko Bostonu, kde se v noci střílelo na ulicích. Strávil jsem tam v průběhu předchozí sezony tolik času, že mě děsila už jen představa, že se tam budu muset někdy ještě objevit. Mít tehdy Carolina farmu třeba v San Antoniu nebo v Chicagu, určitě bych přemýšlel jinak, ale když se navíc nabízela možnost zahrát si po letech doma, kde se na mě budou moct podívat naši, vyrazil jsem do Evropy.

To Eric Staal na farmě zůstal a sehrál se s jinýma klukama. Když se NHL za rok zase rozběhla, dali k němu radši je než Brendla.

Brendl první tým neudělal a ironií osudu skončil zase v Lowellu.

Zpětně si uvědomuju, jak jsem měl už před draftem setkání s kluby, kde mi jejich manažeři tvrdili, že by o mě moc stáli a nechali by mě hned hrát. San Jose, Nashville… Jenže hned dodávali, že jim je jasné, že až budou volit oni, já už dávno nebudu k mání.

Přesně to se stalo.

Když jsem po výluce skončil v Carolině zase na farmě, vyloženě jsem už naléhal na své agenty. Proč se s mou situací nesnaží něco dělat. Do toho se ozval jiný agent s tím, že pro mě má skvělé Finsko.

Vážně jsem o tom uvažoval a zjišťoval jsem v Carolině, jestli mě pustí.

Zrovna ale bylo pár dní do Vánoc, kdy v NHL platí dohoda, že se nedělají žádné přestupy. A jakmile už mě uvolnit mohli, dostal jsem zprávu, že mě vyměnili do Phoenixu. Nevím, jestli to byla souhra náhod, nebo až tím, že jsem se ozval, se začalo něco dít. Těžko jsem ale mohl odejít do Finska, když jsem najednou zase uviděl světlo na konci tunelu.

Zkusím ještě tuhle sezonu a pak se uvidí, řekl jsem si.

Ale nebylo to k ničemu. Taky jsem putoval rovnou na farmu a ani tam jsem toho už moc nenahrál. Ocitl jsem se uprostřed změti hráčů. Za sezonu se jich tam protočilo přes padesát.

A bylo to taky pořád dokola. Pořád se mě někdo snažil předělávat. Přitom já později potvrdil, že nejlepší jsem, když se o mě nestarají a nechají mě dělat, co umím. To dokázali třeba ve Švédsku. Pro mě nejlepší zemi pro hokej.

Švéďákům bylo jedno, jak se tvářím. Věřili mým schopnostem.

Říká se o nich, že jsou to studení čumáci, ale podle mě to není pravda. Prostě jen nejsou tak afektovaní usmívači jako třeba Američani. Když si k nim najdete cestu a ukážete jim, že něco umíte, zjistíte, že jsou to zlatí lidi, kteří by se pro vás rozkrájeli. Nelezou vám do zadku z prvního fleku, ale nechají vás najít si svůj prostor a projevit se. A když odvádíte, co máte, dají vám pokoj.

Proto jsem tam zažil nejlepší roky kariéry.

I později v Rusku v Novgorodu jsem narazil na super prostředí, trenéra, který mě chápal, i spoluhráče, s nímž mi to šlapalo. Škoda, že byl co chvíli zraněný, protože jinak nám důvěřovali a já se hned v první sezoně stal nejlepším střelcem soutěže, stejně jako předtím ve Švédsku.

Problém nastal, když mě zase někdo chtěl moc koučovat a něco mě učit. Podle jedněch jsem blbě bruslil a jeden asistent trenéra v extralize mi pak dokonce tvrdil, že mě naučí pořádně střílet.

Na toho jsem koukal s otevřenou pusou a přemýšlel, jestli jsem na zimáku, nebo v cestovní kanceláři.

„Brendlíku, ty seš úplně super. Ty seš skvělej, s tebou je prdel…“

Nedávno jsem byl na pivě se sparťanama. Ti mladší si mě pamatovali, když ještě začínali v Berouně, kde jsem přes léto trénoval. Večer jsme končili v náladě v centru Prahy, jeden z nich se ke mně při loučení přimotal a tohle mi řekl.

Předtím si totiž myslel, že jsem arogantní divnej debil. Proč to neříct naplno.

Stejně jako spousta dalších lidí v českém hokeji o mně slyšel bůhvíco. Něco, co jim řekl někdo, kdo mě třeba ani nezná. I moji kamarádi, mezi nimiž jsou sportovci, ale třeba i hospodští, slýchají otázky: „Ty se kamarádíš s tím Brendlem? Ten je divnej, ne?“

Protože mám rád svůj klid, nebavím se s novináři, a když už o mně někdo něco napíše, tak jen, že jsem pitomec, co podělal kariéru v Americe a co ho vyměnili do Ulanbátaru – tak proto mám být divnej?

Protože jsem nikdy neměl rád české partičky v zahraničních týmech a radši jsem se bavil s místníma klukama? Jo, bral jsem, že kdybych chtěl slyšet furt to naše chichotání, mohl jsem zůstat doma. Pro začlenění do mužstva a pochopení místa, kde hraju, je přece lepší, když se bavím s domácími. Ale nic z toho neznamená, že jsme spolu třeba s Tomášem Divíškem a Peťou Hubáčkem ve Philadelphii nekamarádili.

Dozvídám se o sobě z druhé ruky věci, jaké jsem v životě neudělal. Jeden o mně něco slyší, řekne to druhému, ten to vypráví dalšímu, ten si něco přidá, další zase trochu zveličí, a protože to zapadá do představy o tom divném patronovi, celá historka začne žít vlastním životem a lidem potvrdí, že jsem – v uvozovkách – debil, jak už stejně několikrát slyšeli a četli.

Byly časy, kdy mi to bylo ukradené. Říkal jsem si: „Co mi je po vás?“ Když jsem se ale vracel hrát do Česka, začalo mi to vadit, protože jsem si uvědomil, že kvůli tomuhle na mě tady lidi koukají přes prsty.

Teď, po kariéře, mi to už je ale zase úplně jedno. Mám svůj život a jsem s ním spokojený.

Ano, z hokejového pohledu mi v myšlenkách pořád trčí ta NHL a fakt, že jsem v ní neprorazil. Nedokážu říct, jestli to MĚLO být celé jinak, ale samotného mě žere, že to jiné být MOHLO. Stoprocentně mohlo. Na druhou stranu si říkám, že jsem byl nejlepší střelec KHL, nejlepší střelec švédské ligy a kamkoliv jsem v Evropě přišel, tam jsem si svoje odehrál a nikdo mě nevyhazoval. Všude o mě dál stáli. Když dneska vidím, jak jdou čeští kluci do evropských soutěží jako hvězdy extraligy a za dva měsíce jsou zpátky ubrečení, že si nezahráli a nedali dost gólů, musím se tomu smát. Podívám se, co mám za sebou já, a řeknu si: „Kdo z vás to má?“ Nepočítám gólmany, které máme slušné, ale jestli v Evropě za posledních deset let prorazili tři kluci? Kovář, Kubalík a Červenka?

Jo, mně nevyšla NHL, ale jinak? Myslím, že to nebylo vůbec špatné. Z klubů jsem odcházel jinam za lepšími podmínkami. A když už se výplata začala snižovat, jednoho dne jsem si řekl, že už neospravedlňuje kočovný způsob života. Došlo mi, že už stačilo. Dvakrát mě ještě přemluvili kamarádi – jeden ze Švédska a druhý z Finska, protože v obou případech jsem na rozdíl od Česka zanechal dobrý dojem – do nižších lig, ale i s tím je konec. Svoje hráčské časy jsem uzavřel a můžu bilancovat. Vidím, co se dalo udělat jinak, jak jsem se mohl zachovat a co jsem pokazil. Po letech se člověk i na vlastní život dokáže dívat s nadhledem.

Ano, s dovednostmi, jaké jsem měl, se dala moje kariéra rozvinout líp.

Ale taky mohla být horší.

Nějaké výsledky jsem za sebou v Evropě nechal, já i moji blízcí jsme zdraví a vydělal jsem si na pěkný život. Copak to nestačí?

K tomuhle názoru mě před lety přivedla letecká havárie týmu Jaroslavle. Rok předtím jsem až do prosince čekal na práci, agent mi nebyl schopný v Rusku sehnat odpovídající místo, ani když jsem tam za dvě sezony nastřílel přes šedesát gólů. Ale co to spadlo, rychle jsem si uvědomil: „A co kdyby mi ty peníze, co jsem chtěl, bývala dala Jaroslavl…“ Umřel bych tam s těma skvělýma klukama, kteří jen měli ten pech, že se ocitli ve špatný čas na špatném místě. Vždycky, když má někdo potřebu vykládat, kde jsem měl být, tohle si uvědomím a hodí mě to klidu.

Tak jsem holt nedal tisíc bodů v NHL. A co?

Jsou i hokejisté, kteří vyhráli Stanley Cup, na účtu mají půl miliardy, ale dneska jsou z nich trosky.

Kdo je na tom líp? Já, nebo oni?

Jana Mensatorová, Nick Wass/ČTK/AP, Erik Lesser/ČTK/AP, Michal Doležal/ČTK a archiv Pavla Brendla

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.