Kluk z Flory

Tomáš Satoranský

Kluk z Flory

Argentina versus Česko. Drama jako hrom do samého konce. Časomíra ukrajuje setiny závěrečných vteřin hry. Našlapané tribuny hučí napětím.

Prohráváme o dva body.

Poslední akce, poslední přihrávka, čas na poslední střelu. Balon se dostává nahoru na trojku k… K Tomáši Satoranskému. Komentátor skoro křičí. Teď. Saty, teď! Zkus to!

Moje ruce v tu chvíli švihnou nad hlavu v milionkrát opakovaném pohybu. Míč je opouští a obloukem si proráží cestu vzduchem. Klesá k obroučce.

0:00:01… 0:00:00.

Ťukne do ní jen lehce, spíš se jen tak otře. Síťka se ani moc nezavlní. Za zvuku sirény ohlašující konec zápasu jí balon proplouvá, čistá střela za tři body. Jo! Je to tam. Lidi šílí a já se rozplývám. Protože já, JÁ, jsem tenhle úžasný zápas rozhodnul.

Vy jste o něm přitom nikdy neslyšeli. Odehrával se jen v mé hlavě.

Místo oslav tak běžím pro míč poskakující po asfaltu pod košem ve školním areálu na pražských Vinohradech, na Floře, kousek od našeho baráku. Hned mě čeká další pokus. Další akce. Další klíčový okamžik, jehož budu ústřední postavou.

Tentokrát to bude za nároďák proti Rusku? Nebo Španělsku? Nebo někde v NBA, třeba ve finále za Lakers? Vždycky na něco přijdu. Můžu si zahrát s kýmkoliv a proti komukoliv. Vytvořím si scénář tak, aby spousta důležitých momentů a rozhodující střela připadly mně. Sám si ho v duchu okomentuju, všechny spoluhráče, protihráče i kulisy si moje mysl vždycky pečlivě vymodeluje. Přitom teď jsem tu sám. Tak jako mnohokrát. Sledovat mě zpovzdálí, viděli byste jen mladého vytáhlého kluka, který buší míčem o zem a zas a znova ho ze všech možných pozic posílá na koš. Zblízka, zdálky, po dvojtaktu. Odrazem o desku. Jak mu to jen centimetry dovolí, zkouší i náznaky smečování.

Trávil jsem na tomhle místě jako dítě spoustu času. Někdy jsme se sešli s kamarády z okolí, taky baskeťáky, a stříleli jsme si společně nebo hráli proti sobě, nejčastěji jsem tu ale po škole i po tréninku stával sám. Nic jiného mě tolik nebavilo. Hrávali jsme i fotbal nebo volejbal, samozřejmě jsem měl doma i hokejku, ale jak jen jsem mohl, vytáhl jsem basketbalový balon.

Koncem devadesátých let ještě v Praze nebylo tolik míst, kam by si člověk mohl jít zaházet nebo zahrát. Náš školní areál uprostřed činžáků pro mě byl vyloženě dar. Navíc jsem měl vlastní koš i na stodole u babičky v Davli. Celou jsem ji omlátil.

Tu stodolu.

A taky sloup, o který jsem si přihrával. Babička mi dělávala různá cvičení, takovou abecedu. Musel jsem driblovat s balonem a plnit určité úkoly, než jsem mohl vystřelit.

Basketbal byl pro mě od malička samozřejmou součástí života. Pohybové nadání a hyperaktivitu jsem asi dostal do vínku a vždycky mi byly bližší týmové sporty, hry. Ačkoliv celá rodina se věnovala volejbalu, sotva jsem začal chodit na základku, děda objevil, že se ve škole otevřel basketbalový kroužek, a to že by bylo akorát pro mě. Tak jsem se trhnul. Od samého počátku mě zařadili ke starším, protože mi to s balonem jednoduše šlo. Jakmile jsem poprvé v nafukovací hale na Vinohradech, kde se nedalo dýchat, zkusil hodit na malý koš, ohromně mě to chytlo. Čím víc jsem rostl a učil se základy basketu, tím byl pocit vášně intenzivnější. Ohromně se mi líbilo už jen to, že hraju výběrový sport. Takový, který nemůže dělat každý. Driblovat a trefit se z pohybu do obroučky přece bez tréninku nedokáže jen tak někdo, kdežto kopnout do míče při fotbale tak složité není.

Nebo florbal… Jak já nesnášel florbal na tělocviku!

Florbalisti, neberte to špatně, ale mně připadalo, že běhat a plácat do balonku nebo praštit hokejkou protihráče je tak snadné, až mě to vytáčelo. To když jsme hráli basket, hned bylo poznat, že málokdo ovládá, co já.

Můj dětský pokojík vypadal přesně tak, jak si představujete. Všude plakáty basketbalistů, hlavně těch z NBA. Dostal jsem obrovského zarámovaného Kevina Garnetta, měl jsem na zdi i dunkujícího Dwighta Howarda a samozřejmě Michaela Jordana. K tomu vzhlíželi všichni, nebyl jsem výjimka. Sám o sobě byl Michael světovou ikonou sportu, znali ho i lidé, kteří v životě neslyšeli o NBA, a já ho miloval ještě víc. Už jen díky Space Jamu. Jestli jste vyrůstali ve stejné době jako já, nemusím vám říkat nic víc. Tenhle film s animovanými postavičkami Looney Tunes v čele s Bugsem Bunnym a právě Michaelem byl geniální. NBA úžasně zpropagoval.

K tomu jsem viděl neporazitelný americký dream team na olympiádě v Sydney 2000. Hned jsem věděl, že takový basketbal chci jednou hrát taky.

NBA jako takovou jsem jinak tolik nesledoval. Nebylo totiž kde. Možná nějaké přenosy dávali v noci na tehdejší Galaxii Sport, ale jako školák jsem se na ně nemohl dívat. Jediná šance byla o víkendech, kdy se v Americe hrály odpolední zápasy, což u nás znamenalo začátek třeba v devět večer. Komentovával je Petr Janouch, bývalý basketbalista, který k tomu občas řekl něco o muzice, něco o hercích, a mě vedle samotné hry bavilo poslouchat i jeho postřehy. O víkendu ještě dávali NBA Action, magazín o událostech posledního týdne, v němž mě pokaždé ohromila rubrika top deseti akcí.

Televizní program jsem měl vždycky pečlivě dopředu prostudovaný, aby mi neunikl jediný zápas. Vyloženě jsem se na něho celý týden těšil. Jak začínal, zapnul jsem velkou televizi v obýváku a čekal, co na to naši. Často se totiž sami chtěli dívat na něco jiného. Kvůli tomu mi zapojili starou nepoužívanou telku do kuchyně. Táta vymyslel, jak natáhnout kabely od antény, a umístil ji na lednici, kde bylo jediné volné místo. Zapínal jsem ji jenom já. Jenom kvůli NBA. V kuchyni jsme akorát neměli žádnou židli, takže většinu utkání jsem sledoval vestoje. Třeba jsem u toho alespoň vyndával nádobí z myčky, což byla jedna z mých domácích povinností, ale to mi nevadilo.

V NBA jsou totiž dlouhé timeouty. Akorát na pár talířů a hrnečků.

Upřímně, tehdy jsem ani tolik nevnímal Jirku Welsche, který jako jediný Čech v soutěži hrál. Nebylo, jak ho sledovat, možná až když končil v Milwaukee, jsem o něm trochu slyšel. Internet jsme totiž doma dlouho neměli. Jak ho pak naši pořídili, obklopoval mě basketbal čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Bez přehánění. Každý den jsem vstával s tím, že jsem okamžitě po probuzení zapínal počítač, klasické stolní PC, a sotva se s chroupáním spustily Windows, už jsem mačkal ikonu prohlížeče. Ťukal jsem adresu NBA, abych si prohlédnul highlighty z poslední noci, podíval se na statistiky a zjistil, jak hrál Kobe Bryant a Lakers, jimž jsem fandil. Víc než souvislé akce na videu jsem tedy sledoval točící se kolečko na obrazovce, často se ani sestřihy nestihly načíst, než jsem musel do školy. Všechno se příšerně sekalo, ale já byl vděčný i za těch pár okamžiků, na nichž jsem viděl všechny ty úžasné akce. Ve škole jsem pak kamarádům vyprávěl, co se v lize zrovna událo.

Nad basketem jsem neustále přemýšlel. Když jsem netrénoval nebo si sám neházel na koš, hledal jsem na internetu akce svých oblíbených hráčů. Nejdřív abych je užasle sledoval, později abych se z nich učil, co bych sám mohl zkoušet.

Vůbec taky nevím, jak k tomu děda přišel, ale na videokazetu mi nahrál All Star Game z roku 2004 v Los Angeles. Všichni nejlepší hráči své doby na jedné palubovce. Snad při každé návštěvě jsem si tuhle kazetu pustil. Jestli jsem ji viděl dvacetkrát? Pětadvacetkrát? Přetáčel jsem ji zas a znova a často jsem na dědu volal, ať se jde podívat na nějakou úžasnou akci. Vybavuju si Shaqa O’Neila, který tehdy dominoval i mezi dalšími hvězdami. Byl obrovskej! Někoho v jedné situaci neskutečně zblokoval, to jsem žral. Bylo pro mě nepředstavitelné, že existují takoví basketbalisté, že takhle se dá hrát.

Právě děda z máminy strany, který mě k basketu v prvopočátku přivedl, je dodnes mým největším fanouškem. Já ho na oplátku udržuju, aby šel s dobou. Naučil jsem ho s aplikací NBA na mobilu, kde si může hledat a zjišťovat ty nejdetailnější informace a sledovat sestřihy.

Dělá to rád, protože součástí toho úžasného světa i jeden kluk z Flory.

Jeho vnuk.

„Už nás neotravuj s tím basketem!“

I kamarádům, s nimiž jsem v dětství hrával, už jsem občas lezl krkem. Byl jsem schopný se o basketbalu bavit furt. Rozebírat všechno možné pět, šest hodin v kuse. Nepřeháním. Manželku už s tím dnes tolik nezatěžuju, ale pokud potkám někoho, s kým si v tomhle směru rozumím, jen tak se od hovoru s ním neodtrhnu.

O mojí zažranosti svědčí i historka z mého prvního zápasu za národní tým. V šestnácti jsem se jako nejmladší reprezentant v historii naší země převlékal v londýnské O2 Areně před zápasem s domácí Anglií a měl jsem hlavu někde v oblacích. Totálně zaťatej jsem si přišel jako ve snu. Vždyť jsem měl hned napoprvé nastoupit proti hráčům NBA. Před dvanácti tisíci diváky na tribunách. Očekával jsem zážitek jako hrom.

Jak jsem v průběhu hry uslyšel, že budu střídat, div že jsem ze sebe nestrhnul převlékač. Lidi v tu chvíli zahučeli, začali řvát. „Ty bláho, co? Že by o mě už slyšeli?“ blesklo mi mojí natěšenou hlavou.

Chvíli jsem hrál, než se ke mně v jedné situaci přitočil Loul Deng, tehdy opora Chicago Bulls, a pobaveně procedil: „Máš to obráceně, kámo.“

Sjel jsem pohledem na břicho. Ty vole! Já si oblíknul dres opačně. Jmenovkou a číslem dopředu.

Nějaké dvě minuty, co jsem ještě zůstal na hřišti, jsem fakt nechtěl mít balon v ruce. Nejradši bych se vypařil. Musel jsem být rudej až za ušima.

Spoluhráči, kteří už v šatně viděli, co jsem to provedl, mi nic neřekli. Měli ze mě neskutečnou srandu a já se jim nedivím. Dodnes si to s některými připomínáme. Stát se to v současné době, kdy už je každý zápas na internetu, bylo by z mojí roztržitosti nejsledovanější video na YouTube.

Nicméně tehdy jsem se vcelku rychle oklepal a při své premiéře nastřílel osm bodů.

Hrát proti starším a silnějším mi totiž bylo přirozené odmalička. Od tělocvičny U Krbu kousek za Želivského až po léta na Folimance v mládeži USK, vždycky mě posouvali o dva i tři roky výš a já si i tak dokázal na hřišti poradit. Cítil jsem, že mám před ostatními náskok. V patnácti jsem vcelku přirozeně začal v nejvyšší lize, aniž bych to bral jako svůj strop. Měli jsme amerického trenéra s trochu jinou mentalitou, než je v Česku běžné, který mě hned od počátku nechal hrát solidní porci minut. Nebral mě do týmu, jen aby ho plácali po ramenou, že si vytáhl mladého. Dal mi skutečnou šanci. A já ji využil.

Odjakživa jsem hrál rozehrávače. Přestože jsem se svojí výškou na tuhle pozici atypicky velký, je mi vlastní snaha být u všeho, řídit hru. Nechtěl jsem jenom dávat body, preferoval jsem spíš hezkou přihrávku, snažil jsem se dělat spoluhráče lepšími, uvolňovat je do volných prostorů. Vynikal jsem v užitečnosti, což je statistika, v níž se od součtu všech kladných položek výkonu odečte součet těch záporných. Líbilo se mi, že zobrazuje, jak jste celkově důležití pro hru týmu.

Všichni moji trenéři, od toho prvního až do áčka, mi dali volnost, nechali mě hrát, co umím, což je pro mladou mysl ohromné povzbuzení. Dodá jí to sebevědomí. A basket se od sebevědomí odvíjí. Když si věříte, padají vám střely, jaké jindy míjíte při sebevětší koncentraci.

Na trenéry jsem celkově měl štěstí. Nejdřív mě jako dítě pro basket nadchli a potom mě podporovali v tom, abych chtěl něco dokázat, správně mě motivovali. Samozřejmě nastaly i momenty, hlavně v začátcích mezi dospělými, kdy nade mnou měli starší kluci fyzicky navrch, ale já je předčil svojí mentalitou. Byl jsem urputnej. Neuměl jsem prohrávat.

Takhle se asi popíše spousta těch, kteří to ve sportu někam dotáhli. Moje nenávist k porážkám ale byla tak šílená, že jsem v dětství předváděl strašné scény. Býval jsem nepříčetný i na spolužáky ve škole, když jsme něco hráli na tělocviku nebo třeba jen o přestávce. I na ty, které třeba sport vůbec nezajímal. Chudáci, neměli to se mnou lehký. Dostal jsem takhle i pár poznámek, sem tam totiž někoho trefil balon…

Balon, co jsem po něm naštvaně kopnul nebo hodil.

Chtěl jsem vyhrávat za každou cenu. Cokoliv. Ostatně, s tím nakopáváním míčů se mi to stává doteď, na což si musím dávat pozor. Na trénincích ve Washingtonu jsou za podobné projevy dost vysoké pokuty.

Ono je obecně dobré, pokud je člověk takhle zarputilý do určitého věku. Tehdy ho to může posunout. Postupně se ale potřebuje trochu srovnat a naopak na sobě nedávat emoce tolik znát. Moje nátura mi ale rozhodně pomohla mezi staršími soupeři. Díky urputnosti mi nedělalo problém do všeho investovat spoustu energie.

K tomu jsem si čím dál víc uvědomoval, že by moje schopnosti mohly i k něčemu vést.

Nepamatuju si to, ale můj trenér z dorostu USK mi dodnes vypráví, jak jsem mu už tehdy tvrdil, že jednou budu hrát NBA. Zní to úsměvně, ale on na mém příkladu ukazuje svým svěřencům, že je třeba klást si ty nejvyšší cíle. Já to tak v sobě měl. Dívat se co nejvýš a nezaobírat se tím, co mi na cestě vzhůru může překážet.

Ve čtrnácti jsem se dostal do reprezentace k o rok starším klukům. Jelínek, Veselý a další. Jedni vůbec z nejlepších v Evropě ve svém ročníku. Nejdřív jsem mezi nimi skoro nehrál, ale za dva roky už jsem v tom samém týmu získal na evropském šampionátu titul MVP. Bylo evidentní, že jsem udělal veliký pokrok. Na následném kempu prospektů, tedy nadějných hráčů, v Trevisu, kde se každoročně schází skauti z NBA, jsem zahrál skvěle. Tam mi definitivně došlo, že můj sen nemusí být nereálný.

Pravidelně, tak třikrát týdně, jsem po tréninku brečel. Pokaždé jsem se zavřel na záchod v hale, aby mě nikdo neviděl, a bulel jsem. Nešlo mi do hlavy, jak můžou být ostatní tak napřed.

Jak to, že najednou nejsem nejlepší?

Jako člověk, který neumí prohrávat, jsem se po přestupu do Španělska dostal brzy do stavu absolutního zoufalství. Netušil jsem, co mám dělat. Věci, jimiž jsem v Česku vynikal, tady nestačily. Neznal jsem pocit, že nade mnou má někdo navrch, a tady jsem ho zažíval každý den. Kluci okolo mě byli rychlejší, měli lepší dribling, přihrávku, byli na hřišti chytřejší a i jejich postavy byly svalnatější, přetlačili mě.

Když v Česku coby teenager vynikáte mezi dospělými, nenapadlo by vás, že by vás tohle někdy mohlo potkat. Byl jsem zvyklý, že mi doma i v extralize všechno vycházelo, a tady jsem zjistil, že to nebude tak jednoduché. Do Sevilly jsem přišel v létě před osmnáctými narozeninami a jako bych najednou objevil úplně jiný basketbalový vesmír.

Už nikdy ve své kariéře jsem tak nenarazil jako tady.

Vždycky jsem si myslel, že trénuju jako nikdo jiný, ale tady z mého pocitu bezmoci vedla jediná cesta. Opřít se do toho ještě víc.

Nejsem zastánce časných odchodů do zahraničí, ale v mém případě nastala změna prostředí v sedmnácti letech v pravý čas. V Česku se můj potenciál začal zmenšovat, musel jsem pryč. Sám jsem to tak cítil, ačkoliv jsem vůbec nevěděl, co mě čeká. Poprvé jsem někam vyrážel bez rodinného zázemí. Naši mě vždycky podporovali, ale dlouho pro ně byl můj basket jen prima zábava. Můj druhý táta, který mě vychoval, spíš vždycky kladl důraz na školu. Nebyl až zas tak velký sportovec, dával mi nadhled z jiné perspektivy. Když ale s mamkou viděli, že moje kariéra někam skutečně směřuje, dělali, co mohli, aby mi v ní pomohli. I proto neměli problém, abych se do Španělska přesunul.

Sice to obnášelo drsné scény s dědou, který má silný vztah k USK, nechtěl, abych odcházel tak brzy a nevěřil mému agentovi, ale i on nakonec uznal, že jsem přestoupil v nejlepší možnou chvíli.

Nejsložitější bylo vybrat správný klub. Jako jednoho z nejnadějnějších hráčů Evropy o mě projevilo zájem kolem dvaceti týmů ze všech koutů kontinentu. Nejen ze Španělska, ale třeba i z Itálie nebo Srbska. Pro nás bylo rozhodující najít místo, kde budu skutečně hrát. Sevilla sice nepatřila k top mužstvům v tabulce, ale měla největší zájem a historicky výtečně pracuje s mladými.

Samozřejmě, že mi lichotil zájem z Realu Madrid nebo Barcelony, ale tam bych se sportovně zabil. Zaseknul. Ve svém tehdejším věku a se svými zkušenostmi rozhodně. Agent Phillip Parun v tomhle ohledu odvedl skvělou práci při skautingu klubů. V Seville ke mně skutečně přistupovali jako k někomu, koho si vychovávají pro budoucnost. Od počátku jsem trénoval s dospělými a v průběhu úvodní sezony s nimi začal i pravidelně hrát. V Realu nebo Barceloně bych si sice mohl říkat, jaký jsem borec, že patřím do takové organizace, ale zřejmě bych se zpočátku vůbec nedostal do kontaktu s áčkem.

Přestože jsem se v Seville zpočátku příšerně trápil, dnes vidím, že jsem skutečně zvolil tu nejlepší variantu.

Za pět let, které jsem tam nakonec strávil, jsem dospěl nejen jako basketbalista. Poznal jsem úžasně srdečné, opravdové lidi, jací na jihu Španělska žijí, a naučil jsem se jejich jazyk, protože s angličtinou v téhle části světa vážně nepochodíte. Neřešil jsem, že snad o něco přicházím. Opouštěl jsem sice rodinu, ale z čistě praktického hlediska, měli jsme malý byt a já cítil, že i bráchovi se uleví, když bude mít pokoj jen pro sebe. Jinak jsem od čtrnácti stejně měl hlavu nastavenou jen směrem k profesionální kariéře, všechno ostatní šlo stranou. Bohužel i škola, tu jsem odbýval v individuálním programu, ale jinak se to nedalo. Upravený rozvrh jsem potřeboval už na základce. V Seville jsem byl po třech trénincích denně a kurzu španělštiny rád, když jsem po dnech, kdy bylo na sluníčku i padesát stupňů, padnul do postele. Bydlel jsem v klubovém komplexu se spoluhráčem Joanem Sastrem, s nímž jsme se přes počáteční ponorku a vzájemnou averzi způsobenou neschopností se domluvit, úžasně skamarádili.

O víkendech jsme se chodili bavit, Sevilla je přece jen party město, a druhý rok si společně pořídili byt. Když jsme zrovna nebyli zničení z tréninků, uměli jsme za to vzít. O co jsem přišel během předchozích let, jsem tady celkem divočejším způsobem rychle dohnal.

A vedle toho jsem se zlepšoval na hřišti díky úžasným trenérům, hlavně jednomu z asistentů, který se nám mladým věnoval. Ukazoval mi, na co se mám zaměřit technicky i takticky. I proto jsem vedle NBA začal víc sledovat Euroligu a španělskou ligu jako takovou, protože i tam jsem u hráčů viděl spoustu užitečných detailů, které jsem mohl sám použít. A přece jen, tohle byla úroveň, do níž už jsem patřil. Naučil jsem se vnímat basket o další level výš. Stal jsem se chytřejším hráčem.

Po mé třetí sezoně v Seville mě draftoval Washington. NBA byla zase o pořádný kus blíž.

Ještě krátce před draftem jsme s agentem přemýšleli, že z něho mé jméno stáhneme, protože jsem za sebou neměl tak dobrý rok jako byl třeba ten předchozí. Ale nakonec jsme nešli do rizika. V Seville se měnil trenér a my nevěděli, jak na mě bude ten příští sázet. A zájem z NBA jsme přece jen registrovali.

Vyrazil jsem tedy do Ameriky workoutovat pro kluby, které mě chtěly vidět.

Probíhá to tak, že cestujete od města k městu a předvádíte své schopnosti. Tým vám zaplatí letenku a hotel, kde se ráno ubytujete, a pokračujete do jejich tréninkového centra, kde nejdřív absolvujete spoustu testů, ať už zdravotních, IQ, nebo na rychlost reakcí. Potom trénujete. Zjišťují, co zvládnete v posilovně, jaký máte výskok, jak běháte. Proklepnou si vás do nejmenších detailů. Pak letíte to samé dělat jinam. A zase dál. A zase.

Týmy se nejčastěji rozhodují právě podle těchto workoutů. Já cítil, že se mi povedl skvěle ten ve Washingtonu, ale od agenta jsem měl zprávy, že by si mě mělo zvolit Milwaukee na dvaačtyřicátém místě.

Přímý přenos draftu jsme pak sledovali s partou kamarádů u jednoho z nich. Většina už spala, když mi v půl páté ráno agent volal, jestli se ještě dívám.

„Jasně.“
„Tak teď sleduj…“

Zrovna šli na řadu Wizzards. A já uviděl vedle čísla 32 své jméno.

Všechny okolo jsem probudil a vyrazili jsme na diskotéku. Nejvíc jsem nakonec ten večer byl unešený z toho, jak čirou radost jsem na nich viděl. Přímo euforii. Byli to hlavně kluci, s nimiž jsem vyrůstal, a moje přítelkyně – teď už manželka. Oslavu jsme protáhli do rána. Já se pak probudil po dvou hodinách spánku a na mobilu našel asi padesát nepřijatých hovorů.

Všichni – od novinářů po dávné známé a bývalé spoluhráče – se mnou chtěli mluvit.

První krok k NBA jsem měl úspěšně za sebou, přesto se moje kariéra vyvinula tak, že jsem strávil ještě čtyři další roky ve Španělsku. Byla to jen a moje volba. Rozhodoval jsem se vždycky po každé sezoně a pokaždé udělal to, co mi přišlo správné. To, co podle mě mělo nejvíc pomoct mému vývoji.

Nejdřív jsem přidal ještě jeden úžasný rok v Seville, potom jsem i přes zájem Washingtonu odešel do Barcelony. Cítil jsem, že před NBA ještě potřebuju meziskok. Byla to podobná situace jako když jsem odcházel z Česka a nechtěl jsem hned do velkoklubu. V Seville jsem se stal lepším hráčem a teď bylo ještě třeba zjistit, jaké to je hrát pod velkým tlakem a zkusit si Euroligu, nejlepší soutěž Evropy. Na ni jsem se vyloženě těšil a i v ní přede mnou nastoupilo jen pár Čechů.

Pro Ameriku tohle nehrálo roli, tam vůbec nerespektují, co se děje za oceánem, pro mě osobně ale měl tenhle krok velký význam. Věděl jsem, že se ještě musím hodně naučit a na NBA se připravit daleko líp, než jsem byl do té doby. Věděl jsem, že čas na odchod do Washingtonu přijde, nebylo kam spěchat. Tehdy jsem necítil, že bych začal hned hrát. Sám jsem se necítil připravený.

Připadlo mi, že všechna moje rozhodnutí mají smysl. Dnes to celé vypadá jako skvěle promyšlená cesta, ale já spíš pokaždé jen poslouchal vlastní intuici. Dělal jsem, co mi připadalo v dané situaci nejlepší pro můj vývoj. Neposlouchal jsem rozum ani ego, nedával jsem si vedle sebe na papír plusy a minusy, abych je pečlivě analyzoval. Poslouchal jsem srdce.

Jako chtělo do Sevilly, chtělo i do Barcelony.

Věděl jsem o rizicích, ale to bylo všechno. Kdo se bojí riskovat, v profesionálním sportu nepřežije. A když už se pro něco rozhodnete, nikdy byste neměli přemýšlet, že to mělo být jinak.

Já před sebou měl velký cíl a sám jsem si kladl postupné překážky, abych byl na jeho splnění připravený. Stavěl jsem sám sebe do složitých situací a ty chtěl zvládnout, jak nejlíp jsem dokázal. Chtěl jsem být nejlepší v Česku. Nejlepší v Seville. Nejlepší v Barceloně.

Do ní jsem se vyloženě těšil ale ani tam jsem to zpočátku neměl lehké, přestože už jsem patřil k velmi výrazným hráčům španělské ligy. Zase jsem postoupil na jinou úroveň basketbalu, byl jsem obklopený hvězdami a musel jsem si v první řadě získat jejich respekt. Statistiky ze Sevilly byly jedna věc, díky nim mě brali vážně, ale hlavně jsem musel ukázat, co umím, na velkém pódiu po jejich boku.

Po dvou letech jsem odcházel do Washingtonu s vizitkou klíčového hráče Barcelony.

Američané takový stav popisují, jako že člověk „lost it“. Ztratil to. Ztratil nad sebou kontrolu.

Já to tehdy v Indianě fakt ztratil.

Dlouho jsem v sobě držel ohromné naštvání. Přestože to moc neumím, snažil jsem se nedávat najevo, jak jsem špatný z toho, že skoro nehraju. Některé situace už byly úplně absurdní. Při spoustě zápasů, které jsem trávil na střídačce, se mi často honily hlavou myšlenky, že se na to tady vykašlu. Že se vrátím do Evropy, kde jsem si připadal jako někdo a kde jsem pravidelně hrál.

Dlouho, dlouho jsem navenek nedával nic znát.

Úplně nejhorší ale není, když nehrajete. Nejhorší je, když vás po nekonečném sezení na lavičce náhradníků pošlou na hřiště na posledních pár minut rozhodnutého zápasu. Ve chvíli, kdy už nikdo nehraje naplno a vy nemáte co ovlivnit. To jsem úplně nesnášel. To bych radši ten den nenastoupil vůbec.

A přesně takové utkání přišlo tehdy v Indianě.

Nerozehraný, ztuhlý jsem šel na hřiště. Při první střele jsem dal air ball, což znamená, že jsem úplně minul desku s košem, a tamní fanoušci se mi vysmáli. „Oooooo,“ rozléhalo se tribunami.

Právě tehdy jsem to ztratil. Už jsem se neudržel.

Vyfakoval jsem všechny okolo sebe. Vyfakoval jsem diváky, spoluhráče, protihráče… Všechny. „Fucking“ jsem za těch pár vteřin použil tak padesátkrát a prokládal jsem to češtinou. Frustraci, kterou jsem v sobě pár měsíců držel, jsem v okamžiku, kdy jsem se vrátil na střídačku, dal volný průchod. Každému jsem řekl, co si o něm myslím.

Dodnes se tomu kluci v kabině smějou.

Ale pomohlo mi to. Člověk nemůže být neustále v napětí. Mě tehdy neskutečně štvalo, víc než cokoliv jiného, že rok, kdy jsem v plné síle, trávím sledováním hry, místo abych se jí účastnil. Že ztrácím rok svého dobrého basketbalu.

Já nešel do NBA proto, abych se mohl chlubit, že tam jsem. Já tam šel, abych byl důležitý článek týmu. Abych na hřišti ukazoval, co jsem za hráče. Místo toho jsem dřel jako blázen, aniž bych za svou snahu dostal jakoukoliv odměnu. Dával jsem do tréninků všechno, abych pak… seděl.

Štvalo mě to. Ne… šíleně mě to sralo. Moje špatné nálady odnášela nejvíc manželka. Nechtěl jsem na ni být ošklivý, ale v mém tehdejším rozpoložení jsem to mnohdy nedokázal jinak. Obdivuju ji, že mi stále byla oporou. I díky ní jsem si sám, když bylo nejhůř, nakonec přece jen řekl, že mi i tohle nakonec něco dá. Budu odolnější. Snažil jsem se hledat pozitiva.

Samozřejmě se mi stýskalo po pocitu důležitosti. Ne po potlesku, ne po tom, že mě někdo oslavoval. Postrádal jsem vědomí, že jsem důležitý pro tým. O to víc, když jsem na trénincích viděl, že na to mám. Že kdybych hrál, můžu být prospěšný.

Bezmoc. Totální bezmoc.

Čím víc ale nehrajete, tím víc o sobě pochybujete. Ztrácíte sebedůvěru. Máte totiž moc času přemýšlet. A když moc přemýšlíte, tím spíš pak konkrétní situaci na hřišti pokazíte. I když máte volnou střelu, říkáte si, jestli to opravdu máte vzít na sebe. Potom určitě minete. Nezdá se to, ale protože se NBA hraje často v halách, kde se střídá s hokejem, bývá taky na palubovce zima od ledu, který je pod ní. Proto jak nejste v tempu, doslova mrznete. A když už pak zmrzlí naskočíte, víte, že musíte zaujmout, nesmíte si dovolit chybovat. Máte pět minut, kdy si nesmíte dovolit zaváhání. Sám jsem přitom nejlepší, když hraju uvolněně, bez zbytečného stresu, ale to tehdy nešlo. Jediné, čím jsem se před nástupem na hřiště uklidňoval, bylo, že už to o moc horší být nemůže.

Prostě něco zkus. Když to nevyjde, tak co. Stejně budeš příště zase jen sedět na střídačce.

Studoval jsem svoji hru, pečlivě hledal způsoby, jak se zlepšit, ale když mi bylo nejhůř, pouštěl jsem si taky na YouTube své zápasy z Barcelony. Jen proto, abych se podíval na chvíle, kdy se mi dařilo a viděl jsem, co umím. Abych si posílil sebevědomí, které mi zrovna utíká. Hledal jsem sestřihy ze zápasů, kdy jsem byl hodně ve hře, kdy jsem střílel a padalo mi to tam.

Rozhodně mi pomáhalo, jak o mě psaly washingtonské noviny. Na sociálních sítích se vžil hashtag #freeSato na základě článku z Washington Post, který říkal, že si zasloužím „osvobodit“ z vězení na střídačce. Fanoušci si mě i díky tomu oblíbili. Na mě už bylo, jen abych vydržel. Abych nepovolil a počkal si na šanci, která dřív nebo později musí přijít.

A ona přišla.

V průběhu mé druhé sezony se zranil John Wall, superstar ligy, který hraje na mé pozici. Najednou jsem dostával daleko větší porci času ve hře a i přes všechny chvíle, kdy jsem si připadal k ničemu, jsem ukázal, že jsem připravený.

Stejně jsem se pořád učil. Učil jsem se být sebevědomější. Sobečtější.

V Evropě totiž primárně nebereme spoluhráče jako konkurenty. Pomáháme si vzájemně k výhrám. V NBA to je někdy trochu jinak, konkurenční boj probíhá i v rámci týmu. Já to asi nikdy nebudu umět brát tak ostře. Ano, chci být čím dál lepší, chci hrát co nejvíc, ale neumím uvažovat tak, že na tréninku toho druhého zničím. Slýchám i výtky na to, že se v některých chvílích víc dívám na možnosti, jak uvolnit někoho jiného, než abych se snažil sám skórovat.

Něco na tom bude. A trochu do sebe tohle uvažování dostávám. Zároveň věřím, že je důležité být sám sebou. Že skutečností, že nejsem jako ostatní, dávám týmu něco osobitého, něco navíc.

Trenér mi ale třeba říká, ať o sobě přemýšlím jako o velkém střelci. Není mi to vlastní, ale podle něj se jinak neposunu. Dokud sám sebe nezačnu brát jako někoho, kdo může z jakékoliv pozice skórovat, nestanu se lepším hráčem. Má pravdu. Ve stejném duchu proto mluvím i k dětem na svých letních kempech. Ať sami sebe vidí lepšími, než jsou. Jen tak půjdou nahoru. Baví mě, jak mě malí baskeťáci berou, a i když je to pokaždé během letních tréninků makačka, snažím se jim takhle předávat své zkušenosti. Přece jen vnímám, že mám v českém basketu pozici, díky níž můžu výrazně ovlivňovat další generace.

Vždyť jsem jediný Čech v NBA.

Vždyť mi kamarádi i ve chvílích, kdy jsem byl naštvaný na celý svět, posílali screeny, jak se mnou na PlayStationu právě nastříleli pětatřicet bodů.

Ostatně, druhý rok už jsem si i v počítačové NBA byl konečně podobný.

I takovéhle legrační zprávy mi pomáhaly uvědomit si, kde to vůbec jsem. Kam jsem se to dostal a co sakra řeším za věci, když jsem součástí nejlepší ligy světa. Obden jsem vstupoval do arény, kde přede mnou hráli úžasní basketbalisté. Hned v první přípravě jsem třeba po zranění spoluhráče nastoupil, abych bránil LeBrona.

Snažil jsem se krotit emoce, ale ty bláho… Ty bláho! Já hraju na LeBrona!

Hned z další akce jsem mu dal koš.

Už tehdy jsem si uvědomil, že tady člověk nesmí dát najevo, jak je unešený ze setkání s hvězdami. Jak ukážete náznak přehnaného respektu, půjdou po vás jako šelmy. Nejde před někým uhýbat.

To jen já sám vím, že jsem kluk z Flory. Že jsem se do NBA dostal z Folimanky. Ze školního hřiště. Ze dvora svojí babičky.

Jen já vím, že už si velké zápasy nemusím představovat jen ve své hlavě. Hraju je každý týden.

Když jsem 25 body proti Chicagu vytvořil nový rekord českého hráče v NBA, cítil jsem, že jsem ten zápas vyhrál. Že když se ostatním nedařilo, já jsem to tam sypal. V euforii, v níž jsem byl, jsem střílel i ze situací, z nichž jindy nevystřelím. Všechno mi vycházelo, než mě jeden z protihráčů sejmul tak, že jsem opouštěl hřiště pořádně otřesený.

Ten zápas už asi nesledoval žádný český kluk vestoje v kuchyni. Ale na tabletu ho třeba viděl. A já mu ukázal, že se nemá bát snění.

Jana Mensatorová, David Šváb, ČBF/Václav Mudra a Blažek

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.