Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopNeměnil bych
Je paráda, být jako hokejista uváděný v nějakém žebříčku, zohledňujícím individuality.
Pokud to zrovna není žebříček srovnávající největší zklamání.
V červnu 2002 mě zvolili v draftu NHL devatenáctého v pořadí. Columbus udělal jedničku z Ricka Nashe, pak následoval třeba Jay Bouwmeester, Alex Sjomin, Chris Higgins. A já.
Devatenáct, to je první kolo. Razítko na úspěšné sportovní dospívání. Potvrzení, že jdete správným směrem. Zase tak moc Čechů výš než já v historii vybraných nebylo.
Akorát že NHL jsem si nikdy nezahrál. Ani jednou. Místo toho jsem už párkrát svoje jméno viděl v těch přehledech největších přehmatů draftu…
Dodnes si přitom vybavuju vodopád radosti, který mi proletěl tělem, jakmile Phoenix oznámil, že bere mě.
Představte si, že se vám v osmnácti splní něco, o čem sníte celý dosavadní život. Přesně tak jsem to měl já ve vteřině, kdy moje jméno na pódiu v torontské hale přečetl Wayne Gretzky.
No ano, nejlepší hokejista historie.
Byl tehdy spolumajitelem Coyotes a už když šel spolu s dalšími lidmi z klubového managementu od svého stolu na pódium, otočil se na mě můj agent s tím, že se mám připravit.
Jinak – mým agentem byl v tu dobu Bobby Orr, pěkně se mi sešli dva z absolutních velikánů tohohle sportu.
Seděl jsem nízko na tribuně na přesně vymezeném místě, natěšený a nervózní. Všechny dojmy se ve mně mísily a visel jsem Gretzkymu na rtech tak konsternovaně, jak celé generace hltaly jeho kouzla s hokejkou.
Řekl moje jméno.
Tedy, ne tak docela, abych byl přesný. Vcelku vtipně ho totiž zkomolil, udělal ze mě něco na způsob Kourelse. Ale to mi bylo fuk. Vždyť on mě chce k sobě do klubu!
Poprvé v životě jsem zažil pocit absolutního štěstí.
Další vzpomínky mám trochu zastřené v mlze, ale vím, že jsem si potřásl rukou s Bobbym, načež jsem se pod schodama podíval nahoru a viděl jsem, jak na mě čeká chlap, který je ztělesněním hokejového božství. Najednou mi to přišlo jako scéna z filmu. Jako něco, co nemůže být skutečné. Došlo mi, že na mě kouká celý stadion, míří na mě televizní kamery a jediné, na co jsem v tu chvíli dokázal myslet, bylo, abych cestou po těch zatracených schodech nezakopnul.
A je to tady. Gretzky mi tiskne ruku, oblékám si dres, přijímám gratulace, slyším slova vítající mě u Coyotes. Buď v klidu, teď se s Waynem budeš potkávat denně na zimáku, říkal jsem si možná. Než jsem si vůbec stihl uvědomit velikost toho okamžiku, už jsem se točil v kole plném rozhovorů a focení pro NHL, na kartičky, do časopisů. Byl jsem v euforii a neskutečně se mi ulevilo, že mám všechno tak rychle za sebou.
Na hotelu jsem hned běžel dát vědět domů tátovi. Mému hokejovému idolu, jehož jsem coby dítě obdivoval, když hrál doma za Plzeň. Tehdy bylo nepředstavitelné volat mobilem z Kanady do Česka, musel jsem přes telefonní kartu z automatu. I internet byl v plenkách, určitě pamatujete, že se vytáčel přes pevnou linku a počítala se každá minuta. Proto táta neměl žádné informace a čekal do noci, než se ozvu, jak jsem dopadl.
„Tati, tak mě vzal devatenáctýho Phoenix,“ říkám mu nadšeně.
„Až devatenáctýho?“ byla jeho první reakce.
To jen ukazuje, že o draftu u nás v těch letech ještě nebylo moc informací a málokdo si uvědomoval, co znamená být zvolený v prvním kole. I já sám jsem naplno vycítil, jakou váhu to má, až když jsem v Americe začal hrát juniorskou soutěž. Bylo to nesporné potvrzení toho, že jsem dobrej. Lepší než ostatní v mém věku.
A já si přitom pořád tak trochu nevěřil.
Místo toho, aby mě tahle skutečnost napumpovala dávkou sebevědomí, měl jsem v sobě pořád spíš úplně zbytečné pochybnosti, jestli vůbec patřím tam, kde jsem se ocitl.
Jediné, na co jsem dokázal myslet, bylo, abych cestou po těch zatracených schodech nezakopnul.
Tohle je bohužel moje vlastnost odmalička. Jsem moc přemýšlivý a připouštím si věci, které bych ani nemusel. V té době jsem si opakoval, že draft je jen vstupenka, díky níž se člověk postaví na startovní čáru. Věděl jsem, že je to úspěch, ale zároveň mi bylo jasné, že ještě absolutně nemám vyhráno.
To je samozřejmě všechno pravda, ovšem trocha sebedůvěry by taky neuškodila.
Stačilo si uvědomit, že kluby NHL vás jako teenagera sledují přes sezonu nesčetněkrát, kolikrát o tom ani nevíte. Sbírají si o vás informace nejrůznějšího charakteru, a když vás pak upřednostní před hromadou dalších hráčů, tak na tom přece něco musí být. Vždyť Phoenix v podstatě určil, že jsem devatenáctý nejlepší hokejista světa ve svém ročníku.
Já tohle nedokázal vycítit a využít to ve svůj prospěch.
Vím to až teď, tehdy jsem nic podobného neřešil. Jen jsem začal makat, abych byl ještě lepší.
Nikdy jsem neměl problém s přístupem k tréninku, spíš bych řekl, že jsem dělal víc než ostatní. V létě po draftu mi přišlo, že dřu jako kůň.
Pak jsem přijel na kemp a během několika minut jsem poznal, že to zdaleka nestačí.
Intenzita tréninků, jež jsem tam zažil, byla úplně někde jinde. Místy jsem měl dojem, že normálně nestíhám. Uvědomil jsem si, že jestli tady chci hrát, musím najít někoho, kdo mi ukáže, jak se správně připravit a dokáže mě posunout dál.
Poslali mě do juniorů.
Další léto jsem už absolvoval s kondičním trenérem a odlétal jsem nejlíp připravený, co jsem kdy byl.
Jenže NHL ani nezačala kvůli výluce.
Nejenže tím na rok odpadla šance povolání do prvního týmu, ale ještě se farma nahustila spoustou kluků, kteří by normálně hráli NHL, a nemohlo se ani stát, že někdo jiný půjde nahoru a vám se tak otevře místo v sestavě. Přirozená fluktuace hráčů odpadla.
Pořád mi bylo teprve dvacet. Dokud jsem v systému klubu, je šance se nahoru dostat, říkal jsem si. Konec své první sezony v AHL jsem měl povedený, všichni mě chválili, že klepu na dveře prvního týmu a že mám přijít připravený do příštího kempu.
Až zpětně mi došlo, že právě tady se mi otevřelo okno, kterým jsem mohl do NHL naskočit. Bylo to v mém druhém roce na farmě.
V mé nejhorší sezoně v životě.
Přes léto jsem nabral výbornou fyzičku a na farmu jsem z prvního týmu odcházel jako předposlední útočník. Gretzky, tehdy trenér, s generálním manažerem Mikem Barnettem mi řekli, že mám pokračovat v práci, jakou odvádím, a jakmile se někdo zraní, budu jeden z prvních, kteří půjdou nahoru.
Tak strašně moc jsem tam chtěl.
Vybavuju si, že jsem v tomhle kempu přišel na jeden trénink a na nástěnce visela sestava.
Levé křídlo Shane Doan.
Na centru já.
Pravé křídlo Brett Hull.
Příště to bylo zase jinak, ale v mém jediném přáteláku, který jsem za Phoenix odehrál, jsem chvíli nastupoval právě s Brettem Hullem.
S Brettem Hullem, ty bláho!
To bylo poprvé a naposledy, co jsem v zápase oblékl dres týmu z NHL.
Dodnes si nedokážu vysvětlit, co se stalo, že mi tahle sezona tak nevyšla. Jsem přesvědčený, že jsem nic nepodcenil. Netrénoval jsem míň, spíš možná ještě víc než jindy. Herně to taky zezačátku nebylo tak špatné, ovšem nepřicházely body, od nichž se to v Americe směrem k NHL vyvíjí. Když je nemáte ani na farmě, začnou na vás hledat chyby. Přichází tlak.
Já se z něj nedokázal vzpamatovat.
Vidím teď sám sebe, jak sedím doma a telefonuju s agentem, rozebíráme všechno možné. V podstatě obden jsem si volal i s tátou. Těžko vám ale někdo může radit přes oceán, pokud ani nevidí vaše zápasy. Hokeji jsem pořád dával, co jsem mohl, jenže z nějakého důvodu mi to ten rok nešlo. A když se vám nedaří, posouváte se v hierarchii mužstva níž. Zakotvíte ve čtvrté pětce nebo na hraně sestavy a je o to složitější se odsud vyhrabat. Do toho přicházejí každý rok stejně nažhavení mladí kluci, jako jste byli vy sami.
Kluci z prvních kol draftu.
V přáteláku, který jsem za Phoenix odehrál, jsem chvíli nastupoval s Brettem Hullem.
Časem, protože jich je kolem vás čím dál víc, vám dojde, že jste svoji šanci nevyužili. Já další léto přišel do kempu a za trest mě nenechali odehrát ani jeden přípravák. Na farmu jsem šel hned v první várce. Ani tam jsem se na začátku sezony čtyřikrát vůbec nesvlíkal do výstroje.
Rozhodl jsem se to vydržet a počkat si. Moje příležitost přišla a já udělal za patnáct utkání deset bodů.
Stejně bylo pozdě.
Mít takový start rok předtím, NHL bych si zahrál. Třeba bych za pár utkání mazal zase zpátky, ale aspoň bych měl čárku, že jsem tam byl.
Zpětně vím, že v tom celém měly prsty tři zásadní body. Tři důvody, proč se ze mě nestal hokejista, jaký možná původně měl.
Zaprvé jsem byl posouvaný moc dopředu.
Mezi vrstevníky jsem vždycky vyčníval bodově, herně i fyzicky. V šestnácti jsem proto šel o kategorii výš, v sedmnácti do áčka. Do juniorů jsem se s tím ještě dokázal srovnat, moje produktivita tolik neupadla, ale v sedmnácti, kdy jsem měl správně nastoupit svůj první plnohodnotný ročník za juniory a kdy se rozvíjí ofenzivní talent, jsem začal mezi dospělými.
Nedávám to nikomu za vinu. Já byl první, kdo byl nadšený, že může za chlapy hrát. Kdyby mě tam nevzali, naštval bych se. Těžko by mi tehdy někdo vysvětloval, proč v áčku nejsem.
Ovšem místo toho, abych v juniorce hrál všechny situace a byl pořád na ledě, jsem seděl ve čtvrté lajně.
Jo, pořád jsem juniorům chodil pomáhat, ale nastaly situace, kdy jsem s nimi jel ve čtvrtek na zápas, v pátek jsem nastoupil za áčko na pět minut, vrátil jsem se v jednu v noci, v sobotu zase s juniorama, v neděli zase áčko, do toho nějaký ten úterek… Taková zátěž je neúměrná i pro mladý organismus, regenerující rychle.
Člověk je všude a nikde, nepatří pořádně ani do jednoho mužstva. Dnes vidím, že v období, kdy jsem měl naplno rozvíjet svůj ofenzivní talent, mi dali za úkol nedostávat góly. Pokud jsem žádný nedostal, plácali mě po zádech a věděl jsem, že budu hrát příště zas.
Je otázkou, jestli jsem ten ofenzivní talent vůbec měl. Třeba jsem jenom byl jako dítě silnější než vrstevníci. Jestli ve mně ale něco bylo, tímhle posunem to zakrnělo.
Že něco není, jak má být, jsem si uvědomil už v zámořské juniorce, kam jsem přišel v devatenácti coby jeden z těch starších, a nebyl jsem tak dominantní, jak bych ve svém věku a se svojí fyzičkou měl být.
Kdybych tam zůstal další rok, musel bych dostat výjimku. Možná to chtělo takhle udělat, protože bych se vyhnul AHL nadupané výlukou a vyhrál bych se. Ale to jsou „kdyby“.
Navíc já už stejně dva předchozí roky plnil obrannou roli v plzeňském áčku, což mi změnilo myšlení směrem dozadu. A v NHL to není tak, že vezmou dobrého defenzivního hráče z farmy, aby hrál to samé i u nich. Ne, bránit totiž naučí každého, kdežto útočnou kreativitu musíte mít v sobě. I pro defenzivního hráče NHL je nezbytné mít technickou kvalitu a být na farmě produktivní. Nahoře si z něj pak udělají, co potřebují.
Pak je tu druhý bod z těch tří, které jsem zmiňoval.
Zranění.
Každý den v každé hospodě uslyšíte takových příběhů pět a já se rozhodně nebudu vymlouvat. Jako u spousty sportovců, ani mě situaci neulehčily zdravotní potíže, ale tím končím. Tečka.
A třetí bod, moje přepoctivost.
Jak jsem zmiňoval, o všem moc přemýšlím. Když mi trenér řekne, abych bránil, podřídím tomu všechno a absolutně sabotuju svoji ofenzivní hru. I proto pak nemám dobré statistiky.
Jestli ale k něčemu tahle moje vlastnost je, tak k tomu, že díky ní ještě dneska hraju profesionálně hokej. Na nic se na ledě nevykašlu, nic nevypustím a je na mě spolehnutí. Mám dojem, že to moji trenéři z posledních let viděli a dokázali to ocenit.
Je mi dvaatřicet a přemýšlím, čím se vlastně živím a co jsem v hokeji dokázal.
Tím se dostáváme k tomu, kde jsem se ocitnul právě teď.
Po konci nováčkovské smlouvy s Phoenixem mi přišlo jako nejlepší řešení vrátit se do Evropy. Chtěl jsem se prosadit ve Finsku, odkud jsem dostal pěknou nabídku, a třeba to odsud vzít do NHL zadními vrátky. To jsem ještě netušil, že je s Amerikou konec.
Po roce, který jsem skoro celý promarodil s kolenem, jsem byl v extralize. Pořád jsem měl ambice. Chtěl jsem do národního týmu, chtěl jsem být vidět. Moje druhá sezona na Spartě byla silná a vypadlo to, že jsem se konečně našel.
Ve čtvrtfinále ve Vítkovicích jsem si ji ukončil tak, že jsem skočil hlavou do mantinelu a další tři měsíce ležel v krunýři se zlomeným obratlem.
Teď mi je dvaatřicet a přemýšlím, čím se vlastně živím a co jsem v hokeji dokázal.
Není mi příjemné, že mě berou jako toho, kdo směrem k NHL zklamal, už jsem to ale zvládl hodit za hlavu. Udělal bych zpětně něco jinak? Ne. Snad bych jen byl víc sobecký.
Když si totiž zároveň uvědomím, čím vším mě hokej provedl, jsem vděčný.
Hrál jsem na Spartě a v Kometě. V organizacích s obrovskou historií.
Za pět a půl roku jsem v Brně našel svůj druhý domov. Nic mi tam nechybělo, lidi mě měli rádi. Povedlo se mi být u přerodu klubu, kdy jsme se z nováčka extraligy proměnili v jednoho z favoritů. Přestože jsme na titul nedosáhli, úspěchy jsme udělali. Byl jsem tam šťastný, měl jsem skvělé spoluhráče a to město jsem si oblíbil. Na pár týdnů jsem odešel do Rakouska, ale jakmile jsem se vrátil, měl jsem pocit, že do Komety vážně patřím. Věděl jsem, že se nemám vůbec špatně. Takové angažmá rozhodně nezažije každý.
Seděli jsme tam takhle jednou s ostatními před bouřícím kotlem, který nám zrovna děkoval za vyhraný zápas. Sedm tisíc lidí na nohou zpívá a vám v hlavě pumpuje adrenalin.
Tehdy jsem si uvědomil, že se sice nepovedlo to, po čem jsem jako mladý toužil, že mě možná může někdo zatracovat nebo zpochybňovat moje schopnosti, ale moje kariéra byla – a pořád je – skvělá.
Poštěstily se mi věci, o nichž si 99 % kluků v dnešním starším dorostu nechává zdát, a nikdy se k nim nedopracují.
Všechno to je korunované návratem do Plzně, kde jsem vyrůstal.
Stačí přijít na zimák a cítit jeho vůni. Za třináct let, co jsem byl pryč, se absolutně nezměnila. Tady jsem se pětiletý chodil dívat na tátu, po zápase za ním běžel z tribuny kolem mantinelu do šatny. Mám to před očima jako dneska. Přesně vidím, kde táta seděl, teď to místo patří Davidovi Skleničkovi. Nejvíc jsem se těšil, až si nandám tátovo zpocené rukavice, napařím si jeho absolutně propocenou helmu, která mi bude plandat na hlavě a sklouzávat do obličeje, vezmu hokejku a budu pobíhat mezi převlékajícími se hráči.
Ivan Vlček, Milan Volák, Pepa Řezníček, Petr Kořínek. Za dvanáct let jsem se s nimi všemi potkal v áčku.
To už jsem měl rukavice i helmu svoje.
Lidi na mě začali řvát „Zkurvenej sparťane“. Babička to asi úplně neocenila.
Pamatuju si, jak tátovi v semifinále play off 1992 proti Vítkovicím vyrazili zuby. Dostal hokejkou přímo do pusy, měl venku celý hořejšek a já cítil křivdu, protože protihráč, který mu to udělal, ani nebyl vyloučený.
Jmenovka Koreis na zádech, tu jsem chtěl odmalička nosit taky. Být jako táta. Neexistovalo pro mě nic jiného než hokej. Buď jsem mlátil banďák s klukama za barákem, nebo jsem byl na tréninku, nebo si aspoň střílel doma v pokojíku, kde mi za branku sloužil psací stůl.
Nic drahého jsem přitom nikdy nerozbil. Trefoval jsem se asi líp než teď.
Dneska vidím děti na zimáku a dokážu si představit, co vnímají. Přesně takhle jsem tam stával i já a byl pro mě svátek, když si se mnou někdo z hokejistů plácnul. Nebo mě pozdravil, poplácal po hlavě. Děti hokej ohromně prožívají a udělá jim radost třeba jen ťuknutí pěstičkou.
Počítám, že si teď s nimi budu plácat častěji, než dokud jsem sem jezdil coby soupeř.
Vždycky to pro mě v Plzni byla výjimečná utkání, míval jsem tu problém s přemotivovaností.
Při mém prvním zdejším ligovém zápase za Spartu na hokej vyrazila celá rodina. Bral jsem si asi pětadvacet lístků, všichni byli zvědaví, že se na mě po letech podívají.
V sedmé minutě jsem se porval s Michalem Dvořákem a šli jsme ven do konce. K tomu na mě začali lidi řvát „Zkurvenej sparťane“.
Babička to asi úplně neocenila.
V paměti mi ale stejně zůstávají spíš ty hezké momenty, které hokej přináší. Krátké vteřiny euforie, vykoupené rokama dřiny.
Třeba sedmé semifinále za Kometu proti Spartě v roce 2014. Otočili jsme jim to z 1:3 a já se patnáct sekund před koncem stavěl na buly v našem pásmu. Vedli jsme o gól. V podstatě celá sezona závisela na tom, jestli dokážeme ještě tu chvíli udržet skóre. Jakmile celá střídačka skákala za námi na led, spadlo ze mě napětí takovým způsobem, že to nejde ani popsat.
Nebo sedmý zápas doma se Zlínem o rok později, kdy jsme vyhráli 5:0, a já dával důležitý gól na 2:0 a přidal jsem i přihrávku. Poslední třetinu už jsme si hokej vyloženě užívali, měli jsme možnost vnímat i publikum a nadšení všech těch lidí, jimž jsme zlepšili den.
A prodloužení šestého zápasu proti Plzni taky před dvěma lety, kdy jsme ukončili sérii. Já vybojoval puk u mantinelu přes tři hráče a nahrál jsem Hynkovi Zohornovi, ten šel sám na branku a poslal nás do dalšího kola.
Takhle vypadají odměny za všechnu tu námahu, bolest a často i zklamání.
Těším se na další takové, které snad přidáme v Plzni.
Nemohl jsem si přát víc, než tohle krásné vyústění všech těch roků. Být zpátky doma v nadějné partě plné mladých kluků. Cítím se skvěle fyzicky, mám chuť a věřím, že tady kariéru natáhnu ještě hodně dlouho. Když vás ve městě potkávají lidi a říkají vám, jak jsou rádi, že jste zpátky, dodá vám to další elán.
Jo, svoji šanci na NHL jsem promarnil. Přesto jsem pyšný na to, co se mi podařilo dokázat. Teď díky tomu hraju před rodičema a kamarádama z dětství.
Uvědomil jsem si, že to je pro mě nejvíc.
Neměnil bych.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází