Martin Hanzal

„Come on, let’s go, guys!“

Ruch kabiny začíná zase sílit. Tak jako vždycky, když se přestávka chýlí ke konci a hráči si znova nasazují helmy, rukavice a někteří zase natahují i dres přes vestu, kterou ze sebe předtím na chvilku shodili. Povzbuzují se, hecují.

Den před Vánoci 2018 to není jiné než obvykle. Hrajeme doma v Dallasu proti Islanders a za pár okamžiků má začít druhá třetina za stavu 0:0. Koncentrace je maximální.

„Go! Go! Go!“ ruce sevřené v pěst bouchají o sebe, v řadě jeden za druhým všichni z týmu směřují k ledu.

A já…

Já ležím na masérském stole, tohle všechno částečně slyším zpoza pootevřených dveří a přes chodbu. Prohlíží mě doktor a já si odmítám připustit, že jsem právě odehrál svoji poslední třetinu v NHL.

Odmítám si připustit, co přitom tak nějak podvědomě vím. Tohle je prostě konec. Už to nejde dál.

Začátkem prosince jsem se vrátil po své třetí, nejnáročnější operaci páteře a říkal si, že už to bude dobrý. Záda jsem pořád trošku cítil, ale bral jsem, že je to jen přirozená zatuhlost, kterou postupně rozhejbu.

Šest zápasů jsem zvládnul, cítil jsem, že se zase začínám dostávat do tempa. V zápase sedmém, po posledním střídání krátce před koncem první třetiny, úplně běžném, rutinním střídání, jsem odjížděl z ledu a ve zlomku vteřiny to tu bylo zase. Jako by mi vypnula noha. Úplně stejný pocit, jaký jsem si pamatoval z doby před první operací deset let nazpátek. Píchání vzadu ve stehně a… Nic. Jako bych levou nohu najednou neměl.

Ne. Tohle ne, pomyslel jsem si. Tohohle jsem se bál.

Než jsem se došoural do šatny, každým krokem se to zhoršovalo. Jen jsem dopajdal k lehátku, ve výstroji tam sebou praštil a doktorům a kustodům, co se kolem mě seběhli, říkám: „Hele, tam je něco špatně, já s tím zase nemůžu hejbat.“

Sám pro sebe jsem se snažil najít nějakou naději. Namlouval jsem si, že to je třeba jenom tím, jak jsem dlouho nehrál, a moje tělo si zase potřebuje zvyknout na zátěž. Po operacích mám uvnitř kolem páteře různé jizvy, něco mohlo jen otéct a dá se to časem do kupy… Rozumem jsem se snažil vysvětlit sám sobě, že bych přece ještě mohl hrát dál.

Moc dobře jsem přitom věděl, že tohle je definitivní. Už to nepůjde.

Jo, narostl mi trochu nosánek.

Mistrovství světa do osmnácti let hrál náš ročník v Plzni, skončili jsme čtvrtí, ale já z osobního hlediska vyloženě vyletěl. S Ondrou Pavelcem jsme se dostali do all star turnaje, dva měsíce před draftem NHL to vyšlo parádně. V prvním kole mě pak vzal Phoenix. Zdálo se, že mi na začátku dospělosti všechno vychází, a i já sám to tak tehdy bral.

Od sedmnácti jsem hrál v Budějicích za áčko, což při výluce NHL sice znamenalo jen první ligu, ale zase jsem vedle sebe měl borce jako Venca Prospal, Radek Dvořák, Andrew Ference, Basa Neckář, Eda Turek, Kondor Rob, Petr Sailer nebo Bělma Bělohlav. Tým jako hrom, pamatuju si to, jako by to bylo včera. A mezi nima já s košíkem na helmě. Trenér Pepa Jandač o mě stál i po postupu do extraligy a já tak na rozdíl od spoluhráče a kamaráda z mládeže Davida Kuchejdy nezamířil do Kanady do juniorky. Manažer Látal mě přemlouval, ať zůstanu, že svoje místo mám pevný.

Fajn. První kolo draftu, místo v extralize… Určitě budu hrát, ať se děje co se děje, protože já jsem přece hvězda.

No, nepřipravil jsem se asi, jak jsem měl. A byla to jen moje chyba, protože přesně s tímhle pocitem jsem ke všemu v dané době přistupoval. Co by po mně kdo chtěl? Můžou být rádi, že jsem jim nepláchnul.

Realita ale vypadala trochu jinak.

V úvodním zápase ligy na Kladně jsme spolu s dalšíma mladýma nebyli první třetinu na ledě. Pamatuju, jak jsem tam seděl a nechápal proč. Dvě střídání ve třetí třetině, v nichž jsem zmrzlej nic nepředvedl - tak vypadala moje extraligová premiéra. V podobném duchu se neslo dalších zhruba dvacet kol.

Cítil jsem, že takhle to dál nejde. Na prosincovém mistrovství dvacítek v Kanadě jsme tak už řešili, že tam zůstanu. Než abych dál dostával čtyři minuty za zápas, chtěl jsem někde pořádně hrát a po domluvě s Phoenixem jsme zvolili Omahu v americké mládežnické soutěži. Ne že by se mi tam přímo nedařilo, ale ten rok byl divnej. Nejhorší v kariéře, nebojím se říct. Ve chvíli, kdy jsem do toho po draftu měl dupnout, jsem buď nehrál, nebo jsem se hledal.

Jestli to něčemu pomohlo, tak tomu, že jsem si srovnal v hlavě, co chci. A než být za mistra mezi svými vrstevníky, že už rádoby hraju v dospělé extralize, pro příští sezonu jsem do juniorky přece jen odešel, do Red Deeru. Tam se mi pod skvělým trenérem Brentem Sutterem dařilo, na co jsem sáhnul. Když jsem o Vánocích odjížděl na své druhé dvacítky, vedl jsem bodování soutěže.

Pak se ukázalo, že jsem měl velké štěstí na situaci, v níž jsem se ocitnul.

Ve svých začátcích jsem se hodně srovnával s Jakubem Kindlem. Draftovaný byl dvě místa po mně, jenže zatímco jeho vzal Detroit, našláplý tým plný veteránů, Phoenix byl poslední a trenér Gretzky udělal razantní rozhodnutí, že se vyhází staří a začne se budovat nový tým. Zatímco Kuba, výtečný hráč, čtyři roky čekal na farmě na svoji šanci, já hned po juniorce naskočil od první možné chvíle do NHL, při své premiéře přihrál na vítězný gól, a pokud jsem byl zdravý, nikdy za celou kariéru jsem pak už ze sestavy nevypadnul.

Ale to je právě ono… Pokud jsem byl zdravý.

Po své první sezoně v NHL, kdy se mi dařilo, bodoval jsem, hrál jsem přesilovky i oslabení, jsme s Davidem Krejčím jako dva mladí dostali možnost v nároďáku na mistrovství světa. Quebec 2008. V jednadvaceti jsem byl na pokoji s Márou Židlickým, a i když jsem ke konci už moc nehrál, hltal jsem každý okamžik vedle borců typu Patrika Eliáše nebo Tomáše Kaberleho.

Už během turnaje jsem taky profesoru Pavlu Kolářovi, který tam s námi byl, říkal, že mě začíná píchat v zádech a v noze. On na mě jen sáhnul a říká: „To jsou plotýnky.“ Doporučil mi, co všechno musím dělat, aby mě to v budoucnu neomezovalo, ale já to tehdy neřešil.

Co by se tak mohlo stát, že jo? Vždyť jsem mladej kluk. To bude v pohodě.

Měsíc po šampionátu jsem ale začal s přípravou a ono se to pořád zhoršovalo. Píchání v noze bylo čím dál silnější, dospělo to do stavu, kdy jsem se ani nemohl předklonit nebo vstát z postele. Zavolal jsem tedy do Phoenixu, co mám za problém, a oni, ať hned přiletím.

Třináctého července jsem dorazil a patnáctého už mě v Los Angeles operovali. Vyhřezlé plotýnky.

Doktor mi potom jasně popsal, že kvůli mojí vyšší postavě jsou má záda hodně namáhaná. Na bruslích jezdím ohnutý, před bránou dostávám rány do beder. Je třeba cvičit hlavně střed těla. Břicho, záda, abych posílil problematickou oblast…

A já si řekl: „Jo, dobrý. Mám to odoperovaný, teď už to je v klidu.“

Začal jsem nějaké cviky dělat, ale rozhodně ne dostatečně. Mojí hlavní starostí bylo, abych se stihl dát do pořádku na začátek sezony, což se mi skutečně podařilo. Za měsíc a půl od operace už jsem byl v plné zátěži. Když si na to vzpomenu, absolutně neumím pochopit, jak jsem to dokázal. Mladé tělo regeneruje neskutečně rychle.

Škoda, že jsem se o něj nestaral líp už tehdy.

V Česku a ani později v kanadské juniorce, kam jsem přišel už o rok starší než většina hráčů ligy, jsem vůbec nepotřeboval posilovat. Byl jsem oproti ostatním velkej a silnej přirozeně, i díky postavě jsem na ledě dominoval. Jak co nejvíc hrát, dávat góly a přihrávat na ně – nic víc jsem neřešil.

Nebyl jsem naučený chodit do posilovny během sezony, připadalo mi, že ta je potřeba jen v létě, abych nabral svaly.

Po příchodu do NHL jsem pak od Wayna Gretzkého slyšel, že chce, abych to díky své výšce znepříjemňoval soupeřům. Nasazoval mě do důležitých situací, hrál jsem proti nejlepším hráčům soupeřů, takže jsem vycítil, že tohle bude moje role, a snažil se ji plnit nejlíp, jak jsem mohl. Obnášelo to spousty soubojů tělo na tělo s velkými silnými chlapy, jimiž se to tehdy v Západní konferenci a zvlášť v naší Pacifické divizi jen hemžilo. Řezali jsme se s Getzlafem a Perrym z Anaheimu, s Kopitarem a dalšími těžkotonážními hráči z Los Angeles, s Thorntonem a Marleauem ze San Jose. Každý zápas to bylo ukrutné maso, tehdejší hokej byl přece jen pořád ještě dost odlišný od toho současného, rychlejšího.

Abych si své místo udržel, musel jsem to podstupovat. Sice jsem z juniorky přišel s vizitkou šikovného produktivního hráče, ale na úrovni NHL jsem narazil na kluky ještě o dost nadanější, než jsem byl já. Dokázali toho na ledě vymyslet víc a já se tak musel přizpůsobit. Vždycky jsem chtěl být ten, kdo dává góly, ale rychle mi secvaklo, že teď už to holt nebudu motat po rozích. Bylo třeba hrát tak, jak se po mně chtělo. Jen díky tomu jsem si mohl své místo udržet a dál se rozvíjet. Získával jsem na ledě víc a víc jistoty a i všechny ty hvězdy, kterým jsem pil krev, si mě začínaly pamatovat.

To se poznalo tak, že postupem času se z naštvaného pořvávání vyvinul určitý vzájemný respekt. „Tak co, mladej, dáme bitku? Mně se moc nechce, ale jestli chceš, tak pojď…“ říkával často Ryan Getzlaf na buly. Joe Thornton zase hudroval, jak je to možný, co tam takový kopyto pořád dělá. Že doufal, že už proti mně nebude muset hrát.

Od Kuby Kindla, který s ním hrával v Detroitu, vím, že proti mně nerad nastupoval i Pavel Dacjuk. Pro mě naopak neuvěřitelně šikovný a nevyzpytatelný protivník. Sice nebyl postavou velký ani se nejednalo o žádného excelentního rychlíka a bruslaře, ale jako by se zároveň pohyboval o vteřinu dřív tam, kam se ubírala hra. Jako by vždycky věděl, kde na něj kdo bafne, a udělal kličku do protipohybu, postavil si před vás rameno, od něhož jste se odrazili, a on se jen otočil a jel dál. Byl v tomhle neuvěřitelný. Bránil se nejhůř ze všech.

Zároveň s vědomím toho, co jsem od Kindi věděl, jsem se jednou pokusil přelstít i já jeho. Rozhodl jsem se mu udělat kličku mezi nohy…

Chvilka napětí.

Samozřejmě že mi to přečetl. Přikopnul si puk, ujel mi a dal nám gól. Pamatuju si, jak spoluhráč Radim Vrbata sednul na střídačku, kouknul na mě a tak hezky rejpavě povídá: „Nó, to bylo slušný. Tak to už prosím tě nikdy nedělej.“

Poslech jsem ho.

Na všechny tyhle top hráče platilo nevypustit proti nim ani krok v žádném střídání. Jak jste jim dali metr náskok, jak jste na vteřinu povolili s tím, že už nemůžete, nebo jste třeba danou situaci podcenili, oni toho dokázali využít. Vznikla z toho šance nebo rovnou gól. Já jim tedy musel být neustále za zadkem. Nepříjemnej, aby o mně věděli, a někdy i trochu zákeřnej. To byla součást mojí práce, vyvést klíčové hráče soupeře ze soustředění za každou cenu. Jakmile se naskytla příležitost jít jim do těla, musel jsem ji využít. Aby jim bylo jasné, že je hlídám. Sekery přes lejtka, lehké přidržení na buly, když jsem ho prohrál, to všechno jsem využíval, aby si mě tihle kluci všímali víc než samotné hry.

Po odpískání u brány do tebe někdo vrazí, ty po něm švihneš hokejkou a už je to ve varu. Chápu, že mě neměli rádi.

Protože jsem zároveň nebyl jen vyloženě bránící hráč, sám jsem se dostával do situací v útoku a chodil jsem zase před jejich bránu. O to víc mě tam nešetřili. Oni sami nebo jejich spoluhráči z obrany. Ti mi dávali sežrat, co jsem sám dělával. Při přetlačování na brankovišti jsem schytával sekery, hrazdy i pěsti do obličeje.

A dost ran právě do zad.

Později jsem si pořídil i speciální bederní chránič, ale ani ten nepomáhal. Člověk dostával příšerné pecky.

Byla jen moje vina, moje pohodlnost, že jsem se na to nezaměřil ve své přípravě. Během sezony jsem se nijak neudržoval. Byl jsem rád, že hraju, a že hraju hodně. To bylo jediné, co mě zajímalo.

A hlavně, první roky po operaci mě skutečně nic nebolelo. Neměl jsem důvod pochybovat o tom, že už všechno bude v pohodě.

Prý jsem byl Gretzkyho dítě. Prý mi všechno strašně usnadňoval a hned jsem dostal všechno zadarmo.

Radim Vrbata se Zbyňou Michálkem si ze mě v mých začátcích dělali srandu snad každou možnou chvíli. Takhle napsané to zní obyčejně, ale byly to neustálé narážky, nakládali mi strašně. Dost jsme se spolu nasmáli.

Fakt je ten, že jsem měl na Gretzkyho vážně kliku. Vždyť mě si takhle oblíbil nejlepší hokejista historie. Chlap, který měl navíc výjimečný cit i jako trenér, co se přístupu k hráčům týkalo. Neměl rád, když byl někdo svazovaný tím, že se po něm chtělo, co mu nebylo vlastní, co neuměl. Gretzky dokázal úžasně vyčíst, na co je kdo dobrý a co od něho může očekávat. Pode toho pak s jednotlivci v herních situacích zacházel.

A jestli si představujete, že kolem sebe měl nějakou auru, coby největší legenda ze všech, tak… Jo, měl ji. Přesně takovou. Nikdo, a zvlášť já jako mladej, si na něj nic nedovolil. Když vešel do místnosti, prostě jsme všichni automaticky ztichli. Respekt k němu měli i staří, já se až někdy po roce a půl odvážil vzít jeho kartičky, co jsem jako kluk sbíral, jestli by mi je nepodepsal.

Zároveň měl i smysl pro humor. Když jsem proti Torontu netrefil puk před prázdnou bránou, přinesl mi pak do kabiny gólmanskou hokejku, že s tou bych to příště dát mohl. Nebo když jsem jednou už na začátku druhé třetiny dovršil hattrick, na střídačce mi říkal, že on dal nejvíc pět gólů za zápas a určitě ho překonám.

Samozřejmě už jsem ten den nedal nic.

Lepšího trenéra jsem si pro svoje začátky v NHL nemohl přát. A když ho pak vystřídal Dave Tippett, přišly i týmové výsledky. Dave mě dobře znal, protože předtím vedl Dallas, kde jsem vždycky bránil jejich hvězdu Modana. Dal nás dohromady s Vrbičem, a co k nám pak přišel Ray Whitney, tak i s ním. V tomhle složení jsme odehráli prakticky celé dvě sezony beze změny. Mně se s nimi hrálo skvěle, kluci dělali každý spoustu bodů a v našem druhém společném roce jsme ve Stanley Cupu došli až do finále konference. Zatímco Wayne měl trénování založené na tom, že každý si na ledě dovede poradit podle svého, Dave byl mistr v tom, jak dokázal u videa rozebrat a vysvětlit každý sebemenší herní detail. Věděli jsme, co dělat po vhazování v každém pásmu, co když ho prohrajeme, co když vyhrajeme. Jestli bylo vlevo nebo vpravo. Mně to takhle vyloženě vyhovovalo, protože jsme to jako tým dodržovali, bylo na co se na ledě v každé situaci spolehnout. Tohle byl základ našeho úspěchu.

Díky Davovi a jeho přípravě jsem tak dostal možnost vyzkoušet si hokej v play off, což je opravdu ještě něco úplně jiného. Přesně jak se říká.

Před vůbec první sérií, co jsme hráli, mi náš kapitán Shane Doan ukázal jedno video. Bylo ještě z dob staré haly, ze začátků NHL v Phoenixu. Jeden kluk, už si nevzpomínám na jeho jméno, vyletěl ze střídačky. Srazil jednoho protihráče, pak druhého, třetího, čtvrtého… A šel střídat.

„Tohle je play off hokej, tohle od tebe chci vidět,“ říká mi Shane.

Smál jsem se, že to jsem teda zvědavej, ale ono to tak opravdu vypadalo. Řežba jako hrom, oba týmy i lidi na tribunách nabuzení. Nádhera… Tohle mě bavilo hrát.

Jen jsem někdy ten rok, co jsme hráli s Los Angeles o finále, začal zase cítit ta svá záda.

Postupovalo to pokaždé stejně.

Začalo mě píchat ve svalech na zadku. Postupně mě pak brněla levá noha na zadní straně stehna, čím dál víc, až to přešlo do lýtka i do chodidla. Chvíli to o sobě dávalo vědět, pak to bylo nesnesitelné a nakonec jsem nohu vůbec necítil. Třeba v letadle po zápasech. Když jsem vstal, byla to bolest jako hrom, jen jsem se šoural.

Často jsem dostal otázku, jestli to bolelo, když jsem se s někým srazil nebo do mě někdo najel. Ale ne, to nebyl ten problém.

Veškeré potíže vycházely z plotýnek. Jak začaly tlačit na nerv, který vede zadní částí nohy až do paty, jak ho podráždily, ozval se nepříjemný pocit následovaný bolestí. I dneska, když třeba dlouho sedím v jedné pozici, se mi pořád připomínají.

Dva roky po první operaci jsem měl pokoj, ale postupně se to zase začalo vracet. Nejdřív málo, levou část těla od pasu dolů jsem jen měl najednou takovou ztuhlejší, ale týden od týdne, měsíc po měsíci se všechno už jen zhoršovalo. Našlapaný program NHL, přelétávání, málo spánku po zápasech, zkroucené sezení v letadle, jiná postel v každém hotelu… Jeden dílek ke druhému se skládal do mozaiky bolesti.

Do mozaiky, která po pěti letech od první operace zaklapla tak, že jsem musel podruhé pod kudlu. Dospělo to totiž do stavu, kdy jsem kolikrát po zápase ani nemohl nasednout do auta. Levou nohu jsem necítil, jako by nebyla moje.

Zápas jsem vždycky nějak zvládnul, dostal jsem prášky a později injekce na bolest a šlo to. Ale jak jsem pak vychladnul, bylo všechno zpátky a ještě horší.

Postupně jsem začal daleko víc cvičit, jen abych se druhé operaci vyhnul. Jezdil jsem kvůli tomu na stadion s předstihem před ostatními spoluhráči. Klidně i tři hodiny před zápasem. Jen uvést své tělo do provozu mi zabralo hodinu a půl. Nejdřív jsem zašel do vířivky zahřát se, pak si dal sérii cviků na rozhýbání, potom kolo, pak jsem se nechal namasírovat, protáhl se – a teprve tehdy začali přijíždět kluci.

Ale můj stav se stejně zhoršoval.

Dospělo to do fáze, kdy jsem v jedné sezoně už ani nechodil na tréninky. Vrbič a Michym si ze mě dělali srandu, že by mi měli snížit peníze, protože nic nedělám, jenom hraju zápasy. Ale odrážení těchto fórů, to byly jediné chvíle, kdy mi bylo do smíchu. Míval jsem takové bolesti…

Dave mi dokázal vyjít vstříc, čehož jsem si vážil. Ten rok už jsem byl asistent kapitána, měl jsem jeho důvěru, navíc věděl, že mě potřebuje v zápasech. Řekl mi: „Nechám to na tobě, ty mi musíš říct. Jen ty víš, jak se cítíš. Kdykoliv potřebuješ volno, rád ti dám. Jen buď připravený do utkání.“

Vyplynulo z toho, že jsem tři čtvrtě sezony nebyl na ledě jindy než při zápase. Zatímco kluci trénovali, já dělal v kabině rehabilitaci. Dával jsem se do stavu, který mi umožní příště zase hrát.

Zpočátku to bylo fajn, protože jsem si dokázal odpočinout a tempo hry v NHL mě samo o sobě udržovalo ve formě, ale postupem času jsem přece jenom začal vnímat, že ostatní jsou na tom fyzicky líp, protože denně chodí na led. I ta půlhodina, co se v NHL často tréninku věnuje, udělá v konečném důsledku za tak dlouhou dobu rozdíl.

Nějakou dobu jsem se s tím takhle pral. Nevěděl jsem, co dělat. Viděl jsem, že mi tréninky s týmem chybí, ale jednoduše jsem na ně nemohl, protože jsem měl bolesti. Jednou mě už sundaly tak, že jsem ani hrát nemohl, tak mi Dave dal na týden volno úplně, bez tréninků i zápasů. V takových chvílích jsem se dostával postupně do normálu, ale jen jsem zase začal hrát, byla všechna bolest zpátky. Ale celé to vedlo stejně jen k tomu, že v únoru 2015 jsem musel na druhou operaci. Po skoro třech letech, kdy jsem dokázal odehrát zápas jen pod prášky nebo injekcemi.

Stala se z toho rutina. Rvali do mě epidural a toradol, léky, co se používají v nemocnicích, úplně automaticky.

Přibelhal jsem se z auta a říkám, že to je blbý, že nevím, jestli to dneska vůbec dám. A doktor na to: „Vezmi si prášek a uvidíš.“ Zodpovědnost za rozhodnutí vždycky přenesl na mě.

Samozřejmě že to vždycky zabralo. Při rozbruslení jsem se dal do kupy, a přece se pak nebudu ulejvat. Jasně že jsem pak chtěl hrát. V danou chvíli to šlo. Ale už ten večer jsem se kroutil v šílených bolestech, sotva to vyprchalo a záda mi zase přišla k sobě.

Když o tom zpětně přemýšlím, nepřijde mi to fér. Jasně, klub mě platí za to, abych pro něj odváděl práci v zápasech, tak je jasné, že ze mě chce dostat maximum. Ale skoro tři roky zápas co zápas pod oblbováky? Nepotřebuju mít lékařské vzdělání, abych si představil, jaký dopad to musí mít na tělo.

Nedostával jsem nic návykového, ani doma jsem nikdy neměl potřebu si prášky na bolest brát, ale stejně…

Stojí mi to za to? Má tohle všechno smysl? Bude to někdy lepší?

Kolikrát jsem si tou dobou tyhle otázky položil. Odpovědí jsem se nikdy pořádně nedobral. Vždycky převážilo, že na mě tým spoléhal. Že jsem profesionální hokejista, mám smlouvu na velké peníze a chce se po mně, abych hrál. Čím jsem byl starší, víc a víc se mi tohle honilo hlavou. Pochyby, a zároveň odpor k tomu, abych něco vzdal.

Možná kdybych byl hráč na hraně sestavy, někdo, na koho by se neohlíželi, jednal bych jinak. Rozhodoval bych se jednodušeji. Jenže já se přes všechny tyhle potíže vždycky sotva nasoukal do bruslí – a pak hrál všechny důležité situace. Někdy osmnáct, někdy dvacet minut na zápas. Co by za takový prostor spousta hokejistů dala.

I proto jsem si nakonec vždycky poručil, že to vydržím. Přece se tohohle dobrovolně nevzdám.

Na začátku sezony 2016/17 jsem byl vyloženě v pohodě. Sedlo mi to na Světovém poháru, kde jsme si v lajně s Ondrou Palátů a Milanem Michálků báječně vyhověli. Sice to byly jen tři zápasy, ale hokejista hned pozná, jestli se mu daří, nebo ne.

Záda mě nebolela, po druhé operaci jsem poctivě dál cvičil a udržoval se.

Měl jsem za sebou z osobního pohledu vydařenou sezonu a v té nadcházející mi končila smlouva. Trenér Tippett s novým generálním manažerem Chaykou za mnou na základě toho už na kempu přišli, že by mě rádi podepsali, ještě než se začne hrát.

Já na to, že super. Dáme ještě dva tři roky a pak uvidíme, co mi zdraví dovolí. Klidně bych celou kariéru strávil v jednom klubu. Bylo by to hezký.

Hned jsme se domluvili na penězích i délce smlouvy, nabídka se poslala mému agentovi a… A nic se nedělo.

Kluci z jiných týmů mi pak říkali, že to byl ukázkový amatérismus ze strany klubu. Nikdy jsem se už nedozvěděl, proč se všechno zaseklo, jestli za to mohla nezkušenost mladého Chayky, nebo to byla od začátku nějaká habaďůra. Jen jsem průběžně volal agentovi, co se děje, že začíná sezona, a on že to nechápe. Že mu nikdo nezvedá telefon. Takhle se to táhlo další měsíce. Chayka se mi vyhýbal, ani jsem neměl šanci si s ním promluvit, a trenér za mnou přišel o Vánocích s tím, že hraju super a vyloženě tlačím na vedení, že mě musejí podepsat. Že do klubu jasně patřím, jsem jeho důležitý hráč.

Jenže se mnou ani s mým agentem se pořád nikdo z povolaných nebavil.

Jak se blížila uzávěrka přestupů, zařekl jsem se, že už to přestanu řešit, protože bych se z toho zbláznil. Navíc mi během ledna vzkázali, že mě už ale opravdu konečně podepíšou.

V únoru mě vyměnili do Minnesoty.

Bylo to celé podivné, zvláštní. Netuším, jestli v tom bylo něco víc. Ale asi to tak holt mělo být. Aspoň jsem poznal zase jiný klub, jiné město. Zjistil, jak vypadá NHL z jiného pohledu.

Ten rok jsem neměl se zády žádný problém, hokej mě bavil a poprvé a naposledy v kariéře jsem nastřílel v základní části dvacet gólů. Když jsem si pak v létě jako volný hráč vybíral, kde budu pokračovat, měl jsem zajímavé možnosti: San Jose, Buffalo a Dallas. Všechno za vesměs stejných podmínek. Vybral jsem Dallas, protože jsem tam cítil největší šanci na týmový úspěch, a měl jsem vidinu jasné pozice v sestavě.

Bylo mi třicet, už jsem věděl, co NHL obnáší, a těšil jsem se do silného mužstva. To nejhorší mám za sebou, v další fázi kariéry teď začnu zúročovat, co jsem se naučil, říkal jsem si.

Jenže nešlo to tak úplně podle plánu…

V kempu jsem si zranil kotník, a když už jsem se vrátil, během podzimu se opět začaly ozývat staré známé potíže se zády. Bylo to najednou zase tak zlé, že jsem už měsíc před koncem základní části musel na třetí operaci. Vrátil jsem se po ní až začátkem prosince.

První, druhý, třetí… Zápasy mi zase začaly naskakovat. Až do chvíle, kdy k nám den před Vánoci přijeli Islanders.

Ze zimáku jsem odjel domů, nemělo smysl večer cokoliv řešit. Na Štědrý den ráno jsem pak vyrazil na CTčko, kde doktor zjistil, že mi pořád něco tlačí do nervu.

Dodnes mi nikdo nedokázal říct, jestli to bylo špatně odoperované, nebo se mi tam něco zase hnulo.

Slyšel jsem jen, že existují dvě varianty vývoje. První: Musel bych na další operaci, už čtvrtou. Zase by mě otevřeli, zase zepředu i zezadu. Vyčistili by postižené místo a pak by mě čekala další dlouhá rekonvalescence.

Druhá varianta: Nechat to a uvidím. Může se to zlepšit, nebo taky ne.

Ona už samotná třetí operace byla na hraně. Protože mě ve všech případech operoval ten samý doktor, řekl mi po ní, že jestli se mi problémy vrátí, nedoporučuje mi, abych ještě hrál. Mohlo by se něco fakt podělat. Přece jen se vám vrtají kolem míchy, v páteři.

V prvních dvou případech mi odstraňovali kousek plotýnky, který tlačil do nervu, laserem. Tam riziko zase tak velké ve skutečnosti nebylo. Ale při poslední operaci mi už celou plotýnku vyměnili za titanovou a sešroubovali mi dva obratle. Tam už hrozily komplikace. Věděl jsem o Henriku Zetterbergovi, skvělém švédském hokejistovi, který stejnou operaci podstoupil dva roky přede mnou. Ten se ani o pokračování kariéry nepokoušel, řekl, že to dál nejde, a skončil. To mě trošku znejistilo.

I proto trvalo nějakých deset měsíců, než jsem se vůbec dokázal vrátit do zápasů. Deset měsíců, kdy jsem fakt pečlivě rehabilitoval a cvičil, co bylo potřeba. Deset měsíců, z nichž podstatnou část jsem si ani nemohl pořádně hrát s dětmi, abych neudělal moc prudký pohyb.

A najednou tu zase byla bolest. Stará známá bolest.

Vzal jsem výsledky CTčka za několika dalšími doktory z oboru a ptal se jich na to samé: Když půjdu na další operaci, zaručíte mi, že budu fungovat? Že budu moct ještě hrát?

Nikdo z nich to takhle říct nedokázal.

Může to pomoct, ale… Čtyřikrát se hrabat v jednom místě v páteři, jedna jizva se nabaluje na další, žádná rána se nikdy úplně dočista nezacelí. Jistotu mi nikdo zaručit nedokáže.

Když jsem tohle slyšel u posledního doktora v New Yorku, nastal u mě definitivní zlom.

Věděl jsem, že je fakt konec.

Jít do další operace s tím, že to je risk? A jak bude reagovat moje tělo, až skončím s hokejem? Budu nějak omezený?

Tyhle otázky mi v hlavě šrotovaly pořád. Ohlížel jsem se na platnou smlouvu, z níž mi zbývaly ještě dva roky. Ohlížel jsem se na kluky z týmu, kteří ve mě vkládali důvěru, že jim pomůžu. Ohlížel jsem se na vědomí, že na to furt mám. Že i po třech operacích a skoro roce bez hokeje jsem mohl hrát v nabitém mužstvu a být mu něco platný. A jasně, ohlížel jsem se na peníze, které jako zkušený hráč v NHL vydělávám. Díky nim dneska já i moje rodina máme, co je potřeba. Ale abych chtěl za každou cenu vydělat další a další a riskoval kvůli tomu zdraví i pro svůj běžný život? Ne, zdraví vám nic nekoupí.

Po třetí operaci jsem chtěl ještě hrát i proto, aby mě v NHL viděly děti. Zvlášť starší syn už začal hokejové souvislosti dost vnímat a bavilo ho sledovat mě. Mrzí mě, že jsem aspoň ty dva roky, co mi zbývaly z kontraktu v Dallasu, nezvládnul, aby si mě mladej pořádně zapamatoval jako hráče NHL. Ale na druhou stranu, vždycky když nad tímhle začnu přemýšlet, vybavím si, v jakých bolestech jsem trpěl a jak dlouho.

Vybavím si, že mi několik doktorů jasně povědělo, že to za to už prostě nestojí.

Vybavím si, že už před třetí operací jsem si řekl, že pokud se potíže vrátí, tak končím, nebudu to už pokoušet. Měl jsem to tak v sobě dané, jen když ten moment skutečně nastal, musel jsem se ve svém předchozím rozhodnutí přece jen utvrdit.

Vybavím si, že mi v jednu chvíli došlo, že už toho všeho prostě mám plný zuby.

Vážím si skutečnosti, že dnes můžu fungovat jako normální člověk. Bez každodenní fyzické zátěže profesionálního hokejisty stačí mému tělu, když si párkrát v týdnu zacvičím, a nic mě pak už neomezuje. Můžu chodit na led s mladým, který se začíná hokejově rozvíjet, můžu tu pro něho být v tenhle důležitý čas. Můžu si s ním zastřílet, zahrát, poradit mu. Hokej dál hraju pro radost na rekreační úrovni, sklouznu se s klukama, dám si s nimi pivo.

Nesedím na křesle s tím, že nemůžu chodit. Z tohoto pohledu jsem kariéru ukončil jednoznačně včas.

Někdy se sám sebe ptám, co vlastně převažuje v mých vzpomínkách na všechny ty roky v NHL.

Radost?

Bolest?

Upřímně, mám to tak půl na půl. Zároveň čím víc času uběhlo, tím víc si vybavuju spíš to hezké. Cítím hrdost, že jsem mohl hrát v NHL dvanáct let, navíc celou dobu jsem měl ve svých týmech důležitou roli. Čechů, kteří tohle můžou říct, zase tolik nebylo.

Bolest beru jako daň za tohle všechno.

Každý má svoji cestu hokejem jinou. Nenajdete snad hokejistu, který by prošel všechno v pohodě, hrál dvacet let, vydělal si peníze a nazdar. Každého to něco stálo. Ze zdravotního pohledu, z pohledu situace v rodině, z pohledu psychických problémů… Někdo se musí prokousat farmou, dlouho si hledá v NHL místo. Já přišel a z fleku jsem hrál. Hrál jsem hodně. A tohle jsem holt za své privilegium musel zaplatit.

V časech okolo operací, před nimi i po nich, jsem trpěl. Říkal jsem si, že už nikdy na led nevlezu, ale jak se rány zahojí, člověk se zase začne těšit na to, co dělá od dětství. Na hokej, na partu spoluhráčů. To bolest v danou chvíli přebije, přestože do určité míry jsem zažíval skutečné utrpení.

Stálo to za to? Neměl jsem třeba v určitou chvíli zvolit snazší cestu hokejovým životem a odejít z náročné NHL do Ruska nebo někam na ještě nižší úroveň?

Ne, v tomhle ohledu jsem si jistý, že jsem jednal správně.

Třeba budu mít nějaké trvalé následky, třeba ve starším věku budu nějak omezený kvůli tomu, co jsem svému tělu prováděl a nechal provádět, ale splnil jsem si sen snad každého malého kluka, který začne hrát hokej. Hrál jsem NHL, hrál jsem za národní tým na olympijských hrách i mistrovství světa. Je mi líto, že jsem nikdy nedosáhl na týmový úspěch, z žádné akce nemám doma medaili ani pohár, ale… Ale to člověk v týmovém sportu ne vždycky zvládne ovlivnit. Se svojí kariérou jsem spokojený. Navzdory potížím se zády jsem si ty roky v NHL užil a něco jsem tam po sobě zanechal, nebyl jsem jen do počtu.

Dokázal jsem se dostat, kam jsem chtěl. Finančně jsem zabezpečil svoji rodinu. A že jsem se u toho nějakou dobu trápil, je zkrátka součást celého příběhu.

Bylo by to jiné, kdybych se jako mladý líp staral o svoje tělo? Jistě, může to tak být. Sice mi doktor říkal, že moje problémy jsou spíš vrozené, zároveň ale hlavní věc, co mi po první operaci v jednadvaceti letech kladl na srdce, skutečně byla, že teď budu muset každý den cvičit, abych záda posílil.

Já před ním seděl a říkal „jo jo“, přičemž sám sobě jsem k tomu dodával: „V klidu. Teď jsi mě odoperoval, tak už to bude dobrý.“

Nedělal jsem ve svých začátcích všechno pro to, abych svým potížím předešel. To rozhodně ne. Můžeme se bavit o tom, že by třeba něco změnilo, kdyby mi někdo v osmnácti řekl, že zvlášť se svojí výškou se o sebe musím líp starat, musím posilovat hlavně střed těla, než abych honil ramena a silný nohy. Třeba by pak moje kariéra vypadala jinak. Třeba by mě genetika i tak dohnala, na nějakou operaci bych musel, ale rozhodně bych si třeba neprotrpěl bolesti tolik.

Ale na druhou stranu – i kdyby to do mě v osmnácti někdo hustil, poslouchal bych ho?

Nevím.

Nemůžu říct, že bych okolo sebe neslyšel, jak musím pořádně trénovat, starat se o své tělo nebo si hlídat stravu. Vždyť i nás trenéři vyháněli protahovat se, jenže většina z nás tak nějak obecně brala, že to je k ničemu.

Já jsem draftovanej v prvním kole, co po mně někdo chce nějaký protahování? Že mám jít na kolo? Kdo mi má co říkat?

Kluci mají v tomhle věku svoji hlavu a já nebyl jinej.

Kdo naopak včas pochopil důležitost správného posilování a regenerace, mohl si být jistý, že na jeho kariéře se to postupně projevilo.

Můžu tedy brát jako svoji chybu, že jsem půlku doby v NHL strávil v bolesti a musel často nejdřív zvládnout souboj s vlastním tělem, oblbnout ho, než jsem si to mohl rozdat s protihráči. Třeba bych ještě teď hrál na nejvyšší úrovni, kdyby mi došlo dřív, že existuje složka hokejového života, která se sice v mládí zdá zbytečná a otravuje vás, ale je podobně důležitá jako schopnost rychle bruslit a přesně střílet.

Nemám povahu, abych se někam vnucoval, ale pokud za mnou dneska někdo přijde a chce poradit, řeknu mu úplně všechno, co jsem se naučil. Řeknu mu, co všechno jsem zažil a jak by se každý mladý hokejista měl starat o své tělo, jakou by měl dodržovat životosprávu, jak by měl cvičit.

Že do svého těla musí investovat, co nejvíc může. Správně a dostatečně posilovat. Vědět co a kdy jíst. Dostatečně odpočívat. Zdraví je jen jedno a jiné tělo než to své nikdo nemá. Pro sportovce je to jeho nástroj, a tak o něj musí pečovat. Když vám někdo trefí koleno a urve vazy, tak s tím holt nic nenaděláte. Ale jak se připravíte na dlouhodobou zátěž, to je jen a jen na vás.

I rodiče by měli vědět, jak vést své děti, pokud je ve hře jejich vrcholová sportovní kariéra. Pokud k tomu mají prostředky, vždycky je dobré investovat do spolupráce se specialisty na všechny zmíněné oblasti, protože se to prostě vrátí. Mladým sportovcům to zajistí tu nejlepší možnou výchozí pozici. A jako rodič si pak přece chci říct, že jsem udělal všechno pro to, aby si moje dítě mohlo splnit svůj sen. Aby si vůbec mohlo ověřit, jak na tom je ve srovnání se špičkovou konkurencí, aniž by se muselo svíjet bolestí při vstávání z postele, jako to jednu dobu musel dělat nějakej Hanzal.

Pokud můj příběh někomu dalšímu pomůže si tohle uvědomit a pracovat na svém zdraví, mělo to, čím jsem si prošel, smysl.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází