Carla MacLeod

Útočnice, křídlo, levačka. Dobré bruslení, nebezpečná střela zápěstím. Blondýna.

Va-ni-so-va.

OK, další.

Útočnice, centr, levačka….

Seděla jsem na pláži havajského ostrova Maui a mezi pohledy na oceán zrakem sjížděla na rozložené kartičky s fotkami a základními fakty o hráčkách, za nimiž jsem za pár dní měla vyrazit na náš první společný kemp.

Tej-ra-lo-va.

Rok předtím jsem na mistrovství světa v Calgary mezi známými zmínila, že pokud bych měla někdy ještě trénovat jinou zemi, chtěla bych, aby to bylo Česko. Tak moc se mi projev, emoce a vůbec hra tohohle týmu líbily. Vyloženě mě nadchnul.

A šup, najednou jsem tady. Jsem trenérka české reprezentace. Blíží se další šampionát a já se na dovolené probírám jednotlivými jmény a přiřazuju je k obličejům, které se na mě už zanedlouho budou dívat plné očekávání, jak jim pomůžu v dosažení jejich cílů.

Jenže když jdete do jiné země, prostě nikoho neznáte. Nikoho. Každý zpočátku vypadá stejně, jména se vám špatně vyslovují. Ze své dřívější zkušenosti z Japonska, kde se všechno seběhlo hrozně rychle, jsem si pamatovala pocit, kdy se člověk potřebuje rychle zorientovat a nemá se úplně čeho chytit.

Připravovala jsem se poctivě, udělala si svůj domácí úkol. Abych ukázala, že mi na tomhle opravdu záleží.

Protože když ukážete, že vám na něčem záleží, někdo další je pak ochotnější věřit vaší vizi.

Nejde jen přijít se slovy: „Tady mě máte!“

S každou z hráček jsme se už dopředu spojily, abychom si jedna na jednu popovídaly, abych si udělala obrázek, jak kdo působí nejen hokejově, ale i lidsky. Dělala jsem si poznámky. A ty si potom poskládala do podoby zmíněných kartiček, které jsem se vyloženě šprtala.

Na co jsem se ale připravit nemohla, byly pochyby. O mně, o mé práci. O mém přístupu. O tom, o co se vlastně snažím a jestli má smysl se opravdu o něco pokoušet. Zrovna tady.

K tomu se ale dostaneme. Nejdřív vás asi bude zajímat, kde se vůbec tahle kanadská holka vzala a jak se ocitla na střídačce české hokejové reprezentace. Tak to vezmeme pěkně od začátku…

„Jdi po ní! Tref tu holku!“

Kolikrát já tohle v dětství slyšela. Hlavně od rodičů mých spoluhráčů. Na malých stadionech se jejich pokřikování krásně rozléhalo.

Jakmile pravidla povolila bodyčekování, svoje dlouhé vlasy jsem si začala zastrkávat pod nákrčník. Pořád věděli, že tam někde jsem, ale v rychlosti už aspoň nedokázali hned postřehnout, že ten hráč v souboji jsem zrovna já.

Protože jsem odmalička hrála se stejně starýma klukama, musela jsem být chytřejší. Potřebovala jsem přijít na to, jak si poradit jinak než silou.

I tak jsem občas schytala pěkně hnusné hity. To zase ale vedlo ke krásným reakcím mých spoluhráčů, kteří se mě okamžitě hrnuli zastat. Se všemi svými týmy, s každou partou, do níž jsem kdy přišla, jsem měla perfektní vztahy.

Nádherně to vystihuje historka, kdy se jedněm rodičům mého spoluhráče nelíbilo, že jsem s klukama v šatně. Samozřejmě se tam mezi námi nic nedělo, byli jsme prostě hokejový tým. Měli jsme zorganizované, že se kluci převlékli, potom jsem přišla já. Nebyl žádný problém. Přesto se objevila tahle otázka. Vyřešila se nádherně: Ostatní se za mě jednoznačně postavili a dopadlo to tak, že bokem se začal převlékat ten kluk, jehož rodina si stěžovala. Já zůstala v šatně.

Myslím, že v 99 % případů by se stranou dala holka, ale tady se k tomu postavili unikátně.

Měla jsem kliku, protože jsem od samého začátku v hokeji narážela na trenéry i další lidi okolo týmů, kteří se ke mně chovali úžasně a pomáhali mi. Tehdy, koncem osmdesátých let, totiž nebylo ani v Kanadě běžné mít holky v týmech. Netvrdím, že jinde nehrály, ale sama jsem v dětství potkala vždycky tak jednu za sezonu. Nemám to ověřené, ale jsem si skoro jistá, že ve své soutěži jsem byla vůbec první registrovaná hokejistka. A když už někde jinde holky hrály, co jsem slýchávala, nechovali se k nim vždycky úplně správně. Já ale měla štěstí na dobré lidi, kteří do mě investovali energii, aniž by měli naději, že to k něčemu z hokejového pohledu povede. Tehdy totiž neexistovala žádná ženská soutěž, reálně jsem před sebou neměla žádnou hokejovou budoucnost. Moji trenéři ale nic z toho neřešili, byla jsem prostě jejich hráč. Dokázali mě i uchránit od takového toho vnějšího šumu, jako jsou otázky, co tam dělá ta holka a proč bere místo klukům.

Když slýchám příběhy svých českých hráček, jak musely vyrůstat v klučičích kolektivech, vydávat se za jednoho z nich nebo si měnit jména, nepřekvapuje mě to. Za mých dětských časů to vypadalo stejně. Nezdá se to, ale máme hodně společného. V Kanadě jsme možná napřed, ale jen o jednu dvě generace.

Jako dítě jsem ale nepřemýšlela o žádných takových souvislostech. Brala jsem, že věci jsou nějak dané a já jen dělám, co můžu, abych naplnila svoji vášeň pro hokej. Vždyť já ho úplně milovala! Vybavuju si, jak jsem se nemohla dočkat, až se vrátím ze školy, hned si obuju kolečkové brusle a půjdu pálit puky. Dělala jsem to hodiny a hodiny. Nikdo mi neříkal, že musím nebo mám, abych se zlepšila. Dělala jsem to sama od sebe, protože mě to bavilo.

A měla jsem jediný sen, jedno že nereálný: Že jednou budu hrát za Oilers.

Když jste totiž vyrůstali na předměstí Edmontonu osmdesátých let, Oilers pro vás byli vším. Znali jsme je všechny: Messiera, Fuhra, Andersona, Coffeyho… Všechny jsme měli možnost potkávat naživo na různých akcích v rámci komunity. Na zdi v pokojíku mi visel plakát Wayna Gretzkyho a já toužila být jako on.

O jaký konkrétní zápas šlo si už nevybavím, ale okouzlení, když jsem mohla poprvé vejít do tehdejšího Northlands Coliseum, si v sobě nesu dodneška. Vstoupit do těch kulis, které jsem znala z televize… V dětství vám všechno připadá tak obrovské! Vidět na vlastní oči svoje idoly vám zase pomáhá cítit opravdověji, že se jim můžete přiblížit. Jako teenager jsem potom díky tátově zaměstnání v Calgary zase mohla zajít na Flames proti Los Angeles, kam Gretzky přestoupil. Jak já ho milovala! Hltala jsem každý jeho pohyb, jak si jen tak vlál okolo modré čáry, a věřila, že jednou tam taky takhle budu před lidmi moct bruslit jako on.