Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 5
e-shopBubliny snů
Nádech, výdech, nádech, výdech!
Slyším každý úder vlastního srdce a z dálky i tu vřavu fanoušků.
Do začátku zápasu s Manchesterem United zbývá jen pár minut. Stojíme v tunelu našeho stadionu, jsme maximálně soustředění. Tenhle zápas je pro mě výjimečný.
“I’m forever blowing bubbles, pretty bubbles in the air. They fly so high, nearly reach the sky. Then like my dreams they fade and die.”
Šedesát tisíc fanoušků na vyprodaném stadionu spustí klubovou hymnu, my vycházíme ven. Koukám na bubliny, které jsou všude kolem nás. Koukám na ně a mám pocit, jako bych byl jednou z nich. Ty bubliny jsou poznávací znamení domácího zápasu West Hamu. Představují sny náš všech a já jeden z nich právě teď prožívám.
Dvanáct let od chvíle, kdy mi mateřský klub málem zničil kariéru, nastupuju k dalšímu zápasu Premier League. Bubliny kolem nás letí vysoko, už se skoro dotýkají nebe. Jsou přesně jako ty mé sny, díky kterým tady dneska jsem. Slyšíme na trávníku jen vřavu, jako jediný z nás mám husí kůži. Vím totiž přesně, kam se teď musím podívat. Obrátím svou pozornost na tribunu, hledám svého tátu.
Je tam.
Vidí mě dnes hrát v nejlepší soutěži planety takhle zblízka úplně poprvé. Je dojatý. A já taky.
Tenhle okamžik je odměnou pro nás oba. Za to, co jsme kdysi zažili. Za to, co bych bez něj nikdy nezvládl překonat. Za to, kým dnes jsem.
Budu vám o tom všem vyprávět.
Miluju film Góóól!
Příběh fotbalisty Santiaga Muñeze, který se z ničeho probojoval až do slavného anglického klubu.
Zrovna nedávno jsme se na něj s manželkou doma zase dívali.
Co vám budu povídat, mám ten film nakoukanej. Vždyť díky němu jsme si my fotbalisti už v dětství udělali jasný obrázek o tom, jaká asi doopravdy Premier League je. Jako malý kluk jsem snil o tom, že budu jako Santiago. Dnes už jako ten starší vím, že bych stejně jako on dopadnout nechtěl.
Taky bych si dnes asi mohl oblíknout džínsy od Vuittona, boty od Gucciho a zaparkovat před vámi nové Bentley. Asi bych taky mohl po zápase v Londýně kdykoliv vyrazit do baru na mejdan, vymetat VIP večírky na privátech a užívat si pozornost okolí. Pařit bych teď takhle mohl klidně každý den. Mohl bych si užívat pozornost všech těch lidí, co mi polezou do zadku, a poslouchat od nich, jak skvělý fotbalista jsem.
Jako hráč se smlouvou v Premier League bych si tohle všechno asi mohl dovolit.
Však si myslím, že pár kluků v lize přesně takhle doopravdy žije.
Ale proč bych to měl stejně chtít i já?
Spousta lidí má asi pocit, že život dobře placeného fotbalisty v Anglii přesně takový je. Omlouvám se předem, o takovém já vám dnes vyprávět nebudu. Nabídnu vám totiž pohled chlapa, který se rozhodl vzít tuhle životní šanci za úplně jiný konec. Žádné nablýskané káry, výstřední život. Žádná touha být slavný, už vůbec ne teď a tady.
Jen tepláky, televize a pohoda.
Začínáte se nudit?
Můj obvyklý večer ale takový doopravdy je. Trávím ho doma s rodinou, často u jídla od kurýra. Stejně jako vy. Byl to můj táta, kdo mi vždycky u Ligy mistrů večer při přenosu říkal, ať dávám dobrý pozor. Říkal mi, že koukáním se člověk nejvíc naučí. Radil mi vždycky dobře. A tak koukám pořád.
Díky tomu vím, že Sterling blízko vápna chodí doprava na střelu. Grealish dělá úplně to samé. Zaha se taky na osu hřiště tlačí, ale přece jen hraje více ze strany, takže když se dostane na hranu pokutového území, raději udělá přešlapovačku a zkusí jít do strany odcentrovat.
Nemusíte si to pouštět.
Já takhle u televize doma s rodinou viděl snad všechny zápasy Premier League za poslední rok. Potřeboval jsem je vidět. Potřeboval jsem být připravený na to, co mě další týden na hřišti proti úplně stejným hráčům čeká. Protože když se takhle zachovali v šesti zápasech předtím, proč by se v tom sedmém proti mně rozhodli jinak?
Mám takhle nakoukané snad všechny hráče v lize, se kterými se v souboji na hřišti můžu potkat.
Vyplácí se mi to.
A tak koukám kolem sebe i v zápasech.
Zase stojím v tunelu před utkáním s Manchesterem United. Zase se ohlédnu doleva a zase vidím Cristiana Ronalda. Frajera, co může mít všechno, na co si v životě vzpomene. Může si koupit ostrov v Karibiku, jachtu, na které na ten ostrov bude plout, i jakékoliv nejdražší auto, co mu tam bude stát ve vile v garáži. Vidím i jeho úsměv, který dobře znám, vždyť se na nás takhle dívá z reklam po celém světě. Všichni ho milují. Ale není takový pohled trochu… povrchní?
Kouknu se do země a zase na něj.
Teď už vidím fenomenálního sportovce.
Hvězdu, která i na sklonku kariéry dře stejně jako na jejím začátku. Hráče, co vyhrál všechny trofeje na světě, útočníka, jenž dal v ostrých zápasech více gólů než já za celý život – včetně tréninků. A stejně něco společného máme.
Vím, že jo. Vím, že jsme v něčem stejní.
Oba chceme být nejlepší.
To je ono!
Jdu na hřiště vedle něj a mám důvod si věřit.
Ani na vteřinu jsem v Anglii nepodlehl dojmu, že už víc dokázat nemůžu. Jsem blázen a vy se mi budete smát, ale já chci Premier League jednou vyhrát. Chci ten pohár s velkýma ušima zvednout nad hlavu, proto tady jsem. Nedovolím, aby mě tady byť jen na vteřinu semlel pocit uspokojení na úkor práce, kterou dvacet let odvádím. Pořád jsem víc hladový než uspokojený. Nesmím dovolit, aby to jednou bylo naopak.
Nejsem v Premier League proto, abych si tady vydělal hezké peníze a mohl s nimi machrovat. Hraju anglickou ligu, abych za sebou jako sportovec něco zanechal. Přišel jsem pro trofeje, úspěchy i rekordy, které mi už nikdo nevezme. Mou motivací nejsou peníze. Mou motivací jsou všechny zážitky, na které se mě jednou mé děti budou ptát a o kterých jim budu moci vyprávět.
„Vy jste jako kolovrátek. Člověče, vždyť vám jde jen o zájmy syna, ne o klub.“
O co jiného má do prdele tátovi šestnáctiletého kluka jít?
Co mají rodiče z klubu?
Jak je vůbec možné, že si v Česku trenéři takové jednání vůči rodičům mohou dovolit?
Pořád to nemůžu pochopit. Pořád nejsem ochotný to přijmout.
O tom, co se před léty stalo v kancelářích na Bazalech, mi táta vyprávěl několikrát. S manažery Baníku a trenéry mládeže tam po sobě jako paviáni ječeli nejméně půl hodiny. Prý nechybělo moc, aby jim tam všem rozbil frňák. Vůbec se mu nedivím.
Můžeme se tomu dnes s odstupem času smát, jenže… Mně to prostě pořád moc vtipné nepřijde. Pořád dokola se musím ptát: Kolika takovým klukům někdo podobným způsobem v Česku zničil kariéru? Jak málo stačilo, abych s fotbalem býval kdysi sekl i já?
Nevím, jestli mám sílu svým vyprávěním něco v českém sportovním prostředí změnit. Rozhodně ale vím, že bych byl pořádným alibistou, kdybych ve svém postavení o podobných věcech nemluvil vůbec. O tomhle se prostě veřejně mluvit musí.
Můj strejda je obrovský baníkovec, dodnes na zápasy chodí do kotle. Mě táta na Bazaly přivedl poprvé v šesti letech, rozhlédl jsem se kolem sebe a byl z těch obrovských ochozů v úžasu. Od první chvíle bylo mou hlavní motivací – mým prvním dětským fotbalovým snem – si na legendárním ostravském stadionu jednou zahrát i ligový zápas.
Copak může mladý fotbalista z našeho regionu chtít něco víc?
Ironií osudu je, že jsem si na Bazalech nakonec opravdu zahrál. Akorát že v dresu Liberce. Mohl bych nad tím dnes mávnout rukou a říct, že teď už je mi Baník jedno, protože hraju Premier League. Jenže mně Baník jedno pořád není.
Přestože ho už dnes vede jiný majitel a jeho lidé, logo Baníku pro mě stále představuje období, kdy jsem fotbal nesnášel. Cítím, že takhle to dopadnout nemělo. Jenže křivda, kterou mi bývalé vedení klubu a jeho tehdejší trenéři způsobili, je ve mně tak hluboko, že ji z hlavy dostat nedokážu.
Jsem vděčný, že jsem si v Ostravě zahrál alespoň za reprezentaci. Hrál jsem tam před svou rodinou, pro své kamarády a ostatně i pro fanoušky Baníku, které respektuju a uznávám. Vím, že oni mě moc v lásce nemají za to, jak je jako soupeř pokaždé hecuju. Ale taky vím, jak skvělí jsou. Spolu s těmi slávistickými suverénně nejlepší. Za svým klubem stáli i ve druhé lize, je neuvěřitelné, v jakém počtu za ním jezdí i na druhou stranu republiky. Nejde proti nim říct křivého slova.
Přesto už pro ně hrát nikdy nebudu. Dres Baníku si už nikdy v životě přes hlavu nepřetáhnu. Vím, že bych se v něm nedokázal rvát tak, jako jsem se kdysi rval za Slavii nebo teď za West Ham.
Nejde to. Už to v sobě v prostě nemám.
V žácích jsem nikdy žádný problém neměl, v podstatě v každém ročníku se tým stavěl od Coufala. Až ve starších žácích nás přišel trénovat pan Vojáček a já hrát přestal. Byl jsem v jeho očích malý, on chtěl dělat fotbal jinak. Mezi patnáctiletýma klukama jsme tak měli v kabině jedenáct frajerů, co už tehdy měli metr osmdesát a víc. Výšku, kterou dnes nemám ani jako dospělý chlap. Baník chtěl hrát tak, aby všechny své soupeře umlátil.
Přijeli jsme třeba na Sigmu, a zatímco oni si to strkali do uliček a chodili do soubojů jeden na jednoho, my je na tom hřišti jenom kopali. Vyhráli jsme tam jeden zápas asi 3:0, protože se nás ti sice šikovní, ale taky o hlavu menší kluci normálně báli. S fotbalem to z naší strany nemělo nic společného, ale spokojení byli v Baníku všichni.
Vyhrálo se, tak co?
Já svým spoluhráčům stejně záviděl. Záviděl jsem jim, že mohou hrát. Záviděl jsem jim, že o ně najednou začali stát i agenti. Záviděl jsem jim, že od nich dostávají každé tři měsíce nové originální kopačky i první základní smlouvy na šest tisíc korun. Záviděl jsem jim tohle všechno a jako mladej kluk neuměl zkousnout, že jsem o stejný servis i postavení přišel jen proto, že jsem na rozdíl od jiných drobnější postavy.
Navíc už jsem dávno nebyl ani součástí party. Když se vyhrálo, radovali se jen ti, co byli v základu. My ostatní jsme pro ně byli jen póvl. Kolektiv v týmu byl příšerný, navzájem jsme si dost hrubě nadávali. Ne, nebylo to hezké.
Proto šel tenkrát táta na Bazaly.
Řekl trenérům, že jeho syn není v Baníku rád, že by chtěl pryč.
Reagovali sprškou urážek a snažili se nás shodit.
Odešel jsem do Hlučína.
Ne proto, že by nám kdokoliv chtěl vyjít vstříc. Jen proto, že klub dlužil v okolí úplně všem a Hlučín jim za mé hostování pár kaček odpustil.
„Třeba to ještě do té Anglie jednou dotáhneš,“ uklidňoval mě táta.
Levá noha, pravá… Ronaldovi je úplně jedno, jak má zrovna srovnaný míč.
Stačí, aby byl na dostřel k bráně, a dá vám gól klidně z třiceti metrů.
Ve vzájemných zápasech jsem dnes na hřišti od toho, abych jemu a dalším skórovat zabránil. Několikrát jsem sám sobě dokázal, že na to mám. Vůbec o tom nepochybuju.
Je pro mě vlastně přirozené, že všechna má dosavadní angažmá začínala jistou nedůvěrou. V Liberci mi nevěřil snad vůbec nikdo. Tenhle že dokáže nahradit Gebreho? Co je vůbec ten Coufal zač, odkud přišel? A podobné to bylo i ve Slavii, já to tak cítil. Lidi viděli, že přišel další hráč z Liberce, odkud nás v kabině už tak bylo moc. Bavili se o tom, jestli na takhle velký a slavný klub budeme mít.
Mám od jisté chvíle pro všechny, co mi nevěří, jednoduchou odpověď: Počkejte, však já vám ukážu!
No a pak přišel West Ham. Úplně jiná kapitola mé kariéry.
Nemám pocit, že bych byl na začátku bitý nízkou smlouvou, kterou jsem v Londýně podepsal. Nedůvěru veřejnosti spíše budila částka, za jakou mě klub koupil. Necelých šest milionů liber, co to v rámci Premier League je?
Velké kluby mohou podobných hráčů koupit klidně pět za sezonu, nemají co ztratit. Buď se chytí, nebo půjde pryč. Vlastně je to taková loterie, ale takhle to tady chodí. Šanci vám nikdo zadarmo nedá. Musíte si o ni říct.
Mě v Anglii nikdo neznal. Měl jsem za sebou sice dobré výkony v reprezentaci i parádní sezonu v Lize mistrů, ale co si budeme povídat: Do nejlepší soutěže planety jsem přišel „jen“ z české ligy. I já sám jsem si tohle uvědomoval, ten skok byl obrovský.
Když jsem před prvním zápasem v Premier League stál v tunelu na stadionu v Leicesteru a koukal kolem sebe, říkal jsem si: Co já tady budu dělat? Rozhlédl jsem se kolem, přímo vedle mě stál Jamie Vardy a Kasper Schmeichel. Hráči, co tady před pár lety Premier League vyhráli, zatímco já na ně s colou v ruce koukal doma v televizi.
Stop.
Takhle by to dál nešlo. Tyhle nápady musí z hlavy rychle pryč.
Žádné pochybnosti, už jich bylo v mém životě dost.
Jsem tady, abych hrál proti nim.
Jsem tady, protože mi někdo věří. Jsem tady, abych dokázal, že na to mám.
Jsem tady, protože chci být lepší než oni.
Jedna rada pro mladší fotbalisty: Komentáře na sociálních sítích nečtěte vůbec, noviny otevřete, až budete umět být alespoň trošku nad věcí. Budete mít klidnější spaní. Věřte mi, že vím, o čem mluvím. Taky jsem si zažil své. „Ty ču…“ byla jen jedna z nadávek, které jsem dřív slýchával. V Liberci takhle kdysi nejen na mě z tribuny hulákali i vlastní fanoušci, tak specifické tamní prostředí je. Vlastní fanoušci na mě dlouho křičeli, že jsem kopyto. Ať táhnu zpátky tam, odkud jsem přišel. Říkali mi Zoufal, protože tak zoufalý jsem prý byl. Nadávali mně i mé rodině. Uráželi hráče, který nosil dres jejich klubu a snil o tom, že s ním jednou dokáže velké věci.
Nevím, proč takoví lidi na fotbal chodí. Jestli mají zapotřebí dát kilo za lístek někam do sektoru za bránou, aby se mohli vyřvat, být devadesát minut schovaní v davu a anonymně nadávat ostatním, protože je doma manželka nepustí ke slovu? Jenže takhle to u nás v Česku zkrátka je. Ať už fotbalista udělá na hřišti cokoliv, vždycky se na něm nejprve hledá to špatné. Šílené myšlení. Závistivý – ryze český – zpátečnický pohled na svět, který nezměníme, pokud o tom nebudeme otevřeně mluvit.
Musím se jen pousmát představě, co by se stalo, kdyby…
…kdyby, třeba…
Pamatujete si finále posledního EURA? Jak trenér Gareth Southgate poslal na penalty tři střídající hráče a Anglie prohrála? Stát se tohle u nás, lid trenéra lynčuje. Ti kluci by se dodnes báli vhodit pitomý aut. Nepřeháním, vždyť já se tenkrát v Liberci taky bál!
Taky jsem měl strach. Nebál jsem se lidí, co na mě ty kraviny křičeli. Bál jsem se sám sebe. Bál jsem se, že tenhle tlak nezvládnu, že se dříve nebo později sesypu. Pořád dokola jsem se sám sebe ptal, jestli mi vůbec stojí za to fotbal hrát.
Slušný klub, první liga, evropské poháry. Ale jakou za to platím cenu?
Bral jsem si to fakt hodně.
Jako blbec jsem si navrch po každém takhle protrpěném zápase četl i komentáře na sociálních sítích. Do rána jsem kvůli tomu nebyl schopný spát. V jednu chvíli, ještě když jsem v lize za Slovan začínal, to všechno zašlo dokonce tak daleko, že jsem se na hřišti schovával. Jakmile stoper dostal balón, odskočil jsem si za útočníka tak, aby mi vůbec přihrát nemohl. Protože přece když nebudu mít míč, nic nezvorám. Radek Kováč mě v jednom takovém zápase za to zprcal tak, že jsem před dalším chtěl jít za trenérem s tím, že vůbec nechci hrát.
Neměl jsem na to. Byl jsem úplně vypnutý.
„To ses asi úplně posral, ne?“
Honza Nezmar, náš kapitán, si mě v kabině vzal stranou. A když jsem na něj vybalil, co všechno mě tíží, seřval mě jak malého kluka. „Mám ti snad vyprávět, co tady kdysi řvali na mě a jak mě teď ti lidi milujou?“
A ještě dodal: „Odmala chceš ligu hrát, a teď ji hrát můžeš. Tak se hoď do klidu a ty blbce vůbec neposlouchej.“
Jako lusknutím prstu se po tomhle krátkém fénu v mé kariéře všechno otočilo. Sebevědomí člověk samozřejmě nezíská zpátky hned, každá jedna povedená přihrávka navíc ho ale při správném nastavení mysli jen utvrzuje v tom, že fotbal hrát umí. O nic jiného nejde. Přesně si ten moment pamatuju. Byla to pitomá přihrávka mezi dva hráče, na hraně rizika, v situaci, která nakonec stejně neřešila vůbec nic.
„Řvěte si, co chcete…“
Usmál jsem se na tribunu za brankou, kde těchhle bláznů v Liberci odjakživa sedávalo nejvíc. Dnes už samozřejmě vím, že prostě jen nejsou šťastní. Vím, že nejsou v pohodě fyzicky, psychicky a možná i mentálně. S Přémou Kovářem jsme si jednoho takového, co urážel všechny za jakéhokoliv stavu, sami našli.
Osmatřicet let, nezaměstnaný, bydliště mamahotel.
Stál jsem po zápase před ním, koukal mu do očí a byl zase naštvaný. Ne na něj. Byl jsem naštvaný sám na sebe.
„Kvůli těmhle lidem jsem nechtěl fotbal hrát?“
Znovu se musím smát.
Úplně stejní lidé mě totiž o pár let později prosili, abych v Liberci zůstal.
Mohlo být tak třicet stupňů, prostě parno jako blázen.
Po čele mi stékal pot a pod zadkem vrčel dieselový motor.
Ve staré rozvrzané karose nefungovala klima a se spoluhráči jsme si stejně neměli co říct. Celé dvě hodiny jsem se proto koukal z okna na stromy, které jsme míjeli cestou po dálnici. Pořád dokola jsem si přitom říkal to svoje: Teď vám to ukážu. Teď teprve uvidíte!
Znovu jsem měl hrát za Baník.
Byl jsem přesvědčený o tom, že na trenéra vybalím, jak dobrý fotbalista jsem.
Těšil jsem se na šanci, kterou mi trenér Korytář pár dní předtím slíbil.
Jsem kluk z malé vesnice. Člověk, který potřebuje být součástí party. Chci mít kolem sebe kamarády i lidi, kterým můžu věřit. Bez nich by stál život za prd a fotbal jakbysmet. V Hlučíně jsem tohle všechno v dorostu měl. Hráli jsme sice o soutěž níž než Baník, ale všichni jsme tam k sobě měli blízko. Začal mě tam fotbal bavit. Začal jsem hrát skvěle.
Táta mi navíc doma postavil provizorní tělocvičnu, od kamaráda trenéra zjistil, co bych měl dělat, a já poprvé v životě začal dřít i navíc. Po večerech jsem takhle bušil bench, zvedal jednoručky, dělal sklapovačky nebo mimo barák běhal do kopců. Vím, že ostatní mí kamarádi se mi smáli, sami mi to po letech dokážou přiznat.
Nabral jsem svaly a do toho měl pořád míč u nohy. Dole pod barákem na plácku u rybníka jsem si s ním hrál prakticky každý den. Táta mi tam vyrobil i plastové figuríny, které jsem do svého tréninku zapojil. Byly to stovky slalomů, přímých kopů nebo dlouhých míčů. Hodiny a hodiny vlastních tréninkových dávek, ze kterých těžím i dnes. Tvrdá dřina, která mě na konci cesty posunula před ostatní.
Na Baník to ale bylo málo.
Když se po půl roce v Hlučíně ozvali, že hraju dobře a mám se vrátit, moc dlouho jsem neváhal. Byl to přece pořád Baník. Klub, za jaký chce u nás hrát každý. První týden jsem ale pod vedením trenéra Korytáře s týmem vůbec netrénoval. Zatímco kluci hráli fotbal a nacvičovali herní situace, já si s balonem kopal sám na druhé straně hřiště. Spoluhráči mě tak logicky nevzali mezi sebe, vyloženě jsem tam trpěl.
„Trenére, budu vůbec o víkendu hrát?“
Byl začátek léta, krásné počasí. Kdybych věděl, že na nic neřešící přátelák nebudu v nominaci, zařídím se jinak. Mohl jsem jít s holkama třeba na koupák, jít si s kamarády zakopat načerno do Hlučína. Jakkoliv bych ten víkend strávil, byl bych mnohem šťastnější než na jeho konci.
„Počítám s tebou, minimálně poločas dostaneš,“ řekl mi Korytář.
Nehrál jsem nakonec ani minutu, třebaže jsem se od dvacáté rozcvičoval podél hřiště jako blbec. Na konci dvouapůlhodinové cesty zpět, ještě na sedačce té staré karosy, jsem si to poprvé přiznal i nahlas: Za Baník už v životě hrát nechci.
Začaly problémy.
Southampton, Brighton, West Ham.
Tohle jsou tři týmy, které o mě na podzim roku 2020 projevily zájem. Dozvěděl jsem se o nich na soustředění Slavie v Rakousku a začal tlačit na agenty, že přestup do jednoho z těchhle klubů musí dotáhnout za každou cenu.
Ani na chvíli jsem nepřemýšlel o tom, že bych za těchhle okolností ve Slavii mohl zůstat. Už rok předtím mě klub neprodal do Freiburgu a já se s neuskutečněným odchodem do Bundesligy hodně dlouho vnitřně vyrovnával.
Jenže Southampton by musel prodat Walkera-Peterse, a to se nepovedlo.
V Brightonu si zase na můj post vybrali někoho úplně jiného, a ještě se mi za to dokonce omluvili.
A tak zbýval jen West Ham: Klub, který s námi vlastně nijak nekomunikoval a na žádnou konkrétní nabídku to od něj nevypadalo. Všechno jsem znal jen z doslechu, byly to čisté spekulace. Tomáš Souček už v Londýně působil, a tak mi čas od času napsal, o čem se uvnitř kabiny mluví. Ale myslí to vůbec vážně?
Na hřišti to o mně vůbec neplatí, v soukromém životě jsem ale velice mírumilovný člověk. Přesně ten typ, kterému v restauraci přinesou studené jídlo a on se neumí ozvat. Místo toho poděkuje, všechno sní a navrch číšníky pochválí, jak dobré to bylo. Nerad vyvolávám konflikty a musím říct, že tahle má vlastnost občas vadí i mé ženě. To ona mi říká, abych byl v životě v určitých situacích ke svému okolí tvrdší.
Až přestupem do West Hamu jsem sám sobě dokázal, že i tuhle tvrdost v sobě mám.
Víte, profesionální sport je zatraceně tvrdý byznys, ve kterém se hraje o miliony. Já jsem jako fotbalista toho všeho součástí. Abych měl šanci být úspěšný, musím i já za své sny v těchhle situacích umět bojovat.
Slavia mě pustit nepotřebovala, a když už, tak za hodně peněz. A to i přesto, že jsem sám odejít chtěl. Když mi proto pár dnů před kvalifikací o Ligu mistrů proti Midtjyllandu zavolal nadšený agent Karol Kisel, že West Ham poslal do Edenu nabídku za pět milionů liber, propadl jsem beznaději.
„Sakra, to je málo…“
Chodil jsem celý večer bezradně po bytě a nechtěl o tom s nikým mluvit, manželce jsem se ale zmínit musel. Začala sem a tam přešlapovat taky. Chodili jsme kolem sebe mlčky po kvartýru jako tygři v kleci.
Věděl jsem, že Slavia odmítne.
Byl jsem přece klíčový hráč týmu, co navíc čerstvě podepsal novou smlouvu. Byl jsem hráč, který sezonu předtím obstál v Lize mistrů, už tehdy jsem patřil do základní jedenáctky národního týmu. Na druhou stranu, taky mi bylo osmadvacet let, už jsem nebyl naivní. Nabídka od West Hamu přišla přesně ve chvíli, kdy jsem naopak začínal být smířený, že kariéru v Edenu dokopu. Že si nanejvýš někdy po třicítce odejdu do Turecka nebo Kazachstánu, abych si vydělal něco málo na dožití.
Tahle nabídka byla z velké světové ligy má poslední, o tom není sporu.
Teď, nebo nikdy.
Rozhodl jsem se, že do West Hamu jdu.
Hotovo.
Vůbec mě nezajímalo, že mám ve Slavii smlouvu. Býval bych se kvůli tomu s trenérem i managementem zhádal do krve. Chtěl jsem do Londýna odejít klidně po svých, přivázat se tam před stadion ke sloupu a hrát Premier League zadarmo. Vážně. Peníze mě v tuhle chvíli vůbec nezajímaly, protože i ve Slavii jsem si vydělával tak, že bych se do konce života dokázal zajistit. Do Londýna mě hnal jen dětský sen, prestiž takového angažmá a možnost sám sobě dokázat, jestli ve světě takhle velkého fotbalu dokážu konkurovat ostatním.
Objevil jsem v sobě jiného Vladimíra Coufala. Člověka, se kterým lidem nebylo příjemné jednat. Chlapa, kterému přesně o tohle šlo. Najednou jsem nebyl jen ten moula, co každému všechno odkývá.
I ve Slavii velmi brzy poznali, že jestli mě do Anglie nepustí, nikdy jim to neodpustím.
Odmala jsem snil o tom, že si jednou zahraju za Borussii Dortmund. Před spaním jsem si taky živě představoval, jaké to asi musí být, když hráč nastupuje v Liverpoolu na Anfield Road a vyprodané tribuny zpívají klubovou hymnu You Will Never Walk Alone.
Proto nikdy nezapomenu na chvíli, kdy tátovi Werner Lička jen tak řekl, že jestli chci, můžu jít hrát třeba do… Bílovce. Bylo to pro mě naprosto neakceptovatelné.
Ty vole, do jakého Bílovce?
I takové naschvály mi lidé z Baníku ale nakonec dělali. Když jim táta řekl, že v Ostravě dál hrát nechci, rozhodli se, že fotbal nebudu hrát vůbec. Vždyť takhle se mnou jednali v době, kdy o mě Hlučín, kde jsem měl všechny kamarády, hrozně moc stál.
Jenže mou registračku měl Baník, mohl si se mnou dělat, co chtěl, aniž by jeho tehdejší lidé měli chuť se ptát, co chci já. Už vůbec je nezajímalo, co je pro tak mladého kluka nejlepší. Jak jinak si mám dnes vysvětlit, že mě odmítli pustit do tehdy druholigového profesionálního klubu a místo toho mě poslali mezi dospělé amatéry z páté nejvyšší soutěže?
Samozřejmě jsem tehdy věděl, kde Bílovec je.
Ale co hraje za ligu? S kým tam vůbec budu hrát? A hlavně PROČ bych měl na takové úrovni hrát?
V sedmnácti letech jsem jako kluk, který odjakživa snil o tom, že ho jednou fotbal bude živit, dost drsně vystřízlivěl.
„Hele, zkus to. Alespoň se naučíš hrát s chlapama,“ říkal mi táta.
Tak fajn.
O měsíc později jsem ležel na trávníku, oči měl obrácené v sloup a zmateně počítal mráčky na obloze. V zápase jsem si drze hodil míč mezi dva chlapy, ale od třetího dostal strom a šel vypnutej k zemi. „Tohle je B třída, mladej, takhle se tady hraje,“ smál se rozhodčí, když se nade mě naklonil.
Faul to samozřejmě nebyl.
Byl to táta, kdo mě do Bílovce odvezl po pár dnech přemlouvání na první trénink. V kabině jsem všem řekl automaticky dobrý den a tykání mi obratem nikdo nenabídl. Pochopil jsem rychle, že role v tomhle kolektivu jsou rozdány poměrně jasně. Že si tam z nějakého frajírka z Baníku nikdo na zadek nesedne.
„Támhle jsou flašky, tak udělej pití. Pak nafoukej balóny, a až je po tréninku všechny posbíráš, ještě se zastav, vyčistíš mi kopačky.“
Jeden z nejstarších hráčů v týmu si moc servítky nebral, třebaže se mě později jiní spoluhráči před ním zastávali. Dost by mě zajímalo, kde je mu dnes konec a jak na mě vzpomíná, co tak asi o mně vypráví. Jako hračička jsem mu to všechno na tréninku sečetl. Šel proti mně do skluzu, já si míč zasekl. Frajer projel kolem mě na prdeli a já šel dál sám směrem na bránu. Nic potupnějšího jako hráč v souboji se soupeřem zažít nemůžete.
Nadával mi do hajzlů. Prý jestli to zkusím příště, přeláme mi obě nohy. I dnes vím, že kdybych to byl zkusil, fakt by mi je přelámal. Příležitost k tomu jsem mu už nikdy nedal, pár úderů loktem do zátylku jen tak od cesty jsem ale v dalších soubojích ještě nakoupil.
Takhle jsem se naučil hrát fotbal mezi chlapy.
Naučilo mě to přijímat bolest.
Vlastně to byla nakonec docela legrace.
Legrace, kterou ale bylo třeba včas utnout.
Hrát v Bílovci o půl roku déle, už se nikam výš nedostanu. Zvykl bych si na úroveň slabé ligy a dřív nebo později s fotbalem skončil. A tak můj kamarád Dan Černaj za zády Baníku upekl přestup, který mi dal definitivní svobodu. Naději se sebou ještě něco udělat.
Asi nebudu moc přehánět, když řeknu, že mě Baník prodal do Bílovce za deset balónů a pronájem umělky na pár hodin, zhruba takhle nějak to totiž tenkrát fakt bylo. Bílovec mě zase obratem prodal do Hlučína, za tabulkovou cenu šedesáti tisíc. Baník ostrouhal, já byl volný a všichni ostatní spokojení.
Ani ne o rok později už jsem si fotbalem vydělával první peníze, zahrál jsem si za Hlučín ve druhé lize.
Na Julisce, majestátním stadionu nad Prahou.
Takhle má kariéra doopravdy začala.
První minuty v profesionální lize a pohled na velký stadion mi totiž nestačily.
Měl jsem chuť vzít televizi a rozmlátit ji o jednu z těch čtyř zdí, co mě okolo svíraly.
Drtivou většinu závěrečných jednání o mém přestupu do West Hamu jsem vnímal jen prostřednictvím telefonu z covidové bubliny na pokoji hotelu Le Pallais, kam za námi nesměli ani rodinní příslušníci. Byl jsem u toho tak strašně sám a mé myšlenky nikdo neslyšel. Nikdo netušil, o co mi jde, co chci a co si přeju. Neměl jsem možnost nic z toho jakkoliv ovlivnit.
Cíl lidí ve Slavii byl jasný: Dostat se do Ligy mistrů. Přestup Coufala za částku, která by nakonec znamenala sotva pětinu příjmu z Champions League, byl v té chvíli v podstatě druhořadý. Pochopitelně. Priority musely být nastaveny jinak, dnes už tomu rozumět dokážu.
Tehdy jsem se ale choval jako blázen… Vlastně proč to neříct natvrdo, choval jsem se spíše jako blbec. Přestup do West Hamu jsem měl v hlavě, proto jsem natruc šidil i tréninky. Byl jsem otrávený a cítil od svého klubu možná i neprávem obrovskou křivdu, chtěl jsem to dát trenérovi i vedení najevo.
Byl jsem přesvědčený o tom, že jsem pro Slavii něco za ty dva roky udělal a zasloužím si odejít dál. Byl jsem přesvědčený o tom, že jestli mě vedení nepustí, rozdupe mi před očima mé sny. Věděl jsem, že si to nesmím nechat líbit. A s tímhle pocitem jsem přešel do režimu vyhrožování. Ne, není to správné. Nikdy.
„Jestli mi nedáte příslib, že budu moct odejít, nenastoupím do odvety proti Midtjyllandu.“
Koukal jsem na tu televizi a fakt jsem ji chtěl rozkopat.
Přesně takhle jsem se cítil chvíli po tom, co West Ham poslal pár dnů před odvetou v Dánsku další, tentokrát už prý finální – a zase o něco vylepšenou – nabídku. Nabídku za necelých šest milionů liber. Nabídku, kterou Slavia vzápětí zase odmítla.
„Cože? Vždyť jste mi to před chvílí slíbili!“
Jindra Trpišovský mi na to konto pak vykládal něco o tom, že když se nezačnu chovat normálně, ublížím jen sám sobě. „Jo, tréňo, přesně tohle teď asi potřebuju poslouchat.“ Na stole přece ležela poslední nabídka z Evropy TADY a TEĎ. Potřeboval jsem slyšet něco úplně jiného. „Odehraj poslední zápas a běž.“ Místo toho přicházelo: „Víš, když ty seš pro nás důležitej…“
Omlouvám se zpětně všem, ke kterým jsem se nezachoval hezky, ale tohle zkrátka byla má vlastní osobní situace. Můj život a můj sen, na který jsem čekal dvacet sedm let.
Cože, slyšel jsem dobře?
„Fuck off!!“
Musím se smát, když sám sebe pozoruju. Mám chuť se smát přímo na hřišti, když takhle odpálkuju třeba Cristiana Ronalda. Tak jako onehdy proti United, když na mě hulákal něco o tom, že jsem mu ve vápně podrazil nohy a sám nejlíp vím, že se měla pískat penalta. On si snad normálně myslel, že se půjdu za rozhodčím přiznat.
„Rozhodčí nepískl, tak to penalta nebyla. Hraj dál, pokecat si můžeme po zápase.“
Ještě jsem mu navrch pokynul rukou. On mlátil vztekle do země a lidi na něj pískali.
Když vám to vyprávím, zase se usmívám.
Odjakživa jsem byl takový, že jsem se na hřišti nikoho nebál, porazit jsem se uměl jen já sám. Až teď jsem v sobě ale objevil taky hráče, který si navrch od soupeře nenechá nic líbit. Ještě pár let zpátky stačilo, aby na mě v lize zařval Matějovský, Škoda nebo Dočkal, a já sklopil uši. Odešel jsem ze souboje a nechal to být.
Teď je ze mě hráč, který pošle do háje Ronalda a jedním gestem při tom ukáže, že si na něj nebude nic dovolovat ani Pogba. Nezajímá mě, jaké jméno má ten který hráč na zádech, jaký znak nosí na hrudi. Neříkám to proto, abych se před vámi vytahoval, protože i pro tohle mé sebevědomí – na první pohled možná trošku povýšenost – je potřeba velká dávka pokory.
Člověk musí vědět, kdy si něco může dovolit říct a kdy je lepší pro změnu mlčet. Ale v momentě, kdy se v životě dostanete na hranu toho, že byste se ozvat mohli, se ozvat zkrátka musíte.
Věřím tomu, že ustrašenost má dopad na psychiku člověka i náladu jeho okolí. A je úplně jedno, jestli se budete schovávat v davu ve svém osobním životě či zaměstnání, nebo na hřišti jako profesionální sportovec. Úplně ve všech oborech by mělo platit, že na lídra si nikdo nic dovolovat nesmí.
Já se dnes cítím lídrem být.
Byl jsem připraven ze Slavie odejít za každou cenu. Zbořit všechny vztahy. Udělat něco, co bych si nakonec asi nikdy neodpustil, a jsem rád, že k tomu nakonec nemuselo dojít. Vím, že mi lidé ze Slavie pomohli vybudovat mou kariéru, dokonce se nebojím říct, že mi ji zachránili.
A děkuju jim za to. Znovu jim za to děkuju z celého srdce.
Vím, že jsou dnes oni sami pyšní na to, co s Tomášem Součkem a teď už i s Alexem Králem ve West Hamu předvádíme. Vím, že mají radost, jakou děláme ve světě reklamu Slavii i celému českému fotbalu. A taky vím, že jsou dneska na klubu asi všichni trošku kyselí, že za mě dostali jen těch šest milionů liber. Vždyť po mé úvodní sezoně by si za mě asi bývali mohli říct klidně dvakrát tolik, i fanoušci Hammers mě ocenili jako posilu roku.
Ale kdo to mohl tušit?
Taky jsem mohl hned v prvním zápase na Leicesteru vyhořet a po roce se jako zpráskaný pes vracet domů. Lidi v Anglii by si řekli, že na to nemám, a bylo by hotovo. Mohl bych se akorát utěšovat tím, že jsem si to zkusil, a hrát zase doma. Tohle je holt fotbal. A s tím související byznys ve sportovním prostředí, které přináší často neskutečné příběhy.
Jsou tady tři lidi, kteří mi do Premier League pomohli ze všech nejvíc. Tomáš Souček, který se v klubu za mě i po krachu dalších a dalších jednání přimlouval. Stephen Hunt, jo, přesně ten chlapík, co kdysi Petru Čechovi prorazil lebku, dnes spolupracuje s mými agenty. To on tlačil na management West Hamu, aby byli trpěliví. No a pak je to náš slávistický boss Jaroslav Tvrdík. Velkorysý chlap, kterému vděčím vlastně za všechno.
To on nakonec nařídil sportovnímu úseku, aby mě do Anglie prodal, sám dodnes nevím, jestli to bylo s vědomím trenérů. Dozvěděl jsem se o tom na cestě do Dánska. Těsně před zápasem mi to on sám osobně zavolal.
„Vláďo, dneska to bude tvůj poslední zápas. Moc rád jsem tě poznal, přeju ti jen to nejlepší.“
Byl jsem z toho naměkko. A proto vám povím taky o tom, proč jsem ze Slavie odcházel s pláčem. Konverzace, která prolétla mezi mnou a panem Tvrdíkem, zůstala až dosud jen mezi námi. V telefonu, který rozsekl mou přestupovou story, mě prosil jen o jednu jedinou věc: Měl jsem udělat všechno pro to, aby Slavia do Ligy mistrů postoupila. Slíbil jsem mu to.
Slíbil jsem mu něco, co jsem nakonec nesplnil.
Po letech, kdy jsme se Slavií suverénně kralovali české lize a vzdorovali Barceloně nebo Interu Milán, přišel snad první opravdu nevydařený zápas. Nevyšlo nám v něm vůbec nic. A byl to zrovna ten můj poslední. Zápas, ve kterém se opakovala penalta, kterou Ondra Kolář napoprvé chytil. Zápas, ve kterém jsme vedli, ale nezvládli druhý poločas. Zápas blbec. Zápas, ve kterém se náš sen o druhé účasti v základní fázi milionářské soutěže nám všem rozplynul před očima.
I po něm mi pan Tvrdík znovu zavolal. A já se v telefonu rozplakal.
“Nic si z toho Vláďo nedělej. Ještě jednou díky za všechno, ať se ti v Anglii daří!”
Co když mě De Bruyne vymíchá?
Co když mi Salah uteče?
Co když mě Ronaldo kličkou posadí na zadek a dá nám gól?
Vím, že spousta lidí na mé začátky v Premier League koukala s tím, jak v osmadvaceti letech proti těmhle hvězdám na trávníku obstojím. Všichni byli zvědaví, jestli mám na to se s nimi rovnat.
Řeknu vám, jak to vidím já, protože... ono je to vlastně úplně jednoduché.
De Bruyne v záloze už ve své kariéře vyškolil kdekoho.
Salah utíkal úplně všem, díky němu Liverpool vyhrál Premier League i Ligu mistrů.
Ronaldo je asi nejlepší fotbalista historie.
Za všemi svými úspěchy vždycky kráčeli na úkor někoho jiného, zpravidla mnohem lepších fotbalistů, než jsem já.
Takže: Proč bych měl o sobě pochybovat?
Koukejte, co už v kariéře Walker udělal penalt a taktických chyb. Podívejte se, jak často zaváhal Alexander Arnold. Všimněte si, jaké nálože za své výkony loni denně četl v novinách Maguire. Všechno hráči za šedesát milionů liber, borci, oproti nimž je má hodnota na trhu desetinová.
Stejně jim jsem dnes schopný v emocích přímo na hřišti říct fuck off!
Když jsme ještě ve Slavii dominovali lize a jeli někam do Příbrami, znal jsem naši sílu. Bez urážky – vím, že i kdybychom na hřišti nechali jen šedesát procent toho, co v nás bylo, vyhrajeme klidně 3:0. Tak moc jsme si věřili. Byli jsme svým sebevědomím i fotbalem tak nahoře, že jsme naopak často nevěřili spíše našemu soupeři. Věděl jsem, že hráč naproti mně bude mít problém zpracovat míč. Nebude mu stačit jeden dotek, spíš dva nebo tři. Tím mi dá čas mu balon sebrat.
Kdybych měl takhle začít i v Premier League, udělají si ze mě dobrý den úplně stejně, jako jsme si ho často dělali z ostatních v české lize my ve Slavii.
Pokud chcete být ve sportu úspěšní, musíte u soupeře vyvolat pocit nejistoty. První týdny mě v Anglii nikdo neznal, i mí protihráči proto nejspíš cítili právo, že si na mě mohou dovolit. Právo, které jsem jim odmítal dát.
Existuje jediný způsob, jak jim čelit: Vyvolat v nich pocit nejistoty.
Chceš přede mnou přešlapovat nad balonem? Prosím. Počítej s tím, že tě to bude bolet.
Budeš na mě zkoušet drzé věci? Fajn, dostaneš nařezáno.
Zapamatuj si, kdo jsem.
Jsem Vláďa Coufal.
A nosím číslo pět.
Milion korun, má první výstupní klauzule v kariéře.
Měl jsem ji ve smlouvě s Opavou, ještě jako druholigový hráč. Klub prý tehdy za mými zády přemlouval agenta, že dáme klauzuli pryč, on že prý z toho vzápětí obdrží svůj podíl, když se o tom nedozvím. Nepodělal mě. Jeho táta mu prý řekl: Vždyť hraje dobře, dostaň ho do ligy.
„Ty vole, bude ti volat za dvacet minut Hřebík, buď na telefonu.“
Jaký Hřebík? Byl jsem v Hlučíně, kopal jsem si jen tak na umělce. Co to mele, co to zas vymyslel? Vlastně jsem mu vůbec nevěnoval pozornost.
“Dobrý den, tady Jaroslav Hřebík, AC Sparta Praha.”
No ty vole…
Sranda skončila.
Nabídl mi zkoušku ve Spartě. Danek Černaj za mými zády vypálil na dvd sestřih mých akcí, které nějakým záhadným způsobem přes nebožtíka Pavla Srnička dostal až do kanceláří na Letné.
Začala se mi klepat ruka.
“Zkouška ve Spartě, jo? Dobře. Já přijdu.”
Na rovinu, jako kluk z vesnice jsem na Spartu připravený nebyl. Zlobilo mě trošku koleno, ale na to se vymlouvat nebudu. Fotbalově jsem na tom tak dobře ještě nebyl, zaplať pánbůh, protože zájem Sparty vzbudil zájem i v Liberci.
Najednou se v zákulisí o mém jméně šuškalo.
„Hele, jestli ve Spartě neuspěješ, přijeď k nám,” řekl mi Jarda Šilhavý, volal jen pár dnů po Hřebíkovi. Sparta tehdy podepsala slavnou posilu z Realu Madrid, Pabla Gila. A v jejím béčku já fakt hrát nechtěl, týden na to už jsem se proto hlásil v Liberci.
Stal se ze mě ligový hráč.
Skoro bych řekl, že úplně náhodou.
Byla to smlouva z Premier League. Jak bych mohl být zklamaný?
Až do momentu, kdy přede mě agent na stůl položil vytištěnou smlouvu od West Hamu, jsem neměl ponětí, kolik si vydělám. Peníze byly skutečně až to poslední, co mě v tom shonu napadlo řešit. Držel jsem v ruce propisku a od vysněného transferu mě dělil jediný podpis.
Byl to ale zvláštní pohled: Ta částka byla hezká, ale…
Ve Slavii Praha jsem zase o tolik méně i s bonusy nevydělával.
Trošku mě to zarazilo, ale stejně jsem neváhal. Bez řečí jsem ty papíry podepsal.
Do jednání o novém, vylepšeném kontraktu jsem se pustil až letos v létě. S fanoušky v zádech a v pozici jednoho z lídrů týmu jsem majitele klubu postavil před hotovou věc. Nedal jsem mu šanci na jediný argument, kterým by mi mé požadavky jakkoliv zpochybnil.
Zaprvé: I náhradníci ve West Hamu měli až doteď dvakrát vyšší plat než já. Zadruhé: I statistiky zněly jasně v můj prospěch: Žádný jiný obránce přece v loňské sezoně nenasbíral více asistencí a nepřipravil pro svůj tým více gólových šancí. Třetí argument byl nejzásadnější: Slíbili mi, že si spolu po roce sedneme a budeme se o navýšení bavit, pokud si to zasloužím.
A já mám rád, když se sliby plní.
Až doteď jsem vám vyprávěl o tom, že v Anglii kvůli penězům nejsem.
Sám sobě bych lhal, kdybych tvrdil, že se na výplatní pásku nedívám. Jen peníze neřeším teď, budu s nimi nakládat až po kariéře. Mám před sebou už jen omezený čas, kdy můžu v Anglii něco dokázat. Výše platu je pro mě zatím jen odměna za předvedené služby a jasné nastavení toho, jakou pozici před ostatními v kabině mám mít.
I proto mí agenti před podpisem vylepšeného kontraktu pohrozili majiteli mým odchodem.
Je příjemné mít komunitu West Hamu v zádech, cítím se být v tomhle klubu – i s ohledem na nový kontrakt – obrovsky silný. Líbí se mi tahle fotbalová kultura i celé tohle náboženství. Líbí se mi Premier League jako továrna na nejlepší fotbal i velké peníze. Líbí se mi tenhle životní styl a budu dělat všechno pro to, abych byl toho všeho součástí co nejdéle.
Umím si představit, že se jednou do Slavie vrátím. Bylo by hezké končit kariéru tam.
Slibovat ale nikomu nic nechci: Na rovinu říkám, že ve West Hamu budu tak dlouho, dokud to jen půjde.
Budu hladový, ne spokojený.
Proto se zase vrátím zpátky do let, kdy vrcholily mé spory s Baníkem. K měsícům, kdy jsem záviděl spoluhráčům jejich první smlouvy a nové kopačky. Právě fakt, že jsem tehdy nic nedostal, ze mě udělal člověka, jakým jsem dnes. Sportovce, který se nevzdal a naučil se bojovat o to, aby se měl jednou ještě líp. Aby to dotáhl dál než ostatní, kteří zprvu měli všechno nalajnované lépe. Nedostal jsem nic zadarmo, musel jsem si to vydřít.
Těch zabitých talentů, co já poznal…
Dnes totiž samozřejmě vím, jak tohle všechno může dopadnout. Když dáte patnáctiletému klukovi šest tisíc, má pocit, že je pánem světa. Nejprve jde na Stodolní, pak na automaty, často to cestou vezme ještě přes Fortunu. Většina z těch kluků byla spokojená, fotbalově vyhaslá. Spousta z nich nedopadla dobře.
I já jsem se mohl takhle uspokojit, akorát jsem k tomu nedostal příležitost.
Díky tomu jsem mohl být spokojený i později v Liberci za osmdesát tisíc měsíčně, jenže to už jsem tohle neuměl. Mohl jsem být spokojený po přestupu do Slavie za pětinásobek. Mohl jsem si vzít auto na leasing, pořídit hypotéku na slušné bydlení. Mohl jsem žít spokojený, ale taky hodně jednoduchý život.
Tak bych se ale nedostal tam, kde dnes jsem.
Sebevědomí.
Vlastnost, na kterou si potrpím. Chci, abyste věděli, že ho nemám málo. Chci, aby i z mého příběhu tahle vlastnost vyzařovala. Vím, že díky ní můžu pomoct taky ostatním.
Chci svým sebevědomím pomáhat West Hamu i naší fotbalové reprezentaci.
Kdo jiný by takhle působit měl?
Každý týden hraju těžké zápasy. Každý týden se měřím s těmi nejlepšími. Nejsem řadový hráč, a proto se jako řadový hráč ani nesmím chovat. Nemůžu si říkat, že jsem někde do počtu, když vím, že ke mně spousta fanoušků a snad i mladších hráčů vzhlíží.
Když stojím při hymně a kouká na nás celá republika, nemůžu být ve svém věku alibista.
Jsem hráč West Hamu, tahoun nároďáku, hráč, kolem kterého se staví nominace.
Chci tady být pro všechny. Pro své spoluhráče i pro vás: naše fanoušky.
Vím, že kvůli těmhle slovům budu pod tlakem. Jenže čím větší tlak na mě je, tím víc si ho užívám. Lídrem a vůdčí osobností chci být, proto vám tohle všechno takto otevřeně vyprávím.
Uvědomil jsem si to v zápase proti Tottenhamu.
Běžela šestnáctá minuta, držel jsem se za hlavu a prosil boha, aby už byl konec.
„Ty vole, vždyť my tady dostaneme sedmičku, to bude ostuda.”
Už před zápasem nás trenér upozorňoval, že Son a Kane budou nebezpeční. A já z nich měl strach, který umocnil fakt, že nám tihle dva dali během první čtvrthodiny tři góly. Nevěděl jsem, jestli mě trenér ze hřiště nestáhne, i když si dodnes nemyslím, že bych při těch situacích chyboval já. I tak na to trenér právo měl.
V sedmdesáté minutě jsme furt prohrávali 0:3 a já už v duchu prosil čas, aby se zastavil. Hrálo se mi tak dobře, že bych si s nimi býval dal ten večer ještě další dva poločasy. Lítal jsem po své straně hřiště a uvědomoval jsem si, že soupeří neví, co se mnou.
„Ne. Tady já do počtu nejsem. Tady jsem ten, kdo to má táhnout.”
„Nejsem ten, co se sem chce dostat. Jsem ten, kdo na hřiště Premier League právem patří.”
Son si ve zbytku zápasu neškrtl.
Poznal jsem, co sebevědomí dokáže. Jak jednoduchý fotbal díky němu je.
Remizovali jsme nakonec 3:3. Během dvanácti minut v závěru jsme dali tři góly a vytvořili rekord Premier League v zápase, během kterého definitivně komunita West Hamu poznala, že do základní jedenáctky jejich týmu patřím.
V reprezentaci jsem teď od toho, abych svá slova i své postavení potvrdil. Zodpovídám se za ně vám všem. A nehodlám se před nimi za něčím schovávat.
Trenér Jindra Trpišovský mě v kariéře naučil asi nejdůležitější věc: Za každou cenu hraj. I kdybys měl zkazit.
Řídím se jeho radou, zatímco nový kouč Moyes občas při pohledu na mě pěkně trne.
Vyžaduje po nás ve Wast Hamu, abychom hráli na minimální riziko. Jenže já už tohle neumím. Chci hrát fotbal pro lidi. Chci, aby si na tribuně řekli: Ty vole, udělal to dobře. Chci, aby se na fotbale dobře bavili.
Jasně, jako obránce mám více možností, jak těžkou situaci řešit. Můžu soupeře na polovině skluzem přepůlit, můžu plnou silou balón kopnout někam do patnácté řady, lidi by mi zatleskali asi úplně stejně. Sám už ale takhle alibisticky hrát nechci. Stokrát radši něco pokazím jen proto, abych na konci zápasu nelitoval, že jsem situaci fotbalově neřešil vůbec. Chci, aby mě takhle vnímal i soupeř.
Naučil jsem se hrát na hraně. Myslím, že i proto si mě fanoušci tak oblíbili a soupeři ocenili. Už na mě nikdo nic nezkouší. Mají ke mně respekt. Všichni v Anglii vědí, kdo jsem, a vědí, jak hraju. Jsem teď sice v lepší lize a hraju rychlejší fotbal, prostoru na hřišti mám ale paradoxně víc než v Česku, kde jsem každou chvíli čekal, z které strany přijde skluz.
Užívám si to.
Užívám si podobné detaily.
Měl jsem dětinskou radost, když mi Jürgen Klopp v Liverpoolu během zápasu u střídaček řekl, že se mu líbím. „Thank you, boss,” odpověděl jsem mu bez přípravy, možná trošku hloupě. Usmíval jsem se, když jsem si mohl po zápase na znamení respektu ťuknout pěstičkou s José Mourinhem. Líbí se mi, když za mnou po závěrečném hvizdu přijde Pogba a popřeje hodně štěstí do dalšího zápasu.
Tohle je pro mě důkaz, že jejich respekt dávno mám.
Když jsme před dvěma lety v Edenu porazili Anglii, nikdo mě neznal. Na dres Hendersona jsem pak dole mezi šatnami čekal padesát minut. Když jsem letos poprosil na EURU o dres Grealishe, šel pro něj do kabiny okamžitě.
Se Shawem se dnes bavíme i mezi kabinami. Navzájem si před zápasem popřejeme hodně štěstí, probereme situaci v našich nároďácích. On mi v rychlosti řekne jejich podmínky, já zase ty naše. Pak se chvíli divíme oba stejně.
Když pak do mě během zápasu kopne, hned vzápětí se ptá, jestli jsem v pohodě.
I tohle je Premier League.
Všechno na mě dolehlo.
Až teď jsem si uvědomil, jak neuvěřitelné pro mě tohle všechno pořád je.
Ležel jsem před zápasem proti Manchesteru United v hotelu na posteli ve svém pokoji a začal jsem plakat. Do zápasu zbývaly tři hodiny a mně se v hlavě promítly vzpomínky na cestu, která mě sem přivedla. Byl jsem z toho všeho naměkko.
Hrát Premier League je fakt něco!
Zase půjdu na zápas, nastoupím před vyprodaný stadion, zase se budu rvát do roztrhání těla. Za zády budu mít šedesát tisíc lidí, kteří na stadion nepřišli kvůli Manchesteru United nebo Cristianu Ronaldovi.
Přišli se podívat na svůj klub.
Přišli na West Ham United.
Přišli zatleskat každé akci, která se mi povede. Podpořit mě, když něco zkazím. Přišli, aby mi nenadávali.
Tohle je ten sen. Sen, který žiju. Bublina, na kterou koukám, když míří nahoru, vysoko do nebe. V kulisách toho nablýskaného představení, které poprvé naživo uvidí i můj táta.
Vím, že na mě bude pyšný.
On zase ví, že udělám všechno pro to, aby měl proč.
Oba dva víme, že nám tohle stejně stačit nebude. Že budeme chtít hned další den ještě víc.
Musíme být v životě hladoví. Ne uspokojení.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází