Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Celá země slavila a já brečel. Uprostřed největšího mumraje jsem zmizel z rozjařeného sálu vedle do své kanceláře a tam se na chvíli zavřel.
Na druhé straně světa zrovna časomíra odpočítala poslední vteřiny naganského finále s Ruskem a Robert Záruba křičel onu slavnou větu o přepisování dějin. Ve mně v tu chvíli cloumaly emoce, jaké nemohl zažít nikdo jiný. Potřeboval jsem pár minut, abych se dal do kupy.
Zápasy nejpamátnějšího turnaje našich hokejových dějin jsme sledovali u mě v hospodě v Klimkovicích a pokaždé bylo narváno. Přestože se začínalo hodně brzy ráno, lidi si nosili z domu židličky, aby si vůbec sedli. Mám dojem, že nikdo ty dny moc nepracoval.
Cinkalo se sklenicemi, fandilo, a když to kluci dotáhli, zapili jsme zlato, jak se sluší a patří.
Já ovšem s vědomím, že ještě týden před začátkem Her jsem byl na soupisce se všemi těmi hráči, které teď znal v naší zemi úplně každý. Když Pavel Patera vyhrál buly před zlatým gólem Petra Svobody, mohl jsem to být já, kdo na něj jako první skočil radostí.
Osud to ale se mnou měl vymyšlené jinak.
„Trenére, sorry, nejedu. Nedám to.“
Po příchodu do šatny v Tampě jsem vzal mobil, který už jsem tehdy jako výstřelek módy měl, a vytočil číslo Ivana Hlinky. Býval by se musel stát zázrak, abych se najednou začal cítit líp. Vnitřně už jsem byl dávno smířený s tím, co jsem Ivanovi musel říct, přesto byl ten telefonát koncem ledna 1998 jeden z nejtěžších, jaké jsem kdy absolvoval.
Kdo znal Ivana, tuší, jak zareagoval.
„Neblbni. Pojeď, to zvládneš.“
„Trenére, nemá to smysl,“ oponoval jsem. „Jen bych zabíral místo. Pořád ani nejsem schopný přejet hřiště, nemůžu dýchat. Fakt to nezvládnu.“
Ivan i generální manažer reprezentace Franta Černík o mých problémech věděli s předstihem. On je ale stejně zlehčoval. Bylo úžasné, jak mi věřil, jak chtěl, abych dorazil klidně i zdravotně rozhašený, že by se to nějak zvládlo. Ale ne, nešlo to. Okolí mě až do poslední chvíle přemlouvalo, ať to risknu, ale já sám před sebou bych si to nezdůvodnil. Přijet jen abych v Naganu byl, když nemůžu týmu nijak pomoct, to jsem v sobě zavrhnul okamžitě, co mi došlo, že se možná nestihnu dát do pořádku. Mrzelo mě, že odmítám účast na fantastické akci, kde se poprvé sejdou nejlepší hráči světa, ale hůř bych se vyrovnával s tím, že bych jel ve svém tehdejším stavu. Trmácel bych se tam absolutně zbytečně, jen abych si připsal čárku za účast, a vůči ostatním klukům bych se necítil dobře. Rozhodnutí vzdát vycházelo z mé přirozenosti.
Za všechno mohla hotelová klimatizace.
Po mistrovství světa v Helsinkách 1997, které nám v lajně s Patýzem a Martinem Procházkou náramně vyšlo, jsem vzal nabídku Tampy. Umožnila mi možnost vrátit se do NHL s tím, že se mnou počítají jako s klíčovým hráčem, na němž postaví útok. A skutečně, během kempu to vypadalo báječně, hrál jsem prvního centra s Ysebaertem a Renbergem na křídlech, sbírali jsme body, chodili na přesilovky.
Před posledním přátelákem v Detroitu jsem po obědě zaplul na hotelový pokoj a, jak bylo mým zvykem, zatemnil si okna a na chvíli si lehnul. Tentokrát jsem ale usnul hodně tvrdě a zrovna pod zapnutou klimou. Američani jsou na ně ujetí, venku je třeba plus třicet a v obchodech musíte chodit v bundě, protože je tam jen patnáct stupňů. I tady byla teplota nastavená nízko, ačkoliv pařilo sluníčko.
Probudil jsem se s úplně ledovým uchem, celou levou stranu hlavy jako bych zrovna vyndal z ledničky. Při zápase jsem začal cítit příšerné sucho v krku, které nezahnaly ani litry vody, co jsem vypil na střídačce. Po návratu do Tampy mi doktoři nasadili antibiotika, protože se mi cestou udělalo vážně zle.
Za pár dní začínala sezona a já před úvodním utkáním pořád ležel doma s horečkami. Do toho zazvonil telefon. Volal Phil Esposito, generální manažer.
„Vladi, chci abys hrál. Je to první zápas, přijde plná hala, lidi jsou natěšení a ty jsi naše velká posila. Musíme tě ukázat. Pojď to zvládnout.“
„Phile, mám osmatřicet pět, je mi hrozně. Nejde to.“
Jenže on pokračoval a přesvědčil mě. Přece jen jsem si konečně v týmu NHL vydobyl nějakou pozici a nechtělo se mi riskovat, že o ni přijdu. Vyhrabal jsem se z postele a vyrazil do haly.
A přišel jsem nakonec o daleko víc.
Samozřejmě jsem se na ledě cítil mizerně a hrál na nic. Dva zápasy jsem absolvoval pod antibiotiky, čímž vznikl celý problém. Kdybych si býval dal ještě chvíli pauzu a nemoc vyležel, houby by se stalo. Takhle jsem ale při druhém utkání začal cítit šílenou bolest na hrudníku a tušil, že je zle.
Virus si v mém oslabeném těle mohl dělat, co si zamane, a sednul mi na srdce.
Do té doby pro mě nebyla antibiotika žádný problém. Stejně jako většina hokejistů jsem hrál i s teplotami a pod prášky, ale tohle hrdinství mě nakonec stálo rok kariéry a zlato z Nagana. I klukům, jimž dnes dělám agenta, říkám, ať v podobných případech neriskují, že mě se to tisíckrát vymstilo. Ať všechno raději doléčí. Maximálně v play off, kde se hraje o všechno a bude čas si po sezoně odpočinout, ať do toho podle svého pocitu jdou, ale jinak ať neriskují. Stejně nepředvedou sto procent toho, co dokážou. Jaký to má smysl lámat? Za pár dní je přece další zápas. A po něm desítky, stovky dalších.
Jo, kdybych takhle uvažoval tehdy v Tampě.
Bolest na hrudníku nepřestávala a doktoři mi ani nebyli schopní říct, co se mnou je. Přehazovali si mě jako pokusného králíka. Dostával jsem další antibiotika, kortikoidy, cpali do mě všechno možné, ale mně pořád připadalo, že mi na prsou stojí kůň. Chvíli to bylo lepší, chvíli horší. Do toho spoluhráči Brianu Bradleymu našli na plicích rakovinu, když měl podobné problémy jako já. To mi na optimismu fakt nepřidalo.
Nebýt olympiády, zabalil bych to hned, jenže s vidinou Nagana a zvlášť po oznámení nominace jsem se nechtěl vzdávat tak snadno. Vždycky jsem si tak dal pár týdnů pauzu a šel do toho znova, po několika zápasech jsem ale znovu odpadnul. V jedné takové pauze jsem si byl zahrát dva zápasy za farmu a připadalo mi, že už to bude dobré. Pak jsem ale zase naskočil a bolesti se vrátily. Do prosince jsem to takhle vcelku pravidelně střídal, v lednu už jsem ale nastoupil jen na jediný zápas. Nešlo to.
Štvalo mě, že přicházím o výsostné místo v týmu a pak jsem si uvědomil, že se blíží únor. Že můžu přijít i on Nagano. Pořád jsem v koutku duše doufal, ale Frantovi Černíkovi i klukům Patýzovi s Prochym jsem už dopředu říkal, že to nebude dobré. Ať se mnou spíš nepočítají.
Týden před olympijskou pauzou jsem se ještě jednou a naposledy zkusil kousnout. Trenéry jsem poprosil, ať mi naloží kondiční bruslení, ale brzy jsem poznal, že se nic nezměnilo. Nebyl jsem schopný přejet od brankové čáry k protilehlému mantinelu. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem si musel definitivně přiznat, že jediným řešením je zapíchnout to a zavolat Ivanovi.
Zbytek příběhu znáte.
Mamka s tchýní během olympiády odletěly na tři týdny do Tampy za manželkou a tehdy půlroční dcerkou, už to tak měly naplánované, kdybych na turnaj jel. Celé Nagano jsem tak nakonec strávil doma s tátou. Koukali jsme na hokej jako dva slamění vdovci.
Právě táta mi hodně pomohl i v rozhodování, jestli jet, nebo ne. Chápal moje pocity. Vysvětlil mi, že svět se nezboří, když nominaci odmítnu. Na něho jsem vždycky dal, jako skvělý hokejista a trenér byl můj vzor, lidi ho měli rádi a já se mu snažil vyrovnat. Zdědil jsem po něm nadání na sport i přezdívku Justin.
Po olympiádě jsem zaregistroval odezvu od lidí, kteří ocenili, jak jsem se zachoval. I Dominik Hašek se o mně takhle zmínil, což mě potěšilo. Slýchal jsem často, že jsem si to mohl jet aspoň odsedět, ale to byla přesně situace, jíž jsem hned v počátku zavrhnul. Být třináctý útočník a nezasáhnout do zápasů by mě netěšilo. Abych nic neodehrál a pak žil z toho, že jsem byl v Naganu? Ne, díky. Jasně že mi přišlo líto, že jsem tam nemohl být, ale život nám holt každému připravuje jinou cestu. Co se má stát, to se stane. Je zbytečné přemýšlet coby kdyby, a čím víc se památné olympijské zlato stávalo historií, tím míň rád jsem o svém spojení s ním mluvil. Akorát jsem tedy ze srandy vzkazoval Robertovi Langovi, jehož na poslední chvíli povolali místo mě, že by mi měl posílat desátky ze smlouvy. Naganské zlato mu totiž znova nastartovalo nakonec úžasnou kariéru, která už předtím v NHL uvadala.
On a kluci z týmu si po Hrách užívali zaslouženého ocenění a já měl jiné starosti. Vyléčit se.
Až když jsem vyměnil doktora, se totiž přišlo na to, co moje potíže způsobuje. Epstein-Barr virus. Sotva mě ten nový lékař viděl, měl jasno. Udělal mi podrobná vyšetření krve a ta jeho podezření potvrdila. Tohle onemocnění potká prý asi jednoho člověka z deseti milionů a nedá se s ním nic dělat, virus musí sám odejít z těla, což trvá deset až dvanáct měsíců. Nechápu, co se mnou předchozí doktoři dělali, že na to nepřišli. S tímhle člověkem jsme se potom hodně sblížili a dlouho se navštěvovali, byl to příjemný chlap, jehož rady mi hodně pomohly.
Po olympijské přestávce jsem se vrátil do Tampy, kde mě zařadili na listinu zraněných hráčů a místo tréninků dál lítal po všemožných vyšetřeních. Aspoň že se to v tamním teple u bazénu líp snášelo.
Stejně to ale bylo podivné období.
Jak jsem měl pořád hlavu plnou myšlenek, přehlídnul jsem třeba semafor a naboural. Jel jsem od hotelu, kde jsem byl před zápasem navštívit Romana Hamrlíka, jehož od nás vyměnili do Edmontonu.
Na hlavní třídě v Tampě je to křižovatka co pár set metrů. Zrovna zapadalo sluníčko, sedělo hodně nízko a já neviděl červenou. Vletěl jsem do auta, co vyjíždělo zprava, narval jsem ho na dveře u řidiče. Klasicky jsem nebyl připoutaný, takže jsem vyletěl, dal si hlavou o zrcátko, a to mě posadilo zase zpátky. Krkem jsem potom nemohl hnout měsíc.
Ještě, že jsem nejel rychle, což tam ani nešlo. I tak jsem zrušil obě auta, to druhé prý týden staré. Vylezl z něj chlap s boulí na ruce jako hrom. Jak jsem byl v šoku, vykládal jsem mu, ať si to zaleduje, že já když dostanu sekyru při zápase, taky si na to jen dám led a je to dobrý.
Ukaž, to nemáš zlomený, to splaskne…
Sranda, že mi policajti ani nedali fouknout. Ani mě neodvezli do nemocnice.
Zpočátku jsem se bál každého nádechu. Trénovat jsem zase začal až na jaře osmadevadesátého, ale odpočinuté tělo si na zátěž zvykalo dobře. Přes léto jsem se dostal do formy a podepsal doma ve Vítkovicích s tím, že se hlavně potřebuju zase pořádně rozehrát. Dařilo se, než mi sezonu v únoru ukončil těžký otřes mozku. V Litvínově mě ve středu hřiště trefil Robert Kysela a já se od něj odrazil hlavou přímo na loket Martina Krátkého, co projížděl okolo. V tu chvíli jsem nevěděl o světě, zapadl mi jazyk a spoluhráč Miloš Holaň s masérem Milanem Mezeiem mi přímo na ledě zachránili život, když mi ho včas vytáhli. Na chvíli jsem se probral v kabině, ale vůbec jsem netušil, kde jsem a co se děje. Až v nemocnici v Mostě jsem postupně přicházel k sobě. Čekala mě pauza dalšího čtvrt roku.
Přestoupil jsem do Sparty, vypadalo to na parádní rok, ale na poslední chvíli před sezonou volal agent, že pro mě má pecku. Atlantu, nováčka NHL. Brali nás dohromady s Martinem Procházkou. Že prý nás sledovali, líbí se jim, jak nám to v nároďáku šlapalo, a že určitě budeme nastupovat společně.
Já blázen tomu věřil.
Realita vypadala trochu jinak. K sobě nás dali snad na jediný trénink, a to ještě Prochyho na pravé a mě na levé křídlo, úplně opačně. Už po týdnu kempu bylo vidět, že tohle nemá smysl, že jsme vlezli někam, kam jsme neměli. Chtěl jsem domů. Vůbec jsem necítil, že tu chci hrát. Agent mě ale přesvědčil, ať to nevzdávám a ještě to zkusím.
Zase jsem se nechal ukecat.
Čekal mě tak vůbec první zápas Atlanty Thrashers na jejím stadionu v historii. Na přípravák k nám přijeli Rangers.
Probíhal úplně normálně, dokud se nerozběhla poslední minuta. Já v ní jel pro puk k mantinelu, kde už sváděl souboj Valerij Kamenskij s naším bekem. Ten Kamenského podrazil a on vykopl nohu mým směrem.
Nic mě nebolelo. Necítil jsem ani chlad nože na brusli, nic. Spadnul jsem ale na led a na okamžik ztratil vědomí. Vybavuju si až, jak mě odsud odvádí kustod, ručník pevně přitisknutý na mou tvář a mně sjede zrak pod sebe. Na pořádné louže krve. Chvilku jsem přemýšlel, jestli patří mně, netušil jsem, co se děje.
Došli jsme takhle až do kabiny, kde mi ručník sundal, aby se podíval, co se mi vlastně stalo. V tu chvíli na něho z mojí tváře vystříknul cákanec krve. Normální gejzír. Jak jsem byl rozpumpovaný, schytal plný zásah. V tu ránu byl komplet červený.
„Doufám, že nemáš HIV,“ procedil jenom, když se otíral. Cvok. Já měl rozřezanou tlamu, a on ještě vtipkoval.
Mě pořád nic nebolelo, ale že je něco špatně, mi došlo, když jsem se nadechnul. Vzduch jsem natáhnul tváří.
Čistý řez skrz naskrz. Kamenskij měl dobře nabroušeno.
Zvláštní, že jsem zůstával vcelku v klidu. Naložili mě do sanitky, dali mi kapačku a já s přivřenou pusou normálně komunikoval. Akorát manželka se úplně klepala, když ji přivedli do kabiny. Ten den za mnou zrovna přiletěla, ale před zápasem jsme se už nestihli potkat. Z hlediště pak nejdřív jen viděla, že někdo leží u mantinelu, než na ni ostatní začali volat, že to jsem já. Do toho všude okolo mě krev.
Ona si se mnou vůbec užila. Vytrpěla se mnou všechny moje nezdary a zdravotní trable, vždycky jsem se přitom mohl spolehnout, že mi bude oporou. Když se ohlédnu za svojí kariérou a za tím, co jsme spolu všechno v životě museli zvládnout, vím, že jsem si vybral tu nejlepší ženskou na světě.
Přestože tehdy v Atlantě málem omdlela.
Díky tomu, že se tehdy jednalo o premiérový zápas nového klubu, byli aspoň na zimáku všichni naši doktoři, ti se tedy hned seběhli za mnou a věděli, jak postupovat. Vyjížděli jsme ale třeba sanitkou z podzemního parkoviště pod halou a najednou před námi spadly závory. Zrovna jel vlak. Lidi od týmu tak horečně zapisovali, že tohle musejí hned vychytat, než začne sezona.
Na sále v nemocnici mě šili asi tři hodiny. Naštěstí tam zrovna byl plastický chirurg, který se do mě pustil. Když jsem se ho po probuzení ptal, kolik mám stehů, odpověděl, že po dvoustém přestal počítat. Hlavně těch vnitřních byla spousta. To už jsem však cítil bolest jako hrom. Po narkóze všechno přišlo k sobě a já měl ještě obličej omotaný a stáhnutý obvazem. Navíc jak je v Americe zvykem, hned mě po pár hodinách lifrovali domů, žádné tišící prostředky.
Sešil mě ale dobře, protože dodnes s tím nemám žádné potíže. Ve tváři se přitom nachází tolik důležitých nervů včetně trojklanného, že je s podivem, že nemám povislou tvář nebo mi fungují slinné žlázy. Prý je i z lékařského hlediska neskutečné, jaké jsem měl štěstí v neštěstí.
Za šest týdnů jsem normálně hrál.
V Atlantě to ale nakonec hodilo jen tři zápasy. Trenér byl úplně mimo. Smál jsem se mu, když na mě ze střídačky řval: „Dump the fucking puck, Vůjtek!“ Jako abych nahodil puk.
To víš, že jo, mě sis sem bral, abych práskal pukem o mantinel…
Jmenoval se Curt Fraser a byl to bývalý bitkař, dříč, nechápal náš evropský hokej. Vůbec jsem nepochopil, proč mě podepisovali. Ve smlouvě jsem měl klauzuli, že do prvního listopadu můžu odejít, a já ji využil. Byl z toho titul na Spartě v neskutečně našlapaném týmu s báječnýma klukama. Udělal jsem dobře.
Od té doby vím, že člověk se má pouštět jen do věcí, které skutečně cítí, život si vás v opačném případě stejně nasměruje, kam chce. Říkám to i svým klientům, když mají dvě, tři možnosti. Že jim můžu nabídnout svůj názor, něco doporučit, ale oni sami se musejí rozhodnout, kam je to vnitřně táhne. Ať neřeší peníze, ale dají na dojem. Jestliže jdou někam jen kvůli výšce smlouvy, není to správně. Všechna moje nevšední zranění a zdravotní potíže jsou toho důkazem.
Došel jsem k poznání, že ani jeden z těch případů nebyl náhodný. Každý měl nějaký důvod, proč se stal. Jakmile jsem nebyl přesvědčený, že cesta, jíž jsem se vydal, je správná, něco se mi přihodilo. Jizva na pravé tváři mi to dodnes připomíná.
Sžil jsem se s ní, při pohledu o zrcadla ji už ani nevnímám a ani když si po ní přejedu jazykem zevnitř, není na tom místě nic špatně. Stala se mojí součástí. Nedlouho po tom, co jsem k ní přišel, mi sice volal ředitel hráčské asociace Bob Goodenow s tím, že mi proplatí veškeré náklady na cestu do Ameriky a odstranění jizvy laserem, ale já s díky odmítl. Zvyknul jsem si.
Jediné, co mi schází, je kus zubu, který mi Kamenskij bruslí taky useknul. Během kariéry jsem si ho nechtěl nechávat dělat nový, protože mi bylo jasné, že mi ho stejně dřív nebo později někdo vyrazí, a co jsem skončil, ještě jsem si nenašel čas. Uvidíme, jestli se někdy odhodlám.
K čemu jsem se ovšem odhodlal po třech letech od zkušenosti s Atlantou, to byla ještě jednou NHL. Jednou a fakt naposledy.
Měl jsem za sebou úžasný rok ve finské Hämeenlinně a mohl tam pokračovat, ale kývnul jsem Pittsburghu, protože nabízel možnost jako nikdo jiný na světě.
Zahrát si s Mariem.
Mario Lemieux se v sezoně předtím vrátil po rakovině lymfatických uzlin ve famózní formě a teď byla možnost, že můžu být u toho, když bude pokračovat ve své dominanci.
Taky to ale nebylo ideální. NHL mi nebyla souzená. Sice jsem na papíře hrál druhou lajnu s Alexem Kovaljovem a Randy Robitaillem, ale jelikož jsem nechodil na oslabení a v přesilovkách střídal právě Maria, bylo z toho vždycky jen pár minut ve hře.
Jak trenér poprvé řekl: „Vladi, jdeš místo Maria,“ jen jsem pokýval hlavou, pohodlně se usadil na střídačce a otvíral vrátka dalším klukům. Pustil mě tam tak možná na dvacet vteřin.
Jenže jemu nešlo nic vyčítat. Hrál fantasticky a bylo neuvěřitelné se na něj jenom dívat. Za prvních dvanáct zápasů sezony udělal devětadvacet bodů. V defenzivní NHL před výlukou, kdy se nebylo snadné prosadit a produktivita i těch největších es postupně klesala. Věděl jsem, že ani tentokrát to nebude nic pro mě a vrátím se do Evropy, tak jsem si aspoň užíval, že Maria můžu chvíli sledovat z nejlepšího místa v hale.
Vybavuju si třeba divoký zápas v Torontu, kdy pobral čtyři body. V prodloužení si vzal puk za brankou Maple Leafs, míchal, míchal a beci na něj ani nešli, protože svojí dlouhou hokejkou by v takovém případě hned někomu z druhé strany nahrál do prázdné. A tak si kvedlal, kvedlal a najednou… Gól.
„Co je?“ koukala se po sobě celá hala a já se normálně rozesmál.
Gólman se totiž přesouval sem a tam a Mario si počkal, až mu vystrčí nohu za tyčku. O lýtko mu potom puk lehce odrazil do kasy. Po zápase jsem za ním zašel, abych mu řekl, že to bylo neskutečné. Takové góly občas vidíte, ale vznikají náhodou.
Mario to chtěl.
Byl to neskutečný pohodář. Sotva po zápase shodil dres a vestu, už mu nosili plechovky piva, zároveň ale v kempu neskutečně dřel, aby nabral fyzičku. A zaujalo mě, jak se o sebe na ledě dokázal postarat. S Gretzkym vždycky jezdil rváč, co ho hlídal, ale Mario byl obrovský chlap a dokázal si zjednat pořádek sám. Uměl trefit protihráče i se zapřít. Geniální hokejista.
Jarda Jágr hrál už tehdy ve Washingtonu, ale přesto se nás v Pittsburghu sešla pěkná skvadra Čechů. Straka, Kraft, Melichar, Hrdina, Rozsíval, Sivek. Bydleli jsme všichni pohromadě ve společné komunitě a z rodinného pohledu to tak byly krásné měsíce, jenže hokejově to pro mě zkrátka nemělo cenu. Zase jsem rychle poznal, že bych se tam plácal k ničemu. Chtěl jsem někam, kde budu hrát, vyrazil jsem proto do Ruska a s Čerepovcem jsme nakonec udělali finále, což byl pro klub historický úspěch.
Sešla se mi potom spousta ruských nabídek, ale nám se zrovna narodil malý a měl zdravotní problémy, proto jsem už po předchozích zkušenostech dal na svůj vnitřní hlas. Nechtěl jsem se trmácet někde po Sibiři, zatímco manželka by na všechno byla sama. Vrátili jsme se do Finska a až když se syn dal do kupy, vzal jsem zase Rusko.
Kvůli penězům. A nebylo to ono.
Nebýt dubová palice, hrál jsem od mládí NHL a měl bych klid. Vždyť já měl našlápnuto neskutečně.
Hned po revoluci jsem odešel do kanadské juniorky do Tri-City. Po Méďovi Nedvědovi jsem byl druhý Evropan, kterého si z tamní soutěže vyhlídli. Hned první půlrok se mi tam vydařil a jednoho letního dne v roce 1991 jsem se tak doma probudil a zjistil, že mě draftoval Montreal.
Ne, neměl jsem radost. Říkali mi totiž, že na draft můžu až o rok později a domluvení jsme byli s Vancouverem. Canadiens však přišli na možnost, jak mě získat dřív a tím paradoxně začaly moje problémy.
Neuměl jsem anglicky dostatečně na to, abych pochopil, co se mnou provádí můj agent. Podvedl mě a donutil podepsat nesmyslnou dvoucestnou smlouvu. Z kempu jsem odcházel až jako poslední vyřazený, než mě vrátili do juniorky, a on mě odchytl na letišti, že mám podškrábnout nějaký papír.
V Tri-City, kde jsem se tu sezonu nakonec dostal do All-Stars týmu soutěže třeba po bok Scotta Niedermayera, nás trénoval Bob McCammon, super chlap. Když se dozvěděl, co se mnou vyvedli, volal do Montrealu a pěkně se s nimi zhádal.
Brzy nato jsem přešel k Richi Winterovi, známému agentovi. Jenže tím jsem si zadělal na další potíže, což jsem se měl teprve později dozvědět.
Teď mě ještě čekala premiéra v NHL.
Kemp jsem opouštěl s tím, že jsem se trenérům líbil, a když pojedou Canadiens v sezoně na trip po západním pobřeží, na pár zápasů mě zavolají. Jak se tahle možnost blížila, volal jsem Wintrovi, jestli se mám připravit. Řešil to s klubem delší dobu, ale pak dal vědět, že se prý rozhodli, že mě nevytáhnou.
Fajn. Zrovna jsme v Tri-City měli několik dnů volno, tak byla naplánovaná týmová akce. Přesto jsem ještě den předem pro jistotu zavolal, jestli se něco nezměnilo.
„Ne, teď jsem s nimi zase mluvil, nejdeš,“ řekl mi Winter.
Tak jsem za to vzal. Z té chlastačky jsme se se spoluhráčem vrátili domů k naší rodině v sedm ráno. V devět zvonil telefon.
„Co děláš?“
„Co by? Jsem na sračky a před hodinou jsem usnul.“
„Hmm. Tak si sbal věci a leť do Vancouveru, zítra hraješ za Montreal.“
„To si děláš…“
Nedělal.
Naházel jsem do tašky, co mi přišlo pod ruku, a vyrazil na letiště. Sotva jsem odpoledne dojel na hotel ve Vancouveru a ohlásil se, jen jsem si objednal servis, zatáhl žaluzie a spal až do druhého rána. Večer jsem pak poprvé hrál NHL. Spoustu let jsem se na svoji premiéru v nejlepší soutěži světa připravoval a pak jsem ji jako devatenáctiletý fracek absolvoval div ne ještě s pár promile v žíle.
Naše spory s Montrealem ovšem po sezoně vyústily v můj přestup do Edmontonu, kde jsme se s generálním manažerem Glenem Satherem, jednou z největších osobností historie NHL, pro změnu hádali o zrušení mé nevýhodné smlouvy a podpis nové. Celá svízel vězela v tom, že Sather se nenáviděl s Winterem. Říkal mi, že se s ním bavit nebude a ať vyměním agenta. Já měl ale ve dvaceti svůj rozum, a navíc jsem to ještě Wintrovi řekl. On než aby mě třeba dal nějakému svému známému, rozhodl se paličatě vést souboj s nejvlivnějším bossem z ligy. A já na to doplatil.
Ale zase je na co vzpomínat…
Sather mi takhle jednou povídá: „Sbal se, jedeš na farmu.“
„Nejedu,“ já na to.
„Jak, nejedeš?“
„Já jsem sem přišel hrát, ne abych se trmácel někde po farmách.“
„Dobře. Tak já tě suspenduju.“
„Tak mě suspenduj. Mně je to jedno, to se radši vrátím do Evropy.“
Byl jsem mladý magor. Jenže mě štvalo, že jsem mohl v pohodě hrát, ale tahanice o smlouvu mě dostaly do téhle pozice. Sather mě samozřejmě suspendoval a já měsíc trénoval s místní univerzitou, zatímco se dál řešila změna mého kontraktu. Nechápu, že o mě Oilers dál stáli.
Když už jsem si sehnal letenky domů, Sather mi přes českého agenta Petra Svobodu, s nímž byl zadobře, vzkázal, ať si řeknu, co chci. Odpověděl jsem, že moje podmínky už dobře zná.
Dal mi je. Dostal jsem jednocestnou smlouvu, peníze, o jaké jsem žádal, a vrátil se k týmu. Od té chvíle mi ale nechával sežrat každou drobnost.
Svoji druhou sezonu v Oilers jsem začal skvěle. Pět zápasů, pět bodů, plus pět. První lajna s Dougiem Weightem. Nádhera.
Vrátili jsme se ale z Los Angeles a trenér Ted Green si mě pozval na video. „Pojď, něco ti ukážu,“ řekl. Na záběrech z posledního zápasu měl puk za svojí brankou Wayne Gretzky a přehrál ho na druhého beka. Já zrovna napadal, před Gretzkym jsem udělal bognu a jel zpátky.
„Cos tady udělal špatně?“
„Nevím. Nic.“
„Nic? Toho hráče musíš dohrát!“
Jen jsem se na něj podezíravě podíval. „Vždyť je to Gretzky. Toho se přece nemůže nikdo dotknout.“
„Ne, ty do něj musíš jít.“
Pro představu, kdokoliv tehdy Gretzkymu zahrál do těla, do tří vteřin měl v puse rukavici Marty McSorleyho, jeho osobního strážce. Připadalo mi, že jen hledají záminku jak mě odstavit, a tady ji našli. Propadl jsem se sestavou do bezvýznamné role a někdy se ani vůbec nepřevlíkal na zápas.
Když to takhle pokračovalo pár týdnů, potkali jsme se po Vánocích se Sathrem na hale v sauně.
„Vladi, jsi připravený?“
„Jak připravený?“
„Jason Arnott se zranil, budeš hrát.“
„Jsem připravený vždycky.“
„Okej, zítra nastupuješ.“
Zrovna jsme hráli doma s Montrealem, vyhráli 6:3 a já dával dva góly. První hvězda zápasu. Druhý den v Calgary jsme ale po chvíli prohrávali 0:3 a já se přimotal ke dvěma inkasovaným brankám. Sather, který už tou dobou přešel i k trénování, mě posadil. Hned na střídačce mě seřval, ať něco hraju. Že tým ode mě čeká, jak za to vezmu. Všichni se na mě dívají, až něco udělám, a já na to seru. Hrozně mě sjezdil.
Tou dobou za mnou chodili staří hráči z mužstva jako Craig MacTavish s tím, že sodu, co mi Sather dává, si nemám nechat líbit. A že prý má rád, když je někdo natolik sebevědomý, že se mu postaví. Měl jsem ho celou dobu na háku, ale tehdy v Calgary už se mě to dotklo. Dostali jsme 1:7, byli jsme příšerní všichni do jednoho a on na mě spustil i v kabině po zápase, jako by to celé byla moje chyba.
A tak jsem se odhodlal.
„Proč tu po mně řveš? Já už to nebudu snášet. Pořád dáváš kouř akorát mně, já si od tebe už nenechám srát na hlavu,“ spustil jsem na něj. Glen Sather versus Vladimír Vůjtek.
Pět minut jsme po sobě hulákali, ostatní měli hlavy dole a ani nedutali. Sather odešel z kabiny s tím, že si mám sbalit věci, že tady jsem skončil. Zítra se hlásím na farmě.
Jak zavřel dveře, ostatní kluci se začali řehtat. Buchec jako svině.
„Čemu se smějete? Vždyť jste mi sami říkali, že se mu mám postavit,“ podíval jsem se na MacTavishe.
„Vladi, to je pravda, ale já ti zapomněl říct, že to máš udělat mezi čtyřma očima. Ne před celou kabinou. To si nedovolil ani Grant Fuhr v největší slávě,“ zmínil problémového gólmana legendární edmontonské dynastie.
Touhle historkou žila celá liga. Jak mladej drzoun z Evropy vynadal velkému Satherovi, koučovi Gretzkyho s Messierem když vládli NHL. Dodnes když se s některými spoluhráči potkáme, zasmějeme se té vzpomínce.
Tehdy jsem po sprše vychladnul a za Satherem zašel, že se omlouvám. Že už mi připadalo, že se po mně vozí dlouho a já prostě vybouchnul. Podíval se na mě a říká: „Dobře. Ale víš co, radši tě vyměním.“
„Když to tak cítíš, tak to udělej, ale mně se tu líbí. Já tu chci zůstat.“
Chvíli uvažoval, pak prohlásil: „Ne, nevyměním tě. Budeš tady do konce sezony, ale nebudeš hrát.“
Párkrát mě tedy ještě do sestavy dal, ale moje vytížení stálo za prd. Často mě ani tým nebral s sebou na tripy, jen jsem trénoval sám s kondičním koučem, co mi dával strašnou čočku. Až v půlce února přišel Sather s tím, že s nimi pojedu do Washingtonu a zase mě nasadí.
Tak jsem vyrazil s klukama a ráno na rozbruslení, ještě než se písklo, jsem si natěšeně hrál s pukem. Zakopnul jsem přitom o modrou čáru a spadnul tak blbě, že jsem si vykloubil rameno. Stop do konce sezony.
Tak skončilo moje nejvydařenější angažmá v NHL.
„Viděl jsi toho Vůjtka? Se tam plouží jak primadona, s nikým se nesrazí. Já bych ho hnal…“
Když si sednete do kabiny o přestávce zápasu, v němž se vracíte po zranění a máte na kontě nějaká tři střídání, není vám úplně příjemné tohle slyšet z otevřených dveří trenérského kamrlíku. Hlavnímu třineckému koučovi Juříkovi to při zápase na Kladně vyprávěl jeden asistent. „Pojď mi to říct sem ty…“ zařval jsem na něj přes celou šatnu a za ty tři tečky si dosaďte jakékoliv sprosté slovo, co vás napadne. Sám už ani nevím, jaké jsem v tom naštvání tasil.
Na tohle jsem vážně neměl náladu. Vždyť já už se sezonu předtím ve Vítkovicích rozloučil s kariérou. Začal jsem komentovat v České televizi, možná si někteří i vzpomenou, a jezdil takhle právě i do Třince. Odchytil mě tam manažer Pavel Marek. Prý ať jdu ještě hrát, že by mě bral. Dokud byl venku hezký podzim, odolával jsem. Jak ale začalo sychravé počasí, nechal jsem se překecat. Jako už tolikrát. Vytáhnul jsem tedy ještě brusle z garáže a domluvil se na smlouvě závislé na počtu odehraných utkání.
Nebyla to ale žádná sláva. Vletěl jsem do sezony po krátkém tréninku a časem se tak ozvala svalová zranění. Právě po jednom takovém se odehrála kladenská historka. Tehdy zrovna začínala reprezentační přestávka a já po zápase ani nejel s týmem zpátky domů, vzal jsem výstroj a pokračoval do Prahy. Pavlovi Markovi jsem zavolal, že už na to kašlu, že tohle nemám zapotřebí. Hokej mě stejně moc nebavil, cítil jsem, že už nedokážu hrát na úrovni, na níž jsem býval zvyklý.
Co myslíte? Samozřejmě mě přesvědčil, ať to ještě zkusím. Vrátil jsem se přesně na jeden zápas. V něm mi odskakoval puk, netrefil jsem prázdnou branku a nakonec jsme se s Honzou Peterkem, který mi hrál centra, srazili při křížení ve vlastním pásmu. Neskutečná rána, na střídačku jsme se oba doslova doplazili. Otočil jsem se na Honzu a říkám mu, že tohle je fakt poslední kapka. Balím to.
Tentokrát definitivně.
Pro svoji kariéru jsem si asi nemohl naplánovat příznačnější konec. Podívejte se na statistiku mých hráčských let a nenajdete tam chvilku klidu. Kromě mateřských Vítkovic jsem nikde nevydržel déle než dvě sezony. Nikde jsem neměl hokejový domov.
Svým způsobem mě bavilo měnit místa, pro moji současnou práci se to i hodí. Prošel jsem tolik týmů a poznal tolik hráčů, co jsou dneska v rolích trenérů a manažerů, že můžu rovnou nahodit přátelský tón. „Jo, s tím jsem hrál,“ je moje nejčastější odpověď, když se bavíme, kdo kde něco v hokeji dělá.
Líbilo se mi ve Finsku, stejně tak rodině. Tam jsem si dokázal představit, že bych vydržel déle, ale ať už nejdřív v Pori nebo potom nadvakrát Hämeenlinně vždycky přišla nějaká výzva, která mě zlákala. NHL, Rusko. V prvním případě jsem si zas a znova chtěl dokázat, že na to mám, ve druhém se mi líbila výše smlouvy. Dnes vím, že ve Finsku jsem měl zůstat. Připadal jsem si, že tam patřím, lidi okolo klubu mi seděli, prostředí i styl hokeje zrovna tak.
Jenže mně nebylo souzeno zakotvit na jednom místě. Kolem mě se neustále něco dělo.
Stačí si vzpomenout na zmíněné mistrovství světa v Helsinkách 1997, mé jediné. S Prochym a Patýzem se nám dařilo úžasně, na co jsme sáhli, z toho byl gól. Celý tým se tam sešel báječný, rok po titulu z Vídně jsme měli zaděláno na další zlato. Jenže druhý zápas semifinálové skupiny s Kanadou, kdy se mi podařilo nastřílet hattrick, se na úplném konci zvrhnul v hromadnou rvačku.
Trenér Andy Murray poslal na led Sheana Donovana, který celou dobu nehrál, s jediným cílem – něco vyprovokovat. Asi nebyla náhoda, že si k tomu vybral zrovna mě. Dal mi krosček zezadu na hlavu a já mu to šel vrátit, načež jsem ho píchnul hokejkou. Pak už na mě naskákali čtyři Kanaďani a strhla se památná bitka. Já skončil s otřesem mozku, Robert Lang a Jirka Šlégr dostali stopku, takže ani jeden z nás nemohl hrát následný zápas se Švédy, v němž nám šlo o finále.
Prohráli jsme 0:1. Chyběly góly, které jinak naše lajna dala v každém utkání šampionátu.
Zaplaťpánbůh za bronz, protože s Rusy jsme vedli už 3:0 a oni nám to deset minut před koncem srovnali na 3:3. Kdyby nás ale tehdy s Kanadou trenéři v závěru neposlali na led, mohlo to dopadnout úplně jinak.
Kdyby…
Podobné věci se mi děly často, tři těžká zranění v období kolem Nagana mě však dostala na dno. Virus, těžký otřes mozku, rozříznutá tvář, všechno během dvou let. Říkal jsem si, jestli nedělám něco špatně. Že asi musím změnit své vnímání sebe sama. Stal se ze mě někdo jiný.
Po zkušenosti z Tampy jsem se třeba zařekl, že už nikdy nebudu brát prášky a doma se tak léčíme jen přírodně. Bez chemie to funguje zrovna tak. Začal jsem hodně číst o ezoterice, kineziologii, studovat tělo i duši a dívat se na svět a své chování z jiné perspektivy. Z telete, jímž jsem jako mladý býval, jsem dozrál. Taky jsem si našel jednoho pána, senzibila, který mi dokázal pomoct od všemožných zdravotních i psychických potíží. V hokejovém prostředí sice kvůli tomu na moji adresu uslyšíte různé srandičky, ale já vím, že mi to pomáhalo. A i když se mi třeba kluci ve Spartě smáli, časem za mnou jeden po druhém chodili, jestli bych je k tomu mému chlapíkovi taky nevzal.
Když je člověk ve sračkách, holt zkusí všechno možné.
Na všechny své otázky jsem nakonec dostal jednoduchou odpověď. Člověk by se neměl nutit do něčeho, co mu není vlastní. Do něčeho, co necítí. Ať si okolí říká cokoliv, že musíte tohleto a támhleto…
Ne. Nemusíte nic.
Život vám dávno nalajnoval cestu, po níž máte jít, a sami moc dobře uvnitř tušíte, jaká to je. Čím dřív si to přiznáte, tím míň kotrmelců vás potká.
Nejdůležitější pro mě bylo osvojit si určité vzorce chování. Třeba jen ohledně svého působení na okolí. Já býval ten, co na všechno nadává, pořád se mu něco nelíbí, ale takovému člověku se přece nebudou dít dobré věci. Ten se bude utápět ve své negaci.
Nebo myslíte, že můžete celý den nadávat a pak večer usnete šťastní?
Každou situaci, do níž se dostanu, se proto snažím vyhodnotit z nadhledu a často si uvědomím, že není tak špatně, jak se na první pohled zdá. Znáte to, vždycky může být hůř. A když už jsem naštvaný, stačí si začít zpívat nebo si pískat.
Vážně, zkuste to. U obojího se čistě z podstaty našeho obličeje nelze mračit.
Vědět tohle ve dvaceti, snad bych Satherovi něco v té kabině v Calgary radši zazpíval. A třeba bych pak i to zlato z Nagana měl.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází