Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Já věděl, že to ve mně je. Pořád jsem to věděl.
To, co se kolem mě poslední sezonu dělo, bylo možná pro někoho překvapení, ale ne pro mě. Já celou tu dobu nepochyboval.
Vyhráli jsme v Třinci titul a já v tom hrál důležitou roli, dostal jsem se do nároďáku i na mistrovství světa. Pro spoustu fanoušků a asi i lidí z hokejového prostředí, kteří moje jméno posledních pár let možná jen okrajově registrovali, jako bych se najednou v sedmadvaceti zjevil odnikud.
Ale já nespadnul z nebe. Já celé ty roky nepochyboval, že přesně na tohle mám.
I když jsem byl zrovna v nejhorším týmu první ligy bez bodu a na hraně sestavy.
I když se mě v jednu chvíli zeptali, jestli si nechci jít zahrát do druhé ligy.
I když jsem slyšel, že nikdy v životě nemůžu být profesionálním hokejistou.
A jo, přesně takhle mi to tehdejší pardubický generální manažer Pavel Rohlík řekl. Pamatuju si to jako dneska. Bylo mi dvacet, měl jsem za sebou první dvě sezony v áčku a při letní přípravě jsme v malé hale běhali kolečka. Za mnou se zastavil klubový sekretář, že mám hned jít za šéfem nahoru. Tak jsem se tam ještě zpocený v tréninkovém oblečení vydal a myslel si, že pro mě asi má tu novou smlouvu, o níž mi agent říkal, že už ji v pohodě podepíšeme.
Jenže tam seděl Rohlík a říká mi: „Podívej, tady jsou tvoje statistiky, za nějakejch šedesát zápasů máš 1+2 a výsledky wingate testu na kole máš jako průměrnej číšník v restauraci.“
Řekl mi, že by mohl vzít kohokoliv z ulice a ten by mu fyzické testy udělal líp než já, že s tímhle nikdy nemůžu hrát profesionální hokej a že mi smlouvu nedá. Ať si to sbalím a rozloučíme se.
Přitom ani tohle nebylo poprvé, co jsem zažil nějakou krizi. Ta první opravdová přišla už v mladším dorostu.
Odmalička jsem hrál se staršími a bodoval. Ne, že bych byl odskočený supertalent, ale k nejlepším v republice ve svém ročníku jsem v dětství patřil. Jenže po prvním rozkoukávacím roce v mladším dorostu, kdy jsem si říkal, že už bych zase měl být hodně vidět, k nám přišel nový trenér, kterému jsem vyloženě neseděl. Neustále na mně hledal chyby, od začátku jsem vnímal, že po mně jde. Asi jsem mu byl nesympatickej, nevím. Bylo mi patnáct, rozhodně jsem nebyl nejrozumnější. Ne, že bych byl vyloženě namistrovanej, ale myslel jsem si o sobě, že jsem dobrej, to jo. Právě moje sebevědomí trenéra mohlo popouzet.
A tak mě třeba vzal na video, které jsme do té doby neřešili, a říká mi: „Vožuch, seznam se, tohle je video. Když budu chtít, tak tady tě vždycky zničím.“
„Jo, díky trenére,“ já na to.
Jednou v průběhu sezony už jsem to nevydržel. Hráli jsme doma v Pardubicích na malé hale proti Boleslavi a já v rohu útočného pásma ztratil puk. Vystřídal jsem, šla tam další lajna, pak třetí, pořád se hrálo nahoru dolů a nakonec jsme dostali gól. V tu chvíli na mě trenér začal řvát, že to je můj gól, protože jsem ztratil ten puk v rohu.
Krátce nato končila třetina, šli jsme na přestávku do kabiny. A já se tam prostě převlíknul, naházel jsem věci do tašky a zmizel. Kluci koukali, co se to děje, nezmohli se ani mi k tomu něco povědět. Jak jsem odcházel, potkal jsem trenéra na chodbě. Nic jsem mu neřekl, jen jsem s brekem prošel okolo něj i kolem postávajících rodičů spoluhráčů.
Naši měli pochopení, už delší dobu tušili, že něco není v pořádku, tak mě jen naložili do auta a odvezli domů.
Nic podobného jsem nikdy předtím neudělal, ale tentokrát už to ve mně prostě přeteklo. Prohlásil jsem, že do Pardubic se už nevrátím. Zároveň jsem věděl, že to není konec s hokejem, že začnu někde jinde a tomu trenérovi jednou ukážu, že se mnou nejednal správně.
Mám pocit, že zrovna on je ten, kdo dodneška nevěří tomu, jak se mi daří.
Slýchal jsem to odmalička: „Počkej, další rok už nebudeš stíhat, špatně bruslíš.“
Počkej ve čtvrtý třídě…
Počkej v pátý třídě…
Počkej v dorostu…
Tak já furt čekal a furt nic.
Mně ani neříkali, co přesně dělám blbě nebo na čem bych měl pracovat. Ne. Prostě jenom: „Ty bruslíš špatně“ a čau. A tak jsem sice na bruslích ťapal, ale i tak jsem vyčníval i mezi staršíma, s nimiž jsem hrával. Tak nějak se proto bralo, že sice nebruslím správně, ale přesto si umím poradit. Byl jsem silnej, měl jsem v sobě zarputilost, vyhrával jsem souboje, měl cit pro hru a čuch na góly, tak co bych řešil?
Asi teda špatně bruslím, ale vždyť to stejně vodím, tak co, říkal jsem si.
Až v chlapech jsem zjistil, že to fakt nestačí. Najednou mi na ledě chyběla rychlost i obratnost. Co do té doby šlo tak nějak samo, mi najednou ukázalo, že na nejvyšší úrovni je opravdu třeba se soustředit i na ty nejmenší detaily. I proto jsem se zpočátku nemohl v extralize pořádně prosadit.
To už mimochodem bylo zase v Pardubicích.
Po tom, co se stalo v dorostu, o mě hned projevil zájem Miloš Říha mladší, který tehdy dělal šéftrenéra mládeže v Hradci Králové. Nejdřív jsem tam pár měsíců do konce sezony jenom trénoval a od té nové začal hrát. K tomu jsem i přestoupil do Hradce do školy, abych mohl podle pravidel odejít bez tabulkového odstupného. V Hradci tou dobou ještě áčko nehrálo extraligu, panovalo tam proto kamarádštější, rodinné prostředí. A hlavně, pan Říha mi věřil. Patřil jsem ten rok k nejlepším střelcům extraligy staršího dorostu, poprvé jsem se dostal do mládežnické reprezentace.
Ale ačkoliv se mi v Hradci líbilo a po svém emotivním odchodu jsem se nechal slyšet, že do Pardubic se v životě nevrátím, zavolal mi Pavel Rohlík, tou dobou ještě na pozici šéftrenéra mládeže, že by mě chtěl pro příští sezonu zpátky do juniorů. Uvědomil jsem si, že mě to vlastně láká. S klukama jako Michael Špaček nebo Patrik Poulíček jsem pak zažil v juniorce super roky a brzy začal i v áčku.
Ale to neznamená, že od té chvíle bych měl všechno už nalajnované. To ani náhodou.
V mládeži jsem se vždycky smál snaživým spoluhráčům: „Joo, ty blokuješ střely, to já nedělám.“ Div že jsem nezvedal nohy a neuhýbal, když na mě letěl puk. Pak mě ale v áčku pan Venera dal do čtvrté lajny s tím, že po mně chce právě blokování střel a jednoduchou hru, a já zjistil, že to taky dokážu. Byl jsem za to rád, protože to znamenalo splněný dětský sen. Mohl jsem hrát v týmu, který předtím krátce po sobě vyhrál dva tituly, sedět v kabině našlapané výbornými hráči a mít za sebou v obraně mistry světa Čáslavu s Mojžíšem, což jsem samo o sobě považoval za neskutečný zážitek. V lajně s Jirkou Cetkovským a Tomášem Kautem jsem dělal, co se po mně chtělo: Dohrával souboje, chipoval puky z pásma, nevymýšlel velké věci a byl jsem přesně za to chválený.
Do toho se k nám už v létě přijel podívat trenér dvacítky Přerost a mě, osmnáctiletého, na doporučení pana Venery vzal na srpnový turnaj do Švédska.
Tam jsme dostali třikrát naloženo, celkové skóre 3:21. Jezdil tam přece jen druhý sled hráčů, protože ti nejlepší byli buď už v Kanadě nebo bojovali o místo v extraligových týmech. Každopádně Finové, Švédi i Rusové nám tam všichni nasázeli sedmičku.
Ale já byl +1.
Doufal jsem, že bych tedy mohl příště aspoň na nějakou akci s devatenáctkou, ovšem pak najednou vyšla nominace na mistrovství světa juniorů a v ní vedle Vrány, Pastrňáka, Kubalíka nebo Zachy i moje jméno.
Po návratu odsud už jsem pod novým trenérem Milošem Říhou starším tolik nehrál, tahali jsme se o postup do play off a logicky se sázelo na zkušené kluky. Následující léto jsem zase hodně jezdil na akce dvacítky a nebyl moc s týmem, tak mi pan Říha před startem extraligy říká: „Vožuch, dobrý, ale sestavu už máme hotovou, začneš v záložním týmu v Šumperku v první lize. Tam budeš mít hodně času na ledě.“
Fajn. To dávalo smysl.
Jenže já sotva do Šumperka dorazil, zavolali si mě a říkají: „Hele, Vožuch, dobrý, sestavu už máme hotovou, začneš jako třináctej a uvidíme, třeba někoho vytlačíš.“
A tak jsem po roce, kdy jsem stabilně hrál extraligu, skončil jako třináctý útočník v Šumperku. V Šumperku, který sbíral jednu porážku za druhou, hrál to na staré a já devatenáctiletý tam byl úplně k ničemu. V Pardubicích se ale k mému štěstí vyměnili trenéři a ti noví, Richard Král s Markem Zadinou, si mě zavolali zpátky, protože mě znali z juniorky. To byla vyloženě záchrana, protože v Šumperku jsem byl zoufalej. V nejhorším týmu první ligy jsem prakticky nehrál, za patnáct startů jsem měl ve statistikách dvě vajíčka a spal jsem na staré ubytovně v pokoji s dalšíma šesti sedmi klukama.
Bylo to fakt špatné. A přestože jsem si nepřipadal zdaleka tak bídný, jak moje výsledky ukazovaly, nevěděl jsem, kudy z té situace ven.
V Pardubicích jsem ale najednou dostal dost prostoru a v lajně s Patrikem Poulíčkem a Davidem Tomáškem to byla paráda, následující měsíc představoval moje nejlepší období v Pardubicích vůbec. David rozhodoval zápasy a my s Patrikem mu na ledě vytvářeli prostor. Po mých druhých dvacítkách na přelomu roku už ale byl u týmu zase jiný trenér, Peter Draisaitl, a všechno se vrátilo do starých kolejí, prostor dostávali staří. A mně končila smlouva.
Starší kluci se mi smáli. Borci jako Venca Benák nebo Honza Starý, kteří věděli, jak se starat o svoje tělo, ze mě fakt měli vyloženě srandu. Já si na záda naložil devadesát kilo, a i to jsem měl problém uzvednout. Dal jsem s tím možná tak poloviční dřep.
V posilovně jsem býval lajdák od mládí, protože zatímco ostatní makali, mně to stejně pořád šlo a nikdo mi neuměl vysvětlit, proč bych tedy měl nějak extra dřít.
Nebo jsem to nedokázal slyšet, kdo ví. Připadalo mi zkrátka, že posilovnu nepotřebuju. Byl jsem vysoký, sice strašně slabý, ale hokejkou jsem měl dlouhý dosah a dobře jsem četl hru, takže na to, co po mně trenéři i mezi dospělými chtěli, to stačilo. Bránil jsem, vybojovával puky a dostával je ven z našeho pásma. I zkušení kluci jako Petr Sýkora nebo Tomáš Rolinek mě chválili, jak dělám perfektně to, co ode mě tým potřebuje.
Kolikrát já tohle slyšel…
Vážně jsem neměl pocit, že bych dělal něco špatně. Žil jsem v domnění, že si plním svoji roli a počkám si na šanci, která časem přijde, načež ukážu, že umím hrát i dopředu, že mě můžou dát i na přesilovku. Do toho ale rozhodnutí Pavla Rohlíka hodilo vidle. Nikdo po mně za dva roky v áčku nechtěl body, chválili mě za defenzivní práci a najednou bylo špatně, že nejsem produktivní. Prý komu mě kdy Rohlík nabízel, ten říkal, že mě nechce kvůli mému bruslení, do toho viděl moje výsledky fyzických testů, to ho možná nahlodalo. Na druhou stranu, objektivně vzato, měl ve mně kluka, který už v devatenácti letech nasbíral přes šedesát extraligových zápasů a hrál dvakrát na dvacítkách. Úplně nechápu, že se mě jen tak zbavil. On měl ale rád taková rádoby silná rozhodnutí.
Tenkrát jsem zůstal vyloženě rozčarovaný. Zařekl jsem se, že už nikdy nechci hrát ve čtvrté lajně. Chci někam, kde budu moct bodovat a ukázat, co ve mně je.
A ani tehdy jsem nepochyboval, že jednou hokej na té nejvyšší úrovni vážně hrát budu, protože na to prostě mám.
Když jsme se s agentem podívali na možnosti, kam se posunout, líbilo se nám, že s mladými se dobře pracuje ve Finsku. Proto jsem skončil v Rovaniemi, které zrovna postoupilo do tamní druhé nejvyšší soutěže.
V Rovaniemi, tři hodiny cesty autem za polárním kruhem.
V Rovaniemi, kam jsem přiletěl a koukám, co je to za město, vždyť tam nejsou žádní lidi. S manažerem, který mě vyzvedával na letišti, jsme šli do obchodu, a tam ani noha.
Pak jsem se podíval na hodinky a ona jedna ráno. V létě byl totiž polární den. Aha. To jsem nikdy předtím nezažil.
Přiletěl jsem původně na zkoušku, ale po třech dnech mi řekli, že mě berou. Za dva týdny, po fyzických testech, si mě pak do kamrlíku zavolali trenér s kondičákem. Před sebou měli papíry s výsledky kluků z týmu. Všichni tam měli hodnoty uvedené zeleně nebo aspoň světle zeleně.
Já jediný celý v červeném. Suverénně nejhorší ze všech.
Od trenérů jsem tam ale poznal úplně jiný přístup, než jsem znal z Česka. Ne, že by mě odepsali. Oni mi řekli: „Podívej se na sebe, jak hraješ na ledě. A teď koukni tady na ty kluky v zeleným. Ti už lepší nebudou. Ale ty, když zapracuješ na síle a dynamice, může z tebe být úplně jinej hráč.“
Zatímco v Pardubicích moje špatná kondice znamenala, že ze mě nikdy nebude profesionální hokejista, tady to chápali tak, že mám potenciál být naopak hokejistou skvělým, protože i přes špatné výsledky dokážu být na ledě vidět. To pro mě představovalo největší nastartování v mé kariéře.
Řekli mi: „Pracuj a bude to dobrý.“ A já se toho chytil.
V Rovaniemi je olympijský areál, takže jsme měli k dispozici perfektní zázemí, a k tomu jsme trénovali dvakrát denně. Když na to kluci pindali, trenéři reagovali: „V nejvyšší soutěži trénujou jenom jednou denně, ale tam vy nejste. Vy musíte být lepší než teď, abyste se tam dostali.“
Bylo to ohromně náročné, dostávali jsme strašné nálože. Já to kousal zvlášť těžce, protože jsem na takovou zátěž nebyl zvyklý. Navíc mi připadalo, že jsem úplně bez energie, protože jsem upravil i jídelníček. I k tomu mě tam navedli, protože ačkoliv jsem nevypadal oplácaně, naměřili mi velký podíl tuku v těle. Do toho brzy polární noc, zima, spousta sněhu a já tam ani neměl auto. Do haly jsem denně chodil půl hodiny v mrazu pěšky do kopce.
Všechno ale mělo svůj význam. Byl jsem tam sám, a tak jsem jen hrál hokej, pracoval na sobě a vyhledával si věci o zdravé výživě. Nic jiného se ani prakticky dělat nedalo, v první řadě mě to ale začalo strašně bavit.
Pomohlo to i mému bruslení.
Měli jsme tam na něj specializovaného trenéra, dělali jsme power skating. Hlavně mi ale řekli, že když zesílím dolní končetiny, budu díky tomu rychlejší, protože od síly se odvíjí všechno. Technicky už nikdy nebudu bruslit nejlíp, ale drobnosti se posunout dají vždycky a síla sama o sobě mi skutečně pomohla. Ve Finsku to ani jinak nešlo, protože tam při hře všichni lítali nahoru dolů, bylo to vyloženě o fyzičnu, moc myšlenky jste v tom nenašli. Pravý opak toho, na co jsem byl zvyklý z domova.
Bodově jsem tu sezonu neměl nijak závratnou, přece jen jsem dva roky předtím pořádně nehrál s pukem, tak jsem si musel zase dost zvykat, ale i tak to byl nejdůležitější rok mojí kariéry. Mohl jsem tam i zůstat, dokonce prý byl zájem o zkoušku i v nejvyšší soutěži, ale mně se do toho ozvali z Pardubic, že to v klubu bude celé zase jinak a že mě chtějí zpátky. Že dostanu šanci.
To se mi zalíbilo.
Vzal jsem tuhle možnost s představou, že jsem na sobě začal makat a teď to přijedu ukázat, udělám tým a konečně budu hrát v Pardubicích to, na co si věřím, že mám. Tak jak jsem odmala vždycky chtěl. Teď se prosadím.
Chtěl jsem všechno hned. Tak jako asi spousta mladých kluků.
No, a ono to tak jednoduše nefunguje.
Když se podívám na tehdejší sestavu, dokážu uznat, že jsem tam opravdu nezapadal. Z toho pohledu jsem to chápal i tenkrát.
Proč mě ale tedy brali zpátky?
Po povedené přípravě, kdy jsem hrál hodně a dařilo se mi, mi trenér Miloš Holaň oznámil, že má hokej založený na bruslivějších typech, já se mu do týmu nehodím a pošlou mě do první ligy. Byl jsem zpátky tam, kde už tolikrát.
Vyhozený v září, na začátku sezony, a odeslaný někam, kde se zase budu muset jako někdo nový odjinud prokousávat skrz fungující vazby v mužstvu.
Aspoň že Pardubice už tehdy naštěstí místo Šumperka spolupracovaly s Prostějovem. Tam jsem stihl tři přáteláky, dal v nich tři góly a říkal si, že to nakonec nebude tak hrozné. A že za chvíli jsem zpátky v Pardubicích.
Jenže tamní tým byl plný zkušených hráčů, kteří objektivně hráli dobře. Nouza, Divíšek, Venkrbec, Starý… Tam vlastně ani nebylo místo, nešlo se před někoho dostat. Ti kluci patřili k osobnostem první ligy, byli na sebe zvyklí a společně jim to šlapalo. Já tak skončil zase ve čtvrté lajně. A tehdy jsem možná poprvé přestával věřit, že to nakonec dokážu a bude ze mě hokejista na nejvyšší úrovni.
Po roce ve Finsku, kdy jsem se do toho opřel a měl pocit, že jsem k tomu celému našel klíč, jsem zase nehrál, nebodoval a přemýšlel, co dál.
Tou dobou, v mých jednadvaceti, se nám zrovna narodil první syn. Ne, že by to bylo přímo plánované, ale s manželkou jsme spolu byli už dlouho a vždycky chtěli založit rodinu brzy, tak jsme se tomu nebránili. Jenže sotva jsem se vrátil do Prostějova po porodu, trenér Jirka Vykoukal – který byl super – mi řekl, že další zápas kvůli výpadku z tréninku hrát nebudu a že jestli chci, je možnost si místo toho zajet zahrát druhou ligu do Valašského Meziříčí.
Okamžitě jsem vypálil: „Ne!“
Blesklo mi hlavou, že než druhou ligu, to radši skončím s hokejem. Vůbec! Abych dva roky předtím hrál na dvacítkách s klukama, kteří už hrají v NHL nebo tam aspoň mají smlouvu, a jel hrát za Valmez? Ne, to fakt ne.
Tehdy jsem se fakt bál.
Měl jsem na světě prvního syna, bydlel na hotelu sto šedesát kilometrů od něj, vydělával třicet tisíc měsíčně na fakturu ve čtvrté lajně prvoligového týmu a zmínili přede mnou ještě nižší soutěž…. Hokej mě vždycky bavil, ale musím přece nějak uživit sebe a svoji rodinu. Tehdy už jsem i já začal přemýšlet, jestli to všechno má nějaký smysl a jestli nebude rozumnější najít si nějakou práci. Střední školu jsem dodělanou měl, ale rozhodně jsem nebyl ve stavu, že bych někam mohl hned nastoupit do zaměstnání.
Někde vzadu v hlavě jsem pořád věděl, že to ve mně je, že mám na to hrát mezi nejlepšími, ale pod tíhou těchhle skutečností jsem poprvé přece jen o své budoucnosti v hokeji zapochyboval. Navíc se mnou můj tehdejší agent přestal komunikovat, prostě se na mě vykašlal. Asi jsem pro něj ztratil význam.
Bylo to vážně složité období.
Veškeré pochybnosti jsem si odehrával v sobě, přece jsem nemohl své paní s malým dítětem říct, že nevím, co budu dělat, že taky můžu brzy skončit s hokejem a hledat si práci.
Když mi bylo nejhůř, pomáhaly mi chvíle v autě s Honzou Starým a Láďou Havlíkem. Spolu jsme si zanadávali, zasmáli se. Všichni jsme tehdy prožívali podobné příběhy, ale protože jsme je sdíleli společně, bylo nám líp.
Pak je tu ještě moje povaha, která i v nepříjemných chvílích místo stresu nechává věci plynout. Jasně, že mě napadají myšlenky, co bude, ale to člověk stejně nikdy nevymyslí dopředu. Nějak to prostě dopadne, proč se tím trápit? Nakonec jsem zkrátka jen všechno nechal plynout.
A naštěstí se moje situace skutečně vyřešila.
Přišel telefonát od Pavla Marka, sportovního manažera Pardubic, kterému záleželo na tom, abych se rozvíjel, a viděl, že v Prostějově nehraju. Spojil se proto s Milošem Říhou mladším, který trénoval Litoměřice, a ten mi hned volal s tím, že kdyby věděl dřív, že o mě Pardubky nestojí, tak by mě bral. Dohodla se výměna a já měl najednou v Litoměřicích do konce sezony bod na zápas a zůstal jsem tam i dál. To už nás trénoval David Bruk, který mě znal z devatenáctky, pod ním už to šlo jenom nahoru. Byl jsem produktivní, hrál jsem hodně a začínal ukazovat, že opravdu umím to, co jsem celou dobu podvědomě věděl.
Zároveň, protože jsem dál patřil Pardubicím, jsem měl být připravený, že mi sem tam zavolají, jestli bych za ně nenastoupil.
Stalo se tak třeba, že mi po tréninku v Litoměřicích zazvonil telefon, abych byl ve čtyři v Olomouci, že mě tam potřebujou do zápasu. Sednul jsem tedy do auta, vyrazil do Olomouce, kde jsem odehrál pár střídání ve čtvrté lajně a zase se vrátil.
Tehdy jsem řekl, že tohle už absolvovat nechci. Chci být produktivní a hrát tam, kde mě hrát nechají. Jakmile potom Pardubice vzal jako trenér Láďa Lubina, bylo to přece jen o něčem jiném. Stáhl si mě na delší čas a většinou mě nechával hrát dost.
Když jsem potom koncem ledna už vypadnul ze sestavy a chtěl jsem zpátky do Litoměřic, udála se srandovní věc. Protože Litoměřice byly svazový projekt, dostali jsme jako tým pozvání do svazového skyboxu v O2 areně na koncert Divokýho Billa. Docela jsem to tam s klukama rozjížděl, zatímco mi přišla zpráva z Pardubic.
„Kdyby ti volali z Litoměřic, tak seš zraněnej, máš něco s kolenem.“
Musel jsem se začít smát, že to mi teda asi fakt neuvěřej.
Pár dnů nato mi pak zavolali, že se do Litoměřic skutečně vracím. A tak si v kabině balím tašku, do toho přijde Láďa Lubina a ptá se, co to dělám. Já na to: „Vždyť jste mě poslali do Litoměřic.“
„Co? O tom já vůbec nevím. Budeš tady.“
„Ale mně volal Dušan Salfický, že jste mě tam vyměnili,“ říkám.
Nato Láďa vzal telefon a volá Salfovi. Slyším ho jen jak přitakavá a pak mi povídá, že teda nakonec fakt jdu do Litoměřic, ale jenom na měsíc do konce sezony a pak že se vrátím, že se mnou počítají. Jenže my v Litoměřicích hráli play off, zatímco Pardubice skončily až v baráži. Byl to rozlítaný konec sezony a zařekl jsem se, že tohle už nikdy. Chtěl jsem zůstat na jednom místě a tam patřit. To se mi od následujícího podzimu už konečně podařilo.
Bylo to hned zkraje sezony, kterou jsem poprvé začal v Litoměřicích. Hráli jsme doma s Ústím a Denis Kusý mi nabil křížem na one-timer, který jsem trefil. Byl to už můj druhý gól v tom zápase, nakonec jsem dal ještě jeden a poprvé od dorostu tak nastřílel hattrick.
Jo. To je ono. Vždyť já to pořád umím. Já to nezapomněl, honilo se mi v tu chvíli hlavou.
V ten den jako by všechno po letech hledání konečně zapadlo do sebe. Tam jako bych zase našel sám sebe, tak jak jsem se znal od dětství.
Lidi na Litoměřice kvůli napojení na svaz nadávali, ale pro mě byly časy v tom klubu parádní. Mně pomohly. Měli jsme na stadionu jídlo celý den, přístup do tělocvičny a trenéry, kteří se o nás skvěle starali. Byli jsme tam taky všichni mladí spolu na ubytovně, a protože jsme všichni měli stejné hovno, nikdo nikomu neměl co závidět, byli jsme společně na začátku cesty. Z té doby mi zůstalo hodně kamarádů.
Na začátku druhé sezony mi David Bruk oznámil, že budu kapitán, a já věděl, že to je tady. Že tohle jsem vždycky chtěl. Být pro nějaký tým důležitý.
Dařilo se mi tak, že jsem byl nakonec vyhlášený nejlepším útočníkem první ligy a mohl si vybírat z extraligových nabídek. Zase jednou o mě stály i Pardubice, ale já věděl, že tentokrát už tam nepůjdu. Po tom všem, co jsem tam zažil… A navíc mi nabízely horší smlouvu, než bych měl v první lize. Z nabídek Třince a Českých Budějovic jsem si vybral tu od Motoru i proto, že mě jejich trenér Venca Prospal znal jako prvoligového soupeře, a taky jsem tam viděl větší možnost, že v sestavě dostanu šanci ukázat, co dovedu.
Navíc mě lákalo poznat Vencu jako člověka, v tom jsem se taky rozhodnul správně, protože on mi opravdu dal hodně. Jeho sportovní i životní mentalita je jinde. Jestliže máte pocit, že něčemu něco obětujete, že pro to něco děláte, a pak poznáte jeho, uvidíte, že máte ještě sakra mezery. On je úplně jiná dimenze. Frajer, který hrál přes tisíc zápasů v NHL, protože to prostě chtěl víc než jiní. To vám otevře oči.
Jako trenér je emotivní, pořád nastartovanej, neustále ho slyšíte křičet, jak je třeba řešit jednotlivé situace. To všechno s tím, že se snaží hráče posouvat. Herně i mentálně, aby si za tím šli. To, co jsem věřil, že od něho do kariéry dostanu, jsem od něho skutečně dostal.
A můžu taky říct, že mě vyloženě podržel.
První půlku sezony jsem nebodoval, a i přes povedené předchozí roky se do mě začaly vkrádat pochyby, jestli opravdu dokážu být produktivní i v extralize, protože když se to vezme řečí čísel, tak to jsem nikdy nebyl. Venca mě přesto nechával na přesilovce, měl jsem hodně času ve hře. Poprvé v extralize jsem dostával šanci, na jakou jsem věřil, že mám kvality, ale nedařilo se mi je ukázat. Nešlo mi prodat, co ve mně je.
Potom ale nastal leden a mně se začalo konečně dařit. Vybavím si grafiku z O2 TV, kde byla tabulka bodů za uplynulé období a za nejlepším hráčem ligy Peterem Muellerem jsem byl hned já. Tehdy jako by to ze mě spadlo a dokázal jsem i sám sobě říct, že hokej umím i na téhle úrovni. Teď už to jenom vydržet.
Jarda Modrý, který další rok přišel jako trenér po Vencovi, mě sice viděl zase jako defenzivního hráče, ale opakoval mi, že můj čas přijde v play off.
Měl pravdu.
Najednou jsem hrál hodně, chodil jsem na led s Lukášem Pechem, Milanem Gulašem a Jirkou Novotným, na přesilovky i oslabení. Měl jsem na mužstvo velký vliv, přesně tak, jak jsem vždycky chtěl…
A pak při posledním tréninku před semifinále se Spartou natáhnul Milan Gulaš na one-timer, kterým se snažil obstřelit blokujícího Davida Šticha, a trefil mě přímo na horní čelist.
„Ty krávo. Ty vole. To je v prdeli. Volejte sanitku…“ slyšel jsem kolem sebe, zatímco jsem odjížděl na střídačku a crčela ze mě krev.
Vás taková věc v první chvíli ani tolik nebolí, ale z reakcí ostatních, kteří div že neomdlívají, vám dojde, že to asi nebude úplně v pohodě.
Jarda Modrý za mnou přijel do nemocnice a vykládal mi příběhy o hráčích, co šli přes bolest, ale já ani nepotřeboval nijak nabudit. Sám jsem věděl, že chci dál hrát. Zažíval jsem do té doby nejlepší chvíle své extraligové kariéry a nepřemýšlel jsem o ničem jiném, než jak se co nejrychleji dostat zase na led. Byl jsem v pozici, v jaké jsem vždycky chtěl být, v play off, které miluju. Konečně jsem se dostal do pozice, po níž jsem dlouho toužil, a všechno by se mělo zase sesypat?
Ne. Prostě jsem věděl, že musím zpátky.
S nateklou pusou plnou šroubů a gumiček, kterou mi ještě museli předělat, protože napoprvé mi neseděly zuby na sebe, jsem na pokoji u puštěného hokeje sestřičce tvrdil, že koncem týdne budu taky už zase hrát. Smála se, že to teda nebudu.
Asi pak ona i další lidi z nemocnice docela koukali, když mě na tom ledě skutečně uviděli.
Bolel mě sice každý náraz, pod celoobličejovým plexi se mi blbě dýchalo, před každým zápasem mi museli kotvící gumičky v puse přestřihnout a po něm jsem zase hned jel za doktorem.
Ale stálo to za to.
Přijde mi, že takhle to má být. Že tohle je součást hokeje. Když ho chcete hrát, musíte něco vydržet. Mě v tom vychovávalo už jen vyrůstání s o tři roky starším bráchou, který je taky hokejista. Když jsem jako kluk chtěl hrát s ním a jeho kamarády, musel jsem se umět prosadit. Dostával jsem často sodu, ale já se nevzdal. Asi i díky tomu mi fyzická bolest tolik nevadí. Dokážu se přes ni přenést.
Hrál jsem už i se zlomeným žebrem nebo prstem, v první lize v Třebíči jsem kdysi skončil se spodními zuby vpáčenými dovnitř. Paní doktorka v Brně, kam mě vezli sanitkou, mi potom ty zuby, co v puse našla, nějak rozsázela v puse, aby nebylo poznat, že mi nějaké chybí. Ale tak to prostě je. Podle mě to zná každý hokejista.
Vždycky se mi líbila NHL v časech, kdy jsem vyrůstal. Plná důrazu, tvrdosti a zároveň chytrých, hezkých akcí. Přesně tak se snažím sám hrát. A takový hokej holt přináší i podobná zranění.
Jsem s tím v pohodě, nestěžuju si.
Už v Litoměřicích, když jsem byl kapitán, na mě mladí kluci koukali, co jim to vykládám. Že jako mají dělat něco navíc? Že je třeba pracovat na fyzičce? A to jim tvrdím já, když ve třiadvaceti trčím v první lize? Brali to tak, že jim můžu vyprávět, co chci, ale oni budou přece za rok v extralize.
No, moc jich tam neskončilo.
Kolikrát jsme se o tomhle bavili se zkušenýma klukama i v Budějovicích, když mladí nepracovali tak, jak bylo třeba. Staří na ně nadávali, ale já říkával: „To není jejich chyba. To je chyba systému.“
Proč jim nikdo odmala neukazuje, co mají dělat pro to, aby byli opravdu dobří?
V Rovaniemi pracovali s dětmi od druhé třídy, vysvětlovali jim, proč je důležité dělat dřepy na jedné noze nebo se učit nadhozy s dřevěnou tyčí. Že přesně tohle jim jednou v hokeji pomůže, a hlavně budou umět své tělo připravit.
Nám tady tohle v Česku nikdo nevysvětlil. Mně tedy rozhodně ne.
Jednak jsme s cvičením začínali obecně později než třeba ti Finové, a zadruhé, i když kolem mě celé roky byli poctiví kluci, kteří na sobě makali, já prostě nevěděl, proč bych měl na suchu nějak víc trénovat. V létě prostě nebyl led, proto se muselo běhat, aby se aspoň něco dělalo – tak jsem to bral a rozhodně jsem nebyl sám. Měl jsem za to, že tuhle fázi musím nějak přežít, než se zase půjde na zimák hrát. Nikdy jsem neslyšel, že je to důležité a proč. To jsem spíš slýchal řeči jako: „Z posilovny góla nedáš“, což dokonce říkali těm poctivým klukům i sami trenéři.
Kolik hráčů mohlo být dál, než dneska jsou, kdyby se s nimi odmala pracovalo správně?
Sám jsem rád za všechno, čím jsem prošel, protože ta cesta je nakonec opravdu to nejlepší. Vzpomínky, zážitky, nezdary, to všechno z vás dělá to, kým jste. Vím, na co jsem si musel přijít, jak jsem si musel to, co teď mám, opravdu vybojovat. Z lidského hlediska bych nevyměnil nic z toho, co mám za sebou.
Ale z hlediska své kariéry jsem to prostě mohl mít rychleji.
Kdyby mi někdo ukázal dřív, co je třeba, a já si díky tomu uvědomil to, pro co jsem si musel dojet až do Finska, mohl jsem spoustu let přeskočit. To, co mám v sedmadvaceti, jsem mohl mít třeba o pět let dřív. Hokejová kariéra je krátká a já takhle přišel o její část, kterou už mi nikdo nevrátí.
Všechno se zlomilo jen a pouze tím, že jsem začal smysluplně pracovat na svojí fyzičce.
Sotva jsem si uvědomil, jak je to důležité, jako bych už měl i štěstí na lidi, na kondiční trenéry. Už s Davidem Skřivánkem v Prostějově jsme dělali moderní věci, s Martinem Iterským v Litoměřicích jsme makali každý den a stálo to za to. Samostatnou kapitolou je potom Třinec.
Přijít tam a vidět všechny ty osobnosti, jak to, na co jsem si já složitě přicházel a co jsem začal mít rád teprve nedávno, oni dělají úplně samozřejmě a vědí proč, to je paráda. Je to celé jen práce, práce, práce. Práce a disciplína. Z nich se rodí úspěchy. Nepochopil jsem to sice ve čtrnácti ale až ve dvaceti, ovšem v Třinci jsem se dostal do prostředí, kde je tohle standard.
Jen díky tomu, jak jsem na sobě začal pracovat, se nakonec splnilo všechno to, o čem jsem ve své mysli nikdy nepochyboval.
Protože i když jsem trčel na kraji sestavy v Prostějově, jezdil si odsedět zápasy proti Kadani a třeba takový Filip Chlapík hrál tou dobou NHL, já věděl, že se jednou sejdeme na stejné úrovni. Tak, jak se to nakonec opravdu povedlo na posledním mistrovství světa v nároďáku.
Já věděl, že i ten titul jednou vyhraju. Ani v těch nejhorších chvílích jsem od té myšlenky neuhnul.
Já zkrátka věděl, že to ve mně je.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází