Vít Krejčí

Ležel jsem v posteli a nedokázal z hlavy dostat pocit, že tohle prostě nemá cenu. Nikam to nevede. Seru na to.

Byl jsem hroznej. Fakt hroznej.

Vůbec mi to na hřišti nešlo. Zatímco doma v Česku jsem dával třicet bodů za zápas, tady jsem působil jako maličký hubeňoučký přívěšek zbytku týmu. V rezervním mužstvu Zaragozy jsem byl reálně desátý hráč v pořadí. Absolutní nikdo. Nobody. Mělo mi být brzy sedmnáct, trčel jsem tady poslední tři roky a jediné, co jsem dělal, bylo trénování.

Ale proč, sakra?

Basketbal je odmalička moje vášeň, nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného. Ale k čemu je tohle, když jsem prostě mizernej?

Takže já vidím rodinu dvakrát ročně, přicházím o kontakt s kamarády, obětoval jsem celý svůj dosavadní život jedinému cíli a tohle je výsledek? Ve věku, kdy mám být pořádně vidět, hraju za béčko a ani tam mi to nejde?

Sáhnul jsem po telefonu a v seznamu kontaktů najel na číslo Phillipa Paruna, svého agenta. Zbývalo jen zmáčknout volání. Začal jsem si přehrávat, co všechno a jak mu povím. Jak mu vysvětlím, že už to dál nezvládnu. Tenhle poslední půlrok jenom trpím, z basketu nemám vůbec radost a nevidím šanci, že se to tady může zlepšit.

Chci pryč. Chci domů. Tohle mě nebaví. Asi prostě holt nejsem tak dobrej, jak jsem si myslel.

Položil jsem prst na ikonu volání.

Laziness.
Fear.
Regret.

Lenost.
Strach.
Výčitky.

Na své pravé ruce mám vytetovaná tři hesla, která značí, čeho se musím vyvarovat. Mám je vyvedená červenou barvou. Aby svítila jako varování. Aby mě odradila už jenom od myšlenky nechat se jimi ovládnout. Prolínají se s výraznými, většími slovy, která jsou pro mě naopak předpokladem úspěchu. Jsou taky tři, mezi nimi discipline a courage.

Disciplína a odvaha.

V těch slovech je obsažený celý můj basketbalový život.

Do Zaragozy jsem poprvé letěl už ve třinácti. Na turnaj, kde si mě měli ozkoušet. Naši mě v Praze posadili na letadlo s tím, že v Barceloně na mě bude čekat někdo, kdo mě doprovodí vlakem do města.

Tak aspoň všichni pochopili domluvu.

Jenže mě člověk, který dělal pro klub, sice opravdu vyzvedl, ale pak mě jen odvezl na vlakové nádraží a řekl: „Čau.“ Zabouchnul dveře a odjel.

Zůstal jsem stát v tom obrovském mumraji lidí, jenom s kufrem a báglem na zádech, a chytil jsem paniku. Na místě jsem se rozbulel. Co teď budu dělat? Neuměl jsem ani slovo španělsky, místní na tom zase nebyli o moc líp s angličtinou. Vůbec jsem netušil, co dál. Přestože jsem tedy věděl, že je to vyděsí, zvedl jsem telefon a zavolal rodičům. Ti okamžitě volali Phillipovi a hrozně ho seřvali. Jejich třináctileté dítě právě někdo kvůli špatné domluvě nechal samotné uprostřed moře lidí, se kterými se neměl jak domluvit.

Za chvíli mi volal zpátky někdo ze Zaragozy a po telefonu mě navedl na správný vlak. Stejně jsem ten moment rozdýchával ještě dlouho potom. A naši taky, přestože sami později poznali, že tenhle vlak je opravdu bezpečný a není třeba se čehokoliv bát.

Stejně. Když jsem potom v létě přijel na stálo, úvodní půlrok se mnou v Zaragoze zůstala mamka. Ohromně mi pomohla, protože tuhle první sezonu pro mě všechno bylo nové. Všechno jsem se musel za pochodu naučit, zvyknout si. Poznat mentalitu tamních lidí a zvyknout si třeba, že trénujeme od sedmi večer klidně do desíti, protože ve Španělsku je prostě všechno posunuté směrem k večeru. Do toho jsem ještě musel dokončit základku, takže jsem chodil do zdejší školy, kde jsem absolutně nic nerozuměl. Sednul jsem si vždycky dozadu a dělal si svoje věci, protože jsem se stejně vůbec nechytal.

Do toho jsem poprvé poznával tlak, že v basketbale musím něco předvést. Zase tolik kluků, kteří do Španělska přišli v tak brzkém věku, totiž nebylo. Cítil jsem, že je třeba ukázat, proč tam jsem a proč zrovna já.

Jinými slovy, právě mi skončilo dětství.

Občas, když vidím fotky z té doby a sebe, jak jsem vypadal, se rodičům divím, jak mě mohli do Zaragozy pustit už v tomhle věku. Zvlášť mamka, která je dost starostlivá. Sama mi ale na tyhle otázky vždycky odpovídala, že jsem prostě do Španělska chtěl tak moc, že se mnou nebyla řeč. Nemluvil jsem prý o ničem jiném. Naši vzpomínají, jak se snažili neustále hledat důvody, proč mě nepustit, a ty se mnou rozebírali. Ne, že by mi cokoliv rozmlouvali, jen mi nadhazovali, jestli jsem přemýšlel o tomhle a o tamtom. Dávali mi najevo, že mě nečeká nic jednoduchého.

A já měl vždycky odpověď, že to zvládnu. Prostě jedu.

Courage. Fear.

Těšil jsem se, že mě čeká něco velkého, vůbec jsem si nepřipouštěl, že by mohly nastat nějaké krize. Sotva se španělská nabídka objevila, pořád jsem si jenom opakoval, že bych musel být blbej, kdybych ji nepřijal. Nedocházelo mi, jaké to bude bez rodiny, bez kamarádů.

Všechno mi docvaklo až po čase. Až když jsem na vlastní kůži poznal, že jsem se ve čtrnácti vlastně právě stal profesionálním basketbalistou a okolní život pro mě přestal existovat.

Až když jsem si psal s kamarády z Česka nebo sledoval Instagram a viděl, o jaké všechny zážitky přicházím. O všechny ty obyčejné věci, u nichž prostě nemůžu být. Jak jsem postupně ztrácel vztah se spoustu lidí, protože jsem je prostě viděl jen jednou za rok. Možná dvakrát, když jsem na začátku mohl domů ještě i na Vánoce. Jinak jsem měl v létě týden volna, protože pak už začínala mládežnická repre. Tu jsem nikdy i přes brutální únavu neodmítl, protože jsem si aspoň užíval, že jsem mezi klukama, které znám odmala. Španěláci byli fajn, ale náš vztah byl prostě jiný. Domov jsem měl – a mám – jinde.

Od čtrnácti do devatenácti jsem jinak nepoznal nic jiného než basketbal. Jestli jsem byl za tu dobu v Zaragoze venku tak třikrát, je to moc. Měl jsem jedenáct tréninků týdně. Ráno jsem šel do haly trénovat. Pak zpátky na byt najíst se, spát. Večer do haly. Najíst se a zase spát. Tak vypadal můj život každý den. O zápasech nemluvím.

Když mi tedy někdo dneska řekne, že na sobě maká, povím mu, jak jsem to měl já. Jak jsem čtyři roky denně nevynechal trénink. To je ta disciplína. Neexistuje žádný magický lektvar nebo jedno cvičení, které ti otevře cestu do NBA, přestože malí baskeťáci by rádi něco takového slyšeli. Na kempech se mě kolikrát přesně na tohle ptají – co přesně mají dělat, aby se dostali tam, kam se povedlo dostat mně.

Nic speciálního. Je to jen o tom vydržet. Udržet konzistenci ve svém úsilí.

Nestačí nabombit pár tréninků, vydržet to týden, možná měsíc, a ještě se u toho natočit. Jde o to dělat něco dlouhodobě a bez úlev. S přesvědčením, které musí vycházet z tebe samotného, z nikoho jiného.

Já to dělal pět let.

Pět let každej jeden den, kámo.

Strašně mi v tomhle pomohla jedna myšlenka z knížky Kobeho Bryanta: „Don’t negotiate with yourself.“ Nesmlouvej sám se sebou. Jestliže sis před sebe položil nějaký cíl, nastavil sis nějaký režim, který k němu vede, tak prostě už nemůžeš polevit. Ať se děje cokoliv. Seš unavený? No a? Na začátku sis řekl, že to nějak bude, tak teď neříkej, že to chceš jinak. Že toho je moc. Ne.

Chceš dosáhnout toho, co sis předsevzal? Tak makej. Tvoje tělo to do určitého věku prostě zvládne. Neboj. Neměj strach.

Ani když na tebe útočí lákadla, kterých je všude kolem dost. Kamarádi, rodina, únava… Bla, bla, bla.

Jo, taky jsem se chtěl na trénink kolikrát vykašlat. Taky jsem si říkal: „Je to jenom jeden trénink…“ Co udělá jeden vynechaný trénink za pět let? Pojď teď na pivo. Dej si oraz. Zůstaň doma… Ale tomuhle se podvolit je strašně nebezpečné. Uděláš to jednou a řekneš si, že se vlastně nic nestalo.

Pak to uděláš podruhé.

A najednou zjistíš, že ses dostal do stavu, kdy obelháváš sám sebe. Už se to valí a nejde to zastavit.

Discipline. Laziness.

Aby tomu člověk předešel, potřebuje mít hlavu nastavenou tak, že nevynechá trénink ani jeden jediný. Nespadne do spirály, kdy se může nechat zase pořád dokola rozptylovat. Řekl jsem tohle na začátku našeho vztahu i své přítelkyni: Že nepromeškám vteřinu basketbalu, vteřinu tréninku, díky němuž se můžu zlepšovat, kvůli tomu, abychom šli někam na večeři. A ona je skvělá, chápe to. Ví, že když je čas být s ní a s naším pejskem, trávím ho strašně rád. Rád je i beru s sebou všude, kde to jde. Cestují se mnou, abychom si byli na blízku. Ale pokud mám zrovna v plánu trénink a chtěli bychom místo toho dělat něco jiného? Sorry, přes to nejede vlak. Neexistuje, že bych ho zkrátil nebo zrušil kvůli čemukoliv.

Nikdy jsem si neřekl, že stačí, že jsem už dneska udělal dostatek. Vždycky jsem chtěl víc. Vždycky jsem přemýšlel, co jsem mohl ještě udělat, kde si přidat, abych se zlepšoval.

Třetí z pozitivních hesel na mém předloktí, které vystihuje, jak jsem se do své současné pozice dostal, je FAILURE.

Selhání.

Přesně tak. Jakkoliv zvláštní ti to může připadat. Protože právě selhání je ten nejlepší moment, který tě na tvé cestě posílí.

Vždycky se něco podělá. Nemusíš se zrovna snažit dostat z Česka do NBA, což není úplně běžná cesta, platí to pro cokoliv.

Nejde o to, že nastanou špatné momenty. Ty přijdou vždycky, dřív nebo později. Jde o to, jak na ně zareaguješ. Co si z nich vezmeš.

Jsem zastáncem toho, že čím víc špatných věcí zažiješ, tím silnější seš. I člověka, kterému se těžké momenty vyhýbají, stejně dřív nebo později nějaký potká. A on pak neví, jak na něj zareagovat.

Ne jako ten, kdo už i něco nepříjemného prožil a dokázal si s tím poradit.

Tenhle mindset do mě vtloukal odmalička taťka. Viděl ve mně potenciál a vždycky extrémně věřil, že to můžu někam dotáhnout. Taky poznal, že něčeho velkého chci dosáhnout hlavně já sám, proto mě dost pushoval a provokoval, aniž by mě otrávil.

A že to uměl dělat hodně intenzivně.

To poznala třeba i starší ségra, kterou začal trénovat po tom, co jsem odešel do Španělska. Po dvou letech s basketem skončila, tohle prostě nedala. Nemá na tátovo pushování povahu, nestálo jí za to podstupovat to co já. A je to tak v pořádku, každý to má hozené jinak.

Sranda je, že po všem, co mě kdy potkalo, mám dodnes nejhorší momenty z basketbalu spojené s tátou. Třeba když jsem v nějakých jedenácti trénoval jen s ním a strašně mě bolel malíček. Proto mi to nešlo s míčem, stěžoval jsem si, že jsem si ten prst asi narazil.

Táta, že vůbec. Mazej s tím pod studenou vodu a pak dokonči trénink.

Ani další dny ale bolest neodcházela, než jsem za čas při zápase na tu samou ruku spadnul, což už bolelo tak moc, že i táta svolil, abychom jeli na rentgen. Tam odhalili nejen, že mám na malíčkové straně zlomeninu, ale že jsem si ho zlomil už dva týdny zpátky.

„Vidíš, nesimuloval jsem,“ předhazoval jsem taťkovi, který na to jen něco bručel.

Sádru, co jsem měl mít dva týdny, mi pak ale stejně rozstřihnul už po týdnu, protože nás čekalo mistrovství republiky. Bolelo to pořád ještě neuvěřitelně, ale on věděl, že to zvládnu a že ze mě tímhle udělá zase o něco odolnějšího člověka.

Je voják, má tohle v sobě. K tomu sám basket hrával i trénoval. Věděl, co může a co už ne.

Často jsem mu v téhle době měl za zlé, že mě trápí, štval mě. Dneska jsem ale vděčný, že mě cíleně vystavoval nepříjemným situacím a probudil ve mně chuť se s nimi poprat.

Hej, jak já nesnášel, když odcházel z tribuny…

Vždycky v naší domácí písecké hale začínal úplně dole, za střídačkou, ale když jsem podle něho nehrál dobře, postupně se vzdaloval k východu. Tím mě vždycky nejvíc ranil. Ze hřiště jsem po očku sledoval, jestli se dívá. Jakmile ztrácel zájem a stěhoval se směrem ke schodům vedoucím na parkoviště, byl jsem zlomenej.

Jednou proti Jaroměři – to mi mohlo být tak jedenáct – jsem udělal hloupou ztrátu. Koukám, a táta už je někde v desáté řadě. Za chvíli se mi zase něco nepovedlo a on už postával u exitu. Načež jsem udělal zbytečný faul, kouknul jsem na něj a on jenom zakroutil hlavou a odešel.

Hrozný.

Zároveň mi ale tímhle dodával další extra motivaci prostě být lepší. Věděl, že mě takhle provokovat může a bude to mít na mě ten správný efekt. Že to nevzdám.

Stejně tak uměl podpořit, když jsem si sám myslel, že jsem hrál špatně, a on mě poplácal po zádech. Dovedl vycítit, kdy potřebuju nakopat a kdy povzbudit. Byl dobrej, přestože mě kolikrát štval. Na to, co mi basketbal přinesl v následujících letech, mě připravil výborně.