Petr Krátký

Z právě otevřené myčky v zázemí restaurace jde intenzivní, nepříjemné horko. Na pohodlí se tu ale nehraje. Je třeba vyndat čerstvě umyté nádobí a další várku talířů a příborů do ní naskládat. Co se tam zatím nevejde a hromadí se přede mnou v obrovském dřezu s ruční pumpou, čistím ručně.

Kolik tak může být? Dvě v noci?

Tak nějak.

Opakování těchhle činností mě tedy ještě pár čeká. Štiplavá pára oznamující, že další jeden mycí cyklus právě skončil, mě ještě párkrát ovane. Šichta, která mi začala v šest večer, končí totiž až v šest ráno.

Jsem tu už měsíc. A pekelně mě bolí hlava, protože strašně málo spím. V devět ráno musím být každý den ve škole, kde se učím anglicky. Hodiny máme do tří odpoledne a už jsem při nich párkrát i usnul, protože jsem se prostě v bdělém stavu nedokázal udržet.

Těch deset, patnáct dolarů, co si přes noc vydělám v nonstop restauraci, ale potřebuju. Bez nich bych neměl za co si dovolit ani to nejobyčejnější bydlení v hostelu a něco k snědku. A anglicky si ještě neumím ani říct o základní věci, takže jiná práce pro mě nepřichází v úvahu. Nějaké peníze, vydělané hraním fotbalu doma v Česku, jsem si sice přivezl, jenže ty tady v Melbourne na jihovýchodním pobřeží Austrálie rychle mizí.

Ani na chvíli ale nepochybuju, že jsem udělal správně.

V sedmadvaceti letech jsem sebral svůj život do vlastních rukou a rozhodl se začít odznova. Ne v jiném klubu. Ne v jiném městě v republice nebo snad kousek za hranicemi. Kdepak. Úplně jinde, na druhém konci světa při pohledu na mapu i ve vnímání sebe sama. Bez fotbalu. Pryč z prostředí, které se mi tak zprotivilo.

Přitom právě fotbal se nakonec zase brzy má stát tím, co mě přivede na cestu, která mi dává největší smysl. Která mě dodnes naplňuje a cítím, že ještě dlouho naplňovat bude.

Cestu, která mě od té horké myčky v noční kuchyni přivede k práci pro jednu z nejsilnějších organizací současného světového sportu. K práci, v níž přesně v tom, co mi jako hráči scházelo, můžu pomáhat někomu dalšímu.

K práci, která mě dělá šťastným.

Nic z toho by se nestalo, kdybych v létě 2008 neposlechl svůj vnitřní hlas a nesebral odvahu nastoupit do letadla směřujícího na opačnou stranu zeměkoule.

V Boleslavi to tehdy byla velká věc. Když jsme tři kola před koncem druholigové sezony na jaře 2004 porazili doma Pardubice, přímo na stadionu odstartovaly oslavy táhnoucí se nepřetržitě dobrých čtrnáct dnů.

Co na tom, že ještě bylo potřeba odehrát zbývající dvě utkání, která jsme už v notně rozjařené náladě úplně nezvládli. Historický postup do nejvyšší soutěže nám už nikdo vzít nemohl. Ještě teď si živě vybavím, jak tehdejší brankář Míra Miller vzadu v autobuse dospával předešlý večer přímo cestou na poslední zápas.

V Boleslavi jsem díky fotbalu získal kamarády na celý život, zážitky. A taky vědomí, že spousta lidí na nás nezapomene, přestože jsme nebyli nejlepší hráči. Byli jsme průměrní, možná ani to ne, ale jednomu městu, jeho fanouškům, jsme udělali ohromnou radost. A sobě taky, vždyť i pro mě to v nadcházející sezoně byla ligová premiéra. Mohl jsem si najednou na vlastní kůži užít zápasy proti Spartě – kterou jsme dokonce na Letné porazili – nebo Slavii, zírat ze hřiště na zpívající fanoušky Baníku na Bazalech. Při remíze proti Slavii na Strahově se o mně mluvilo v televizi jako o smolaři remízového zápasu, když jsem nejdřív nezabránil gólové akci soupeře a potom sám neproměnil velkou šanci. Kdekdo by to bral jako pech, ale já byl unešený, že vůbec můžu v takových diskusích být. Hrát na takové úrovni. Nastupovat s hráči jako Marek Kulič, Marek Matějovský, Radim Holub, Martin Abraham nebo Roman Bednář, kteří se buď dostali do reprezentace nebo aspoň patřili k ligové špičce.

Nádherné časy.

Ale taky doba, kdy nám sice za fotbal někdo platil, ale s profesionalismem naše podmínky měly pramálo společného. Nikdo po nás ani něco takového nevyžadoval a už vůbec nám neukazoval, jak takovým správným profesionálem být.

Měli jsme dobře odtrénovat nebo odehrát zápas, ale jen co jsme slezli z trávníku, nikoho jsme nezajímali. Neřešilo se, jak k fotbalu přistupovat, jak se starat o své tělo, o rozvoj svých dovedností, o nakládání s vydělanými penězi. Nebyli jsme ani na dohled tomu, jaký servis a informace v tomto ohledu mají dnešní hráči. Spousta kluků i proto vedle spadání do obecných norem alkoholismu trpěla i závislostí na automatech, na sázkách. Nešlo o jednotlivce, byl to všeobecně rozšířený fenomén. Já byl naštěstí osvícený, že mě tyhle věci nikdy netáhly, nikdy jsem netoužil vyhrát velké peníze. Aniž bych tušil proč, můj mozek mi říkal, že to je špatně. Spousta mých tehdejších spoluhráčů to ale takhle neměla a dneska nevědí, co se sebou. Nemají peníze, které prohráli, ani náplň života.

Hlavně, po každém zápase se vyráželo ven. Vždycky. Na diskotéky, do baru. Byla to úplně běžná součást fungování fotbalisty. Slýchával jsem dokonce hlášky typu, že do tý ligy se musíš propít, jichž se někteří kluci vyloženě drželi. Věřím, že za těch dvacet let je to dnes už jiné, ale za nás to tak prostě bylo. Alkohol patřil k fotbalu stejně jako balon nebo kopačky.

Patřil vlastně i k úplně běžnému životu. Vždyť u nás na vesnici chodil každý na pivo. Součástí každé rodinné sešlosti byla vyzvání typu: „Dej si…“

A dej si ještě jednu. Dělej. To je v pohodě.

Nechceš? Tak seš divnej, jinej a kolektiv tě začne odstrkávat, protože nedržíš partu. Nemáš možnost být jiný, tým odlišnosti netoleruje. A nic takového já nechtěl, jsem kamarádský typ, mám rád, když se společnost okolo mě baví. I proto, že v naší rodině to neklapalo a mamka s tátou se v mých osmi letech nepěkně rozváděli, jsem si o to víc pevné zázemí kompenzoval mezi spoluhráči v kabině. Byl jsem ten, kdo vždycky půjde s ostatními, jen aby byl součástí celku. Ten, kdo vždycky pomůže, kdykoliv někdo potřebuje třeba si jen pokecat. Neuměl jsem říct na cokoliv ne.

Ani na ten alkohol, přestože mě to vnitřně netěšilo. Vždyť už jen z čistě zdravotního hlediska to je špatně. Člověk špatně regeneruje, necítí se dobře, ničí si tělo i mysl.

Ale já prostě neznal nic jiného.

Od nějakých šestnácti jsem hrál v Brně třetí ligu, zatímco jsem bydlel na intru, a v osmnácti mě ještě se dvěma spoluhráči koupili do Mladé Boleslavi. Dvě stě padesát kilometrů od domova jsem dostal byt u stadionu a vychovávalo mě tamní prostředí.

Jestli mám ale nějakou silnou stránku, tak jsem v průběhu let zjistil, že je to vnímavost k nejrozličnějším věcem okolo sebe. Přirozeně vidím, jaký efekt má na lidi to, jak žijí. Kdo jak dopadá. Jak se mu vrací, když je emocionální a líný, a jak se naopak projevuje něčí tvrdá, tichá práce. Tyhle vzorce se mi někde v mé mysli ukládají, aniž bych něco sledoval vědomě. Vnímal jsem všechno už tehdy jako hráč, jen jsem nevěděl, jak to přesně použít.

Stále mi asi právě vzhledem k tomu v podvědomí vyskakovala otázka, že je třeba něco změnit. Radikálně. Nejen z fotbalové stránky, ale i té životní, jinak se stane něco špatného. Nestačí přestoupit někam jinam, musím opustit celou tuhle kulturu, tohle myšlení lidí okolo sebe.

Zrálo ve mně přesvědčení, že musím pryč. Někam daleko.

Popíšu vám přesně, při jaké situaci jsem si ten sval utrhnul. Na začátku zápasu s Budějovicemi na jaře své první ligové sezony jsem odvracel soupeřův aut, který letěl trochu za mě. Vyskočil jsem, odehrál jsem míč hlavou, ale další soupeř se snažil mě přehodit. A tak jsem zase vyskočil a v tu chvíli mi ruplo ve stehně. Prásk. Jako když zlomíte větev. V slzách jsem šel k zemi a hned jsem věděl, že to bude špatné.

Určitě na moje zranění mělo vliv i to, co jsem slyšel od lidí z klubu: Že jsem si na něho zadělal, když jsem den před zápasem dlouho seděl v autě, protože jsem jel dvě hodiny z domova z Moravy.

Jasně. Ale tohle stejně nebylo o jednom nešikovném pohybu na hřišti nebo dlouhé cestě za volantem.

Tohle byl výsledek příšerného životního stylu. Výsledek našeho tehdejšího každodenního fungování. Špatné životosprávy a mizerné komunikace o tom, co jako hráči máme dělat. Vždyť mně ani nikdo dopředu neřekl, že nemám na otočku jezdit domů, že to je risk. A přestože to v klubu věděli, nepřizpůsobili tomu aktivaci před zápasem, nezdůraznili důležitost pořádného strečinku.

Řešilo se jen to, kdy budu moct zase hrát, protože jsem patřil do základní sestavy. Zároveň jsem k uzdravení nedostal podporu a servis, jaké jsem potřeboval.

Výsledkem bylo, že jsem se vracel nedoléčený a hned šel do plného tréninku. V něm jsem blokoval centr z boku tou zraněnou nohou a rána balonem mi stehenní sval zase znovu natrhla.

Zatímco dnes existují programy, kdy se hráči po zranění připravují stranou týmu a jejich trénink se modifikuje podle druhu a vážnosti potíží, po nichž se vracejí, i třeba podle věku a pozice na hřišti, tehdy to tak nebylo. Byl jsi prostě součást kolektivu a doktor řekl, že už jsi dobrej, tak jdeš zase trénovat. Sám jsem o tomhle aspektu v té době neměl žádné vědomosti a ani jsem je od svého okolí nedostal.

Čistě podle vlastního pocitu jsem se ale tentokrát už naštval a rozhodl se, že potřebuju lepší péči. Díky kamarádovým známým jsem pak odjel rehabilitovat do Itálie, na kliniku do Pescary, kde se třeba starali o sparťana Míru Baranka po jeho autonehodě.

Vrátil jsem se do přípravy už pod novým trenérem Dušanem Uhrinem. V Nymburku jsme na začátek běhali a já na tom byl fyzicky parádně, patřil jsem do skupiny nejlepších. Přesto mě Dušan při jednom z běhů zastavil a říká mi: „Kraťas, ty pajdáš.“ Vysvětlil mi, že přetěžuju jednu nohu, protože podvědomě ulevuju té zraněné. A že musím začít zase úplně od začátku zvykat si na zátěž, jinak že se zase zraním. Dušan byl první, kdo mě kdy na takovou věc upozornil.

A samozřejmě, že jsem se brzy zase opravdu zranil.

Krátce nato Boleslav na mé místo podepsala jiného hráče a mě po uzdravení poslali na hostování do Brna.

Do Brna, které bylo kousek od místa, odkud jsem pocházel. To znamená, že jsem i tam neustále jen chodil s někým na pivo a pokračoval v šílené životosprávě.

Po návratu do Boleslavi jsem už většinu času trávil v béčku, kde si mě ale oblíbil trenér František Šturma, který se mnou jako první hodně mluvil, dával mi rady a když odešel do Liberce, zmínil se tam o mně. Vznikl z toho přestup, dostal jsem novou šanci.

Šanci, která vzala za své hned během úvodního dvojzápasu Intertoto cupu s kazašským Tobolem Kostanaj. U nich jsme uhráli remízu 1:1, doma jsme pak dostali 0:2, přičemž oba góly šly během prvního poločasu přes moji stranu. Měl jsem před sebou křidýlko, které mi moc nepomohlo s bráněním, a na mě se valil jeden útok za druhým.

O pauze jsem šel ze hry a v tu chvíli jsem v Liberci prakticky skončil.

Další měsíce jsem dostal velkou školu ohledně fotbalové politiky. Jak to vypadá, když nemáte agenta nebo nad vámi někdo nedrží ochrannou ruku. Byl jsem hráč, který přišel odjinud, v očích svých nadřízených jsem neobstál, a tak mě okamžitě odstřihli. Poslali mě do rezervy bez jakéhokoliv vysvětlení. Prostě jsem jednoho dne uslyšel, že zítra se mám hlásit na tréninku béčka.

Ale já jsem takový, že jsem se šel zeptat, co se děje. Jo, měl jsem špatnej zápas. Fajn, beru. Ale co s tím?

„Nejsme s tebou spokojení,“ řekli mi.

Super, a co mám teda dělat, abyste spokojení byli? Jak se mám zlepšit?

„Nic. Budeš v béčku a za půl roku ti končí smlouva…“

Péče o hráče absolutní nula. Tak jsem hrál za béčko, naštvanej a úplně bez energie, přičemž jsem okolo sebe slýchal, že tam nemám co dělat, protože herně patřím do ligy. Proto jsem se chodil na vedení ptát, čímž jsem se pro ně stal vyloženě nepohodlným. Stávalo se, že si mě třeba zavolali do kanceláře, aby mi oznámili, že jsem dostal pokutu deset tisíc. A mě zajímalo za co.

„Slyšeli jsme tě sprostě nadávat při tréninku.“

Na poslední tři měsíce jsem dostal sporttester, že mám každý den běhat na Ještěd a zpátky. Jen proto, aby mě při jakémkoliv vynechání mohli stáhnout o peníze za neplnění povinností.

Tehdy jsem ztratil poslední ideály ohledně fotbalu a české nátury. Odešel jsem hrát třetí ligu domů do Brna za Bystrc, ale novou šťávu jsem nenašel. To nebylo prostředí, které by mě nakoplo zpátky. Tam už se jednak ani pořádně netrénuje a o profesionálním přístupu se nedá mluvit vůbec, ale přestože v klubu byli fajn lidi, vědomosti, jak pomáhat hráčům k růstu, jednoduše neměli. Nikdo si nekladl otázky, jak kohokoliv posunout nebo co kdo plánuje do budoucna.

Ne. Přijď a hraj. A pokud zahraješ dobře, všichni tě mají rádi. Pokud ne, nikdo se s tebou nebaví.

Na tohle jsme byli všichni zvyklí, vyrostli jsme v tom. Jistě. Něco se musí změnit, takhle to dál nejde, zvonilo mi ale čím dál častěji v hlavě.

Jsem odmalička soutěživý, nesnášel jsem prohry, a naopak vítězství, kdy jsou šťastní všichni lidi okolo, mě úplně nabíjelo. Tenhle pocit se na dlouho stal mojí závislostí, ale tady už jako by se i jeho síla vytrácela. Namísto toho jsem přemýšlel, co vlastně můžu dělat jiného než fotbal.

Vystudoval jsem sice informační technologie, ale dálkově. Reálné vědomosti jsem neměl. Začínal jsem s tímhle oborem, když jsme dělali na 386kách, a ve chvíli, kdy jsem rozmýšlel své další směřování, už byly běžné laptopy. Bylo mi jasné, že v tomhle oboru se nemám šanci chytit. Máma mi radila, ať prostě zajdu na pracák, ale to jsem necítil, že chci. Nevěděl jsem, co bych dělal. Kopat potrubí jsem nechtěl, na kamion jsem neměl řidičák. Ani tohle ani žádné jiné zaměstnání, na které jsem si dokázal vzpomenout, se mi nejevilo jako moje cesta.

Cítil jsem jenom, že něco se musí změnit.

Kamarád, s nímž jsme hrávali v dorostu v Prostějově, už žil nějaký čas v Austrálii, a protože jsme zůstali v kontaktu, často mě tak lákal, ať přijedu za ním. Najednou, když už to s fotbalem spělo ke konci, jsem si uvědomil, že to by vlastně mohlo být řešení. Že mě to tam celou dobu táhlo. Přemýšlel jsem o Anglii, kam hodně lidí jezdilo pracovat, ale do toho mi vyskočila možnost Austrálie.

Tak jo.

Došel jsem do cestovní agentury s tím, že chci odletět. Na otázku kdy jsem odpověděl, že co nejdřív to půjde.

Nikomu jsem o svém plánu neřekl. Ani mámě. Ta se všechno dozvěděla, až když jsem dostal víza a koupil si letenku.

„Za týden odlétám do Austrálie. Potřebuju změnu,“ oznámil jsem jí.
„A kdy se vrátíš?“ ona na to.
„Nevím.“
„A co tam budeš dělat?“

To jediné jsem aspoň v hrubých obrysech věděl. Přihlásil jsem se do školy na studium angličtiny. A dál? Uvidím, co se naskytne.

Když mě ségra vezla na letiště, věděl jsem skutečně jen to, že v pondělí v devět ráno nastupuju do školy a kde pro začátek spím. Víc nic. Kamarád mi sice nabízel, že můžu zůstat u něho a že mi se vším pomůže, ale já nechtěl. Nestál jsem ani o to, aby mě vyzvedl po doletu. Chtěl jsem si všechno zařídit sám. Začít od nuly úplně doslova.
„Neboj, já tě najdu a dáme si kafe,“ napsal jsem mu.

Svůj dosavadní život jsem si sbalil do dvacetikilového zavazadla, kam jsem k oblečení přece jen přihodil i kopačky, a vyrazil jsem. V Melbourne jsem se potom jen zeptal na „bus city“ a počkal, kam mě zaveze.

Bydlel jsem v hostelu na pokoji s pěti dalšími lidmi, spal jsem s doklady pořád u sebe a „okej, okej“ bylo to jediné, jak jsem se dorozuměl. Nosil jsem s sebou anglicko-anglický slovník vysvětlující pojmy, a i po tom svém kamarádovi jsem chtěl, ať na mě před ostatními nemluví česky.

To jeho sestra mi doporučila restauraci, v níž jsem začal mytím nádobí na nočních směnách. A ani tam jsem si zpočátku neuměl cokoliv domluvit, než jsem si postupně po malých krůčcích zvykal. I díky tomu, že Austrálie je plná přistěhovalců, jejichž přízvuk není tak silný. Časem jsem se tedy stal runnerem, který z kuchyně podle lístečků nosil na stoly hotové jídlo a odnášel špinavé talíře. Teoreticky jsem se tak nemusel s nikým bavit, přesto vznikaly situace, kdy třeba někdo chtěl hořčici a já nedokázal reagovat, protože jsem mu zkrátka nerozuměl.

I díky tomu jsem se ale časem zlepšoval a posunul se i za bar, kde jsem umýval skleničky a zvládal už vyřizovat i jednoduché objednávky. Za dva měsíce jsem se pak díky vydělaným penězům mohl přestěhovat z hostelu do sdíleného dvoupokojového bytu.

Fotbal mi vůbec nechyběl, přesto měl zase brzy do mého života vstoupit. A to daleko silněji než kdy předtím.

S tím, jaké mám dnes vědomosti, mi je jasné, že s mými hráčskými charakteristikami bylo tehdy po zranění v Boleslavi těžké vrátit se na špičkovou úroveň. Nejen, že mi chyběla výjimečnost co do dovedností, nebyl jsem ale silný ani po mentální stránce. Rozumět těmto záležitostem tak, jako jim rozumím dnes, zanechal bych jako hráč výraznější stopu. Mít tenkrát vyvinutější mozek, mohl jsem ligu hrát třeba ještě dalších pět let, tím jsem si jistý.

V dané chvíli jsem ale nerozuměl tomu, co změnit, abych se ve svém věku dokázal dostat zpátky na top úroveň. Nebyl jsem tak vyspělý a neměl jsem nikoho, kdo by mě tím obdobím provedl a ukázal mi, co je třeba. Aby mi dal jasně najevo, že je tu pořád ještě možnost, jen je třeba udělat tohle, tohle a tohle. I proto mi něco chybělo, abych se stal ligovým fotbalistou déle než na fragmenty několika sezon.

Rozhodně jsem ale byl fotbalově dost dobrý na to, abych zaujal v páté australské lize.

Jelikož můj kamarád tam amatérsky hrával, po nějaké době mě vyhecoval, abych s ním zašel na trénink. Proč ne, aspoň si v klidu kopnu. Jenže tamní trenér, sotva mě viděl, za mnou hned zašel s otázkou, jestli jsem někde hrával.

Snažil jsem se ho odbýt, že to je jedno. Minulost. Jdem trénovat…

Ale on ne, že je na mně vidět, jak fotbal umím, a že by chtěl, abych za ně hrál. Já na to, že toho mám hodně, načež mi ale nabídl, že by mi dali třeba sto padesát dolarů za zápas. To mi zhruba vyrovnalo výdělek z jedné směny v restauraci, takže bych mohl pracovat o to míň, což už mi smysl dávalo po všech stránkách. Tak jo, souhlasil jsem.

Díky fotbalu jsem tak dostal možnost ubrat si práci v restauraci a o trochu víc odpočívat, což mělo vliv i na to, že mi do hlavy začala líp lézt i ta angličtina ve škole.

A najednou jsem dostal nabídku od týmu z třetí ligy. Místo sto dolarů za zápas už to bylo dvě stě. Brzy nato jsem už hrál druhou ligu a dostal se někam k pěti stům dolarů.

Fotbal, z něhož jsem byl doma znechucený a kvůli němuž jsem do Austrálie odjel, mi takhle během krátké doby pomohl v ní zakořenit. Získat si své místo. Síla fotbalu, toho mezinárodního jazyka, mi umožnila nebýt jen anonymním číšníkem, ale udělat si další známé a kamarády a vydělat si peníze, díky nimž jsem mohl začít fungovat trochu víc jako člověk.

Navíc na hřišti se mi začala vracet radost v takové míře, že to na mně bylo vidět. Pozvali si mě dokonce na zkoušku i do elitní soutěže, do Newcastle Jets. Měl jsem chuť, chtěl jsem do toho jít znova. Ukázat, co umím, v úplně jiném než našem prostředí. Psychicky odpočatý.

Jenže tady pohádka končí. Narazil jsem.

Přece jen jsem byl obránce na prahu třicítky, cizinec. Všechno hrálo proti mně. Musel bych být úplně odskočený, aby mě vzali. A tak mi to taky oznámili. Sorry, ale podepsat tě nemůžeme.

Bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát.

Tehdy jsem se zase rychle probudil z toho krátkého snu a naplno si uvědomil, že už nikdy nebudu hrát na top úrovni. Pokud jsem se na ni nedostal teď, tak už nikdy. Bylo to znamení, že moje vrcholová kariéra je definitivně u konce.

Vrátil jsem se do Melbourne do druhé ligy, kde mě po jednom ze zápasů zastavil tatínek malého fotbalisty, jestli bych prý jeho syna nechtěl jednou týdně individuálně trénovat. A že mi dá padesát dolarů na hodinu.

Padesát? Já dělám za patnáct na hodinu v restauraci, říkal jsem si.

Individuální tréninky dětí jsem od nás neznal, ale v Austrálii už tehdy byly běžné. Spočítal jsem si, že pokud je o mě zájem a dokážu si zajistit tři čtyři hráče denně, hodí mi to tolik, že už nebudu muset do restaurace. Tak moc jsem ale riskovat nechtěl, začal jsem restauraci a individuální tréninky mixovat.

V Evropě se to málo ví, ale klasický fotbal v Austrálii není tak velký sport jako jinde ve světě. Není na tak vysoké úrovni. Daleko větší pozornost diváků a médií tady má jeho místní odnož, což je něco mezi fotbalem naším a ragby. To mi tedy dávalo spoustu prostoru naučit zdejší děti něco, co jim jen tak někdo z místních nemá šanci předat.

Když jsem sám byl malý, táta, který fotbal miloval, mi dal skvělé základy. Učil mě různé triky, hru oběma nohama a nakoupil i VHSky s cvičeními od Coervera, nizozemského trenéra na individuální techniku. Ty v naší době měl kdekdo. V obýváku před televizí jsem si podle nich všechno zkoušel pořád dokola.

Driloval jsem se tak intenzivně, že si dodnes ta jednotlivá cvičení pamatuju – a svým prvním svěřencům v Austrálii jsem dával právě je. Vysvětloval jsem dětem detaily práce s balonem, z nichž byli jejich rodiče unešení, protože nikdo jiný to tam prý takhle nedělal.

Co je hlavní, ony se opravdu začaly zlepšovat.

Celá moje fotbalová školička ale byla strašně nestabilní. Caparti někdy přišli, někdy ne. I ti, kteří chtěli chodit pravidelně, to nestíhali kvůli tréninkům ve svých týmech. Situaci mi tak pomohl vyřešit můj klub, který mi nabídl místo trenéra kategorie U10.

Na to já, že nemám žádnou licenci, jen základní, co se u nás dostávala za odehrání určitého počtu zápasů v lize. A že tedy budu muset začít studovat, protože když už mám někoho vést, potřebuju aspoň vědět, co dělám. Tak jsme se domluvili, že studium licence mi klub zaplatí, ale místo toho nebudu dostávat odměnu za deset zápasů jako hráč.

Okej, to je fér. Vzal jsem to jako investici do sebe.

S notýskem na zapisování poznatků jsem se tedy vrhnul do studia u skvělého, energického svazového instruktora a mimoděk si tak stále zlepšoval i svoji angličtinu. S týmem jsme potom prakticky od začátku sbírali fantastické úspěchy jen díky tomu, že jsme trénovali lépe než soupeři. V klubu se mnou byli spokojení, rodiče zrovna tak, o to víc mě takový ohlas motivoval zajímat se o další a další detaily, abych byl ve své nové roli co nejlepší. Abych toho těm malým klukům dal co nejvíc. Vybavoval jsem si, co jsem měl na svých trenérech sám rád a co ne, a podle toho se snažil na své svěřence působit. Základem pro mě ale byla jasná týmová pravidla.

Pravidla, která platila pro všechny. I pro syna prezidenta klubu.

To jsem tehdy hráčům na začátku sezony řekl, že kdo nebude mít na trénink kopačky, nebude trénovat. Tráva bývala mokrá, hrozilo uklouznutí a zranění. Chceš hrát fotbal? Tak na to musíš být vybavený jako fotbalista. Aspoň ty nejobyčejnější kopačky si přece může dovolit pořídit každý.

A lup, prezidentův syn, jehož rodiče měli miliony, dorazil brzy jako jediný v teniskách. Jako by nic si začal kopat, ale já si ho zavolal a jestli ví, jaké je naše rule a ať jde za mámou, že dneska netrénuje. Za chvíli vidím, jak si to ke mně štráduje prezidentova manželka, za ní malej v slzách. Prý jestli to není moc, že nenechám malé dítě trénovat.

Snažil jsem se jí vysvětlit, proč to nejde a jaký signál bych tím vyslal ostatním. Ona se naštvala a odešla.

Prezident ale můj postoj chápal a ocenil. A jeho kluk už nikdy nezapomněl kopačky.

Čím víc jsem se snažil jako trenér posouvat, tím víc jsem zjišťoval, co všechno nám v klubu chybí. Vybavení, zázemí. Ani drobné věci neexistovaly. Začal jsem se tedy pídit, kde bych mohl pracovat v profesionálnějších podmínkách. Zajímalo mě, jak to vypadá třeba v Melbourne City, jednom z největších australských klubů, jehož akademie začínala až od jednadvacítky a pro kohokoliv zvenčí byla uzavřená.

Přes známého z fotbalového prostředí jsem se ovšem dostal k možnosti navštívit tréninky jejich juniorky. Vyslal mě tam i se striktními radami: Jdi tam v tolik a v tolik, s nikým se nebav, jen koukej a podávej balony.

Okej, fajn.

A tak jsem poděkoval za příležitost a objevil se jednoho dne v tréninkovém areálu, kde jsem pak skutečně jen podával balony a napouštěl hráčům vodu do lahví. K tomu jsem se díval na jejich trenéra, co s hráči dělá a jak komunikuje. Nejdřív jsem tam takhle chodil jednou za týden, postupně ale každý den, než jsem se osmělil a trenéra se zeptal, jestli mu můžu i s něčím pomoct.

A on, že můžu třeba postavit hřiště.

Paráda, tak jsem začal stavět. A protože jsem zvyklý dbát na detaily, dal jsem si záležet, aby byly lajny rovné, jako když střelí z pistole. Samozřejmě stejná barva kuželů v každé řadě. On si všechno odkrokoval a pochválil mě, že to je super. Tím jsem si u něho udělal oko a když viděl, že jsem v areálu denně, začali jsme se i víc bavit.

„Ty někde trénuješ?“ ptal se mě.
A já na to, že hraju za lokální klub a mám tam na starosti malé děti.
„Tak mi přijď pomoct i na zápas v kabině, jestli můžeš.“

Tímhle způsobem jsem se začal přirozeně zapojovat, a i hráči si na mě zvykali. Když bylo potřeba někoho do dvojice při cvičení, zaskočil jsem, po tréninku jsem si s nimi dal třeba bago nebo soutěž v břevínkách. Byla sranda sledovat, jak jsem se v jejich očích z někoho, kdo se jen ochomýtá kolem a podává balony, stával někým, kdo měl jejich respekt. Jak zpozorněli a ptali se, co to je za borce, tenhle Pýtr…

Vedle toho jsem si dodělal i trenérské áčko a zjišťoval, jestli bych se nemohl v City zapojit naplno.

Oni, že přímo v klubu práci nemají, ale že můžu dělat svazové fotbalové programy ve školách. S tím jsem souhlasil. A až tehdy jsem definitivně skončil i s posledními nočními směnami v restauraci, kde jsem samozřejmě dostával peníze cash bez papíru. Získal jsem tedy své první opravdu legální australské zaměstnání. Odpoledne jsme měli tréninky s mým mládežnickým týmem, po dopoledních jsem učil fotbalové základy postižené děti. Ty měly radost i z úplných maličkostí, jako že vůbec kopnou do balonu. Placené to nebylo nic moc, ale i tohle byl důležitý krok na celé mé cestě.

Hlavně jsem v sobě znovu objevil to, co mi na konci jako hráči scházelo: Chuť na sobě makat s vidinou, že je stále kam se posouvat. Že odtud, kde se právě teď nacházím, vede cesta někam dál. Výš. Pokud se budu vzdělávat a sbírat zkušenosti, můžu sám sebe lepšit a pomáhat i někomu dalšímu.

Fungoval jsem denně. Od rána do večera, nonstop okolo fotbalu. Nezastavil jsem se, ale bylo to tak správně. Cítil jsem se v rozkvětu.

Jestli jsem na něco neměl vůbec myšlenky, tak na návrat do Česka.

Proč taky?

Najednou všechno mělo smysl. Všechno to, proč jsem odmala hrál fotbal, proč jsem nebyl poslední roky doma spokojený. Věřím, že vždycky existuje nějaká cesta z dané situace za něčím lepším, něco se děje z nějakého důvodu, který se nám třeba ukáže až za delší čas. Možná mi to, co jsem zažíval v Boleslavi, Liberci a Brně, jen mělo ukázat, jak to nemá být. Mělo mě to přivést k odchodu do Austrálie, kde jsem si potřeboval uvědomit, že s hraním je konec, ale ve třiceti mám přece pořád spoustu času, abych se vydal jiným směrem.

Pro mě to znamenalo směrem trénování. Už jako malý kluk jsem do sebe díky fotbalu dostal vědomí, že když něco děláte pořádně a dlouhodobě, s trochou talentu se dokážete hodně posouvat. Tady jsem teď viděl, že ve svém řemesle, které znám, se můžu zase lepšit, i když v trochu jiné roli než dřív. Sotva jsem tohle pochopil, začaly se přede mnou otevírat obzory do té doby netušené. Vyplácela se mi i moje pracovní morálka, o níž jsem se vždycky mohl opřít.

I tak to trvalo nějakých pět let, než všechno i v Austrálii celé úspěšně zaklaplo.

Už jen proto, že jsem dlouho žil v nejistotě, jestli mi prodlouží víza. Austrálie je totiž zrovna v tomhle ohledu velmi přísná země. Rok co rok jsem toho tedy musel na úřadech spoustu prokazovat a platit velké peníze za oficiální žádosti, aby mě nevyhostili. Až za deset let, kdy jsem se několikrát i spálil ohledně různých zprostředkovatelů, se ze mě stal prakticky Australan a ulevilo se mi i v tomhle ohledu.

Mezitím jsem jednou třeba i odjel na několik měsíců na Nový Zéland vyčistit si hlavu, protože jsem nevěděl, jestli se vůbec budu moct vrátit. Tam jsem si mimochodem koupil balon, šel si zakopat do parku a díky tomu mě mezi sebe vzali lidi, co tam zrovna hráli fotbal mezi kuželkami. Přes ně jsem se postupně dostal až k Jitce Klimkové, Češce, která trénuje místní ženskou reprezentaci, a mohl se dívat na její tréninky s nároďákem, studovat její způsob práce. I to mi pomohlo ujasnit si, že se do Austrálie chci vrátit a pokračovat v tom, co jsem započal. Na tamním fotbale se toho totiž může spousta zlepšit a já osobně tomu můžu pomoct.

Nevím, jestli bych to v takové míře dokázal, kdybych šel zpátky do Česka.

Všechno, co teď mám, materiálně i z hlediska naplnění ze svého zaměstnání, jsem definitivně získal tím, že jsem se neštítil vzít práci zadarmo.

Když ze City odešel trenér jedenadvacítky, mně, který jsem se okolo rezervního týmu motal jako dobrovolník, nabídli jeho místo. S tím, že mě sice aktuálně nemůžou zaplatit, ale pokud budu chtít, můžu začít a uvidíme, co se stane po polovině sezony.

Já souhlasil.

Některé dny jsem potom doslova ani nespal, jak jsem svoji úlohu bral vážně a připravoval tréninky a veškerou práci s týmem tak, abych byl co nejlepší. Abych dokázal těm klukům ukázat, jak se hraje fotbal, ale zároveň jim i předal něco do života.

Původně jsem ani nevěděl, že City patří pod velkou společnost, která vlastní mimo jiné i Manchester City. Byli pro mě zkrátka jen špičkovým prvoligovým klubem. Čím víc jsem se ale dozvídal o tomhle propojení, o filozofii celé skupiny, kde se razí hlavně kreativita s balonem, cítil jsem čím dál větší nadšení, že můžu být u toho s takhle silným zázemím. Nezajímalo mě, že mi za to v danou chvíli ani nechodí peníze na účet. Díky tomu, že jsem do té doby nerozhazoval a stále dostával pár stovek za hraní v nižší soutěži, jsem měl z čeho žít. Dostal jsem ale hlavně přístup do kanceláří a k veškerému know how, to by stejně žádný šek nikdy nezaplatil. V 6.30 ráno jsem byl denně v kanceláři a v 6.30 večer odcházel. Když jsem zrovna nevedl trénink, neustále jsem něco studoval, připravoval, učil se. A měl jsem štěstí, že klukům v mém týmu se dařilo. Vyhráli jsme svoji ligu U21, což v konečném důsledku nic neznamená, ale určitý ukazatel to je.

Potom odešel i trenér béčka, a jelikož jsem měl nejvyšší trenérskou licenci a úspěch s jednadvacítkou, řekli mi, že jsou se mnou spokojeni a posunou mě na jeho místo na poloviční úvazek.

Fantazie. To už jsem mohl skončit i s hraním a soustředit se jen na koučování. Od té doby jsem byl v tréninkovém areálu teprve nonstop.

A rád, protože mě to dělalo šťastným. Ta možnost každý den být o kousek lepší. Dozvědět se zase o něco víc.

Jako hráč jsem nejkrásnější chvíle zažil při postupu s Boleslaví do ligy, potom už jsem ale nikdy nic podobného necítil. Ten pocit naplnění a radosti z každého dne se vrátil až tady. Taky se týkal fotbalu, ale vycházel z něčeho jiného. Z toho, že k prožitkům, jaké jsem tehdy měl já sám, pomáhám někomu dalšímu. Fotbal je nejlepší sport na světě a mě ohromně nabíjelo, že díky mé práci v něm někdo další může být lepší, než teď je. Dosáhnout víc, víc se toho může naučit.

Tohle si uvědomit je přece nádhera.

Zároveň to neznamená, že všichni musejí být úspěšní v té profesní rovině. Vůbec ne. Věděli jsme, že už jen z naší akademie to do prvního týmu dotáhne jeden, možná dva hráči. Ale co ti ostatní? Kde ti skončí? Procházeli nám rukama kluci od patnácti let, my s nimi mluvili o tom, co obnáší stát se profesionálním sportovcem, ale že je třeba řešit i osobní stránku. Aby byli použitelní pro běžný život, dokázali si najít partnery, dovedli se bavit, ale zároveň znali zdravou míru a dokázali se starat o svoje tělo. Co jíst a pít, co už ne, kdy a jak. Jak nakládat s penězi.

Je toho tolik. A je to všechno to, co mně během mého mládí chybělo, ať už ve fotbale nebo ze strany nejbližších. Proto mi dělalo vyloženě radost snažit se to teď vynahradit hráčům, s nimiž jsem pracoval. Klukům, kteří se v tomhle věku nevyvíjejí jen jako fotbalisti, ale hlavně jako lidé. Šlo mi o to ukazovat jim, že fotbal znamená daleko víc než jenom pořád vyhrávat. Ano, je to byznys, ale zvlášť v naší organizaci nejde jenom o konkrétní vítězství, ale je to o konstantní práci, která přinese ovoce v dlouhodobém měřítku. Klub je jako rodina, která se o své členy musí postarat, které záleží na tom, aby do něčeho špatného nespadli. Víme, že tohle všechno jednak prodlouží jejich sportovní životnost, ale hlavně je to udělá lepšími lidmi. Lidmi, kterým když vyjde profesionální kariéra, tak super, ale když to neklapne, tak pořád budou mít jiný plán. To, že někdo skončí kvůli zdraví, nedostatku talentu nebo kondici, neznamená, že nemá jiné kvality, které nemůže tomu prostředí vrátit jinak.

Měli jsme třeba v akademii kluka, který byl schopnostmi na hřišti fantastický, výjimečný, ale vinou spousty zranění jsme ho už v jednu chvíli museli odpojit od systému. Přesto dostal takový support, že při odchodu všem děkoval. Byl z něho dobrý člověk, který když si potom žádal o práci, dal mě jako referenci pro své budoucí zaměstnavatele. Skutečně mi potom volali, abych jim o něm něco řekl, což pro mě znamenalo strašně moc. Protože to ukazovalo, že okolí ti důvěřuje, jsi záruka toho, že ten kluk do sebe dostal správné hodnoty pro život.

Kdyby se o fotbalovém prostředí takhle přemýšlelo i u nás, spoustě lidí by to prospělo. Je to celé jen o komunikaci a o přemýšlení v širších souvislostech.

Signál, že se ve své roli vyvíjím správně, jsem po čase dostal i já. To když za mnou přišel ředitel, že se možná naskytne možnost práce v Indii jako hlavní kouč. A prý, jak bych se k tomu stavěl.

Nebylo to poprvé během mých let v Melbourne, kdy padla podobná otázka. Za každou takovou zmínku v souvislosti se svým jménem jsem byl rád, pokaždé jsem souhlasil, že to můžeme probrat detailněji, ale na moji práci to nemělo žádný vliv. Neupínám se k nadějím, ke svým povinnostem přistupuju každý den stejně a pokud něco dopadne, jsem potom alespoň příjemně překvapený.

Ale v tomhle případě se opravdu věci daly do pohybu a já najednou slyšel, že jsem v mixu kandidátů pro pozici trenéra v Mumbai City.

Jo, skvělý!

Stále bez jakýchkoliv nadějí, abych pak nebyl zklamaný, jsem si pečlivě připravil prezentace s ukázkou postupů, jakými pracuju. S úsměvem jsem to šéfům předvedl a zase se vrátil ke své denní rutině.

Nato přišel telefonát, že ze mě byli nadšení a berou mě.

Super. Ale stejně, pořád jsem z fotbalového prostředí zvyklý, že se cokoliv může podělat. Dostal jsem návrh smlouvy, probral všechno s manželkou, jestli zvládneme situaci, kdy budu já v Indii a ona v Austrálii, a nakonec se rozhodl, že do toho půjdu.

S tím, že taky můžu být za dva měsíce zpátky. Nastupoval jsem přece jen na místo po úspěšném trenérovi, po vítězství v lize, poprvé jako hlavní kouč… Nemuselo se to potkat, tým na moje metody nemusel zareagovat správně. Jediné, co jsem věděl, tak že jsem se předchozí roky právě na takovou příležitost průběžně připravoval. Abych byl ready, až jednou nastane.

Měl jsem sen, že jednou povedu svůj tým jako trenér. Věřil jsem, že se mi to jednou splní, jen jsem nevěděl kdy. A neočekával jsem, že to bude zítra. Protože tím bych akorát byl každý den ráno naštvaný, že se mi to ještě nepovedlo.

Radši jsem každé ráno vstával a těšil se na to, co udělám pro to, abych se splnění svého snu přiblížil.

Když ta šance přišla, ready jsem se opravdu cítil.

Přestože mi bylo – a je – jasné, že v téhle nové roli se zase musím dál učit a posouvat, věděl jsem od prvního dne, co dělat, s kým mluvit, na co se zaměřit. Tohle z vás potom ostatní lidi cítí. Že netápete, jste si sami sebou jistí.

Trvalo mi deset let, abych se do takového stavu dostal. Ale teď jsem v něm byl a měl jsem práci, o jaké jsem dlouho snil. Svůj tým s ambicemi uspět, který jsem si mohl utvářet podle sebe.

A jasně, já můžu být ready jak chci, ale mužstvu to na hřišti stejně nemusí klapat. Z jakéhokoliv důvodu. Tady ovšem do sebe všechno zapadlo a my se stali mistry.

Jenže víte co? Ta trofej, o té to vlastně není. To je jen odměna. Pro mě bylo podstatné, že jsem dál dokázal lidi okolo sebe posouvat. Nejen oni mě, ale i já je. Protože fotbal, to je pro mě ve všech rolích hlavně nástroj, jak lidem měnit životy.

Pojmenovat problém umí hodně lidí. Velká část z nich dokonce zná i řešení.

Jít a udělat, co je třeba, aby se problém vyřešil, už ale zvládne málokdo.

Připadá mi, že tenhle vzorec vídám všude okolo sebe. Kdybych ho měl vztáhnout jen na fotbal, tak si představte třeba situaci, kdy trenér řekne hráči, že je pomalej. Kolikrát kdo něco takového slyšel?

„Super, díky. A co s tím?“ měl by se pak ale hráč zeptat.

Na nás trenérech je danému hráči říct, že tedy potřebuje dělat to a to cvičení. Že víme, co s tím, a bude to trvat takový a takový čas a během něho zrychlí. A pokud to dělat nebude, tak nezrychlí. To je pojmenování problému, nabídnutí řešení a na konci je za vším jen a pouze práce. Postupy jsou často docela jednoduché, stačí k nim základní znalosti, ale nejtěžší je zvládnout ten poslední krok. Odhodlat se něco skutečně udělat a dát tomu čas.

Já chci být tím, kdo problémy pomáhá řešit. Už jen proto, že sám jsem ten svůj životní pojmenoval a vyřešil.

Protože vyřešit se dá cokoliv. Cokoliv.

Jedno kolik ti je, kde se zrovna nacházíš. Z každé situace, která vypadá sebehůř, existuje cesta ven. Nemá cenu v ní zůstávat, patlat se v tom, co a jak se stalo. A jo, často to bolí. Bolí to všechny. Máme stejné svaly, mozek, city. To je normální. Pocity jsou normální, ty nemáš jenom ty, má je každej. Ale důležité je, jak s nimi pracuješ. Jestli se na všechno podíváš z té lepší stránky.

Něco se podělalo? Okej, tak to spravíme. Jaké jsou možnosti? Jak dlouho to řešení bude trvat? A když si vyhodnotím, že něco opravdu změnit nejde, tak fajn, tak to tak prostě beru a nemá cenu se tím trápit. Je přece lepší být v pohodě s nějakým stavem věcí, než s tím samým zůstávat naštvanej. Naše energie se šíří. Tím, co vyzařujeme, si tvoříme své okolí. Jakmile člověk začne k životu přistupovat z pozitivní perspektivy, začnou se před ním otevírat nové a nové možnosti.

Hodně lidí si přitom štěstí spojuje s penězi. O těch to přitom vůbec není. Ty přijdou samy, když děláš věci dobře. Kdybych já přemýšlel o své práci jen skrze peníze, speciálně na začátku, moje cesta by mě zavedla někam úplně jinam.

Co jsou to peníze? Hlavní přece je, aby sis život užil. A to neznamená, že musíš být každý den šťastný. Vůbec ne. To by tě přestalo bavit. Všechno zevšední, i pocit, že je všechno skvělé. Proto nám život hází pod nohy překážky. Aby nám to udělal trošku zajímavější.

Tohle všechno tvrdím z pozice, kdy zdaleka nejsem za vodou. Profesně ani finančně. Vždyť z funkce, v níž teď jsem, mě můžou zítra vyhodit. Během jediného dne nebudu mít práci ani příjem, to se klidně může stát. Ve fotbale možná víc než kde jinde. Ale stejně, člověk do toho i s tím jde. Ví, že v životě nastanou i špatné okamžiky. A taky ví, že nezáleží na tom, co ho potká, ale na jeho reakcích na jednotlivé události. Na tom, jestli se nepoloží, když to začne být zrovna trochu těžší.

Tak co? Tak začnem znova, i když se všechno podělá, ne? It’s okey. Musíme se poučit z toho, co se nepovedlo, podívat se pravdivě do zrcadla a jdeme do toho znova.

Naučit se uvažovat takhle je změna, jaká jde udělat všude, protože vychází jen z vás, z vaší vlastní hlavy. Nemusíte k tomu zrovna odletět do Austrálie, přestože se třeba v okruhu mých známých právě tenhle světadíl stal symbolem nového začátku. Měl jsem hlavně zpočátku hodně telefonátů s otázkami, co mají lidi udělat pro to, aby přiletěli, že taky chtějí změnu… Ale nikdy nepřiletěli. Nenašli odhodlání se do toho opravdu pustit. Vždycky se našlo něco, proč to nešlo.

Jasně. Když už sám dopředu víš, že něco nejde, tak je to těžké.

Jde to. Ale musíš pro to něco udělat. Ty a nikdo jiný. Všechno je possible.

Zároveň někteří lidé od nás na tu štreku napříč zeměkoulí sice nakonec vyrazili, ale brzy se zase vrátili, protože to je prostě daleko. Daleko od všech a kvůli časovému posunu je složité si jenom zavolat.

Tak to holt je. Ty okamžiky naplnění a radosti mají svoji cenu. Ono jestli to totiž vypadá, že je u mě všechno zalité sluncem, tak to ani náhodou. Už jen sama cesta před lety na letiště, kdy jsem nevěděl, co bude, nebyla příjemná. Těšil jsem se na nový začátek, ale zároveň jsem opouštěl mámu a všechny blízké. Rodina mi pomohla při mých pochybách. V čase, kdy jsem odjížděl, byla zrovna babička z tátovy strany v nemocnici. Když později umřela, nevěděl jsem, jestli se mám vrátit na pohřeb. Slyšel jsem ale, co jsem slyšet potřeboval: „Tady už nic nespravíš, nejezdi.“ Druhá babička umřela nedávno a zrovna tak jsem cítil, že bych s rodinou měl být, ale místo abych jim pomohl se s tou ztrátou vypořádat, jsem na druhé straně světa. V Česku jsem se od svého odjezdu ukázal až po patnácti letech, kdy jsem tam vzal svoji ženu, aby viděla, odkud pocházím. Jinak nebyl důvod. Mamka za mnou přijela na návštěvu až po pěti letech. Když Austrálii viděla, sama mi tehdy řekla, že pokud se nemusím vracet, ať se nevracím.

Nebudu. Proč bych to dělal? Od chvíle, co jsem dorazil, jedu nonstop, pořád se rozvíjím, pořád mě to baví. Není to pro mě unavující, protože dělám, co dělat chci, a mám kolem sebe pozitivně naladěné lidi. S tím, jak jsem se rozvinul, se svým současným mozkem, bych se měl dobře i v Česku. Ale naopak, bez toho, co jsem prožil na druhé straně světa, bych nikdy nebyl takový, jako jsem dnes. Za to budu Austrálii navždycky vděčný.

Austrálii i sám sobě.

Protože když jsem před lety cítil, že se něco musí změnit, dokázal jsem udělat to jediné, co pro to bylo třeba: Změnu. Změnu ve svém životě. A udělal jsem ji já, nespoléhal jsem na nikoho a nic jiného.

Tahle možnost tady vždycky je. V případě každého z nás. I když se zdá, že žádnou nevidíte, vždycky tam je. Jde pouze o to, aby člověk jen nepojmenovával problém.

Je třeba začít pracovat na jeho vyřešení.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází