Poslední generace

Ondřej Kaše

Poslední generace

Už ani pořádně nevím, co to bylo za tým. Náchod? Dvůr Králové? Východní Čechy, rozhodně. Odmala jsem hrával za starší, ale na jednom dětském turnaji čtvrtých tříd jsem nastoupil za svoji věkovou kategorii.

V tomhle zápase jsem ujel čtyřikrát sám na branku.

Dal jsem z toho čtyři góly.

Čtyřikrát jsem udělal to samé.

Naznačení, stažení do bekhendu a nazdar. Gólman jen stál, vždycky úplně zmrznul. My praváci máme obecně výhodu, protože bekhendem většině brankářů střílíme na vyrážečku, jíž nepokryjí tolik místa. Martin Procházka. Radim Vrbata… A vůbec, spousta dalších hráčů s hokejkou napravo se v hokejovém světě výrazně prosadila i díky perfektně zvládnuté kličce do bekhendu.

Zrovna Martina s Radimem mi táta vždycky dával za příklad. Pouštěl jsem si videa jejich nájezdů a odkoukával drobnosti. Jak to, že jsou tak úspěšní, když všichni vědí, co v jejich podání přijde.

Když mi v listopadu 2016 trenér před osmou sérií penaltového rozstřelu mezi Anaheimem a Islanders klepnul na záda, že teď jedu já, bleskly mi před očima všechny ty tisícovky pokusů, které jsem za svůj život sám proti brankáři zkoušel. Včetně onoho čtyřgólového zápasu. Vůbec jsem nepochyboval, co udělám. Tohle je moje klička. Můj fígl. Moje jistota.

Vedle mě seděli kluci se stovkami zápasů v NHL a já měl za sebou čtvrtý start za Ducks. V tu chvíli to ale bylo stejné jako ve čtvrté třídě.

Jen já a gólman.

„Hlavně ať mi neuteče puk,“ honilo se mi hlavou, když jsem stoupal na led. Pak už jsem se jen podíval směrem k brance a řekl si to, co vždycky dřív.

„Tak pojď…“

Při bekhendovém blafáku je zásadní naznačení střely. Musíte být fakt přesvědčiví a gólmana navnadit, že už budete zakončovat. Jak naznačíte jen napůl, pozná to. Musíte mít až do poslední chvíle sami v hlavě nastavené, že se vážně chystáte střílet. Pak v pravý čas škubnout hokejkou na druhou stranu.

V žácích byli gólmani kavky, skočili na všechno. V dorostu jsem pak slýchal, že už mi to žrát nebudou, ale ono to pořád zabíralo.

A najednou jsem byl tady. V zápase NHL.

Tak pojď.

Věřil jsem si. Hodně jsem si věřil. Když jste si totiž jistí, že dáte gól, když víte, co chcete udělat, a cítíte, že to vyjde, pak to dopadne. Někdo má skvělé, rychlé ruce, ale tolik si nevěří. Pak není tak úspěšný. Já nepochyboval. Prostě to dám.

Já, puk a brána. Brankář je jen překážka, na kterou znám recept.

Tak pojď. Ukaž to.

Nastane zlomek vteřiny, kdy taháte puk z forhendu na bekhend a vidíte, že gólman jde opačným směrem. Před vámi jen odkrytá brána.

Zvedni to.

Je nádhera, když vás na okamžik pohltí euforie a dělá si s vámi, co chce. Já točil rukou v oslavném gestu a křičel radostí. Jel jsem si plácnout se zbytkem střídačky s vědomím, že jsem to zvládnul. Islanders sice vzápětí srovnali a rozstřel nakonec vyhráli, ale já využil šanci, kterou jsem dostal. Hned při první příležitosti, kdy jsem mohl ukázat, co ve mně je, jsem nezklamal.

V Anaheimu viděli, že něco umím.

Táta často slýchával, že nás s bráchou k hokeji nutil. On na to ze srandy tvrdil, že to není pravda. Že nám dal na výběr. Mohli jsme dělat jakýkoliv sport.

Když k tomu budeme hrát hokej.

Pravda je ta, že jsme chtěli být jako on. Byl naším vzorem. Nejdřív pro mě, pak i pro mladšího bráchu. Nikdy nás k ničemu netlačil. Sám ale hrával, a i když si nepamatuju jeho zápasy, vím, že jsem při nich vždycky pobíhal po zimáku s hokejkou a na taťku koukal. Ve třech letech už jsem strašně chtěl na led, tak mi sehnal brusle s tím, že párkrát spadnu a půjdeme domů.

Ale mě to od prvního okamžiku chytlo.

Až dnes mi dochází, jak oblíbený táta byl. Ti, kteří ho v Kadani pamatují, říkávají, jaké to bývaly super časy, když hrával. Měli ho rádi, protože přišel na vojnu z Plzně, odkud pochází, a už zůstal. Později hrál i nižší ligu v Německu, kde je dodnes přímo zbožňovaný. Hrál tam jen šest let, ale je jediný, kdo má dres pod stropem haly. A před časem tam jel na exhibici a sotva stoupnul na hřiště, lidi se mohli zbláznit nadšením, přestože už je to spousta let, co skončil. Bylo vidět, jak si ho váží.

Proto jsme s bráchou přirozeně šli v jeho stopách.

I do Německa ale jen dojížděl, jinak býval středobodem kadaňského hokeje. Nejen že směřoval nás s bráchou, vedle toho se věnoval malým hokejistům obecně, všechno možné zařizoval, organizoval. Chodil po školkách s letáky a dělal nábor. Snažil se přesvědčovat jiné rodiče, že hokej není drahý sport. Třeba oproti tenisu.

I ten jsme s bráchou hrávali. Ve městě se totiž potřebovala vytvořit soutěž, tak brali kohokoliv. My byli šikovní, tak jsme dostali laso. S námi ještě tři další kamarádi. Ani jsme neměli trenéra, jen takového staršího chlapíka, který nás naučil základy. Sice tak neumím údery stylově, ale jako malí jsme třeba i vyhrávali turnaje. Měli jsme díky hokeji odhad na míč, starty, fyzičku i sílu. To až postupně, když se začalo projevovat, kdo je fakt tenista, jsme se přestali chytat. Dodnes ale hrajeme alespoň s tátou, který nás nikdy nenechal vyhrát, i když jsme se proti němu s bráchou střídali po třech gemech.

Dával nám sežrat, jak je neporazitelnej. Ani si nedokážete představit, jak mě to štvalo. O to víc jsem si ale vychutnal, když jsem ho nakonec konečně dostal.

Hrajeme spolu i badminton a vlastně i jakýkoliv jiný sport. Díky tátovi umíme základy všeho, co je běžné. Vždycky s námi všechno řešil herně. Nehnal nás do posilovny, nenutil nás běhat. Ne, učil nás hrát, přicházet na nejrůznější řešení. Vždyť já ještě v mladším dorostu neznal činku. Nepotřeboval jsem ji. Kliky, dřepy, to bylo všechno, jak jsme cvičili. Dodnes tak nemám žádné prsní svaly, ruce zrovna tak. A nepřipadá mi, že by to pro můj styl hokeje byla slabina. Jasně, hokejista musí být zpevněný, musí mít sílu, ale zároveň není třeba aby se za ním všichni na koupališti obraceli. Kdybych chtěl být nafouknutý, dám se na kulturistiku. Já navíc dlouho býval vyloženě malinkej, někdo holt dospívá pomaleji. Dodnes ještě rok co rok přibírám tak čtyři kila na svalech.

Tátovi jako by to bylo jasné a jako by věděl, co je pro hokej podstatné.

Díky němu sport definuje můj život. Jako dítě jsem třeba neznal počítač. Brácha ho ovládá, já vůbec. Přítelkyně se mi směje, že nejsem schopný ani vytvořit tabulku v Excelu, ale mě to holt nikdy nezajímalo. Ani počítačové hry, to až pár let nazpátek jsme si pořídili PlayStation a dáváme si proti sobě s bráchou Fifu nebo NHLko.

Nic se ale nevyrovná našim dětským soubojům v zavřeném pokojíku panelákového bytu.

Ze stolu jsme udělali bránu a jezdili jsme na sebe nájezdy. V ruce kšiltovku jako lapačku, vyrážečku ze staré rukavice a další čepici na hlavě kšiltem dozadu. Oba na kolenou, protože to líp klouzalo. Měli jsme malé florbalky a pěnový míček, vždycky nějaký, co jsme našli venku. Čím měkčí, tím lepší, aspoň jsme nevysklili okno, když jsme ho náhodou trefili. Pěnový míček se ale zase hodně zasekával o koberec, takže jsme do něj řezali tak, že zůstávaly šmouhy.

Naši jen občas nakoukli, abychom se trochu ztišili. A měli jsme super sousedku, nikdy si nestěžovala, přestože jsme museli dělat hrozný rambajs. Dupali jsme, křičeli. Když nás potkala ve výtahu, dokonce se ptala, jestli dneska zase bude hokej. My na oplátku od našich věděli, že jak udeří osmá večer, je všem zápasům konec.

Hrávali jsme na tři vítězné série, pět nájezdů já, pět brácha. Na zdi na papíře jsme měli rozkresleného pavouka. Vždycky jsme si na začátku vybrali týmy a kdo prohrál, musel si v dalším kole zvolit jiný. Vyhranému zůstával. Na začátku jsme si ještě střihli, kdo začal jako Plzeň. Tu jsme měli oba oblíbenou díky tátovi. Nedejbože, aby pak ten, co byl Plzeň, prohrál třeba se Spartou. Takhle jsme pavoukem postupovali, až nakonec jeden z nás vyhrál titul.

Brácha je mladší jen o rok a dva měsíce, byli jsme vyrovnaní. Nedá se říct, že bych měl navrch.

To až když jsme se rvali. Pokaždé to ale bylo jen ze srandy, neměli jsme spory, vždycky jsme drželi při sobě. Když slyším, jak se jiní bráchové rubou, to my ne. My spoléhali jeden na druhého. Na opačných stranách jsme stáli jen při sídlištních zápasech, kdy jsme si jako dva nejlepší coby kapitáni volili svá mužstva.

Měli jsme partu kluků, všichni bydleli v okruhu pár minut chůze pěšky. Mobily začátkem tisíciletí ještě pořádně nefrčely, tak jsme obešli baráky, zazvonili a zeptali se, kdo může jít hrát. Přemlouvali jsme cizí rodiče, že si kluci udělají úkoly až večer, ale teď ať je pustí. Jako malí jsme hrávali jen tak na plácku, pak jsme chodili za zimák, kde bylo hřiště se sítěmi a brankami.

Je mi dvaadvacet a připadá mi, že jsme poslední generace, co to takhle měla. Že jsme si hráli venku a žili sportem. Nedávno jsem se byl s přítelkyní po Kadani projít. Byla sobota, krásný den a my venku potkali čtyři děti.

Čtyři.

Nikde nikdo.

Za nás by tou dobou byl všude někdo. S hokejkou, s míčem, na prolejzačkách. Mluvím jako nějaký staroch, ale mě tohle vážně štve. Vždyť ty děti přicházejí o to nejlepší. O společné zážitky, o chvíle, kdy přijdou domu zadýchaní a špinaví, ale plní radosti z toho, co vyváděli.

My to měli s bráchou jednoduché. Po škole jsme se s ostatními spoluhráči sešli před jídelnou, kde už čekal trenér a těch nějakých sto, sto padesát metrů na zimák nás odvedl. Po tréninku jsme museli sednout na úkoly, protože na školu naši hodně dbali. Dělali pro nás maximum, ale maximum i vyžadovali. Museli jsme jít příkladem všude. Někdy jsme domácáky zvládli už ten den o přestávkách, abychom mohli ven co nejdřív.

Ven hrát.

Tam jsme oba získali základ pro techniku hole. Protože když vám drhne pěnový míček o koberec nebo tenisák o beton, musíte si poradit. Zpracovat si ho, s citem ho na hokejce vést. A taky když netrefíte bránu, musíte pro balonek běžet daleko někam do trávy, takže si radši rozmyslíte, jestli budete pořádně mířit nebo do toho jen tak plácnete.

Dneska chodím v Kadani na led s dětmi a ony nejsou schopny driblovat s pukem. Je potřeba zařazovat cíleně stickhandling, práci s holí.

My ji měli každý den. Přirozeně.

Nepřemýšleli jsme, že trénujeme, prostě jsme chodili za barák a hráli proti sobě. K tomu jsme se naučili i postarat se o sebe, protože v Kadani jsou i místa s větší koncentrací… no… zástupců problémové skupiny obyvatel. Měli jsme dva takové ve třídě. Jednou se stalo, že někoho z hokejistů nakopali, tak dostali od všech ostatních nařezáno. Na starší kluky jich zase čekalo před zimákem asi čtyřicet, někteří s obuškama. Museli to rozehnat rodiče a trenéři.

I já, ač jsem nikdy nebyl rváč, jsem poznal, že se člověk nesmí bát a musí si dokázat poradit.

Přesně vím, kolikrát mě táta až do staršího dorostu pochválil.

Jednou.

Rozhodnul jsem ve třetí třídě zápas proti Spartě, fakt jsem tehdy vyčníval, a on mi to dal najevo. Jinak na nás byl tvrdej. Ne, že by řval, spíš hledal, jak se můžeme ještě zlepšit. Nějaký jiný kluk třeba dal gól a jeho maminka s tatínkem mu hned u kabiny gratulovali, jak byl super, kdežto my s bráchou dali třeba každý góly dva, ale táta nám hned připomněl, že jsme vedle toho zahodili ještě další dvě šance.

Gól hezkej, ale tu kličku tam v tý situaci už jsi udělal navíc… A tady jsi měl radši přihrát.

Vždycky jsme právě skončená utkání rozebírali a děláme to dodnes. I když už hraju o několik úrovní výš než táta, pořád mě vidí očima trenéra. A on je výborný trenér. Rozezná ve hře neuvěřitelné drobnosti, detaily. Někdo si platí osobního kouče, já mám tátu. To díky němu jsem naučený, že se na každý svůj zápas zpětně podívám, abych viděl, co jsem měl řešit jinak, líp. Potom si spolu zavoláme a pobavíme se o tom.

Teď, co už jsem v NHL, jsme domluvení, že vždycky nejdřív napíšu já. Když nemám náladu, jen dám vědět, že teď ne, že si promluvíme později. Třeba až další den. To táta chápe. Když se mi zrovna nedaří, dokáže i povzbudit, nahecovat mě. Občas jsem za jeho názor i vyloženě rád, protože vím, že je ke mně upřímný. Když sám podle svého pocitu ani pořádně nevím, jak jsem vlastně hrál, poví mi, jak to vypadalo.

Táta takhle sleduje každý můj zápas.

Zatímco mamka si občas už fakt musí jít lehnout, protože ráno brzy vstává, táta vydrží na každý. Vstával na všechny, přestože jich většinu hrajeme od čtyř ráno českého času. Netuším, jak to hodlá dělat teď, když do Ameriky přišel i brácha. To začne v jednu Philadelphií a bude pokračovat s Anaheimem až do sedmi do rána. Spát bude asi přes den, jinak nevím.

Tohle ale přesně svědčí o jeho přístupu. I když nás zrovna netrénoval, dával nám, co mohl. Jako dítě to sice nedoceňujete, ale vnímáte to. I proto jsem hokej vždycky bral vážně a nikdy mě neopustilo zaujetí.

Celé dětství jsem taky cítil, že jsem na ledě platný, že umím něco, díky čemu mě ostatní berou. Poráželi jsme i týmy z velkých klubů. To vás pak taky hokej jinak baví.

V dorostu, kdy jsem přešel do Chomutova, to mělo přirozeně pokračovat. Vyhrál jsem produktivitu přípravných zápasů, ale my pak prvních šest utkání ligy odehráli mizerně a odnesl to trenér. Přišel jiný, který prohlásil, že mu je jedno, jak kdo hraje. Že on to hraje na starý. Já tak ve čtrnácti vyloženě promrhal sezonu.

Moji vrstevníci jako Pastrňák a Vrána už tou dobou byli rozdílovými hráči a já seděl na střídačce. V roce, kdy bych měl udělat důležitý krok směrem k dospělé kariéře, jsem totálně stagnoval. Vůbec jsem nehrál. Ve statistikách mám z té sezony osmnáct zápasů, ale jestli jsem jich odehrál deset tak, že jsem aspoň na podstatnou část hry naskočil, je to hodně.

Trmácel jsem se každý víkend přes celou republiku, abych mrznul pod dekou. A že někde fakt bývala pořádná kosa.

Příští rok už i kluci jako Dominik Kubalík zářili ve starším dorostu a já teprve začínal v tom mladším. V žácích jsem dával góly každý zápas, mnohdy i několik, a teď mi připadalo, že se znova učím hrát hokej. Miloval jsem ho, vždycky jsem chtěl být ten, o kom se mluví, být nejlepší, ale jako bych o tohle nadšení přišel. Když najednou spadnete tak moc dolů jako já, zamává to s vámi. Nikoho nebaví jen trénovat. Do toho jsem vnímal, že mi vrstevníci, s nimiž bych se měl srovnávat, utíkají. Do reprezentační šestnáctky jsem ani nenakouknul, neměli důvod mě zvát.

Pomohl mi zase až táta.

Ne, že by mi zařizoval protekci. On domluvil na kadaňském zimáku ledy od sedmi ráno. Každý den před školou jsem tam na necelou hodinu chodil. A i když se mi ne vždycky chtělo vstávat, pokaždé mě přesvědčil. Pojď…

Vždycky byl na ledě se mnou. Ne aby mě driloval bruslením. Ne, jen tak jsme si hráli. Jeden na jednoho, abych trénoval naznačení, kličku. Brácha se k nám přidával jen občas, ten hrál za dvě kategorie, hokeje měl vrchovatě.

Když vidím některé dnešní rodiče, jak se vymlouvají, že je hokej drahý, že nemají na děti čas… Ne, když rodič chce, aby se jeho dítě věnovalo sportu, něco tomu obětuje. Nesedí doma na gauči a nesleduje film. Jde a je dítěti příkladem.

Táta taky jezdil do Německa dvakrát týdně na zápasy a dvakrát na tréninky. Do toho přes den trénoval žáčky. Sotva skončil, sednul do auta a jel. Měl to sice jen něco přes hodinu, ale to nic nemění na tom, že si moc neodpočinul.

Přesto tu pro mě byl. Každý den. A hlavně každé ráno, ač přijel domů pozdě večer.

Nepřišel a neřekl mi, ať se na hokej vykašlu, když už mě tolik nebaví. Ať se jdu věnovat něčemu jinému. Věděl, že to ve mně je, že jen musím vydržet. A že to bude vyžadovat trochu námahy, abych nezakrněl.

Už brzy se to začalo vracet.

Ani nevím, kdy nastal ten největší zlom, ale po Memoriálu Ivana Hlinky 2013, tradičním letním turnaji reprezentace do osmnácti let, jsem ze sebe měl báječný dojem. Tam jsem si zase začal uvědomovat, že by to možná šlo. Stále jsem nebyl ten, o kom se mluvilo, pro NHL rostli jiní, ale já bral, že bych to mohl přece jen dotáhnout alespoň do extraligy. Brzy jsem začal v chomutovském áčku a dostal jsem se do dvacítek s o rok staršími spoluhráči.

Ovšem to taky nebylo jen tak.

Ty jo, to mě jako z NHL budou sledovat tady? Kluka ze sedmýho kola budou sledovat v první lize?

Nedlouho před šampionátem jsme hráli turnaj v Rusku, já v lajně s Kubou Vránou a Davidem Kämpfem. První z nich už má dneska Stanley Cup a druhý taky hraje NHL. Šlo nám to. Cítil jsem, že by se mi mohlo dařit… A pak jsem strávil tři týdny na záchodě se salmonelou. Zřejmě z tamního jídla. Když už jsem se jakž takž oklepal a odehrál ligový zápas na Slavii, jak jsem byl zesláblý, dostal jsem otravu z kuřecího masa.

Další dva týdny v pytli.

Měsíc a půl jsem nic pořádně nejedl, strašně jsem zhubnul, a i když mě trenéři přesto nominovali, přemýšlel jsem, že to vzdám. Na dvacítky jsem ani nechtěl. Nesnáším, když někam jedu, jen abych byl do počtu, a přesně tak jsem si tehdy připadal.

Kdo myslíte, že mě přesvědčil, ať to přece jen zkusím?

Jasně, táta.

Řekl mi, ať jedu na kemp a ukážu, co umím. A že když mě nevyberou, budu vědět, že jsem pro to udělal maximum. Všechno se pak sešlo tak, že naše lajna byla v přípravě v Plzni suverénně nejlepší. Poznal jsem, že mi kila ani síla nechybí. Že se dokážu prosadit jinak.

Dvacítky jsem pak odehrál slušně, snad až na poslední zápas, kdy už jsem byl vyloženě vytuhlej a bez šťávy. Nemoc se musela někde projevit. I tak jsem se ale najednou objevil v žebříčcích hráčů pro draft NHL. Pozvali mě i na combine testy, kam se zvou ti, kteří by měli jít v prvních třech kolech.

Tak už se o mně ví, došlo mi.

Možná jsem byl po nemoci pořád ještě zesláblý. Asi mi nepomohlo, že jsem moc neuměl anglicky. Ale stejně jsem byl překvapený, jak se draft vyvíjel. Říkali mi, že bych měl přijít na řadu ve třetím čtvrtém kole. Sám jsem doufal v konec druhého.

Okej, spíš to třetí. I to by bylo fajn.

I to čtvrtý by vlastně bylo super.

Celá rodina jsme u druhého dne draftu, kdy se pokračuje druhým kolem, seděli doma u televize.

Dominik Mašín... Venca Karabáček…

Paráda, čeští kluci chodí, to je pecka, říkal jsem si. Při pátém kole už mě to ale přestalo bavit. Já totiž pořád nic. Celé odpoledne jsem byl plný očekávání a postupně jsem ztrácel naději, víc a víc mě začal ovládat pocit zklamání.

Řekl jsem, že už se na to nemůžu koukat. Odešel jsem ke kamarádovi.

Najednou mi volal agent. Super, vzali tě v sedmým kole!

„Hmmmm.“

Byl jsem pátej od konce.

Agent na mně hned poznal, že je něco špatně. Později mi i přiznal, že jak mě slyšel, měl strach, co se mnou bude. Zněl jsem zlomeně a je pravda, že jsem si přišel strašně zklamanej. Jasně, je to jen draft, ale já hrál o rok výš na juniorském mistrovství, hrál jsem tam i po nemoci dobře, hrál jsem stabilně dospělou extraligu a oni mě vyberou až na úplném konci?

Tak to asi zase tak dobrej nebudu.

Zase jednou jsem byl z obřího očekávání sražený dolů. Do toho jsme s Chomutovem v téhle sezoně spadli do první ligy a klub mě nepustil do Ameriky, protože jsem už měl smlouvu. Potřebovali mě, aby se zase postoupilo.

Ty jo, to mě jako z NHL budou sledovat tady? Kluka ze sedmýho kola budou sledovat v první lize?

A to jsem aspoň doufal, že budu pravidelně hrát, že to na mně v klubu postavěj, když jsem hráč pro NHL. Tak, jako to udělali později třeba v Brně s Martinem Nečasem, jehož dali ke starším klukům, aby si ho vychovali a on jim pomáhal svým elánem. Místo toho jsem hrál třetí lajnu a sledoval své vrstevníky, jak rozhodují zápasy v extralize. Říkal jsem si, co je špatně.

Zašlo to tak daleko, že jsme s agentem měli schůzku na vedení. Trenér tvrdil, že jsem ještě mladej, že se potřebuju vyhrát. Že mladým nevěří a potřebuje to hrát na staré.

Ale já se nechtěl vyhrávat. Já chtěl hrát.

Jednali jsme s extraligovými kluby, byl o mě zájem, ale nakonec z přestupu sešlo. Sezona se vyvinula tak, že se mi opět povedly dvacítky a v Chomutově jsem měl peckové play off. Propracoval jsem se do první lajny a v baráži jsem nahrával na rozhodující postupový gól Martinu Rýglovi v prodloužení proti Slavii. Našel jsem ho před odkrytou brankou.

Právě tehdy, v play off a v baráži, jsem ukázal, že na to mám. S Davidem Kämpfem jsme tým skutečně táhli.

Přesto jsem až do poslední chvíle nevěřil, co mi říkal agent. Ne, dokud přede mě v jedné pražské kavárně nepoložil papír s hlavičkou „NHL contract“.

Pecka. Tak já se tam přece jen podívám!

Jasně, že jsem hned nalistoval částku, která ukazovala můj plat, a přepočítával ji na české koruny. Nikdy jsem nehrál hokej s vidinou astronomických peněz. Když přede mnou ale ležela smlouva, nedalo mi to. Neřešil jsem, že na farmě budu dostávat jen nějakých sedmdesát tisíc dolarů a polovinu spolknou daně. Koukal jsem na obnos, jaký mi bude chodit na účet, když se dostanu do NHL.

Jako devatenáctiletý kluk z kadaňského paneláku jsem viděl číslovku, jakou jsem si do té doby ani neuměl představit.

Můj podpis s Anaheimem byl ohromnou událostí pro celou rodinu. To je asi z předchozích řádek jasné. Představoval i pro mé rodiče první stvrzení toho, že nás s bráchou nasměrovali správně. Nebyli jako mnozí jiní, kteří odjakživa tvrdí, že jejich syn bude hrát NHL. V životě jsem od nich něco podobného neslyšel. I přesto, že jsme byli dobří, nikdy se s námi lacině nechlubili. Nedávali na odiv, co umíme. Taťka nám raději pořád připomínal, co musíme zlepšit.

Jedno, že jsi dal dva góly. Proč jsi nedal tři?

Díky tomuhle přístupu jsem se do té NHL dostal já, a ne ti, kteří to měli mít dávno jasné.

Na kempu mladých hráčů Ducks jsem hned druhý den blbě spadnul a zlomil jsem si palec na ruce. Musel jsem na operaci. Starali se o mě, celé léto jsem bruslil, i když bez hokejky. Stihnul jsem hlavní kemp, po jediném tréninku jsem z něho ale zamířil na farmu.

Ani jsem nebyl překvapený, podvědomě jsem s tím počítal.

Poprvé jsem zakotvil někde mimo Kadaň, mimo panorama prunéřovské elektrárny za kopcem a hned to bylo San Diego kousek od mexických hranic. Tichý oceán jsem měl hned za barákem. Do toho si mě vzali pod křídla starší kluci v týmu a mohl jsem s nimi bydlet. Postarali se o mě. V přípravě se mi navíc dařilo, rychle jsem získal dojem, že tu nebudu navíc.

První zápas sezony rozkoukávačka, ve druhém už jsem byl první hvězdou. Měl jsem 1+1 a k tomu jsem rozhodl nájezdy.

Samozřejmě, že bekhendovou kličkou, jak jinak.

Cítil jsem se parádně. Připadalo mi, jako by do sebe všechno konečně zaklaplo. V polovině třetího utkání jsem ale nahodil puk do třetiny, otáčel jsem se, že jdu střídat…

A pak už si pamatuju jen úryvky.

Ani nevím, jak jsem se dostal do kabiny. Soupeř mě chtěl dohrát, a jak jsem byl v pohybu, trefil mě loktem na hlavu. Čistý knockout. Diagnostikovali mi otřes mozku a nesměl jsem nic. Býval bych šel hned hrát, ale mě i s odstupem několika dní dost bolela hlava. Při sebemenší námaze jsem se zadýchával. Dva týdny jsem zvládnul odpočívat, ale pak na mě sedla depka.

Ty jo, co jsem sem teda přijel dělat? Procházet se po pláži?

Ani jsem si neužíval nádherné prostředí. Naštvaně jsem bloumal sem a tam, nemohl jsem si zapnout televizi ani si číst a každý den jsem usínal s přáním, abych se ráno vzbudil a bylo mi líp. To se ale nedělo. Volal jsem si s našima a s bráchou s čím dál větší intenzitou a vyprávěl jim, jak mizerně se cítím.

V jediném okamžiku se moje situace zase úplně otočila. Chvíli mi připadalo, že NHL není tak daleko, a najednou jsem si zase přehrával myšlenky na to, že jsem draftovaný až v sedmém kole, svoji první sezonu trávím zavřený doma a že i když se uzdravím, stoprocentně mě rovnou pošlou o soutěž níž do East Coast Hockey League a bude konec. Odsud už se třeba nedostanu. Tímhle jsem třeba skončil.

Nemůžu nic. Neumím anglicky. Nikoho tu nemám.

Bylo mi příšerně.

Táta mě i tehdy uklidňoval. Že si holt tuhle sezonu odpočinu a v létě zase natrénuju, o co jsem přišel.

Když se můj stav přece jen zlepšil, v San Diegu mi dali další šanci. Nechali mě zase hrát, chtěli využít toho, co umím. Zase jsem hned druhý zápas po návratu dal gól a na další přihrál. Domů jsem odlétal s pocitem, že mě v klubu mají rádi. Hnalo mě to k tomu, abych makal a další sezonu se ukázal jako lídr. Měl jsem super letní přípravu.

Nato mě zastavily příušnice.

Připadal jsem si nejsilnější v životě a najednou jsem ležel ve svém dětském pokoji izolovaný od ostatních, abych nikoho nenakazil. Do Ameriky jsem se vracel až v půlce října.

Ale chytil jsem se. I bez přípravných zápasů jsem začal hned hrát a pořádně jsem se do toho obul. Po každém tréninku jsem si přidával. Posilovnu, kolo. Pořád něco. Na ledě se mi pak dařilo. Měl jsem výtečné spoluhráče. Je nádhera, když hrajete někde, kde vám věří.

Tou dobou jsem jednou večer doma koukal na film, když mi zazvonil mobil. Volal náš generální manažer.

Teď, v devět večer, když Anaheim zrovna hraje?

Buď je něco hodně špatně, ale není moc co… Že by? Že by mě brali nahoru?

S touhle myšlenkou jsem telefon zvednul.

„Připrav se, jede pro tebe auto. Zítra jsi s prvním týmem. Nevím, jestli hned budeš hrát, ale jdeš k nám,“ slyšel jsem ve sluchátku.

A ty bláho.

Něco jsem vykoktal v odpověď, stopnul jsem film a začal jsem lítat, aniž bych věděl, co to vlastně dělám. Sbalit si věci… Ale jaké? Na jak dlouho? Do jakého počasí? Netušil jsem, co od povolání čekat. Stihnul jsem alespoň zavolat mamce, která tou dobou už byla doma v Česku v práci, kam chodí brzy ráno. Pak jsem hned vytáčel tátovo a bráchovo číslo. Řekli jsme si všichni navzájem krásné věci.

Na hotelu, kam mě řidič odvezl, nikdo nebyl, a i když se mi v hlavě přehrávala spousta scénářů, poručil jsem si, ať jdu spát. Ať jsem ráno plný síly. Na dopoledním tréninku nás potom bylo jen pár, protože se hrálo dva dny po sobě. Nikdo mi pořád nic oficiálně neřekl, ale kluci mě vítali stylem: „Héééj, dneska první zápas, co? To si užiješ.“

A taky že jo. Moje premiéra proběhla hned ten den. Proti Pittsburghu, nejlepšímu týmu ligy. To je přesně ten soupeř, proti němuž chcete začínat svoji kariéru NHL. Fantazie. Při rozbruslení jsem se po očku díval na druhou stranu na Crosbyho a Malkina… Jo, při hře ze střídačky občas taky.

Ty jo, to jsou oni! A já hraju proti nim!

Všechny situace v zápase mi připadaly ohromně hokejové, ještě o hodně dál než na farmě. Sakra, tohle by mě bavilo hrát. Tohle je nádhera, honilo se mi hlavou. Nepřipadalo mi, že na tuhle úroveň nemám. Naopak, vyloženě jsem si užíval, že mám vedle sebe kluky na nejvyšším levelu.

Hned po utkání mě poslali zpátky na farmu, ale já tušil, že jsem se předvedl dobře. A taky že jo, pár dnů nato mě zase povolali a vydržel jsem skoro celou sezonu, až na jejím konci jsem už zase pár zápasů létal sem a tam. Pořád jsem ale byl v takovém nadšení, že mi to ani nevadilo.

Všechno okolo mě svištělo v ohromném tempu a já se najednou ocitnul doma v Kadani s tím, že mám ve vizitce třiapadesát zápasů v NHL a v play off jsem hrál i první lajnu s Ryanem Getzlafem, klukem, co vyhrál Stanley Cup a dvakrát i olympijské hry.

Ono to půjde…

Pojď, jdem hrát. Pojď se sklouznout.

To bylo tátovo. Žádné tlačení na pilu. Žádné popohánění k tomu, abych někde běhal po lese.

Ne, spíš mě vyhecoval. Každé činnosti dokázal dát náboj tak, abych si ji užil. Abych ji dělal s radostí, aniž by mi došlo, že zároveň něco trénuju. To jeho podpora mě a bráchu dostala tam, kde jsme.

I mamka v našem příběhu hraje důležitou roli. Sice když jsme začínali, nechala se slyšet, ať rozhodně nepočítáme, že bude jen dělat řízky a chodit mrznout na zimák. Samozřejmě se ale hned od prvního turnaje zajímala, jestli máme svačinu, vstávala o hodinu dřív, aby nám udělala hromadu toustů, a na tribuně pak bušila do bubnu a málem si vykřičela hlasivky. Pokud mohla, nevynechala jediný náš zápas.

Jsem hokejista NHL. I brácha už se jí přiblížil na dosah. Pro nás je to super odměna, žijeme krásný život. To pravé zadostiučinění ale můžou cítit právě naši rodiče. To oni nám ho zařídili.

Stejní dva lidé, kteří se na mě dívali ze stařičkých ochozů v Kadani, tak dneska sedávají v luxusní aréně v Anaheimu, když se za mnou vyrazí podívat.

Vždycky vím, kde spolu sedí. Při rozbruslení se podívám jejich směrem, občas i cestou na buly. Potkáme se očima. Dělával jsem to už jako malej a často viděl, jak táta kroutí hlavou, že jsem zase udělal něco špatnýho.

Dneska už v jeho pohledu vídám hrdost.

Jana Mensatorová, ČTK/AP/Jae C. Hong, ČTK/AP/DARRYL DYCK a archiv Ondřeje Kašeho

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.