Václav Prospal

 
„Jsem moc šťastnej za to, jak to dneska večer dopadlo…“

Paul Kennedy, chlapík, co s námi v Tampě dělal rozhovory, pokyvoval, protože na svoji otázku dostal odpověď, jakou očekával. Na střídačce, kde si mě odchytil díky mejm dvěma gólům proti Montrealu při výhře 3:2, se už už chystal přiklonit si mikrofon zase k sobě a položit další dotaz.

Jenže já pokračoval.

„Tohle je největší zadostiučinění, jaký jsem osobně jako hokejista kdy dostal.“

Paul se zeptal, jestli bych to mohl trochu rozvést. Klasický krátký pozápasový interview, jaký se přenáší do lokální televize i na kostku v hale a vyprovází tak diváky z ochozů, v tu ránu dostalo grády.

„Protože jsem minulej zápas přišel o svý místo v sestavě a neměl jsem o něj přijít. A dneska jsem to tady někomu narval do prdele.“

„I shoved it up to somebody’s butt.“ Řekl jsem to přesně takhle.

Paul chvilku zůstal zírat, než se zase vzpamatoval a přidal pár dalších otázek, abychom to zamluvili.

Sotva jsem se pak objevil v chodbě vedoucí do kabiny, přišlo to, co jsem tak nějak tušil…

 „Vinny fucking Prospal! Get into my fucking office!“

Torts, trenér John Tortorella, můj rozhovor samozřejmě zaznamenal. A bez potíží rozklíčoval, že ona prdel, do který jsem symbolicky rval svůj povedenej výkon, patřila jemu. Pokud nerozumíte anglicky, vězte, že si mě okamžitě zavolal na kobereček za pomoci volby slov srovnatelný úrovně.

Lépe řečeno, zavolal si mě na solidní pojeb. Dal mi čočku jako kráva, co si to dovoluju, takhle ho veřejně zesměšňovat.

Za všechnu zlou krev mohla situace z předchozího zápasu proti Atlantě, kde jsem se po pár zápasech, kdy jsem začal dostávat čím dál míň prostoru, najednou našel v sestavě napsanej ve čtvrtý lajně. Do tý doby jsem přitom hrál stabilně v prvním útoku s Vinny Lecavalierem a Martinem St. Louisem a po Vinnym jsem měl druhej nejvyšší počet gólů v týmu.

K Tortsovi mi nesedělo, že by mě takhle zaříznul, aniž by mi předtím něco aspoň naznačil.

Hrozně jsme se po tom zápase zhádali. Až po letech jsem se dozvěděl něco, co mi tehdy nepřiznal. Že Brad Richards, výbornej hráč a kluk, co ho Tampa draftovala a pod Tortsem z něj vyrostla hvězda ligy, prostě chtěl hrát s Vinnym a Martym místo mě. O to místo si řekl.

Tihle tři spolu začali i proti tomu Montrealu, než po dvou střídáních najednou Torts hodil do tý lajny zpátky zase mě.

Vletěl jsem na led plnej energie, byl jsem furt na puku, vytvářel šance, střílel a do konce první třetiny jsem dal gól na 2:2. Ve třetí jsem pak zápas rozhodnul.

Jančil jsem tam na kolenou, děkoval jsem se zaplněnejm tribunám. A přesně tyhle emoce mě pak ovládly i v onom rozhovoru.

Torts měl rád, když se mu někdo postavil a projevil svůj názor. Tohle už ale bylo přes čáru i pro něj.

Moje vystoupení probírali v national TV, a protože se blížila trade deadline, moderátor řval, že jsem tímhle určitě skončil a půjdu jinam.

A fakt že jo. I když se mi dál střelecky dařilo, za pár dnů mě vytrejdovali do Philadelphie, kde jsem následně strávil tři a půl měsíce bez rodiny na hotelu.

Když jsem se o výměně dozvěděl, jel jsem si na stadion ještě před příchodem ostatních kluků pro výstroj. Už mám věci naložený, vycouvávám ze svýho místa, a najednou kousek ode mě zastaví Torts. Sotva jsem zařadil rychlost, kráčel přímo proti mně.

Něco mě osvítilo, zašlápnul jsem brzdu a vystoupil jsem. S knedlíkem v puse jsem mu podal ruku a řekl, že děkuju za všechno, co pro mě udělal. Asi z toho byl tak zaskočenej, že mi taky popřál všechno dobrý.

Kdybych tehdy neskousnul svoji nasranost a nezastavil, jen na Tortse třeba mávnul zpoza volantu, moje kariéra v NHL mohla klidně zanedlouho skončit.

O nějakejch dvě stě padesát zápasů dřív, než nakonec trvala.

Nekoukat nalevo napravo a jít za hlasem srdce.

Takhle se dá charakterizovat moje cesta hokejovým světem, ale třeba i způsob, jakým jsem získal svoji manželku Moniku. Toho nejlepšího člověka, jakýho jsem si vedle sebe mohl kdy přát.

Po svý druhý sezoně v NHL jsem se v létě připravoval doma v Budějovicích v gymu u pana Pouzara a tam ji jednoho dne uviděl.

Okamžitě jsem věděl, že to je ta pravá.

Dodnes si pamatuju, co měla na sobě, jak měla upravený vlasy, jakej měla ručník. Tak moc silný to bylo. Nedokázal jsem na ni přestat myslet. Jakmile jsem ji v posilovně zase uviděl, odhodlal jsem se ji oslovit.

„Dobrý den, nešla byste se mnou na kávu?“

Souhlasila. Potkali jsme se na Hluboký, já přijel v obleku s modrou košilí a vzal jsem si pěkný boty. Takhle jsem na to byl zvyklej ze zámoří. Přivezl jsem červenou růži a šli jsme si sednout do jeskynní restaurace Eleonora.

Monču jsem upoutal. Třeba jen tím, že jsem byl slušnej.

Později mi řekla, že ten samej den co já ji oslovil i někdo jinej. A taky že byla tehdy ještě ve vztahu.

Mně bylo stejně všechno jedno. Prostě jsem věděl, že tuhle slečnu potřebuju mít vedle sebe. Byla v tom láska, touha… A taky zaslepenost, protože jsem si vůbec nepřipouštěl, že za tři tejdny se vracím zpátky do Ottawy a měl bych tady Monču nechat. Suverénně jsem tak předstoupil před její rodiče a zeptal se, jestli svoji sotva dospělou dceru pustí se mnou do Kanady. Že bude mít otevřenou zpáteční letenku a může se kdykoliv vrátit, když to tak bude cítit. Že ji tu ale nemůžu nechat celej rok.

Tím jsme přeskočili fázi chození, rovnou jsme spolu začali žít a poznali se tak detailněji než spousta jinejch párů za srovnatelnou dobu.

Když jsme se po několika měsících vrátili a já jel bydlet domů k našim a Monča zase ke svejm rodičům, po třech dnech jsme bez sebe nemohli bejt. Protože její rodina vlastnila na Hluboký hotel, vyčlenili nám tedy jeden apartmán, kde jsme přes léto bydleli.

Pokoj číslo 8.

I když se nám později narodil Vinny a po něm Verunka, pořád jsme se vraceli sem, pořád jsme začátkem léta vždycky nanosili tašky s věcma a po třech měsících je zase vystěhovávali, dokud jsme si přece jen nepořídili vlastní dům.

Dneska se do něho na léto stěhujeme i se čtyřma krásnýma dětma.

Jak jsem do toho kdysi šel s tím, že Monču nedám, že hluboko v srdci to tak cítím, tak tenhle pocit je dneska ještě mnohem silnější. Vědomí, že máte vedle sebe někoho, kdo je vaším nejlepším přítelem a oporou, se nedá slovy popsat.

Rozhodl jsem se správně a za svým rozhodnutím jsem si stál. Nepřipouštěl jsem si nic jinýho, než že to bude tak, jak jsem si já vysnil.

Tak jako předtím na začátku mojí kariéry v Americe.

V osmnácti jsem celý léto makal v kempu. 

Jen ne v tom, jakej byste asi čekali. Tohle nebyl kemp žádnýho týmu NHL. Byl to Autocamping Dlouhá louka, kam jsem nastoupil po absolvování tříletýho oboru kuchař-číšník.

Krátce předtím se mi povedlo mistrovství Evropy do osmnácti let, i díky rozdělení republiky, kdy odpadla spousta kluků ze Slovenska, jsem se hned dostal do juniorskýho nároďáku. V dorostenecký lize jsem sbíral skoro dva body na zápas.

Přesto jsem viděl svoji cestu do áčka Motoru prakticky nereálně. Tehdy tu byl útok našlapanej borcema jako Filip Turek, Roman Horák, Luboš Rob nebo Radek Bělohlav, do toho se vrátili ze zahraničí Radek Ťoupal s Romanem Božkem. Nebylo kam se mezi ně procpat a já ještě rozhodně nebyl hotovej hráč. Říkal jsem si, že zkusím vojnu. Písek, Tábor… Rozjednával jsem si první ligu a byl vděčnej, že mě v Motoru podepsali za symbolickou částku aspoň do letní přípravy a mohl jsem s nima trénovat.

Do toho jsem zvládal režim krátkej–dlouhej tejden na Dlouhé louce. Po tréninku jsem se převlíknul do pinglovskýho a na minikole spěchal na šichtu, abych si něco vydělal. Mívali jsme otevřeno do desíti večer, Holanďani a Rakušáci s karavanama si rádi zašli na levný pivo a já jim ho nosil na stůl.

Krátce před tím mě taky Vašek Slánský, českej skaut Philadelphie, pozval do Hotelu Praha. Na setkání s Inge Hammarströmem, Švédem, co už v 70. letech hrál NHL a po kariéře začal dělat skauta Flyers. Asi jsem na oba udělal dojem, protože jednu neděli večer na konci června 1993 jsem po příjezdu z chaty ve Vrábči zvednul doma telefon a dozvěděl se, že jsem byl den předtím Philadelphií draftovanej.

Ve třetím kole, jako čtvrtej Čech ten rok. O pár míst dokonce i před Milošem Holaněm, tou dobou nejlepším hokejistou naší ligy a čerstvým vítězem Zlaté hokejky. Klukem, co i jako obránce drtil ofenzivní rekordy.

I jeho si vzali Flyers. Ale nějakej Venca Prospal, střízlík z budějovickýho dorostu, číšník z Autokempingu Dlouhá louka, dostal přednost.

S otcem jsme na to konto zašli za panem Pouzarem, tehdy prezidentem Motoru, že svoji šanci v áčku nevidím a jestli by mě tedy pustili na kemp.

Tentokrát už ten opravdovej hokejovej. Do Philadelphie.

Pan Pouzar s tím problém neměl. Beztak mi před tím v klubu dali minimální smlouvu jen díky tomu, že jsem byl draftovanej. Od svýho agenta Míry Henyše jsem se pak dozvěděl, co na to konto prohlásil tehdejší generální manažer pan Pražák.

„Prospal ať si jde, ten stejně nikdy hokej hrát nebude. Jestli ten se dostane do NHL, sežeru vlastní boty.“

Pokud vím, dodnes žádnou část svý obuvi nepozřel.

Ale víte co… Kritika, to je přece motivace. Každej to může vnímat jinak, ale já to měl vždycky takhle. Kdykoliv o mně někdo pochyboval, měl jsem o to větší chuť mu dokázat, že se plete. Hnalo mě to, abych byl ještě lepší. Abych i sám sobě dokázal, na co vlastně mám.

Navíc pan Pražák byl dobrej byznysmen. Za nějaký dva a půl tisíce měsíčně, za který mě podepsal, dostal později Motor od Philadelphie 125 tisíc dolarů. Tak tou dobou byly nastavený kompenzace za hráče pod smlouvou.

Za takovýho voříška, co odsud odešel, aniž by někomu scházel, to byly sakra dobrý peníze.

Když jsem se dozvěděl, že jsem takhle svýmu mateřskýmu klubu pomohl, potěšilo mě to. A i za ten slavnej komentář můžu panu Pražákovi dneska poděkovat. Kdyby ve mně tehdy v mejch osmnácti něco viděl a nepustil mě do Ameriky, kdo ví, jak by se moje kariéra vyvinula.

Už jen v tomhle momentu jsem měl štěstí. Byl to jeden z dílků puzzle, který v mým případě zapadly do sebe, jak jsem potřeboval. Jeden z prvních. Ty další měly hned následovat.

Netuším, jak jsem to se svojí tehdejší angličtinou dokázal, ale hned na svým prvním setkání s vedením Flyers jsem řekl, že už jsem doma dva roky hrál juniorskej hokej a chci se posunout dál. A že v Motoru o mě nestojí a jinam se nemám kam vrátit, takže kdybych měl jít zpátky do Čech do rozjetý sezony, vůbec nevím, kdo by o mě mohl mít zájem.

Je dost dobře možný, že bych tím pádem i skončil s hokejem.

Třeba se lekli, že by takhle snadno přišli o svůj vcelku vysokej výběr v draftu, kterej na mě uplatnili, každopádně po pár trénincích s prvním týmem na kempu se rozhodli poslat mě aspoň do Hershey na farmu, kam zámořský hráči mohli až od dvaceti. Já jako Evropan jsem ji ve svejch osmnácti už hrát směl. Dali mi zkušební kontrakt na pětadvacet zápasů, ať ukážu, jestli mám aspoň na AHL.

Než za mnou po nějakým čase poslali Miloše, byl jsem tam jedinej Čech a nevěděl jsem, co a jak. Jako teenager jsem se najednou ocitl v úplně cizím prostředí mezi namakanýma chlapama, neměl jsem tam žádný kamarády, v ničem se nevyznal a zároveň jsem okamžitě potřeboval prosadit se. Ukázat rozdíl. Dát najevo, že jsem v něčem lepší než místní kluci.

To mi dalo tu nejlepší školu do života. Denně jsem viděl, že jedinou cestou je poctivě na sobě pracovat a věřit, že se to v konečným důsledku ukáže. Snažit se bejt lepší než včera. Na každým tréninku, při každým zápase. Tak abych předvedl, že na tu soutěž mám.

Jestli vůbec jsem hráč, kterej může pomýšlet na NHL. Na to, že by se dostal do takovejch sfér.

Kdyby mi tryout nevyšel, bylo domluvený, že bych šel do juniorky do Red Deeru. Nikdy se to ale nakonec nedostalo ani tak daleko, že bych o tom měl začít uvažovat. Po deseti zápasech mě totiž podepsali na pětiletej kontrakt. Tím skutečně odstartoval můj boj o NHL.

Boj, kterej nakonec trval tři a půl roku. Tři a půl roku, během nichž mi několikrát bylo dáno najevo, že to se mnou nesměřuje úplně správným směrem.

 

Ve svý druhý sezoně jsem se třeba dostal do fáze, kdy jsem zůstal deset zápasů jen mezi zdravýma náhradníkama. Nesvlíkal jsem se do výstroje, koukal jsem na spoluhráče z tribuny. Každý ráno jsem se podíval na sestavu na nástěnce a svoje jméno tam neviděl. Skončilo ranní rozbruslení, a zatímco hráči, který večer čekalo utkání, se šli najíst a pak odpočívat, mě tam asistent trenéra tři čtvrtě hodiny bruslil tam a zpátky.

Ale nezlomil mě.

Jednou se mi zase stalo, že jsem hrál druhou lajnu, měl jsem gól a nahrávku, a další zápas jsem nedostal jediný střídání. Ani jedno. Na druhou třetinu mi trenér řekl, že mám jít otvírat střídačku.

Tak jsem šel a otvíral střídačku. Nasranej na všechny na světě.

Byly i situace, kdy jsem plakal. Přišel jsem domů a rozbulel se. Bulel jsem rodičům do telefonu, podobně jako o spoustu let později Monice na rameni, když mě ve třiceti Torts v Tampě dusil tak, že jsem to prostě musel nějak ventilovat.

Ale v obou případech jsem jen svoji chvilkovou bezmoc potřeboval svejm nejbližším takhle ukázat. Někde uvnitř jsem si stejně odmítal připustit, že mě to položí. Že bych byl tak měkkej.

Tehdy na farmě ani nepřipadala v úvahu situace, že bych to zabalil a odešel někam jinam. Do jinýho týmu nebo zpátky domů. Tím bych zradil vlastní vizi, což bylo out of the question.

Moje vize byla, že to prorvu. Že všem ukážu, že na to mám.

A ono to stejně bylo vyřešený. Kam bych se vracel? V organizaci Flyers jsem se zatím neprosadil, žádný jiný týmy jsem na sebe neupozornil. A vrátit se domů? To bych byl vyřízenej. To by znamenalo, že jsem to nedal. Můj hokej by skončil, nebyl by. Já se prostě nemohl vrátit.

Když už to tedy dospělo tak daleko, že jsem desetkrát v řadě ani nebyl v sestavě, přišlo vhod, že jsme jeden víkend v rodině, kde jsem bydlel, hráli karty o panáky. Prohrál jsem. A co vám budu povídat, ožral jsem se jako dobytek, vyměnil jsem krev, jak se říká. Druhej den jsme měli volno, tak jsem to vyběhal a byl jsem připravenej v pondělí ráno zase na trénink, abych se rval o svoje místo. S tím, že neexistuje plán B.

Plán B byl neakceptovatelnej. Měl jsem svůj plán A a ten jsem neměnil.

Protože když měníš plán, znamená to slabost. To je panika.

Mým plánem byla NHL. K ní jsem všechno směřoval.

Bylo to jenom o touze. O tom, kolik touhy v sobě najdeš, abys dokázal překonat všechny tyhle chvíle, kdy si přijdeš totálně v hajzlu. Kdy se trmácíš hodiny a hodiny v autobuse úplně zbytečně.

Není to snadný, ne všem se to podaří, ale já to dokázal. Pokaždý jsem někde tam dole další kousek touhy a vůle vyšmátral. A protože vím, že to jde, že to za to stojí, mrzí mě vůči českýmu hokeji, že to mnozí kluci dneska nedají dýl.

Vždyť i hráči jako Patrik Eliáš a Petr Sýkora si to vyžrali na farmě, než přesvědčili, že na to maj. To samý Pleky. Frajeři, co skončili s víc než tisícovkou zápasů v NHL. Je jen pár takovejch, co byli tak vyspělí a přišli do svýho klubu v takový chvíli, že měli to privilegium hned hrát mezi nejlepšíma a bejt tam platný. My ostatní jsme o tom nejdřív museli přesvědčit. A když jsme si potom posun nahoru zasloužili, ohromně jsme si týhle šance vážili.

To je přesně ono. Farma by měla i dneska sloužit k tomu, aby hráči otevřela oči a on si vážil toho, co má.

V mým případě k tomuhle poznání vedla spousta zklamání. Rok co rok na kempu Flyers ten samej scénář – odeslání na farmu, který v tu chvíli bereš jako facku. Facku, která tě srazí. Ale jenom na chvíli, protože není jiná cesta než zase začít makat a přesvědčit, že si svý místo zasloužíš. Dneska vím, že tohle celý je proces, plán klubu, jak si hráče vychovat. V danej moment si myslíš, že je to plán špatnej, protože ti přijde, že už na to máš, ale pak se podíváš na fotky po letech, jaký jsi byl tintítko, ucho…

Ne. Všechno má svůj čas a vývoj.

Jenže to vidím až teď. Tehdy jsem si pořád dokola říkal, kdy už se to kurva zlomí. Proč mě nahoru nezavolají? Vždyť už jsem dobrej hráč… Ale prdlajs, nebyl jsem. 

Tímhle vším jsem si potřeboval projít. Otestovat si sám pro sebe svoji touhu, její opravdovost. Dokázat sobě i svejm nejbližším, který mi fandí, že já budu ten, kdo to všechno překoná a dokáže to.

Lajna mezi úspěchem a neúspěchem je hrozně tenká. Dodnes když někdo řekne, že jsem měl krásnou kariéru, odpovím, že jsem měl štěstí. A tak to fakt cítím. Zároveň jsem tomu štěstí šel naproti, nenechal jsem se odradit.

Náturu na tohle asi musíš dostat v genech. Já to tam stoprocentně mám, k tomu jsem sám sebe v osmnácti hodil do prostředí, kde je tohle naprosto běžný. Do prostředí, kde se prosazujou jen ti nejsilnější. Ti, kteří na to opravdu mají.

Třeba mě fakt celou tu dobu jenom zkoušeli, jestli to nezabalím. Jestli budu jako spousta dalších, kteří to nekousli dostatečně dlouho a NHL nakonec nehráli, i když objektivně mohli. Jednoduše proto, že nezvládli situace, jako třeba že deset zápasů po sobě sedíš na tribuně.

Vždyť já zažil facana jako hrom ještě i na startu svý čtvrtý sezony na farmě. Před ní jsme se z Hershey přestěhovali přímo do Philadelphie, kde vybudovali novou halu a do tý starý umístili úplně novej klub AHL, kterej nesl název Phantoms. Moje vysněný místo rázem bylo jen pět set metrů přes parkoviště.

Billy Barber, náš trenér, mi na konci předchozí sezony řekl, ať přes léto natrénuju, že to na mně postaví. „I will play a shit out of you,“ pověděl doslova. S tím, že mi dá příležitost vyhrát se ve všech herních situacích, aby mě už konečně Flyers vzali nahoru. Těch pět set metrů přes parkoviště se zmenšovalo… A pak se mi úvodní dva zápasy nový sezony, co jsme hráli venku, moc nevydařily. Před prvním domácím utkáním v historii Philadelphia Phantoms jsem tak tribunám mával ze střídačky v obleku jako zdravej náhradník.

To pro mě bylo ukrutný ponížení.

Ale byl to nedělní zápas, kdežto ten další jsme hráli až další pátek. Přes tejden už jsem zase trénoval v elitní lajně a Billy mě dal do útoku se střelcem Stevenem Kingem. Já hned napoprvý s ním nasázel hattrick a k tomu přidal dvě nahrávky.

Tam se všechno zlomilo, od tý chvíle to z mojí strany byla krasojízda.

Najednou jako by do sebe všechno zapadlo. Jako by se ukázalo, že mám oproti ostatním mladejm hráčům výhodu, že hraju farmu od osmnácti a mám tak dva roky náskok.

Když mě zavolali nahoru, měl jsem 95 bodů ze 63 zápasů. Dvaatřicet gólů, třiašedesát nahrávek. Vedl jsem produktivitu ligy.

Na farmu už jsem se od tý chvíle nikdy nevrátil. Jak se v zámoří říká, definitivně jsem splatil svý dluhy.

I've paid my dues.

Pátýho března je datum, který navždycky zůstane v mým srdci.

Pátýho března se narodila Vivinka, naše nejmladší dcera. Pátýho března je narozenej Coco, náš maltézák.

A pátýho března 1997 jsem poprvý hrál NHL.

Čtvrtýho večer mi po našem zápase na farmě trenér oznámil, že druhej den nastupuju za Flyers proti New Jersey. Na ranní rozbruslení že nemusím, věci že mi přenesou. Ať prostě přijdu.

Tak jsem přišel. Otevřel jsem dveře do tý obrovský nádherný kabiny a vstoupil do světa, do něhož jsem si tak dlouho přál patřit.

Přehraboval jsem si hokejky ve stojanu a všiml si na tabuli napsaný sestavy.

Ukaž, kam mě šoupli.

Jedu očima odspoda, hledal jsem se někde ve čtvrtý lajně, ale nikde žádnej Prospal.

Že by to celý byla jenom… Ty vole!

Najednou koukám – jsem napsanej mezi LeClairem a Renbergem v prvním útoku. Na místě zraněnýho Erica Lindrose, kapitána týmu a absolutní superstar svý doby.

Polilo mě horko. Na jednu stranu jsem se strašně těšil a byl odhodlanej ukázat, co ve mně je. Na druhou jsem si říkal, abych hlavně nic neposral.

Ale co, prostě hraj, jak umíš.

Sednul jsem si na svoje místo, kde už čekal můj dres. Úplně přesně si vybavím pocit, kdy jsem prvně sáhnul na ramínko, na němž visel otočenej logem do kabiny. Pověsil jsem si ho nad sebe nad levý rameno, tak jako vždycky celou kariéru, začal si připravovat hokejky a sledoval jsem, co se okolo mě děje. Jaký svoje rutiny si jedou ostatní kluci, jak se rozcvičujou, jak reagujou, jak se chovají…

Prohráli jsme tenkrát 1:3, ale i když jsem nebodoval, nebylo to z mojí strany asi špatný. Trenér Terry Murray mě dal na led i na závěrečnou power play, což byl signál, že jsem zřejmě něco ukázal.

I můj druhej zápas skončil porážkou, 2:3 v Pittsburghu.

Ale oba naše góly jsem dal já.

Přijedeme zpátky do Philly, já jdu chodbou na stadionu na trénink, a najednou Eric Lindros. Tahle hora masa se valí přímo proti mně. Snad jsem na něj i zíral s otevřenou pusou, užasle jsem ho pozdravil, a on mi říká: „Gratuluju ti. Ale neser, vždyť mě připravíš o místo.“

Usmál se.

S oroseným čelem na něj koukám, taky jsem vyloudil úsměv, ale nevěděl jsem, co mu na to říct.

O místo jsem ho každopádně nepřipravil. Spíš jsem se s ním po jeho návratu dostal i na přesilovku. Kluk, co pár let nazpátek hrál dorosteneckej hokej v Budějovicích, najednou vymejšlel, jak přihrát MVP nejlepší ligy světa.

Naskakovaly mi body, hrál jsem hodně, takže jsem se postupně rozkoukával a… Uvolňoval se.

Pamatuju si totiž, jak hned první let do Pittsburghu kluci okolo mě v rozhalenkách mastili karty, zatímco já seděl s rukama na opěrkách, košili zapnutou až ke krku, sešněrovanej, že jsem skoro ani nemohl dejchat.

„Vinny, kurva, relax. Uvolni to,“ houknul na mě Scotty Daniels, kterýmu se pro jeho indiánskej původ říkalo Chief – Náčelník.

Já holt měl ohromnej respekt k prostředí, v němž jsem se ocitnul. Dával jsem si pozor, abych nevybočoval, abych se choval správně.

Protože kdybych dělal pitomosti, taky by mi mohla třeba přilítnout hokejka přes záda od Rona Hextalla.

No vážně, legendy o něm nelžou. Byl fakt přísnej. Na vlastní oči jsem viděl, jak na ranním rozbruslení před zápasem rozpáral spoluhráče, kterej mu při prvním střeleckým cvičení dal góla blafákem. Hexie si dojel pro kotouč, načasoval si to, a jak byl výbornej střelec i s brankářskou hokejkou, trefil toho kluka přímo na palici.

A nikdo, včetně toho samotnýho rozpáranýho, neřekl půl slova.

Hned v mojí první sezoně jsme došli až do finále Stanley Cupu, což jsem tehdy bral tak, že podobnejch příležitostí budu mít ještě spoustu. Úplně jsem nerozuměl tomu, proč některý starší kluci plakali, když nám to nevyšlo. Vždyť na podzim se zase začne hrát a můžeme to zase rozjet…

To jsem ještě netušil, že žádnou další takovou možnost už nikdy nedostanu.

Hlavně jsem taky žil v přesvědčení, že celou kariéru odehraju ve Philadelphii. Tak jsem to totiž znal z domova. Tady se nepřestupovalo. Většina kluků hrála celej život na jednom místě.

I proto jsem svůj první trejd v průběhu nadcházející sezony obrečel.

Zrovna jsem marodil se zlomeným kotníkem, kterej mě připravil o Nagano ve chvíli, kdy jsem byl součástí první oznámený nominace, a do toho se na lednový All-Star Game upekl trejd dvou vysoko draftovanejch hráčů zůstávajících za očekáváním – Alexandra Daigla z Ottawy za Pata Faloona. Já k tomu byl zřejmě jen tak nějak přihozenej. Už během předchozího play off jsem si totiž zlomil zápěstí, teď kotník… Asi si ve Flyers mysleli, že budu mít se zraněníma problémy i dál. Tak mě poslali pryč.

Moje začátky u Senators, to bylo jedno velký trápení, rok po roce jsem se ale zlepšoval a dokázal si, že druhýho centra v dobrým týmu NHL můžu hrát. Do toho jsem se díky spoustě omluvenek zkušenejch kluků dostal do mužstva na mistrovství světa 2000 a přispěl tak k jednomu z dílků zlatýho hattricku.

Ale právě účast na úspěšným šampionátu pro mě znamenala další zásadní předěl v kariéře a nakonec i v životě. Mistrovství mi zasáhlo do mýho zažitýho programu po sezoně takovým způsobem, že jsem se po fyzický stránce nepřipravil dostatečně, a to se pak projevilo.

Hrál jsem fakt špatně.

Otec byl taky hokejista. Jeho jméno vyšťouráte i v historickejch statistikách Motoru, ale velkou část kariéry odehrál ve Vimperku v časech, kdy tam byla první liga. Z tý doby mám i já jako dítě nejvíc vzpomínek, jak pobíhám po kabině a po zimáku, kam mě s sebou brával. To díky němu mi hokej v krvi koluje odmalička. Táta byl rapl, ale měli jsme fantastickej kamarádskej vztah. Vycepoval ze mě člověka, co si umí jít za svým.

Dneska je to přitom přes dvacet let, co se spolu nebavíme.

Začalo to tím, že nekousnul, že jsem ho hokejově přerostl a v určitou chvíli se osamostatnil. A že jsem si našel ženu, s níž jsme si stáli pevně bok po boku.

On si myslel, že Monika si se mnou začala jen proto, že mám mraky peněz, a dával to najevo.

Přitom její rodina na tom tehdy byla finančně daleko líp než já se svojí vejplatní páskou z NHL.

Hlavní spor ale začal v létě rok po mistrovství v Petrohradu, kdy jsem se po špatný sezoně do nároďáku nedostal. Na chatě ve Vrábči jsme měli už i malinkatýho Vinnyho a s našima se bavili o hokeji, přičemž mě táta vytrvale srážel. Možná to jen byla jeho cesta, jak mě vybudit, abych byl lepší, ale Monča už to tehdy nevydržela a zastala se mě. Ozvala se v tom smyslu, že by mě táta měl podporovat a ne mě pořád jenom shazovat. Všichni jsme se pohádali.

Náš vztah dostával velký trhliny, začali jsme se vzdalovat jeden druhýmu a i to mělo určitě vliv na to, co pak s tátou zažívala mamka. On měl vždycky rád život plnej srandy, alkoholu a bohužel i ženskejch. Jenže jedna věc je chodit se bavit s kumpánama a druhá chovat se hrubě, násilnicky a absolutně bez respektu k nejbližšímu člověku. Nemá cenu to víc rozebírat, kdysi se to už i napsalo v novinách. Táta prostě dělal věci, jaký chlap svý ženě dělat nesmí.

Do toho pak na nás s Monikou za blbejch deset tisíc nakydal do Blesku a završil to tím, že mu prej dlužím sedm a půl milionu za to, že ze mě vychoval takovýho hokejistu.

Co za tátu tohle může vypustit z pusy?

Kvůli jeho chování se od něj odvrátilo i dost jeho kamarádů. Některý z těch, co mu zůstali, se mi naopak v průběhu let snažili promluvit do duše s tím, jak ho mrzí, že se nebavíme.

Jo, mě to taky mrzí. Vím, že chyby jsme udělali oba a že to prostě je můj táta a já o něj na prahu dospělosti prakticky přišel. Stárneme, moje děti nikdy nepoznaly svýho dědu. Jedinkrát si choval Vinnyho, holky nikdy ani neviděl. Ale tak to i skončí, protože já nevidím cestu zpátky. Jsou chvíle, kdy mi to je celý strašně líto, ale takhle se prostě život vyvinul a já si budu vždycky stát za svým. Přestože si i já se svýma emotivníma projevama v rámci hokeje uvědomuju, jak jsem s věkem smířlivější a přemýšlivější, některý situace jsou prostě za čárou. 

V iks případech se rodiče rozvedou a ty můžeš mít dál blízko k oběma. Ale musí v tom bejt nějakej respekt a ten v našem případě prostě zmizel. Když se tak k rozumovejm vysvětlením přidá i srdce, volba je jednoduchá.

Ne. Prostě ne.

Jsem přesvědčenej, že přes všechnu pochopitelnou lítost jednám podle svýho, a s tím jsem v pohodě. Utvrzuje mě v tom i krásnej vztah s mamkou.

A samozřejmě s Monikou. Bez ní bych nebyl tím, kým jsem. Co spolu máme, co jsme prožili a ještě prožijeme, to by mi nemohl dát nikdo jinej. Monika se mi úplně bezpodmínečně oddala. Ať je to, jak chce, ve vztahu, a zvlášť ve vztahu s vrcholovým sportovcem, se jeden musí obětovat ve prospěch toho druhýho. Já si to ne vždycky plně uvědomoval, ne vždycky jsem se choval správně, ale čím jsem starší, tím víc v tom mám jasno. Navíc teď z pozice trenéra, kdy vidím, jak mnozí kluci potřebnou oporu ve svejch holkách nemají. Stačí, aby se jim narodilo první dítě nebo spolu začali žít v jedný domácnosti, a úplně je to vykolejí.

I my si museli určitý věci nastavit, nebylo to vždycky růžový, ale naučili jsme se spolu žít a hlavně, Monika stála vždycky při mně. V dobrejch i špatnejch momentech, ve chvílích, kdy jsem rodinu obětoval svýmu hokeji, pořád byla po mým boku a všechno zvládla.

Už jenom všechny ty stěhování, kdy jsme začínali někde na opačný straně Ameriky úplně od znova… 

Já to prostě potřeboval, dávat najevo radost. Emoce.

Proto když jsem proti Rangers, co tenkrát v roce 2002 měli fantastickou sestavu plnou velikánů, srovnával ve třetí třetině na 4:4, zapumpoval jsem v euforii před jejich střídačkou.

Další střídání se ke mně přitočil Matthew Barnaby, kluk, co se nebál shodit rukavice. Znali jsme se, ještě na začátku tý sezony, než ho vyměnili, hrál s námi v Tampě.

„Vinny, ještě jednou něco takovýho předvedeš a ukážeš disrespect New Yorku Rangers a těm hrdejm chlapům, co sedí na tý střídačce, a dám ti tak na držku, žes to neviděl.“

Koukal jsem na něj, jestli si dělá prdel, ale on to myslel smrtelně vážně. A čím jsem byl starší, tím víc jsem chápal, o co mu tehdy šlo.

Pro mě zároveň góly byly něčím, co ve mně vždycky vzbuzovalo erupci nadšení. Řval jsem pokaždý jako blázen. Snad jen když se prohrávalo velkým rozdílem, nechal jsem si oslavu v duchu sám pro sebe, ale jinak jsem to pustil ven tak, jak jsem cítil.

A proč taky ne? Gólů přece není nikdy dost.

Miloval jsem, když jsem někomu nahrál a on se trefil, když jsme se prosadili jako pětka, když jsme vyskočili na střídačce plácnout si s klukama z ledu, co zrovna dali gól, ale zrovna tak jsem zbožňoval ten pocit, že jsem to já, kdo pohnul skóre. Důležitej pro mě byl pocit, že jsem pomohl týmu a sám sebe zároveň odměnil za úsilí, jaký do hokeje vkládám. Za všechnu tu dřinu, která mě na úrovni NHL držela a zajišťovala mi tam slušnej flek.

Svojí radostí po gólech jsem ukazoval to, co jsem svejm mužstvům přinášel denně na zimák. Energii. Vášeň. Chuť do hry.

Každým hulákáním a skákáním po gólech jsem spoluhráčům i fanouškům předváděl svoji lásku k tomuhle sportu. Svoji radost ze sebemenší drobnosti, která se zrovna povedla.

Přijde mi to správný. Dobrá nálada přece hraje ve tvůj prospěch. Posiluje lidi okolo tebe, sjednocuje, dává všemu šťávu. Posouvá tě o level vejš. Radostný emoce jsou nakažlivý. A když nakazíš dostatečnej počet lidí okolo sebe, všechno se pak dělá líp. Kluci v týmu se pak navzájem mají rádi a chtějí tyhle okamžiky zažívat zas a znova, to je žene.

Prostě ať to běží. Jak to není živý, tak se to přece nemusí dělat.

Naopak jak někdo přijde nabručenej, chytnou se toho další dva tři a už se to šíří. To je špatně.

Sám jsem se taky kolikrát blbě vyspal, řešil jsem nelehký věci v osobním životě v čele s rozvodem rodičů, ale hokej, to pro mě byl únik ze všeho. Sotva jsem stoupnul na led, vcuclo mě to a rázem bylo na chvíli po problémech. Hodil jsem je za hlavu a užíval si svoji vášeň, zábavu.

I díky tomuhle jsem se v průběhu let etabloval do role lídra. Dokázal jsem to i na tréninku vyhecovat, zařvat, povzbudit. Hlavně aby se tam nepromenádovaly zmoklý slepice. Když jsem teď jako soupeř viděl některý extraligový týmy, jak je na jejich trénincích atmosféra, že bys slyšel spadnout špendlík, říkal jsem si, co to kurva je… Vždyť ti kluci jsou mladý a mají možnost bejt profesionální sportovci. Mají možnost bejt denně na ledě, tak ať si to užívaj, protože jednou to skončí. Mnohdy tak, že oni sami o tom nebudou rozhodovat. Proč mívají největší radost ti, kteří si jdou něco zahrát jen tak? Vždyť všichni vyrůstáme s láskou k tomu sportu… Připadá mi ale, že u někoho se tahle láska postupně vytratí a stačí mu buď si jen vydělat, nebo jen proplout životem z jednoho bodu do druhýho.

To je podle mě špatně. Podle mě je třeba žít tady a teď a mít z toho radost.

Tím, že jsem tohle zaujetí pomáhal přenášet na svoje spoluhráče, jsem pomáhal i svejm trenérům a byla to i jedna z mejch rolí, která mi pomohla udržet se v NHL tak dlouho. I takovejch detailů si tam vaši nadřízený všímaj.

A tohle přece nic nestojí. Jenom bejt hlavou na tom místě a v ten danej čas. Chuť se zlepšovat a působit tak i na ostatní okolo sebe.

K tomu jsem samozřejmě pracoval i na hokejovejch věcech. Byl jsem vyloženě studentem hry, sledoval jsem detaily z práce svejch spoluhráčů i soupeřů. Jak kdo hraje bule, jak střílí… Třeba takovej Dave Andreychuk, náš kapitán v Tampě. Se vším kreditem k jeho kariéře, to byl šmatlák, kterej skoro nepřejel hřiště. Ale vyloženě žil v předbrankovým prostoru. Co šlo okolo brány, to měl. Tečoval, dorazil, vyšťoural… Okoukával jsem si od něj věci, jako třeba že si při cvičení vystřelil o zadní mantinel a odraženej puk z první napálil na bránu. Nebo mířil na beton gólmana a jel hned na dorážku. O těchhle detailech jsem přemejšlel a snažil se je zakomponovat i do svojí hry.

Byl jsem v tom tak ponořenej, že jsem postupně věděl třeba i to, kdo v NHL má jak oizolovanou hokejku, i její značku. Kdo má jaký brusle nebo rukavice. I to mě v konečným důsledku zlepšovalo, protože mi to pomáhalo v periferním vidění, v rozhodování ve zlomku vteřiny. Ve skrumážích jsem poznal, která hokejka je Vinnyho Lecavaliera, viděl jsem skrz chumel těl, kam si najíždí Marty St. Louis, protože jsem ho poznal podle bruslí.

Hledal jsem každou skulinku, každou drobnost, která mě mohla posunout dál.

A některý si naopak našly mě.

Dodneška si vybavím situaci, kdy jsem si jako mladej zobák za Ottawu stoupal na vhazování proti Markovi Messierovi, když hrál za Vancouver. Byl to ohromnej hráč, tahoun, ne nadarmo se po něm jmenuje individuální cena pro nejlepšího lídra ligy. Mimo jiný šestkrát vyhrál Stanley Cup.

A proti tomuhle Messierovi jsem já najednou nalajnovanej. On předtím poslal při přesilovce úžasnou přihrávku napříč pásmem na Näslunda, ten nám dal gól, proto jak si stoupáme na buly, říkám mu: „Nice pass.“ Jako že se mu to fakt povedlo.

On na mě jen kouknul svým pevným pohledem. Jeho výraz obličeje se vůbec nezměnil. Ani o milimetr. Jako by říkal: „Fuck you, kdo ty seš?“ Kdyby to byl nějakej měkkouš, třeba by se nějak usmál nebo poděkoval a byl by šťastnej, že jsem ho ocenil i jako protihráč.

Messier ne. Messier byl připravenej mě převálcovat.

Tehdy jsem si říkal, co je to za debila, že ani nepoděkuje. Až postupem času mi došlo, co to tehdy dělal. Že ukazoval lídrovství už jen tím, že se nebude bavit se soupeřem.

To nám totiž třeba John Tortorella v Tampě vyloženě zakazoval.

A teď zápas s Buffalem, já na buly na levým křídle, proti mně na pravým Aleš Kotalík. Hned začal něco vykládat.

„Kotel, kurva, já s tebou nemůžu mluvit,“ mumlal jsem přes zavřenou pusu, aniž bych se na něj díval. „Torts nám odezírá ze rtů, vole.“

Dneska se tomu s Alešem spolu můžeme zasmát, ale já i jako trenér nesnáším, když vylezem po přestávce z kabiny, oba týmy krouží po ledě a hráči se baví i se soupeři. Ty vole! Lidi se chtěj dívat na souboj dvou týmů, co si jdou usekat pazoury. Ne na šolíchání kamarádíčků.

Tak aspoň dělejte, že se neznáte! Berte to vážně, ukažte respekt ke hře, která vás živí.

Nejsem zastánce změn. Byl jsem ochotnej vzít i nižší plat, než mi nabízeli jinde.

Ale sakra, tohle prostě nešlo odmítnout. Mít tehdy křišťálovou kouli, upřímně řečeno nevím, jestli bych se i tak stoprocentně rozhodnul jinak.

Po mojí do tý doby bodově nejlepší sezoně jsem se v roce 2003 ve svých osmadvaceti stal neomezeným volným hráčem a mohl si vybírat z nabídek kohokoliv z ligy. Agent mi představoval možnosti, jak bych si mohl vydělat jinde, a z toho přecházel zrak. Do tý doby jsem vydělával milion a půl dolarů ročně a najednou jsem se posunul do úplně jiný úrovně. Přesto bylo mojí prioritou zůstat v Tampě, kde jsem si vypracoval skvělou pozici a s Monikou se nám líbil i tamní život. I kvůli dvěma dětem jsme cílili na dlouhodobou smlouvu, ať máme aspoň nějakou jistotu.

Začali jsme komunikovat s Lightning s tím, že chci tři miliony ročně na pět let.

Generální manažer Jay Feaster nabídl dva a půl po tři roky. Když si s ním promluvil agent i já sám osobně, zvýšil to na 2,75.

Na stole mi zároveň ležela nabídka od Anaheimu, posledního finalisty Stanley Cupu, na šest a půl milionu první rok. A pak další čtyři roky za 2,9. Volal mi Petr Sýkora, ať přijdu, že si zahrajeme spolu a bude to super. To samý trenér Mike Babcock, že tým je skvělej, silnej, podepisujou Sergeje Fjodorova s tím, že mi ho dají na centra. A manželka že bude Orange County milovat.

Přesto, kdybych v Tampě dostal tři miliony na rok, i tohle všechno včetně toho neskutečnýho podpisovýho bonusu bych nechal bejt.

Jenže já se dostal do fáze, kdy Jay přestal komunikovat s mým agentem.

Na golf do Bechyně mi volal Torts, co teda, že o mě nechce přijít. Nechal jsem celej svůj flight odejít, že vynechám další jamky, a dlouho jsem s ním visel na telefonu a vysvětloval mu situaci. A on: „Vinny, do prdele, vyser se na ty prachy. Kolik chceš?“

Řekl jsem mu svoji představu, na to on odvětil, že to v mojí situaci není moc. A já zase, že když mi to dají, Anaheim odmítnu.

Nato mi volá agent, že si Jay během draftu přivedl hráče jménem Cory Stillman. Levý křídlo za dva a půl milionu dolarů na rok. „Hele, on si na tvý místo vzal někoho jinýho,“ povídá mi.

Tak jsem šel do Anaheimu.

Tam se sezona absolutně nepovedla, moje produktivita spadla o pětadvacet bodů, od Vánoc jsme věděli, že nejdeme do play off, na domácím mistrovství světa nás na nájezdy ve čtvrtfinále šmikli Američani a… A Tampa Bay vyhrála Stanley Cup. Kluci, s nimiž jsem strávil předchozí dva roky.

Pavel Kubina, Martin Cibák a Basa Neckář vozili po svejch rodnejch městech tenhle svatej grál hokeje, zatímco já na osmičce jamce trénoval odpal.

Nebudu lhát, ten podpisovej bonus na účtu nebyl od věci. Kdo vám takový peníze dá? Navíc na podzim se NHL nerozběhla, přišla výluka a po ní všichni hráči museli automaticky škrtnout čtyřiadvacet procent ze svejch platů dolů. Takže já spadnul na těch 2,5 milionu a Jay si mě následně vytrejdoval zpátky do Tampy.

Ukázal se jako geniální manažer. Vyhrál Stanley Cup i bez Prospala, kterýho získal zpátky za peníze, jaký mu původně nabízel.

Protože mě dodnes sere, jak se to celý vyvinulo, po kariéře jsem ho vzal na kafe s tím, ať mi vysvětlí, proč mě tenkrát nepodepsal.

„Vinny,“ říká mi. „Tvůj agent byl kokot a já už s ním prostě nechtěl mluvit.“

S Johnem Tortorellou jsem se poznal na začátku roku 1997, krátce před tím, než mě zavolali poprvý do Flyers. Byl jsem vybranej na All-Star Game AHL, kde on jako trenér Rochesteru vedl náš výběr.

Už tehdy byl zanícenej jako prase, což vyústilo v to, že jsem se do Philly vrátil stejně jako další kluci dobitej a oblepenej, schytal jsem i loket na tlamu. Nehrál se žádnej pouťák, Torts prostě chtěl vyhrát i tuhle exhibici. To přesně svědčí o jeho zapálenosti.

Když jsem po letech v tý svý mizerný sezoně zažádal v Ottawě o trejd a o nic lepší jsem nebyl ani následně na Floridě, během léta mě vyměnili do Tampy, kterou už Torts vedl. Vzali mě tam jen jako záskok za Vinny Lecavaliera, kterej se dohadoval o smlouvě a hrozilo, že nestihne začátek kempu. 

Tak to nakonec i dopadlo, ale jen na dva dny. A teď co se mnou? Putoval jsem sestavou a sezonu jsem začal na centru čtvrtý lajny.

Zároveň mi od první chvíle vyhovovalo, co Torts nastavil. Byl jsem zase ve výborný kondici a zvládal jsem levou zadní těžký tréninky, na nichž on si zakládal. S ním se první dva dny kempu nedotkneš puku. Jen rubeš a on se dívá, jak u toho trpíš. Doslova.

To byl jeho záměr, vyloženě mu přinášelo potěšení sledovat, jak se hráč vyšťaví a musí překonat moment, kdy už nemůže. Chtěl totiž vidět, jak se kdo chová, když si musí hrábnout na dno. Protože takovej čas pak v sezoně v zápasech přijde a on takhle zjišťuje, jak kdo reaguje.

Jezdí, dívá se, pozoruje. Dělá, že si zapisuje časy, ale ty jsou mu ve finále úplně ukradený. Tak mi to aspoň po letech s odstupem vysvětloval.

No a já ho asi zaujal, takže se snažil mě využít, jak mohl. Dával mě na přesilovky, a jakmile se někdo zranil, posouval mě výš sestavou. Zřejmě i tím, jak jsem svou situaci bral – nestěžoval jsem si a přijímal s vděkem pozici, jaká se zrovna naskytla, dál jsem si v trénincích držel vysokou morálku a nadšení pro hru a hrál jsem i přes zranění – jsem mu padnul do noty. To, jak jsem se projevoval, se slučovalo s jeho pohledem na hokej, našli jsme si k sobě vcelku rychle cestu.

I když první sezona nedopadla nijak závratně, v tý druhý už ze mě udělal i asistenta kapitána a nakonec mě dal dohromady s Vinnym a Ruslanem Fedotěnkem, místo něhož tam prostřídával Marty St. Louis. Z někoho, kdo přišel jako dočasná záplata, jsem se stal hráčem do prvních dvou pětek.

Právě tehdy jsem pak řešil svůj odchod do Anaheimu a Torts se za mě postavil i veřejně. Prohlásil, že stojí o to, aby mě vedení udrželo. Takový slova každýmu hráči zalichotí.

Když jsem se pak po dvou letech vrátil, byly chvíle, kdy na mě byl Torts tvrdší. Kdy mě dokonce i dusil tak, že za ním pár kluků muselo přijít, ať mě nechá hrát víc, že mě potřebujou. On si zřejmě na základě mýho veletoče s novou smlouvou můj charakter vyložil tak, že se starám jen o vlastní body a nezáleží mi tolik na tom, jestli vyhráváme nebo prohráváme. Proto mi šlápnul na krk, abych se ukázal, jakej opravdu jsem.

A já i tehdy obstál. I když jsem svý Monice občas doma brečel.

Někdy to pod Tortsem bylo peklo, to jo. Ale mělo to svůj význam a to, jak pracoval, na mě jednoduše fungovalo. Věděl, jak zmáčknout ty správný knoflíky v mým mozku, aby ze mě dostal to nejlepší.

Torts je nejlepší trenér, jakýho jsem v NHL měl. Jednoznačně.

Jeho styl je mi vlastní, stejně se chci prezentovat i já ve svý trenérský kariéře. I když to kolikrát stojí nervy a hlasivky. Jsem totiž přesvědčenej, že hráči potřebujou vědět, že trenér je v tom s nima, že s nima jde do bitvy a není mu jedno, jak to dopadne. Sám jsem neměl rád kouče, co jen stáli za střídačkou a nic neřekli. To jsem radši dostal pořádně vynadáno po každým střídání, ale aspoň jsem hned věděl, na čem jsem. Věděl jsem, že mi trenér dává zpětnou vazbu.

Ta Tortsova bejvala i hodně divoká, ale on prostě v hráčích chtěl probudit nějaký emoce. Fakt oceňoval i to, když někdo vystoupil proti němu.

Ty bláho, vždyť já zažil, jak se s jedním svým hráčem mezi třetinama pral. Vůbec jsem nebyl překvapenej, když se před lety jako kouč Vancouveru chtěl rvát s Bobem Hartleym z Calgary. To byl prostě Torts, jak ho známe všichni, co jsme ho zažili.

I spolu jsme se dokázali dohádat jako dobytek, on to tak chtěl. Klidně se s váma fuckoval až do aleluja, ale druhej den jako by na to zapomněl a jelo se dál. A striktně odděloval pracovní a osobní rovinu.

O tom ostatně svědčí i naše historka s pozápasovým rozhovorem a mojí následnou výměnou.

Jenže… Kdyby nebylo Tortse, žádnejch 1100 zápasů Venci Prospala v NHL se nekonalo.

Do Tampy jsem se totiž ještě jednou vrátil, ale hned po prvním roce smlouvy si mě zavolal generální manažer Brian Lawton s tím, že nemůže mít na prvních dvou lajnách hráče, co mu nedá dvacet gólů za sezonu.

Já jich ten rok měl devatenáct.

Měsíc nato jsem se dozvěděl, že mě vyplácejí ze smlouvy. Trh s volnýma hráčema už byl pořádně přebranej a já najednou ve třiatřiceti neměl práci.

Tehdy mi Torts zachránil kariéru. Už jako trenér New York Rangers po mně okamžitě sáhnul. Přesně věděl, jakou práci mu v kabině i na ledě odvedu, bylo mu jasný, že nebudu stát moc peněz, a já sám nad jeho nabídkou neváhal. Vůbec jsem se nerozmejšlel.

Až po tom, co jsem podepsal smlouvu, mě přece jen dostihly pochybnosti…

Vždyť já vlastně změnil celou svoji letní přípravu. Když jsem na konci předchozí sezony pátral po tom, jak se posunout dál, a sedl si na to s naším kondičním trenérem v Tampě, dozvěděl jsem se od něj, že celý roky trénuju, jako bych se chystal na maraton.

Kompletně mi překopal plán. Z dlouhejch výjezdů na kole, na který jsem byl zvyklej, jsem přešel na úplně jinej typ tréninku. Dynamický, výbušný cviky na rychlost. Zhubnul jsem asi osm kilo.

S tím, že jsem neměl představu, co to se mnou udělá, jsem nastoupil do kempu Rangers, kde se zase daly očekávat Tortsovy vražedný choutky. Výsledek? Přišel jsem si rychlejší, všechno bylo jednodušší… Zvládal jsem jeho tréninky líp než kdy předtím.

Došlo mi, že tohle je cesta, jak se udržet v NHL.

Do Rangers jsem přicházel s tím, že vůbec netuším, jaká bude moje role. Hlavně že mám nějakou práci. Za měsíc pak sedíme celej tým na meetingu před zápasem ve Vancouveru a já koukám, že na mě Tortsův asistent Jimmy Schoenfeld míří laserem.

„Dneska to bude o tobě,“ říká.

Torts šel do sezony jen s jedním asistentem kapitána a říkal, že bude sledovat, jak se projevujeme, než vybere druhýho.

Stal jsem se jím já. Ještě teď jsem z toho dojatej.

Netrvalo ani dvacet zápasů od chvíle, co mě vyplatili z Tampy, a já se stal asistentem kapitána v New York Rangers. Original six tým, jeden ze zakládajících klubů NHL. Nezapomenu na den, kdy jsem uviděl to áčko našitý na svým modrým dresu a měl tak stvrzený, že jsem se dostal na pozici, k níž se do tý doby nedopracovali mnohý jiný skvělí hráči, s nimiž jsem tehdy hrál.

Byla to odměna za to, co jsem hokeji dával.

Všichni už seděli v kabině tréninkovýho centra v šortkách, na začátku zaslouženýho volna. Po tom, co jsme v roce 1997, v mý první sezoně ve Philadelphii, prohráli finále Stanley Cupu 0:4 na zápasy s Detroitem a dva dny se chlastalo, jsme se sešli na výstupní meetingy s vedením.

Najednou někdo říká: „Ještě chybí Rodie. Nevíte, kde je?“

Do toho se otevřely dveře vedoucí z posilovny a vešel Rod Brind’Amour. V úplně propoceným triku. Třetí den po dlouhatánský a náročný sezoně už měl za sebou trénink.

Proto taky ten pohár na konci kariéry v Carolině vyhrál. Protože on byl beast, zvíře, který si jde za svým a dělá pro úspěch absolutní maximum.

Netroufám si se s Rodiem srovnávat, už jen proto, že já ten pohár jako hráč nevyhrál, ale vím, že i o mně se po NHL říkalo, že jsem příkladnej profesionál. Ve spoustě situací jsem od někoho slyšel chválu na svůj charakter a tréninkovou morálku, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. A když jsem před časem trénoval mládežnickej tým Tampa Scorpions, na jednom turnaji koukám, a on to Jay Leach, můj bejvalej trenér z Hershey. Skautoval pro svůj univerzitní tým.

To on mě tehdy nechal na farmě deset zápasů mimo sestavu.

Neměl jsem mu nic za zlý, rád jsem ho po letech viděl, přece jen to byl můj první kouč v Americe. Představil jsem mu i svýho syna. Jay se ho vyptával na různý hokejový věci, než mu mezi řečí povídá: „Jestli máš sen hrát profesionálně, vezmi si příklad ze svýho táty. Ten to kurva chtěl.“

 „He had the fucking will.“

Jo, tohle chcete, aby vaše dítě slyšelo. Spoustu věcí se Vinnymu jako otec snažím ze svejch zkušeností předat, ale těžko mu můžu vykládat, jakej jsem byl borec. To by znělo blbě. Ale pokud mu to o mně řekne někdo, kdo měl možnost poznat mě zblízka, zahřeje to.

Moje vůle je navíc pořád stejná. Pořád mám ten samej cíl, co jsem měl celý ty roky jako hráč.

Nikdy nezapomenu, jak první zápas sezony po mým návratu z Anaheimu do Tampy sledovali kluci nastoupený na ledě vlajku připomínající vítězství ve Stanley Cupu, která stoupala ke stropu haly. Fanfáry, elektrizující atmosféra, celá hala husinu…

A já, Rob DiMaio a Švýcar Timo Helbling jsme stáli bokem, protože jsme to s ostatníma prostě nevyhráli.

Dodneška když jdu v Tampě na stadion a vidím ten banner pod střechou, zabolí to.

Ale je to se mnou pořád stejný jako celej život: Beru to jako motivaci. Jako cíl, kterej pořád honím.

Ten stříbrnej grál tam někde přede mnou pořád je, každej rok si ho zaslouží potěžkat někdo jinej a moje touha bejt jedním z těch, kdo tohle privilegium dostanou, pořád hoří.

Je to žár jako svině.

Když jsem to nedokázal jako hráč, půjdu za ním holt v jiný roli. Do doby, než v hokejovým světě nadobro skončím, budu dál žít pro tenhle svůj sen.

Nevzdám to. Nemám plán B.

 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází