Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Nikdy jsem neskákal do střel, ale v ten okamžik mi to přišlo úplně samozřejmé.
Jaro Janus chytal úžasně, celý tým makal neskutečným způsobem a ve čtvrtfinále juniorského mistrovství světa jsme vedli nad Amerikou. My, odepisovaní chalani ze Slovenska. Ani na zlomek vteřiny jsem nezapochyboval, že bych tentokrát měl lehnout k ledu a zabránit puku, aby prošel na branku.
Ten okamžik hraje v mém příběhu zásadní roli.
I díky němu jsem byl pár minut od medaile na juniorském šampionátu.
A i kvůli němu se ze mě vlastně nikdy nestal hokejista na té nejvyšší úrovni, přestože jsem k tomu měl předpoklady.
I kvůli němu mě za dosavadních třicet let mého života devatenáctkrát operovali.
Vsadím se, že příběh, jako je ten můj, jste ještě neslyšeli. Neznám žádný podobný. Najde se hodně bojovníků, kteří dokázali překonat těžké chvíle, hodně těch, kteří se přes překážky dostali až na vrchol, ale jsem si jistý, že nikdo z nich nešel cestou, jakou já. V žádném jiném osudu se určitě neprolínalo tolik dílčích vítězství a úspěchů, které ale ve finále nevedly k žádnému hmatatelnému výsledku, spíš k uvědomění si, co má smysl.
Ale já vím, vím… I vás taky určitě nejdřív zaujme to, jak vypadám, a ptáte se, co se mi stalo. Zajímá to každého, nemá cenu to zamlouvat.
Jsem popálený a s tím, co se mi přihodilo, jsem v pohodě. Je to součást mého života, i tahle událost ze mě totiž udělala toho, kým jsem. Než vám tedy budu vyprávět o tom, co všechno se může podělat v jedné slušně rozjeté kariéře, povím vám, jak jsem k popáleninám přišel.
Protože tím to vlastně celé začalo.
Zachovali jsme absolutní klid. Já i bratranec. Ačkoliv jsme byli ještě malé děti, udělali jsme přesně to, co jsme v dané situaci měli.
Začal jsem se válet po zemi, on na mě házel mokré piliny, a nakonec jsem skočil do potoka. Sice jsem si rozrazil hlavu, protože voda byla hluboká jen nějakých deset centimetrů, ale to mi v tu chvíli bylo vcelku jedno.
Vždyť já hořel.
Nebylo mi ani deset, trávil jsem říjnové sobotní odpoledne na dědině u babičky. S bratrancem jsme na zahradě zapalovali oheň tak, že on do něho přiléval benzín.
V jeden okamžik plamen plivnul a chytla od něho flaška, z níž se okamžitě stal plamenomet. Bratranec s ním mířil přímo na mě, stáli jsme od sebe na metr. Štěstí, že jsem byl odmalička mrštný, protože jsem si díky reflexu stihl rukou ochránit oči. Měl jsem na sobě triko a svetr, nezůstalo na mně nic.
Bratrancovi se nic nestalo. Nikdy jsme se nebavili o tom, co se přihodilo, protože jsem mu to neměl za zlé. Byl jsem na něj naštvaný jen v jedné jediné chvíli.
Když jsem si dokázal rukou stáhnout spálenou kůži.
Vybavuju si každý detail, zůstal jsem celou dobu při vědomí. Jak babička nastartovala embéčko a hnala ho do Trenčianských Teplic, nejbližšího města s nemocnicí. Jak letěla nadoraz a předjížděla přes plnou čáru nějaký mercedes.
Blbec v něm nás začal předjíždět zpět, s jeho egem zacloumalo, že ho střihla stará bába v embéčku.
Nikdo v tu chvíli netušil, jestli přežiju. Tátovi, který měl tehdy koncem devadesátých let jeden z prvních mobilů, volali s tím, že něco bouchlo a že jsem asi mrtvý. Zrovna byl na stadionu dívat se na bratrův zápas, cestou za námi museli spolu s mámou zažívat hrozné stavy.
V neděli mě převezli do Bratislavy na popáleninové centrum, v pondělí mě operovali a z umělého spánku jsem se probral až v pátek. Celou tu dobu jsem dokázal vnímat jen dokola se opakující sen. Točil jsem se na kolotoči jako Bolek Polívka v Kurvahošigutentag.
Pět dní na labutích neustále dokola, než jsem procitnul a zjistil, že žiju.
Měl jsem tvář a hrudník zabalené do obvazů, ani jsem nevěděl, jak vypadám. Byl jsem už mimo ohrožení života, ale první týden všechno strašlivě bolelo. Samotné popáleniny i místa na zadku a nohou, z nichž mi seškrabávali zdravou kůži, jíž tu nejvíc spálenou nahrazovali.
Představte si, jak vám někdo frézuje kůži od masa…
Poznal jsem něco podobného jako Niki Lauda, jehož příklad mi později pomáhal. Už tehdy, i přesto, že jsem byl teprve dítě, jsem se taky okamžitě naučil dívat se na své problémy z nadhledu. Měl jsem popálených dvacet dva procent těla a na oddělení třeba ležel jeden s pětaosmdesáti procenty, byl jako uhel. Přesto přežil, nikdo netušil jak. Vedle sebe jsem viděl daleko horší případy, lidi, co si sáhli na elektriku, co leželi měsíc v kómatu. Vnímal jsem to a říkal si, že jsem dopadl ještě dobře.
Vždyť mnozí lidi se mají i hůř než já.
Za tři týdny mě pustili domů a za měsíc a půl už jsem zase stál na ledě.
Stihl jsem už vánoční turnaj, na němž jsem získal ocenění pro nejlepšího hráče. Nedokážu říct, jestli jsem skutečně nejlepší byl, ale dali mi to.
Vůbec jsem neuvažoval, že bych se k hokeji už nevrátil. Režim, jaký jsem kvůli popáleninám najel, odnesl fotbal, který jsem do té doby taky hrával, ale hokeje jsem se nehodlal vzdát. A nebyl ani důvod.
Zimák Ružinova, kde jsem vyrůstal, a popáleninové centrum stojí v Bratislavě přímo vedle sebe. Skrývá se v tom určitá symbolika, protože s trochou nadsázky se dá říct, že zbytek dětství jsem strávil jen v jedné nebo druhé budově.
Moje problémy ale neskončily tak rychle, jak jsem zase obul brusle. Kůže, kterou mi původně seškrabávali, totiž byla mrtvá, nedokázala růst. Postupně by se mi tedy zavíralo levé oko a zatuhnul by mi krk. Nikdo na Slovensku tenhle problém nedokázal operačně vyřešit, tak jsem se dostal do Brna k panu docentovi Veselému.
Tři roky jsem pak od podzimu do jara hrál hokej a přes léto ležel u něho, aby mi udělali rekonstrukci poraněného místa.
Začalo to tím, že mi do zad nasadili dva expandery, něco jako silikonová prsa. Ty mi co dva týdny nafukovali víc a víc, aby se mi na zádech roztáhla a vyrostla nová kůže. Vypadalo to, jako bych pod ní nosil podivný batoh.
První rok ale expandery chytily infekci. Musely pryč.
Druhý rok mi praskly. Zase pryč.
Léto co léto jsem tak podstupoval další operace a můj stav zůstával stejný. Všechno samozřejmě stálo hodně peněz, protože pojišťovna tohle v plném rozsahu nehradila, navíc v zahraničí. Naši by se dneska určitě měli líp, nebýt nákladů na moje léčení.
Až ve třinácti, třetí léto od popálení, se operace povedla. Trvala třináct hodin a vím, že doktoři zachránili, co se dalo.
Celou dobu, kdy se střídaly tyto komplikace, pro mě byl hokej tím jediným, co se neměnilo. Hokej mě držel. Věděl jsem, že léto budu muset přetrpět po nemocnicích, ale jak to skončí, zase budu moct hrát. Dokonce i škola šla tou dobou trochu stranou, nechodil jsem do ní pravidelně. Často jsem zůstával doma a učitelky mě navštěvovaly.
Ve škole jsem si nepřipadal dobře. Už když jsem se do ní poprvé vrátil, svolali všechny do auly, kde ředitel vysvětlil, že jsem popálený a že si ze mě nikdo nemá dělat srandu, ale k čemu myslíte, že to vedlo? Slýchal jsem, jak mám dvě tváře, ukazovali si na mě, měli zlé narážky. Posmívali se mi. Aspoň že o tři roky výš, do osmé třídy, chodil Ivan Dornič, taky hokejista. Jednou zaregistroval, jak se mi dva šesťáci posmívají, a chytil je.
Pak už se nesmáli.
Na hokeji to bylo jiné, tam si ke mně nikdo nic nedovolil, kluci mě dál brali. Určitě pomohlo, že jsem odjakživa patřil k nejlepším v ročníku, takže jsem měl respekt, ale stála za tím i celková nátura spoluhráčů, s nimiž jsme se znali, byla jiná. Nedovolili si ke mně nic, byli jsme kamarádi.
Od spoluhráče jsem nikdy, za celý život, neslyšel nic zlého. V dospělosti pak přece jen přišlo pár narážek od protihráčů, to ano. A přiznávám, jak se mnou jiné nadávky nic nedělaly, tohle mě rozhodit dokázalo. Když měl někdo hloupé poznámky na téma mých popálenin, přepnulo mi a chtěl jsem mu to nandat. Dohrát ho tvrdě, naložit mu. Jedince, kteří měli potřebu do mě takhle rýt, ale spočítám na prstech jedné ruky a vím, že to byli lidsky tupci.
Popáleninu jsem přitom jinak postupně bral nejen jako svoji přirozenou součást, ale i jako výhodu. Jako něco, díky čemuž si mě okolí snáz zapamatuje. Pomohla mi třeba i filtrovat trenéry. V dospělosti platilo, že s tím, který se mě ptal, co se mi přihodilo, jsme k sobě měli blíž a hrálo se mi pod ním dobře. Už nemocnice, kde mi operovali expandery, mě taky naučila udělat si sám ze sebe srandu. Ono když vidíte chlapy, které přiveze sanitka bez prstů, jak si z toho utahují, ukáže vám to, jak se dají věci brát s nadhledem. Takže jsem pak jako centr vždycky levým křídlům říkával, že mi musejí odpustit, jestli jim pokaždé nenahraju. Že holt bekhend hraju trochu naslepo.
Je pravda, že jsem hlavu nemohl doleva stoprocentně zvednout nahoru, jen tak nějak šikmo. Snáz se mi proto opravdu hrály puky doprava.
Vím, že moje vizáž vždycky bude budit pozornost, že si na mě budou děti ukazovat, ale už si ani neumím představit, že by to bylo jinak. Nevšímám si pohledů okolí. I v tom člověku pomůže sportovní výchova. Sport vás totiž naučí bojovat. Vždyť každý návrat do obrany je tak trochu boj a přemáhání sebe sama. Každý jeden bekčeking je souboj s vlastní vůlí, jakých běžní lidé v životě moc nezažijí. Díky tomu jsme my sportovci odolnější.
A že já musel odolnost ještě několikrát prokázat.
Moje potíže totiž popálením zdaleka neskončily. Hned další rok poté, co se konečně povedla operace, mi totiž selhal močovod, asi to byla reakce na to, co všechno moje tělo zkusilo. Špatně se mi chodilo na záchod, a když jsem jednou při hodině matematiky dostal záchvat, odvezla mě sanitka jen tak tak, než by mi v ledvině nahromaděná moč praskla. Jel jsem rovnou na sál na operaci. Znamenalo to další dva měsíce, kdy jsem nemohl fyzicky dělat vůbec nic.
Až od patnácti jsem konečně zase začal fungovat jako normální vrstevníci. Lidi si zvykli na to, jak vypadám, a já mohl trénovat celý rok naplno s ostatními. Díky tomu jsem získal sílu, přestoupil jsem do Slovanu, vyhrál bodování dorostenecké extraligy a říkal si, že by to celé mohl být nakonec příběh s dobrým koncem.
Do Švédska jsem vyloženě chtěl. Mohl jsem i do Kanady do juniorské WHL, ale já řekl, ať mě ani nedraftují, že mám v hlavě jen Švédsko.
Kdo ví, jak by se moje kariéra vyvíjela, zvolit tehdy zámoří. Jsem vysoký, uměl jsem anglicky, třeba by mi to tam sedělo. Naučil jsem se sice nezaobírat tím, co by bylo kdyby, v jiných ohledech včetně popáleniny jsem sám se sebou srovnaný, s tímhle ale ne. Když se ohlédnu, vidím, že tohle jedno rozhodnutí mohlo všechno změnit minimálně z hokejového pohledu. Tehdy jsem cítil, že do Kanady nechci, ovšem s dnešním vědomím bych se rozhodl jinak.
Do juniorky Malmö jsem zamířil v roce před draftem rovnou ze slovenského dorostu a byla to změna jako hrom. Švédové už tehdy jeli svůj současný systém výchovy – hokej, škola, spánek, jídlo. Do toho já dorazil s naší klasickou československou pohodou, vysmátý a zvyklý, že se nemusím o nic starat, že to tak nějak všechno přijde samo.
Přijel jsem jednoho letního dne večer a hned druhý den nás čekal turnaj, dopolední zápas. Dali mě do první lajny se staršíma klukama, ve třetí pětce tehdy hráli Nyquist a Pääjaärvi, co jsou dneska v NHL. Byl to ohromně našlapaný tým.
Povedly se mi dvě asistence a připadalo mi, že to tady ani nebude tak těžké… Následoval lehký oběd, po němž jsem měl dál hlad, tak jsem místo na hotel pokračoval na jakýsi majáles, co se odehrával kousek od stadionu. Dojedl jsem se pořádnou porcí koblížků.
Nacpaný, utahaný a ještě možná s mastnýma rukama jsem se pak docela divil, když jsem se zpátky na pokoji ptal kluků, proč taky nejdou ven a kam se to oblékají.
Nenapadlo mě, že na programu může ten samý den být ještě další zápas. Švédsky jsem si to ani neuměl v rozpisu přečíst. Můj výkon podle toho taky vypadal. Nemohl jsem se hnout, byl jsem úplně mimo.
Druhý den mě trenér přeřadil do horší lajny s tím, že jsem se mu zatím líbil a chce si mě jen vyzkoušet s někým jiným. Fajn. Nevěřil jsem mu, ale co, tak i tady přece můžu ukázat, co umím.
A pak mi v tom zápase při jedné srážce vyndali rameno.
Švédové už holt v té době zvedali váhy, v dorosteneckém věku tam do fyzičky pořádně kopnou. Já měl co dělat, abych uzvedl sebe.
Byl jsem na šest týdnů mimo, načež mě poslali domů. Že prý to klidně můžu zkusit zase příští rok.
Tou dobou jsem ještě figuroval docela vysoko v evropských žebříčcích skautů před draftem NHL. Nejvýš jsem byl třiadvacátý v Evropě, což by stačilo na čtvrté kolo draftu. Nepovedly se mi ale osmnáctky a s draftem to nedopadlo. Přesto si pro mě následující rok a půl nachystal to nejhezčí, co jsem s hokejem zažil.
Nejdřív titul.
Áčko Slovanu mi připadalo nedosažitelné, hráli tam borci, na které jsem se díval jako malý v televizi. Proto i když jsem s nimi trénoval a občas dostal pár střídání, nečekal jsem, že bych se mohl v týmu chytit. Ne v té době.
Na jaře mi bylo čerstvých devatenáct, zrovna jsem měl svoji první babu a trávil s ní večer, kdy jsme něco popili a moc toho nenaspali. Do toho jsem měl z play off juniorské ligy operovaný tenisový loket, ještě ne úplně zahojený.
Najednou telefon od trenéra Zdeno Cígera, že večer hraju finále proti Košicím. Jsou zranění centři a je potřeba, abych naskočil.
Neměl jsem od doktora zelenou, ten den bych ještě i něco nadýchal a byl jsem hlavou jinde, ale copak jsem mohl v devatenácti odmítnout takovou možnost? Naskočil jsem do toho a jako slepé kuře, co našlo zrno, jsem přišel ke zlaté medaili. Zároveň jsem zjistil, že se ani mezi špičkovými hokejisty neztratím. Hrál jsem sice vždycky jen pár minut, ale pozornost jsem si získal. Vedle Milana Kytnára jsem byl rázem braný jako první centr svého ročníku.
Od další sezony jsem dřel jako kůň, protože se mi ohromně zalíbilo, co hokej může přinášet. Krásné pocity, peníze, určitou pozornost lidí, snad i slávu. Během těch pár dnů na jaře 2008 jsem si naplno uvědomil, co to vlastně znamená, živit se hokejem. Ačkoliv mě do té doby bavil, teprve odteď jsem měl jasno, že chci být hokejista.
Wow, tohle je ten svět, do kterého chci patřit, a když na to zřejmě mám, byl bych blázen, abych toho nevyužil.
V prosinci tohle mé nastavení vyvrcholilo na dvacítkách v Kanadě.
Neměli jsme tak talentovaný tým, byli jsme spíš obranáři, ale všechno dobří chalani. Správní, odhodlaní hráči, z nichž spousta tvoří základ současné slovenské reprezentace. Tatar, Pánik, Ďaloga… a v bráně špičkový Janus. A já byl první centr.
Na začátku turnaje jsem proti Lotyšům dal dva góly, vyhlásili mě hráčem zápasu a na závěr skupiny jsme dokázali přes Finy přejít do čtvrtfinále, kde čekala Amerika.
V aréně v Ottawě bylo dvacet tisíc diváků, kteří přáli nám, a my fantasticky bojovali. Za stavu 2:1 pro nás, kdy nás Amíci točili v pásmu, se puk dostal na modrou k Ianu Coleovi, co má dneska dva Stanley Cupy s Pittsburghem. Udělal pár kroků dopředu, napřáhnul a já proti němu vystartoval a padl jsem do střely. To je ten okamžik, který jsem zmiňoval na začátku.
Puk mě trefil čistě na koleno.
Byla to taková rána, že se odrazil až na druhou stranu hřiště. Cole za ním spěchal, a protože my všichni střídali, chtěl rychle rozehrát. Jenže trefil rozhodčího a dojíždějící Jožo Molnár se najednou ocitl v šanci. 3:1. Ten zápas jsme už nepustili a senzačně jsme postoupili. Poslali jsme domů tým s hráči jako van Riemsdyk, Shattenkirk nebo McDonagh.
Já sice chodil o jedné noze, ale sakra, o semifinále mistrovství světa jsem přece nemohl přijít.
Nedělal jsem nic, netrénoval, jen mi prali do kolena injekce, abych mohl hrát. Doktor si dělal srandu, že vzít mě na dopingovku, tak ho zavřou, protože do mě cpal všechno možné. Ale ne, prošel jsem a byl spolu s ostatními třináct minut od medaile, když jsme ještě ve třetí třetině semifinále se Švédy vedli o gól. I tak bylo konečné čtvrté místo úspěch, jemuž se jiný slovenský tým deset let před námi ani nepřiblížil.
Chalani začali po návratu okamžitě pracovat na svých kariérách, snažili se maximálně využít pozici, jakou si na turnaji vybudovali.
Já pokračoval rovnou do nemocnice na operaci s kolenem.
Otevřeli mi ho, a prý že to je jen meniskus. Že za dva týdny budu dobrý. Sice mě to dál bolelo, jenže doktorovi, co mě operoval, zrovna našli rakovinu a já ho nechtěl otravovat. Další dva měsíce jsem tak nohu jen nosil, nemohl jsem na ni došlápnout a do konce sezony jsem už nehrál. Na letní přípravu se Slovanem jsem dorazil s tím, že to bude dobré, jen nemám běhat, což ale trenér Stavjaňa nerespektoval a hnal mě s ostatními.
Po týdnu jsem zase nemohl ani chodit.
Dostal jsem se do Olomouce k doktoru Holibkovi, o němž je známé, že je machr na klouby. Z čekárny, kde jsem zase jednou viděl daleko horší případy, shrbené babičky a jinak různě dobité lidi, mě pan Holibka vyvolal a moje první setkání s ním probíhalo tak, že jsem se zděsil. S telefonem u ucha na mě mávnul, že nazdar nazdar. Ani si neprolistoval moje lékařské zprávy, co jsem donesl, a pořád ještě na telefonu mi jednou rukou píchal injekci a ještě u toho stihl chválit sestřičku, jak dobře dneska vypadá.
„Tomuhle že mám svěřit svoji kariéru?“ blesklo mi hlavou. „Jsem sebevrah.“
Ale kdepak. Pan doktor Holibka byl ze všech nejlepší. To on mi jako jediný dokázal pomoct, nedám na něj dopustit.
Jen jsem asi léčbu napoprvé dost uspěchal. Měl jsem totiž v hlavě, že musím být ready na začátek sezony. Neuvědomoval jsem si, že si můžu s kolenem zkomplikovat situaci v podstatě na doživotí, chtěl jsem už co nejdřív hrát. Zbýval mi rok smlouvy a bral jsem, že potřebuju co nejdřív na led. Po dvou trénincích jsem tak šel rovnou do posledního přípraváku na Spartě.
Sezonu jsem začal, hrál jsem, ale každé ráno jsem se budil s ukrutnou bolestí.
Za všechno mohly potíže s chrupavkou, která to tehdy při Coleově střele schytala, a po sezoně jsem tak musel na další operaci, bohužel na Slovensku. Doktora, který mě operoval, radši jmenovat nebudu, protože když jsem si týden po operaci koupil odbornou knížku o kolenní chrupavce, dočetl jsem se něco dost znepokojivého. Operoval mě podle staré metody, která se používala jen u lidí nad čtyřicet let, kteří špatně regenerují.
A hlavně, kteří už nemají v plánu nikdy sportovat.
Čtvrt roku jsem pajdal o berlích, můj stav se nelepšil, tak jsem skončil zase u pana doktora Holibky, který zvolil jediné možné řešení, v koleni mi udělal mozaikovou plastiku. Přesně dva roky od chvíle, kdy jsem padl do střely a pomohl tak týmu do semifinále juniorského šampionátu, jsem se konečně začal dávat do kupy.
Tahle sezona byla odepsaná a ještě mě měla čekat dlouhá rehabilitace.
Dostal jsem se do Kováčové, kde je největší slovenské rehabilitační centrum. Posílají tam nejtěžší případy jako zlomené páteře. Já se svými starostmi, ač jsem původně necítil nohu od kolene dolů, jsem tam byl v podstatě ten nejméně poznamenaný. Zase jsem viděl, že se jiní mají i daleko hůř než já.
A ještě jsem si tam našel přítelkyni, Veroniku, která po autonehodě právě vstala z vozíku a obula přezutí, jak se tam říkalo, tedy začala chodit o berlích jako já. I když už nejsme spolu, budu jí navždy vděčný, že mi pomohla dát se dohromady.
Navíc mě spousta lidí jako hokejistu znala, náš úspěch na dvacítkách měl přece jen velký ohlas a asi i díky otci, kapitánovi mistrů světa z pětaosmdesátého a dlouholeté opoře Slovanu, si mě snáz zapamatovali. Dodávali mi energii tím, jak mi přáli, abych se zase vrátil na led. Jeden tamní lékař potom při vyšetření smekl před panem doktorem Holibkou, že prý ještě nikdy neviděl nikoho, kdo by měl mozaikovou plastiku udělanou tak dobře, aby vůbec mohl sportovat.
Když už jsem po měsíci odhodil berle, nechal jsem si dovézt hokejky a na plácku v areálu aspoň na vozíčkáře zkoušel kličky. Byli úžasní. Poznal jsem, jak skvělí lidi plní života to jsou.
Bral jsem to jako lehký trénink, protože jsem pořád věřil, že všechno dopadne, jak chci. Pořád jsem sám sebe vnímal jako hokejistu.
Další rok, který jsem následně vynechal, jsem aspoň věnoval studiu geografie, která mě odmalička zajímala. Jako kluk jsem míval na záchodě atlas světa a znal tak všechna hlavní města a státy. Na přijímačkách jsem skončil třetí ze sto padesáti uchazečů, z čehož měli kamarádi později vždycky srandu.
Prý jsem všechno věděl, protože jsem prosral dětství.
Když jsem se konečně zase vrátil na led, noha mě pořád bolela. Bylo mi jasné, že NHL jako cíl, k němuž jsem dřív směřoval, je pryč. Tak jsem si řekl, že budu pracovat aspoň na tom, abych se dostal zpět do Slovanu, hrajícího už KHL.
Tátu si na ledě už nepamatuju, končil ve Finsku, když jsem byl ještě malý. Ale jeho tvrdá sportovní výchova se nelišila od jiných bývalých hráčů. Byl přísný, rázný a zažil toho na nejvyšší úrovni tolik, že jsem mu nemohl oponovat. Hokeji fakt rozuměl. Lidi si můžou myslet, že jsem to díky jeho jménu měl v mládí lehčí, ale podle mě je to blbost. Člověk si může říkat, co chce, ale když stoupnete na led, stejně se ukáže, co jste zač. Vím, že jsem si to vždycky uhrál sám svými schopnostmi, ne tím, jak se jmenuju. A díky tátově přístupu jsem se naučil i zakousnout se ještě víc, když mi něco nevyjde.
Jako při mých prvních dvacítkách, kam jsem neodjel, protože mě na Štědrý den vytáhli před odjezdem na šampionát do Liberce z autobusu. Trenéři se totiž na poslední chvíli rozhodli nakonec zapsat i beka Juraje Mikúše, kdyby se stihl dát do kupy po zranění a na mě nezbylo na soupisce místo.
Byl jsem z toho na nervy, ale než se sesypat, dával jsem si před večeří brzdy na rybníku za barákem.
Myslel jsem si, že se vyhrabu ze všeho, že svojí cílevědomou prací dokážu překonat i dvouletou pauzu bez hokeje. Začal jsem v Trenčíně, bylo to zajímavé, díky výluce NHL s námi trénovali Hossa s Gáboríkem, které jsem měl jednou v tréninkovém zápase na křídlech. Oba byli během výluky zranění, takže dostávali peníze z NHL. Richard Lintner tak o nás říkal, že jsme aktuálně nejlépe vydělávající lajna na světě. Že prý máme dohromady patnáct milionů a deset tisíc dolarů na sezonu.
Asi nemusím vysvětlovat, kdo měl těch deset táců. Ve skutečnosti to bylo ještě méně.
I po dvou letech bez hokeje se mi tehdy začalo dařit, jenže po pár zápasech jsem se zase zranil. Bum a zápěstí v prdeli. Po třech týdnech rekonvalescence jsem si ho pak doma při otevírání silně zavřené marmelády definitivně dodrbal.
Od té doby si dávám při sportu bandáž na ruku a už i já jsem si tehdy řekl, že mi tělo něco naznačuje. Ale i z tohohle jsem se dostal a v létě jsem zkusil Vítkovice. Dřel sem celé léto a dva týdny před ledem jsem si při charitativním fotbálku udělal silný výron. Šel sem tam bez tréninku a první týden, kdy vás kotníky bolí z bruslí i bez výronu, jsem prožíval muka. I když to nebylo nakonec tak špatné, zkouška dopadla neúspěšně. Bylo těžké se tehdy prosadit s pravidly o počtu cizinců a mladých, kteří museli hrát. Najednou už mi taky bylo čtyřiadvacet a nepatřil jsem k těm úplně nejmladším. Začal jsem si uvědomovat, že mi hokejový vývoj přece jen utíká.
Není to sranda. Do dvaceti vám v hokeji každý pomáhá, jste bráni jako naděje, ale čím jste starší, tím spíš se s vámi nikdo nepáře. A vy už si najednou sami uvědomíte, že místo mravenčení a toho krásně naivního natěšení spíš koukáte, kdo vám kde kolik zaplatí.
Pokračoval jsem na Slovensku, ale začal jsem si uvědomovat, že tohle k ničemu nevede. Naše liga je finančně nezajímavá a v určitém věku v ní nemáte šanci pořádného progresu. Tak to prostě je.
Vždyť já místo toho, abych k něčemu sportovně směřoval, jsem se víc hádal o peníze. Všude, kde jsem hrál, byly nějaké problémy. Vyvrcholilo to v Popradě, kde jsme sepsali dopis primátorovi, ať řeší naši situaci, když je prezident klubu. My v půlce prosince dostali srpnovou výplatu, od té doby nám poslali každému čtyři sta euro. Nechápal jsem, jak je to možné, přičemž místní chalani mi odpověděli, že to tam je normální.
Mně to normální nepřišlo. Spolu s bratry Rapáčovými, kteří mají povahu jako já, tedy že si nenechají skákat po hlavě, jsme se pustili do vzdoru a situace dospěla do ultimáta, že pokud nám vedení nepošle alespoň část peněz, bude celý tým stávkovat.
Čtyři hodiny před zápasem v Trenčíně nám ukázali výpis z účtu, že peníze odešly, a my tedy šli do utkání. Soupeři už ani nečekali, že se bude hrát.
Vyhráli jsme 4:0 a jeli jsme domů, zvenčí naše počínání asi vypadalo jako pěkná taktika.
Každý klub, kde jsem na Slovensku hrál, měl finanční problémy. Každý. I ten Trenčín, kam jednou vletěli exekutoři a chtěli zabavit rolbu. Aby se vyhnuli největší ostudě a mohlo se vůbec hrát, musel ji manažer koupit za své. Pak se smál, že nesmí doma říct ženě, jaké že auto si to pořídil.
Tehdy jsem bral šest set padesát euro v hrubém. To je nějakých šestnáct tisíc korun. A ani tyhle peníze nechodily. Ještě že jsem se na internetu přihlásil do pokerového turnaje a zarobil v něm dva a půl tisíce eur, protože jinak nevím, jak bych se uživil. Stačilo, že mi naši pomáhali finančně v letech, kdy jsem hrát nemohl, ještě abych po nich něco chtěl i teď, kdy jsem byl papírově profesionál se vším všudy. Jenže skutečnost byla taková, že pokerem jsem si ten rok vydělal víc než na ledě.
A to jsem si pořád namlouval, že jsem hokejista.
Došlo mi aspoň, že než se snažit prorazit takhle a donekonečna se trápit, dohadovat se o peníze a hrát zraněný s vidinou vzdalujícího se cíle, bude lepší odejít do horší ligy, kde aspoň bude člověk za hvězdu.
Vymýšlel jsem Kazachstán, Polsko a nakonec skončil v Rumunsku.
Je sranda, že až tam jsem si hokejem konečně něco vydělal. V osmnácti jsem ve Slovanu bral při své první smlouvě hezké peníze, ale až v Rumunsku a později ve druhé francouzské lize jsem dostal plat, z něhož se dalo i něco ušetřit. Jenže ve Francii jsem si zřejmě ukončil kariéru. Na golfovém hřišti... Skřípnul jsem si nerv v noze a nikdo netuší, co se mnou je. Po všech magnetických rezonancích, návštěvách doktorů a léčitelích dodnes pořád nevím, v čem je problém. Podle výsledků jsem zdravý, ale ve skutečnosti nedokážu levou nohu zvednout víc než na zhruba osmdesát procent. Protože je to ta, na níž mám to operované koleno, říkám si, že mi moje tělo definitivně ukázalo, že už to nemám pokoušet.
Vím, možná jsem k tomuhle poznání měl dospět sám už před lety a na hokej se vykašlat, jenže já bych bez něho neměl motivaci překonávat všechny problémy.
Ano, každému na Slovensku dneska řeknu, že jak ve dvaceti nehraje na nejvyšší úrovni nebo k ní aspoň nesměřuje, ať se na to vybodne. Nemá smysl marnit čas něčím, co je v podstatě jen sportovním přežíváním. Proč? To je lepší hrát už jen pro radost a začít co nejdřív fungovat v opravdovém zaměstnání, udělat si školu. Třeba Česko je hokejově i finančně ještě fajn, ale hrát u nás osm měsíců v roce za dva tisíce eur a doufat, že vám je přece jen pošlou? Kam to vede?
Jenže na druhou stranu – chápu, že hokej je droga, které se nejde jen tak vzdát. To jsem sám poznal.
Stačil mi jediný přípravný zápas před dvacítkami v Kanadě, kdy jsme přišli do kabiny nachystané podle standardů NHL, abych věděl, že v tomhle prostředí chci žít. Získal jsem vědomí, že zvládnu hrát s nejlepšími na světě, že mám na to, abych se na téhle úrovni ukázal. Plná hala a já jsem na otvíracím buly s Tavaresem. Do toho oslavy titulu, kamarádi z týmu, sranda… Ne, jak tohle člověk jednou okusí, nechce se mu z toho dobrovolně pryč. Jenže zpětně vidím, že to byl taky jediný rok mého hokejového života, kdy všechno bylo, jak mělo být.
Tehdy jsem měl reálnou šanci něco v hokeji dokázat, hrál jsem dobře, byl jsem nadupaný.
Jiná taková šance už nepřišla.
Můžu si říct, že když jsem byl zdravý, mohl jsem vždycky hrát ještě líp. Ale když jsem byl zraněný, vím, že to líp nešlo. Nesčetněkrát jsem šel přes bolest jen proto, že jsem se odmítal vzdát svého snu být světovým hokejistou. Kluci jako Janus, Tatar nebo Pánik to vědí. Vědí, že nejsem jen řadový nešika, co se plácal ve slovenské lize a pak někam zmizel. Znají mě, znají můj příběh a vědí, že jsem v jednu dobu byl téměř na jejich úrovni. Vědí, že ta zablokovaná střela, z níž jsme dali gól a porazili Ameriku, jim pomohla v jejich kariéře. Možná i proto mě pořád přes léto berou mezi sebe a chovají se ke mně, jako bych byl dál jedním z nich.
Ale já na rozdíl od nich už nikdy nezažil ten našlapaný stadion a hukot tribun jako tehdy v Kanadě.
Ano, play off slovenské ligy bylo taky fajn, taky přišlo pět tisíc lidí, ale stejně jsme jezdili tím stejným starým autobusem na ty stejné staré stadiony po Slovensku. Nebyl to ten svět, do něhož jsem na chvilku nakouknul, ale který se mi po dalších deset let už jen vzdaloval.
Přesto, nebo spíš právě proto, jsem si uvědomil, co si nikdy nepovím: Že je konec.
Nikdy.
Už jen z toho důvodu, že potřebuju motivaci. I když už to třeba nebude v pozici hráče, stejně chci být součástí té největší hokejové show, zažívat ten pravý adrenalin a měřit se s těmi nejlepšími. K tomu chci dál směřovat. Poznal jsem, jak to tam nahoře vypadá, a o to těžší pro mě je, srovnat se s tím, že to bylo jednou jedinkrát.
Ale zároveň vím, že lidi se mají i hůř.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází