Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Všichni byli spokojení.
„Good job! Dobrá práce!“
A já to vůbec nechápal.
Jasně, hráli jsme v Manchesteru proti City, jednomu z nejlepších týmů světa.
Předvedli jsme slušný výkon, nebyli jsme výrazně horší.
Ale prohráli jsme 0:2, měli jsme nula bodů.
V naší kabině to tak vůbec nevypadalo. Kluci byli v pohodě, hodnocení zápasu bylo v pohodě. Seděl jsem tam, sledoval ostatní a nerozuměl tomu. My prohráli. Tohle je přeci špatně! Je to špatně na place za barákem i v Premier League.
Všechno jsem musel zpracovávat. Pochopil jsem, že jsem přišel do mužstva s úplně jinou mentalitou, než na jakou jsem byl poslední měsíce zvyklý. Přišel jsem ze Slavie, kde jsme vedli ligu snad o 16 bodů a ani proti Barceloně nenastupovali předem poražení.
Žili jsme s přesvědčením, že každý zápas můžete vyhrát. Každý! Na začátku totiž šance existuje vždycky, takové bylo naše nastavení. My naší filozofii věřili a následně si to nejen v Lize mistrů i ověřili.
To teď mám být spokojený po porážce?
Vysvlékal jsem se po utkání v Manchesteru, mém druhém startu za West Ham United, a pokládal si podobné otázky. Někdy v tu chvíli jsem si uvědomil, že na rozkoukávání není žádný delší čas. Co umím, musím předvést hned. Na hřišti i mimo něj.
Hráli jsme o záchranu, a pokud jsme na ni měli dosáhnout, musela se změnit jedna zásadní věc. Mentalita kolektivu.
Není v pohodě prohrát. Ani po dobrém výkonu to není good job.
Je úplně jedno, jestli hrajeme proti Manchesteru City nebo proti soupeři ze spodku tabulky. Ve svých čtyřiadvaceti letech jsem cítil, že svůj styl myšlení a zkušenosti musím převést na celé naše mužstvo. Právě proto mě přeci kupovali.
Často si vzpomínám na slova Jindřicha Trpišovského, pod kterým jsem si tenhle svůj životní pohled upevnil.
„Jedenáct bojovníků porazí jedenáct fotbalistů.“
Možná to zní jako klišé, ale pokud ho dokážete na trávníku naplnit, změní se v největší pravdu.
S Jindrou a jeho realizačním týmem máme velmi silný vztah, velmi podobné vidění fotbalu. Pomohli mi posílit mé silné stránky, pomohli mi stát se fotbalistou, jakým jsem dnes.
Přitom mě do týmu před lety nejdřív vůbec nechtěl. Zachránilo mě jediné. Byl jsem zadarmo. I o tom je můj příběh. Začínal jsem před prvním stupínkem schodiště a často jich musel pár sejít, abych později vystoupal zase o něco výše.
Však sami uvidíte.
Je to pro mě důležité říct, uvědomovat si, že to nejlepší přijde s vytrvalostí a trpělivostí. Nemyslete si, i já často sedával v rohu kabiny a snažil se být neviditelný. Cítil jsem, že si musím své místo v kolektivu zasloužit.
Věřím, že díky tomu nebyla touha měnit návyky v kolektivu hráčů týmu Premier League přehnané sebevědomí nebo snad namyšlenost. Byla to moje zodpovědnost, kterou jsem se snažil přijmout a využít vše, co jsem se ve fotbale naučil.
V umělém osvětlení se třpytí déšť, zima leze pod dres společně s adrenalinem. Tohle je velký zápas!
Už když na mě letí balon, musím se rozhodnout. Přihraji? Zkusím kličku? Až mi přistane centr na noze, bude na přemýšlení pozdě.
Vím, že proti mně stojí velký hráč. Vím, co platí na velké hráče, vím, co platí na malé a mrštné. Tyhle myšlenky už mi jdou hlavou automaticky, nesoustředím se na ně. Ani na to není čas. Zkusím kličku, improvizaci. Tady a teď můžu, mám svobodu, volnost!
Naznačím pohyb doleva, zaseknu míč a strhnu ho doprava.
Lavičky obdivně zahučí, i já mám ve svém nitru radost. Tohle je fotbal! Ale jdu dál, navedu si míč na střelu a zkusím ji.
Gól!
Euforie! Pocit, který znám a nikdy se neomrzí.
Ten chlap mohl mít na zádech jméno De Bruyne. Kevin De Bruyne. Ale nemá. Nemá na zádech žádné jméno, jenom číslo. Neznám ho a on nezná mě. Hrajeme proti sobě Hanspaulku. Pražskou fotbalovou ligu amatérů.
Nesejdeme se dřív než večer, my po škole, soupeři často po práci. Podzimní část vrcholí v nevlídném počasí a nám to vůbec nevadí.
„Kluci, pojďte, makáme!“ povzbuzuji své spoluhráče. Spolužáky ze stejného ročníku gymnázia Postupická, kde jsme se dali dohromady a založili mužstvo pro sedmou ligu. Během studia jsme to dotáhli až do ligy druhé, prakticky každý půlrok postupovali.
Tady mezi svými můžu být lídr. „Záda zprava!“ snažím se pomoci obránci s rozehrávkou, nabídnu se pohybem a chci jít příkladem. I v nasazení. Nesnáším, když se někdo nesnaží. Chyby se stanou, ale vrátit se musí každý. I největší hvězda.
Až si večer lehnu na postel na internátu, budu si tu kličku přehrávat v hlavě. Adrenalin mi nedovolí jen tak usnout, ale to nevadí. Vychutnám si ty pocity úplně naplno, vždyť jsou tak nádherné.
A až se zasním, možná budu hrát v Anglii. V Premier League.
Proti De Bruynemu.
Zase na mě poletí balon, zase nebude čas přemýšlet. Kevin De Bruyne. Velký chlap. Zkusím kličku! Naznačím doleva, zaseknu balon, strhnu ho doprava.
A jdu dál!
Šedesát tisíc diváků obdivně zahučí.
Večer znovu nebudu moci ve svém londýnském bytě usnout, tak jako nikdy po zápase. Budu si ho celý opakovat v hlavě, a kdybych zapnul televizi, zopakují mi ho i tam.
A to je vlastně jediný rozdíl.
Díky chlapům z Hanspaulky si můžu dovolit na hvězdy Premier League, díky nim je sen realitou. Myslím to naprosto vážně, fotbal jsem se naučil tím, že jsem hrál fotbal.
Snažil jsem se ho hrát pořád.
Táta s dědou mě k němu přivedli v Havlíčkově Brodě a po čase porazil máminu házenou. Z brány jsem se posunul do pole a v ten okamžik tahle hra přebila vlastně všechno, stala se mou největší vášní.
Musel jsem ji občas bránit. Třeba proti klukům z hokejových přípravek. U nás na Vysočině se rozhodně narodilo víc hokejistů než fotbalistů a jako malí jsme mezi sebou dost válčili. Nenechali jsme si nic líbit.
Musel jsem občas i trochu podvádět, abych si s radostí zahrál. V dobách, kdy jsem nastupoval na hřiště s jasnými pokyny, co si musím pamatovat. To kdyby se mě náhodou zeptal rozhodčí pro kontrolu zápisu, až bude počítat moje góly. Ty údaje k pamatování byly dva.
Jméno.
Datum narození.
Na mojí registračce totiž nestálo Tomáš Souček, narozen 27. února 1995. Bylo tam úplně jiné jméno úplně jiného kluka. Omlouvám se. Ale bylo mi třináct a já si prostě chtěl se svojí partou z Brodu zahrát.
Užít si, že jsem na hřišti se spoluhráči, kteří mě mají rádi. Mít společnou radost z fotbalu, dát gól. Být šťastný, že oni jsou šťastní, že jsme zase spolu a třeba jsem jim i pomohl tak jako tolikrát předtím.
Vždyť pro mě to bylo vším a tehdy se mi toho dostávalo tak zoufale málo. Moje registračka byla na Slavii a já nebyl na Slavii v tomhle věku dost dobrý. Víc jsem seděl na lavičce, než běhal po hřišti. Tak proto jsem šel občas načerno. Snad mi odpustíte.
Mně totiž bylo vždycky úplně jedno, kde fotbal hraji. Stačil mi fakt, že ho hrát můžu.
Měli jsme plácek za zahradou, kam chodili chlapi udělat si žízeň. Vždycky jsem byl připravený se k nim přidat, pokud mě vzali do týmu. Později v Praze na internátu jsme si po večerech rozsvěceli hřiště před ubytovnou a hráli dlouho do noci.
Také futsal na Vysočině jsem hrál několik let víkend co víkend od mládí až po dobu, co jsme začali se Slavií vyhrávat tituly. Pak se to v klubu dozvěděli a rozhodli jsme se, že to na nějaký čas radši ukončíme.
Chuť hrát ale vždycky vycházela ze mě. Bavilo mě to, chtěl jsem být s týmovou partou, užít si společnou euforii z výhry na velkém i malém stadionu. Pokud máte fotbal rádi, je všude podobná.
Podstoupil jsem tisíce soubojů o míč. Se staršími, s rychlejšími, se silnějšími i menšími a obratnějšími. V těchto soubojích jsem se naučil všechno, co umím. Bez přehánění.
Jasně, trénoval jsem i jinak. Táta mi třeba koupil klasický žebřík, na kterém se cvičí motorika a obratnost, s čímž jsem měl problémy. Pilovali jsme to na trávníku za domem a určitě to bylo důležité.
Nicméně nejvíc mi dala hra. Protože ze souboje s člověkem si pokaždé něco odnesete, pokaždé dostanete novou zkušenost. Žádný slalom mezi kužely tohle nenahradí. Každá klička, každá nahrávka mě posouvala směrem k té, kterou jednou udělám třeba na mistrovství světa.
Nejlepší na tom všem ale je, že z každé jsem měl stejnou radost. Stejný pocit zadostiučinění, protože ono těch kliček taky dost nevyjde, než se nějaká důležitá podaří. Pamatuji si ty emoce jako dítě, jako kluk z gymplu a stejně to prožívám teď.
Když proti mně stojí opravdový De Bruyne.
Ostatní kluci mi to vysvětlili dost jasně.
„Vesničany tady nepotřebujeme.“
Dávali mi to pocítit pohledem, svým chováním. Není příjemné, když je vám deset a nikdo se s vámi nechce bavit. A oni nechtěli tedy vůbec. Byli to Pražáci, velcí slávisti. Znali se dlouho a do své party nikoho dalšího pustit nechtěli.
Ve Slavii to takhle zpočátku bylo, měl jsem tam jediného kamaráda. Jirku Sodomu, který dojížděl z vesnice u Kolína.
Byli jsme pořád spolu, sami, terče, do kterých se ostatní strefovali. Nebylo lehké si tímhle procházet, když předtím jsem byl mezi ostatními oblíbený. Nebylo lehké to celé pochopit, proč jsou na nás zlí.
Odrazilo se to i ve fotbale. Najednou jsem nevynikal, nebyl jsem nejlepším hráčem turnajů, nejlepším střelcem. Byl jsem dost často na lavičce, bez fotbalu a bez kamarádů. Tehdy bych si na kličku nevěřil ani na tréninku, bál jsem se zkazit.
A právě tehdy jsem utíkal zpátky do rodného Brodu mezi své vrstevníky, se kterými jsem začínal a mezi kterými jsem sbíral ocenění pro střelce víkendu a podobně. Kopnul jsem si s nimi v přáteláku a občas i v mistráku. Cítil jsem se tam být na rozdíl od Slavie sám sebou.
Načerno. Nedalo se nic dělat a stejně to muselo rychle přestat. Nechtěl jsem, aby mě někdo poznal.
Trenéři slávistické mládeže si mě v deseti vyhlédli na prázdninovém fotbalovém kempu, kde jsem trávil prakticky celé léto. Co jiného bych dělal? Chtěl jsem přeci hrát. Zeptali se rodičů, jestli bych mohl do Slavie na zkoušku.
„Jasně, že mohl! Naopak, tohle se přeci neodmítá!“ byli přesvědčení táta s mamkou a já jejich nadšení sdílel.
Věděli, že to je moje šance. Nevěděli, jak to s ní dopadne, ale chtěli mi ji dopřát. Tušili, jak moc náročné to pro celou rodinu bude, ale ani to jim nezabránilo mou touhu po velkém fotbalu podpořit.
Několik prvních let jsme do Prahy na tréninky dojížděli. Sedli jsme do auta a hodinu a půl jeli do Vršovic, abychom se následně zase hodinu a půl vraceli zpátky.
Dost často to pro mě hlavně zpočátku byly cesty na trénink, na který jsem se netěšil. Věděl jsem, že se mi pražská partička zase bude smát. Přemýšlel jsem, jestli se nemám vrátit domů a být s kamarády, kteří mě berou.
„Skončit můžeš vždycky, nikdo se na tebe nebude zlobit. My tě ale budeme vždycky podporovat, protože když vytrváš, dočkáš se úspěchu,“ tohle mi v takových chvílích opakovali všichni mí blízcí. To oni ve mně poznali fotbalistu.
A já jim věřil. Nechtěl jsem je zklamat, tak jsem všechny ty posměšky musel nechat být. Když vytrváš…
Strávili jsme spolu s rodiči i dědou v autě spoustu času. Všichni tři, máma, táta i děda, se hodně obětovali. Utíkali z práce dřív, abychom stihli začátek tréninku, a další dny zase zůstávali v zaměstnání déle, aby dohnali zameškané povinnosti.
Dodnes je za to obdivuji a budu vždycky obdivovat.
Někdy jsem ty cesty obyčejně prospal, ale jindy jsme si povídali. O fotbale, o životě, o všem. I tohle mi dalo hodně, formovalo to mou osobnost. A u Kolína jsme pokaždé nabrali Jirku, takže jsem měl parťáka i na tyhle neustálé přesuny.
Nic to nemění na tom, že než jsem přestoupil na gympl a začal bydlet v Praze na internátu, tak to bylo náročné. Právě tím, že jsem tohle období zvládl, jsem udělal možná největší krok do velkého fotbalu.
Vytrval jsem. Přesně tak, jak mi to radila má nejbližší rodina.
Mimochodem, fotbalový klub v Havlíčkově Brodě mě tehdy pustil velmi velkoryse. Slavia rozhodně nebyla v pozici, že by platila za malé talenty obrovské peníze, putovalo za mě na Vysočinu pár balonů.
A taky doložka ve smlouvě, že z dalšího přestupu dostane Havlíčkův Brod deset procent.
Nakonec měla tahle prozřetelnost hodnotu přibližně čtyřicet a půl milionu korun, což mě obrovsky těší. Jsem rád, že z mého přestupu do Anglie profitovala Slavia, ale také můj mateřský klub, ve kterém jsem začínal a kde jsem si fotbal opravdově zamiloval.
Navíc jsem s tamními funkcionáři ve spojení, vím, že peníze půjdou do rozvoje zázemí pro mládež a měla by vzniknout nová akademie Tomáše Součka. Rodiče nebudou muset s dětmi jezdit na tréninková hřiště po okolních vesnicích, bude dostatek herních ploch přímo ve městě.
Dělá mi to obrovskou radost.
Vím, že se díky Premier League neplní jenom můj sen. Vidím, že tohle může pomoci splnit si ho někomu dalšímu a kdykoliv se domů vracím, rád se stavím za dětmi na tréninku. Moc dobře si vzpomínám, jakou by to udělalo radost mně, když jsem byl v jejich věku.
Snažím se jim na svém příkladu ukázat, že i oni mají šanci. Teď jsem to já, kdo mluví o vytrvalosti a píli, stejně jako mi to říkávali mamka, táta s dědou tehdy na okresce před Kolínem.
Zakládám si na tom, abych vystupoval pořád stejně, jako mě doma vychovali. Chtěl bych totiž přesně tak vychovávat i svoje vlastní děti, nic cennějšího jim nemůžu předat. Vím, že pak budou moci být úspěšní v čemkoliv si vysní.
„Chlapi, neblázněte, nechte si ho. Vždyť je zadarmo!“
Tak tohle jsou věty, kterými se nastartovala moje kariéra mezi muži. S radostí mi je připomíná Jindřich Trpišovský a vždycky se náramně pobavíme.
Pronesl je Ivan Horník, tehdejší šéf Viktorie Žižkov.
Trenéři v čele s Jindrou mě v únoru roku 2015 opravdu chtěli s díky vrátit do Slavie. Nebyl jsem v jejich očích dost dobrý ani pro klub, který měl v pokladně úplně prázdno a bral jenom hráče, kteří zrovna nic nestáli.
Ivan Horník mě svým přístupem zachránil.
Dostal jsem trochu času a využil ho. Rozkoukal jsem se v novém prostředí, na tréninku nic nevypustil a najednou jsem byl v generálce na jarní část ligy v základu. Pak už jsem do konce ročníku nevynechal ani minutu.
Občas se říká, že v tomhle období jsem byl jako fotbalista skoro na odpis.
Nevnímám to úplně tak dramaticky.
Přechod mezi chlapy je těžký, ale přechod z Brodu do Prahy byl těžší. Věděl jsem, že se pořád mohu vracet mezi juniory do Slavie, měl jsem se o co opřít. Už v sedmnáctce jsem byl kapitánem mého ročníku Slavie Praha, věřil jsem, že můžu být profesionální fotbalista.
Chvíli to dokonce vypadalo, že bych se mohl rovnou prosadit do áčka Slavie, ale pod trenérem Alexanderem Pastoorem jsem žádnou šanci nedostal. Zápas co zápas jsem byl na lavičce a jenom trénoval. Rok to bylo fajn sbírání zkušeností, ale pak už jsem v tom smysl moc neviděl.
A tak jsem přijel do Vlašimi. Za trenérem Vlastimilem Petrželou. Připadalo mi to tam všechno parádní.
„Vezmeme tě, ale o základ zabojuješ. Zatím tě mám jako prvního náhradníka,“ ukončil moje nadšení pohovor se zástupci klubu.
Nedomluvili jsme se.
Podobná situace se opakovala o půl roku později ve Frýdku-Místku. Byl jsem tam asi deset dní, ale popravdě to na mě naopak moc dojem neudělalo. Ani já na ně, upřímně. Moje pozice by znovu nijak jistá nebyla.
Zase jsem musel udělat krok zpátky, zase mezi juniory. Alespoň jsem doléčil zraněná třísla.
Bylo mi devatenáct a měl jsem za sebou dvě odmítnutí. Nebyl jsem z toho šťastný, ale jako tragédii jsem to také nevnímal. Klidně jsem si šel s nadšením zahrát Hanspaulku nebo futsal doma na Vysočině, tam jsem se odreagoval, mohl si zkoušet třeba nové kličky, improvizaci.
A pokud by to s profesionálním fotbalem hned nedopadlo? Šel bych na vysokou školu, tak to bylo nastavené a dokonce jsem dělal přijímačky na FTVS.
Věděl jsem, že opravdová šance přijde.
„Vždyť je zadarmo…“
Asi mě pan Horník bral jako takový lepší tréninkový kužel, za který nemusel platit a trochu se hýbal. Myslím, že i Slavii se tehdy ulevilo, že mě konečně někam udala. Nevěděli, kam se mnou, tak mě radši poslali na zkušenou, aniž by za to cokoliv dostali.
Trenér Trpišovský vzpomíná, že tehdy jsem přišel do kabiny a nikdo o mně nevěděl, s nikým jsem se nebavil.
Je to pravda.
Sedával jsem v koutě a s nikým se bavit ani nechtěl. Přišel jsem mezi dospělé chlapy, měl jsem k nim respekt a rozhodně nepotřeboval být hned zpočátku středem pozornosti. Hodně mi tehdy pomohl můj velký kamarád Pepa Bazal, se kterým se často bavíme i dneska.
A pomáhá mi pořád!
Zároveň si myslím, že už tehdy jsem v sobě měl sílu být vůdce. Byl jsem jím v juniorce, na Hanspaulce. Jenom jsem se k tomu potřeboval cítit komfortně. Potřeboval jsem, aby mě ostatní znali, abych jim mohl ukázat své kvality.
Na Žižkově mě zpočátku neznal nikdo a já nikoho.
Musel jsem si ke kabině nejprve najít cestu a ta vedla jen a pouze přes odehrané zápasy a dobré výkony. Našel jsem ji.
Stejně tak jako jsem hned od začátku nemohl vědět, jak moc dobrý je Jindřich Trpišovský trenér, tak on nemohl hned na prvním tréninku poznat, jaký já můžu být hráč. On byl chlap s kšiltovkou a já kluk, který jenom tiše zdravil a nemluvil.
I tehdy platila tátova rada: „Když vytrváš…“ Výdrž je minimálně stejně důležitá jako fotbalovost. Jsem o tom přesvědčený.
Potvrdilo se mi to právě v tom, že jsem několikrát musel pro jeden schod nahoru dva sejít. Jít se rozehrát do juniorky, po návratu ze Žižkova znovu odejít ze Slavie na hostování do Liberce. Byly to krátkodobě zdánlivě kroky zpět, ale dlouhodobě jednoznačně dopředu.
S Jindrou Trpišovským jsme u kávy sedávali docela často.
„Ještě vydrž, přijde něco lepšího,“ přesvědčoval mě a vytahoval své argumenty. „Budeme hrát Ligu mistrů, máš dobrý věk a pořád se i ve Slavii můžeš zlepšovat,“ opakoval mi trpělivě.
Už předtím jsem zamítl nabídky na přestup do Ruska. Tam jsem nechtěl já, nechtěla mě tam pustit ani Slavia. Budovali jsme něco nového, začínali jsme být úspěšní a věřil jsem Jindrově týmové cestě i tomu, že pro můj osobní rozvoj je to správné rozhodnutí.
Jenže po čase přišla Itálie.
Tři miliony eur za přestup už byla zajímavější částka a taková Atalanta Bergamo či Fiorentina rozhodně i zajímavější destinace.
„Počkej si,“ slyšel jsem znovu. „Přijde nabídka, kdy půjdeš za ještě větší peníze a tím bude i tvoje startovní pozice silnější. Teď jsi kapitán týmu, který hraje pravidelně v Evropě, a můžeš se vyhrát. Pak půjdeš jako úplně jiný fotbalista.“
Měl jsem a mám k Jindrovi i celému jeho realizačnímu týmu velkou důvěru. Právě v tom je jejich největší síla, že jim jejich hráči věří. Mají k tomu důvod.
Je to velmi specifický vztah mezi trenéry a svěřenci.
Na jednu stranu jsme se bavili úplně o všem. Začínali jsme u fotbalu a skončili klidně u aut a u rodiny. Mohli jsme si říct cokoliv naprosto lidsky a nikdy jsem z toho neměl pocit, že bych se bavil s nadřízenými.
Zároveň jsem ani na okamžik neztratil respekt.
Jindra umí tuhle hranici nastavit zcela přirozeně a každý ví, kam už zajít nesmí. Co se děje na hřišti je přesně v jeho režii. On má plán a jeho dodržení přináší úspěch celého mužstva. V zápase jsme pracovali, po něm se odměnili.
Třeba legráckami na téma mých přestupů.
Občas jsem si na oko postěžoval: „Kde já jsem teď mohl být!“ A on mi to po nějaké výhře zase vrátil: „Vidíš, teď by ses trápil někde v Itálii…“
Pravda je, že tehdy jsme našli ideální fotbalový svět, ve kterém všechno souvisí se vším. Dařilo se nám na trávníku, ale bylo to i proto, že jsme spolu byli rádi i mimo něj. Po každém zápase jsme celý tým seděli na večeři nebo alespoň na kávě.
Byli jsme spolu, protože jsme chtěli být spolu. Nikdo nespěchal pryč z kabiny, všichni jsme se tam cítili dobře a následně si byli ochotní pomoci i při hře samotné. Když to někomu nešlo, ostatní ho svým výkonem vytáhli zpátky.
Novináři i fanoušci obdivovali náš pohyb, rozebíralo se, kolik jsme naběhali kilometrů v Lize mistrů a byli jsme dáváni za příklad ostatním. Nemohla za to ale jenom mimořádná kondiční příprava, my běhali díky nastavení naší hlavy.
Trenér nás měl na své straně, a my pak byli schopní splnit všechno, co si přál. Jednoduše proto, že to vycházelo. Věřte mi, že to je na jednu stranu vlastně prosté, ale funguje to na všech úrovních. Pokud bychom měli běhat z donucení, nikdy nedosáhneme takových výsledků.
V takovém prostředí jsem se ani nemohl trápit, že na svůj velký přestup čekám.
Vždyť jsem nastupoval na Camp Nou!
Uhráli jsme tam remízu 0:0. Proti Barceloně, která měla Messiho, Griezmanna a další borce.
Užíval jsem si velké evropské souboje na slavných stadionech se slavnými soupeři, radoval jsem se z vítězství v domácí lize. O tomhle je láska k fotbalu, kterou cítí malé dítě, ale i dospělý chlap.
Radost ze hry.
Všichni trenéři říkají, že chtějí poskládat mančaft s charakterem. Jindra to ale dokázal v praxi. Vybral si spolu se svými spolupracovníky hráče, kterým věřil, a uměl využít naše silné stránky. Vycítil, kdo potřebuje být pod tlakem a kdo potřebuje klid na práci.
Kdo jeho metodám uvěřil a byl ochoten pracovat, dostal odměnu. Pro mě to byla nabídka z West Hamu. Za krásné peníze pro Slavii i Havlíčkův Brod jsem mohl jít do vytoužené Anglie.
A co víc, šel jsem tam připravený. V pozici, kterou mi trenér předpověděl. Bylo to ocenění pro nás oba.
Zkusil mi nasadit housle.
Dobře, tak my si tady hrajeme na parádičky…
V příštím souboji už jsem spoluhráči neuhnul. Šel jsem do souboje. A měl jsem míč.
I na tréninku jsem chtěl ukázat, že není v pohodě prohrát. Právě tady se může měnit mentalita mužstva. Pokud někdo chce hrát na krásu, dobře… Ale já si to líbit nenechám.
Radši si k sobě vezmu pět bojovných kluků proti pěti skvělým technikům, kteří to na tréninku hrají stejně dobře jako Ronaldo nebo Messi, ale v zápase se předvést nedokáží.
Zkusím svoji partu strhnout svým vlastním nasazením tak, abychom porazili pět klidně šikovnějších a hvězdnějších hráčů.
Jednou, podruhé vyhrajeme 5:0 a najednou se z parádiček stane boj o vítězství. Takhle začala moje snaha o přerod West Ham United.
Úplně jsem cítil, jak se mění atmosféra tréninku, najednou rostla soutěživost a intenzita jednotlivých herních cvičení se ještě stupňovala.
Už není v pohodě prohrát. Jsem na to upřímně pyšný.
Vybudoval jsem si ve West Hamu svou pozici, dostal od fanoušků ocenění pro hráče sezony, dal v ní deset gólů, poslouchal o zájmu dalších velkoklubů. Těší mě to.
Daleko důležitější je pro mě ovšem fakt, že jsme se změnili jako tým. Ze hry o záchranu jsme se stali mužstvem, které mohlo uspět kdykoliv. Dostali jsme se do evropských pohárů a získali si respekt těch největších klubů.
Tohle je pro mě úspěch. Když prohrajeme, najednou se všichni diví. Dřív to bylo normální, dneska překvapivé. A to je pro mě neskutečně cenné.
Stejně jako to, jak mě ostatní naši hráči berou. Vědí, že za mnou mohou přijít a popovídat si. Myslím, že vědí, že jim chci upřímně pomoci. Když se nedaří, když mají problémy s trenérem… Snažím se do jejich situace vžít, rozebrat ji.
S důvěrou ostatních pak mohu být jejich lídrem.
Chci, aby nepochybovali, že jsem vždy na jejich straně. Pomůže i taková maličkost, jako je mluvení na hřišti. Věc, která se zdá být až banální, protože se opakuje od žáčků, a přesto ji ve velkém fotbale nikdo moc nedělá.
Důvod je jasný. Každý má dost starostí sám se sebou a taky hraje trochu sám na sebe. Jakkoliv je fotbal týmový sport, tak na úrovni Premier League je i o individualitách. Výsledkem je, že vám na hřišti nikdo moc nepomůže. Poraď si sám.
Pro mě je výhoda, že z pozice záložníka hru dobře vidím a pomoci ostatním můžu. Taky jsem to nedělal automaticky, ale jako zelenáče mě o to zkušenější hráči v kabině Slavie vysloveně prosili. Od té doby jsem hodně komunikativní.
I obyčejné „záda zprava!“ vám v hledání správného řešení, na které máte desetiny sekundy, situaci hodně ulehčí. Vidím, že i tohle mi v Anglii pomohlo získat si pozici v kolektivu, fotbal není jenom o kopání do balonu.
Samozřejmě, umím i zařvat, když se někdo nevrátí. Hlavní je pro mě ale konstruktivní komunikace. Nevyčítám na hřišti někomu ztrátu míče, nepodařenou kličku. Na to je vždycky čas později, při výsledném hodnocení.
Ve West Hamu už dneska vím, že si parádičku nikdo nedovolí jen proto, aby zviditelnil sám sebe. Každý ji udělá jen ve chvíli, kdy může pomoct mužstvu. Jedenáct bojovníků. Jsme tým, všichni útočí, všichni brání.
„Good job!“ si dneska říkáme po vítězstvích.
Po zápase ani teď nemůžu spát. Jsem vzhůru třeba do tří do rána a přemýšlím o všech situacích, které se odehrály.
Vím, co jsem udělal dobře. Uvědomuji si, co jsem udělal špatně.
Nedá se proti tomu bojovat, je marné se snažit usnout. Mám v sobě tak silné emoce, že to nedovolí.
Pořád mám velké cíle a spoustu schodů před sebou. West Ham je v evropských pohárech, ale to přeci není naše finální destinace. Chceme jít dál, něco velkého vyhrát. Nepochybuji o tom, že na to máme.
Stejně tak nepochybuji ani o národním mužstvu. I tam jsem dřív sedával v koutě, rozkoukával se mezi všemi těmi borci. Teď je na mně, abych byl jedním z lídrů a společně s dalšími posunul reprezentaci zase o kus výš a pomohl těm, kteří jsou na srazu třeba poprvé.
Pořád mám v hlavě zápas s Nizozemskem na EURO, kde jsme ukázali naši skutečnou sílu. Myslím tu vnitřní sílu. Šli jsme do toho utkání s tím, že ho chceme vyhrát. Podařilo se to a tuhle náladu si musíme udržet a stavět na ní.
Vnímal jsem to jako svou zodpovědnost a s kapitánskou páskou ta role ještě vzrostla.
Neexistuje na světě klub, který by pro mě znamenal víc než národní mužstvo. Kdykoliv si ten dres vezmu do rukou, vidím sám sebe. Jako kluka, který obdivoval partu kolem pana Karla Brücknera. Hráče, kteří mi tu fotbalovou radost ukázali.
Pokud to jen trochu půjde, nikdy pozvánku na reprezentační sraz neodmítnu. Je to moje zodpovědnost k malým fotbalistům, kteří nám budou fandit. Je to můj přístup, kterého se chci držet.
Přeji si všem klukům i holkám jít příkladem jak na hřišti, tak i mimo něj. Každý máme jinou startovací čáru, ale věřím, že také každý může dosáhnout velkého cíle. Jestli můj příběh bude inspirovat aspoň jedno dítě v jeho cestě, bude to i pro mě obrovská čest a úspěch.
Jsou i dny, kdy nejsem sám o sobě přesvědčený, kdy se mi zrovna nedaří.
Přijde nová sezona, noví hráči a věci nejdou tak, jak bych si třeba přál. Tehdy se snažím znovu vrátit k tomu, co pro mě vždycky fungovalo. K tvrdé práci, k bojovnosti. K budování týmového ducha a vítězné mentality naší kabiny.
Vytrvalá dřina a nasazení se vždycky vrátí. V životě i ve sportu. Nepochybuji o tom, protože jsem se o tom sám přesvědčil.
Zároveň mám štěstí, že na ty těžké chvíle nejsem nikdy sám. Vždycky mám na své straně svou rodinu. Manželku, která je nejen skvělou mámou pro naše dcery, ale také stále osobou, které se vždycky svěřím. Vypovídám. Vím, že bez ní bych nemohl být tím, kým jsem, a moc si toho vážím.
Stejně tak děkuji úžasným rodičům, kteří mi byli vždy oporou. Po celý můj život se na ně můžu spolehnout. Jsou obrovskou součástí toho, jaký člověk jsem a také čeho jsem dosáhl.
A vždycky se také z chmurných fotbalových myšlenek vracím zpátky na plácek za naší zahradou, do futsalové haly v Chotěboři nebo ke studentskému týmu z Hanspaulky. Vzpomínám, jaké to tehdy bylo.
Na radost z podařené kličky, z hezké nahrávky.
Vždycky dojdu k tomu, že se musím usmát. Fotbal je nejúžasnější zábava, jakou jsem poznal. Zábavou byl tehdy pod lampami před internátem a zábavou zůstává i před desítkami tisíc fanoušků na olympijském stadionu v Londýně.
Uvědomuji si to, kdykoliv vstoupím na trávník a rozhlédnu se kolem. Těším se jako malé dítě, až rozhodčí pískne a rozehraje se zápas. Škoda, že už stíhám o víkendu jen jeden. Nejradši bych si nasadil masku a šel si večer za barák kopnout i teď. Jen tak. Pro radost.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází