Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopOdpadlík
Na cestě mezi Chomutovem a Kadaní míjíte prunéřovskou elektrárnu. Betonové monstrum se třemi chladícími věžemi, z nichž bez ustání stoupá pára. Vlevo tenhle kolos, vpravo teplárenské trubky a na autobusové zastávce pořád jedna a ta samá prostitutka. Než uhnete z hlavní doleva, projíždíte úsekem, kde se ráno drží mlha jako mlíko. Tam fakt není vidět na dva metry před auto. Jezdit tu trasu každý den je na palici. Šílený. Slabší povahy chytají depky už jen z téhle scenérie.
Já tudy jezdil na stařičký prvoligový zimák, kde je celý rok minus dvacet a na hokej chodí pár lidí. Ve třiadvaceti letech, kdy mě bez pořádného důvodu poslali z Chomutova do záložního týmu, ač jsem předtím končil extraligovou sezonu jako jeden z nejdůležitějších beků mužstva a cítil jsem, že o úspěch v baráži jsem se velkou měrou zasloužil svými výkony.
Tou dobou jsem totálně nenáviděl svůj život. Byl jsem strašně zklamanej, prožíval jsem nejtěžší období kariéry a regulérně přemýšlel, že s hokejem seknu. Copak má tohle cenu?
Chomutov hrál totální tužku, zase tam nakoupili strašně moc nových hráčů a sezonu začali špatně. Zkoušeli nové a nové kluky. I od nás z Kadaně brali nahoru obránce, ale připadlo mi, že kohokoliv, jen ne mě. Ve vší úctě k ostatním, nebyl jsem horší než oni, přesto šanci dostali a já ne.
Makal jsem. Vážně jsem makal. Přes naprostý odpor k situaci, v níž jsem se ocitnul, a pocit křivdy a ublížeností, ve mně nakonec převládla nasranost. Chuť všem ukázat, že se spletli, že udělali chybu. Pralo se to ve mně, ale po prvotním stavu beznaděje jsem se do toho opřel a dnes s odstupem už můžu říct, že jsem hrál fakt dobře. Bylo mi jasné, že jen tohle mě do Chomutova vrátí.
Neznal jsem důvod, proč se mnou v klubu takhle zametli. Od první chvíle, co jsme v létě stoupli na led, mi trenéři vytrvale nakládali. Pořád nadávali, co dělám špatně, zdůrazňovali, jak jsem mladej, řvali na mě.
A já jsem ten typ, na kterého když řvete, hraje čím dál hůř.
Mám čisté svědomí, že jsem nic nešidil. Koncem předchozí sezony k nám přišel nový kouč Čelanský a já pod ním dohrával baráž mezi třemi top beky. Předváděl jsem slušné výkony. Počítal jsem s tím, že od dalšího ročníku konečně začnu jako stabilní hráč áčka. Po čtrnácti dnech, co jsme vlezli do bruslí a zvykali si na novou výstroj, jsem ale musel na pohovor, kde mi bylo Čelanským oznámeno, že předpokládal, že se vejdu do tří beků a já mu tam svými kvalitami nesedím. Jdu do Kadaně.
Snad kdybych bral bambilon, pochopím takový argument, jenže já měl smlouvu na svůj věk nikterak nevybočující z průměru. K tomu vedení napodepisovalo iks hráčů, co brali oproti mně ranec, a upřímně můžu říct, že já už je tehdy výkonnostně převyšoval.
Zůstal jsem opařenej. Tahle nečekaná rána mě srazila úplně dolů. Byla pro mě jako konec světa. Jen zavolat si s tátou, mým největším fanouškem, a říct mu, co se děje, pro mě bylo nemyslitelné.
Můj agent byl totální joke, ten mi ani nezvedal telefon, neměl jsem jediné zastání. Najednou jsem tak byl zpátky na začátku. Zpátky tam, co první tři roky v Chomutově.
Byl jsem znova odpadlík.
Styděl jsem se cinknout klukům, jak se jim daří. Věděl jsem, že budou vykládat, jak je všechno super a jaké možnosti se před nimi otevírají. Parta, s níž jsem v Plzni hrál v mládeži, je plná skvělých hokejistů. Honza Kovář, Pavel Francouz, Kuba Jeřábek, Andrej Šustr, Honza Stránský, Dominik Boháč, Dan Růžička… Většina z nich už se kolem dvaceti chytila v dospělém hokeji, dávali góly v extralize, hráli play off, drali se do NHL, začínali v nároďáku.
Já trčel v juniorce.
Cítil jsem, že mám na to hrát na stejné úrovni co oni. Ale místo abych se potkával na ledě s osobnostmi našeho hokeje, pátý rok jsem jel na pardubickou B halu hrát s šestnáctiletými kluky. Hrozil jsem se, co jsem to s kariérou provedl.
Po mistrovství světa do osmnácti let v roce 2008, kde byla většina těch jmenovaných včetně mě, jsme se vrátili a všichni kluci dostali v Plzni smlouvu a zapojili se do tréninku s áčkem.
Všichni až na mě.
Vím, měl jsem nálepku problémového hráče. Do Plzně jsem přišel v patnácti z Písku, z menšího města, a najednou jsem zjišťoval, že mě nikdo nehlídá, že žiju sám. Navíc jsem z rozvedené rodiny a doma jsme to neměli úplně snadné. Celé dětství jsem bydlel s mámou. Tátu jsem znal, trávil jsem s ním nějaký čas, ale nebyli jsme si blízcí jako si je většina dětí se svým otcem. U mámy to zároveň bylo čím dál horší, než naše neshody vyvrcholily situací, kdy jsem jednoho dne našel přede dveřmi sbalené kufry.
Tak jsem zazvonil u táty a začal žít s ním.
Všechno, na co jsem byl do té doby zvyklý, se najednou změnilo. Tou dobou už jsem druhý rok hrál za plzeňský dorost a přes týden bydlel na místním intru s dalšími spoluhráči.
Dělali jsme bordel, to je asi jasné.
Já byl namočenej skoro ve všem, co se kdy provedlo. A ještě mnohdy jako ten nejhorší. Jakýkoliv průšvih se udělal, tutově se týkal Rutty. Dnes si myslím, že to byla odezva mé rodinné situace. Že jsem takhle ventiloval skutečnost, že to doma nebylo ideální. Táta mi navíc nikdy nedal po tlamě, což bych možná býval potřeboval. Spíš se mi snažil promlouvat do duše, byl na mě strašně hodnej.
Možná i pro to všechno, co jsem dělal, jsem tehdy smlouvu nedostal.
Klukům dali pár korun, nic velkého, ale na bydlení a jídlo to stačilo. Já neměl nic. A jelikož finančně jsme to u nás měli vcelku složité, přesně taková pomoc by mi bývala přišla vhod. V Plzni jsem se jí nedočkal, načež se ozval Chomutov. Nabídli mi plat a slibovali místo mezi chlapama v první lize. Klub byl ambiciózní, mířil k postupu a mně tahle možnost po všech stránkách dávala smysl. Neváhal jsem a vzal jsem to.
Dva dny po podpisu smlouvy plzeňský klub koupil Martin Straka a mně z vedení volali, ať zůstanu.
Pozdě.
V Chomutově to ovšem vůbec nešlo podle mých představ. Každý rok se nakoupila spousta zkušených starších hráčů, kteří měli místo v podstatě jisté. Já se tak toulal mezi Kadaní, Kláštercem a Pískem a stabilně hrál hlavně za juniory.
V juniorské extralize jsem nastoupil průběžně v šesti sezonách. Podle mě jsem unikát.
Zpočátku jsem byl v kontaktu aspoň s Honzou Kovářem, s nímž jsme vyrůstali odmalička. Volal mi i před svým prvním extraligovým zápasem, že je strašně nervózní. Jenže ať jste s kýmkoliv kámoši, jací chcete, jak nehrajete spolu v týmu, vazby postupně opadnou. Často jsem si navíc právě v Kovyho případě říkal, proč bych mu psal, když jede s repre na mistrovství světa a já nemám na kontě všehovšudy ani třicet startů v první lize.
Sám pro sebe jsem použil výmluvu, že nemá cenu dřít, když si stejně pořádně nezahraju.
V příštích letech jsme skoro pokaždé hrávali baráž o extraligu a ještě platilo pravidlo, díky němuž mohly prvoligové týmy v závěru sezony využívat na střídavé starty mladé kluky z klubů vyšší soutěže. Právě Kovy nebo Kuba Jeřábek a zrovna tak třeba i Martin Parýzek, další kamarád z dětství, k nám takhle chodili jako posily. Rázem to byly pro mužstvo hvězdy, kdežto já se trápil v sedmé osmé lajně bez šance zasáhnout do hry.
Rok co rok to samé.
Neodehrál jsem toho tolik a ani jsem nebyl tak dobrý, aby o mě stál někdo jiný. Zastupoval mě navíc agent, který měl s chomutovským vedením skvělé vztahy. Byl jsem tam zabetonovanej.
Celé to mělo i druhou stránku. Klub měl hodně peněz a já díky nálepce mládežnického reprezentanta bral slušný plat. Na svůj věk a na to, že jsem skoro nehrál a vůbec nenaplňoval svůj potenciál, jsem si vydělal dost. Asi ne tolik, co kluci v extralize, ale špatně jsem se neměl. Ve vší té bídě jsem si na to tak nějak zvyknul a přijal to za fakt.
Tak tohle je ta hokejová kariéra…
Upřímně, do hokeje jsem tehdy nebyl úplně zapálenej, což bylo logické vyústění všech zmíněných okolností.
Každé léto jsem sledoval, jaké posily k nám přicházejí a co to znamená pro mě. Jednou se u nás sešlo třeba i osm beků nad třicet let, všechno hráči se spoustou sezon v extralize a mnohokrát i v zahraničí. Hned mi bylo jasné, že přes ně cesta nevede. Proplouval jsem na pohodu a rezignoval na to, že bych měl dokázat to, co už zvládali moji vrstevníci.
Hokejové umění mi zakrňovalo každý den. Neměl jsem v sobě vášeň, byl jsem demotivovanej a hokeji jsem ani náhodou nedával, co by se mělo. Ráno na trénink, nějak to tam odbruslit, potom dělat, že něco dělám, a zmizet. O víkendu mě čekal zápas s juniorkou, kde jsem to v pohodě zvládal na půl plynu. Z hokeje jsem neměl pražádnou radost. V době, kdy se do toho má člověk opřít, aby byl na úrovni, jsem se regulérně flákal.
Mít v sobě zápal, co vnímám teď, třeba by to taky bylo jiné. Ale mně to tehdy bylo tak nějak jedno. S Martinem Mazancem, bráchou gólmana Marka, jsme se v tom plácali spolu, stabilně jsme se prali možná tak o pozici osmého devátého beka, tak co se snažit víc? Viděl jsem, že i kdybych se rozkrájel, větší šanci stejně nedostanu, a mně to vlastně stačilo. Zvyknul jsem si. Stačilo mi, co mám.
Dokola jsem slýchal, jak jsem pořád mladej a jakej mám talent, a sám pro sebe jsem použil výmluvu, že nemá cenu dřít, když si stejně pořádně nezahraju.
Navíc jsem měl okolo sebe kamarády, kteří už třeba i s hokejem skončili a dělali spoustu věcí, které jako sportovec dělat nemůžete. Chtěl jsem žít jako oni. Nejde o to, že bych chodil někam slepě chlastat, nikdy mě ani nenapadlo, že bych se při veškeré své lenosti vykašlal na trénink, ale posedět, chodit do kina, honit se za holkama, to pro mě bylo skoro důležitější než hokej.
Až sezona 2011-12, moje čtvrtá, znamenala zlom. Pod trenéry Sýkorou a Votrubou jsem konečně odehrál celý rok za áčko. Nebyl jsem žádný špílmachr, naskakoval jsem ve druhé, třetí lajně, ale zato stabilně. Připadlo mi, že se to se mnou konečně vyvíjí, jak má. Navrch jsme postoupili do extraligy a mně nabídli novou smlouvu.
Paráda, konečně to prolomím. Vyčekal jsem si to a budu hrát extraligu v Chomutově, kde to znám a kde znají mě. Teď to do sebe zaklapne.
Najednou jsem se dorovnal kamarádům z dorostu. Pozdě, ale přece. Čím víc jsem hrál, tím víc jsem si už nepřipadal tak odstrčený. Taky jsem patřil do nejvyšší soutěže. Hokej mě začal zase bavit a začal jsem mu dávat víc, protože jsem víc i dostával.
"Ruťťáku, ty už seš tady tak dlouho, říkají, že seš talentovanej a přitom se tě vždycky zbavili. Co je s tebou za problém?"
V baráži jsme ligu udrželi a já cítil, jak jsem pro tým platný. Na další rok jsem měl velké plány s tím, jak chci hrát a kam se chci výkonnostně posunout.
A skončil jsem v Kadani.
Zpátky mě povolali až po čtvrt roce, kdy Chomutov strašně moc prohrával. Přišel jsem ve chvíli, kdy tým předchozí dva zápasy nedal ani gól, rovnou na derby s Litvínovem. Tehdy šlo o souboj dvou posledních týmů tabulky.
Byl jsem nominovaný jako sedmý obránce s tím, že se bude hrát na šest. V první třetině jsem se nedostal na led ani jednou a totálně mrznul, což je litvínovská klasika. Nevšimnul jsem si, že se zranil Lukáš Pulpán, tehdy náš nejlepší bek, a ještě o přestávce jsem si říkal, že to mělo fakt cenu se sem trmácet. Další super den… Naládoval jsem se tatrankama a banánama, abych se aspoň trochu obrnil proti té kose u ledu, ale pár minut před odchodem z kabiny za mnou trenér poslal asistenta, aby mi vysvětlil, jak tu kluci hrajou přesilovku.
Moje první extraligové střídání té sezony bylo při přesilové hře.
Prohráli jsme 1:2, ale já nahrával na náš jediný gól.
V létě po první extraligové sezoně jsem si při vzpírání udělal něco se zády. Bolelo to jako prase. Jak jsem se pak v Kadani snažil pořád hrát, abych se ukázal v co nejlepším světle, ještě jsem si to zhoršil. Co mě vzali zpátky nahoru, už jsem byl v příšerném stavu.
Když vyhodili Čelanského a já začal zase hodně hrát, se zády to bylo čím dál horší. Poslední měsíc jsem sotva vstal z postele a nemohl si ani nazout ponožky. Jako bych měl v bedrech zabodané nože. Magnetická rezonance mi odhalila minimální výhřez ploténky, což je ale běžné skoro u každého člověka. Stačilo si dát chvíli voraz, jenže já se nechtěl hned zase vzdát šance pravidelně hrát. Tím jsem svůj stav čím dál víc zhoršoval.
Kolem Vánoc už jsem si přiznal, že fakt nemůžu, a doktoři mi řekli, že mám mít pauzu do konce sezony. Vrátil jsem na baráž, jakž takž odehrál první tři zápasy, ale v tom posledním jsem si zranění obnovil. Ještě jsem zkoušel klukům pomoct, rval jsem to na sílu, ale nešlo to.
A my nakonec spadli.
Celé léto jsem skoro netrénoval, záda mě pořád strašně bolela. Na všech kontrolách jsem se přitom jevil v pořádku a nikdo nevěděl, co se mnou.
Zachránila mě náhoda. Náhoda a táta. Byl jsem za ním doma v Písku a on že zná primáře v místní nemocnici. Ať tam zajdu.
Jo, jasně tati. Mě voděj po nejlepších doktorech a já půjdu do písecký nemocnice…
Ale udělal jsem to, ať mám klid. Při vyšetření si potom sestřička všimla, že jí je divné, jak se pohybuju. A že to lidi s mými problémy takhle nedělají. Poslali mě ke specialistovi na kostrče a ten zjistil, že mám skutečně kolem ní natažené svaly. Odtud vycházely všechny moje problémy.
Nechápu, že na to nikdo předtím nepřišel, ale během týdne jsem se cítil jako vyměněný.
Vletěl jsem zvoleje do další prvoligové sezony. Ač jsem byl zpočátku špatný z toho, že zase nebudu na očích, nakonec mě právě tenhle rok definitivně nastartoval. Přišel trenér Kopřiva a do stavby týmu už byl na dálku zapojený Vláďa Růžička. Všechny drahé posily, s nimiž se spadlo, vyházeli a dali dohromady nové mužstvo. Mně potom pan Kopřiva řekl věc, která mi zůstala v paměti.
Hráli jsme přípravu v německém Crimmitschau, kde byly malé kabiny. Jelikož vždycky chodím poslední z autobusu, seděl jsem v té druhé, co jsme dostali navíc. Se mnou tam byli už asi jen dva další kluci a trenéři u nás měli hozené své věci. Jak jsem se svlékal z výstroje, Kopřiva se na mě podíval. Kdo ho zná, ví, že nikdy nechodí kolem horké kaše. Říká věci na rovinu.
„Ty jo Ruťťáku, ty už seš tady tak strašně dlouho, říkají o tobě, že seš talentovanej a přitom se tě vždycky zbavili. Co je s tebou za problém? Už bys měl začít hrát hokej.“
Jen tak to nahodil. A přesně vystihnul, jak to se mnou do té doby bylo.
On mě měl rád. Konečně trenér, který mi věřil. Dal mě do výborné lajny, v obraně jsem hrál s Brettem Skinnerem a v útoku před námi Nikola Gajovský, Štěpán Hřebejk a Marek Hovorka. Byl z toho úžasný rok pro nás, pro tým i pro mě osobně.
Sezona je dlouhá a šance, že budete mít nějaký špatný zápas nebo špatné střídání, špatnou třetinu, je velká. Přihodí se to každému. U předešlých trenérů jsem byl ten mladej, co když udělá chybu, jde rovnou na bidlo. Najednou jsem se ale dostal do situace, kdy když jsem něco zkazil, Kopřiva mi hned dal další střídání šanci to napravit. A když jsem podělal i to, dal mi třetí.
Cítil jsem od něj důvěru. Jo, zmatlal jsem i důležité zápasy, ale pak přišly ty ještě důležitější a já mu ji vrátil. To bylo něco, co mě neskutečně nabíjelo, a já si uvědomil, jak moc dobrej můžu být. Poznal jsem, jak to jde, když si věřím a když cítím k hokeji vášeň. Dal jsem nejvíc gólů z prvoligových beků, naše pětka hrála úžasně a my na cestě zpátky do extraligy vyřadili i Slavii s Bednářem a Vlasákem v sestavě. Hráli jsme fakt dobře.
Já bych ještě nemusel být úplně ztracenej, došlo mi.
Díky předchozím potížím se zády na mě trenéři netlačili, abych absolvoval letní přípravu s týmem, a já tak konečně nemusel běhat. Jsem po tátovi geneticky hubenej a vždycky jsem běháním shodil na nějakých pětaosmdesát kilo. Když jsem trénoval podle sebe, nabral jsem svaly, které jsem potřeboval. Následovala sezona, která mě definitivně vystřelila tam, kde jsem chtěl být. Byl jsem brán jako jeden z lídrů týmu.
K tomu nás převzal Vláďa Růžička a i on mi hodně pomohl.
Sice když pod ním něco poděláte, strašlivě vás dořve, ale já jak byl nastartovanej, dokázal jsem se přes to daleko líp přenést.
Jednou mě vzal na video do svého kamrlíku. Byli tam všichni trenéři a na obrazovce klip z předchozího zápasu. Vláďa mi pustil úryvek asi pěti vteřin, kdy jsem vyjížděl zpoza brány s pukem. Pak jsem špatně nahrál.
To jsem viděl na první dobrou. On ale záběr vrátil.
„Co jsi udělal?“ zeptal se.
„Špatně jsem přihrál.“
Zase to přecvaknul na začátek.
„Dobrý. Tak teď si počítej, kolikrát jsi zamíchal.“
Přísahám, než jsem se zpoza brány dostal mezi kruhy a nahrál, zakvedlal jsem hokejkou snad jedenáctkrát. Mlátil jsem to jak knedlík, a jak jsem se na to zaměřil, úplně přesně jsem viděl, že při posledních dvou třech zamícháních jsem si puk hodil na čepeli úplně jinam, než bylo třeba. To kvůli tomu jsem potom dal špatnou přihrávku.
Vláďa mě za tohle tepal každý trénink a já tady jasně viděl, že ne nadarmo. Sklopil jsem hlavu a měl jsem co dělat, abych se sám sobě na tom záběru nerozesmál. Fakt jsem míchal jako blázen. Vláďa měl pravdu.
Sedí, co se o něm říká. Že chce po hráčích, aby byli lepší, než jsou, vidí v nich potenciál. Absolvoval jsem s ním spoustu mítinků ohledně toho, kde bych měl mít hokejku, kde bych měl v jaké situaci stát, jak hrát správně pozičně. Nikdo není rád, když je mu něco vytýkáno, ale na druhou stranu, já konečně slyšel od trenéra, co po mně chce, co mám dělat. Bylo mi pětadvacet, což je věk, v němž už Švéďáci rozhodují zápasy v NHL nebo reprezentaci a mě do té doby vlastně nikdo nic nenaučil. V mládeži v Písku mi dali základy, Radim Rulík v Plzni mi ukázal, co to je dřina a jak se dá makat, ale aby mi někdo vysvětloval, jak být lepší při hře, to se mi do té doby nestalo. Až tady jsem se poprvé setkal s tím, že si mě trenér vzal stranou a začal mi ukazovat užitečné detaily.
Někomu tohle nic nedá, ale já si o sobě myslím, že nejsem úplně blbej, takže jsem si všechny tyhle věci rychle uvědomoval a začal je dělat podvědomě správně. Často mě na ledě trklo, že co mi radí Vláďa, je fakt jednodušší a efektivnější. Viděl jsem na sobě, jak se zlepšuju a že to nemusí být můj strop.
Ucítil jsem hlad po tom jít ještě víc nahoru. Začal jsem se zajímat o stravu, řešit přípravu s kondičním trenérem a chodit do posilovny i mimo tréninky.
Ozval se nároďák.
Měli jsme zrovna volno, s klukama jsme zašli na pivo a druhý den jsem se probudil až kolem desáté, protože u jednoho samozřejmě nezůstalo. Na telefonu jsem uviděl mraky zpráv.
„Nějakej průser,“ blesklo mi hlavou a začal jsem pátrat v paměti, co jsme to prováděli.
Sotva jsem ale začal číst, co mi lidi píšou, došlo mi, o co jde. Hned jsem napsal Honzovi Kovářovi, s kým je v repre na pokoji.
Byl jsem nominovanej na Euro Hockey Tour.
Kovy a spousta dalších mých vrstevníků už sice byli dávno stabilní hráči národního týmu a já teprve dorazil jako bažant, ale stejně to pro mě bylo jako vykoupení. Jako bych s první pozvánkou dostal i stvrzenku, že všechno, čím jsem si prošel, mělo cenu. Že nejsem takový břídil, jak jsem si roky připadal. Měl jsem hroznou radost, že jsem svůj někdejší talent úplně nezahodil.
A víc než radost jsem cítil motivaci.
Moje reprezentační premiéra neproběhla někde stranou zájmu. Začínali jsme Channel One Cup proti Finům v Praze ve vyprodané O2 Areně. V první třetině jsem nedokázal nahrát na hokejku, jak ukrutně jsem byl nervózní. Nikdy od té doby už jsem takový pocit nezažil. Prohráli jsme 0:3, ale já měl zážitek jako hrom.
V další sezoně už jsem s nároďákem jezdil stabilně a dostaly se ke mně zprávy, že se na mě občas i jezdí dívat skauti z Evropy a NHL. Dlouho jsem měl agenta, který pro mě nic moc neudělal, tak jsem se ho rozhodl vypovědět a hledal jsem si, komu věřit. Vylítnul jsem, byl o mě zájem a potřeboval jsem, aby mě někdo správně nasměroval. Nechtěl jsem se podruhé spálit, takže jsem vybíral vážně pečlivě. Zašel jsem na kafe s několika agenturami a chtěl ty lidi poznat lidsky, nezávazně si s nimi popovídat. Tak, abych zjistil, kdo je mi nejsympatičtější a kdo vidí moji kariéru tak, jak si ji představuju já sám. Proto jsem se nakonec rozhodl pro Michala Sivka.
Ten rok se nám povedlo play off a já měl na stole pěknou nabídku z KHL. V Chomutově jsem ale měl ještě smlouvu, a abych mohl do Ruska, řekli si za mě fakt velké peníze.
Jakože opravdu hodně.
Ruský klub na mě měl daný rozpočet, takže tahle částka by šla na úkor mého platu. Jednalo se o jednoznačný posun z extraligy výš, ale já vnitřně necítil, že se do toho mám hrnout. Řekl jsem Michalovi, že to vůbec nechci řešit. Ať chodí nabídky, jaké chtějí, že nejdřív dohraju sezonu a pak teprve uvidíme. Že budu hrát, co to dá, a pak si sedneme nad možnostmi.
To jsem ještě netušil, jestli se vůbec dostanu na mistrovství světa.
Michal se mě před ním ptal, jestli chci aspoň vědět, kdo se na mě jezdí dívat, a já odpověděl, že ne. Chtěl jsem mít čistou hlavu a jen hrát hokej. Bylo mi svým způsobem úplně jedno, kdo sedí na tribuně a dělá si u mého jména poznámky. Jen jsem se mezi zápasy potkal s pár lidmi z různých klubů.
Šampionát v Paříži pro nás bohužel skončil už ve čtvrtfinále, ale já cítil, že se mi vcelku povedl. Sotva jsme po posledním utkání přijeli zpátky na hotel, volalo mi americké číslo. Zašel jsem se převléknout a už jsem seděl v lobby se zástupci jedné organizace z NHL.
Potom jsem zavolal Michalovi, co tedy máme.
Nabídek ze zámoří se sešlo docela dost, což mi samozřejmě udělalo radost. Při odchodu do NHL se navíc neplatí odstupné určené stávajícím klubem, je nastavené u všech stejně.
Nastaly mi příjemné starosti.
Teď si gratuluju, že jsem nic neuspěchal. Přitom jsem vcelku zariskoval, protože jsem se ani nemusel do Paříže dostat. Nebo jsem tam mohl zahrát mizerně a nikdo by po mně ani neštěknul. Rusko jsem odmítl před přípravným dvojzápasem proti Německu, kde jsem předvedl totální tužku. Přesto jsem cítil, že všechno dobře dopadne.
Reálných možností z NHL se mi nakonec sešlo pět. Zavolali jsme si tedy s Michalem a jeho kolegou z Ameriky Allanem Walshem. Konferenční hovor trval čtyřicet minut, během nichž mi Allan popisoval situaci v jednotlivých klubech. Jak by se mnou kde mohli počítat, kde mám na jakou pozici nejlepší šanci.
Na konci jsem řekl, že beru Chicago.
Už jsem to stejně dopředu tušil. Nebyl jsem línej, kouknul jsem se na soupisky týmů, které mi kontrakt nabízely. V dnešní době už není problém najít si, koho mají v systému, za jaké peníze, na jak dlouho a na jakou stranu který hráč drží hokejku. Byly kluby, kde jsem si neuměl představit, že bych se dostal na led. A stejně mě chtěly. Nehodlal jsem ale dopadnout jako v osmnácti v Chomutově. Jednu zbrklou blbost už jsem kdysi udělal, teď jsem byl daleko zkušenější, a tím pádem chytřejší. S tím souviselo třeba i to, že jsem tolik nekoukal na peníze. Chicago totiž nabízelo ze všech nejméně. Základní plat byl ve všech návrzích stejný, nejvyšší jaký můžu jako nováček do sedmadvaceti let dostat, a všechny zněly na rok. Lišily se ale výkonnostní bonusy. Blackhawks se s nimi potřebovali vejít do platového stropu.
Přesto jsem zvolil je.
Vyhodnotil jsem si to tak, že jestli budu mít natolik podařenou sezonu, abych na bonusy dosáhnul, určitě mi někdo z NHL dá smlouvu i za rok. A to už mi bude sedmadvacet a budu moct podepsat za daleko lepší podmínky.
Za chvíli mi mailem přišel papír, ten jsem podepsal, naskenoval zpátky a byl jsem Blackhawk.
Do Chicaga jsem přiletěl týden před kempem, to ještě oficiálně nesmí probíhat příprava v rámci klubu. Mnozí kluci už se ale stejně scházejí v tréninkovém centru a alespoň se spolu dostávají do kondice. Přidal jsem se k nim.
První den nás bylo jen pár, seděl jsem v hlavní šatně. Druhý den už dorazili všichni ostatní a mně hodili bágl do vedlejší šatničky, co vypadala jak někde v Šumperku. Toews, Kane a další přitom měli v kabině i vlastní štítky na místech.
Hmmm. Tam mi došlo, že je každému úplně fuk, odkud jsem přijel, že jsem hrál dobře v extralize a nároďáku, že se znám s každým v Chomutově a že jsem tam poslední roky už měl nějakou pozici. Že tohle zase bude boj.
Stejně jsem o sobě nepochyboval. Jednoduše jsem někde uvnitř cítil, že to vyjde.
A taky že jo. Kemp a přípravné zápasy jen prosvištěly a já byl najednou v nominaci hned na úvodní zápas sezony proti Pittsburghu.
Poslední vítězové Stanley Cupu, nejlepší tým uplynulých let, Crosby, Malkin…
A my jim dali desítku.
Hned jsem udělal i první bod. Zblokovali mi střelu a Nick Schmaltz puk posunul Rišovi Pánikovi do prázdné. Vidím tu situaci před sebou úplně zřetelně.
Měl jsem ohromnou radost. Čistou radost z hokeje. Takovou, jakou jsem si kdysi cestou do Kadaně ani neuměl představit.
Druhý zápas proti Columbusu jsem dával gól a už mi to vlastně přišlo úplně normální. Zdravě jsem si věřil. Ani jsem si nepřipouštěl, že by se to se mnou mohlo vyvíjet jinak. Bral jsem, že zkrátka hraju NHL a že to je soutěž, do níž teď patřím. Vážím si každého dne, co tam jsem, je to neskutečný svět, ale já do něho zkrátka přišel s vědomím, že v něm nejsem náhodou. Jako bych jen dohnal vývoj a dostal se na úroveň, na níž jsem měl už dávno být.
Celou dobu to ve mně bylo, jen jsem to musel najít.
A musel jsem dostat možnost to v sobě najít.
Nebýt odpadlík.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází