Luděk Mikloško

Přijeli jsme do Leedsu a bylo mi jasné, že poteče krev. Leeds. Wimbledon. Crystal Palace. A pro nás speciálně Millwall. Tam tekla krev na hřišti i mimo něj.

Bylo to něco mezi fotbalem a rugby, hráči létali vzduchem. Všichni to věděli, všichni k tomu tak přistupovali. I rozhodčí. I já. Věděl jsem, že musím přijmout, abych mohl rozdat.

Byla to Anglie devadesátých let.

Fotbal se hrál vlastně primitivní, z dnešního pohledu rozhodně. Nikoho moc nezajímalo, co se děje mezi vápnem a vápnem. Rychlá rozehrávka, nákop do šestnáctky a boj. Pak zase sprintem na druhou stranu. V neskutečném tempu, nasazení.

Lidi to milovali.

Dvakrát v týdnu jsme nastupovali před vyprodané tribuny do neuvěřitelné vřavy. Byly stadiony, kdy šel z ochozů na soupeře až strach. Ten náš mezi ně patřil. Upton Park. Domácí hřiště West Ham United. Můj fotbalový domov.

V Anglii musíte lidem ukázat, že máte pro fotbal a klubové barvy stejnou vášeň jako oni. Trvá to, není to snadné. Zažil jsem dost kluků, které byli skalní příznivci schopní vyštvat. Nebavily je jejich kličky, pokud vzápětí neudělali skluz. I velké hvězdy to poznaly. Naopak, pokud jste ochotni bojovat, rvát se, nikdy vám to nezapomenou.

I dneska, když přijedu na West Ham, tak všichni spustí pokřik, kterým mě vítají.

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

When I walk down the street,

Everybody I meet says,

Oi big boy, 

What’s your name,

My name is Ludo Miklosko

I come from near Moscow,

I play in goal for West Ham,

West Ham!

V Anglii se totiž fotbal dědí z generace na generaci, s jedním klubem se narodíte a se stejným umíráte. Stane se, že potkám dědečka s vnukem, poprosí mě o podpis a on mu vypráví o mé kariéře. O mé éře. Těší mě to, nebudu říkat, že ne.

Mám díky tomu pocit, že se mi alespoň částečně podařilo to, co jsem jako fotbalista z východního bloku pro své krajany chtěl. Nikdy jsem se tam necítil být jen za sebe.

Chtěl jsem otevřít dveře do Anglie.

Dneska je Anglie fotbalově dvacet let – a možná i víc – před námi. Přijedete do Manchesteru a mají tam deset tréninkových hřišť střižených jedno jako druhé, každý tým má obrovské lékařské zázemí a jsou to skutečné továrny na fotbal.

Já přijel v devětaosmdesátém na West Ham a bylo tam jedno tréninkové hřiště a jedna nízká budova se šatnami. Dva háčky nad lavicí, sprchový kout a obrovská vana. Právě do té vany po tréninku naskákalo dvacet čuníků a společně se v ní cachtali.

Nikdy jsem tam nevlezl. Bylo to horší než nějaký vesnický rybník.

Vždyť v Baníku už jsme v té době měli společné ranní tréninky, jezdilo se na obědy do Imperialu, před zápasem bylo soustředění na hotelu. Tehdy jsme byli mnohem dál, my měli relativně široký realizační tým, tam jsem chtěl masáž a nikdo nechápal, o čem mluvím. Byl jeden fyzioterapeut a ten mi suše odvětil: „Masáže nedělám.“

Na druhou stranu hřiště bylo perfektní. A na něm se rozhoduje. Pokud máte kvalitní trávník, můžete předvádět kvalitní výkony. Všechno ostatní bylo velice skromné, ale nakonec mi došlo, že na tom nesejde. Je jedno, jestli sedíte v kabině na dřevěné lavici nebo v koženém křesle. Důležité je, co se děje tam venku. Na pažitu.

Byl jsem v šoku. Ne ze spartánských podmínek, ale z nadšení pro fotbal. I za těch pár dní jsem stačil poznat, že tam chci hrát, a stalo se to pro mě svým způsobem otázkou cti. Nedovedl jsem si představit, že tu šanci pustím.

Ujal se mě tehdy trenér Lou Macari, bývalý skotský reprezentant a hráč Manchesteru United. Chlap, který si mě v Baníku vyhlídl a v Anglii se o mě ty první dny staral. V úterý jsme po tréninku jeli na zápas jedenadvacítky, ve středu mě vzal do Wembley.

Do chrámu fotbalu.

Vedl k němu most, přes který jsme ze stanice metra po našem tréninku doslova běželi, protože Lou hrál za veterány exhibici před hlavním zápasem reprezentace Albionu. Nestačil jsem na všechno zírat. Odevzdal mě do VIP zóny a řekl, že si mě po utkání zase vyzvedne. Nerozuměl jsem tam nikomu půl slova, ale bylo to jedno. Stačilo vnímat atmosféru tribun, lásku k naší hře.

Do Československa jsem se vracel pěkně hotový. Moc jsem toho za ten týden nesnědl, protože po tréninku byly maximálně sendviče, a ani jsem toho moc nenaspal, protože jsme s Macarim chodili po fotbalech.

Nejvíc vyřízený jsem ovšem byl z toho, jak moc může fotbal ve společnosti znamenat. Vracel jsem se rozhodnutý, že se co nejdříve do West Hamu vrátím. Byla by pro mě nepředstavitelná ostuda, pokud bych to nedokázal. Bral bych to jako osobní selhání.

Neexistovala cesta zpátky.

Co já jsem věděl o Anglii? O západním světě? Občas jsme se někam podívali s reprezentací, ale stejně byly naše představy spíš mlhavé. Vyrůstali jsme a hráli v socialistickém Československu, nevěděli jsme nic.

Jenom to, že tam fotbal milují a mají plné stadiony. Stačilo mi to k tomu, abych o Anglii tajně snil.

Dlouho jsem nic víc nemohl. Nechtěl jsem emigrovat, na to jsem jednoduše neměl povahu. Vím, jací komunisté byli, a zkusil jsem si to na vlastní kůži. Nemohl jsem svému svědomí udělat, že bych tu nechal rodinu, která by si to za mě od režimu celé vyžrala. Ačkoliv nabídky byly, právě při reprezentačních výjezdech za západní hranici se občas někdo zeptal, jestli bych nebyl ochoten zůstat.

Jenže mě nepustili ani do Olomouce. Tak jak by to asi bylo s nějakou Anglií?

S Olomoucí se to mělo tak, že jsem po letech v Baníku cítil potřebu změny prostředí, tak jsem se domluvil v Sigmě, že bych tam v létě podepsal. Nějak se to dozvěděli v ostravské komunistické buňce a hned jsem měl rozhovor s pohlavárem.

„Slyšeli jsme, že bys chtěl do Sigmy? Ty máš syna. Chtěl bys, aby někdy dělal školu? Studoval? Ještě si to s tou Olomoucí promysli…“

Tím to bylo vyřešené a já zůstal v Baníku.

Byla to komplikovaná doba a spousta lidí tady žila v absolutní lži, protože jim ji pořád dokola někdo opakoval. Poznal jsem to na vlastním otci, kterého jsem později vzal do Londýna a on po návratu týden s nikým nemluvil. Potřeboval si srovnat rozdíl mezi tím, co slýchával, a tím, co pak na vlastní oči viděl.

Nevěřil, že to je možné. Byl v šoku, jaký je život na západě otevřený, jak tam vypadají výlohy obchodů, jaká tam jezdí auta… Nechápal to. Celý život poslouchal něco jiného a tehdejší střet s realitou byl z dnešního pohledu nepředstavitelný.

Měl jsem štěstí, dočkal jsem se šance, jakou mnozí jiní – a skvělí – fotbalisté neměli. Když režim padl, neváhal jsem ani chvíli. Doslova. Už v prosinci v devětaosmdesátém jsem letěl do Londýna na zmíněné testy. Bylo mi osmadvacet, cítil jsem se na vrcholu sil, a jakmile jsem se do tohohle dobrodružství jednou pustil, musel jsem ho dotáhnout.

Zkouška dopadla výborně, Macari mi potvrdil svůj zájem a pro mě začal těžší boj než ten, který jsem sváděl mezi tyčemi na trénincích. Musel jsem si vyřídit všechny dokumenty, abych mohl do Anglie vycestovat a získat tam pracovní povolení.

Z Ostravy jsem tedy jezdil do Prahy na britskou ambasádu, potřeboval jsem si vyběhat potvrzení o odehraných mezinárodních utkáních z FIFA a kdesi cosi. Všechno jsem to dělal sám. Dvakrát mě poslali zpátky, že mi víza nedají, že o mně nic neví.

Doma jsme seděli na zabalených kufrech, Vánoce jsem chtěl už trávit v Londýně, a místo toho jsme pořád byli v Ostravě na telefonu. Bylo to těžké. Věděl jsem, že měním život své manželce i synovi, a najednou jsem začal pochybovat. Pustí mě? Nepustí?

V Baníku už se mnou nepočítali, takže jsem musel trénovat sám, chodil jsem jenom cvičit a běhat po promrzlém městě. Nesáhl jsem si dva měsíce pořádně na balon. Bylo to frustrující, protože jsem si nedokázal představit, že by všechno padlo na administrativě.

Nakonec pro mě Macari sám přiletěl a sedmého února roku 1990 jsem se v jeho doprovodu odlepil z letiště v Ruzyni a tentýž den se stal hráčem West Ham United. Tohle už šlo rychle. Dosedli jsme na Heathrow, dali kufry do úschovny a spěchali na Upton Park, odpoledne se hrál zápas.

Pětadvacet tisíc lidí skákalo na tribunách, já stál v chodbě stadionu a najednou mi povídají, že je mám jít o půli pozdravit. Nervózní jsem byl víc, než kdyby mi dali rukavice a poslali mě do brány. Pamatuji si, že jsem v transu došel do středového kruhu, dostal mikrofon a řekl: „Hello.“

Museli mě mít za exota.

Mimochodem Macariho za týden odvolali. Provalilo se, že sázel na koně a snad i na svůj bývalý fotbalový klub, takže musel opustit všechny svoje funkce. Byl jsem týden v Anglii, v kapse jsem měl německo-anglický slovník, protože žádný jiný jsem v Československu nesehnal, a najednou jsem byl bez trenéra, který mě tam přivedl.

Zároveň mě ten týden taky šoupli do brány.

Odchytal jsem od té chvíle sto šedesát zápasů v řadě, pak jsem dostal červenou a jeden strávil na tribuně, abych následně přidal dalších sto šedesát v kuse.

Nepochyboval jsem, že fotbalově na Anglii mám.

Zaprvé v době mého příchodu hrál West Ham druhou nejvyšší soutěž, zadruhé ta československá v té době měla opravdovou kvalitu. Bylo to dáno především tím, že nikdo nemohl nikam odcházet a nejlepší mužstva federální ligy byla opravdu výborná.

Sparta, Slavia, Dukla, Slovan Bratislava a my. Baník. Troufám si říct, že většina ligových fotbalistů současnosti by si tehdy nekopla.

Byla to zkrátka jiná doba.

Nikdy jsem nemohl jako kluk doufat, že si zahraji někde ve světě. Mohl jsem doufat možná v ten Baník, kam jsem podepsal přestupové lístky za zády rodičů. Končil jsem základku, měl domluvený učební obor v prostějovských železárnách a máma nechtěla o mém stěhování ani slyšet.

Delegaci z Ostravy vypoklonkovala a já ji honil až na nádraží, abych se funkcionářům upsal.

Bylo to doslova tak, že jsem jeden den přebral vysvědčení za devátou třídu a další seděl v kabině prvního týmu Baníku na Bazalech. V kabině mistrů ligy, mezi hvězdami reprezentace. „Dobrý den, pane Ličko, dobrý den, pane Vojáčku.“ Co jméno, to legenda.

Bydlel jsem přímo v tribuně na pokoji s Petrem Zajarošem, který mě sem tam poslal na chodbu, aby si mohl pozvat dámskou návštěvu. Přeci jen byl o čtyři roky starší, bylo mu v té době devatenáct a měl trochu jiné zájmy než kluk, který sotva vylezl ze základky.

Je jasné, že to byla velká škola života.

Na druhou stranu tady byli lidi, kteří mi s ní velmi pomohli. Brankář František Schmucker se postupně z hráče stával trenérem a my tak měli jako jedni z prvních speciální přípravu pro gólmany. Nikdo jich tady nevychoval víc než on. Bral si nás na hřiště před tréninkem a dělal pro nás speciální cvičení. Přelomová věc.

Všemu ale velel Evžen Hadamczik. Dvakrát získal s Baníkem titul, třikrát skončil druhý. V poháru UEFA prošel až do čtvrtfinále, v jednu chvíli měl na Bazalech bilanci 74 zápasů bez prohry.

Byl to trenér, který o svých hráčích věděl všechno. Absolutně všechno. Vždyť mě dokonce oženil s mou paní! Přesvědčoval mě, ať si ji vezmu ještě před vojnou a mám se ke komu vracet. A tak jsem měl svatbu opravdu hodně mladý. Byl to chlap, který měl přirozený respekt a celý tým ho následoval. Vím, že fotbalem žil od rána do večera, neustále o něm přemýšlel a snažil se celý klub posouvat mezi evropskou elitu.

Když v roce 1984 spáchal sebevraždu, samozřejmě se nás to hluboce dotklo.

Nikdy jsme se nedozvěděli přesnou příčinu, já však svou teorii mám. Zlomilo ho rozhodnutí komunistické strany, že nepojedeme na olympijské hry do Los Angeles v roce 1984. Měli jsme tehdy silný tým, věřili jsme si na medaili a on měl stát na lavičce. Strašně si na tom zakládal, měl precizní přípravu a opravdu nám důvěřoval.

Pak přišli pánové politici a bylo po všem. Zakázali nám vycestovat do znepřátelené země, olympiádu v USA se rozhodli bojkotovat.

Od té doby se pan Hadamczik změnil, chvílemi byl v jiném světě. Našli se lidé, kteří se mu snažili pomoci, snažili se ho přivést zpět do Baníku a na jiné myšlenky. Bohužel už bylo pozdě a najednou jsme se dozvěděli tu hroznou zprávu, že se oběsil.

Komunisté ho mají na svědomí. Nikdo mi to nevymluví.

I jemu vděčím za to, že jsem se fotbalově Anglie opravdu nebál. Věděl jsem, že kvality na tamní ligu mám a dokáži se prosadit.

Nikdy se neomrzí, když vstupujete do zápasu na Old Trafford před sedmdesát tisíc lidí.

Nikdy jsem z toho neměl strach. Cítil jsem úplně jiný pocit. Není to ani nervozita, je to směsice těšení se a koncentrace na příštích devadesát minut. Ještě při východu ze šaten jsem byl schopen vnímat i jednotlivé věty, pokřiky.

A pak se písklo do píšťalky a všechen ten hukot se slil do nádherné zvukové kulisy. Utvářelo to bublinu, ve které jsem se soustředil jen na konkrétní věci: míč, spoluhráče a protihráče. Jako brankář nesmíte polevit. Ani na chvíli.

Ale vysvětlujte to fanouškům. Ti naši se mnou měli zvláštní rituál.

Byla to ještě ta nádherná doba, kdy se na stadionech stálo, právě tehdy byla atmosféra na Ostrovech nejlepší. Na Upton Parku jsem měl za zády naše nejhlučnější příznivce, když začali skákat, třáslo se mi pod nohama velké vápno.

A když jsme dali gól, spustili další svůj oblíbený pokřik a já chtě nechtě šel ze své bubliny pryč.

„Ludo, Ludo! What’s the score?“

Rychle jsem musel spočítat v rukavici správný počet prstů a ukázat jim je. Zpočátku to byla docela věda, nerozuměl jsem jim přesně, jindy na mě zrovna někdo běžel a já musel mávat, že až za chvíli… Milovali to a já je, byla to naše hra.

West Ham měl vždycky tvrdé fanoušky, protože měli tvrdou práci a rekrutovali se především z řad dělníků z doků a těžkého průmyslu. Podobně jako na Baníku. Tihle chlapi vám moc neodpustí, protože sami nikdy nic zadarmo nedostali.

Rychle poznali, že já to vnímám stejně. Jsem za to nesmírně vděčný.

Opravdu tam bylo dost hráčů, kteří si říkali o balon, zkoušeli kličky a následně se nevrátili do obrany. Žádný z nich dlouho nevydržel. Jakmile vypustili jeden míč, nikdy jim to neodpustili. Dokud člověk naopak jezdil od čáry k čáře, mohl kazit a stejně ho podporovali.

O mně věděli, že neuhnu z žádného souboje. A tak mi taky uměli i chybu prominout.

Pamatuji si jednu konkrétní situaci. Hráli jsme pohár proti třetiligovému týmu, totálně jsme je tlačili, ale nemohli jsme dát gól. Zamrzl jsem v bráně, doslova. Letěl na mě balon z nějakých čtyřiceti metrů, já udělal základní chybu, kterou gólman udělat nesmí. Přemýšlel jsem nad tím, co s ním udělám, kam ho rozehraji. Přemýšlel jsem o tom dřív, než jsem ho držel v ruce.

Propadl mi do sítě.

Dodneška si pamatuji to ticho, které nastalo. Ticho, které vlastně křičí. Čekal jsem, co se bude dít, že mi to dají vyžrat.

A místo toho se rozeznělo hromové: „Ludo! Ludo! Ludo! Ludo! Ludo!“ Podpořili mě. Bylo to úžasné. Dostali mě z toho.

Měli jsme vyprodáno zápas co zápas. Nejdřív to bylo pětadvacet tisíc, později po rekonstrukci pětatřicet. Na Manchesteru United měli naši fanoušci pět tisíc lístků do sektoru hostů. Nevracel se jediný, vždycky je rozebrali a byli hlasitější než domácí.

Mrzí mě, že tahle doba už se asi nikdy nevrátí.

West Ham se musel z Upton Parku přestěhovat na olympijský stadion, který má jako jediný fotbalový stadion v Anglii kolem trávníku atletickou dráhu. Těžko se to kouše. Zároveň i tak vstupenku za normálních okolností neseženete, vždycky tam bude pětašedesát tisíc návštěvníků, jenže ti na nejvyšších ochozech aby měli dalekohled.

Za naší éry šel hráč vhodit out a lidi z první řady ho tahali za dres. Když od nás odešel do Manchesteru záložník Paul Ince, tak se při návratu na Upton Park k lajně radši ani nepřiblížil. Schoval se do středu hřiště a čekal na konec.

Na druhou stranu zápas skončil a všichni se k nám chovali slušně, s respektem a úctou.

Protože fotbal je tam víc než jen sport. Daleko víc. V Anglii spousta lidí žije a vydělává peníze proto, aby mohli jít v sobotu na stadion. Je to společenská událost, která obvykle začínala dávno před výkopem a končila dlouho po něm.

Je to program na celý den.

Nedávno jsem se procházel síní slávy na Old Trafford a na stěně tam mají vyvěšené ročníky svých titulů. Je tam rok 1993, 1994, pak díra, 1996, 1997. O tom chybějícím místě něco vím.

Za všechno může poslední, nejkrásnější zápas sezony 1994/1995, kvůli kterému si mě v Anglii asi nejvíce pamatují.

Situace byla jasně daná. Manchester United k titulu potřeboval vítězství u nás a ztrátu bodů Blackburnu s Alanem Shearerem v Liverpoolu. Všichni se koukali právě do Liverpoolu, protože o výhře United se tak nějak nepochybovalo.

Na lavičce seděl Alex Ferguson, nastupovali Roy Keane, Gary Neville, Peter Schmeichel, Nicky But nebo Paul Scholes. Šampioni, kteří vyhráli ligu oba předcházející a poté i oba následující ročníky. Ten den Liverpool vyhrál. Ale my neprohráli.

Zpětně jsem zjistil, že pár kluků od nás už bylo dokonce večer předtím na nějaké párty, prostě nikdo nečekal, že zápas nebude pouhou formalitou. Jenže já měl svůj den. Tehdy mě trefilo téměř všechno, a že těch zákroků bylo dost… Bylo krásné, slunečné odpoledne a s každou minutou se tribuny Upton Parku stávaly hlasitějšími a hlasitějšími.

Způsobili jsme senzaci, remizovali jsme 1:1 a připravili United o titul.

Dodneška mi to nezapoměli. Potřeboval jsem tam nedávno jet na tréninkové hřiště, nahlásil jsem se ochrance u brány a ten chlap mě hned zpražil pohledem. „Mikloško. Cože? Tys mě stál tolik peněz, já měl vsazeno!“ Zasmáli jsme se tomu.

Jindy jsem šel do jídelny v jejich mládežnické akademii, kde máme tři české kluky, a u stolu seděl bývalý anglický reprezentant a jedna z klubových ikon Andy Cole. „To snad ne, ty tady co děláš? Běž pryč, vůbec se mi nepřipomínej,“ schovával hlavu v dlaních.

I tohle je respekt, kterého si nesmírně vážím.

Stejně jako toho, jak nás přijali v následujícím ročníku fanoušci Blackburnu. Nastoupil jsem na rozcvičku a za mojí bránou bylo úplně našlapáno. Jakmile jsem k nim doběhl, tak povstali a začali skandovat: „Ludo! Ludo! Ludo!“ Nejdřív jsem to nechápal, pak mi došlo, že to je poděkování. Fantastický pocit.

Na zápas samotný už tak skvělé vzpomínky nejsou. Alan Shearer mi dal tehdy hattrick. Byl strašně nepříjemný útočník, šikovný a chytrý. Věděl, jak gólmana rozhodit, při rohovém kopu uměl šlápnout na palec, chytit za koule…

Moc dobře věděl, jak má svoje tělo použít a v jakém prostoru se pohybovat. Vynikající hráč, neskutečný.

Ale těch bylo v mé generaci hodně. Na Arsenalu jsem věděl, že nesmí dostat prostor Ian Wright, nechtěl jsem, aby střílel svoje zatočené střely Dennis Bergkamp. Později jsem prosil své obránce, aby nenechali vypálit Franka Lamparda.

Jenom jsem se modlil, aby to tam z dálky neposlali.

Nedalo se to chytit, vážně ne. Někteří hráči to mají dané, natáhnou a ten míč během dráhy letu desetkrát zaplave a změní směr. Můžete to vyrazit, ale chytit ne. A jejich spoluhráči to vědí, takže jich dalších pět běží na dorážku. Hlava nehlava.

Franka navíc znám od jeho patnácti let, tehdy poprvé přišel na naše tréninkové hřiště. Táta byl asistent trenéra, s Harrym Redknapem si navzájem vzali svoje sestry, takže jsou rodina. Každopádně první rok malý Frank dorazil, takový cvalda, regulérně tlustý kluk, vyžraný.

Co tady dělá?

Rok jsem ho neviděl, vrátil se v šestnácti hubený a v sedmnácti už odjezdil každý trénink na špici. Měli jsme tam i šikovnější hráče jeho ročníku, kteří nedostali tolik prostoru a nemohli svoji kariéru tak rozvinout. Jenže Frank si všechno zasloužil. Byl neskutečně poctivý, neuvěřitelně.

To byl takový dříč! První na hřišti, poslední na hřišti. Pokaždé si přidal. Běhání, zakončení. Trénink co trénink. Jednou s ním zůstal asistent, jindy já v bráně a on na mě střílel z jednoho doteku. Prostě to vydřel, a pak to taky bylo vidět. Od šestnáctky po šestnáctku nikdy nevynechal sprint, nevynechal možnost zaútočit.

I to mě přesvědčuje, že pracovitost je v kariéře to zásadní. Pokud ji máte, dosáhnete svých cílů, nebo se jim alespoň velmi přiblížíte. Říkám to mladým gólmanům pořád dokola, protože jsem to viděl na sobě i na jiných.

Třeba na Frankovi.

„Sraz dvě hodiny před zápasem.“ Myslel jsem si, že špatně rozumím. Jak dvě hodiny před zápasem?

V Anglii to takhle chodilo. Žádná rozcvička, žádný společný oběd, sraz dvě hodiny před zápasem. Zpočátku mi bylo hloupé tam tedy být dřív, zároveň jsem byl totálně nervózní, abych to v londýnském provozu stihl na čas a nezůstal viset někde v zácpě.

Naše přípravy byly na dnešní poměry dost bizarní.

V Baníku jsem byl naučený mít před zápasem svůj svět, jít se podívat na hřiště, vyměnit si kombinačkami kolíky v kopačkách, nachystat dva páry rukavic a soustředit se sám na sebe. Ve West Hamu tohle neexistovalo.

Hodinu před zápasem byli všichni v klidu. Korzovali si po chodbách, trenér nám přišel oznámit, že si máme jít zahrát fotbal a vyhrát. To byla příprava. Nikdo se ničím nestresoval. Třicet minut před výkopem přivedl maskot do kabiny pár děcek a my rozdali podpisy.

Soustředění nula, byl jsem úplně hotový.

Chtěl jsem se jít rozcvičit ven na hřiště, ale to nikdo nechápal. Proč ven? Hráčům stačila taková mini místnost, kde se protáhli, hodili na sebe dres a šli na plac. Náhradního gólmana jsem neměl, tak jsem musel prosit, aby někdo se mnou na ten trávník vylezl a kopl na mě pár centrů.

Nikomu se nechtělo. To bylo strašný. Vždycky jsem přemluvil nějakého náhradníka, mladého kluka.

Angličani nechápali, co dělám. Měli jsme hráče jménem Julian Dicks, neskutečný borec. Dal jsem mu míč na lajnu a on ho na šedesát metrů přihrál pět čísel nad trávou někomu přímo do nohy. Dostal se i do anglického nároďáku, tvrďák, pro gólmana je radost mít někoho takového před sebou. Každopádně tenhle Julian si půl hodiny před hvizdem napustil horkou vanu, dal si do ní bubliny a takhle se rozcvičil. Dodnes vidím, jak tu pěnu otřel, hodil na sebe štulpny a šel na to.

Postupně se tohle všechno samozřejmě měnilo, začali chodit zahraniční hráči i trenéři a společné rozcvičky přišly i na Ostrovy. Na Juliana ne. Vzal si pytel balonů a začal střílet břevínka, žonglovat. Jednou na něj Harry Redknapp zkusil, že musí jít s ostatními na dynamický strečink. V chůzi sáhl rukama na zem, škub a natržené stehno… Příště už zase kopal jenom břevínka.

Jiné to bylo i po zápase. Naše stará česká škola velela jít si někam na chvíli sednout, dát si pivo a celé to v partě dohrát. Byl jsem na to zvyklý. Na Ostrovech se nechodilo. Otevřel jsem si pivo z lednice, pustil televizi a snažil se usnout.

Někdy to šlo lépe, jindy hůř. Když jsem dostal blbý gól po nějaké konkrétní situaci, tak jsem to ze sebe potřeboval další den vybít. Domluvil jsem se s trenérem a drilovali jsme tu činnost dvě hodiny dokola. Dokud jsem se toho špatného pocitu nezbavil.

Protože si musíte věřit. Zablokovat strach. Nepřemýšlet sami o sobě ani o zranění a jít si pro balon.

Soupeři o tom taky nepřemýšleli. Nesmíte uhnout. Víte, že dostanete nakopáno, ale to na tom nic nemění. Mám vzpomínku třeba na Leeds, kde hrál Brian Deane. Šel jsem na penaltu na centr, chytil jsem balon a jenom jsem periferně viděl jeho loket. Přímo na oko. Vrazil mi ho do hlavy a tím tlakem se mi roztrhla kůže kolem celého očnicového oblouku.

Chvíli jsem ležel na zemi, všude krev, ale do půle chybělo deset minut. Doktor mi to namazal vazelínou, postavil mě zpátky na čáru a já čekal na přestávku. Dvanáct stehů kolem oka, posledních patnáct minut zápasu už jsem viděl jenom tím druhým. Remizovali jsme 1:1.

Za pár týdnů se hrála odveta, tehdy ten los tak vyšel.

První roh zápasu, Brian letí znovu, prásk a zlomil mi nos. To už mě trochu naštvalo. Říkám mu, jestli se nezbláznil? Paradox všech paradoxů je ten, že jsme ho později koupili. Prý jestli s ním mám problém. No, radši jsem ho měl na své straně než proti.

Byli tam řezníci. John Fashanu z Wimbledonu. Pět let jsem ho cítil na hrudníku, ten mi prostě šel zlomit žebra a ani se to nesnažil nějak maskovat. V derby s Millwallem jsme zase dostali přesné instrukce, co dělat, kdyby fanoušci vnikli na hrací plochu a byla bitka. Na to ale naštěstí nikdy nedošlo.

Tohle byla Anglie devadesátých let.

Musel jsem si zvykat na nové věci ve fotbale a hlavně v životě. Dva roky mi trvalo, než jsem byl komfortní v angličtině. Tehdy s tím nikdo nepomáhal. V klubu mi nedali ani auto, musel mi ho půjčit sekretář a já později skončil u soudu, protože jsem měl jenom český řidičák a nevěděl, že to nestačí.

Bojovat museli i manželka se synem, ze kterého se ale postupně stal Angličan. Vystudoval dobrou školu, získal tamní vzorce chování a v Česku už by žít nechtěl. Právě na něm jsme viděli, jak moc se lišila výchova v socialismu a ve svobodné zemi.

Vypadalo to, že svou hráčskou kariéru uzavřu na golfovém hřišti.

Měl jsem po operaci kolene a bylo mi dost jasné, že West Ham a především trenér Harry Redknapp už chtějí spoléhat na jiné.

Dával mi to velmi jasně najevo. Zkrátka mě ignoroval. Zařídil jsem se podle sebe. Ráno jsem si v tělocvičně udělal svoje cvičení, pak jsem se sbalil a jezdíval na čtyři hodiny na golf. Odehrál jsem osmnáct jamek, prošel se a připravoval se na konec.

Asi dva měsíce to takhle fungovalo. Do té doby, než mi na desátou jamku zavolal bývalý spoluhráč Iain Dowie. „Ludo, nechceš ke mně do Queens Park Rangers? Potřeboval bych někoho do brány a zároveň někoho, kdo se mi postará o naše mladé kluky.“

Tehdy se na té desáté jamce vyřešila moje budoucnost na dalších deset let.

V QPR jsem si ještě docela hezky zachytal, ale především jsem tam opravdu začal pracovat s dalšími gólmany. Začal jsem se jim věnovat a začalo mě to naplňovat, byla to pro mě zároveň cesta zpátky do West Hamu.

Majitel mě znal, potřeboval trenéra gólmanů a já nadšeně souhlasil.

Prvním mým opravdovým svěřencem tam byl David James. Kluk, který v té době byl trojka anglické reprezentace. Neskutečný atlet, asi nejlepší, jakého jsem kdy vedl, silný a dynamický. Zároveň měl ale občas problémy s koncentrací a z toho vycházely hloupé chyby.

Snažil jsem se mu pomoci, byla to škola pro nás oba.

Nešel jsem na to nejdřív úplně dobře. Chtěl jsem s ním soutěžit, ukázat mu, že starý pán to umí stejně dobře či lépe než on. Pálili jsme na sebe vší silou třeba deset ran z deseti metrů a já jich chytil víc než on. Urazil se a odešel. Došlo mi, že k němu musím přistupovat jinak.

Musel mé myšlenky přijmout za vlastní. Musel jsem mu něco naznačit a nechat ho si na to přijít.

Teprve potom byl ochoten začít naplno pracovat a začal se opravdu zlepšovat. Najednou byl ochotný přistoupit i na tu hru. Sám chtěl, abych mu dával sto míčů v sériích po dvaceti, a jakmile jeden pustil, museli jsme začít od začátku. Vydržel to a já kolikrát měl dvě stovky kopů v noze.

Najednou byl jednička v reprezentaci, kde odchytal 56 zápasů. Krásná kariéra, ale pro mě pěkně těžký oříšek. Uvědomil jsem si díky němu, že nesmím ostatní posuzovat podle sebe, ale přistupovat ke každému podle jeho vlastní individuality.

Měl jsem skvělé svěřence a každý byl jiný.

Reprezentant Irska Roy Carroll byl takový blázen, že trenér nechtěl, abych ho pouštěl do hry na dvě. Bál se, že mu někoho zraní. Oprávněně, ale já zase nemohl Carrolla držet stranou, vždyť se na hru těšil ze všeho nejvíc a bez té odměny by ani netrénoval.

Báječný žák byl pak Robert Green, ze kterého jsem byl ale zpočátku vysloveně nešťastný. Ten kluk na tom byl technicky žalostně špatně. Přišel jako dvojka a já z něj měl udělat budoucí jedničku. Začali jsme spolu pracovat opravdu tvrdě a on to přijal. Svazoval jsem mu ruce gumami, aby je udržel ve správné pozici, vymýšlel nejrůznější triky a cvičení. Kompletně jsme ho předělali.

I on nakonec odchytal dvanáct zápasů za anglickou reprezentaci.

Robertovi dělal chvíli dvojku i Honza Laštůvka a ti dva byli neskuteční kumpáni. Ve tři ráno mi posílali fotku z baru, jak pijí pivo. Další den jsem jim dal pořádný záhul. Ne proto, že byli venku. Dostali ho proto, že mě nevzali s sebou. Byla opravdová radost s nimi pracovat.

Myslím, že i oni si to užili a Honzu to do budoucna hodně posunulo, ačkoliv se přes Roberta do brány tolik nedostal. Rád samozřejmě vzpomínám i na Pavla Srnička, který u nás byl rok a taky to byl charakterově skvělý chlap.

Do Česka jsem se později vracel kvůli zdravotním problémům a už jsme zde zůstali, na trenérskou část své anglické cesty ale vzpomínám s obrovskou láskou.

Myslím, že jsem v Anglii fanouškům daleko známější než doma. Může to být i tím, že jsem po odchodu do West Hamu vypadl z pozice reprezentační jedničky. Neberu to jako nějakou křivdu, prostě to tak bylo.

Býval jsem řadu let zvyklý, že jsem jednička, a bylo jedno, kdo hraje přede mnou. Stalo se, že obranná čtyřka byla celá z Bohemky, a přesto mi jejich gólman dělal náhradníka. Ať už to byl Vladimír Borovička nebo jeho jmenovec Hruška. Pan Ježek to cítil jinak. Když byla většina sestavy ze Sparty, tak chtěl i gólmana ze Sparty.

Bral jsem to a Honzu Stejskala jsem obrovsky respektoval a dodneška respektuji.

Nebyla ve mně tedy žádná zášť, když jsem v onom roce 1990 jel do Itálie na památné mistrovství světa jako dvojka. Zachytal jsem si přípravu proti Anglii ve Wembley, což byla od trenérů taková malá odměna, a na turnaji jsem pak byl připraven kdykoliv zaskočit a pomoci.

Vím, že i Honza to takhle cítil. Viděl na trénincích, že bych na to měl, ale nedělal jsem žádné dusno. Nebylo proč. Byl jsem v zahraničí, byl jsem spokojený a ten turnaj jsem si dokázal s naší partou užít i v roli, kterou jsem dostal.

Jiné to pak bylo v roce 1996, kdy mě trenéři chtěli do týmu na mistrovství Evropy v Anglii. To už jsem musel odmítnout, protože jsem nebyl s mužstvem na žádné kvalifikaci, nebyl jsem s těma klukama na žádné akci a nebylo by fér jim najednou dělat trojku. Myslím, že si to zasloužili jiní.

I tak jsem ale chtěl pomoci a jel jsem na turnaj jako konzultant, protože o to hodně stáli. Zaplatil jsem si pokoj ve vedlejším hotelu a pomáhal tlumočit a zařizovat. Kluci trénovali, já si běhal kolečka kolem hřiště a sem tam si zacvičil s tehdejším svazovým předsedou Františkem Chvalovským. Byl to on, kdo mě nakonec přestěhoval k reprezentaci na hotel, bylo to poděkování za to, co pro ně dělám.

Dopadlo to tak, že jsem si tam celý pobyt zaplatil.

Chvalovský musel po skupině urychleně odjet a někteří jiní funkcionáři si mě pěkně vychutnali. Doteď si pamatuji, jakou měli radost, když mi recepční předávala účet za pokoj a stravu, kterou vařil týmový kuchař…

Neměli mě rádi. Byli z těch, kterým vadilo, že jsem si vždycky všechno zařídil sám. I po devětaosmdesátém roce se mělo do ciziny odcházet přes Pragosport a odevzdávat deset procent z výdělků. Byl jsem první, kdo to odmítl. Zeptal jsem se, co za těch deset procent dostanu. Zjistil jsem, že nic, tak jsem se na ně vykašlal a ještě obvolal ostatní kluky.

Tak mi to tehdy u té recepce ve svých očích asi vrátili.

Jsem rád, že jsem si po návratu do Česka našel ve fotbale místo a práci, která mi vyhovuje. Nechtěl jsem být funkcionář, nechci se zapojovat do politikaření. Místo toho se znovu snažím pomáhat našim mladým gólmanům k tomu, aby se jim mohly plnit sny, tak jako se plnily ve West Hamu mně.

Jsem rád, že jsem mohl být u vývoje Jiřího Pavlenky nebo Tomáše Koubka.

Objíždím fotbalové stadiony, dívám se na kluky z agentury Sport Invest a snažím se je podpořit v jejich růstu. Některým doporučím domácí cestu, jiným jsme vyjednali místo v akademiích Liverpoolu nebo Manchesteru United.

Baví mě to. Můžu těm klukům ukázat cestu, mohu jim předat něco ze svých zkušeností.

Když chtějí poslouchat a budou schopní něco obětovat, mohou se jim pootevřít i dveře do Anglie.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází