Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Teď musíte odejít pryč. Nemůžete tady být.
V nemocničním pokoji na Neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice v Ostravě začaly nahlas vyřvávat snad všechny přístroje, na které byly pátým dnem napojené mé dvě čerstvě narozené děti, dvojčátka Jonáš a Jáchym. Lékaři zmateně běhali kolem nich, a třebaže jsem si v tu chvíli nic nechtěla připouštět, někde uvnitř už jsem dobře věděla, o co tady jde.
Věděla jsem, že je zle. A na tvářích lékařů hned poznala, že oni to moc dobře vědí taky.
Jonáš byl na tom ještě relativně dobře, ale menšího Jáchyma museli doktoři resuscitovat už noc předtím. Oba se kvůli vážným komplikacím narodili o tři měsíce dřív a každou hodinu na tomhle světě bojovali o svůj život.
Pro mě jako mámu to byl zdrcující pohled.
Ani ne týden po porodu jsem nemohla své děti vzít do náruče ani obejmout. Mluvila jsem na ně přes stěny inkubátorů a často se slzami v očích celé dny pozorovala dvě nahá, bezmocná a malinkatá tělíčka, která na mě do poslední chvíle vůbec nereagovala.
Zatímco já přes všechny ty přístroje prosila doktory, aby mě uklidnili, že všechno dobře dopadne, personál mě postupně tlačil ven z pokoje.
Tak dlouho, než se dveře za ním i životem mého Jáchyma definitivně zabouchly…
Atletický ovál má normálně osm drah, tenhle jich má devět.
Chystám se opřít tretry do startovního bloku, ale tréma se mnou lomcuje. Stojím nesvá ve druhé dráze, zatímco se po mé pravé ruce koukají na sto metrů vzdálený cíl Marion Jonesová, Marlene Otteyová nebo Holli Hitcheová. Ani jedna mě v tu chvíli nezná a nejspíš nikdy znát nebude.
Do startu jednoho ze závodů v roce 1998 zbývá sotva pár vteřin a já jsem sevřená atmosférou majestátního stadionu ve Vídni, nikdy předtím jsem takový neviděla. A teď tady mám šanci běžet závod s nejlepšími sprinterkami planety.
Pořád tomu nemůžu uvěřit a jen těžko se v takových kulisách dokážu soustředit.
Těžko se s nimi budu měřit, objektivně na to fakt nemám.
Mám vůbec šanci nedoběhnout v tomhle závodě poslední?
Najednou start!
Mé myšlenky i pochyby rozpráší výstřel ze startovní pistole.
Tribuny hučí.
A já běžím tak, že sama nestačím sledovat, co se v dráhách okolo děje.
Jsem především máma, která chce svého syna provádět životem tak dlouho, dokud to bude potřebovat.
Až teď – s odstupem té spousty let – vím, že to úplný průšvih nebyl. Doběhly jsme do cíle v šipce, která asi nejlépe vystihuje tehdejší rozložení sil ve světě ženského sprintu. Zatímco favoritky z prostředních drah už v cíli od pořadatelů přebíraly květiny za pódiová umístění, my ostatní na krajích k nim teprve dobíhaly. Jedna vteřina je v životě člověka mžik, ve sprintu na sto metrů znamená mezi vítězem a poraženým propastný rozdíl několika metrů.
Bylo to tenkrát vážně o fous, ale doběhla jsem sedmá z devíti, z mého pohledu to tedy nebylo zlé. Zatímco se můj největší vzor Marlene Otteyová v cíli objímala s trenéry, já jen koukala kolem sebe a užívala jsem si atmosféru takhle velkého mítinku, který byl významem na úrovni naši Zlaté tretry. Dokonce jsem přímo v tom cíli fanouškům rozdala i pár podpisů. Přestože těchhle dvanáct vteřin vnímám pořád jako největší zážitek své kariéry, za největší úspěch je nebudu považovat nikdy. Úspěchy sprinterek v Česku totiž zpravidla přicházely pouze na republikové úrovni.
Spousta lidí mě dnes zná jen jako sportovní reportérku. Ve zpravodajském týmu České televize vás provázím přímými přenosy, reportážemi a rozhovory, nejčastěji z hokejových zápasů v Třinci, Olomouci a ve Vítkovicích už deset let. Asi jen málokdo z vás si mě dnes vybaví i jako relativně slušnou atletku. Rozumím tomu, vždyť už je to tak dávno!
Na přelomu tisíciletí jsem přitom patřila ke špičce mezi českými sprinterkami. Byla jsem v Česku jedna z nejlepších v královské disciplíně, ve které vládla tvrdá konkurence nejen doma, ale především ve světě. Konkurence, které jsme mohly s údivem tak akorát koukat na záda, stejně jako jsem na ně koukala ostatním i já ve Vídni.
Stovku jsem ve svém kariérním maximu dokázala na vrcholu sil zaběhnout za 11,68 vteřin. Současným pohledem jde vlastně o hodně pomalý čas, nejlepší české holky jsou teď o skoro půl vteřiny rychlejší. Dnes už atletiku sleduju spíše zpovzdálí, ale pořád žasnu nad tím, kam se náš sport za těch ani ne patnáct let od konce mé kariéry dokázal posunout.
Určitě si každý dobře vybavíte Usaina Bolta, nejlepšího sprintera a nejrychlejšího člověka planety. Vysokého šlachovitého chlapa, který svým dlouhým krokem ještě nedávno pravidelně posouval všechny světové rekordy. My běhali v éře před ním, kdy chlapům dominoval Maurice Greene a všichni sprinteři vypadali… úplně jinak.
Vesměs to byli malí prcci s obrovskými stehny. A nejinak jsme vypadaly i my ženy.
Sama jsem při výšce necelých sto sedmdesát centimetrů měla objem stehen rovných šedesát centimetrů. A jediné, co jsem zvládla jako mladá dívka na sebe obléknout, byly tepláky a šusťákové kombinézy. V době, kdy se ještě o sportovní přípravě nevědělo tolik co dnes, jsme všichni trénovali v přesvědčení, že nejrychlejší na trati budou ti, co budou mít nejsilnější spodek těla. A tak jsme do něj každý trénink bušili objem hlava nehlava. Často bez regenerace, protože do sauny mohli jen vyvolení a ani ta jedna vířivá vana, kterou jsme měli ve Vítkovicích k dispozici, nebyla nic, na co bychom si v kolektivu nějak potrpěli. Odpočívali jsme tím, že jsme se po tréninku vrátili na ovál a přidali ve výklusu ještě šest, někdy sedm okruhů navíc.
Na improvizovaných pracovištích v posilovně jsem nejednou zvládla ze sedu vyskočit se zátěží sto dvaceti kil na zádech, prakticky každý den jsem v tréninku v posilovně přemisťovala váhu sebe sama nebo za lanem táhla po zemi pneumatiky od traktoru. V našem světě platilo, že čím víc trénink bolel, tím lepší byl. Zvedali jsme činky i železa a huntovali si svá těla, i já na to dojela. Dnes je mi necelých pětačtyřicet let a v obou kolenech trpím artrózou třetího stupně.
Ale proč si stěžovat?
Vždyť to byly tak krásné roky!
Byť se o nás tolik nemluvilo, protože v české atletice byla mnohem větší esa. Například Roman Šebrle, Tomáš Dvořák, Jaroslav Bába nebo Jan Železný. S těmi všemi jsme se v jedné generaci potkávali i v tréninkové skupině ve středisku v Nymburce, ale naše úspěchy se s těmi jejich jen těžko daly měřit. Vždyť my sprinteři na tak velkých závodech jako oni ani nemohli startovat, snad vyjma Lídy Formanové. Té úplně nejlepší sprinterky mé generace.
Nám ostatním to ale zase tak moc nevadilo. V ženském sprintu totiž za nás vládla tak tvrdá konkurence, že jsme si v ní vystačily samy. Bylo nás tenkrát tolik, že jsme spolu často všechny ani nemohly soupeřit ve stejném závodě. Naše výkonnost se dělila na skupiny A a B a nejednou se stalo, že vítězka béčka zaběhla ve finále rychlejší čas než třeba třetí sprinterka v áčku.
Dnes mají pořadatelé bohužel problém postavit jednu konkurenceschopnou startovní listinu.
Otěhotnět se mi podařilo až v květnu roku, kdy jsem měla slavit dvaatřicáté narozeniny. Celé dva roky po konci aktivní kariéry jsem se o to pokoušela přirozenou cestou, ale jinak než umělým oplodněním to nakonec stejně nešlo.
Nevím proč...
Tehdy to byly jen domněnky, které lékaři asi ani neměli potvrzené, dnes už je medicína dál a byli by třeba moudřejší. Říkali mi ale, že otěhotnět nemůžu vinou příliš velkého objemu svalů na břiše a kolem dělohy, že se to tak vrcholovým sportovkyním stává. A že ze stejného důvodu pro mě bude náročný i porod samotný.
Těžko to můžu posoudit, rodila jsem císařem.
Od začátku mého těhotenství nešlo hladce vůbec nic.
Byla půlka listopadu, skoro čtyři měsíce před plánovaným porodem, když mi lékaři po rutinní prohlídce oznámili, že už v nemocnici budu muset zůstat.
Až do konce února, jo?
Ptala jsem se jich a, přiznávám, trošku kroutila nad jejich rozhodnutím hlavou… Vždyť zdravý člověk, sportovec, kterému se vyhýbala po celou kariéru takřka jakákoliv zranění, si žádné komplikace připouštět ani neumí. Mně navíc nic nebylo, cítila jsem se fajn.
Ta kontrola přitom odhalila problémy dost vážné... Přestože Jáchym s Jonášem nebyli jednovaječnými dvojčaty a měli každý svou placentu, Jáchyma ta jeho přestala vyživovat, zpomalil se jeho růst a především, odezvy jeho srdíčka byly každým dalším vyšetřením, den za dnem slabší.
Třináctého prosince tak začal předčasným porodem boj o život nás všech.
Na pokoji vedle mě do té doby ležela maminka s podobným problémem, čekala dvě holčičky a vydržela je nosit v bříšku až do jednatřicátého týdne. Obě to zvládly, dnes jsou krásná rodina. Mně lékaři taky píchali kortikoidy, hráli doslova o každý další den, přesto museli můj porod vyvolat už v sedmadvacátém týdnu.
Měla jsem strach.
Strašně moc jsem se bála.
Jsem ještě malá holka, vždyť je mi sotva třináct, když v obýváku ležím na koberci pod televizí a s úžasem koukám na zahajovací ceremoniál letní olympiády 1992 v Barceloně. S atletikou teprve začínám, ale už teď umím snít.
„Maminko, maminko, pojď se podívat!“
Nad stadionem v Barceloně zrovna vzplane olympijský oheň a já mám při tom úžasu jasno.
„Maminko, na příští olympiádu pojedu!“
Směju se dnes tomu úplně stejně, jako se tomu smáli v našem obýváku při pohledu na mě mí rodiče.
Jenže já na té olympiádě v Atlantě o čtyři roky později opravdu byla.
Ne jako atlet. Nestála jsem v blocích mezi největšími hvězdami sprintu, nemávala při tom do televizních kamer. Běžela jsem mnohem dál a mnohem déle. Více než kilometr a ne na čas. Jako dvaačtyřicátá před stadionem jsem běžela s olympijskou pochodní v ruce a byla součástí štafety, kterou slavnostním zapálením olympijského ohně na úplném konci zakončil Muhhamad Ali.
Tu pochodeň mám dodnes doma, akorát už nejde zapálit.
Jako juniorská atletka jsem vyhrála bodování série čtyř závodů, díky němuž jsem spolu s dalšími čtyřmi Čechy tenkrát mohla pochodeň nést.
Spolu s výškařem Sváťou Tonem, gymnastkou Bohumilou Řešátkovou a pár lidmi, které partner olympiády odměnil za to, co ve svých životech dokázali. Vím, že byl mezi námi nějaký policista, který na ulici odtrhl pitbula od malého kluka, novinář Vít Makarius a taky doktor Maňák, který kdysi v Mashi jako první přišil člověku amputovanou ruku.
A byla jsem tam i já, sedmnáctiletá holka, která o účasti na olympiádě odmala snila.
Je paradoxní, že jsem v sedmnácti letech měla celou svou kariéru teprve před sebou, ale nikdy jsem se během ní olympiádě nepřiblížila tak jako tehdy v Atlantě. Je taky paradoxní, že zážitky z Ameriky, které se mi dnes s odstupem let vybavují, nemají se sportem zase tak moc společného.
Pamatuju si jen náš údiv. Údiv lidí, co v devadesátém šestém dorazili do Ameriky, jako dárek dostali foťák Kodak se zoomem, kterým jsme se fotili na lavičce, kde seděl Forrest Gump. A viděli jsme poprvé všechny ty veliké mrakodrapy, obrovská auta, spali v hotelu Hilton a myli si ruce v umyvadle s fotobuňkou.
Pamatuju si i samotný běh, byť jen mlhavě. Předávala jsem oheň Sváťovi Tonovi, který měl dva metry a já si musela povyskočit, abych na jeho pochodeň ve vzduchu dosáhla. Pak mi pořadatelé tu mou uhasili a spolu s davem běželi dál. Zatímco já na cestě, asi čtyřicet kilometrů od stadionu, zůstala stát sama.
Připomínají mi to fotky a výstřižky z novin, které rodiče doma pečlivě sbírali.
Připomínají mi, že jsem se i já podívala na olympiádu.
Jako když hrábnete do kabelky a něco z ní vytáhnete.
Takhle nějak vzpomínám na porod, který v ostravské fakultce proběhl vlastně docela hladce. Nebyla jsem v narkóze, jen lehce přispaná a pod epiduralem. A proto pořád cítím tu nejistotu, kterou jsem na operačním sále sama prožívala.
Lékaři totiž vytáhli jednoho prcka, pak i druhého…
A nic.
Vůbec nic se nedělo. Vůbec nikdo neplakal.
Neslyšela jsem pláč novorozeňat a začala panikařit.
Proč? Co se děje? Co je s nimi? Jsou v pořádku?
Až pak se slabounce rozplakal Jonáš a krátce po něm i Jáchym.
Lékaři mi ani jednoho neukázali.
Z porodního sálu oba okamžitě převáželi na jipku. V sedmadvacátém týdnu byli malí, neměli ani pořádně vyvinuté plíce.
Jonáš měřil pětatřicet centimetrů a vážil sotva kilo, Jáchym měl třicet centimetrů a vážil šest set gramů.
Vím, že lékaři dělali maximum.
Tak pojď, nešetři mě. Jako kdybys byla na Grand Slamu!
Stojím tentokrát na tenisovém kurtu, svírám raketu v ruce a věřím si i na tenhle return.
Dokonce ještě soupeřku takhle nahlas provokuju, i když vím, že v tenise se to nedělá.
Tak jo, máš to mít.
Ani se za míčkem nestačím ohlédnout. Prolétává kolem mě takovou rychlostí, že vidím pouze mastnou šmouhu.
Eso dopadá přesně na čáru.
15:0.
Martina Hingisová, jedna z nejlepších tenistek všech dob, se na druhé straně usmívá. Ví, že nemám šanci.
Chceš ještě jedno?
Zažily jsme toho spolu docela hodně, ve Švýcarsku ji totiž můj trenér Jan Slanina připravoval na Australian Open a já jí u toho skoro měsíc jako atlet dělala sparing. Martiny máma a trenérka v jednom, drsná pedantka, chtěla, aby ji někdo naučil běhat s raketou v jedné ruce. Aby zase jednou předběhla dobu a na kurtu zrychlila dřív, než zrychlí její soupeřky.
Teprve tam jsem poznala, co je to opravdická dřina. Zírala jsem, jaká kvanta Martina Hingisová zvládá, a sama měla těch společných běhů a výšlapů v horách plné zuby. Ona navíc ještě třikrát denně stála na tenisovém kurtu, kde dělala pořád jedno a totéž.
Jednou stála u sítě a hodinu smečovala. Jeden míček za druhým, nejprve z levé strany, pak i z pravé. Jindy zase pořád dokola pilovala podání. S milimetrovou přesností a důrazem na precizní provedení. Dělala všechno tak dokonale, že na druhé straně kurtu museli stát chlapi ze druhé stovky žebříčku, protože ženy, ani ty nejlepší na světě, na její tréninkovou úroveň nestačily. Dokonce ani Anna Kurnikovová, její spoluhráčka ze čtyřhry, která ve Švýcarsku byla chvíli s námi.
Zatímco mě na kurtu Martina nešetřila a v zápase, o který jsem ji na konci soustředění sama požádala, mi nedovolila uhrát jediný gem, já ji v běžeckém závodě v rámci tréninku pár dní předtím vyhrát nechala.
Musela jsem.
Byl to vlastně asi jediný závod v mém životě, do kterého jsem startovala s tím, že musím prohrát.
„Perňo, jestli ji nenecháš vyhrát, ona se tady z té zátěže psychicky sesype,“ řekl mi kouč.
A já ho poslechla, i když soutěživý duch ve mně tuhle porážku dodnes nezkousl.
Tenista totiž sprintera, pokud ten alespoň trošku za něco stojí, nemůže porazit nikdy. Nikdy!
Pan Slanina to ale s lidmi uměl. Věděl, co na koho platí a jak má s ostatními mluvit. Věděl, kdy je potřeba polevit a kdy musí být na svého svěřence pes. Proto si ho vybrala Martina Hingisová, aby z ní udělal rychlejší tenistku. Proto jsem se já pod jeho vedením stala mistryní republiky.
Třeba bychom toho spolu dokázali mnohem víc, kdyby...
„Perňo, mám tě rád.“
Nikdo jiný mi Perňo dřív neříkal, jen můj kouč. Pan Jan Slanina.
Když mi poprvé řekl tahle slova, tušila jsem, že se něco děje.
Věděla jsem, že mě má rád. Ale náš vztah rozhodně nestál na podobných slovech a vyznáních. Pan Slanina věděl, že má-li ze mě jako sportovce vyždímat maximum, musí mě spíš... naštvat.
Proto mě nechválil. Ze zásady. Nikdy. Dokonce ani po vyhraných závodech.
Naopak mi dával pořádně zabrat, dokonce i těsně před startem. Před každým sprintem jsem musela při rozcvičce běhat i čtyřicítku na maximum. On stál vedle dráhy, v ruce držel stopky a většinou mi přitom ještě hezky od plic nandal.
„To si děláš prdel, ne? S takovou jsme sem vůbec nemuseli jezdit, to nepůjdu ani na tribunu.“
Jo, uměl mě pořádně vytočit.
Udělal to takhle i při halovém mistrovství republiky, kde jsem v závodě na šedesát meterů doběhla těsně druhá a čtvrtku, kterou jsem běžela poprvé v životě, dokonce vyhrála.
„Víš co? Ona ani ta čtyřicítka dneska nebyla zas tak špatná.“
Mrkl na mě v cíli. A přestože šlo o náš největší společný úspěch, ani tehdy mě nepochválil.
„V hale to dokáže každý. Jsem zvědavý, jestli na čtvrtce něco zaběhneš i na dráze stadionu.“
Dělal mi různé věci. Ale že mě má rád, mi ani tenkrát v cíli posledního závodu neřekl jen tak…
Zatímco přístroje řvaly, lékaři mě od vlastních dětí vytlačili z místnosti nejprve jen na chodbu a pak i do vlastního pokoje – tak dlouho boj o Jáchymův život trval. Dokonce mi tam přinesli jídlo, kterého jsem se nebyla schopná dotknout.
V myšlenkách jsem byla s Jonáškem i Jáchymem. A moc dobře tušila, co asi za pár desítek minut přijde.
Že Jáchym svůj boj prohrál, mi tenkrát lékaři do nemocničního pokoje zavolali telefonem.
Požádali mě, abych se s malým přišla rozloučit a… A abych jeho tělo taky identifikovala.
....
....
....
....
Pořád se s tím nejsem schopná vyrovnat.
Nikdy se s tím nesmířím.
Jsou dny, jako je tenhle, kdy mi nevadí o tragédii naší rodiny otevřeně mluvit, dopředu se na to dokážu připravit. Když na podobné události přijde řeč s lidmi náhodou, snažím se odvést téma jinam. Ani s přibývajícími lety, jak jdou naše životy dál, není má bolest menší. Slzám se nevyhýbám.
Jáchym ležel v inkubátoru až na konci pokoje, úplně u okna.
Jonáš plakal kousek vedle něj.
Na halovém mistrovství republiky 2003, které se kvůli povodním konalo v Bratislavě, jsem těsně prohrála závod na šedesát metrů s Hanou Benešovou a z nějakého důvodu nechtěla běžet dvoustovku. Asi jsem se na ni necítila, měla jsem strach, vlastně ani nevím proč.
„O. k., tak si zkusíš čtvrtku...“
Trenér Slanina přišel okamžitě s náhradou a diskuzi o tom odmítal.
Ve finále závodu na čtyři sta metrů, který se v hale běží na dvě kola, totiž panovala slušná konkurence a především obrovská rivalita. Ani ne tolik ve startovním poli jako mezi trenéry samotnými. Spolu se mnou na startu stála Věra Suchomelová vedená Miroslavem Kváčem, který byl bývalým trenérem Jarmily Kratochvílové. A taky Drahomíra Eidrnová, kterou trénovala právě Jarmila.
Neměli mezi sebou navzájem dobré vztahy a tohle napětí šlo vycítit už dlouho před startem. Na balkóně přímo nad drahou vedle sebe stáli jejich trenéři, tři atletické ikony, a každý čekal, jak to dopadne. Myslím, že se chtěl Slanina před nimi trošku vytáhnout. Z jeho slov jsem cítila, že mi věří. Mně osobně to bylo ale fuk. Já cítila především respekt. Respekt z toho, že jsem neměla nejmenší ponětí, co mě při tomhle pokusu čeká. Jak se vůbec čtvrtka běhá.
„Je to úplná pohoda: Prostě odstartuješ na maximum a ve druhém kole ještě přidáš.“
Jednoduchá rada, kterou jsem se řídila.
V rozbězích jsem zaběhla nejrychlejší čas a před samotným finále vycítila, že ze mě soupeřky mají strach. Suchomelová se se mnou dokonce chtěla rozcvičit, její trenér přitom spřádal plány, jak můžeme na trati společně odříznout Eidrnovou.
Čtvrtka v hale je dost specifická, v závodě s ostrými zatáčkami se totiž hodně sbíhá. Suchomelová mi, asi i s vědomím mého času z rozběhu, při rozcvičce řekla, že závod rozběhne. A že si je vědoma mých kvalit. Prý jestli budu mít i ve druhém kole dostatek sil, z první dráhy uhne a pustí mě do finiše před sebe.
Běžely jsme skutečně na čele startovního pole, já toužila vyrazit dopředu, ale bála se, že své slovo nedodrží.
Finále mé jediné a vítězné čtvrtky v životě jsem si tak udělala ve skutečnosti o pár metrů delší, začala jsem holky před sebou předbíhat v zatáčce po vnější dráze. Všem jsem tím vyrazila dech. Dokonce i svým rodičům, kteří tenkrát v Bratislavě z tribuny sledovali můj takhle velký závod vůbec poprvé v životě. A byli taky první, kdo za mnou přiběhl do cíle, abych je mohla obejmout.
Jen trenér tam nebyl.
Hledala jsem ho všude. V roji těl objímajících se v cíli, na tribunách haly.
Přišel až po pár minutách, kdoví odkud.
Objal mě.
„Perňo, mám tě rád…“
„Můžeš zlobit, můžeš dělat cokoliv, ale hlavně buď zdravý a pojď už konečně domů.“
Kolikrát mi máma tahle má slova připomínala.
Jonáškovi jsem je přes skla inkubátoru přece říkala v nemocnici tolikrát…
Narodil se 13. prosince, ale domů nás pustili až koncem února. A já ho poprvé držela v náručí na Vánoce. Na mém těle, v mé dlani, vydržel jen pár minut. Byl z toho tak unavený, že musel brzy zase zpátky do svého skleněného boxu.
Třeba ten pocit znáte… Ti, kdo malé dítě v náručí ještě nikdy předtím nechovali, cítí respekt a strach. Bojí se ho vzít, bojí se, aby mu neublížili. Já takhle dlouhé týdny držela vlastní dítě v dlani taky se strachem. Vždy jen na pár minut a opatrně, protože z jeho křehkého a malinkatého těla čouhala spousta různých hadiček.
Den po smrti Jáchyma mě lékaři pustili domů, do nemocnice jsem za Jonáškem chodila každý den. Vždycky na desátou, s odsátým mlékem.
Ode mě si ho nevzal, byl napojen na podporu dýchání a kojit ho nebylo možné.
Spěchala jsem za ním pokaždé přímo z práce, bála jsem se zastavit a být doma zavřená sama. Jen pár dnů po smrti svého syna jsem na obrazovkách České televize při svítání moderovala Dobré ráno a večer po návratu z nemocnice zase večerní Zprávy z regionu. I takhle jsem se s tragickou událostí vyrovnávala. Patří za to obrovský dík Karlu Novákovi, tehdejšímu šéfovi zpravodajství, který mi tenhle návrat do práce na nezbytnou dobu umožnil.
Máma mi momenty, kdy jsem nahlas prosila Jonáška v inkubátoru, aby už šel domů, připomínala vždycky, když mi doma přerůstal přes hlavu, když jsem doslova padala únavou. Fakt, že nás konečně po třech měsících každodenního boje o přežití pustili domů, byl pro nás všechny malý zázrak, úžasný pocit, tím ale ty opravdové starosti teprve začaly.
První čtyři roky byly náročné, v podstatě každý den jsme byli u doktorů.
Každý den.
Cvičili jsme svaly, sledovali činnost srdce i ledvin.
Jonáš prošel i Vojtovou metodou, u které řval úplně neskutečně. Je to cvičení pro nedonošené děti, kdy se mačkají kombinace bodů na těle, z nichž dostává impuls mozek, aby třeba… zvedl ruku. Dítě to prý nebolí, ale Jonášek vzdoroval. Místo aby ruku zvedl, začal řvát.
Nebylo to příjemné jemu. Nebylo to příjemné ani mně.
Nebylo mi příjemné u toho poslouchat od lékařů, že cvičit musíme.
Nebylo mi příjemné poslouchat od lékařů, že mi nemohou zaručit, že Jonášek bude jednou zdravý kluk.
„Perňo, mám tě rád!“
Dnes už vím, co slova mého trenéra znamenala.
Řekl mi je na závěr našeho telefonátu, dle výpisů z hovorů vůbec posledního jeho života.
Protože byl známý atletický trenér, spoluzakladatel Zlaté tretry, a dokonce člen vedení Českého atletického svazu, hodně se o jeho smrti mluvilo. Těch spekulací jsem i já slyšela spoustu, dodnes ale sama nevím, proč si vzal život. Žádný jiný vzkaz mi tady totiž nenechal.
Stalo se to na jaře, ještě večer mi volal, abychom si upřesnili, v kolik začne ráno trénink.
To léto jsme přípravu lehce pozměnili tak, abychom jen pár týdnů starý úspěch ve čtvrtce skutečně zkusili zopakovat i na stadionu.
Vím, že jsem se s ním domlouvala na konkrétním čase, ale jen co jsem telefon položila, uvědomila jsem si, že mě čeká ještě rutinní kontrola u lékaře. Když jsem mu chtěla o chvíli později zavolat, že přijdu na trénink o půl hodiny později, už byl na telefonu nedostupný.
Ráno na trénink nepřišel.
Nepřišel v 9, nepřišel v 10, a když nepřišel ani v 11 a na zmeškané hovory nijak nereagoval, projel mi tělem mráz.
Tak dlouho jsem nutila ostatní, aby se za ním vydali, až ho v jeho bytě na žebřinách doopravdy našli.
Policie už mě k němu nikdy nepustila.
„Trenére, já vás mám ráda taky.“
Stal se vlastně asi zázrak.
Když jsme se vrátili domů z nemocnice a začali hledat lékaře, kdekdo se zděsil a bál se Jonáše přijmout. Kdokoliv viděl jeho propouštěcí zprávu, ptal se, v jakém ústavu teď malý leží. Nikdo mi neuměl říct, jestli bude mluvit, jestli bude myslet, jestli bude slyšet, i proto, že v rodině jsme hluchoněmé měli. Nakonec je z něj zdravý kluk a slyší velmi dobře, často i to, co nemá. Má navíc paměť jako slon, krásně mluví i krásně čte.
Má potvrzené ADHD, ale to je to nejmenší. Vždyť už bude brzy i vyšší než já.
Pílí a každodenní prací jsme ho dostali tam, kde je. Máme kluka, který rozumí počítačům, recituje, zpívá a chodí do dramatického kroužku, miluje divadlo.
Je svůj, to je pravda. Ale je z něj srdečný a hodný kluk se smyslem pro spravedlnost. Dětem okolo se to občas nemusí líbit, ale on se i s tím nějak popere.
Když si vzpomenu na dlouhé měsíce nejistoty, kdy nám doktoři neuměli říct, jestli z něj bude ležák, nebo ne, nemohlo to snad dopadnout lépe.
S oblibou dnes říkám, že mám doma kinder vajíčko, doslova dva v jednom.
Měla jsem mít dva malé kluky, ale zůstal mi jen jeden, co vydá za dva.
Je ho kus, ale je zdravý. A to je nejdůležitější.
Ve vlastním životě jsem už tolikrát poznala, jak tenká je hranice mezi nebem a zemí. A vše, co jsem si sama prožila, mě jako ženu změnilo.
Méně hazarduju s vlastním životem, vždyť já mám teď strach si sednout na housenkovou dráhu, zatímco dřív bych hlavou napřed sjela tu největší horskou dráhu. Od chvíle, co jsem se stala matkou, cítím velkou zodpovědnost.
Vím, že dnešní generace si ani nemůže pamatovat, že jsem byla i docela slušnou atletkou. Lidé mě znají z televize jako redaktorku, která se občas po emotivním zápase v živém přenosu někoho na něco hloupě zeptá, ale i to mě nechává klidnou, protože to k naši práci patří. Vždyť o co jde?
Můj smysl života je totiž někde úplně jinde…
Chci vychovat svého syna. Chci ho jednou vidět odmaturovat, stát za ním u oltáře a hrát si s jeho dětmi, svými vnoučaty.
Chci být průvodcem jeho života, dokud to jen půjde. Dokud mě bude potřebovat.
Chci, aby na světě nebyl sám, když už nás jeho bráška tak brzy opustil.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází