Karel Vejmelka

Ležím na posteli ve svém dětském pokojíku doma v Třebíči a před spaním zase jednou očima projíždím plakáty vylepené na dveřích a stěnách.

Jonathan Quick. Henrik Lundqvist. Tomáš Vokoun. Marc-André Fleury.

Pózy, v nichž jsou zachycení, znám po letech nazpaměť. Ano, po letech, protože teď už nejsem malej kluk, co sní, že se jednou dostane na jejich úroveň. Co bude patřit do stejné soutěže jako jeho brankářské vzory.

Teď jsem se vrátil k našim na léto po sezoně, kterou jsem poprvé nestrávil doma v Česku.

Přijel jsem po sezoně, jíž jsem odchytal za klub Arizona Coyotes.

Po své první sezoně v NHL.

Koukám na ty plakáty jako tolikrát v dětství, ale přitom tentokrát už úplně jinak než kdy dřív. Až zavřu oči, nebudu se už snažit navodit si sen, že stojím v brance na jedné straně hřiště a někdo z mých idolů na té opačné.

Budu se snažit vybavit si, jaké přesně tohle bylo. Protože mně se tenhle můj sen splnil. Proti Quickovi jsem chytal svůj první vítězný zápas v lize, Fleuryho tým jsme porazili, ať už to bylo nejdřív Chicago i později Minnesota.

Už tam v ten daný okamžik mi docházelo, za jakých okolností a proti jakým soupeřům hraju. Na jednu stranu jsem se pečlivě soustředil, jak ke svým výkonům potřebuju, abych něco nepodělal, ale zároveň jsem si dovolil pustit do hlavy pocit obyčejné radosti z toho, kam jsem se to dostal. Na to, co se přede mnou odehrává, jsem se podíval pohledem malého kluka, který se před usnutím dívá na ty plakáty.

Vždyť tohle, tohle, co se odehrává v tomhle okamžiku, je to, co jsem si představoval, když jsem si vyráběl svoji první vyrážečku z proděravělého prkna, jímž jsem protahoval tkaničky. Vždycky jsem třeba i přemýšlel, jaké to musí být, když proti vám rozestaví Washington Capitals přesilovku a vy víte, že až půjde křižná přihrávka na vaši pravou stranu, má tam napřaženo Alex Ovečkin a pere to na vás z voleje.

Najednou se přesně tohle děje. Chytám proti Washingtonu. Periferně si hlídám Ovečkina, přesouvám se s přihrávkou a musím jeho tvrdou ránu řešit. Přitom se zároveň neubráním úsměvu.

Normálně se pod maskou musím smát.

Tohle se opravdu děje. Tohle se děje mně. Tohle je realita.

Až se ráno u rodičů probudím, pořád to bude v mých vzpomínkách. Já jsem tohle skutečně zažil a budu zažívat i dál.

Tak, jako je pro mě dneska důležité nastavit včas své tělo do cesty puku vystřelenému Alexem Ovečkinem, jsem brával vážně pokusy od své babičky.

No ano, babičky.

Na gauči v obýváku sledovala televizi, ale já jí nedal pokoj, dokud na mě odsud co chvíli nehodila tenisákem. Mojí bránou se v tu chvíli stala futra, lapačkou kšiltovka. A za žádnou cenu jsem nehodlal jediný babiččin pokus propustit.

Potom tu byl Filip Luňák, gólman prvoligového třebíčského áčka v dobách mého dětství. Jak já ho hltal, sledoval jsem ho z tribuny každý zápas. Protože můj táta v klubu trénoval mládež, Filip mě znal a věděl, jak moc mě chytání láká. Po odpoledních, kdy už měl sám dávno odtrénováno, byl ochotný chodit na zimák učit mě brankářské základy. Na konci našeho tréninku na mě jezdíval nájezdy nebo na mě střílel ze všech možných úhlů a vzdáleností. Necpal mi do hlavy žádné teorie, neučil, jak mám držet lapačku, místo toho chtěl, abych si sám přišel na to, jak co nejjistěji zkrotit puk a nenechat ho projít za svá záda. Když na to byl prostor, chodívali jsme na led i sami dva. Vybavuju si dojem, jak nadšený jsem z toho vždycky byl.

Filipe, i když si občas pořád napíšeme, nikdy jsem ti vlastně nepoděkoval, cos pro mě udělal. To ty jsi mi dal ty nejdůležitější základy. Tobě jsem věřil, že mě všechno naučíš správně, protože jsem se na tebe chodil dívat a viděl, jak sám čapeš. Děkuju ti tedy aspoň tímhle způsobem.

Byl to právě Filip, kdo i v prvopočátku pomohl přemluvit mého tátu, že mi má pořídit gólmanskou výstroj. Ten mi sice na doma sehnal staré brankářské rukavice, abych nemusel chytat s tou svojí vlastnoručně vyrobenou dřevěnou vyrážečkou, ale že bych se nastálo postavil do branky, o tom nejdřív nechtěl ani debatovat. Poslouchal jsem od něj to, co asi spousta kluků v mé pozici: „Chytat může jenom jeden. Proč si to chceš dělat těžší? Proč nechceš radši dávat góly?“

Jenže mě betony, lapačka a masky s vlastním designem přitahovaly odjakživa. A když mi jednou podepsal kartičku Tomáš Vokoun, jehož manželka pochází z Třebíče a babička s dědou mají chatu kousek od místa, kam jezdil na léto, bylo o mé celoživotní vášni rozhodnuto definitivně.

Přesto to trvalo skoro rok, než jsem si přesun do branky u táty vyloženě vybrečel. Když pak ale viděl, jak jsem do toho zapálený a moje nadšení nevyprchává, nechal mě.

Tehdy poprvé se naplno projevila moje tvrdohlavost a schopnost dupnout si i navzdory přesvědčení svých nejbližších. Netuším, kde se ve mně tahle vlastnost vzala, ale vnímám ji odmalička. Hlavně v souvislosti s hokejem.

V průběhu dospívání až dodnes se pak projevila ještě tolikrát…

Vždycky jako by mi něco uvnitř řeklo: „Jdi tímhle směrem. To, co chceš, je správné.“ A aniž bych to sám v té době věděl a přestože mi to všichni okolo vymlouvali, mé rozhodnutí se takovým nakonec skutečně ukázalo být. Třeba jen proto, že jsem to pak díky své vůli vždycky odmítal vzdát.

Přece když jsem si tohle vybral, tak to dám!

Kdybych jednal podle toho, co mi kdy říkali ostatní včetně rodičů, jsem dneska útočníkem v Třebíči. Možná. A možná bych už ani hokej nehrál. Rozhodně by se ale nekonalo žádné chytání, žádná extraliga, žádná NHL, žádný nároďák. Vždyť obavy, jestli obstojím v konkurenci a jestli dělám dobře, mě provázely už z domova do Pardubic, potom do Komety a nakonec i při odchodu do Ameriky.

Svým rodičům jsem vděčný za to, jak mě vychovali, jak skvělí jsou to lidé. Díky nim vím, co je to slušnost a píle, a taky mě navedli na cestu vzdělání, takže ani jako hokejista se smlouvou v extralize jsem se nevykašlal na školu. Zároveň jsem dokázal včas odmítnout jejich konzervativní životní přístup, předávaný v naší rodině. Styl hrát to na jistotu a hlavně se nikam necpat, aby si člověk nedejbože nepodělal život tím, že chtěl něco víc, než má.

Ne. Vyslechnu si cizí názory, především ty jejich, ale finální rozhodnutí je stejně na mně. Za to, kam se vydám, co udělám, jsem přece zodpovědný já. Ne že mi někdo něco poradí a já časem budu nadávat, že za to, co se mi třeba nepodařilo, může on.

V momentě, kdy přede mnou ležela nabídka smlouvy od Arizony, jsem jednal přesně tak, jako kdysi, když jsem se rozhodl stát se brankářem.

Podle svého. Navzdory názoru svého okolí.

Pochyboval jsem hned v okamžiku, co jsem to podepsal. Ano, i já sám.

Co když se stane tohle? A co když tohle? Co budu dělat?

Mohlo by se zdát, že když před vás někdo položí smlouvu s týmem NHL, není o čem přemýšlet, ale všechno má svůj širší kontext. Já byl v Brně spokojený a hlavně jsem si tam roky postupně budoval svoji pozici. Najednou jsem měl konečně možnost být jasnou jedničkou a chytat i play off, sám se přičinit o nějaký úspěch, ne být jenom jeho součástí.

Místo toho jsem se rozhodl vydat do ohromné nejistoty, přestože měla lákavé kulisy.

Spustil se mi proud negativních myšlenek, které jsem musel vědomě utnout tím, že jsem si uvědomil, co se to právě stalo. Vždyť já jsem se právě stal hráčem klubu NHL, to jsem přece vždycky chtěl, o tom jsem vždycky snil. Jasně, že se může podělat spousta věcí, ale vždyť tohle přece značí, že ve své kariéře jdu správnou cestou a něco dělám dobře. Teď mám jedinečnou možnost ukázat to na té nejvyšší úrovni.

Naši mi podle očekávání tvrdili, že mé rozhodnutí je nebezpečné ve všech ohledech. Že můžu víc ztratit než získat, že nemám nic jistého, že se můžu zranit a ani život v Americe nemusí být tak báječný, jak se může na první pohled zdát… Jasně. Všechno tohle jsem si taky uvědomoval. Ale moje motivace porvat se o NHL byla daleko silnější. Kdy jindy, když ne teď? Bylo mi pětadvacet, příště už si někdo může říct, že už jsem moc starý.

Někde uvnitř jsem věděl, že to musím vzít teď. Právě teď.

I ve chvíli, kdy přede mnou ležel ten svazek papírů, na něž stačilo jen udělat pár tahů propiskou, mi bylo jasné, že daleko pravděpodobnější je varianta, že mi to stejně nevyjde. Že NHL si stejně nakonec nezachytám a v lepším případě skončím na farmě. Ale zároveň, kdybych to nepodepsal, taky bych mohl navždycky litovat, že jsem to nezkusil, když už jsem dostal možnost.

Znáte to: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jenže já, když už bych měl někdy v budoucnu něčeho litovat, vždycky si radši vyberu variantu, kdy jsem něco udělal, než že jsem se k něčemu neodhodlal.

Přesto se nevrhám do věcí po hlavě, dělám je s určitou rozvahou a všechno se snažím z různých stran zanalyzovat. Nakonec ale stejně rozhodne pocit a ten byl v tomhle případě jednoznačný: Jdi do toho!

Už v průběhu let jsem byl v kontaktu s několika kluby NHL v čele s Nashvillem, který mě původně draftoval, nikdy se ale jednání nedostala nikam daleko. Proto když se v průběhu mé poslední extraligové sezony ozvala Arizona, nepřikládal jsem tomu žádný zvláštní význam. Zase si mě oťukají a nakonec si stejně vyberou někoho jiného, říkal jsem si.

Byl jsem k sobě upřímný, vždyť ani v Kometě jsem do té doby neudělal žádnou díru do světa, oba tituly jsem získal jako náhradník a neměl jsem nijak oslňující čísla, neodchytal jsem nikdy padesát zápasů za sezonu, abych potvrdil, že sám zvládnu zodpovědnost za výsledky týmu.

Navíc, já jsem přece jenom kluk z Třebíče a těm se zázraky obyčejně nedějí, proč zrovna mně by měl?

Na druhou stranu, věděl jsem, jak na sobě pracuju, co dělám pro to, abych se jako brankář neustále zlepšoval. A že když někde dostanu pořádnou příležitost, jsem na ni připravený na maximum. Nemusí se mi to nakonec povést, jasně, ale z hlediska přípravy dělám, co můžu.

A ono se to s tou Arizonou vyvinulo tak, že mi tu příležitost skutečně chtěli dát. Dokonce enormně.

V tu chvíli jsem začal probírat jednotlivé faktory. Základní motivace splnit si dětský sen byla jednoznačná, ale co dál? Jaká je gólmanská situace v klubu? Jakou mám skutečně šanci se do branky dostat?

Až někde vzadu byly peníze, u těch jsem měl jasno hned. Věděl jsem, že jako nováček nemůžu dostat nic závratného, z hlediska čistého výdělku bych na tom byl dokonce lépe, kdybych zůstal v Brně. Ale to pro mě v danou chvíli vůbec nebylo téma.

Mojí motivací byla představa, že i kdybych si zachytal v NHL jen jeden zápas a zbytek strávil na farmě, bude to pro moji kariéru dobře. Zkusím si fungovat v organizaci hrající nejlepší soutěž na světě, o níž jsem vždycky snil, posune mě to tak jako tak. Hokejově i z osobního hlediska. Poznám nové lidi, jinou kulturu a naučím se pořádně cizí jazyk. Vrátit se můžu vždycky.

A ať už to dopadne jakkoliv, budu v sobě aspoň mít klid, že když jsem tuhle možnost měl, nezůstal jsem sedět na zadku, ale sáhnul jsem po ní.

Udělal jsem to tak, jak jsem chtěl já sám.

Na prvním tréninku v Americe jsem se cítil, jako by mi zase bylo šest let a gólmanskou výstroj jsem měl na sobě poprvé. Jen tu nebyl žádný Filip Luňák, který by na mě střílel, jak potřebuju, abych nabral sebevědomí, ale parta mladých nalítaných kluků. Jetlag, únava z dlouhé cesty a kompletně nové prostředí udělaly svoje. Přišlo mi, že nedokážu chytit ani kopačák. Naštěstí se jednalo ještě o dobrovolnou přípravu, než odstartoval oficiální program týmu.

Za tři dny jsem se srovnal, přesto jsem si i na samotném nováčkovském kempu připadal zpočátku zvláštně. Ostatním brankářům okolo mě bylo aspoň tak o pět let míň a zdáli se mi neskutečně šikovní.

Ty kráso, snad si zachytám aspoň na té farmě a nepošlou mě rovnou do East Coast, zhodnotil jsem zcela reálně své šance.

Než ale podlehnout strachu a pochybám, vrátil jsem se ve své hlavě k tomu, co je pro mě základ: K vlastní připravenosti. Udělal jsem v přípravě maximum? Dělal jsem přes léto nejvíc, co jsem mohl? Přijdu si fyzicky silný? Na všechno jsem si zcela přirozeně mohl odpovědět kladně a zbývalo se tedy jen srovnat psychicky. Trénink od tréninku jsem pak i v tomhle ohledu přece jen získával větší sebejistotu. Jel jsem si to svoje a přestal se dívat na ostatní.

Připadá mi, že kluci v Americe tohle dokážou vycítit snad ještě víc než kde jinde. Poznají, kdy brankář není v pohodě, kdy si nevěří, a o to víc to na něj začnou sypat, aby ho ještě víc položili. Něco takového jsem si ve svém případě nemohl dovolit. Ani jednou.

 A na to, abych to ustál, už jsem přece jen měl nějaké ty zkušenosti.

Že prý v bráně navenek svými pohyby vyzařuju klid, jsem o sobě už několikrát slyšel, tak jsem spoléhal, že na tom asi něco bude.

Přitom já se za klidného člověka rozhodně nepovažuju a nikdy jsem jím ani nebyl. Už jako dítě jsem se dokonce pořád vztekal, byl jsem vyloženě živel, co chtěl stále někde běhat. Mojí nejoblíbenější hračkou bylo klasické kladivo. Jezdil jsem s ním v kočárku a mával na všechny strany, až prý vybíhaly prodavačky z obchodů, aby chránily své výlohy. Až postupem času jsem v hyperaktivitě zvolnil a dneska se už tolik neprojevuju.

Když mi někdo řekne, že jsem byl v bráně při zápase klidný, vnímám to ze svého pohledu úplně jinak. Pravda ale je, že navenek se snažím nedávat emoce znát. Nevztekat se, nekroutit hlavou.

Ještě jako dorostenec jsem přesně s tímhle míval problémy, inkasované góly jsem si hodně bral a topil se v myšlenkách, co jsem měl udělat jinak. Pan Landsman, pardubický trenér brankářů, mi na to konto doporučil knížku Na cestě k vítězství od Terry Orlicka, psychologa, který spolupracoval s vrcholovými sportovci.

V mých patnácti to byla první knížka, co jsem přečetl celou. Přesně tenhle typ vědomostí jsem chtěl získat, uvědomoval jsem si v tomhle ohledu své nedostatky, a to mě ke čtení donutilo. Taky jsem chtěl být jako mnozí jiní, které jsem viděl okolo sebe. Ti, kteří dokázali mít věci na salámu. Měl jsem jasno, do jaké fáze se potřebuju dostat, abych byl úspěšný, jen jsem nevěděl, jak to udělat.

Tahle knížka mi na to odpověděla.

K tomu, abych se to naučil, mi nakonec stačila jen ona. A stačí mi dodnes, měl jsem ji s sebou i v Americe a i s odstupem jsem se do ní několikrát znovu začetl a našel tam zase nové věci. Nejen sportovní, jak pracovat s myslí ve stresových situacích, ale i do života, jak se dívat na svět očima pozitivního člověka.

Když se mi dneska něco na ledě nepovede, vždycky hned vím, co jsem měl udělat. U gólů je to nejevidentnější. Tělo mám z tréninků naučené na určité pohyby a pokud nějaký o malinký kousek netrefím, většinou to znamená, že puk mi projde za záda. Ale co. Stalo se. Během pár sekund si tu situaci ve své hlavě přehraju, zároveň si řeknu, jak jinak jsem měl reagovat – a jak musím reagovat příště – a tím to končí. Už se zase soustředím jenom na to, co přijde dál, protože potřebuju puk chytit znova. Jinak. Líp.

Jako brankáři mi nesmí rupnout nervy ať se děje co se děje. Musím působit stále stejně, vnímají to trenéři i spoluhráči. Pokud jsem v klidu, dávám tím klid i jim. Vím to. Řídím se podle toho.

A byl jsem nachystaný říct si o svoje místo v NHL i tímhle způsobem.

Proč se na to nevykašleš? Proč, když hraješ v extralize? Není to zbytečný?

Slýchal jsem okolo sebe otázky na studium často.

V tomhle ohledu jsem to ale měl nalajnované odmalička jasně, tady nebylo kam uhnout ani kdybych chtěl. Škola u nás byla odjakživa úplně přirozeně na prvním místě, a to doslova. Kolikrát jsem jako dítě nesměl ani na trénink nebo dokonce ani na zápas, jakmile jsem dostal blbou známku. Čím mnozí jiní rodiče jen hrozí, naši dotahovali do konce. Nevyměkli. Pokud jsem donesl třeba čtyřku z matiky, zavolalo se trenérovi, že nedorazím, protože se musím učit, a pak jsem u toho seděl, dokud mamka neměla pocit, že danou věc umím.

A to doslova, pamatuju, že se mnou i jako s malým vydržela klidně do jedné do noci a nezdráhala se mi dát i facku, když už měla dojem, že povoluju koncentraci. Nechápu, že do toho pokaždé dokázala dát tolik úsilí a věnovat mi tolik času.

Nebyl jsem nikdy extra chytrej, já se spoustu věcí opravdu potřeboval nadrtit, dostat se do nich tím, že jsem jim věnoval víc úsilí než ostatní. Dneska ale vím, že mě to mimoděk naučilo stejný přístup i v hokeji. Ani tam mi toho spousta nejde hned, ale jsem schopný to drilem do těla dostat.

Okolo školy byla i největší diskuse během mého přesunu do Pardubic. Už jsem chodil v Třebíči na katolický gympl, kde jsem měl nadstandardní vztahy a vyšli mi vstříc ve všem, co jsem potřeboval. I proto jsem tam chtěl zůstat, byla to podmínka moje i rodičů. Trvalo následně půl roku, než se přestup dohodl, a výsledek byl dost specifický: Od pondělí do středy jsem zůstával doma, ráno trénoval s prvoligovým třebíčským áčkem a potom spěchal na vyučování, od čtvrtka do neděle jsem se pak přesunul do Pardubic, abych chytal zápasy za dorost nebo juniorku.

Celé tohle jednoduše proto, že nepokračovat ve škole vůbec nebylo ve hře. Kdybych z gymplu odešel, naši by mě nenechali hokej dál hrát, tečka. Jinou možnost jsem neměl a v Pardubicích věděli, že pokud se mi zhorší prospěch, vracím se zpátky.

To se naštěstí nestalo.

Je jasné, že byly chvíle, kdy bych býval radši trávil čas s klukama nebo si jako spousta dalších vrstevníků prostě jenom zahrál PlayStation, ale místo toho jsem se zkrátka musel učit – a učil.

Na vejšku už mě potom nikdo nenutil, rozhodnutí přihlásit se na ni bylo moje vlastní.

Tou dobou už jsem v Brně hrál extraligu a začalo se to se mnou vyvíjet nadějně, ale mně stejně přišlo, že hokejový život je dost vrtkavý. Neustále jsem okolo sebe viděl někoho, komu zranění nebo jiné problémy když ne rovnou ukončily, tak aspoň ohrozily kariéru. Říkal jsem si, že není samozřejmé, že každý vydrží hrát na top úrovni do čtyřiceti. A zatímco u nás je pořád spojení vrcholového sportu a studia netradiční, třeba v Americe je to něco standardního a já chtěl dokázat sobě i ostatním, že to jde skloubit i u nás. Střední školu s maturitou má kdekdo, tak když už jsem na vejšku udělal přijímačky, nehodlal jsem ji jen tak vzdát. To byl můj prvotní motor, časem jsem si k tomu víc a víc uvědomoval, co všechno mi škola dává.

Můj obor, sportovní management, sám o sobě není nic úplně hmatatelného, jako kdybych vystudoval třeba na doktora nebo stavaře, ale přesto mi studium otevřelo spoustu obzorů a dostalo mě zase do jiného prostředí, do jiného kolektivu, než kdybych byl furt jen na zimáku. Přece jen, v hokeji potkáváte mnohdy podobné typy lidí a já tady měl možnost narazit na někoho úplně odlišného, popovídat si o jiných věcech.

Ale jasně, nastávaly chvíle, kdy jsem školu nenáviděl. Kolikrát jsme odněkud přijeli až v noci a já ráno musel do školy, to se mi fakticky nechtělo. Nebo jsem unavený po tréninku s odporem sednul k počítači psát seminárku, která už nešla odložit. I v autobuse cestou ze zápasů, kdy kluci hráli karty a dali si k nim pivo, jsem já vytáhl učení, protože mě druhý den čekala zkouška.

Mým směrem při tom samozřejmě létaly srandičky, ale to k tomu patří. V Kometě mezi dospělými to bylo v pohodě. Hůř v tomhle ohledu vzpomínám na Pardubice, kde jsme ještě byli všichni puberťáci. A když k tomu navíc kluci zjistili, že jsem věřící, to už jsem pro ně byl úplný ufon. Tahle kombinace v tomhle věku, to bylo něco. Vnímal jsem, že jsem úplně nezapadal.

Ale kvůli tomu bych se měl měnit? Proč?

V tomhle jsem měl naštěstí vždycky jasno, není mi vlastní, abych se choval jako někdo jiný. Přesně to zapadá do způsobu, jakým přistupuju ke svým rozhodnutím, kudy se v životě vydat.

Vždycky jsem věděl, co chci a co ne. Takové to, jak lidi naskakují na moderní věci, které má zrovna každý, na to mě neužije. Jako když se třeba v hokeji jednu dobu objevil tabák. Ten byl najednou všude a i dneska ho kdekdo má furt v puse. Já ho zkusil, ale pokaždé mi z něj bylo tak zle, že mi došlo, že to prostě nepotřebuju. Nebo pivo. Taky ho mám rád, ale jestli si dám čtyři půllitry a stačí mi to, zatímco někdo jiný jich tam pošle šest a bude mě hecovat, ať ho doženu, tak to dělat nebudu. Nepotřebuju.

Někdo je schopný i navzdory tomu, že mu něco není příjemné, dělat to dál, aby zapadl mezi ostatní. Já ne. Tak jsem to měl odmala a snad ve všech ohledech. A nemusel mi to ani nikdo vysvětlovat, je to součást mojí povahy. Nechci dělat něco, k čemu mě bude někdo nutit.

Jsem přesvědčený, že kdo zůstane věrný sám sobě, bude mít nakonec navrch. Ne ten, kdo sám sebe popírá jen aby se zalíbil.

Souvisí to i s mojí vírou. Nikdy jsem se o ní nebál mluvit a vysvětlovat, jaký pro mě má význam. Tímhle způsobem se to od hejtování i v tom dorostu postupně posunulo spíš k zájmu ostatních. A když už na mě přesto někdo něco zkoušel, nenechal jsem si to líbit. Bránit jsem se vždycky uměl, když se do mě kdokoliv navážel. Nenechám si jen tak srát na hlavu, pardon za ten výraz. Ne že bych se s někým musel rvát, ale když už něčeho bylo moc, klidně jsme se i zhádali. Poslal jsem toho rejpala dost ostře někam, aby dal pokoj.

Ve víře jsem vyrůstal, u nás doma se po generace chodí do kostela a tuhle tradici udrželi i moji rodiče. Je to u nás něco normálního, přirozená součást života.

Přestože jako malý jsem k návštěvám kostela měl odpor a naši mě tam dostali vždycky jen z donucení, jak jsem se později osamostatnil a začal o víře přemýšlet bez nátlaku, došlo mi, že smysl pro mě má. V tomhle duchu o ní mluvím i s lidmi okolo sebe. Ne tak, že komukoliv něco cpu, protože jde o tak specifický vztah, že si na to musí stejně každý přijít sám.

Beru to z druhé strany, že ateista je v mých očích ochuzený o určitý rozměr života, ale je to jeho rozhodnutí. Nemůžu mu ho vyčítat. Všechno pozná, až když víru sám přijme, když jí dá šanci.

Pocit jako v kostele zkrátka nezažiješ nikde jinde. Je to místo se zcela výjimečnou energií. Dokážu tam zapomenout na starosti, ať se v mém životě zrovna děje cokoliv. Tam se zklidním, je to pro mě určitý druh meditace. Chodil jsem tam v Brně i teď v Americe, ne pravidelně, ale snažím se aspoň jednou týdně.

Když se někdy potřebuju srovnat, jakmile mám blbou náladu, aspoň se v myšlenkách vrátím k tomu, jak se v kostele cítím. Už jen to mi pomáhá.

Týká se to i hokeje. Před zápasem mám svoji krátkou modlitbu, kdy děkuju, že můžu být zrovna tady na tomhle místě, a prosím, aby mi zápas vyšel. Zároveň s tou pokorou, že co se má stát, to se stane, což mě dokáže nádherně zklidnit.

Ať se mi udála jakkoliv zdánlivě nepříjemná věc, pořád je nade mnou tahle jistota, která všechno hodí do normálu, která mi připomene, že všechno má nějakou větší příčinu. Dřív jsem si říkával, proč se děje to a tohle, proč zrovna mně, ale díky víře jsem dospěl k tomu, že není důvod to vůbec řešit. Jde se dál.

Až budoucnost mi ukáže, jaký tahle událost měla důvod.

Když chytíte puk tak, jak máte, poznáte to okamžitě. Nepotřebujete na to názor nikoho dalšího ani žádnou statistiku. Sami víte, že se vám daří.

Přesně s tímhle dojmem sám ze sebe jsem odstartoval hlavní kemp Arizony. Z nějakého důvodu mi to šlo.

Od jednotlivých cvičení přes první tréninkový zápas v rámci týmu, kdy jsem strávil v brance jeho půlku a ani jednou neinkasoval, jsem ze sebe měl dobrý pocit. Ověřil jsem si, že na to mám. Že zdejší kluci nestřílejí jinak, než jsem byl dosud zvyklý. Navíc, že mi paradoxně vyhovuje zámořský styl na užším ledě, kde je všechno rychlejší a přímočařejší a není moc prostoru cokoliv vymýšlet, spíš se střílí. Rychle jsem se na to adaptoval.

Tehdy jsem začal přemýšlet, že možná nějakou minimální šanci na místo v týmu přece jenom mám.

Už to, že jsem dostal možnost chytat poslední přípravný zápas ve Vegas, pro mě ale znamenalo příjemné překvapení. Tušil jsem, že jsem udělal dojem, jenže pořád jsem si netroufal myslet, že si mě snad v prvním týmu hned nechají. Byli tam tři gólmani v hierarchii přede mnou. Zkušený Carter Hutton, Pepa Kořenář, který už NHL okusil, a Ivan Prosvetov, co strávil na farmě předchozí dva roky.

To by měli dát šanci mně, když jsem doteď ani nechytal v Americe? Takhle to přece nefunguje…

Vegas jsme porazili 3:1, měl jsem docela dost zákroků a pár i dost dobrých. Věděl jsem, že jsem ukázal, na co mám, že jsem nemohl udělat víc.

V letadle cestou zpátky potom mělo vedení pohovory s hráči a oznamovalo jim, koho nakonec z mužstva vyřazují. My gólmani jsme cestovali tři, bylo jasné, že jednomu z nás tuhle zprávu říct musejí. A jelikož Hutton byl tou dobou jasná jednička, zůstávalo rozhodnutí mezi mnou a Pepou.

Kdybyste se mě zeptali ještě před tímhle zápasem, řekl bych, že v týmu budou oni dva, divil jsem se, že mě vůbec ještě nechali ve Vegas chytat. Ale tak co, tak mě holt ještě chtějí vidět, když oni dva mají jistotu, vysvětlil jsem si to pro sebe.

Najednou si v letadle dopředu zavolali Pepu. Zatímco jsem si představoval, jak půjdu hned po něm a řeknou mi, ať si sbalím věci a druhý den se hlásím v Tusconu, Hutton, co seděl přes uličku, mě šťouchnul do ramene.

„Blahopřeju, vítej v tom kolotoči.“

Co tím myslí?

Do toho se na místo vedle mě, kde seděl, vrátil Pepa s tím, že gratuluje. Že zůstávám nahoře já.

Tehdy jsem netušil, že na pohovor si volají jen ty, kteří tým opouštějí. Přesto jsem dál odmítal věřit, že zůstávám v mužstvu, až do chvíle, kdy se moje jméno objevilo na klubovém webu na oficiální soupisce.

To už jsem začal obepisovat rodinu, kamarády i svého agenta.

Tohle jsem sám nečekal. Zároveň nic z toho nebyla náhoda. Přestože způsob, jakým jsem své místo hned na prvním kempu získal, byl překvapivý i pro mě samotného, zpětně vidím, že jsem k tomuhle výsledku celou dobu směřoval. Přesně pro tohle jsem celou dobu dělal to, co jsem si myslel, že je správné. Šel jsem svojí cestou, jasně danou a s jednoznačným cílem.

Dostat se do NHL je svým způsobem štěstí, ale bez toho, aby se člověk zvednul a něco pro to udělal, se to taky nestane.

A na náhody přece jen nevěřím. Ano, všechno nemusí dopadnout. Ale když někdo něco chce a jde si za tím – nehledě na to, co ho na jeho cestě potká a co mu říkají lidi okolo – když ze sebe vydává to nejlepší, co v něm je, jeho úsilí se mu jednou vrátí.

Alespoň mně se vrátilo.

Najednou to bylo tady. Svět, do něhož jsem vždycky chtěl patřit.

A víte, co pro mě mělo podobné kouzlo, jako když jsem se poprvé postavil do branky v zápase NHL nebo chytal proti Quickovi a Fleurymu? Že jsem nedlouho po své premiéře dělal rozhovor do časopisu navazujícího na ProHockey, který jsem si jako malý kluk kupoval a právě odsud měl všechny ty plakáty v pokojíčku.

Když jsem si je vylepoval, nenapadlo by mě, že i já v tomhle časopise jednou budu. Že i mě si jednou bude moct nějaký malý kluk taky dát na zeď.

Během tak krátké doby jsem sbíral tolik zážitků, tolik nádherných vjemů, že jsem to mnohdy ani nestačil vstřebávat a zpracovat. Musel jsem si sice na svoji šanci počkat trochu déle než spousta jiných, ale o to rychlejší to najednou všechno bylo. Než jsem si to naplno uvědomil, ocitnul jsem se uprostřed svého dětského snu.

Vím, že srovnatelný pocit už nezažiju. Už nikdy to nebude takové jako poprvé, kdy pro mě bylo všechno nové.

Přirozeně jsem takový, že se málo chválím, jsem se sebou nespokojený a hledám v první řadě, co dělám blbě a v čem se můžu zlepšit. Ale už v tom letadle z Vegas jsem si řekl, že je na čase otočit list a být na sebe taky trochu pyšnej. Protože tohle se každému nepovede.

Fajn, můžu si v hlavě rozebírat zápas, vím, že mám sebereflexi a dovedu si svoje chyby uvědomit… Ale sakra, vždyť chytám NHL.

Uvědom si, kam ses to dostal!

Tehdy přicházely ty okamžiky, kdy jsem se smál, přestože na mě zrovna střílel Ovečkin.

Okamžiky, kdy jsem si vzpomněl na to přemlouvání táty, ať mě nechá zkusit to v bráně.

Okamžiky, kdy jsem si zase jednou potvrdil, že dělat si věci podle svého má smysl.

 

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází