Eva Samková Adamczyková

Už samotná cesta do Turecka na svěťák začátkem roku 2018 byla příšerná. Táhli jsme se tam asi třicet hodin. Nejdřív se zpozdilo letadlo, pak nemohlo přistát, kde mělo, takže nás nakonec z letiště do Erzurumu vezli skoro devět hodin autobusem.

Vyrazila jsem na tenhle závod i přesto, že jsem už byla kvalifikovaná na blížící se olympiádu. Pro vyladění formy je to tak přece jen lepší. Zároveň jsem se ptala mamky, jestli bych radši neměla zůstat doma, kde už jsem tou dobou trávila víc času než dřív. Jestli myslí, že to beze mě zvládnou.

Řekla, ať jedu.

V Turecku bylo po příjezdu hnusně. Po jednom tréninku jsem večer brzy zalehla a jako vždycky na noc si na mobilu nastavila tichý režim, aby mě nic nerušilo. Příchozí hovor krátce nato jsem proto nezaregistrovala.

Za nějakou dobu mi na dveře pokoje zaklepal trenér. Už z jeho výrazu jsem viděla, že je něco špatně.

„Volala mamka. Ozvi se jí.“

Dva dny po zisku zlata na olympiádě v Soči jsem se vracela do Česka a z jedné televize mi volali, jestli by si mohli natočit, jak dorazím domů do Vrchlabí a přivítám se s rodiči.

„Jo, v klidu. Nechci, abyste chodili dovnitř, ale před barákem s tím nemám problém,“ odpověděla jsem.

Když jsem tedy zapíchla auto před naším domečkem s cikánskou zahradou, na chodníku už stál štáb s kamerou. Nažhavený na hollywoodský příjezd supermanky, která se samým štěstím rozběhne a skočí do náruče svému pyšnému otci, ten s ní nadšeně zatočí ve vzduchu, načež matka ji se slzami v očích zuřivě zulíbá.

Otevřely se vstupní dveře a v nich táta. V domácím oblečení a pantoflích, na tváři své klasické strniště, na očích kulaté brejličky. „Čuuus,“ houknul na mě.
„Čááu,“ říkám.
„Tak dobrý, co?“
„Jo, dobrý.“

Máma tam vůbec nebyla, pracovala.

Televizáci nevěřícně zírali.

„To je všechno. Co jste čekali?“ ptám se.
„Aha… No… Tak nashle.“

Tahle scéna vystihuje, jak to u nás doma bylo. Žádný americký „Miluju tě!!!“, z toho jsme si vždycky dělali srandu. Všichni jsme odjakživa věděli, že se máme rádi, ale nepotřebovali jsme si to říkat. Naši byli samozřejmě od samých začátků rádi, jak se mi na snowboardu daří, ale nakonec je to celé vlastně tak nějak normální. Můžu vyhrát olympiádu, být mistryně světa, a máma mi stejně spíš řekne: „Radši si přibrzdi, nemusíš bejt vždycky první.“ A zrovna tak jako se u Samků střízlivě hledí na úspěchy, tak se nikdy nevytvářely ani zbytečné starosti. Jsou rodiny, kde se neustále něco divoce řeší a problémy se dělají ze všeho, kdežto u nás se jede tak nějak na pohodu.

Samozřejmě, že Soči i naši prožívali. Objednali sud, sezvali kámoše, a dokonce si i ty televize nechali vlézt do obýváku. Po závodě pak táta a ségra dávali rozhovor na kameru. Zatímco na ségře byla vidět nervozita a tvrdila, že jsem byla vždycky zodpovědná – haha! – a šla jsem si za tím, táta přesně věděl, co chce říct.

„Naše Eva? Ta odjakživa dělala každej sport. Každej. Jezdí na koních, věnovala se jachtingu…“

Jachting? Tati?

Na jachtu jsem vlezla jedinkrát v životě na nějaký dovolený. Jenže táta si vždycky dělal srandu ze všeho a za všech okolností.

Možná ale spíš mohl zmínit, jak mě kdysi na vodě jako malou dvakrát vyklopil. Místo k moři jsme totiž jezdili lézt po skalách nebo pod stan a k tomu sjíždět nějakou řeku. Právě tam mě máma jednou v kempu nechtěně polila vařící polívkou, mohlo mi být tak pět. Mamka špatně vidí do strany na jedno oko, a jak jsem skákala okolo ní, zakopla o mě a vylila mi hrnec na holeň. Táta mě nesl pět kilometrů na zádech do nemocnice, kde jsem si najednou uvědomila, že už to nebolí, a začala zase pobíhat. Doktoři mě ošetřili s tím, že mám druhý den dojít na převaz. Na to naši, že to nejde, že jsme tu jen na vodě a jedeme dál.

Oukej, tak ať se mnou zajdou do jiné nemocnice, ale hlavně, ať se s tím nekoupu.

Tak jsme se hned ráno dvakrát cvakli. Do tý hnusný hnědý vody.

Představte si, jak se naši před přenášecím jezem dohadují, co to znamená, když se zahlásí „kontra“, zatímco za jejich zády se pomalu dává do pohybu loď, na níž sedím. Táta se totiž tak položil do vysvětlování a gestikulování, že mě pustil.

Jez byl vracák, takže mě to pod něj pěkně přirazilo, a když mě vytáhli a pochytali všechny věci, dostala jsem prý na břehu strašnej brečicí hysterák. Naši mysleli, že mě tak bolí ta zafačovaná noha, ale mně jenom došlo, že mi uplavalo moje milovaný plastový pádlo.

Máma prohlásila, že s tátou už nikdy do lodi nesedne, tak jsme si vlezli do jiné ke známým, načež do nás za dvě stě metrů někdo cizí ťuknul a my šly přes palubu obě.

Nicméně noha přežila, kdyby vás to zajímalo.

Jindy zase táta na Berounce v malých peřejích natachtil rovnou do balvanu uprostřed řeky. Viděl ho, jen holt věrný svému životnímu salámismu věřil, že to stihne vybrat.

A to mi přitom vždycky říkal, že odhad na vzdálenost nemají ženský. Tahle jeho věta ve mně tak zakořenila, že jsem se jí dokonce v začátcích zaklínala i před Jelenem – svým trenérem Markem Jelínkem – když jsme probírali nadcházející závod.
„To odhadneš,“ říkal mi, když jsem se ptala, jak se mám v určité pasáži odrazit.
„No to neodhadnu.“
„Jak to?“
„Protože táta říká, že ženský na to odhad nemají.“

Naštěstí mě Jelen dokázal přesvědčit, že odhad docela mám.

Vidím to i v autě, táta byl výtečný řidič a já jsem evidentně po něm. Všechno mi vysvětloval, a dokud jsem ještě neměla řidičák, nechával mě řídit po parkovišti. Chvíli on, chvíli já. Když jsem byla malá, bral mě takhle dokonce i na školu smyku. Točila jsem volantem, on řadil a přidával plyn.

A co my toho spolu najezdili na motorce.

Se svojí Suzuki Bandit 400 o víkendu vyrážel na výlety, to bylo jeho. Nejdřív sám, časem mě už bral s sebou. Zatímco on měl perfektní motorkářský hadry a pořádnou helmu, protože to občas někde položil, já za něj sedala v bundě šustilce a kalhotách ze sekáče, na hlavě jen takový ten kyblík, a ještě s povoleným páskem. Když jsme to někde kouřili z kopce, vlál mi nad hlavou.

Jednou táta dokonce zkusil, co z tý mašiny vytáhne. Mohli jsme to valit možná sto pade a bylo to úplně, ale úplně nejvíc hustý.

„Hlavně to neříkej mámě,“ klínoval pak do mě jako častokrát v podobných situacích.

Jezdívali jsme takhle do Jizerek do serpentýn na dobrej asfalt. Někde jsme zastavili, dali si hořickou trubičku nebo zmrzlinovej pohár a vyrazili zase domů.

Sakra, je mi zase líto, že tohle už s tátou nikdy nezažiju.

Je zvláštní, jak přesně si ten okamžik pamatuju.

V hlavě jsem zaslechla řev, přitom nikdo jiný o žádném zvuku neví. Byly jsme s mámou v kuchyni, mně bylo deset, pětiletá ségra si hrála na zemi a já v tu chvíli vyhrkla: „Táta!“ Ségra se rozbrečela a my s mámou běžely do ložnice, kde si táta unavený po příchodu z práce lehnul. Našli jsme ho uprostřed epileptického záchvatu.

Bylo to už podruhé. Pár měsíců po tom, co mu diagnostikovali nádor na mozku.

O prvním záchvatu nějakého půl roku předtím jsme se ségrou vůbec nevěděly. Ráno jsme vstaly jako obvykle a felily u pohádek, načež za námi přišla máma, že v noci tátu odvezli do nemocnice. Ve svém věku jsme si vůbec nedokázaly uvědomit, co to znamená, neuměly jsme si informace zařadit do souvislostí. Táta je prostě v nemocnici, fajn. Znamenalo to pro nás, že jsme se tam za ním po škole vždycky zastavily. A protože jindy nebyl čas, jak jsme měly spoustu kroužků, vždycky jsme tam u něj na pokoji něco jedly. Dorazily jsme, u jeho postele do sebe natlačily svačinu a zase si šly po svých. Navíc tátu brzy zase pustili.

Ještě že tak, protože nemocnice ho vytáčela, tam neměl svůj klid. Po prvním ozařování se navíc zdálo, že se nemoc stopla, a my to tím pádem dál nijak neřešili.

Jó, táta má nádor v hlavě, ale není to nic hroznýho. Ozářili ho a je zase zdravej. Tak jsem to celé brala svojí dětskou optikou. Ani jsem nikomu moc o jeho rakovině neříkala, protože jsem to nepovažovala za důležité. To máma, která s ním za všechny ty roky absolvovala různá vyšetření, věděla, co se děje. On se přitom i vrátil do práce a několik let ještě normálně fungoval, než mu zase začalo být špatně a vrátily se i jeho záchvaty. Nejdřív tak dostal poloviční invalidní důchod a nakonec plný. Zůstal doma, kde postupně chřadnul. Rozvalený na svém gauči jen koukal na televizi nebo se coural po okolí.

Vždycky byl tak trochu zevl. Když mě jako maličkou měl hlídat, byl schopný si otevřít noviny a nechat mě demolovat byt. Na nějaké přibíjení poliček ho musela máma – naopak neustále něco kutící a přesunující nábytek – přemlouvat vždycky tak týden. Přitom jinak byl taťka od přírody čilý člověk. Sportovec náturou, ne tím, že by chodil denně běhat. I s mamkou se potkali v lezeckém oddíle. Pracoval jako ajťák, přesto jsem ho doma snad nikdy neviděla sedět u počítače. Měl i docela svaly, vypadal jako atlet, ačkoliv nikdy cíleně neposiloval. Jenže teď začal vyloženě uvadat. Nechtělo se mu nic.

Nabízely jsme, že mu koupíme elektrokolo, nebo takové to na ležení, z nějž nejde spadnout, ale hlavně jsme mu dokola říkaly, že se musí hejbat, chodit, že tímhle se dostává do ještě horšího stavu. Na všechno reagoval, že je hrozně unavenej, a vypočítával, co všechno ho bolí. My nemohly vědět, jestli se jen nechce kousnout, nebo to opravdu nezvládne. Můj dojem je, že nebyl jako máma nebo po ní i já. Zarputilec, co neřeší bolest. Jenže na druhou stranu bolest, jakou známe my, zdraví lidi, kteří prostě ty dva dřepy navíc udělají, je úplně jiná, než zažíval on. Každopádně jsme vlastně celou dobu nevěděly, jestli na tátu víc tlačit, nebo ho nechat, protože za to vážně nemůže. Bylo to o neustálém balancování.

Doktoři do něho taky cpali prášky, o nichž sami tvrdili, že ovlivňují osobnost. I ty měly určitě na jeho stav vliv. A že táta fakt byl někdy jako děcko. Úplně se vzpíral, že něco nechce, a my nevěděly, jestli si ještě dělá srandu, nebo mu to vážně tak vadí. Taky se bál, že třeba někde upadne a nikdo mu nepomůže. Míval stavy, že začal napadat na jednu nohu, trochu se klepat, a často se pak i skácel. V tu chvíli nemohl mluvit a reagovat na otázky, přestože je slyšel. Když se mu to párkrát stalo mezi lidmi a ti na něj koukali divně, postupně ho to odradilo, aby někam sám chodil. Zároveň byl povahou vyloženě veselej společenskej člověk. I jako nemocnej měl vždycky hrozně rád, když někdo přišel na návštěvu.

Jak se ale s lidmi potkával čím dál míň, trochu ztrácel povědomí o etiketě a společenských zábranách. Neřešil, jestli na někoho volal přes ulici „Nazdááár, čáááu,“. Případně, když jsem byla s ním, dodal: „Tohle je moje dcera. Chcete od ní podpis? Pojďte, ona se vám ráda podepíše!“

To se fakt stalo. Já nevěděla, jak se zdekovat, tak trapný to bylo. Jen jsem cedila přes zuby: „Tati, my ty lidi neznáme…“

I na mých závodech se rád s každým bavil, házel fórky. Takhle ho znali ostatní mimo rodinu. A vlastně i já, protože jsem od patnácti kvůli snowboardu byla hodně z baráku. Tím, že jsem přijela domů jednou za čas, mi pořád tak úplně nedocházelo, jak vážné to s tátou je. Pořád jsem si myslela, že se mu prostě jen nic nechce a jinak je v pohodě. Máma tou dobou pracovala v Praze v nemocnici a já se tak ve třeťáku a čtvrťáku na gymplu často ulila ze školy, kam jsem stejně víc nechodila, než chodila. Táta byl můj spojenec, společně jsme třeba vyráželi na oběd. Sedli jsme do auta a jeli na tatarák, který měl nejradši ze všeho. Absolutní pohoda.

„A hlavně to neříkej mámě,“ končívaly tyhle naše úniky z reality.

Mamka se ségrou to měly jiné. Ty s tátou byly denně. Ségra mu jako malá často volala záchranku při záchvatech. Anebo tehdy, když se jednou rozhodl v deset večer s čelovkou štípat dříví a useknul si palec.

Mamka trpělivě snášela všechny jeho stavy, kdy na ni býval i nepříjemnej. Ona byla ta, kdo neustále vymýšlel, jaké další způsoby léčby by se mohly vyzkoušet. Jenže táta hudroval, že je se vším vždycky hned hotová, a už se postupně ani sám nechtěl do něčeho nového pouštět. Máma se s ním proto taky často vůbec nemazala. Když neudělal něco, co dělat měl, schytal to od ní. Chápu, že po letech vytrvalého odmítání už v určitých ohledech ztrácela empatii. Zároveň bylo dojemné, jak tátu pořád měla obrovsky ráda, a když už ho někdo k něčemu dokopal, byla to ona. Jednoduše proto, že se nikdy nevzdala naděje na jeho uzdravení. Je to úžasně statečná a milující ženská.

Vždycky se taky nadchla pro něco, co tátu mohlo vytrhnout z letargie. Od jara do podzimu ho denně vytáhla na procházku. Táta dostal hůlky na nordic walking a vyrazil k rybníku. V občerstvení Lážo Plážo si dal pivo a šli zase zpátky. Jeli i společně se ségrou na dovolenou do Řecka, kterou jsem někde vyhrála.

Nebo naše rodinná idylka v Římě … Ty kráso, to byl vejlet.

Usmyslela jsem si, že všechny vyvezu na pár dní někam po Evropě, jenže naše výprava pak v reálu vypadala tak, že máma neustále pobíhala od jednoho kostela ke druhýmu, za ní my se ségrou a kilometr za námi táta nonstop kyselej, že jen trajdáme po městě a on už nemůže. Když pak vlezl do jednoho kostela, sundal si svoji ledvinku, co vždycky nosil, australskej klobouk, odložil telefon… My se ségrou mezitím bloumaly po okolí, a když jsme se za nějakou dobu vrátily, vyšla máma s tím, že táta usnul a ona ho nechce probouzet, aby nedostal záchvat. Ať se ještě projdeme.

Vzala jsem naše i na Lipno, kde byl při letní olympiádě v Riu olympijský park. Tam máma zase lítala jako splašená, protože chtěla všechno vidět, a prohlašovala, že tam hodlá pracovat jako dobrovolník. Což táta zhodnotil tak, že za Slídou – jak se mámě odnepaměti říká, protože je Ludmila, Lída, a tedy Slída – nebude běhat. A někam se ztratil. Jenže my vůbec nevěděli kam. Nebral telefon a my ho hledali po celým Lipně. Našli jsme ho v davu lidí, remcajícího, že ho tam máma nechala.

Tak jsme ho vzali do hospody. To mu vždycky zlepšilo náladu. Hospoda nebo cukrárna.

A byla sranda, že když už se táta ke konci přece jen rozhodl, že se někam půjde, člověk neměl na vybranou. Musel jít. Třeba se někdy probudil vyloženě veselej a vymyslel, že by si dal pstruha. Tak jsme jeli až někam za Vrchlabí pro čerstvé ryby, aby měl táta radost.

Dneska už to dokážu pochopit v souvislostech, ale v dětském vnímání skrze emoce jsem si jako malá často říkala, že mám tátu radši než mamku. To proto, že ona s námi byla víc doma a přirozeně tak po nás vyžadovala plnění pravidel. Uklízení, psaní úkolů… Naproti tomu táta vždycky jen přijel z práce a hrál si s námi. V tomhle to měl o dost snazší. Brala jsem ho mnohdy spíš jako staršího kamaráda, dokonce jsem mu i někdy říkala jménem. To začalo, už když jsem byla malá a naši mě na akcích, kde se scházelo víc rodin, nabádali, že když se ztratím, mám volat „Romane“ a „Lído“. Protože „mami“ a „tati“ volá každej. Přišlo nám to normální a přesně to vystihovalo můj vztah k tátovi.

Přitom máma je úplně neskutečná v tom, jak by se rozdala pro své blízké. A právě s ní mám první opravdu nádherné zážitky ze sjezdovek. Když mi bylo nějakých osm, párkrát mě na jaře vzala ze školy a vyrazily jsme do Špindlu, kde už tou dobou nikdo nebyl. Tam jsme to celé dopoledne smažily. Azuro, patnáct stupňů, po ježdění horká čokoláda a na odpoledku už jsem se nemusela vracet. Co víc si přát?

„Hlavně to neříkej tátovi, aby nebyl naštvanej,“ dodávala pak máma.

Nejdůležitější pro moji výchovu bylo, jak to se mnou ani jeden z rodičů nehrotil. Vždycky stáli tak nějak v pozadí a nenápadně hlídali, abych dělala věci pořádně, neflákala se a nevymýšlela si, že se mi nechce. Do sportu mi nemluvili, ale vždycky jen fandili. Zvlášť táta byl vyloženě nadšenec. Ještě když jsem jezdila freestyle, měli jsme spolu znamení, přes rampu jsme na sebe ukazovali rukama Y-M-C-A.

A když jsem ještě lyžovala, udělal mi můj zřejmě první video koučink.

Spolu s dalšími rodiči pomáhal na závodech jako brankový rozhodčí a jednou mi takhle nafotil průjezd jedné brány. Můj a Andy Zemanové, která tehdy všechno vyhrávala, zatímco já končívala nějaká třístá padesátá.

„Vidíš, tady hrozně podjíždíš brány,“ ukazoval mi na vyvolaných fotkách. Já byla dobrý metr od tyče, zatímco Andy nalepená přímo na ní. Takhle jasně mi to do té doby nikdo z trenérů neřekl.

Anebo řekl, ale já neposlouchala, což je taky možný… Každopádně dodnes si tuhle radu pamatuju.

Táta byl taky ten, koho napadlo, ať napíšu do Red Bullu, když jsme v mých začátcích se snowboardcrossem začali řešit sponzory a nikdo o mě neměl zájem.

„Tati, ty ses asi úplně zbláznil,“ říkám mu. „Vždyť Red Bull nemůžu absolutně zajímat, to jsou nejlepší lidi na světě…“

A za půl roku už jsem tam šla na první schůzku, protože jsem o tom díky tátovi začala mluvit a můj druhý trenér Kuba Flejšar – neboli Flaška – Red Bull skutečně kontaktoval a nahnal mě i k tomu, abychom tam spolu zašli. A oni zrovna hledali nové talenty.

Mimochodem, bylo mi kdysi řečeno, že jsme první rok po zlatu ze Soči z hlediska partnerů prosrali, ale já si nemyslím, že bych se měla nějak špatně. Jednak se o mě teď marketingově skvěle starají Jirka Tichý s Tomem Krausem, jednak jsem přesvědčená, že i když je určitě ten první rok nejsilnější, zlato z olympošky mi už prostě nikdo nikdy nevezme. Nemám pocit, že bych kdy strádala, a může za to určitě i fakt, že právě díky našim se spokojím i s málem. Mám z domova povědomí o tom, co jaká věc stojí, nerozhazuju. Nešetřím akorát na jídle, které je pro sportovce zásadní.

Skromnost mých rodičů krásně vystihuje další historka ve spojení se Soči. V Praze mi po návratu uspořádali malou soukromou oslavu pro nejbližší, ještě před tou velkou veřejnou. Toyota jako můj partner se nabídla, že naše přiveze z Vrchlabí. Zařídíme jim hotel, aby přespali v Praze, a užijou si to se mnou. Tak volám tátovi, co teda, jestli to využijou…

„Hele, máma je v práci, ségra musí ráno do školy a mně se nechce. Nedorazíme.“

Jak jinak. Než by se někde nechali vozit, ukázali se a chlubili se se mnou, radši si počkali, až dorazím domů a opečeme si spolu buřty na zahradě. Jasně, že měli radost, ale takovou tu obyčejnou rodičovskou hrdost, že se jejich dítěti něco povedlo. Táta se rád vyfotil s medailí, mamka se sem tam někomu zmíní, ale ne, že by se museli někde cpát do popředí. Samotné závody asi vždycky prožívali víc, než dávali najevo, ale nepotřebovali se kdekoliv promenádovat.

A záleželo jim na tom, abych to měla stejně.

Když se moje olympijské zlato slavilo ve Vrchlabí na náměstí, máma mě doma popoháněla, ať už jedu.

„Na hvězdu se snad počká, ne?“ odpověděla jsem jí. Myslela jsem to v nadsázce, ale ona mi dala kouř, co si to dovoluju.

„V klidu mami, sranda...“

Podepsala jsem se tehdy snad půlce města, od odpoledne až do osmi do večera chodili pořád další a další lidi, fronta byla přede mnou i za mnou a neubývala. Do toho nade mnou visel ze stožáru táta a co chvíli si vyžádal další štos podepsaných fotek, které distribuoval dozadu známým.

To byl přesně on.

Okolo svých dvaceti jsem se do toho pokusila trochu víc vložit. Došlo mi, že bych mohla využít své popularity po Soči a dostat se tak k lepším doktorům, kteří by taťkovi třeba nějak pomohli. S jedním jsem pak telefonovala z auta cestou do Vrchlabí. Viděl výsledky tátových vyšetření a spojili jsme se, jestli se s tím bude dát něco dělat.

„Vy řídíte?“ ozval se jeho hlas v reproduktoru.
„No…“
„Tak prosím vás opatrně. Nebo někde zastavte.“

Roky jsem žila v tom, že všechno bude v pohodě, ale tenhle doktor mě vyvedl z omylu. Vykládal, jak to bude náročné, a pak pronesl slova, která mi zazvonila v hlavě. Tehdy mi to všechno najednou došlo.

„…víte co, tyhle nádory mozku, to je prostě smutný. To jsou smutný případy…“

V ten moment jsem se zarazila a snad jsem i přestala poslouchat dál, jen jsem hypnotizovala ubíhající silnici před sebou. Takže vy mi říkáte, že umře? Sice nevíme kdy, ale je jedno, co se s tím bude dělat, stejně to spěje ke konci?

Sotva jsem zavěsila, zbytek cesty jsem probrečela.

Táta měl neoperovatelný typ nádoru. Absolvoval jen jednu menší operaci, kdy se mu alespoň pokusili část vypálit, protože mu tlačil na řečové centrum a on tak měl čím dál větší potíže s mluvením. Bylo pro něj občas těžké najít správná slova a taky zapomínal. Něco jste mu pověděli a on se na to samé za hodinu zeptal znova.

Čím víc se jeho stav zhoršoval a cpali do něj další a další prášky a každá chřipka ho udolala ne na týden, ale na tři, tím víc bylo vidět, jak ho to všechno hrozně unavuje. My ostatní zase viděli, že se sice můžeme snažit mu pomáhat, ale bude to k ničemu, dokud nezačne bojovat on sám. Věř a víra tvá tě uzdraví, říká se přece.

Ale kde je metr toho, kdo chce žít víc a kdo míň? Kdo posoudí, jestli ty jsi ten, který to dostatečně hodně nechce zabalit? Vždyť jsou lidi, kteří bojují, chtějí žít, všechno berou pozitivně, ale stejně to s nimi dopadne špatně.

Tátu to jednoduše semlelo. Byl čím dál pesimističtější.

Stejně jsme to s ním ale zkoušeli. Kvůli mně třeba jednou vyrazil k léčiteli, na něhož jsem dostala doporučení. Samozřejmě jen proto, že to bylo v Praze a já mu slíbila za odměnu oběd v Café Savoy.

Měla jsem na ten čas něco domluveného, tak jsem ho jen vysadila na místě a pak ho zase vyzvedla. Dnes mi je s odstupem líto, že jsem se na všechno nevybodla a nešla s ním. Třeba bych od léčitele něco odposlechla, nějakou důležitou myšlenku… Táta měl totiž okamžitě jasno. „To byl nějakej debil,“ spustil, sotva mi sednul do auta. „Skoro nemluvil, jen na mě blbě čuměl, a když už mluvil, tak pitomosti.“

Sama toho člověka neznám, ale asi někomu skutečně dokáže aspoň částečně pomoct. Jenže základní předpoklad je, že ti lidi tomu sami musejí věřit, což u táty nehrozilo. To pak přes to nejede vlak, je to od začátku odsouzené k neúspěchu.

Takže dobrý tati, tak si tady dej řízek a jedem domů.

Z podobných pokusů si táta postupně už dělal spíš srandu. Jako ze všeho, včetně naší starosti o něj. Vždyť on jednou, když jsme byli všichni doma, v chodbě najednou začal šoupat nohama a klátit se. Vyběhli jsme za ním a…

„Chachá, napálka!“ lusknul prsty.

Vynadali jsme mu, že tohle už fakt zkoušet nemá.

Některé pokusy, třeba plavání v bazénu, mnohdy ztroskotaly na tom, že byl táta tak vyřízenej z ozařování, že ani skoro nedošel z nemocnice. A když jsem se mu třeba snažila změnit stravu, aby aspoň jedl zdravěji, došlo mi, že jídlo je vlastně jedna z jeho posledních radostí. Tak proč ho ještě omezovat, což by mu nakonec ještě víc ublížilo. Ostatně, když jsem ho vzala do veganské restaurace, furt remcal, že tam jsou divný lidi, a snad si tam nakonec ani nic nedal. Skončili jsme někde na grilovaném kuřeti.

S odstupem mi je nejvíc líto, že jsem byla hodně pryč z domova a vyvinula vždycky směrem k taťkovi jen krátkodobou energii. Napadlo mě, že uděláme tohle, támhleto… Ale nakonec jsem skončila tím, že si jedu vlastní program a nechci našim kecat do toho, co mají dělat a jak se chovat, když s nimi nejsem denně.

Bohužel mám proto dnes dojem, že jsem toho v tomhle ohledu jen málo dotáhla do konce. Jako bych se vždycky rozhodla, že postavím chatu, nakreslila plánek, nakoupila materiál, ale pak se do stavby ani nepustila.

Často mě napadlo, co bychom mohli, něco jsem nadhodila, něco rozjednala, ale pak to vyšumělo, protože jsem zase musela frčet. Aspoň že vím, že taťka rád sledoval moje závody a dělalo mu radost, že se mi daří. Vyptával se, snažil se radit.

Já se zase snažila zjišťovat, jak mu je, co v sobě prožívá, ale nic moc jsem z něho nedostala. Nakonec jsme se o tom spolu – a vlastně ani s mamkou – nikdy moc do detailů nebavili. A já si zpětně uvědomila, že to bylo hlavně o mně. Že když už jsem doma, mám tam být i myšlenkami. Jenže přestože se i teď snažím víc si s mamkou povídat, není to pořád ono. Mnohdy jen přijedu, dám jí pusu, čau a zas letím za kamarády.

Vidím na ní, jak je vždycky smutná, když se chystám hned někam vystřelit. Rodiče přece jen chtějí být s vámi, když vás vidí jednou za čas.

Když vyrůstáte, berete jako samozřejmost, že máte mámu, tátu, pohoda. Ale až teď si dokážu naplno uvědomit, jak mě naši skvěle vychovali, co mi předali. Neznamená to, že změním, jak jsem se deset let chovala, a ani teď se nepovažuju za ideální dceru. Umím být na mamku i hodně hubatá, přestože na tom pracuju. Mívám pak totiž ve svých sentimentálních chvilkách výčitky, že co je ségra v Praze na škole, zůstala mamka sama doma.

A přestože je neuvěřitelně duševně silná a někde vzadu musí vědět, že to tak není, pořád v ní hlodá, že se pro tátu dalo udělat víc.

Koncem roku se taťkovi udělalo špatně. Musel zase do nemocnice, odkud jsme si ho přivezli aspoň na Vánoce. Už ale skoro nemluvil, ani nechodil, jen ležel a my ho jen na vozíčku brali ke stolu, když dorazili známí. Na střídačku jsme se o něho staraly podle toho, jak byla mamka v práci. Plánovaly jsme i nasadit novou léčbu, přestože doktor nám na rovinu řekl, ať si rozmyslíme, jestli má ještě cenu vynakládat úsilí. Máma i tak byla jednoznačně pro. Tohle už určitě pomůže.

Bylo to období na houby. Člověk všechno celou dobu bere racionálně, ale jak se najednou na obzoru objeví smrt, racionalita jako by se ztrácela. Dlouho si říkáte, že takhle to prostě je, po čase jste smíření s tím, že váš blízký je vážně nemocný, ale když se blíží konec, najednou tomu všemu odmítáte věřit. Říkáte si, že to přece ještě bude dobrý, že se něco změní. Nechcete se toho, koho máte rádi, vzdát. Začnete sami sebe obviňovat, jestli jste vážně zkusili všechno, co jste mohli.

Už roky nazpátek jsem si říkala, že táta je sice ještě v pohodě, ale co budu vlastně dělat, až umře? Za jak dlouho to může nastat? V takovou chvíli se pak hned v duchu okřiknete, ať na takové věci nemyslíte. Jak se nemoc táhne dlouho, sami sebe tak trochu obelháváte, že to takhle půjde ještě léta a nic se přece nezmění.

Ale ono se změní.

Najednou vlastního tátu krmíte, staráte se, aby neležel moc dlouho v jedné pozici, a doktoři vám říkají, že už je to jen otázka času. Jenže po sedmnácti letech, co jste tohle slyšeli nesčetněkrát, jim prostě nevěříte. Kolikrát vám říkali, že to bude blbý, a ono to bylo tak nějak stejný.

Proto jsem tehdy odjela na závody do Turecka a mamka mě v tom podpořila. Nečekaly jsme, že to s taťkou nabere tak rychlý spád.

Když jsem jí tedy ten večer zavolala zpátky, co se děje, řekla mi, že je po všem. Zněla v tu chvíli smířeně. Tátu nic nebolelo, umřel ve spánku.

Hned mě napadlo, že se okamžitě vracím. Ale ona ne, že to je nesmysl. Už se nic nezmění a stejně by trvalo, než se z takové dálky vyhrabeme. Ať dorazím, jak jsem plánovala.

Dlouho se mi po tom hovoru nedařilo usnout, než mě přemohla únava. Druhý den ráno pak člověk prvních pár okamžiků doufá, že šlo jen o sen, ale jen co procitne, uvědomí si, že ne, že žije realitu.

Bezprostředně po tom, co jsem se o taťkově smrti dozvěděla, jsem si pobrečela, ale jinak to celé bylo takové divně prázdné, tísnivé. Ležela jsem na pokoji a vlastně se ani nic moc nedělo. Jako bych byla mimo, bez emocí. Bylo mi blbé se něčemu smát, ale jinak jsem netušila, na co mám vlastně myslet, co si sama v sobě přehrávat. Člověku je nanic. Říká si jen: „Aha, to je ten moment, který sis tak dlouho představovala.“ V tomhle duchu proběhly dva následující dny, protože závod se neustále odsouval kvůli počasí. Nešlo vylézt ven z hotelu. Kluci trenéři, kteří mě znají od mých patnácti, samozřejmě nadhodili, že nemusím jezdit, ale na to já odvětila, že když už tam jsem, zkusím aspoň trénink a uvidíme. Když to nepůjde, nebudu to hrotit.

Časy i pocit na trati byly fajn, tak jsem si řekla, že zkusím kvalifikaci. Tu jsem vyhrála a došlo mi, že přece nemám důvod závod nejet. Jsem v pohodě, dokážu se soustředit, co víc potřebuju? Kdybych vzdala, připadalo by mi, že si tak trochu vymýšlím. Že by to nebylo správně.

Kamarádi mi často tvrdí, jak mám srdce z kamene, protože si i z nejtěžších situací dělám srandu. Asi na tom něco bude, protože už jako malá jsem na tanečkách jen předstírala, že bulím, abych nevypadala blbě, když se ostatní holky vždycky v slzách loučily s odcházejícími učitelkami. Sama sobě ale přitom připadám dost emotivní. Existují věci, které mě dojímají, a když chci brečet, tak brečím. Dokonce hodně často. Dolehlo to na mě i v Turecku mezi jednotlivými jízdami, ještě že jsem měla helmu a brejle. Ale kluci mě vždycky objali a šlo se dál. Najednou jsem před sebou měla finále a docvaklo mi, že to je přece ten okamžik, kdy by bylo potřeba vyhrát.

Vždycky si závod dopředu v hlavě přehrávám. Představuju si, jak budu reagovat na jednotlivé situace. Tady jsem nejvíc řešila, jestli budu brečet, když mi to vyjde. Okamžitě jsem se okřikla, ať na to nemyslím.

Ale jo, nakonec jsem měla na krajíčku. Na to, jak na podobné věci moc nejsem, mi hned po projetí cílem blesklo hlavou, že se to vážně povedlo. Ohromně se mi ulevilo. Tohle bylo vítězství pro taťku.

Místo oslav jsme ale s mými lidmi na komunikaci řešili, že se musí informace o jeho smrti zveřejnit. Původně jsem nechtěla. Ježíši, umřel mi táta, co do toho komu je… Bála jsem se taky, aby to celé nepůsobilo stylem: „Čumte na mě, jsem hustá a tvrdá, vyhrála jsem, když mi umřel táta.“ To jsou strašná klišé. Ale můj tým měl pravdu, že jsem – v tomhle případně bohužel – veřejně známá osoba a musím se chovat jinak, než je mi přirozené. Svoje soukromí mám automaticky tendenci si hlídat, ale tentokrát bylo lepší vydat stručné stanovisko, po němž nikdo nebude mít potřebu v čemkoliv šťourat. Myslím, že jsme to vyřešili dobře.

Cestou domů v autě z Prahy jsem si pak snažila namluvit, že třeba až se vrátím, táta bude doma. Víte, že je to nesmysl, ale stejně tomu chcete věřit.

Jenže on tam není. Je tam jen mamka a další blízcí, kmitající kolem příprav pohřbu.

Na ten jsem samozřejmě vůbec nechtěla. Byla jsem naštvaná na celý svět a poslední, o co jsem stála, bylo nechat další lidi na mě koukat a litovat mě. „Ježiš, mně je to tak strašně líto…“ Ale nakonec bylo dobře to celé absolvovat. Síla rituálu, což pohřeb je v té nejryzejší podobě, má svůj význam. Proto lidé své mrtvé odnepaměti pohřbívají. Značí to rozloučení, v daný moment zemřelému člověku sami v sobě dáte sbohem. Nakonec vlastně bylo i fajn, vidět na jednom místě všechny kámoše, co měli taťku rádi, a potom s nimi zajít posedět. Na otočku ze zahraničí dokonce dorazil i jeden jeho dlouholetý kamarád, na něhož jsme ani neměli kontakt a on se o taťkově smrti dozvěděl z internetu.

V obřadní síni běželo video z fotek, pod ním hrála Andělská od Zuzany Navarové, naše společná oblíbená písnička. Seděla jsem na lavici spolu s ostatními a brečela. Ale i přesto, že mi to bylo nepříjemné, to bylo dobře. Jak říká Flaška: Dokud člověk cítí bolest, ví, že žije.

Tohle je přitom bolest taková zvláštní, vnitřní. Nejvíc bolí samo vědomí, že nic nenaděláte. Spraví to jen čas.

A skutečně. Stavů, kdy nevíte, proč je vám špatně, je postupně míň a míň. Objevují se přitom ale pořád nečekaně v situacích, kdy je mi najednou nanic, smutno, a bezdůvodně strávím večer v slzách, protože mi došlo, že už tu táta nemůže být. První dva měsíce jsem taky dokola sama sebe obviňovala, jestli jsem brečela dostatečně dost. Potom jsem si ale začala uvědomovat, že se prostě stalo a nejde už nic dělat.

Kdyby to šlo, všechno vrátím. Samozřejmě. Nechci, aby můj táta umřel. Ale zároveň si uvědomuju, že je nesrovnatelně horší, když někdo přijde o někoho blízkého zničehonic. S tátou se to táhlo dlouhé roky a já se snažím sama sebe přesvědčit, že mu je teď už opravdu líp. Poslední dobou se totiž vážně jen trápil. Možná si už i přál umřít, než aby dál žil jen ve schránce odkázané na péči někoho jiného. Jak jen jsem schopná se do tohohle pocitu vžít, rozumím mu.

Když někdo blízký umře, člověk je nakonec stejně nejsmutnější jen kvůli sobě. To jemu někdo odešel. Mrtvý už nic necítí, jeho trápení je u konce. Je to sobecké a je to tak v pořádku, ale bolest to přece činí jen tomu, kdo je dál naživu. Ten najednou nemůže být s někým, koho má rád.

Takhle s nadhledem jsem se ke všemu postupně snažila přistupovat, nikdy mě neovládly pocity „proč my“ a „proč se to muselo stát“. Nebrala jsem to jako nespravedlnost světa. Pro mě se ségrou je aspoň trochu lepší, že táta odešel až takhle později, než kdyby nám umřel, dokud jsme byly malé. Zanechal za sebou dokončenou práci v tom smyslu, že své děti vychoval a vypustil do světa s pevnými základy.

Ale stejně je mi hrozně líto, že už tu není. Pocit prázdnoty asi nikdy úplně neodejde. Trvalo mi rok a půl, než jsem si tohle všechno dostatečně uvědomila a začala být schopná o tom takhle vyprávět. Dlouho mi zabralo i přepnout v přemýšlení od „taťka je“ k „taťka byl“.

Přitom proč… Proč naše společnost tak tabuizuje smrt? Jako kdyby to bylo něco, o čem se nesmí mluvit. Před dětmi se mnohdy neříká, že někdo umřel, ale že spinká. Takhle jim to chceme do patnácti vysvětlovat a pak bum, najednou to pochopí a budou z toho na větvi? Jako by smrt bylo sprosté slovo. Jako by bylo špatně ji přijmout.

Vychází to určitě ze skutečnosti, že v dnešní době je všechno takové čisté. Člověk umře, odvezou ho pryč a vy už ho nikdy nevidíte. Jen rakev. Jako společnost přestáváme být se smrtí v kontaktu. Podle mě je přitom strašně důležité se s ní naučit ve svém uvažování pracovat, protože minimálně jednou se s ní potká každý z nás. A nejspíš víckrát, protože umřete nejen vy sami, ale budou umírat i lidi okolo vás. Tak to prostě je. Je to součást života.

Stává se, že když někdo při hovoru se mnou narazí na taťku, začne se omlouvat.

Sorry, nechtěl jsem připomínat, že ti umřel táta…

V pohodě, samotné mi je nepříjemné, když se ve stejné situaci ocitnu v souvislosti s někým jiným. Ale co? Nepotřebuju to rozebírat do detailu, ale teď už mu přece stejně nepomůžu, ne? A je to realita, že umřel? Je.

Mamka sice furt řeší, že jsme mohli něco změnit, ale i na ní je najednou vidět, jak se jí svým způsobem ulevilo. Může žít bez neustálé starosti a obav, co přijde.

Roky nejistá situace dostala definitivní tečku.

Taťka umřel ve druhé půlce ledna 2018, za měsíc mě čekala olympiáda v Koreji. Kolotoč tréninků a příprav nezastavoval, což bylo dobře, protože mě aspoň zaměstnal a nedovolil mi pouštět si do hlavy moc nepříjemných úvah.

Ale dva dny před samotným závodem na mě všechno nějak sedlo.

Celý podzim jsem si totiž nastavovala myšlení tak, že nebudu řešit nějakou olympiádu, díky čemuž se odříznu od tlaku a nervozity. Jenže jsem si to asi vsugerovala nějak moc, do toho události s taťkou a… Najednou jsem seděla na pokoji v olympijské vesnici, když už to mělo vypuknout, a necítila nic. Žádné natěšení, žádnou chuť se o to porvat. Místo toho nešel zastavit proud divných a smutných myšlenek. A jak už to tak bývá, když je člověku blbě, ještě se ve své špatné náladě tak trochu porochní, do toho si pustí nějakou smutnou písničku, aby si to ještě víc užil, a už to jede. Byla jsem ze svého rozpoložení nešťastná, do toho se mi víc a víc po taťkovi stýskalo. Pobrekávala jsem a říkala jsem si, že tu vlastně ani nechci být.

Flaška to ze mě vycítil a zašel si promluvit. Vybalil na mě jednoduchou otázku. Jestli chci vyhrát.
„Já se snažím, já tomu na tý trati dávám maximum,“ tvrdila jsem mu. Po pravdě.
„Jo, to já ti věřím. Ale chceš vyhrát?“

Na to jsem nedokázala odpovědět a začala jsem do něj klínovat, že jestli mě jako chce úplně rozebrat, tak se mu to daří.

„Já vím, že se snažíš, ale na tvojí jízdě je vidět, že tam chybí to navíc, co mají holky, který úspěch hrozně chtěj,“ pokračoval Flaška. Tím mě donutil uvědomit si, že se bojím vyhrát, protože mám pocit, že pak toho na mě zase bude moc.

„Tak nechtěj vyhrát olympiádu. Chtěj vyhrát pozítří závod, další z mnoha. Holky, s kterýma závodíš, jsou furt stejný. Prostě je poraz, jako to děláš jindy.“

Když se nad tím zamyslíte, to je rada jako hrom. Fakt.

Následující den se ještě nesl ve stejném duchu, ale ráno před závodem jsem se najednou probudila a věděla, že to bude dobrý. Jako bych potřebovala ten emoční propad, abych si zase uvědomila, že je to všechno vlastně jedno. Prostě vylezu na kopec a pustím to dolů.

V cíli jsem pak v první moment nevěděla, jestli jsem to stihla na třetí místo. Bylo to těsné. Ale když jsem potom stoupala na stupně vítězů jako bronzová, podívala jsem se nahoru do nebe a byla zase naměkko. Myslela jsem na taťku, jakou by měl radost.

Nedávno se mi zdál sen, strašně realistický. Byli jsme všichni doma a najednou vešel táta.

Jen tak, jakoby nic. Všichni jsme na něj zírali, já si říkala: „Ty vole, co tady dělá?“ On nás jen zdrbal, co na něj civíme, a lehnul si na gauč, jak to vždycky dělával. Nazdar. Probudila jsem se s pocitem, že bych si strašně moc přála, aby to byla skutečnost. Vědomí, že to tak být už nemůže, mě hodně zasáhlo. Zase jsem si pobrečela, než jsem sama sobě zopakovala, že už mu je teď líp tam, kde je.

Myslím na taťku často, už jen proto, že mám doma věci, které mi ho připomínají. Když je mi z čehokoliv smutno, často se k tomu nabalí ještě pocit stesku po něm. Je mi líto, že nemůže vidět, jak se mám a co nového zažívám, že ho nepozná můj kluk a že až v budoucnu přijdou děti, nebudou mít dědu. Takhle člověk nepřemýšlí, dokud někoho blízkého opravdu neztratí. Když jsem naopak v pohodě, zase si vybavuju to hezké, co jsme spolu zažili, a k tomu se snažím veškeré vzpomínky směřovat. Vybavovat si všechny naše fórky a smířit se s tím, že už žádné další nebudou. Vždyť člověk by se měl snažit, aby byl veselej. Tak mi to taťka celý život ukazoval.

Právě v drobnostech a zvycích všedních dní se mnou dál zůstává. Slyším jeho rady při řízení a uvědomuju si, jak spoustu věcí dělal způsobem, jaký jsem měla ráda. Vždycky si ho třeba vybavím, když rovnám nádobí do myčky tak, aby se ho tam vešlo co nejvíc. To byla totiž tátova parádní disciplína. Šachoval s talíři, miskami a hrníčky a nesnášel, když jsme dovnitř dávali hrnce. Protože zabíraly strašně moc místa.

Takže jakejkoliv špinavej hrnec se dal na schody, kde se postupně nedalo hnout, a teprve když jsme neměli v čem vařit, zase se všechny v ruce umyly. Že už je dneska do myčky dávám taky, je můj malej osobní vzdor taťkovi.

Na zahradě na místě, kde jsme rozprášili jeho urnu, jsme mu zasadili strom. Když přijedu domů, vždycky si k němu zajdu pokecat.

Jedna věc je, že poslední jarní mrazíky ta nebohá rostlina nezvládla, takže z ní zbyla jen taková tyčka bez větví, ale to bereme jako další z taťkových fórů.

Když tam tak stojím a v duchu se mi odvíjí vnitřní monolog, připadá mi to takové až filmové. Někdy si pomyslím, jestli nejsem divná, ale ono je to vlastně fajn. Jen se spíš sama sebe ptávám, jestli jsem takhle s tátou ke konci vůbec mluvila. Skoro mívám dojem, že mu toho teď řeknu víc, než když byl ještě naživu. Je zvláštní, že tehdy se všechno odbylo takovým tím klasickým „jó, dobrý“, a teď mu vykládám všechno možné. V duchu pak přemýšlím, co by asi tak na nějakou konkrétní věc říkal, jakou srandu by při té příležitosti udělal.

I to poslední, co si ze společných chvil vybavuju, jsou totiž záchvaty smíchu, které jsme chytaly se ségrou. To když jsme za ním ke konci chodily do nemocnice a cvičily s ním, hýbaly mu rukama a nohama, aby neměl proleženiny. Nevěděly jsme pořádně, jak na to, tak jsme z mobilu vohulily písničku Žárlíme na Romana od J.A.R. a trsaly jsme tam s jeho bezvládným tělem.

Už to bylo ve fázi, kdy člověk nevěděl, jestli to vůbec táta vnímá.

Ale já jsem dodnes přesvědčená, že se v jednu chvíli usmál.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází