Klára Seidlová

Osm drah.

Sto metrů.

Podívám se do cíle. Přímo před sebe. Zavřu oči. Z reproduktorů zní jména závodnic, kamera postupně snímá naše tváře, emoce.

Poslouchám potlesk fanoušků. Tohle je největší odměna, motivace. Miluju atmosféru zaplněného stadionu, tady chci závodit! Vyhrát. Vím, co mě čeká. Vystřelím z bloků, budu mezi prvními. A pak už musím jenom běžet. Naplno. Sto metrů. Do cíle.

„Připravte se!“

Chystáme se do startovní pozice. Někdo pomalu, někdo rychle. Je mi to jedno. Přestávám vnímat okolí, existuje jen moje přítomnost. Nikdy jsem netrpěla záští ke konkurentkám.

Soustředím se, adrenalin nabudí tělo podat maximální výkon. Musím vyletět, co nejrychleji. A zbytek myšlenek mizí. Start je moje zbraň, největší síla.

„Pozor!“

A pak už nic. Už nikdy neuslyším výstřel. Už nikdy se nerozeběhnu v závodě obsazeném světovou elitou. Neucítím ten výboj energie, který mě zvedne z bloků nejrychleji ze všech.

Tohle byla a už není moje realita. Dráha. Milovaný stadion. Můj život profesionálního sportovce. Atletika. Najednou to všechno skončilo.

Bez rozloučení. Bez naplněných ambicí. S prázdným místem v srdci i duši, které po tom všem zůstalo. Se strachem z budoucnosti a s hledáním smyslu dalšího bytí. Sport byl vším a najednou má jeho místo zaujmout něco jiného.

Je to těžké a nikdo mě na to nepřipravil. Nikdy jsem na to nemyslela, protože jsem se pořád chtěla zlepšovat a věřila, že to dokážu. Na dráze.

Trvalo rok, než jsem se s tím vším vyrovnala. Než jsem se dokázala podívat zpátky a pochopit, že sport mi dal daleko víc než tituly mistryně republiky, reprezentační starty a národní rekord na 60 metrů. Bála jsem se, že budu ztracená. Že bez umístění na stupních vítězů vůbec nic neznamenám.

Je to jinak.

Zůstala mi krásná vizitka na Wikipedii. Tuhle mi kamarádka říkala, jak mě tam objevila. Pobavila mě. Vtipný.

Co mi sport dal v ní ale nenajdete. Naučil mě především zásady chování a fungovaní, které mi pomohou v každé další profesi. Cílevědomost, disciplínu, spolehlivost, vytrvalost. A odhodlání to nikdy nevzdat. Díky sportu se neztratím ani v běžném životě. Jen jsem na to musela přijít.

Pohyb je pro mě vším. Nedokážu být v klidu a nikdy jsem to nedokázala. Je to proti mojí povaze, přirozenosti. V pohybu se cítím víc naživu.

Nedávno jsme stály s kamarádkou před zrcadlem, čistily si zuby. Najednou koukám, že ona kouká na mě.

„Co?“

Začala se smát. Že prý nikdy neviděla nikoho čistit si zuby s takovou energií, rychlostí. No jo, to jsem já. Je asi pravda, že běžní lidé tuhle činnost provádí s menší intenzitou a ve větším klidu. Jsem zrychlená a vždycky jsem byla.

Už jako dítě. Dneska by na to možná byla nějaká diagnóza, za nás na to byly sportovní kroužky. Naši mě prostě nechali se někde vybít.

Pohyb byl moje radost. Běhat, lézt po stromech. Že bych si třeba vydržela malovat? Dělat keramiku jako jiné holčičky? Nikdy.

V páté třídě jsem za sebou měla zkušenosti s basketbalem, volejbalem, gymnastikou, lezením na stěně… Všechno mě to bavilo, ale vždycky jsem našla ještě něco dalšího. Nového. Chtěla jsem zkusit cokoliv.

Paradoxně mě vždycky víc bavily týmové sporty než ty individuální. Byla a jsem ráda součástí kolektivu, sdílet radost, bavit se s lidmi. Hlasitě se smát, šířit pozitivní energii. Mít partu, tým. Zvláštní, že jsem se nakonec prosadila v disciplíně, kde je mezi soupeřkami velká konkurence.

Často až nevraživost.

K atletice vedla cesta… z tenisu.

Trenér si po jedné z hodin zavolal rodiče na antuku a povídá: „Šikovná s raketou není, ale po kurtu běhá fakt rychle. Zkuste to s ní na dráze.“

Proč ne. Sestřenice Petra Seidlová byla vynikající sprinterka překážkářka, tak jsem se mohla zeptat na radu.

Zpočátku to ale byl jenom další sport.

Na super základce T. G. Masaryka v Modřanech jsem chodila do sportovní třídy a měli jsme téměř nekonečně možností. Házená, florbal, fotbal. A taky atletika. Na školním pozemku byla malá tartanová dráha se šedesátimetrovou rovinkou.

Ve skutečnosti měla těch metrů asi tak šedesát jedna. Museli jsme na tréninku brzdit před cílem, abychom v plné rychlosti nenarazili přímo do stěny školní budovy. Právě tady všechno začalo. Pamatuju si to docela přesně. Paní učitelka se proměnila v trenérku, vzala stopky a postavila mě na start.

Vyřkla pokyn, který mě měl provázat podstatnou částí dalšího života: „Běž!“

A já běžela.

Učitelka se dívala na stopky, pak na mě, pak na stopky.

„Ještě jednou.“

Znovu jsem vypálila, jak to šlo.

„Holka, z tebe by mohlo něco být! Těm sprintům se pověnujeme,“ slyšela jsem pochvalu a vybavím si i tu vnitřní radost, která následovala.

Radost, kterou jsem měla tolikrát nacházet a ztrácet.

Kdo to ale mohl na té šedesátce zakončené zdí tušit, vždyť to pořád byla jenom legrace bez přehnaných ambicí.

Ne, ty jsem jako dítě nikdy neměla. Neviděla jsem se na mistrovství světa, na olympiádě. Ani já, ani naši jsme nemohli tušit, že se to změní. Chtěla jsem jen dělat, co mě baví, tak dlouho, jak jen to bude možné.

Nikdo ve mně žádný zázračný talent nepoznal a ani já jsem ho v sobě dlouho neviděla. Když už jsem na školních závodech vyhrávala, tak ve skoku do dálky. Ten mi docela šel. Na šedesátce se někdy zadařilo, jindy ne. V žákyních byly úplně jiné hvězdy než Klára Seidlová. Jenže já vždycky měla touhu se zlepšovat v čemkoliv, co jsem zrovna dělala.

Vyletěla jsem z nuly na sto. Vážně.

Ani v dorostu mě ještě nikdo moc neznal, rozhodně se o mě oddíly nepřetahovaly, nepraly. Vybrala jsem si USK a trenéra Jana Rudu, protože právě tam závodila sestřenka a doporučila nám to. Začala jsem jednou týdně z Modřan jezdit na Strahov a pořád za tím neviděla nic víc.

Zároveň jsem sport postupně upřednostnila před vším ostatním, co může holka v pubertě zažívat. Myslím, že spolužáci ze střední si na mě moc nevzpomenou. Nebyla jsou součástí třídní party, nikam jsem s nimi nechodila.

Jednou se zeptali, jestli půjdu na večírek. Podruhé to zkusili. A potřetí už se nikdo neptal. Neodmítala jsem je, protože by snad nebyli fajn. Jen jsem chtěla být k atletice zodpovědná. Věnovala jsem jí čas, chtěla se zlepšovat. Byl to už tehdy životní styl víc než cokoliv jiného.

Svoji partu jsem čím dál víc měla na Strahově. Z jednoho tréninku se staly dva, pak tři, čtyři, pět. Víkendy jsem trávila po závodech, atletika mě postupně vtáhla. Vítězství, porážky, vítězství. Pořád jsem nebyla nejlepší, takže jsem měla i dost kamarádek.

V holčičím a ženském kolektivu to tak bohužel chodí. Jakmile začnete vyčnívat, ostatní vás trochu vyčlení. Nejlepší parťačky se často stávaly největšími rivalkami. I tuhle stránku slávy a soupeření jsem později ochutnala. Asi jsme jako ženy takové. Neumíme si vždycky věci říct na rovinu, povíme si to za zády a z malých věcí se stávají velké. Jsme prostě emotivnější.

Každopádně moje emoce se dlouho střídaly. V dorostu jsem už dosáhla na republikové medaile, ale pořád jsem uměla i prohrát. Takových holek se každý rok objevilo spoustu, nebyla jsem pro nikoho ničím výjimečná.

Až do devatenácti let.

Do té doby jsem z atletiky nikdy nic neměla. Žádné peníze, žádné odměny. Jenom ten dobrý pocit. A ani bych si nic víc nepřála! Měly jsme super trenéra, měla jsem svůj milovaný pohyb. Nemohla jsem se dívat do budoucna s vidinou, že bych se mohla sportem živit.

Až do onoho roku 2013.

Na juniorské mistrovství Evropy do italského Rieti jsem odjížděla jako totální outsider. Lepší čas než já mělo na startovní listině asi dvaadvacet holek. Jenže na dráze mě porazily jen dvě. Získala jsem bronzovou medaili.

A stala se vycházející, hýčkanou nadějí. Fakt. Z nuly na sto.

Najednou se začalo spekulovat, kdo jsem. Po kom mám geny. Co všechno máme s Petrou společné? Co dělali moji rodiče?

A taky se poprvé začalo mluvit o tom, že bych snad mohla vzít sprinterské rekordy Jarmile Kratochvílové, která držela všechny od šedesátky po osm set metrů. Nikdy předtím se mnou nebyl jediný rozhovor a najednou se mnou chtěla mluvit spousta lidí.

Líbilo se mi to, nebudu říkat opak. Každému se líbí, když o sobě slyší hezké věci. A bylo hodně lidí, kteří mi je v tu chvíli začali říkat. To, že to málokdo z nich myslel upřímně a neviděl za pochvalou vlastní prospěch, jsem tehdy ještě nemohla tušit.

V neposlední řadě znamenala medaile z Evropy i zařazení do Sportovního centra mládeže a s tím související plat. Budu dostávat peníze za to, že běhám? Dobře… Tohle byl přesně ten moment, kdy jsem změnila nastavení.

K radosti přibyl i pocit povinností a zodpovědnosti.

Vítězit. Znovu a znovu.

Zpětně si moc vážím toho, že jsem tak dlouho běhala mimo zájem kohokoliv. Mohla jsem dospět, nikdo na mě extrémně netlačil.

Atletika byla koníček, ne práce.

Změnil to ten první plat a jsem za to moc vděčná. Nesnila jsem o možnosti být profesionální sportovec a najednou se jím stala. Rozhodla jsem se tu šanci využít na maximum. Všechno, všechno se změnilo. Když se z koníčku stane práce, tak se to prostě změní.

Neříkám k lepšímu nebo horšímu. Jen je to jiné. Najednou se moje sny zvětšily. Už se do nich dostalo mistrovství světa, olympijské hry.

Očekávalo se to ode mě. Očekávala jsem to já sama.