Silnější pes

Radko Gudas

Silnější pes

Klendra jako kráva.

Můj první dojem z Ameriky, z rozpálený letní Kalifornie, bylo auto vymražený snad na dvanáct stupňů. Sednul jsem do něj zplavenej potom, co jsem musel řidičovi za ranec peněz volat z českýho čísla, protože mě před příletovou halou třikrát minul.

V devatenácti letech vyklepanej, že v NHL se na zimák chodí zásadně v obleku, jsem se dvacet hodin přes Londýn táhnul navlečenej v kvádru, a ještě vláčel kufr, tašku s výstrojí a hokejky.

Byla to vůbec pěkně divoká cesta…

Pochybuju, že ten úředník na tureckým letišti někdy slyšel o hokeji. Nemělo smysl mu vysvětlovat, co znamená, když mi zavolal agent, že mi domluvil účast na nováčkovským kempu týmu NHL. Ne. Na otázky, proč opouštím Turecko dřív, než bych měl, a proč sám, jsem mu horkotěžko odpovídal, že se udála nenadálá situace v práci. Nakonec přece jen povolil.

Byl jsem zrovna v polovině dvoutýdenní dovolené s rodinou, krátce potom, co si mě nikdo ani druhej rok nevybral na draftu. A najednou jsem se měl za pět dní hlásit v Los Angeles.

Obnášelo to spoustu rychlýho zařizování, dokonce jsem nikdy předtím sám neletěl, ale nasedl jsem u hotelu do autobusu a po tom menším zádrhelu na letišti, kdy mi navíc ještě sebrali nůž z batohu, jsem nejbližším spojem vyrazil do Drážďan, kam pro mě dojel děda z Liberce. Za dva dny už jsem mířil do LA. Akorát mi teda z Kings poslali letenku na špatnej mail, takže mi musela paní na letišti pomoct dohledat, kdy a v kolik vůbec letím. Nakonec jsem si zpocenej až za ušima sednul do toho ledovýho auta, který mě vezlo vstříc mojí první zkušenosti se světem NHL.

Otevřel jsem kabinu a tam kluci v žabkách, trikách, kraťasech. „Kde máte kvádra?“ ptám se. Ty se nosí jen na zápasy, odpověděli mi, pobavení mým outfitem.

Ale co, aspoň jsem na sebe upozornil, ještě než jsme vůbec vlezli na led.

Kemp byl neskutečná makačka, od šesti od rána s přestávkou na oběd až do šesti do večera. Dřeli z nás kůži. Já sice dorazil rovnou z dovolený, ale měl jsem za sebou letní přípravu, takže jsem měl dost sil. Dal jsem do toho všechno.

Na jednom tréninku jsme hráli pět na pět, frajer proti mně přebíral na středu puk a já si na něj počkal.

Helma mu letěla někam na tribunu, jak jsem ho načapal.

„Ty jo, to se mi líbí, jak hraješ,“ houknul na mě Thomas Hickey, někdejší čtyřka draftu a tehdy můj kolega z obrany. Akorát ti z protějšího týmu byli jinýho názoru a ještě to samý střídání mě po odehrání puku u mantinelu trefili dva současně, každej z jedný strany.

Na střídačce mi pak říká Kyle Clifford, ranař a dneska už stálice Kings: „Kdybych hrál proti tobě, tak se po tomhle poperem.“
„Co?“ Nerozuměl jsem mu ani slovo. Sice jsem doma maturoval z angličtiny na jedničku, ale to mi tady bylo úplně k ničemu.
„Fight,“ gestikuloval mi na vysvětlenou Hickey.
A já: „No fight. Never fight.“ Byl jsem z Česka zvyklej, že si můžu na ledě rovnat, koho chci, a když si dám pozor, aby někdo takhle netrefil mě, nic se mi nestane.

Na kempu jsem si rychle získal pozornost a všichni viděli, že do toho jdu naplno. Proto když trenéři vybírali dvojice pro cvičení jeden na jednoho v rohu, dali mě právě s Cliffordem. Bláznem, co žral jenom maso. Na talíř si nabral čtyři kuřata, seškrábal z nich sýr a omáčku a až pak je polknul.

Mě chtěli vidět, jak se popasuju v soubojích s ním.

Mlátili jsme do sebe neskutečně. Jednou jsem seděl na prdeli já, jednou on, sráželi jsme se, řezali. Jeden padnul, zvednul se, srazil zase druhýho. Nedarovali jsme si ani vteřinu oddechu. Takhle třikrát. Pokaždý jsem odjížděl zpátky do zástupu s úsměvem na rtech, protože mě to strašně moc bavilo.

Právě tohohle si všimnul generální manažer Dean Lombardi, a když jsme se na konci kempu bavili, zmiňoval, jak se mu líbí můj přístup a to, s jakým nadšením makám, a rádi by o mně věděli víc. Pozval mě na další kemp koncem léta.

Tam postupně poslali pryč všechny kluky z juniorky i farmy a já tam zůstal jedinej bez smlouvy. Nakonec mi Lombardi řekl, že by mě rádi podepsali, ale protože jsem pozvaný z Evropy a neprošel jsem draftem, mohl bych podle pravidel dostat jen jednocestný kontrakt, jenže na NHL že zatím ještě nemám. Takže ať přes sezonu makám, že mě budou sledovat a příští rok že mají volnou volbu ve třetím kole, tak by mě draftovali.

„Počítej, že bychom byli rádi, aby z tebe byl Král,“ rozloučil se se mnou. Ohromně mě to nastartovalo.

Pokračoval jsem odtud do kanadské juniorky, do Everettu, což jsme s agentem vybrali jako nejlepší řešení vzhledem k NHL.

Začal jsem tam tím, že mě trenér nechal ostříhat a oholit.

No jo, už tehdy mi rostl solidní plnovous. Vždyť já se poprvé holil už v sedmý třídě, kdy mi jedna holka napsala kvůli rašícímu kníru: „Radko, prosím tě, ohol se, vypadáš hrozně.“

Ale i s novou vizáží se mi dařilo. V prvním zápase jsme prohrávali 1:2 a já dal dva góly, jimiž jsme skóre otočili. V kabině mě pak všichni oslavovali a byli ze mě nadšení. Zapsal jsem se skvěle, celej rok jsem pak odehrál v první obraně s Ryanem Murrayem, co je dneska v Columbusu. S bilancí +45 jsem patřil k nejlepším v lize, na defenzivního beka slušný. I když… Tehdy jsem se ještě nepovažoval za defenzivního. Bodoval jsem, hrál jsem oslabení i přesilovky, srážel jsem protihráče. Dělal jsem všechno.

A naučil jsem se i rvát.

Asi šestej zápas jsem sestřelil kluka u jejich střídačky. Hned na mě vystartoval dvoumetrovej frajer. Vrazil do mě, já do něj, ale tím jsem to měl za vyřízený. Otočil jsem se a spěchal do rohu bránit. Na videu jsem pak viděl, co následovalo. Někdo od nich chce toho obra vystřídat, on po něm sáhne, švihne s ním zpátky na střídačku a maže za mnou. Ještě než se mě dotkne, má shozený rukavice, chytne mě a začne mi nakládat spodní háky.

Já se ho jen držím a schytávám jednu za druhou přímo na držku.

Do týhle doby jsem se s někým maximálně tak fackoval přes mřížku, jednomu klukovi v dorostu jsem kdysi košík vyškubnul, ale žádnou opravdovou bitku jsem nezažil. A teď jsem se jen snažil zůstat stát na bruslích, zatímco jsem dostával strašně na buben. Na trestný mi třeštila palice a já si jen opakoval: „Ty kráso, tady to nebude taková sranda…“

Hned další trénink si mě ale vzali stranou naši bitkaři a ukázali mi, jak se při rvačce chovat. Jak se postavit, kde toho druhýho chytit a taky mi poradili, ať se vždycky snažím mlátit zpátky. A hlavně, abych si příště vybral někoho stejně velkýho jako já. Že nemám zajíždět do soupeřova největšího bitkaře, že od toho tam jsou oni.

„Fajn, tak mi vždycky řekněte, kdo to je, vždyť já je neznám.“

Tahle průprava se hodila, protože co tři čtyři zápasy na mě někdo skočil, sotva jsem mu sundal spoluhráče. A že jsem pár pěknejch hitů měl, nějaký kluky i nesli na nosítkách. Přece jen jsem předtím doma už hrál proti dospělým stokilovým chlapům a byl zvyklej, že do každý srážky musím jít na plný pecky, jinak budu já ten, kdo dostane naloženo. Teď proti mně stáli šestnáctiletí kluci, a když jsem se do toho opřel, odpadávali jako hrušky.

V červnu si mě na draftu vytáhla Tampa, čtyři picky před Los Angeles.

Na jejím development kempu jsem předvedl něco podobnýho, co loni u Kings. Při modelových zápasech jsem dal pár gólů, zase jsem někoho sundal na středu a najednou přede mnou ležela nováčkovská smlouva s tím, že začnu na farmě. Byl jsem nadšenej. V NHL jsem za dva tři měsíce, říkal jsem si.

Trvalo to trochu dýl. Pár let. Ale pojďme to vzít úplně od začátku…

Všichni moji strejdové byli hokejisti. Odmalička jsem se pohyboval jen mezi tátovými spoluhráči a kamarádil s jejich dětmi, se všemi jsme mydlili hokej. Neměl jsem ponětí o světě, netušil, že existuje i chlap, kterej se neživí hokejem. Až tak, že když k nám někdy v mých devíti přijel na návštěvu příbuznej z máminy strany, zeptal jsem se ho automaticky, za koho hraje.

„No… Já jsem zedník.“

Přemýšlel jsem, co je to za tým, tihle Zedníci.

Tátu si mnozí určitě pamatujete ze Sparty, Brna nebo nároďáku přelomu osmdesátých a devadesátých let. Hrál i na olympiádě a mistrovstvích světa, má odsud medaile. Moje dětství se odvíjelo podle toho, kde měl zrovna angažmá. Už jako mimino jsem s ním byl ve Finsku, pak v Německu, Švýcarsku, Norsku, na skok zpátky v Česku, pak ve Švédsku a nakonec zase v Německu. Zvykl jsem si, že skoro každej srpen se sbalíme a vyrazíme zase do jiný země, nastěhujeme se do novýho baráku, já musím do nový školy, poslouchat okolo sebe novej jazyk a musím si zvykat na nový spoluhráče na hokeji. Připadalo mi to normální, neznal jsem nic jinýho.

Ještě z Finska jsme prý táhli bágl plnej hraček, který mi tam naši nakupovali, ale postupem let mi stačil jen míč, hokejka a nějaký to lego. A i s tím si hrál spíš táta. Vždycky mi přes noc stavěl hrady a já pak přišel, že budu hrát válku, a všechno jsem mu rozstřílel.

Zjednodušeně řečeno, celý dětství jsem se buď proháněl po ledě, nebo se učil jazyk tý který země.

Všude jsem se musel během pár měsíců naučit fungovat mezi místníma. Ve Švédsku ve škole jsem tak třeba první den na jednoho kluka zavolal „hej“, což je jejich „ahoj“ a on místo, aby přišel, na oplátku mě taky jenom pozdravil. Psát jsem začínal se švédskými písmeny, později v Německu jsem se zase začal učit angličtinu, aniž bych uměl aspoň pořádně německy, takže jsem si doma převáděl anglický slovíčka do němčiny a ty teprve do češtiny. Totální maglajs. A když už jsem měl hotový úkoly v němčině nebo švédštině, mamka – učitelka – přišla s tím, že si ještě dáme češtinu, ať ji nezapomenu. Ta pro mě představovala utrpení, protože z němčiny jsem byl zvyklej psát všechny podstatný jména s velkým písmenem na začátku nebo jsem se třeba naučil „z“ jinak než bylo běžný u nás. Až v šestý třídě jsme se s mamkou vrátili, zatímco táta se ségrou a babičkou ještě rok zůstali v Německu. Teprve tehdy jsem poznal, co to vlastně znamená žít jako každý jiný dítě.

Jediný, co se pro mě za všechny ty roky neměnilo, byl zimák. Kabina, brusle, hokejka, puk. To bylo všude stejný. Táta říkal, že už v Norsku jsem chodil na jezero za barák. Viděl jsem tam děti, jak bruslí, tak jsem spěchal za nimi a vrátil jsem se, až když padla tma a měl jsem hlad. Hokej jsem odmalička miloval. Prý se stávalo, že jsem si třeba jen tak lehnul na led, a když se mě ptali, co dělám, odpovídal jsem, že mám rád tu jeho vůni. Táta nadával, že se zase válím, ale babička ho okřikla, ať mě nechá bejt. Že byl úplně stejnej, sám takhle ležel furt.

Tehdy jsem to nechápal, ale dneska už mi dochází, jak se v každý zemi trénovalo trochu jinak. Někde jsme hráli na celý hřiště, někde jen na třetiny, někde hodně bruslili, jinde míň. Co si pamatuju, všude jsem patřil k nejlepším, ale v Německu v Augsburgu a pak Heilbronnu jako žáček už jsem celkem vynikal. Třeba jsme vyhráli 16:3 a já dal deset gólů a na tři nahrál. V červený jofě po tátovi jsem často prostě vzal puk za naší bránou a projel celý hřiště.

A hrával jsem útok. Táta ze mě nechtěl mít beka, asi proto, že věděl, že vepředu má člověk míň starostí. Útočník jsem byl ještě v dorostu na Kladně, dokud mi v devátý třídě trenér Lidický, když nám chyběli obránci, neřekl: „Hele, táta byl bek, tak to zkusíš taky, co?“

Neměl jsem s tím problém.

Zvládl jsem takhle pár zápasů a zrovna mě poprvé pozvali do repre do šestnáctky, mezi starší kluky. Přijedu na sraz, koukám na sestavu a nemůžu se najít v žádným útoku. Přemýšlel jsem, co se děje, když mi přes rameno kouknul David Štich a říká: „Hele, jsme spolu v obraně, jo?“ A proč vlastně ne…

Takhle se ze mě stal bek. Ještě chvíli jsem sice dál hrál za dorost útok, ale časem mi řekli, že když jsem v nároďáku obránce, bude dobrý, abych šel dozadu i v klubu.

V dorostu jsem zůstal tři roky, do juniorky mě moc nebrali. Těžko říct, jestli mě jednoduše překračovali, nebo to bylo jen tím, že Kladno mělo v tý době neskutečně nabitej tým jmény jako Voráček, Frolík, Tlustý, Kazatel a další. Každopádně jsem jednu sobotu měl jet na zápas s dorostem do Plzně, zrovna jsem ležel u televize a domů se vrátil táta. Nedlouho předtím začal s Karlem Najmanem trénovat prvoligovej Beroun, kde často skládali sestavu podle toho, koho jim poslali z extraligových týmů. Najednou jim ale dva kluci onemocněli, další se ráno zranil a jinýho jim zrovna nemohli z extraligy půjčit, tak nebyli schopní postavit ani tři obrany.

„Hele, kde dneska hraješ?“ ptá se táta.
„V Plzni.“
„Hmm, budeš hrát v Brně.“
„To je nějakej nesmysl, ne?“
„Není. Odjíždíme za hodinku, oblíkni se a jedeme na Kladno pro výstroj.“
„Cože?“
„No, potřebujeme beka, domluvil jsem se Karlem a bereme tebe. Stejně říkal, že tě bude chtít vyzkoušet.“

Bylo mi šestnáct a najednou jsem jel na svůj první zápas mezi dospělejma. Občas jsem pak zaslechl, že jsem šanci dostal jen díky tomu, že to trénoval táta. Může to tak být. Ale šance byla to jediný, co jsem potřeboval.

Protože já byl připravenej.

Ani jsem se nestihnul otočit a už jsem ležel.

Ještě jako útočník v berounských žácích jsem si v jednom zápase najížděl na přihrávku do středu hřiště. Ohlížel jsem se, kdy už puk dostanu, ale sotva mi přistál na hokejce, narazil jsem na ukázkovej strom. Lehnul jsem jak podťatej, stěží jsem chytal vyraženej dech a zíral, co se to kurva stalo.

Nade mnou stál obr a viditelně si užíval okamžik, kdy mě sestřelil.

Přesně tady, přesně v tu chvíli, kdy jsem koupil svůj první velkej hit v životě, jsem si uvědomil, že stejnou chybu už nikdy nesmím udělat. Zjistil jsem, jaká je potupa, být tím, co dostal naloženo.

Tohle tělo bylo jako probuzení, který všechno změnilo. Ten, co se ostatním směje, už musím vždycky být já, zařekl jsem se. To já chci ostatním dělat to, co mně provedl tenhle kluk. Chci, abych já byl ten, kdo na ostatní kouká shora, jak se válej na prdeli. Protože když někoho takhle zahodíte, je to ohromný povzbuzení pro vaši sebedůvěru. Někdo pod vámi sedí, neví, jak se to stalo, a vy se mu můžete obyčejným pohledem vysmát tak, že se cítí ještě hůř.

Silnější pes mrdá, o tom to celý je.

Sorry za ostřejší slovo, ale tohle je oblíbená fráze, kterou používali chlapi v berounským áčku. Svým dětem ji sice ještě vtloukat do hlavy nemůžu, ale přesně vystihuje můj přístup k hokeji. Buď dostaneš ty toho druhýho, nebo on dostane tebe. Nic mezi neexistuje. Když jsem v šestnácti hrál za áčko a druhýmu nejmladšímu spoluhráči bylo asi dvaadvacet, musel jsem se s tím nějak poprat. Beroun byl tým matadorů. Křesťan, Slížek, Jelínek, Braniš, Vlček, Pepa Zajíc… Jemu jsem se třeba ani neodvážil tykat, dokud si mě po pár trénincích nezavolal, že mu fakt nemám říkat „dobrý den“. Zrovna on mě taky naučil, jak si zjednat respekt, měl hodně svižnou hokejku. Jak jsem mu sebral puk na bagu, už jsem koupil sekeru na každý zápěstí, Pepa tohle uměl perfektně. Kdybych si nedokázal poradit, sežrali by mě.

V době, kdy jsem jezdil hrát první ligu a vedle toho dál zůstával v kladenským dorostu, se třeba stala věc, že jsem jeden den nastoupil za Beroun v Ústí a druhej den na Kladně taky. Jako útočník. Na buly mi kluk vedle mě najednou říká: „Hele, nehrál jsi včera u nás první ligu?“
„Hrál, no…“
„Dobrý, dobrý. Jsem se na tebe byl podívat. Tak hodně štěstí.“

Bylo to od něj hezký. Akorát v půlce zápasu objížděl bránu a já přijel z druhý strany a roznesl jsem ho tak, že ho cestou z ledu podpírali.

Hoši, silnější pes mrdá, říkal jsem jeho spoluhráčům, co se na mě sesypali.

Věřte, je to krásnej pocit vidět, jak někdo odjíždí ze srážky s vámi pocuchanej a otřesenej, sotva lapá po dechu. Každej má na hokeji rád něco jinýho, pro mě to je tohle. Vědomí, že jsem to tomu druhýmu nandal.

Jako kdysi táta.

Odmala jsem sledoval, jak to mydlí, a strašně se mi to líbilo. Vybavuju si sestřihy, co jsme měli doma na kazetě. Třeba jak mu chce nějakej borec s velkým plexisklem dát hlavičku a táta ho od sebe odhodí, jediným pohybem ho srovná. Je to hodnej chlap, ale jak oblíknul výstroj, stávalo se z něj zvíře, každýho zřezal. Vždycky mi proto vysvětloval, že na ledě jde o práci, která nemá co dočinění s tím, jakej člověk opravdu je. Tak to díky němu beru.

Sám jsem začal do těla hrát, jakmile to pravidla dětskýho hokeje dovolovaly. Bavilo mě to a ta šlupka z berounských žáčků mě jen definitivně utvrdila v tom, kým chci být. Pár klukům jsem možná i ukončil kariéru už v mládeži, rozhodně to odnesly nějaký ramena. To když na mě zkoušeli protizvratný kličky u mantinelu a já se jim tam zapřel. Rozhodčí mě ale vyhazovali ze zápasů i v první lize. Po zákrocích, který byly podle mě čistý, jenže nikdo tu na ně nebyl zvyklej. Frajeři holt nečekali, že je někdo s košíkem může vypnout. Jenže já byl pevnej, občas to ještě ten druhej koupil mojí mřížkou na bradu a konečná. Za sezonu jsem si takhle pár košíků promáčknul, pod nosem mám z tý doby spousty jizev. V sedmnácti jsem patřil k nejtrestanějším hráčům ligy, ale můj styl mi nikdo nevyčítal, táta mě v něm spíš ještě podporoval.

Už tehdy jsem si občas někoho našel na středu a zpětně nechápu, že mě za to nikdo neseřezal. Jenže rvačky se u nás nenosily, a když se mě někdo snažil trefit, vyloženě vyndat, dovedl jsem to přečíst a uhnout se. Nikomu se to nepovedlo. Jo, stálo proti mně pár obrovských chlapů, ale já se nebál.

I velký stromy padají k zemi, jen je trochu těžší je pokácet.

Když jsem viděl, že někoho nezvládnu sestřelit seshora, šel jsem proti němu prdelí, on se přese mě přelomil a stejně ležel.

Se sílou jsem neměl problém, od mládí jsem hodně cvičil, ať už původně kvůli křivým zádům a plochým nohám, ale později i jen proto, abych se zpevnil. Ale všechno jen s vlastní vahou, táta do mě tloukl, že do osmnácti nemají činky cenu, že bych si akorát zarazil růst. Protože jsem nikdy nebyl nejvyšší, růst jsem chtěl. Byla výhoda, že táta věděl, co je třeba, a na moje cvičení dohlížel. A i když jsme v dorostu začali s posilovnou, dával jsem si menší váhy, aby to bylo hlavně svižný. Doma jsem jel hlavně břicho a záda, to člověk potřebuje nejvíc. Moje rutina bylo dvacet minut před spaním ve svým pokoji. Sice jsem pak býval rozhicovanej tak, že jsem nemohl usnout, ale ráno mě cvičit nebavilo.

Jednoručky, co jsem dostal od babičky, jsem měl jen na to, abych si napumpoval bicáky na plavečák. V létě jsme pak ještě s tátou chodili střílet na bránu. Schválně jsem třeba dělával, že se mi nechce, aby mě nutil, protože pak jsem si připadal vyhecovanější.

Švihem jsem se naučil střílet vrškem těla, otáčel jsem jenom trupem. Až později v Americe nás natáčeli a mně ukazovali, že je třeba natáhnout ze zadní nohy přes celý tělo. Měl jsem tvrdou a přesnou střelu už předtím, ale když jsem potáhl puk pěkně zezadu, přidal jsem pěkných pár kilometrů za hodinu.

Celou cestu do Brna jsem byl zaraženej a v autobuse jsem seděl s klukem, co psal onlajny. „Budu hrát za chlapy, budu hrát za chlapy,“ honilo se mi hlavou.

„Dej si pozor na osmdesát jedničku, Appel. Má rychlý nohy,“ houkli pak na mě před zápasem jedinej pokyn.
„Okej. A jak to vypadá, že si mám dát pozor?“ pomyslel jsem si.

Hned asi třetí střídání jsem to zjistil.

Tenhle Appel na mě jede, já couvám, couvám a najednou se kolem mě prohání kolem mantinelu tak, že se ani nestíhám otočit. Jen sleduju, jak zdrhá na bránu a probleskne mi, že to je trochu jiná rychlost, než jsem zvyklej z dorostu.

Táta mi pak na střídačce poradil, jak si ho příště líp najet, a já si už ten pozor fakt dal. Ale mám pocit, že už mě proti němu na led nedávali.

Pak si vybavuju, jak jsem vzal puk, zvednul hlavu a viděl Radka Křesťana, jak mi jede na střed. Hodil jsem mu žábu přímo na hokejku a říkám si: „Ty vole, ono to jde, já to tady můžu hrát…“

Za chvíli jsem někomu naložil a tribuny Ronda na mě začaly řvát, že Gudas je ču… No, vy víte co.

A mně se to líbilo.

Bylo mi jedno, co řvou, ale líbilo se mi, že o mně vědí. Že řvou moje jméno. Nebudu kecat, ani si nepamatuju, jestli jsme tehdy vyhráli nebo prohráli, ale zůstal ve mně pocit, že když do příště vyladím pár drobností, není první liga nic, co bych nezvládal. Nahrávky mi jdou, do těla hrát mi taky jde a že na mě lidi hulákali a lili pivo, to je přece super. To znamená, že jsem v zápase, což mám rád.

Občas jsem v tý sezoně ještě naskočil. Nebyl jsem nějak extra vytěžovanej, ale hrál jsem. Napřesrok, i pod jinými trenéry, už jsem do týmu patřil stabilně.

Mezitím na jaře toho roku, kdy jsem střídal dorost a první ligu, stačil jeden start za kladenskou juniorku, kterej zrovna viděl Martin Pešout, tehdejší trenér osmnáctky. I když jsem ten rok do tý doby neodehrál s tímhle ročníkem ani zápas, pozval mě do přípravy před mistrovstvím světa. „Jedeš s náma do toho Finska, jo,“ povídá mi pak po jednom z přáteláků jen tak mimochodem.

Wow! Jedu na osmnáctky!

Byl to teda zrovna ten neslavnej tým se sedmi slávisty, nakonec jsme spadli. Já ale vůbec nehrál, takže mě to přece jen nedostalo tak moc jako ostatní kluky, co v kabině po rozhodující porážce od Německa brečeli. Přijeli táta s mámou a já s nimi na tribuně aspoň okukoval atmosféru velký hokejový akce.

Jediný, co bylo blbý, že příští rok, kdy jsem mohl poprvé na draft a jel na osmnáctky se svým ročníkem, nás čekal výlet autobusem na turnaj divize I. do Polska. Měli jsme našlapanej tým. Palát, Kovář, Kubalík, Vincour, Jordán, Rutta, Kempný, Pacovský a další, v bráně Furch a Francouz a proti nám Kazachstán, Litva, Ukrajina… Ani jsme se nemuseli zvlášť na zápasy připravovat a každýmu jsme dali sedm osm kousků. Domácím Polákům jsme nasypali devítku a po každým gólu hala skandovala pokřik, že se nic nestalo.

Ale nám to nakonec bylo fuk. Kluků, kteří se podíleli na průšvihu rok předtím, s námi moc nebylo, tak jsme si řekli, že se nebudeme trápit tím, co neovlivníme, a turnaj si maximálně užijem. Samozřejmě jsme bez potíží postoupili, takže jsme si po posledním zápase jen sundali brusle, zapálili doutníky a ve výstroji tančili před zimákem, zatímco z kabiny řvalo We Are The Champions. Na krku zlatý medaile IIHF World Championship, co holt jen z druhý strany mají vyryto „division I“. Brali jsme, že jsme udělali, co jsme měli, a bylo nám jasný, že v Americe tohle nikoho nezajímá. Že jsme ztracenej ročník.

Sám jsem tehdy o nějaký NHL vůbec nepřemýšlel. V Berouně mi zvedli smlouvu z tří tisíc na sedm a já si užíval, že mám peníze na obědy a nemusím moc chodit do školy. Úplně jsem na ní ale kašlat nemohl, protože mamka trvala na tom, že bez maturity mě nepustí z baráku. Proto jsem to kousnul a nějak se k ní dokopal, kde bylo potřeba, jsem usmlouval čtyřky. Naštěstí mám nadání na matiku, německy jsem uměl líp než náš učitel a s angličtinou taky nebyl problém, takže jsem zdárně zakončil střední ekonomku.

Upřímně, větší škola života ale byla první liga.

Žil jsem mezi chlapama s rodinama, slyšel, co řešej, a když si dávali před zápasem panáka na protažení plic nebo alpu na kostku cukru, nemohl jsem jako bažant vybočovat. Posílej to sem!

V mojí poslední sezoně jsme nevyhráli šestnáct zápasů v řadě, nálada byla mizerná a člověk fakt zjistil, co to ve sportu znamená, plácat se ve sračkách. Pomohl nám až guláš od kustoda, na kterým jsme si všichni pochutnali, a on nám až pak řekl, že ho udělal ze psa.

Fakt to zabralo.

Mezi tím mě zavolali i na play off do Kladna proti Budějovicím, když se jim zranili beci. Ještě s košíkem jsem poprvé nastoupil v extralize a hned v televizi. Dodnes si pamatuju, jak se mi klepaly ruce. Rok nato mě trenér na Kladně nechával zahrát třeba jen jedno střídání a pak jsem mrznul na kraji střídačky. Nikdy jsem nepochopil, co tím sledoval a proč mi to dělal, ale na druhou stranu, měl jsem aspoň nějakou zkušenost s extraligou, stabilně jsem hrál první ligu, bral pětadvacet tisíc a v osmnácti si s tím připadal jako král. Dostal jsem se pak i na dvacítky do Kanady a nastoupil proti Tavaresovi, Eberlemu, Ennisovi nebo třeba Bennovi… Na tomhle turnaji mě vybrali jako jednoho ze tří nejlepších hráčů svého týmu, a kromě toho, že ty hodinky, co za to byly, dodnes hrdě nosím, jsem si ověřil, že zvládnu hrát i proti těm absolutně nejlepším ze svýho ročníku. Dal jsem pár gólů, pár kluků jsem sestřelil, ničeho jsem se nebál a pak jsem si přečetl na TSN, jak mě vychvaluje Pierre McGuire, kanadskej expert na mladý hokejisty.

Věci se daly do pohybu a v létě už jsem z Turecka spěchal na kemp Los Angeles.

Ten kluk se jmenuje Zack Fitzgerald, a i když už dávno odešel za hokejem do Skotska, dodnes jsme kamarádi. Tehdy byl rváčem na farmě Caroliny, proti níž jsem hrál jeden ze svých prvních zápasů v AHL. Sestřelil jsem jejich frajera a Zack se na mě proto sápal. Se mnou v obraně hrál Vlado Mihálik, obrovskej kluk. Zacka přese mě držel, že si to s ním rozdá sám, ale já na něj řval: „Vlado, prosím tě, tohleto potřebuju já.“ Nechtěl jsem hned zkraje získat pověst někoho, kdo vyprovokuje rvačku a pak nechá někoho jinýho se za sebe bít.

„Okej, tak si to užij,“ houknul Vlado.

Bitka začala jako ta moje první v juniorce. Než jsem se vůbec vzpamatoval, koupil jsem asi čtyři šlupky na rypák. Do toho ke mně ale dolehlo volání ze střídačky: „Taky ho mlať! Dej mu aspoň jednu!“

Tak mě to nabudilo, že jsem se konečně taky odhodlal. Zackovi jsem jednu švihnul, a jak jsem se rukou vracel, ještě jsem ho vzal loktem. Tak se mi to zalíbilo, že než nás rozdělili rozhodčí, ještě jsem to pak několikrát udělal. Pomlácený jsme pak odjížděli na trestnou, kde na mě najednou Zack z druhý strany volá: „Respekt, kamaráde. Já to musel udělat, je to moje práce.“

Těmihle slovy mi mimoděk vysvětlil, o co v profihokeji jde. Je to byznys. Ne, že by tě ten druhej neměl rád, on prostě musí dělat to, za co ho platěj.

„Dík. Good job,“ mávnul jsem na něj. Od tý doby jsme se spolu při různých příležitostech rádi pobavili.

V AHL se mi tohle uvedení do děje hodilo, díky němu totiž postupně přirozeně vyplynulo, že jsem se já stal tím, kdo skočil na soupeře, když trefil někoho od nás. Farma byla v tomhle džungle, rvalo se to furt. Každý s každým, hlava nehlava. Za první sezonu jsem zažil asi pět rvaček, kdy se řezaly komplet pětky i s gólmanama.

Je to přece jenom už skoro deset let a tehdy se ještě v AHL proháněly starý bitkařský páky. Se mnou hráli Mitch Fritz, Eric Neilson nebo Pierre-Cédric Labrie, jinde měli čistokrevný heavyweighty jako MacIntyre, Lessard, McGrattan, Yablonski, „Nasty“ Mirasty nebo Gillies. Ukrutný řezníky.

Fakt se necítíte dobře, když někoho sestřelíte a jen vidíte, jak se k vám blíží obrovitej stín. Zvednete hlavu, tam hora masa s mohutným kňourem a Trevor Gillies třepe rukavicema a ptá se: „You want some of this?“
„Já jsem dobrej, kamaráde,“ odpovídal jsem. V angličtině: „I’m good,“ to bylo moje, když jsem vážně neměl zájem.
„Tak si dávej bacha.“

Dobrý, dobrý, s tebou fakt ne, kámo, to promiň. Viděl jsem, cos udělal mýmu spoluhráčovi před chvílí…

Většinou jsem si vybíral ty váhově stejný kluky, jak mi radili už v juniorce. Když už jsem se musel prát s někým dvoumetrovým typu Finley nebo Tinrodi, radši jsem mu rychle pár napálil a už ho tahal k zemi, protože bych jinak neměl nárok. Rvačky každopádně přibejvaly. Spousta místních neviděla ráda, že si tam nějakej Čech chce něco dokazovat, tak se na mě o to víc hrnuli, ale mně to bylo jedno.

Přece silnější pes mrdá.

Na farmě to platilo bez výhrady. Góly, nahrávky, bitky, já bral všechno, jen aby si mě všimli. Chtěl jsem do NHL.

První dvě sezony ale od nás nikoho mladýho nahoru nevzali. I tak to byly báječný časy, protože jsme měli s klukama barák v Norfolku přímo na pláži. Ve volným čase jsme surfovali, měli spoustu kamarádů a žilo se nám krásně. Nejdřív jsme bydleli s Vladem a Jurajem Šimkem, Švýcarem se slovenskými kořeny, druhej rok s Ondrou Palátem, Rišou Pánikem a Jaro Janusem. Zařídili jsme si svoji československou pohodu.

Hokej pro mě byl individuální sport. Musel jsem si udělat jméno, záleželo na každým detailu.

Herně to byla taky pecka. Druhej rok jsme udělali vítěznou šňůru osmadvacet zápasů, byli jsme fakt dobrej tým. Naše druhá lajna Palát, Johnson, Pánik byla nejlepší v lize, v první lajně Smith, Conacer, Labrie… Všichni pak hráli NHL. V obraně veterán Mike Kostka a my mladý, každej na svým místě, s jasnou rolí. Ani jsme nepotřebovali trenéra obránců, přesně jsme věděli, kdo jde na led v jaký situaci, mohli jsme se klidně střídat sami. Šlapalo to. Tehdy jsem poznal, jaký to je, když to v mužstvu fakt funguje a každej zná a plní svoji úlohu. Jak se pak hokej stává ještě větší zábavou.

My byli nejrychlejší a nejšikovnější tým ligy, a když jsme prohrávali a bylo potřeba, tak díky naší čtvrtý lajně i nejtvrdší. Jakmile se zrovna nedařilo, soupeře jsme prostě zmlátili a ten se položil.

Trénoval nás Jon Cooper, co je doteď v Tampě, a už tehdy přesně věděl, co kdy říct a jak z nás dostat to nejlepší. Měli jsme třeba pravidlo, že na třídenních tripech pátek, sobota, neděle, jsme museli získat víc bodů než zápasů, abychom si mohli do autobusu vzít pivo. To znamenalo vyhrát aspoň dva ze tří. Protože nejkratší cesta trvala dvanáct hodin, fakt jsme nechtěli nedělní večer trávit na sušáka. Měli jsme neuvěřitelnou motivaci už jen díky tomu pivu.

Poslední dva měsíce sezony byly neskutečný. Nepřetržitej luxusní pocit, kdy jdeš na zimák a víš, že vyhraješ. Všechny jsme převálcovali, finále konference i pak finále ligy jsme soupeřům dali 4:0 a 4:0. Neskutečný.

Myslel jsem si, že po tomhle úspěchu do toho přes léto hrábnu a konečně si zahraju NHL. Jenže 1. července začala stávka.

Ten rok jsem měl ještě smlouvu a přemýšlel, jestli má cenu v Americe zůstávat. Proč, když se třeba nebude vůbec NHL hrát? Jaká pak je šance, že mě zavolají nahoru? Nebude lepší vrátit se do Evropy? Agent mi na tohle tvrdil, že bych byl sám proti sobě, a dával mi za příklad třeba Plekyho, kterej předchozí lockout taky vydržel v AHL a i díky tomu si ho pak zavolali nahoru do Montrealu, kde nakonec udělal kariéru jako hrom.

Lákalo mě sebrat se a místo možná zbytečnýho roku na farmě si jít do Ruska vydělat prachy, když se ta možnost naskytla. Navíc Tampa zrovna svůj záložní tým přestěhovala z nádhernýho Norfolku do Syracuse, což je naopak prdel světa, to ať se na mě nikdo z místních nezlobí.

Ale rozhodl jsem se, že tomu tu sezonu ještě dám. Peníze počkají.

S klukama jsme si to taky v Syracuse udělali hezčí, než jaký to tam je. Vyhrávali jsme a chodili jsme pařit do hospod, což Cooprovi nevadilo. Chápal, že potřebujeme čas pro sebe, když už musíme trčet v takový díře. Stačilo mu, že jsme na ledě odvedli, co jsme měli.

V lednu se NHL přece jen rozběhla a pár nás dostalo pozvánku do kempu. Já a Mark Barberio jsme se výkonností stoprocentně vešli do šesti beků, ale na konci si nás zavolal trenér Guy Boucher a oznámil nám, že i když hrajeme líp než některý jiný, musí tam nechat je, protože maj jednocestný smlouvy. Že jim nemůže nedat šanci.

Sralo mě to, ale co jsem měl dělat? Asi je to vrozená pokora, asi moje schopnost pochopit jednání toho druhýho, ale i tohle rozhodnutí jsem skousnul. V duchu jsem sice trenéra posílal do prdele, ale bylo mi jasný, že přece nezahodím roky práce nějakým rebelováním, když už jsem tak blízko.

A upřímně, ten rok mě to na farmě bavilo vůbec nejvíc. Bavil mě náš život. Ve městě nás v podstatě nikdo neznal, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, a ještě se nám dál neskutečně dařilo. Když už pro mě v NHL zatím není místo, budu aspoň dál dělat to, z čeho mám radost tady, řekl jsem si.

Jenže Tampa po solidním startu začala prohrávat, postupně volali nahoru kluky od nás, včetně Paliče a Pánika a ty jo… Co já? Furt houby. Nahoře zůstávalo osm beků, z nichž pár tam prostě a jednoduše fakt drželi jen proto, že by jim na farmě museli platit stejný prachy.

Další tejden to samý. Ještě jeden a… Nic.

Hrál jsem tou dobou skvěle, vedl jsem AHL v plus minus, měl jsem body, rval jsem se a nahoru stejně nevedla cesta. Situace, kdy mě začal nahánět jeden agent s tím, že on by mě do NHL dostal, mě dotlačila k tomu, že jsem tomu svýmu aspoň zavolal.

„Hele, co ode mě vlastně chtěj? Oni jsou hrozní, já tady hraju všechno a stejně to k ničemu nevede? Co víc tomu už mám dát? Mám sto chutí se zabalit a jet do Ruska.“
„Nikam neodcházej. Vydrž ještě pár dní, uvidíš. Už to budou muset obměnit, takhle to dál nemůžou hrát.“

Okej.

Zrovna jsme letěli na trip do Toronta a New Foundlandu, kde jsme měli nováčkovskou party, a já tak strávil víkend v lihu, protože v New Foundlandu se nic jinýho než hrát hokej a chlastat dělat nedá.

Krásná rozlučka s AHL.

V neděli večer po příletu jsme zašli na koncert a trénink měli až v úterý. V pondělí jsem si tak přispal, probudil jsem se až kolem desátý. Kouknu na telefon a tam zpráva od Steva Yzermana, generálního manažera Lightning.

„Call me ASAP.“ Pod tím nepřijatý hovory.

Aha. Tak buď jsem trejdovanej, nebo jdu nahoru. Zmáčknul jsem volání zpátky.

„Steve, good morning.“
„Tak co, už jsi vystřízlivěl?“
„Na tenhle telefon jo…“
„Fajn. Rozhodli jsme se tě zavolat nahoru, kdy myslíš, že zvládneš stihnout letadlo na Miami?“
„Jakýkoliv nejbližší.“
„Tak ti to letí ve dvě.“

Hned jsem volal našim a taky Paličovi, ať na mě počká na pokoji, že už jsem na cestě za ním a konečně si zase zahrajeme spolu. A taky že jo, první zápas proti Floridě a hned mi sedla jedna nahrávka na střed právě na Paliče. Něco jako ta tehdy v Berouně, hned jsem věděl, že přesně to jsem potřeboval. Díky tomuhle okamžiku jsem si ukázal, že to půjde i tady.

Nebyl tam zřejmě žádnej hráč tak rychlej jako David Appel, takže mi nikdo tentokrát kolem mantinelu neujel. Ani Kris Versteeg, kterýmu jsem při jednom souboji, kdy jsme šli vedle sebe pro puk na mantinel, urval koleno. Nejspíš myslel, že mě snadno předežene, chtěl mě obskočit a já mu tam nechal prdel. Zůstal ležet a já jel dál.

Nedělalo mi radost vidět kluka, jak se svíjí v bolestech, nechci, aby se při hokeji kdokoliv zranil, ale na druhou stranu, nebylo to poprvé, co si o mě někdo ublížil. Versteegovi ani komukoliv jinýmu jsem nepřál nic zlýho, ale že by se mi pak spalo hůř a lámal jsem si hlavu, to se taky říct nedá. Tohle se prostě stává, když hraju tvrdě. Navíc hokej pro mě tehdy byl individuální sport. Musel jsem si udělat jméno, záleželo na každým detailu, a proto ten puk prostě musel ven z našeho pásma za každou cenu. Já toho kluka před sebe pustit nemohl.

Silnější pes mrdá.

Samozřejmě ta událost vyvolala rozruch a já tak mimoděk vyslal do ligy vzkaz, že kolem mě se jen tak nikdo projíždět nebude. Každým dalším soubojem, z něhož jsem vyšel jako ten, co zůstal na nohou, jsem si budoval jméno. Hned si mě taky všimli. Krátce nato klub vyhodil Bouchera a přišel k nám Cooper. Jeho druhej zápas proti New Jersey se stalo, že jsem sestřelil někoho z Devils, pak jejich frajer zase někoho od nás, tak jsme se porafali a skončilo to bitkou s Kostopoulosem, mojí první v NHL.

Naložil jsem mu. A cestou na trestnou, když jsem se otočil na Coopera, jsem postřehnul, jak na mě mrká. Snad nikdy jsem ze rvačky neměl tak dobrej pocit.

Dohrál jsem nahoře zbytek sezony, než mě na play off poslali dolů do AHL. Bral jsem to jako radost. Říkal jsem si, že to jdu celý ještě jednou vyhrát s klukama, s nimiž jsem hokejově vyrůstal. Dlouho to tak i vypadalo. Bez porážky jsme prošli první i druhý kolo, i ve finále konference to byla jasná záležitost. V posledním zápase proti Willkes-Barre jsme vedli 5:0 po dvou třetinách a bylo to 3:1 v sérii. Zbývalo z povinnosti dohrát dvacet minut. Jenže…

Jeden Čech, co hrál proti nám, mi vletěl do kolena. Jen těsně, že mi neutrhnul postranní vazy, druhej den jsem na oteklou nohu nemohl ani stoupnout. Byl jsem na něj neskutečně nasranej.

Vypadalo to pro mě na konec sezony, ale ve finále na nás nastoupilo Grand Rapids, farma Detroitu plná jejich mladých hvězdiček v čele s Mrázkem, Tatrem a Nyqvistem. Prohrávali jsme už 0:3, pak to kluci stáhli na 2:3 a já mezi tím vlezl po deseti dnech rehabilitace na led. Zkusil jsem bruslit a říkám trenérovi, že sice nemůžu jezdit pozadu, ale popředu to zvládnu.

„Tak jestli chceš, pojď do útoku,“ povídá mi.

V zápase číslo šest, co se hrál u nás doma, jsem tak vyběhnul jako křídlo čtvrtý lajny. První střídání jsem dostal až někdy v půlce první třetiny, ale jak jsem skočil na led, celá hala stoupla a lidi začali řvát nadšením.

Mám husí kůži ještě dneska, když si na to vzpomenu.

Každej v lize má špičkový ruce, je rychlej a udejchá to samý, co ten druhej. Aby si tě zapamatovali, musíš se odlišovat.

Rozjel jsem se dopředu, jedna srážka, druhá, třetí a hned zase střídat. To bylo všechno, co jsem mohl udělat.

Nakonec jsme prohráli, ale já měl nezapomenutelnej zážitek a i tak to byla další úžasná sezona. Při výstupních pohovorech mi pak trenér říká: „Už se sem nikdy nevracej. Chci, abys zůstal v NHL.“

To už jsem měl s Tampou podepsanou novou smlouvu, kterou jsme vyřešili během play off. Nejdřív volal agent, že mi nabízejí na dva roky dvoucestnou. S mojí poslední zkušeností jsem okamžitě odpověděl, že k tomu nemám důvod. S tím by mě zase při první příležitosti vymetli na farmu, a to já už odmítám.

Ze dvou dvoucestných roků se tak staly tři jednocestný a průměr sedm set tisíc dolarů za sezonu.

„Hele, když už jsme v tom smlouvání, zkus to na milion a půl,“ povídám agentovi.

Nakonec jsme se domluvili na průměru milion, což byly stejně peníze, jaký jsem si vůbec nedokázal představit. Vždyť já do tý doby bral šedesát tisíc dolarů ročně. To jsem poplatil daně a ubytování a byl jsem rád, že jsem vůbec pár tisíc dolarů dovezl po sezoně domů.

Jakmile jsem podepsal, zrovna jsme skončili druhý kolo a já tak pozval celej tým do baru. Chodili jsme do jednoho studentskýho, pivo a panák za dva dolary. I tak jsem tam udělal útratu za pár stovek, ale říkal jsem si, že i to může být jedno. Vždyť budu milionář. Připadal jsem si jako mistr světa, celý se mi to zdálo jako pohádka.

Neprobral jsem se z ní dodnes.

První zápas další sezony jsme hráli v Bostonu, za kterej zrovna poprvý nastoupil Jarome Iginla. Frajer, jakýho jsem sledoval jako dítě, když jsem v sedm ráno o víkendu vstával, abych stihnul NHL Power Week.

Čistě jsem ho sundal a on hned, že se chce porvat.

Iginla a já? Tak jo, tak pojď…

Ještě v autobuse při odjezdu ze zimáku jsem z toho byl tak vyjevenej, že se mě i Cooper pobaveně ptal, jestli už jsem si uvědomil, s kým jsem se to rval. „Wow,“ odpověděl jsem jenom. Tejden mi pak trvalo, než jsem se duševně vzpamatoval z toho, že jsem mlátil pěstma do takovýho borce.

Když ke mně Iginla v dalším vzájemným zápase přijel s tím, že si to chce zase rozdat, už jsem to ale bral jinak. Postupně mi docházelo, že prostě momentálně patřím do ligy s nejlepšíma hokejistama světa, takže jsme si rovni. Hrajem stejnou soutěž, máme stejnej cíl a teď zrovna si stojíme v cestě. A je jen na mně, jak se s tím popasuju.

Abych se dostal do NHL, musím mít jako hráč určitou úroveň. Přes to nejede vlak. Každej v lize má špičkový ruce, je rychlej a udejchá to samý, co ten druhej. Aby si tě ale zapamatovali, musíš se odlišovat. Dobrejch hokejistů je spousta, opravdových hráčů málo. Musíš něčím zaujmout, něčím vynikat, aby ses uchytil. Někdo to dokáže střelou jako kráva, další tím, že umí kohokoliv vymíchat jeden na jednoho, jinej má přehled a jezdí pořád s hlavou nahoře.

A někdo sundává ty, co mají hlavu dole. To jsem já.

Jsem hrdej na to, kým jsem. Jsem v první řadě hokejovej obránce se vším, co k tomu patří, ale vedle toho srážím ostatní a sám zůstávám stát. Někoho dokážu přehodit přes mantinel na střídačku. Umím povedenou srážkou nabudit svý mužstvo, aby chtělo víc.

I v NHL jsou lepší a horší hráči, někdo dostává prostoru míň, jinej víc, ale každej musí vědět, v čem je jeho síla a kdy a jak ji má ukázat. Každej má nějakou svoji věc, jíž je prospěšnej pro svůj tým.

V mým případě je to tohle, to mě do NHL dostalo. Všichni o mě za ty roky vědí, jakej jsem hráč, a čekají ode mě, že někoho trefím a že se nebudu bát shodit rukavice. Na mně zároveň je, abych byl rok co rok lepší a všechny dál dokázal překvapovat. Hokej se totiž vyvíjí a já musím s ním.

Každý léto se dál připravuju s tátou, ale pokaždý musíme trochu něco upravit. Vždyť když jsem přišel do NHL, měl jsem 102 kilo. Teď mám třiadevadesát. Kdybych hrál dál jako tehdy, v lize už nejsem. Z éry hromotluků se postupně přechází na hokej plný rychlosti a malých mrštných kluků. Tomu se musím přizpůsobit i já. Musím makat na obratnosti a vytrvalosti, což taky dělám, abych vůbec mohl hrát. A i když jsem měl v minulý sezoně nejvíc hitů mezi beky, už se mi málokdy povede někoho sestřelit uprostřed hřiště, pětadevadesát procent hitů sbírám u mantinelu.

Už se totiž moc nestává, že by mi někdo vyplaval přímo do rány, a taky liga vyloženě ochraňuje tvořivý hráče. I takový, kteří vůbec nečekají, že by je snad mohl někdo rozjetý středním pásmem vyhitovat. Pár let nazpátek jsem se takhle postavil klukovi, co mi narazil hlavou do rozkroku, jak ji měl nízko, a stejně jsem šel ven za útok na hlavu. Já přitom jen stál. To jsem mu měl uhnout?

Podle současných pravidel asi jo.

Hokej jde směrem nárůstu počtu gólů, každý rok se dělají drobný úpravy pravidel, aby jich padalo co nejvíc a zároveň aby ubylo čistokrevnejch hitů a bitek. Už to na ledě není taková vřava, spíš rychlá taktická hra. Je na mně, abych to přijal, pokud ji mám dál být součástí. Kvůli tomu, že se chci srážet přece neodejdu z NHL. To radši budu držet krok s dobou. Vyvíjím se jako hokejista, abych zůstal na tý správný straně hrany. Na šanci někoho trefit si musím víc počkat, být trpělivější. Musím hrát víc hlavou než tělem.

Ale stejně, když mi někdo pojede kolem prken a bude myslet, že se mi tam bude jen tak producírovat, neuhnu.

Protože hoši, silnější pes mrdá. To zůstává furt stejný.

Jana Mensatorová, ČTK/imago sportfotodienst/Ludvig Thunman, ČTK/AP/Chris O'Meara, ČTK/ZUMA/Christopher Szagola,ČTK/AP/Matt Slocum a archiv

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.