Pavel Šulc

Kdykoliv mi ty záběry z našeho zápasu na Spartě v únoru 2022 dneska vyjedou na TikToku, říkám si to samý, co asi tehdy lidi u televize: „Ty kráso, co jsem dělal…“

V první šanci, kdy mi poslal Buchyč točenej balon ze strany a ocitnul jsem se sám před brankářem Holcem, jsem prostě chtěl střílet do jeho protipohybu. Je taky třeba vidět, že mi to dobře chytil, předvedl fantastickej zákrok. Stane se.

Jenže pak se to odkoplo, balon zpátky na půlce vybojoval Lukáš Kalvach a dal mi ho doprava do sprintu.  Šel jsem prakticky sám a viděl, že Kalvy mi běží po druhý straně. Běží a křičí si o přihrávku zpátky. Tak jo, tak mu ji narýsuju do prázdný…

Ale já mu to dal dlouhý!

Hned jak se mi míč odlepil od kopačky, jsem věděl, že jde o krok před Kalvyho. „Ty vole ne!“ blesklo mi hlavou. „Ať to stihne. Prosím. Prosím!“

Nestihnul.

Ale pořád jsme aspoň byli na balonu. Bogy – Jean-David Beaugel – zakončoval a mně jeho odražená střela praštila do břicha. „To už prostě musím dát. Musí to bejt rána,“ křičel jsem v duchu sám na sebe. Ale pak už vidím jenom, jak trefuju Holce do nohy a všechno je v pytli.

Kluci se drží za hlavu, já se držím za hlavu. Nikdo z nás nechápe, jak je možný tohle podělat.

Všechno se seběhlo hrozně rychle. Střídal jsem na posledních deset minut, kdy jsme na Letný drželi vedení 2:1. Když jsem pak chvilku před koncem základní hrací doby zazdil tyhle tutovky, modlil jsem se, ať to aspoň už udržíme do konce. Jenže v nastaveným čase přišel sparťanskej roh, Adam Hložek hlavičkoval a šup – 2:2.

Bylo mi příšerně. Se závěrečným hvizdem jsem utíkal do kabiny, abych se s nikým nemusel bavit, a hned jsem věděl, že tohle není jenom obyčejná situace, kdy člověk spálí velkou šanci.

Tohle je špatný. To se se mnou potáhne.

To léto mi bylo sedm a babička s dědou vzali mě a o sedm let staršího bráchu do Chorvatska k moři. On po návratu onemocněl, zdálo se, že chytil klasickou angínu. Pamatuju si den, kdy jsem šel ven za kamarády a viděl jsem na bráchu do obýváku, kde ležel, aby mě nenakazil.

Jenže když jsem se vrátil domů, dozvěděl jsem se, že je Páťa v nemocnici.

Cože? Nechápal jsem. Proč?

Prý se vzbudil a nemohl se hýbat. Brrr… Kdykoliv na to pomyslím, děsí mě jen samotná myšlenka, jak se asi cítil, když se tohle stalo.

Hlavně, nikdo dlouho nedokázal přijít na to, co s ním vlastně je. Mně jako malému děcku už pak vůbec nevěděli, co říct. Jak mi vysvětlit, že z mého bráchy, s kterým jsme i přes věkový rozdíl pořád společně blbnuli a sportovali, je najednou z hodiny na hodinu jen ležící tělo.

Tou dobou jsem někdy začal jen tak bulet. Prostě mi bylo smutno z pomyšlení, jak asi bráchovi zrovna je. Chtěl jsem být u něho. Hrát si s ním tak, jak jsem byl odmalička zvyklý. Ne se strachovat, jestli se ještě někdy vůbec uvidíme.

O tom, co ho potkalo a co na mě mělo v dětství ohromný vliv, vyprávím z jediného prostého důvodu: Když se mě dneska někdo zeptá na můj vzor, odpovídám bez váhání, že to není žádný z velkých fotbalistů.

Je to můj brácha.

Kvůli covidu mohlo být tenkrát na té Spartě na tribunách jen tisíc diváků. I proto ho naši sledovali doma u televize.

Jak jsem nedal gól ani z jedný z těch obřích šancí, táta prý začal řvát na celej byt, že to je v pr... A jak Sparta vyrovnala, okamžitě to vypnul. Už se nemohl dívat dál.

Protože on moc dobře věděl, že tohle není poprvé.

Do Plzně jsem se v zimě po svých dvacátých narozeninách vracel po hostováních v Opavě a Budějovicích, kde jsem už jako mladej hrál ligu, což bylo super. Ale Viktorka tou dobou nebyla v topu. Pod trenérem Guľou jsme měli parádní tréninky i přípravu u videa, ale nedokázali jsme nic z toho promítnout do výsledků na hřišti. Nešlapalo to. V tomhle období jsem začal nastupovat, často v základu. Hned z mých začátků mi v paměti zůstal zápas v Karviný. Jako favorit jsme tam hráli jen 1:1, přičemž já měl dvě jasný zakončení po přihrávkách Ba Louy, který mi gólman vyčápnul. Nebojím se říct v obou případech zázračně.

Stejně se to se mnou od tý chvíle trošku vezlo.

Na začátku další sezony jsem pak nedal tři obrovský šance proti Slovácku. Jednou jsem se nechal na poslední chvíli obrat obráncem, potom jsem chtěl tváří v tvář Nguyena prostřelit mezi nohy. Věřil jsem si, ale netrefil jsem se přesně. A nakonec jsem před prázdnou bránou nastavil nohu, ale balon mi spadnul na kotník a já přestřelil. To se prostě stane. Jenže už tenhle zápas a moje neproměněný tutovky se řešily i v TIKI-TAKA. Štvalo mě to, přehrával jsem si v hlavě, co jsem měl udělat jinak, ale tenkrát jsme naštěstí aspoň vyhráli.

Přitom celá tahle sezona začala dobře. Pomohl jsem v předkolech Konferenční ligy, kdy jsem hrál v základu a dal jsem gól Brestu. Ale když jsme potom vypadli v prodloužení se Sofií, jako by se všechno začalo lámat. Odešla mi forma, nehrál jsem, jak dovedu, nedával jsem góly. A při prohře v Hradci 0:1 jsem šel ze hřiště o poločase. Od tý chvíle jsem se už na hřiště podíval jen jako střídající. Do toho jsme hráli jen ligu, takže nebylo pořádně jak se dostat do tempa. Trenér neměl důvod měnit sestavu, když se týmu dařilo.

Do toho Sparta. Hřebík do rakve mýho sebevědomí.

Fakt už cestou do kabiny mi bylo úplně jasný, co tohle spustí. Tím, že jsme ještě v úplným závěru přišli o výhru s přímým konkurentem v boji o titul a já to měl na noze… Třikrát na noze, to se prostě logicky rozebírat muselo.

Kluci v týmu na mě byli naštvaní. Ne, že by mi někdo vyloženě nadával, ale z jejich pohledů a chování mi bylo všechno jasný. Ani trenér mě na tiskovce úplně nepodržel. Mluvil v tom duchu, že o výhru nás připravily moje neproměněný šance. Chápu, že i jemu pracovaly emoce a nemá cenu se v tom po letech babrat. Ale že bych od něj tenkrát cítil kdovíjakou podporu, se prostě říct nedá.

Hned v kabině za mnou aspoň přišel náš náhradní brankář Aleš Hruška, jeden z nejstarších kluků v týmu. V tu chvíli žádný slova nic nezmění, já sám věděl, že jsem to posral. Byl jsem naštvanej sám na sebe. Ale stejně mi Aleš pomohl. Nejenom v tuhle chvíli, dlouhodobě fungoval jako můj štít před zkušenějšíma spoluhráčema. I večer mi pak ještě psal, ať všechno vypnu, nic nečtu a nevzdávám se a makám dál. Že se to otočí.

V autobuse sedávám vepředu, takže jsem se jenom zabořil na svoji sedačku a nedíval se doleva doprava. Stejně mě drásalo už jenom to ticho, jak ostatní procházeli kolem mě. Pak jsem za jízdy slyšel, jak se o tom baví. To teda není nic neobvyklýho, vždycky se cestou ze zápasu rozebírají situace ze hry. Ty špatný i ty povedený. V tuhle chvíli jsem to ale prostě jenom nechtěl slyšet zas a znova. Navíc – bylo to tentokrát přece jenom jiný. Cítil jsem, že jsem kluky fakt naštval.

A tak jsem brečel. Celou cestu z Prahy do Plzně jsem brečel.

Nedokázal jsem dostat z hlavy ty jednotlivý situace. Proč? Proč jsem nestřílel líp? Proč jsem nepřihrál o kousek dozadu…

Sednul si ke mně na chvíli Rukáv, náš fyzio Michal Rukavička. Taky se mě snažil povzbudit. Bylo to od něho hezký, ale stejně jsou všechno v takovýhle situaci jenom prázdný řeči. On i já jsme věděli, že nic nezmírní realitu. A ta byla jednoznačná: Mužstvu jsem to zkazil.

Volala mi mamka, kterou zajímalo, jak je jejímu klučíkovi. Nechtěla, abych byl smutnej. Je zlatá.

Zároveň jak jsem vzal do ruky telefon, svítilo mi jenom na Instagramu asi pět set zpráv. Nadávky, výhrůžky zabitím a podobný kecy. Lidi si asi myslí, že my to na tom hřišti děláme schválně, nebo co. Příšerný. Do toho sparťanský fanoušci, který si ze mě dělali srandu. Tomu jsem se aspoň v tý chvíli i zasmál. Protože ti byli tou dobou tak zoufalí, že měli radost aspoň z mýho nezdaru.

Na pár z těch zpráv jsem kouknul, ale vůbec nemělo smysl je číst. Všechno jsem okamžitě smazal, ani jsem to už dál neotvíral.

A už v tu chvíli jsem si říkal: „Počkejte, vy ****, já vám ještě ukážu.“