Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Zbývala minuta do konce, vedli jsme o dva góly a Buffalo odvolalo brankáře. To byla přesně ta chvíle, aby trenér řekl moje jméno. Poslal mě na led, ať si ten závěr užiju.
To se tak dělává. Hráč, pro něhož je zápas z nějakého důvodu speciální, dostane za rozhodnutého stavu šanci zahrát si poslední střídání a třeba se i trefit do prázdné. A pro mě ten večer vážně speciální byl.
Vždyť jsem hrál svoje poslední utkání v NHL.
Skočil jsem přes mantinel jako už tisíckrát předtím a snažil se nedělat nic ukvapeného. Proud událostí si mě našel sám od sebe. Soupeř vystřelil, náš bek ránu zblokoval a letící puk si vzduchem razil cestu ke mně na levý mantinel. Buffalský obránce proti mně chtěl držet modrou čáru, tak mi hlavou problesklo, že si kolem něj kotouč jenom z voleje klepnu a pomažu si to sám na prázdnou bránu.
Ty jo, to by byl konec kariéry. Když jsem kdysi v Coloradu začínal na křídle vedle Joe Sakika a Milana Hejduka, povedly se mi hned při prvním startu dvě asistence. Tak teď to celé zakončím se vší parádou.
Poslední střídání, poslední dotek s pukem a gól…
Už začátkem léta 2016 jsem si dokázal představit, že to zabalím. Moje předchozí sezona ve Vancouveru patřila k těm, na nichž nejde hledat moc pozitiv. Byla jednoduše špatná. Co do mého využití v sestavě i získaných bodů. Ze třiašedesáti rok předtím jsem spadnul na sedmadvacet. Z jednatřiceti gólů na třináct.
Věk už jsem tehdy měl, se třemi dětmi bych taky rozhodně nemusel bloumat, čím se zabavím, ale ve mně přece jen ještě hlodal pocit, že nechci končit v tak zvláštním rozpoložení. Věřil jsem, že když mě někde dokážou využít ve správných situacích, ještě v sobě nějaký ten rok dobrého hokeje mám. Do toho se ozvali Coyotes. Zase. Klub, který mi už potřetí v pravý čas věřil, a já v jeho dresu ukázal, co umím.
Potřetí jsem se vrátil.
Tu sezonu jsme neudělali play off, nebyla nijak zázračná, ale z osobního pohledu pro mě dvacet gólů a pětapadesát bodů představovalo výsledek nad očekávání. Ještě jednou v mém případě totiž zaklaplo všechno, co mělo. Proto jsem už v průběhu roku cítil, že by byla škoda nepokračovat. Měl jsem představu, že v Arizoně prodloužím smlouvu, jenže tenhle plán vzal po změnách ve vedení rychle za své. V lize o mě ale byl zájem, a protože i rodina byla pro, podepsal jsem ještě roční kontrakt na Floridě. S tím, že je definitivně poslední.
I u Panthers jsem zpočátku hrál a byl hodně využívaný. Tak, jak jsme se předtím domluvili s manažerem. Přesto jsem brzy poznal, že už to nebude jako předtím v Arizoně, která sice taky měla mladý tým, ale my s Martinem Hanzalem a Shanem Doanem jsme v něm zastávali vůdčí roli. Tady jsem přišel někam, kde už bylo vytvořené jádro šesti, sedmi mladých kluků, na nichž bude mužstvo dalších deset let stát. Já byl jen starší zkušený doplněk, dílek do mozaiky. Tak jsem to i sám bral, jen jsem zjistil, že styl, jaký Panthers hrají, není úplně ideální pro šestatřicetiletého hráče, co je rád na puku. Lítalo se nahoru dolů.
Přesto jsem po dvanácti zápasech měl na kontě deset bodů. Bral jsem to víc jako náhodu než jako reálný obraz mé hry a pocitu na ledě, ale je jasné, že to bylo fajn. V půlce listopadu mě ale při prvním střídání v Los Angeles nešťastně trefil puk do obličeje, což mi přivodilo otřes mozku. Když jsem se do toho po dvoutýdenní pauze už už zase dostával, kolem Vánoc na mě sednul podivný virus a já deset dní nevylezl z postele. Než jsem se zase dostal do kondice, tým začal po slabším startu do sezony vítězit. Mladým klukům, kteří dostali šanci, to šlapalo.
Po mém návratu trenéři hledali způsob, jak mě do fungujícího týmu zařadit. Tehdy jsem udělal něco, co bych ještě pár let – možná i rok předtím – neudělal.
Řekl jsem, ať si se mnou nelámou hlavu.
Ať nechají sestavu, které se daří a o níž jsou přesvědčení, že je ta aktuálně nejsilnější. Ať chodí do zápasů kluci, kteří mají formu, a hlavně, ať mužstvo udrží vítěznou vlnu. Já že budu dál trénovat, abych byl připravený naskočit, kdyby někdo vypadl nebo by byla potřeba změna. Netlačil jsem na pilu. Uvědomoval jsem si, v jaké jsem situaci. Že jsem na úplném konci, ať se děje co se děje, a po dvou výpadcích v sezoně jsem cítil, že mladší hráči týmu pomůžou víc než já. Nemělo smysl, aby mě upřednostňovali jen proto, že už mám něco odehráno.
Viděl jsem sám sebe, když mi bylo dvacet. Taky se mi nelíbilo, že jsem musel ze sestavy kvůli někomu zkušenějšímu, přestože jsem věděl, že v dané chvíli hraju líp.
Ani ve stádiu kariéry, v němž jsem se nacházel, přitom nebylo jednoduché si připustit, že je někdo aktuálně lepší. Mám svoji hrdost. Ale taky ne zas tak velké ego, abych dělal problémy a stěžoval si jen proto, že nehraju. Spíš bylo na čase podívat se do zrcadla a být k sobě upřímný.
Překousnul jsem to. Řekl jsem si, že alespoň budu pomáhat mladým.
Tohle spojení se používá často a stalo se z něho oblíbené zaklínadlo starších hráčů, kteří už nemají tak výraznou roli. Že pomáhají mladším… Já rozhodně nejsem typ, který by za někým chodil a opravoval ho, jak má co dělat. Pokud se mě někdo zeptal, rád jsem mu poradil, co mně samotnému fungovalo, ale jinak jsem se nikam nenutil. Moje pomoc spočívala v něčem jiném.
Snažil jsem se jít příkladem.
Po každém tréninku v NHL zůstává na ledě déle skupina těch, kteří jsou aktuálně mimo sestavu, často mladí kluci čekající na svoji šanci. Absolvují navíc kondiční bruslení, které jim má vykompenzovat chybějící zápasovou zátěž.
Podstupují nezábavný, vyčerpávající dril.
Z trenérů jsem cítil, že jim je trochu hloupé nechat tam bruslit chlapa, co má v lize odehráno přes tisíc utkání a po sezoně končí. Hlavně asistent Paul McFarland, dvaatřicetiletý kluk, co nikdy nehrál NHL, z toho byl viditelně nesvůj, což jsem chápal. Sám se mi někdy snažil ulevovat, ať tuhle dřinu nemusím absolvovat, ale já mu říkal, že jsem pořád především jeden z týmu a zkrátka zrovna nehraju, tak budu dělat, co ostatní. Vždyť jinak bych se jim potom nemohl v kabině podívat do očí. Chodil jsem na led i ve dny volna, když bylo třeba střílet na gólmany, čas během zápasů jsem trávil s ostatními v posilovně a všechno jsem se snažil dělat tak, jak se po mně vyžaduje. Svým přístupem jsem se takhle pokoušel trenérům pomoct a mladým ukázat, že i tohle je nutné. Taky aby viděli, že když tu otravu může zvládnout šestatřicetiletej frajer, přece si ve dvaceti nebudou stěžovat.
Umím si představit hráče, kteří by na mém místě úlevy požadovali a dělali by zle, pokud by se jich nedočkali. Upřímně, sám bych pár let nazpátek asi nebyl takhle nad věcí. Vždycky jsem toužil být důležitým článkem týmu, trávit na ledě co nejvíc času, hrát rozhodující situace zápasů a mít zodpovědnost. Samozřejmě jsem ale zažil i situace a týmy, kde jsem nehrál tolik, kolik jsem podle mého měl, a koukal jsem na ně jinak než teď.
V tuhle chvíli už jsem si ale především nechtěl zkazit jméno kvůli tomu, že bych se posledních pár měsíců kariéry choval jako kretén. Jako že jsem něco víc.
Nebudu lhát. Samozřejmě, že jsem se do všech těch bruslení a posiloven musel nutit. Vnitřně mě ubíjely, už jsem je nemohl brát ani jako něco, co dělám s výhledem udržení fyzičky pro své další sezony. Přicházely momenty, kdy jsem si říkal, že snad i bude lepší, když skončím hned ze dne na den a nebudu protahovat to trápení. Ne kvůli naštvání, spíš mi bylo blbé brát peníze jen za trénování. Kvůli tomu mě přece v létě nepodepisovali. Cítil jsem, že stejně už nemám týmu co dát, tak proč si nepodat ruce a nerozloučit se.
Není ale důležité, co se děje ve vás, důležité je, co ukazujete navenek ostatním. A já si nakonec vždycky řekl, že je důležité, co svým jedním předávám okolí, jak mě v klubu vnímají. Skutečnost přece byla taková, že mě Florida Panthers platí za to, abych byl připravený a dělal, co se po mně chce, jedno v jaké jsem zrovna osobně fázi.
Abych byl správný profesionál.
I tohle totiž znamená být hokejistou. Takhle já vnímám profesionalitu. Klub si vás najímá proto, abyste mu byli k dispozici a on vás využil podle svého uvážení.
Nakonec jsem rád, že jsem v sobě našel sílu vydržet až do samého konce a chovat se, jak mi moje povinnosti velely. Přece jen jsem vnímal, že i za tohle mě poslední roky okolí v NHL oceňuje.
Všechno se mi vrátilo jeden dubnový večer.
Už týden dopředu se za mnou zastavil trenér, co bych řekl na možnost, že by mě na poslední domácí zápas základní části ještě vrátil do sestavy, když už nám o nic nepůjde. Tou dobou už jsem měsíc patřil jen mezi zdravé náhradníky, ale domluvili jsme se, že to doma proberu s manželkou a dám vědět. Nepovažuju se za bůhvíjak významnou osobnost v historii NHL, proto jsem necítil potřebu cokoliv o svém konci kariéry veřejně vyhlašovat dopředu, o mém rozhodnutí věděli jen lidé okolo týmu. Florida navíc zůstávala až do posledního dne ve hře o play off a bylo dost dobře možné, že to dotáhneme a já třeba ještě za pár dnů budu hrát skvělá utkání v pořádném tempu. Proto se moje případná rozlučka zase rychle upozadila. Ráno v sobotu, kdy nás onen zápas s Buffalem čekal, jsme si ale s koučem řekli, že se připravím, jako bych měl večer nastoupit. Situace se totiž vyvinula tak, že pokud v odpoledním utkání vyhraje Philadelphia nad Rangers, už ztratíme šanci na postup.
A já půjdu do zápasu.
Po obědě jsem doma sednul před televizi, a když po dvou třetinách Flyers vedli 4:0 a bylo jasné, že tohle už neztratí, lehnul jsem si. Usínal jsem s vědomím, že večer budu naposledy v životě hrát NHL.
Celé to pro mě mělo výjimečný význam už jen proto, že bylo zrovna sedmého dubna. Datum, kdy umřel táta, o čemž jsem psal ve svém předchozím příběhu. Nečekejte teď ale scénu, kdy se mi před očima míhaly všechny zážitky z uplynulých sedmnácti let. Tak jsem to totiž měl už předchozí dva roky skoro nepřetržitě.
Už po návratu do Arizony, kde jsem si původně myslel, že hraju svoji poslední sezonu, jsem si zpočátku snad v každém městě, kam jsme přiletěli, říkal, že se tam jako hokejista NHL už nikdy nepodívám. Nejintenzivnější to bylo v Denveru, sídle Colorada. Cestou z letiště na hotel se mi vybavovalo, jak jsem tam začínal. Stačil pohled z okénka na tu spoustu míst, která mám spojená s pocity, obrazy z minulosti. Zdaleka ne jen hokejovými. Vždyť jsem tam poprvé přišel v osmnácti letech.
Co jsem se přesunul na Floridu, rozjela se všechna tahle nostalgie nanovo. Tentokrát už definitivně.
Najednou jsem tak parkoval v hale, oblékal si výstroj, stoupal na led na rozbruslení, sedal si na střídačku, plácal si rukavicemi se spoluhráči v kabině, slyšel proslov trenéra a věděl, že… Že to je naposledy. Špatně se to popisuje, v daný okamžik totiž všechno kolem vás vypadá obyčejně, stejně jako vždycky, a já si navíc pořád opakoval, že to musím v první řadě odehrát nějak na úrovni. Sice už o nic nešlo, ale pořád se jednalo o zápas NHL, do něhož jsem naskočil po měsíci. Musel jsem se snažit, abych tam nebyl za blbce. Hokejově to sice i tak bylo o ničem, ale manželka a moji kluci mě přece jen ještě jednou mohli vidět na ledě.
A to je něco, za co jsem vděčný.
O první reklamní přestávce mě trenér poslal na led a na kostce se spustil medailonek oslavující moji kariéru. Vždycky se mi podobné ceremonie líbily, rád jsem byl u toho, když si někdo jiný mohl vychutnat ocenění za nějaký dosažený milník, výjimečný úspěch nebo když se loučil. Stejně jako rok nazpátek při tisícím zápase v Arizoně jsem se ale najednou jako ten hlavní, jako středobod všeho dění, necítil vůbec dobře. Rozhodně jsem si ty chvíle neužíval, jak by bylo bývalo třeba.
Lidi stáli, tleskali, další kluci mě plácali a já chtěl jen rychle všem mávnout a říct, že dobrý, že jdeme zase hrát.
Jako první ke mně přijel soupeř, Jason Pominville. Kluk, s nímž jsme hrávali ještě v juniorce v Shawiniganu. I každý další hráč Buffala, který se proti mně ve zbytku zápasu stavěl na buly, mi poblahopřál ke kariéře. Respekt k těm, co něco odehráli, je v NHL přirozená součást prostředí. Většina hráčů nekončí stobodovou sezonou, na vrcholu. Vždycky jdou výkonnostně postupně dolů, přesto si jich okolí váží za to, jak dlouho vydrželi. To byl i můj případ.
Po zápase ke mně měli přímo v kabině proslov trenér a generální manažer, stejně tak kluci. Nejdřív mluvil kapitán Derek MacKenzie, ostatní mi pak jeden po druhém přišli potřást rukou a předat dárky, co mi za kabinu pořídili. Všichni pak zmiňovali to, co já o pár řádek výš.
Ocenili, jak profesionálně jsem se choval. Jak jsem se postavil k situaci, do níž jsem se v posledních týdnech své kariéry dostal. Vedení i spoluhráči mi řekli, jak si mě za to váží.
Až právě tohle mě hodně zahřálo. To jsem dokázal vnímat naplno.
Tým hned odlétal do Bostonu na zápas, který se během zimy přesunul až sem na samý konec kvůli sněžné bouři, ale ten už se mě podle dohody netýkal. Nikam jsem tedy nemusel spěchat a s rodinou jsem v klidu vyrazil domů. Když šla manželka s dětmi spát, plácnul jsem sebou na pohovku, naladil kanál NHL, pustil sestřihy právě odehraných utkání a řekl si: „Tak. A je to.“
Tehdy to na mě najednou sedlo. Právě v tuhle chvíli jsem si uvědomil, co vždycky říkávali starší hráči. Že až na samém konci si člověk uvědomí, jak to všechno strašně rychle uteklo. Když jste v tom kolotoči a víte, že před sebou máte ještě třeba pět, šest let kariéry, blížící se konec nevnímáte. Spíš vidíte to moře zápasů před vámi, všechnu tu dřinu a cestování.
A jo, fakt to uteklo.
Je za tím spousta práce, každá sezona byla ohromně náročná, což si neumí představit nikdo, kdo to nezažil, ale v konečném důsledku ty roky vážně tak nějak propluly a najednou byly pryč.
Aspoň, že jsem byl na konec připravený. Že se jednalo o moje vlastní rozhodnutí, s nímž jsem byl vnitřně smířený. Já, bratři Sedinové a Patrick Sharp jsme byli čtyři veteráni, kteří ho udělali už s předstihem. Věděl jsem ale, že během léta k nám přibydou další, které k tomu donutí okolnosti. Skutečnost, že už je nikdo nepodepíše. To jsou pak daleko horší konce. Chcete hrát, trénujete celé léto, očekáváte, co přijde, a pak zjistíte, že už o vás není zájem, že nikde nedostanete smlouvu.
S takovou ranou je daleko těžší se vypořádat.
Přesto jsem ani já nezůstal úplně nad věcí. Pár dalších dní jsem měl zavařený telefon. Psala řada lidí, u nichž mi udělalo upřímnou radost, že se ozvali. To díky nim jsem byl najednou nucený přemýšlet o svém konci daleko víc, než jsem původně myslel. Až tyhle reakce oceňující moji kariéru, moje výsledky i mě jako člověka, pro mě z toho všeho udělaly dojemnou záležitost.
Ačkoliv jsem si už během sezony myslel, že jsem se vším srovnaný a nic mě nedokáže rozhodit, tehdy jsem poznal, že ne, že toho ještě budu muset dost vstřebat. Víc, než jsem očekával.
Zprávy chodily postupně, vždycky jsem si našel chvilku, abych si je pročetl a odpověděl.
Právě tohle, reakce ostatních lidí, hráčů, kteří toho hodně dokázali, nebo lidí z Česka, kteří mi celou dobu fandili, mi naplno ukázaly, co za mnou v NHL zůstalo. Scházely se mi už rok předtím po odehrání tisícího zápasu, a i tentokrát za sebou zanechávaly intenzivní pocity.
Bylo krásné si je číst.
Od té doby se mi sem a tam vybavují okamžiky. Zážitky. Pocity. Radost po vítězstvích. Cesty letadlem. Večeře s klukama na tripech. Příjezdy na hotel ve tři ráno, když je druhý den zápas, na který je třeba se připravit. Rozlámané vstávání, kdy na vás vaše tělo křičí, že je dobité a vyčerpané, a vy musíte zase na zimák. Záblesky, které ukazují, co to vůbec obnáší se do NHL dostat a vydržet v ní šestnáct let. Absolvovat sezonu za sezonou a udržet si svůj standard.
Sám pro sebe si v duchu vypíchnu i pěkné góly nebo situace, které se mi podařily. Uvědomím si, jaké těžké chvíle jsem překonal, přestože jsem si už myslel, že tohle fakt nezvládnu. A taky se mi pořád vracejí situace, kdy jsem nedal nějakou vyloženou šanci, přistihnu se, jak si v hlavě přehrávám, co jsem měl udělat jinak, než sám sebe okřiknu, že je to přece už úplně jedno. Že už mě žádná další netrefená prázdná brána nemusí strašit.
To je jako když se o prázdninách po konci školy probudíte s tím, že vás čeká těžká písemka.
Blížila se uzávěrka výměn, to pro mě bylo daleko podstatnější než trojciferný počet odehraných utkání začínající číslicemi 99.
Na jaře 2016 jsem se pomalu blížil k tisícovce, ale nechtěl jsem o ní mluvit, abych snad něco nezakřiknul. Mohl jsem se klidně zranit nebo mě mohli poslat do jiného klubu.
A já to jubileum moc chtěl oslavit právě v Arizoně. V organizaci, která pro mě tolik znamená.
Koncem února odsud ale vyměnili Martina Hanzala a další na řadě jsem měl být já. Končila mi nikterak vysoká smlouva, měl jsem dobrá čísla a tým byl mimo play off, takže se to nabízelo. Po předchozím roce ve Vancouveru mě přitom ani nenapadlo říkat si při vyjednávání kontraktu o no-trade klauzuli zaručující, že vás nemohou poslat jinam bez vašeho souhlasu. Kdo by mě taky chtěl, že jo… Předtím u Canucks jsem věděl, že mám daných osm klubů, kam bych mohl odejít, ale tady, pokud bych se měl stěhovat, neměl bych to pod kontrolou. Na zásluhy ani sentiment se v takovou chvíli nehraje, jestliže by Coyotes dostali dobrou nabídku, zkrátka by mi jen oznámili, kam odcházím.
A potom, co zamířil Hanzi do Minnesoty, to začalo být hodně reálné.
Za něho ovšem klub dostal dva vysoké výběry na draftu a historicky měl nadraftovaných hodně dobrých mladých kluků, takže mě přece jen nepotřeboval za každou cenu posílat pryč. Nedávalo by smysl za mě vzít třeba čtvrté, páté kolo výběru nebo jiného hotového hráče. To si radši nechali mě a Shane Doana, který byl v podobné situaci, aby sezona dopadla nějak se ctí a nedohrávalo se vyloženě jen na mladé.
Přesto jsem posledních pár dnů každé ráno vstával s pohledem na telefon, jestli se něco nesemlelo. Dobrá nabídka mohla na management dorazit kdykoliv. V den uzávěrky přestupů jsme měli trénink v Buffalu. Deadline končila ve tři odpoledne, náš trénink začínal v jednu a já ho absolvoval v nejistotě. Cítil jsem na sobě všechny ty kamery, které pro televizní zpravodajství snímají hráče, o nichž se nejvíc mluví v souvislosti s možným trejdem. Po tréninku jsem ještě hodinu do tří počkal v kabině, kdyby se něco přece jen stalo.
Ale žádný telefonát se nekonal.
Tak jsem se vrátil na hotelový pokoj a uvědomil si, že se konečně můžu pustit do příprav na to, co se bude dít kolem mého tisícího zápasu. Zbýval mi do něho týden. Začali jsme definitivně řešit slavnostní večeři a třeba i přílet bráchy a jeho rodiny na oslavu.
Nejdřív šestistý bod kariéry, pak spekulace o výměně, pak tisící zápas... Tehdy se toho seběhlo najednou během pár týdnů docela dost. Připadal jsem si jako středobod dění okolo týmu, což mi nebylo nijak příjemné, nic, po čem bych toužil. Proto když jsme po večeři v místním golfovém klubu seděli a klábosili s bráchou a staršíma klukama, co už třeba i skončili, ale ve Phoenixu si pořídili bydlení, najednou se mi ohromně ulevilo.
Konečně už zase bude klid.
Na oslavu jsem pozval celé mužstvo, což je běžné, ale i všechny pracovníky okolo včetně pomocníků kustodů a lidí z rozhlasu a klubových médií. Spousta z nich za mnou pak během večera chodila, aby mi poděkovali. Že prý byli na takovou akci pozvaní úplně poprvé. Mně přitom přišlo logické jim takhle dát najevo, že si jich vážím a že i oni jsou součástí mé kariéry.
Mladým spoluhráčům jsem hned po oficiální části připravené klubem řekl, že je mi jasné, že jsou nastartovaní jít někam ven a že děkuju, že přišli a nemusejí se vytrácet potajmu. Vždyť já býval úplně stejný.
Tenhle večer po zápase s Detroitem, kdy proběhl ceremoniál, mě ale víc než kdy jindy těšilo, jak báječně se všechno sešlo. Že jsem mohl strávit tyhle chvíle stále jako hráč Coyotes, a ne odehrát tisící zápas někde, kam mě před týdnem vyměnili.
Tohle místo bylo pro moji kariéru klíčové. Tam jsem se definitivně stal tím, kým jsem dnes.
Přesně si pamatuju, jak jsme volně kroužili ještě před začátkem rozbruslení v tréninkové hale ve Phoenixu. Periferně jsem viděl, jak ke mně jede asistent trenéra Ulf Samuelsson, a říkal jsem si, že se mi chystá vyčíst, jak moc se mi nedaří, co všechno dělám špatně a že moje pozice v sestavě oslábne. Tak jsem na to býval zvyklý z předchozích angažmá. Hlavně, ani bych se tomu nedivil. Hrál jsem hodně a gólů jsem zdaleka neměl tolik, kolik bych býval mít měl.
„Hraješ výborně, Wayne je spokojenej, drž to…“
Cože?
Tohle bylo něco, co jsem do té doby snad nikdy v NHL neslyšel. Rozhodně ne v takové situaci, v jaké jsem se nacházel. Byla to přesně slova, jaká jsem potřeboval. V dalších zápasech jsem to tam najednou začal sázet. Tehdy, v tenhle moment, se všechno otočilo správným směrem. Předchozí roky jsem totiž neustále chodil na video rozbory, kde se ukazovaly moje nedostatky, a jednotliví trenéři mi říkali, co nemám dělat nebo co mám dělat jinak.
Wayne Gretzky, nejlepší hokejista historie, který vedl Phoenx Coyotes v době, kdy jsem tam poprvé přišel, měl úplně jiný přistup. Chtěl po mně, ať hraju, jak umím. To on byl člověk, který moji kariéru pomohl zásadním způsobem posunout na úroveň, na níž jsem si sám věřil a jíž jsem od sebe očekával.
Už předtím v Chicagu jsem měl období, kdy jsme hráli s Martinem Havlátem a Michalem Handzušem a úžasně nám to klapalo. Jenže oba kluci se brzy zranili. Senzační start se mi povedl i na úplném začátku v Coloradu, kde jsem nastupoval s úžasnými hokejisty a myslel si, že ze mě bude druhý Milan Hejduk. Jenže jsem se stal obětí toho, že tehdejší Colorado bylo v podstatě all-star tým a mě jako mladého obětovali, aby s cílem útočit na Stanley Cup přivedli dalšího zkušeného hráče. V Carolině to nefungovalo, zvlášť když se vyměnil trenér, a Chicago obecně před lety nebylo tím atraktivním mužstvem, co teď. Připadal jsem si jako pěšák na šachovnici. Posílali mě sem a tam a všude se mě trenéři snažili změnit. Až ve Phoenixu jsem najednou mohl být sám sebou.
Díky němu a zvlášť díky Gretzkému mám dnes ve vizitce 1057 zápasů, 623 bodů, 284 gólů.
Je to hodně?
Je to málo?
To ať si každý zhodnotí sám a zasadí do historického kontextu. Sám si nejvíc vážím počtu utkání, přes tisícovku se dostalo za celé dějiny NHL jen něco přes tři stovky hráčů. Když vydržíte takovou dobu, nějaký důvod to mít musí. Přesto ve všech ohledech najdete i české hokejisty, kteří toho dokázali daleko víc než já.
Ale taky hodně těch, kteří toho co já, nedosáhli.
Bral jsem, že čísla na konci každé sezony jsou jejím věrným obrázkem. Byla období, kdy se nedařilo, i období, kdy všechno šlo s lehkostí. Ale na konci se všechno podtrhlo a sečetlo a výsledek udal celkový dojem ze sezony. Stejně to je s kariérou. Byly slabší roky i ty perfektní. A celkový stav ukazuje, jakou stopu jsem v nejlepší soutěži světa zanechal. V mé statistické vizitce to bude navždycky dohledatelné.
Pak je tu ale jiná věc. Lidské vztahy.
Možná to souvisí s tím, že jsem otec tří dětí, ale čím jsem byl starší, bylo pro mě podstatnější, jak na mě reagovalo moje okolí. Hřeje mě, když slyším, jak o mně mluví ti, kteří se mnou spolupracovali. Že o mně hovoří jako o pravém profesionálovi. Prošel jsem víc klubů, ale vím, že ať se vrátím kamkoliv, ve většině případů mě lidi rádi uvidí a já je. Nebude to ve stylu: „Ty jo, co ten tu dělá…“ Jsem přesvědčený, že jsem se nikde nechoval jako blb. Jsou přitom i hráči, kteří sice posbírali spoustu bodů, měli úžasné kariéry, ale ví se o nich, že nebyli úplně ideální parťáci. Já se za sebou snažil zanechat reputaci, která je pro mě daleko větším zadostiučiněním než všechny statistiky. Protože vaše čísla vždycky někdo překoná. Dřív nebo později se najde někdo, kdo dá víc gólů a posbírá víc bodů.
Svoji pověst ale máte jen jednu. Ta zůstává.
Jasně, s úplně každým všude nemusíte vycházet ideálně. V kabině je třicet různých charakterů a osobností, do toho trenéři, management, lidi okolo týmu. Ale jako profesionál musíte vědět, co si můžete ke komu dovolit a respektujete toho, koho máte. Děláte věci, které po vás chtějí.
Zároveň jsem si z herního hlediska vždycky dokázal hlídat to svoje, svůj kousek výjimečnosti, který mě v lize udržel. Nenechal jsem se změnit, přestože to po mně zpočátku kariéry chtěli. Snažili se mě třeba donutit hrát víc do těla, ale já si rychle uvědomil, v čem se odlišuju od průměru a v čem můžu vyniknout. Jsem hrdý, že jsem zůstal sám sebou a jasně věděl, čím můžu prorazit. Hodně kluků do NHL přijde s gloriolou střelců a tvořivých hráčů a nechají se přetvořit v obranné typy. Za pět let pak jsou z ligy pryč.
Já první půlku kariéry vydržel i věci, které mi mnohdy připadaly jako evidentní křivdy, ale přesto jsem se jimi dokázal prokousat. Z toho jsem pak těžil ve druhé části, sklízel jsem odměnu za svoji trpělivost a udržení vlastního směru. Zároveň jsem se snad dokázal učit ze svých chyb, protože kdo je opakuje, ten taky dřív nebo později letí.
Z gólů, které definovaly moji užitečnost, jsem měl vždycky ohromnou radost, ale spíš jen uvnitř. Nedával jsem ji tolik najevo, protože spolu s pocitem štěstí se ruku v ruce dostavila i úleva. Úleva, že jsem splnil to, proč v týmu jsem. Pokud jsem dával góly, dělal jsem, co jsem měl. Tenhle pocit u mě byl daleko intenzivnější než obyčejná extáze z toho, že jsem někoho z druhého týmu překonal.
Ten poslední gól jsem si ale hodlal vychutnat.
Věci se holt někdy nedějí podle scénáře, jaký si vysníme. Rozhodně ne při hokejovém zápase.
Praštil jsem do letícího kotouče tak, jak jsem zamýšlel. „Teď už mě nikdo nechytí,“ problesklo mi v ten okamžik hlavou, když jsem se chystal do toho kopnout a napsat stylovou gólovou tečku za svojí kariérou.
Jenže puk nemířil, kam měl. Milimetry. Chyběly milimetry, aby všechno bylo senzační.
Aby ten zatracenej černej kus gumy neproletěl nad plexisklem mezi diváky.
Místo do brejku zakončeného pohodlnou střelou do prázdné branky jsem se otočil směrem k trestné. Ve svém posledním střídání NHL jsem si odešel sednout na dvě minuty za zdržování hry. Jak jsem se uvelebil na lavici, rozesmál jsem se. Co taky jiného. Mimoděk mi při tom zabrousil pohled na druhou stranu hřiště na naši střídačku. Kluci se smáli zrovna tak.
Nebyl to ale výsměch pardálovi, který tam už beztak překážel. Byl to výraz kamarádství.
Čert vem ten gól. Tohle mi bude chybět nejvíc.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází