Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopNež mě pošlou domů
„Tu sei pezzo di merda!“
To je taková klasická italská fráze pro začátečníky. Sdělujete jí tomu druhému, že je pro vás kusem hovna. Rozhovor se sportovním ředitelem Lazia Řím jsem odstartoval s její pomocí. A hned jsem pokračoval…
„Coglione!“
„Testa di cazzo!“
Tohle už se stydím vůbec překládat. Radši to ani nehledejte, věřte, že jde o nejhrubší nadávky. Tahal jsem z paměti jednu za druhou a sám sobě se divil, kolik jich znám a s jakou lehkostí se ze mě sypou. Zvlášť když jsem takový, že se s každým snažím vyjít v dobrém a vystupovat slušně.
A zvlášť když přede mnou stál Igli Tare, obrovský chlap, Albánec a bývalý útočník se skvělou kariérou.
Jednalo se o můj přestup z Lazia. Bylo mi čtyřiadvacet a po pěti letech v klubu, které vyvrcholily tak, že jsem se na jaře 2013 stal nejlepším střelcem Evropské ligy, o mě byl velký zájem. Mohl jsem si vybírat z řady nabídek a já od první chvíle cítil, že chci do Anglie, kde o mě hodně usilovala Aston Villa.
Jenže prezident Lazia je známý skrblík a nebojí se nechat hráče, kteří mají zájem odejít, vydusit mimo tým. I mně se to stalo. Odstřihnul mě, celou přípravu jsme odtrénovali jen ve čtyřech a já celé léto trpěl a čekal na svolení k přestupu. Chtěli za mě ale čím dál víc peněz, v jednu chvíli i deset milionů euro, což by samozřejmě tehdy nikdo nezaplatil. Vyjednávání se táhla a já nervózněl. Tare jako sportovní ředitel mě přesto dva měsíce v kuse uklidňoval, že se všechno vyřeší. Krátce před koncem přestupního termínu, pak dokonce tvrdil, že teď už to klapne. Že budou sedět s prezidentem a manažery Villy a on že se přimluví, ať prezident vezme nabízenou částku a já můžu jít.
Nedomluvili se.
Na té schůzce byl i můj agent a líčil mi, že právě Tare byl tím, kdo chtěl víc a víc a radil prezidentovi, ať přestup neodsouhlasí. Na ten popud mi poradil, že jestli s tím ještě chci nějak pohnout, mám za Tarem zajít a říct mu, co si o něm myslím. Z plných plic.
„Nemáš co ztratit. Máš smlouvu ještě na tři roky a teď jsi stejně mimo tým, tak jako tak tě pošlou někam pryč.“
A tak jsem překousl svoji přirozenost a vyrazil poslat svého nadřízeného do prdele.
Narazili jsme na sebe v garážích tréninkového centra. Nadechl jsem se, obrnil a spustil nadávky. Dokonce jsem Taremu řekl, že kdybych ho někdy potkal na ulici a on chtěl pomoct, vyseru se na něj. Nechápu, kde se ve mně vzaly tak ostré věci, dodnes z toho mám špatný pocit. Čas přemýšlet o tom, co jsem to za hajzla, jsem ale měl až později. Během chvíle mě totiž Tare chytil pod krkem a začal řvát i on. Jestli to jako myslím vážně a co si to dovoluju. Že harant jako já na něho nebude takhle hulákat a brát si ho do huby. Kolem nás chodili dorostenci a radši odvraceli zrak, dělali, že tam nejsou.
Po pěti minutách byl konec. Odjel jsem domů, kde jsem se regulérně rozbrečel. Volal jsem našim, že nevím, co se mnou bude, protože jsme se pohádali na vedení, a agentovi, že teda fakt dík za radu, že jsem tomu suprově pomohl.
Druhý den ráno jsem na telefonu uviděl vyzvánět Tareho číslo. Nechtělo se mi hovor zvedat, bál jsem se, že mi třeba oznámí rozvázání smlouvy nebo mi bude vyhrožovat, jak zařídí, abych už si nikde nezahrál…
„Prosím?“
„Sbal si kufry, přestup je domluvenej. Můžeš jet.“
To si dělá srandu?
Asi nikdy nepochopím, jak tyhle věci fungují a co se najednou změnilo. Samotného by mě nenapadlo se vůbec ozvat, natož pak takovým způsobem, protože jsem přesvědčený, že nadávky a hádky všechno jen ztěžují. Ale zjevně je to někdy jediné řešení. Zvlášť v Itálii. A to jsem se ještě v novinách dočetl, jak mi Tare přeje všechno nejlepší v novém klubu a že jsem pro něj velký profík.
To už jsem vůbec nepobíral.
Zbývaly dva dny do konce přestupního termínu a já vyrazil do Birminghamu, abych se přidal k týmu v nejsledovanější soutěži světa. Rychle jsem poznal, že tohle bude ono. Itálie ze mě udělala útočníka pro velký fotbalový svět, ale teprve v anglickém prostředí jsem se cítil sám sebou. Souboje, tvrdá hra na tělo, modřiny, to bylo moje. Připadal jsem si nejvolnější, co jsem kdy na hřišti byl.
Tady chci hrát!
Ve fotbalové pohádce jsem žil pět měsíců. Pět měsíců do chvíle, kdy jsem se druhého ledna 2014 na tréninku pokusil postavit na nohy potom, co mě sestřelil spoluhráč skluzem při zpracovávání balonu.
Vykal jsem mu. Jasně, že jsem mu vykal, než mě sám zarazil.
Ty bláho, vždyť Pavel Nedvěd byl idol nás všech, připadal mi jako fiktivní postava. A nějaké dvě hodiny před tím, než jsme se potkali na dopingové kontrole a on se se mnou bavil jako rovný s rovným, mu fandové Juventusu na našlapaných tribunách olympijského stadionu v Turíně připravili takové choreo a tak moc mu dávali najevo, co pro ně znamená, že mi běhal mráz po zádech.
Můj první zápas v základní sestavě Lazia byl zároveň jeho posledním v kariéře a já ani nedokážu popsat, co jsem při tom velkolepém nástupu na hřiště vnímal. Jen vím, že když jsem vedle sebe Pavla viděl, uvědomil jsem si, že jak jednou stoupnu na trávník a přede mě někdo postaví balon, je všechno možné.
Všechno.
Kluk z české vesnice, který si to vydřel, nic než vydřel, zanechal v srdcích všech těch lidí tak hlubokou stopu. Když to zvládnul on, proč bych nemohl já? Ta myšlenka mě nabila ohromnou chutí makat.
Prohráli jsme tehdy 0:2, ale mně připadalo, že jsem si vedl dobře. Jen trenér Rossi měl trochu odlišný názor na řešení jedné situace z prvního poločasu, kdy jsem šel ze strany na bránu, míč mi trochu skákal a já se tak pokusil Gigi Buffona, gólmanskou legendu Juventusu, přehodit. Trefil jsem to ale moc vysoko. O přestávce mě tak po příchodu do kabiny Rossi vzal pod krkem – to je v Itálii evidentně oblíbený způsob komunikace – a řval na mě, co si do prdele myslím, že tady jako v devatenácti letech budu přehazovat Buffona? Sjel mě, přitom mně to připadalo normální. Ten konkrétní okamžik si o takové zakončení říkal. Běžet tam takhle znovu, nezkoušel bych jiné.
Po následujícím báječném roce v druholigové Brescii, s níž jsme postoupili do Serie A, jsem se do sestavy Lazia prosadil natrvalo a začaly suprové časy. Nastupoval jsem hodně, dával jsem góly, tři roky po sobě jsme hráli Evropskou ligu a mě připadalo, že cokoliv dělám, jakkoliv se rozhodnu, je správně. Připadal jsem si jako král světa, sezonu za sezonou jsem byl dál a výš.
Od sedmnácti, kdy jsem se během týdne ocitnul coby dorostenec v opavském áčku a od prvního startu na Žižkově jsem jel co zápas, to gól, se mi všechno dařilo. Hráli jsme tehdy na špici druhé ligy a mně docházelo, že můj dětský sen živit se fotbalem mi možná opravdu vyjde. Ve škole jsem měl vcelku pohodu, učitelé sami chodili fandit na fotbal a byli ke mně vstřícní. I proto jsem si asi dokázal dodělat maturitu, než jsem vyrazil do Itálie. Bez ní by mě naši z baráku nepustili.
Když jsem přijel do Říma ve své tuningové fabii s černými skly, litými koly a křídlem, nenapadlo by mě, že v životě existují i špatné věci.
A to i přesto, že mi trenér Lazia hned v první přípravě oznámil, že ještě na Serii A nemám a musel jsem do primavery, mládežnické soutěže. První půlrok jsem nehrál ani tam. V áčku mi alespoň pomáhal David Rozehnal, ale tady jsem trčel sám a ostatní kluci na mě koukali jako na vetřelce. Na tréninku mi nepřihráli a volali na mě „hej“. Na dresu jsem nejdřív měl napsáno KOZAC, lidi ani nevěděli správně, jak se jmenuju. A co bych taky chtěl, vždyť jsem byl kluk z druhé české ligy. Úplnej nikdo. Co na tom, že jsem dal pár gólů za Opavu.
Byla to nakonec ta nejlepší škola.
Zpočátku jsem sice trávil večery přemýšlením, jestli se nemám vrátit, jestli tohle celé má cenu. Dospěl jsem ale k tomu, že nemůžu chtít všechno hned, že tohle je opravdu velký skok a je třeba si zvyknout. Pochybnosti jsem přebil myšlenkou, že se nehodlám ukázat zpátky doma jako spráskanej pes. Že tomu dám, co můžu, a zlomím to.
„Vydrž a uvidíš. Odejdeš, až jestli tě fakt posaděj do auta a pošlou domů,“ říkal jsem si.
Možná se k tomu opravdu i schylovalo, protože mi koncem roku volal agent s tím, že jestli nezačnu hrát aspoň v primaveře, bude se mnou klub v lednu chtít rozvázat smlouvu. Ani jsem to nebral špatně, uvědomil jsem si, že jestli to tak má dopadnout, bude to pro mě i lepší a nijak jsem se nestresoval. Brzy nato mě ale začali stavět, přišly první góly a koncem dubna už jsem se ocitnul i v áčku.
Poprvé jsem si zahrál na posledních pár minut proti Interu. Na San Siru, jednom z nejslavnějších stadionů světa. Hrálo se večer, bylo plno a mně připadalo, že ta postava v mém dresu ani nejsem já. Běhal jsem, kopal, dělal jsem věci, které znám a umím, ale jako bych to všechno sledoval odněkud z jiné reality. Měl jsem prázdno v hlavě, tělo od ní bylo odpojené.
Tím to celé opravdu začalo.
Měsíce a roky proletěly a já najednou seděl v kabině nároďáku o poločase kvalifikačního zápasu v Itálii a uvědomil jsem si, že jsem před chvílí dal gól Buffonovi.
Ty jo, já to fakt dokázal! Tohle jsem vždycky chtěl. Chtěl jsem být slavnej díky fotbalu, chtěl jsem, aby se o mně mluvilo, aby na mě byla upřená pozornost.
Tehdy mi pořád někdo volal, chtěl si se mnou povídat a říkat mi, jak jsem skvělej. Byl jsem šťastnej, protože jsem dělal něco, co jsem vždycky chtěl, a byl jsem v tom úspěšnej. Měl jsem pocit, že mi vyjde cokoliv si zamanu, a že to nebude nikdy jinak.
Připadal jsem si ohromně důležitej.
Naštěstí jsem ale kolem sebe měl i své blízké, kteří mě dokázali usměrnit. Přece jen jsem kluk z vesnice a ze skvělé rodiny, takže mě ti, kteří to se mnou mysleli vždycky dobře, nenechali lítat v oblacích. Ale i tak jsem měl svoje chvilky. V Laziu jsem sice nejdřív dostal dorosteneckou smlouvu, a protože klub posílá výplatu každé tři měsíce, začal jsem tím, že jsem si musel půjčit od vedoucího, abych vůbec měl na zaplacení nájmu. Co jsem se ale dostal natrvalo do áčka, plat se mi podstatně zvýšil. Sotva jsem tak dal pár gólů v Serii A, vyrazil jsem si za odměnu pořídit nové Porsche Cayenne, tehdejší novinku. Klasika, chvilku se daří, mám na to, tak si koupím novou káru… Akorát jsem to cestou domů zavolal agentovi a ten mě okamžitě sjel, jestli si dělám prdel. A že jestli s tím autem druhý den pojedu na stadion, dostanu, co proto. Neexistuje.
Moje radost byla okamžitě pryč a uvědomil jsem si, že jsem fakt mohl počkat. Půjčil jsem si tedy v autopůjčovně fiata pětistovku a do konce sezony jezdil na tréninky v něm. Všem jsem vykládal, že to je jen přechodně, než si koupím nové auto.
Jsem rád, že jsem okolo sebe vždycky měl lidi, kteří mi řekli, že ještě nejsem takovej borec, jak si myslím. Zároveň jsem z fotbalového pohledu neměl důvod o sobě pochybovat, kariéra šla neustále nahoru. Všechno bylo parádní. Všechno šlapalo.
Přiznávám, tehdy jsem třeba nechápal, jak někoho může brzdit zranění.
Ve fotbale okolo sebe neustále vidíte někoho, kdo má nějaké zdravotní potíže. Všude v klubech jsou kluci, kteří třeba půl roku nehrají, i v Laziu byli, ale já dělal, jako bych je neviděl. Nechtěl jsem si připouštět, že něco takového jako dlouhodobé zranění existuje a že by třeba mohlo potkat i mě. Vždyť já byl odmalička ten nejodolnější. Neuvědomuju si, že bych někdy chyběl. Možná jsem měl podvrknutý kotník, někdy jsem vynechal týden, ale že bych byl mimo delší čas? Vůbec.
V Laziu jsem ani nechodil k masérům, necítil jsem potřebu před zápasy rozhýbávat něco bolavého, neznal jsem něco jako tejpování. Na spoluhráče, kteří na lehátku trávili hodně času, jsem spíš nahlížel jako na bolestínky. Připadalo mi, že nic nevydrží. Že je složí kdejakej koňar.
Když mě něco bolí, tak to přece překousnu. Moje tělo je na to stavěné, snesu všechno. Co by se mi taky mělo stávat…
Odjakživa jsem hrál tvrdě a bez přehnaného respektu. Sice jsem si v Itálii někdy uvědomil, že na sebe řveme s bourákem, na něhož jsem ještě nedávno zíral v televizi, ale měl jsem automaticky dané, že na hřišti si nemám brát servítky.
Hned ve své první celé sezoně v Laziu jsem si tím nadělal dost potíží.
Proti AC Milán jsem totiž poslal dva hráče do nemocnice. Nejdřív Boneru, jehož jsem si odstavoval loktem a otevřel jsem mu hlavu. Za něj nastoupil Legrottaglie, veterán, který šel v jednom souboji do balonu hlavou dolů, zatímco já nohou. Rozkopl jsem mu obočí nad okem. Všude bylo plno krve. Seběhl se na mě celý jejich tým, do toho moji spoluhráči, kteří mě chtěli bránit, a vznikla solidní strkanice. Sám jsem byl hotovej, protože jsem nic neudělal s cílem někomu ublížit.
A pak ke mně přiletěl rozzuřenej Ibra.
Žďuchnul do mě a já se v tu chvíli regulérně podělal. Všichni vědí, jakou má Zlatan pověst, že mu občas přepne. Sám jsem vysokej, ale on mi v tu chvíli připadal tak třímetrovej. Čekal jsem jenom, jestli mě rozpůlí nebo rozkouše.
On mě přitom jen chytil, podíval se na mě a říká: „Mladej, uklidni se.“
Po zápase jsme si měnili dresy a on mě dokonce pochválil, že jsem zahrál dobře. To Adriano Galliani, dlouholetý ředitel AC, byl jiného názoru. Do novin prohlásil, že Kozák by měl za své zákroky jít do vězení a poštval na mě rozhodčí. V dalších zápasech jsem trpěl, pískali mi úplně všechno. Sotva jsem se k někomu přiblížil, ozval se hvizd. Snad každé moje jeden na jednoho skončilo podle sudích faulem.
Viděl to každý. Lazio mě sice oficiálně bránilo, že mi takhle rozhodčí zničí kariéru, fanoušci protestovali, ale bylo to k ničemu. Gallianiho vliv byl větší. Agentovi jsem bulel do telefonu, že nemůžu hrát a on na to ani neměl co říct, protože to tak zkrátka bylo. I tohle byl jeden z důvodů, proč se mi líp hrálo v Evropské lize a proč jsem chtěl časem pryč z Itálie.
Stály o mě kluby z Německa, z Ruska, ale mě lákala Anglie. I agent to tak viděl, nesměřoval mě tam, kde dostanu nejvíc peněz. Tvrdil mi, že jsem pořád ještě v pozici, kdy musím dokázat, že jsem top útočník. Jak se ozvala Aston Villa, okamžitě jsme se domluvili. Od června, měsíc po konci sezony, jsem byl rozhodnutý a už jsem ani nechtěl vědět o jiných nabídkách.
Když jsem se nakonec skutečně v Anglii objevil, bylo to jako by mi někdo rozvázal nohy.
Jednak mi nic nepískali, mohl jsem zajet do protihráčů, jak tvrdě jsem chtěl, a oni mi to rádi vraceli, ale taky jsem byl hodně nabuzenej. Věděl jsem, že když se ukážu v téhle lize, můžou přijít věci, o jakých jsem ani nesnil. Od prvních tréninků to byla jízda. Cítil jsem taky, jak na mě v klubu nahlížejí. Tři dny po příjezdu jsem hned šel do zápasu s Newcastlem, další kolo jsme vyhráli na Norwichi a já dal jediný gól zápasu.
Zatímco v Itálii jsem si respekt budoval, sem jsem s respektem přišel. Když jsem si křiknul o balon, věděl jsem, že mi ho dají. Nebál jsem se projevit v kabině, věděl jsem, co můžu a co ne. Zvykal jsem si jen na jazyk. Ne, že bych neuměl základy anglicky, ale trenér byl Ir, a když na někoho křičel, rozuměl jsem v té jednolité slátanině vždycky jen „fucking“ a „fucking shit“, z čehož jsem si dokázal vydedukovat, že sice nevím co, ale asi bude něco špatně. Po mně toho naštěstí moc nechtěl. Řekl mi, ať se nikde moc nehoním a dávám góly.
I to byla obří změna, protože italský fotbal vychází z neskutečného množství taktických pokynů. Bývaly tréninky, kdy jsme třeba dvě hodiny pilovali detaily defenzivy, a i já jako útočník jsem musel vědět, kde jak mám bránit, na koho vystoupit a kdy přesně. V Anglii jsem místo toho dostal jediný taktický pokyn: „Dávej góly.“
Bavil jsem se fotbalem, jaký mi seděl, žil jsem přítomností a dřel na sobě, protože jsem byl přesvědčený, že pokud budu dělat to, co doteď, nemůže se stát nic, co by mě mělo zbrzdit.
Na Nový rok 2014 jsme hráli v Sunderlandu. Po osamělém Silvestru na hotelu jsem se nedostal na hřiště a další den jsem tak musel na trénink s ostatními, kteří nenastoupili nebo střídali jen na chvilku. Bylo sychravo, kosa, lehce mrholilo. Prostě hnusnej den, klasická zimní Anglie. Na závěr jsme hráli šest na šest na malém prostoru, jak bývá běžné. I v takové situaci se v Anglii jezdí naplno, ale přece jen se jedná spíš už o fotbálek, při kterém se chcete i pobavit. Hezky si přihrát, zkusit si kličku.
Hlavně, o nic nejde.
Ciaran Clark, defenzivní hráč s irskými kořeny, který den předtím nebyl ani na lavičce, dával celou dobu najevo, jak je nasranej.
Možná proto, když jsem si v jedné situaci stopoval balon, přiletěl ve skluzu. Sejmul mě přímo na holeň s intenzitou, jaká by mě překvapila i v zápase. Kluci později říkali, že to luplo, jako když zlomíte větev. Já si neuvědomuju, že bych ve vteřinu, kdy jsem šel k zemi, něco slyšel.
Bolelo to, ale hned jsem si řekl, že se nebudu válet. Já jsem přece ten, co vždycky vstane. Dobrý, jdu hned na nohy…
A pak jsem se podlomil.
Pravou nohu jako bych neměl, vůbec jsem v ní necítil sílu. Zase jsem sebou seknul a v šoku se na ni podíval. Trčela z ní velká boule. Lehl jsem si na trávu a snažil se chytit nějakou ze změti myšlenek, které mi v jediné vteřině létaly hlavou ze strany na stranu, přičemž jsem dokázal vnímat jen prázdno. Byl jsem poslední ze všech okolo, komu nedocházelo, co se to stalo. Tři spoluhráči prý dokonce zmizeli do kabiny. Jak uviděli moji holeň, udělalo se jim špatně.
Ostatní se snažili pomoct. Přiběhli ke mně maséři s rajským plynem, abych rozdýchal šok, a odnesli mě do fyzio roomu. Lidi okolo mě spěchali sem a tam, bylo poznat, jak jsou nervózní a jednají hekticky, a já byl při tom všem tak nějak neurčitě zblblej. Všechno mi připadalo normální. Jen jsem ležel a čekal, než dorazil doktor a oznámil mi, že to nevypadá dobře, že to bude určitě zlomené. A že sanitka už je na cestě. Hmmm, tak jo. Dokonce jsem zvládl zavolat domů taťkovi.
„Tati čau. Jojo, všechno v pohodě. Jen mám zlomenou nohu.“
Až cestou v záchrance jako bych se dostal zpátky do své hlavy a celá situace se mi začala dopodrobna vykreslovat. Cítil jsem čím dál větší tlak na prsou, hůř se mi dýchalo. Zalil mě strach. Ne z bolesti, ta ani nebyla nijak znatelná, spíš ze souvislostí, které mi docházely. Představoval jsem si, co to vlastně znamená a co se všechno může stát. Dokonce mě napadlo, že bych mohl o nohu i přijít.
V nemocnici mě nemuseli dlouze vyšetřovat, okamžitě zjistili, že mám zlomenou holenní i lýtkovou kost a musím hned ráno na operaci. Mě v tu chvíli zajímalo jediné. Kdo mě bude operovat, protože je důležité, abych se dal co nejdřív do pořádku. Doktor mi tvrdil, že mám být v klidu, že mě dostane profík, který už má za sebou řadu podobných zákroků.
První dny po operaci byly nejtěžší. Neměl jsem ani sádru, jen obvaz na koleni a pod ním díru, skrz kterou mi do nohy instalovali tyčku, ale teď už to bolelo jako hrom. Rozptýlily mě až stovky telefonátů. Volala spousta lidí včetně prezidenta Lazia nebo pánů Bílka a Pelty, tehdejšího trenéra nároďáku a šéfa našeho fotbalu. Uklidňovali mě, že na mě počkají, že jsem za půl roku v pohodě.
Pro mě, který nikdy předtím nebyl v nemocnici, bylo všechno najednou nové. Přítelkyně se o mě musela starat jako o mimino. Nedokázal jsem si ani dojít na záchod, musela mi k posteli nosit vázu, do níž jsem čůral. Připadalo mi to strašlivě potupné. Zároveň jsem se neutápěl v sebelítosti. Zvyknul jsem si na vědomí, že mi všechno vychází, a nepřipouštěl jsem si, že tohle bude nějak výrazná komplikace. Prostě budu chvíli chodit o berlích, což je vopruz, ale brzy jsem zpátky, pak zamakám a zase to půjde. Kolik kluků se zranilo, třeba byli pryč dlouho kvůli přetrhaným vazům v koleni, a taky se vrátili. To bude v pohodě. Součástí trenérského štábu v Aston Ville byl navíc bývalý záložník Stilijan Petrov, který si během kariéry taky nohu zlomil. Sedli jsme si od první chvíle po mém příchodu, ale teď jsem si ještě víc uvědomil, jak skvělej člověk to je. Hodně mi pomáhal, dával mi za příklad sebe, protože se po zlomenině dokázal vrátit za pět měsíců jen díky pozitivnímu myšlení. Dodal mi ohromnou sílu už jen tím, že mi na rovinu řekl, že v téhle sezoně jsem prostě skončil, ale na přípravu jsem zdravej a do nové sezony vletím silnější než kdy předtím. Natěšený a vyrovnanější.
Věřil jsem tomu.
Jen mě trochu znervózňovaly rentgeny, které jsem každý měsíc sledoval na kontrole.
„A tohle je v pohodě?“ ptal jsem se pokaždé doktora, když jsem i svým laickým pohledem viděl, jak se holenní kost postupně zaceluje, ale na lýtkové bylo stále patrné bílé místo.
„Jistě, to sroste později,“ tvrdil mi. Při několikáté takové odpověď pak dodal, že ve finále prý lýtkovou kost ani k fotbalu nepotřebuju.
Nepotřebuju lýtkovou kost?
Nepotřebuju NĚJAKOU kost?
Volal jsem o radu italským doktorům z Lazia a ti mi potvrdili, že lýtkovou kost sice potřebuju, ale že opravdu stačí, aby srostla jen trošičku, a že to někdy může trvat déle.
Brzy potom, co mi vytáhli tyčku, která kosti držela ve správné poloze, jsem mohl pomalu začít běhat a trénovat. V lýtku mě ale pořád bolelo. Doktor mě popoháněl, že to mám přemoct, že to odezní. Po dvou měsících jsem ale oznámil, že nesimuluju, ale fakt to nejde. To už bylo v srpnu, rozbíhala se liga.
Na rentgenu vyšel zase stejný obrázek, jako do té doby. A doktor při pohledu na něj pronesl, že tedy budeme muset znovu operovat.
Cože?
Nedokázal jsem se ovládnout, zvýšil jsem na něj hlas.
Takže on mě půl roku měsíc co měsíc uklidňuje, že je všechno v pořádku, a najednou mě chce znova operovat? Sjel jsem ho já, sjel ho náš klubový lékař, který byl se mnou, a sotva jsme vyšli z ordinace, já sjel i toho našeho doktora za to, komu mě to vůbec svěřili. Tehdy mi přiznal, že to ani nebyl jejich člověk. Byl to řadový doktor. Protože byl můj případ tak naléhavý, vzali toho, kdo byl zrovna k dispozici.
Prý už ale nějaké sportovce operoval…
Jak? To jste mě nemohli převést do Londýna na kliniku? Nebo někoho dovézt sem?
Nemohli. Oni prostě sebrali prvního ortopeda, co byl po ruce. Nečekal bych, že v klubu Premier League se může stát taková věc. Že ani nemají svého specialistu, který hráči spraví zlomenou nohu.
Další kolo řevu předvedl na vedení můj agent za to, jak moje léčení podcenili, a oznámil, že mě na druhou operaci bere do Itálie. A že neplatíme ani euro, všechno jde na Aston Villu. Je třeba říct, že to tak skutečně bylo, protože bylo všem zřejmě jasné, kde se stala chyba. Sami z toho byli špatní. Dokonce s danou nemocnicí okamžitě rozvázali spolupráci.
V Itálii mě operoval doktor Castellacci, který má na starosti i kluky z místního nároďáku. Nejdřív se ptal, jak to probíhalo v Anglii, co se mnou dělali. Zarazil mě hned, jak jsem mu řekl, že mě uspali dvakrát, podruhé kvůli pětiminutovému vyndávání šroubů. Nechápal ani, jak mohli šest měsíců neřešit něco tak evidentního, jako byl můj případ.
Aby mému organismu nedával další ránu v podobě třetí narkózy v krátkém čase, umrtvil mě při operaci jen lokálně. Ležel jsem tak na sále, sledoval to obří světlo nad sebou, a zatímco se mnou třepali, slyšel jsem někde u svých nohou kladívka a pilku. Jako by někdo o kousek dál přidělával poličku. Když bylo po všem, doktor Castellacci mi řekl, že lýtková kost byla úplně mrtvá a museli konce okolo zlomeniny odseknout, protože by se v životě už nechytily k sobě.
Ani teď jsem se nehroutil. Připustil jsem si, že to je celé delší, než jsem čekal, ale šlo se dál. Operovali mě v říjnu a já se tak upnul k dalšímu létu. Bude to rok a půl po zranění, dupnu do přípravy a ono to půjde. Neměl jsem ani strach o místo v týmu. Měl jsem ještě smlouvu a cítil jsem, že na mě čekají. Věřil jsem, že šanci po svém návratu zase dostanu.
V květnu už jsem běhal s mužstvem, nic mě nebolelo a já se po dlouhé době cítil zase jako fotbalista. Když jsem se poprvé opravdu opřel do balonu, létal tam, kam jsem chtěl. Strašlivě jsem se těšil, až na hřišti zase ukážu, jak jsem natěšený.
A pak mě rozbolela záda. Potom zadní stehenní sval. Postupně se ozvaly snad všechny části těla, jimž jsem připomínal, že patří profesionálnímu sportovci. Musel jsem na injekce, měl jsem ubrat tréninky.
Přece jsem se rok a půl neválel, abych teď dva dny v týdnu jen vyklusával? Brzdili mě, chvíli jsem skutečně zvolnil, ale nedokázal jsem se držet zpátky tak, jak možná opravdu bylo třeba.
I kvůli tomu jsem si asi přetížil druhou, levou nohu.
Ciaran Clark se za mnou zastavil v nemocnici hned, co mě poprvé operovali, a omluvil se mi. Já to ale neakceptoval. Ani jsem ho nechtěl vidět, nevnímal jsem ho. Asi z toho byl opravdu špatnej, jeho rodina mi později i poslala dopis, ale já to zkrátka nevzal. Někde uvnitř cítím, že nikdy nepřijmu, co mi udělal. Proč? Nenašel jsem v tom smysl. Odmalička hraje fotbal a ví, co takovým zákrokem může způsobit. Pro něj to byl jeden skluz. Pro mě kus života, kdy jsem nemohl dělat, co mě živí. Být tím, kým jsem. Aspoň že mě rychle pochopil, a od té doby mě nevyhledával. Už jsme se nikdy nebavili, ani „čau“ jsme si neřekli, přestože jsme spolu ještě rok a půl byli v jednom mužstvu.
Bylo divné potkávat ho v kabině. Ignoroval jsem ho, nedokázal jsem se mu podívat do očí, ale jako bych stále cítil jeho přítomnost, což mě neskutečně vytáčelo. Nemluvě o situacích, kdy jsme se na tréninku sešli v při cvičeních, ať už ve stejném týmu nebo proti sobě.
Dnes hraje v Newcastlu a kdykoliv na něj někde narazím, třeba jen na jeho jméno v sestavě, projede mnou zlost. I teď, když o tom vyprávím, jsem naštvanej. Strašně naštvanej.
Možná kdybych mu odpustil, vnitřně by mi to pomohlo, ale já nedokážu přijmout něco tak nepochopitelného, jako byl jeho zákrok. Jak může někdo při tréninku zlámat spoluhráčovi nohu…
Samozřejmě, že jak jsem byl zase s týmem, chtěl jsem do něj zajet taky. Ublížit mu. Příležitostí bylo spoustu. Ale vím, že to by bylo až moc nízké. Pod úroveň. A hlavně, nic by to nevyřešilo. To už bych ani nemohl mezi kluky do kabiny. A tak jsem se mu radši vyhýbal, což se dalo, a řešil jsem v první řadě sebe. Tak, abych se co nejdřív dokázal zase dostat do formy.
Přípravu po návratu jsem měl skvělou. Nastřílel jsem v ní nejvíc gólů z mužstva, podle mě ze mě muselo čišet odhodlání na všechny strany. Sám sebe jsem nabíjel vědomím, že jsem zpátky.
Jenže začala liga a nový trenér mě ani nebral na zápasy. Do toho koupili jiného vysokého útočníka.
Tým hrál hrozně, byli jsme zoufalí, poslední v tabulce a v prosinci tak přišel trenér zase jiný, Francouz Remi Garde. Ten si mě po týdnu tréninků zavolal do kanceláře, aby mi sdělil, že nechce, abych trénoval s mužstvem. Že nemám potřebné kvality na to, abych byl jeho součástí. Připojil jsem se k béčku, ale byl jsem v klidu. Blížil se přestupní termín a agent volal, že o mě je zájem, chtěl mě Celtic Glasgow nebo německý Mainz. Nebál jsem se, že si brzy někde nezahraju, proto jsem na trénincích makal, co to šlo. Jen jsem požádal o pauzu na Vánoce, abych mohl za rodinou domů, když stejně nehraju. V klubu mi bez potíží vyhověli, ovšem když jsem se vrátil, trenér si mě vyžádal opět k áčku. Za tři dny jsem nastoupil v Premier League. Nejdřív jsem střídal na čtvrt hodiny a další zápas už jsem byl v základu. Sice jsem nedal gól, ale my poprvé po devatenácti zápasech vyhráli a já zahrál dobře. Trenér mě pak v novinách chválil.
Člověk, pro kterého jsem ještě před pár dny nebyl dost dobrý, aby mě vůbec chtěl v kádru. Zase ta někdy podivná logika fotbalového světa. Když se ho ptali, proč mě nasadil až teď, odvětil, že pozoroval mé zlepšení na tréninku.
Přitom mě v něm ani neviděl, s béčkem jsem byl celou dobu.
Začal jsem nastupovat, volal mi pan Vrba, nový trenér reprezentace, že o mně ví a má mě mezi hráči, kteří přicházejí v úvahu pro blížící se mistrovství Evropy. Do toho jsme se domluvili s Janovem na mém návratu do Itálie. Aston Villa mě ale nepustila. Prý že na mě teď budou stavět.
Ale tak jo. Vždyť jsem někde, kde to znám, proč ne…
Jen mě pořád bolel ten levý kotník.
Byl jsem celou dobu ticho. Přece nebudu říkat, že mám zase nějaký problém. To už by si o mně mysleli, že nic nevydržím.
Takhle jsem přistupoval k bolesti, o níž věděl mimo mě jen náš doktor. Vždycky jsem mu oznámil, ať se postará, abych další zápas hrál. Připadal jsem si ve formě a nechtěl jsem vystoupit z kolotoče, na který jsem sotva nasednul. V zápase s West Bromwichem mě pak přebrousil protihráč skluzem. Nikterak ostrým, jen mě vzal právě přes onu levou nohu.
Musel jsem střídat, ale nepředpokládal jsem větší problémy. To bude dobrý.
Přes noc mi ale kotník obrovsky natekl a následné vyšetření ukázalo zánět šlachy.
Měl stačit týdenní klid, ve skutečnosti jsem nemohl běhat dva měsíce. Dva měsíce, než mi v květnu na konci sezony řekli, že musím na další operaci, aby mi šlachu od zánětu vyčistili.
Snažil jsem se zjistit, jestli neexistuje něco, cokoliv, abych na operaci nemusel. Prý ne. Naštěstí se ale jednalo jen o malý zákrok, po němž jsem měl být – a byl – během dvou měsíců zpátky.
Spadli jsme z Premier League, což mě mrzelo, ale tehdy jsem hlavně řešil, abych byl ready na přípravu. To se podařilo, jenže krátce před jejím koncem mě levý kotník zase začal bolet. Zase to samé místo.
Ptal jsem se sám sebe, co dělám špatně. Bál jsem se ráno šlápnout na zem při vylézání z postele, jestli tam ta bolest pořád bude.
Byla.
Znáte to, taky dokážete rozpoznat, která bolest je v pořádku a která špatná… Tak tohle byla přesně ta špatná. Moc dobře jsem to věděl od první chvíle. Přesto jsem se rozhodl ignorovat signály vlastního těla. Prostě jsem jim přestal věřit. Dělal jsem, že tam dole žádná bolest není. Sklouznul jsem k obviňování sebe sama, že jsem málo rehabilitoval, a proto se mi potíže pořád vrací, ale hlavně jsem všechno kousnul. Odmítal jsem se nechat zase zastavit. Tak, jak mi bylo odjakživa vlastní.
Jenže všechno dospělo do stavu, kdy jsem si co tři dny kotník vymknul. Lup. Cítil jsem, jak se mi chodidlo úplně odpojilo od nohy, bolest vystřelila až nahoru ke kolenu a pak všechno jako kostky z lega zase zapadlo do sebe a já doslova se zatnutými zuby běžel dál. Až doma jsem brečel, protože jsem se na levačku nemohl ani postavit.
Ale ne, žádná bolest tam není… Neakceptoval jsem ji. Tohle už přervu! Už přece nemůžu mít další problém. Bolest prostě odejde, když ji budu ignorovat dostatečně dlouho. Jednou se vzbudím a bude pryč.
Naivita. Někde vzadu jsem věděl, že to musím řešit, ale já strašně moc nechtěl.
Tou dobou jsem se pořád s někým hádal, byl jsem proti všem a ani fotbalově jsem to nebyl já. Na hřišti jsem byl mizernej, nedokázal jsem si získat místo v sestavě, a až když začala sezona, na klubu jsem přiznal, co se mnou je. Jen jsem zalhal, že mě operovaný kotník trápí chvíli. Neřekl jsem, že se s ním peru celou přípravu. Dostal jsem měsíc na rehabilitaci.
Po minutě prvního tréninku zpátky s týmem jsem si ho vymknul znova.
Sednul jsem si na trávu a sklopil hlavu, aby nikdo neviděl, že mám skleněné oči. Když mě odnášeli, honilo se mi hlavou, jestli to není úplný konec.
Rezonance odhalila, že šlacha, kterou čistili a která měla být v pohodě, v pohodě není. Byla přetížená zřejmě proto, jak jsem na ni po zlomenině pravé nohy podvědomě přenášel celou váhu. Tím, že jsem neřešil opakující se potíže s vymykáním kotníku, jsem si ji úplně odrovnal. Na obou místech, kde držela chodidlo, jsem ji měl přetrženou. Doktoři mi vysvětlili, že jde o extrémně neobvyklou a vážnou věc a že si nejsou jistí, jestli mě dokážou vrátit na hřiště.
Tohle nebyla situace, kdy bych se mohl zakousnout a zase jednou to přervat svým odhodláním.
Tohle nebyla zlomená noha, kterou přece jen zažila spousta fotbalistů.
Tohle nebyla první rána, kdy jsem si myslel, že už jsem zpátky, a ona mě srazila zase dolů. Nebyla ani druhá. Ani třetí.
Tohle mě složilo.
Odmalička jsem byl v první řadě fotbalista. Řešil jsem, jak nabíhat do vápna a jak překonat obránce a brankáře. Snažil jsem se co nejlíp vybrat místo, z něhož se můžu dostat do gólové šance.
Teď mi hlavou pochodovalo jediné. Který doktor mi zvládne dát šanci znova si obout kopačky.
Obvolal jsem čtyři. V Římě, v Londýně, Mnichově a Amsterdamu. Všichni včetně experta přímo na kotníky mi potvrdili, že jde o výjimečné poranění, s nímž se dosud setkali jen hodně okrajově. Jeden se přiznal, že se mu do zákroku ani nechce, další dva by mě vzali, ale na rovinu přiznali, že mi nedokážou zaručit, jestli se k fotbalu budu moct vrátit. S tím, že tak jako tak mám počítat s půlrokem, spíš rokem léčení.
Až doktor z Londýna zněl přesvědčivě. Řekl, že to zvládneme.
To neznamenalo, že mám vyhráno. Znamenalo to další několikaměsíční rehabilitaci.
Na operaci jsem šel v lednu a v létě mi končila smlouva. Kdo mě teď podepíše, po tom všem, co jsem prodělal? A budu to vůbec ještě já, i když se dokážu vrátit k fotbalu? Snažil jsem si natlouct do hlavy, že nemá cenu se trápit něčím, co neovlivním. Že před sebou musím vidět jen zítřejší den, nekoukat dál. Den po dnu pracovat, abych byl zpátky v plné síle. Ale po všech těch zpátečkách, které jsem musel na cestě k uzdravení absolvovat, už jsem nedokázal být tak odhodlaný jako dřív.
Cítil jsem, že za ty roky jsem ztratil něco, co ze mě dělalo toho, kým jsem. Zarputilost válečníka. Chuť se rvát.
Rezignoval jsem. Ne navenek, ale sám v sobě.
Disciplína a sebekázeň, které mi byly odmala vlastní, ztrácely význam. Vždyť jaký je rozdíl, jestli si dám dneska o pivo navíc, když budu hrát až někdy za půl roku? Ne, nesklouzl jsem k alkoholu. Ale už jsem nebyl tak striktní jako vždycky. Místo abych žil neustálým soupeřením, které mě vždycky hnalo dál, jsem si to přes týden odcvičil v posilovně a o víkendu, abych se zabavil, jsem létal do Londýna. Utrácet prachy. Nakupovat věci na sebe, chodit na pěkné večeře. Uvědomuju si, jak dobře jsem na tom v tomhle ohledu byl. Na rozdíl od spousty lidí v podobné situaci jsem nemusel řešit, jestli na konci měsíce vyjdu s penězi. Ale stejně mi nebylo dobře. Byl jsem na tom tak, že i se všemi penězi světa bych se cítil jako zoufalec. Neviděl jsem smysl v tom, že mám zítra vstát. Proč? Copak mě čeká něco, co mě naplňuje? Předtím jsem aspoň viděl naději, že zase budu hrát fotbal, ale teď? Proč se mám dřít, když to stejně možná bude celé zase k ničemu.
Nachytal jsem sám sebe při myšlenkách, že už to nedám a že se bojím, co kdybych se zase zranil. Jak jsem dřív myslel jen na to dobré, teď jsem viděl všechno okolo černě a měl jsem strach. Přestože jsem věděl, že tím nic nevyřeším, zamotával jsem se do všemožných „co kdyby“ úvah.
Trpěl jsem. Dokonce jsme se časem i rozešli s přítelkyní. Snažím se to nebrat tak, že můj vztah skončil kvůli zranění, tak snadno nejde vystihnout, co se děje mezi dvěma lidmi. Třeba bychom k rozchodu dospěli i bez mých potíží, ale určitě byly jedním z aspektů. Muselo se mnou tehdy být hrozně těžké vyjít. Byl jsem podrážděnej, nepříjemnej. A ztrácel jsem sám sebe. V sedmadvaceti, kdy bych měl být na vrcholu sil, jsem střídal jen posilovnu, ordinaci a nudu. Magnetických rezonancí jsem zažil tolik, že už jsem nazpaměť znal všechny zvuky, co ten tunel vydává. Chodil jsem si tam schrupnout.
Na světě se má spousta lidí daleko hůř, vím to. Ale sakra, je fakt těžké, když něco odmala milujete, děláte to celý život a najednou nemůžete.
Dostal jsem se do stavu, kdy jsem ani nedokázal chodit dívat se na zápasy. Zpočátku jsem se snažil dál žít se spoluhráči, ale jak se moje léčení táhlo, tím víc mě štvalo je sledovat. Vytáčelo mě, i když vyhráli. Nejsem nepřející, mně jen vadilo, jak jsou šťastní, spokojení. Tak strašně jsem chtěl být mezi nimi, až jsem jim záviděl a měl ze sebe příšernej pocit.
Až v létě 2017, tři a půl roku po Clarkově skluzu, jsem byl konečně zdravej. Levou nohu jsem měl slabou, bolelo mě koleno, z něhož mi vzali vazy na vyspravení kotníku, ale mohl jsem začít dělat něco, co připomínalo fotbalovou přípravu.
Domluvili jsme se s Bari v Serii B, druhé italské lize. Aston Villa mi v odchodu nebránila a já sám chtěl pryč, to místo pro mě bylo prokleté. Pořád jsem si říkal, že minimálně v Itálli si mě pamatují a někdo ze Serie A mi dá zase šanci, ale ne. Agent mi na rovinu přiznal, že všichni mají strach. Nikdo si nelajzne vsadit na mě a pak trnout, jestli se mi zase něco nestane. V Bari byl ale sportovní ředitel, který mě měl rád a do svých klubů mě vždycky chtěl. Věřil mi. Do zimy jsem tam stejně ale jen trénoval, abych se vůbec dostal na úroveň svých spoluhráčů.
Přidával jsem si tak, až jsem musel ostatním připadat posedlej. Vždycky, i v dobrých dobách, jsem rád dělal něco navíc než ostatní. Říkal jsem si, že se mi to jednou vrátí. Teď jsem zůstával po tréninku na stadionu klidně i do osmi, devíti. Neustále jsem dělal další a další cvičení, které mělo posílit můj kotník a nohy obecně. Všechno, co mi kdo poradil. Možná jsem se fyzicky přetěžoval, ale já tenhle režim potřeboval pro svůj vnitřní klid. Musel jsem vědět, že dávám fotbalu maximum.
Potom přišly první zápasy.
Pak první gól.
Když jsem ho v únoru 2018 dal, když jsem zase viděl balon po své střele v síti, přestal jsem se ovládat. Serval jsem ze sebe dres a křičel.
Na tohle jsem čekal tak dlouho!
Je to rok, co opět hraju. Když už jsem za tu dobu vynechal trénink, bylo to kvůli prkotině, nic vážného. Moje tělo drží.
Horší je to s hlavou.
Po krachu Bari jsem přestoupil do Livorna ve stejné soutěži. Spousta lidí se mě ptala, co dělám ve druhé lize, když jsem hráč pro Serii A, ale já sám vím, že jím teď nejsem. V některých situacích jsem i v Serii B zjistil, že jsou kluci okolo mě rychlejší, důraznější, sebejistější. Stalo se mi, že jsem nedal gól ze situace, kdy bych ho dát měl.
Ve fotbale na téhle úrovni už je to o setinách, o rozhodnutích, nad nimiž ani nepřemýšlíte. Jakmile se mi něco dřív nezadařilo, mávl jsem nad tím rukou a věděl jsem, že příště to zase bude v pohodě. Tak to trefím příště. Teď, ač nerad, jsem si při dílčích nezdarech říkal, jestli nejde o znamení, že dělám něco špatně.
Dokud jsem se sám na sebe díval jako na toho, kdo má všechny válcovat, bylo to přesně tak. Hrnul jsem se do každého souboje a v šestnáctce by mě museli svázat, abych nechtěl získat balon a cpát ho na bránu. Chtěl jsem být vítěz.
Tohle nejde získat zpátky lusknutím prstů. Ne po tom, co jsem prožil.
Přiznat si takovou realitu pro mě bylo nakonec možná úplně nejtěžší. A právě na tomhle teď pracuju. Stejně jako jsem naposiloval svaly v kotníku, musím napumpovat sílu i do své sebedůvěry. Do pocitu, že pořád můžu být na hřišti králem světa, jímž jsem si před lety připadal. Teprve tehdy to budu já tak, jak si mě pamatuje okolí a jak si pamatuju i sám sebe. Pak si zase budu připadat nepostradatelnej.
Zatím jen okolo sebe cítím všudypřítomné očekávání. Kde je ten Libor Kozák, kterého jsme znali…
Říkají mi, že už jsem jednou nahoře byl, tak přece vím, jak se tam vyšplhat. Jenže ono je jiné, když jdete nahoru poprvé a nevíte, co vás čeká. To s úžasem a nadšením zvládáte všechno, co vám vstoupí do cesty. Když už víte, co je potřeba, někdy přemýšlíte, jestli na to škrábání se vzhůru najdete dost sil. Taky jsem slyšel, že mám vlastně teď tři roky na konci kariéry k dobru, když jsem si po takovou dobu neničil tělo v kolotoči zápasů. Jasně. Jenže já si uvědomuju, že dokud nebudu tak dobrej, jak je potřeba, můžu mít před sebou let kolik chci. Stejně už se nahoru nedostanu.
Vím ale, že jednu věc rozhodně dělám správně. Nehledám chybu nikde jinde než v sobě.
Jestliže nehraju, je to jen moje chyba. Nemůže za to zranění. Nemůže za to trenér. Nemůže za to nikdo jinej, než já.
Prostě buď lepší! Kdybys byl tak dobrej, hraješ a jsi vidět. Na hřišti je to stejně jen o tobě. Jak na něj stoupneš, nikdo ti nepomůže.
Teď mě už objektivně nic nelimituje, takže kdybych byl takovej borec, už zase hraju Serii A. Že v ní ještě nejsem, je jen o mně. Ještě mi kousíček chybí. Vím to a makám na tom.
A kdybych to nakonec nezvládnul, můžu za to zase jen já.
Taky jsem v sobě znovu našel zápal, který mě žene dál. Zase chci být důležitej. Ten pocit mi chybí a chci ho ještě zažít. Proto jsem nevzal třeba nabídku, která mi zaručovala pěkné peníze, ale fotbalově nebyla tak zajímavá. Vydal jsem se touhle cestou, ne proto, abych vykládal, že pro mě peníze nehrají roli. Proto, že když se stanu hráčem, jakým jsem býval, zase si mě najdou. I můj agent mě takhle směřuje, vždycky mu šlo o to, abych se posouval sportovně, dobrá smlouva pak bude následovat.
V jeho očích jsem pořád světový útočník. Stačí prý ukázat, že jsem OK, a někdo mě zase vezme.
A proč by ne. Ještě přece nejsem tak starej. Tehdy v Laziu jsem to taky zlomil tím, že jsem byl trpělivej a hleděl si sám sebe. Byl jsem tehdy asi jeden ze sta, kterému se povedlo z juniorky přejít do áčka, po mně se to doteď za všechny ty roky povedlo možná tak dvěma klukům. A to nejsem žádnej Maradona, žádnej Messi. Dokázal jsem to jen proto, že jsem si věřil a chtěl jsem být nejlepší. Jo, měl jsem štěstí, ale to jsem si přitáhl vlastní prací, ne, že by mi spadlo do klína. Ovlivnit ho vždycky můžu jenom já.
Proč bych to stejně nemohl zvládnout i teď? Sice jsem dostal pořádně nafackováno, ale pořád mám v sobě to, co tehdy. To nejdůležitější. Miluju fotbal.
Miluju to neustálé poměřování, které přináší.
Miluju, když se tělo odpojí od myšlení a vy se necháte unášet podvědomím.
Miluju pocit, že na hřišti je všechno možné.
Proto neodejdu, dokud mě z toho hřiště nepošlou domů.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází