Jednoduše!

Michal Kempný

Jednoduše!

Draisaitl 29.

Jmenovka a číslo na dresu výběru Evropy, na ně jsem byl upnutý. Stejně se mi každým krokem vzdalovaly. Ještě jsem se snažil skočit do přihrávky směřující na Leona Draisaitla sprintujícího do úniku, ale puk mi proletěl nad nataženou hokejkou. Stačil jsem se zvednout na nohy, zabrat ještě jednou, podruhé a… Nic. Nic víc už se v tom zápase neudálo.

Pro hokejového obránce asi není horší pocit, než když šlape za soupeřovým útočníkem, který ujíždí na jeho branku. Ta bezmoc, kdy víte, že už ho stejně nechytíte. Jen doufáte, že mine. Že se netrefí. Že ho třeba na poslední chvíli zvládnete nějak rozhodit.

Draisaitl nám nedal sebemenší šanci. Jeho střela švihem byla nekompromisní a my tak právě v prodloužení prohráli druhý zápas na Světovém poháru 2016. Prohráli jsme ho po mojí chybě.

Poprvé v životě jsem hrál v nastaveném čase tři na tři, což v té době byla novinka, která k nám ještě z Kanady nedorazila. Udělal jsem nesmyslnou věc, kterou při takhle malém počtu hráčů prostě udělat nesmíte. Místo abych podržel puk a rozehrál ho, zkoušel jsem v útočném pásmu vystřelit od mantinelu. Brankář ránu vyrazil přímo k jednomu z protihráčů a ten našel rozjetého Draisaitla, s nímž jsem se nestihl vracet.

Zbytek už znáte.

Nebylo to poprvé, co jsem na ledě něco takhle zadrbal. Poprvé a ani naposledy. Od té chvíle jsem ale zůstal úplně zlomený.

Přitom všechno začalo tak skvěle. Ještě před startem tohohle turnaje plného nejlepších hokejistů světa jsem si připadal jako ve snu. Poslední dva roky kariéry jsem měl parádní. Brněnskou Kometu jsem opouštěl s pocitem, že jsem se vypracoval v jednoho z jejích nejdůležitějších hráčů, v Omsku jsem získal spoustu sebevědomí a na svém prvním mistrovství světa v Moskvě 2016 jsem ze sebe měl báječný dojem. Vedl nás pan Vůjtek, což je trenér, pod kterým je radost hrát. Dodnes mě žere vzpomínka na čtvrtfinále, v němž jsme přišli o postup gólem z ofsajdu a následně v nájezdech. Tehdejší parta kluků si zasloužila víc, i za to, jaký hokej jsme předváděli. Pro mě osobně se ovšem stal tenhle šampionát potvrzením, že jdu správným směrem. Po něm jsem si vybíral z nabídek z NHL a na zářijový Světový pohár jsem byl vybraný už do první nominace s tím, že o mně prý vůbec nebylo pochyb. Měl jsem být klíčový bek pro tvorbu hry. Tlak, který na mě byl tím pádem kladen, jsem přijal. S radostí přijal, vždyť přesně tohle jsem chtěl, v téhle roli jsem se viděl.

Jen jsem si to všechno možná připouštěl až moc, zodpovědnost jsem vnímal až moc silně.

Projevilo se to třeba na mém letním tréninku. Abych nic nepodcenil, nedokázal jsem si odpočinout. Ráno na led, pak do posilovny, odpoledne znova. Jednou v kabině Komety mi Martin Erat radil, ať to tak nepřeháním, že makám až moc. Nezdravě moc.

Ne, já musím. Abych byl na Světový pohár připravený, odpověděl jsem mu.

Jsou to dva roky a mně připadá, jako bych byl tehdy někdo úplně jiný. Nedokázal jsem poslouchat své tělo, a i když jsem se cítil unavený, ždímal jsem se, co to dá. Musíš! Musíš!

Bylo to na škodu.

Herně se mi podařily první dvě přípravy s Ruskem, v Pittsburghu proti výběru mladíků Severní Ameriky už to na menším hřišti nebylo úplně dobré a se startem turnaje jsem si najednou připadal zvláštně.

Poví vám to každý. Zásadní roli hraje psychika.

Hned při svém úvodním střídání během prvního zápasu s Kanadou jsem totiž začal tak, že jsem dostal puk na modrou. Vyplašenej jsem ho z jedničky hned chtěl poslat na branku, a protože jsem vystřelil jen po ledě, bek mi ránu zblokoval a okamžitě přihrával rozjetému Crosbymu. Ten, místo aby zůstal se mnou, už měl dávno dva kroky náskok. Ujel mi.

Ahoj Michale, vítej v Americe. Tohle je ta světová extratřída.

Aspoň že gól hned nedal. Na konci první třetiny mě pak ale uvítal ještě jednou. Vyjížděl jsem zpoza branky rozehrát a vymýšlel jsem. Zase jsem vymýšlel, jako už tolikrát. Mohl jsem dát puk na střed, kde jsem měl volného spoluhráče, ale to bych nebyl já, abych nechtěl zkusit něco navíc. Jenže Crosby, který mě stíhal, moc dobře ví, jak se postavit, aby soupeře dostal do co nejhorší pozice. Obral mě. Jedna přihrávka, druhá, a než jsem se zvednul z ledu, se sirénou jsme schytali třetí gól, zřejmě zlomový pro vývoj utkání.

Další zápas zakončilo ono prodloužení s Draisaitlovým únikem.

Během kariéry jsem udělal spoustu chyb. Přesně takových jako tyhle dvě. Viditelných, jednoznačných. Nikdy ale v kulisách, jaké měl Světový pohár, v zápasech, které sledoval celý hokejový svět.

Nikdy s vědomím, že jsem si na sebe naložil až moc velkou zodpovědnost za hru národního mužstva.

Nikdy v týmu plném kluků z NHL, které jsem ani pořádně neznal.

Vždyť já se spoustě z nich těmihle námazy vlastně představil…

Ty dvě rány do mé sebedůvěry mě zničily. V posledním utkání proti Američanům jsem skončil jako sedmý bek a v tu chvíli mi ani tolik nevadilo, že spíš sedím na střídačce. Byl jsem tak rozebraný, že mi stejně připadalo, jako bych zapomněl hrát hokej. Dostal jsem se do stavu, že jsem ani nevylézal z pokoje, když jsem nemusel. Všichni jsme v Torontu měli rodiny, kluci chodili po hezkých místech, po odpoledních jezdili na výlety a já radši tři čtyři hodiny po tréninku prospal, než abych se viděl s našima, ségrou a švagrem. Bydleli jsme po jednom, což pro moji mysl vytvořilo vyloženě psychologickou ordinaci.

Jen já, moje výčitky a čtyři stěny.

Strašně, strašně moc jsem si své chyby bral. I když to bylo úplně zbytečné, pořád jsem si procházel, co jsem měl udělat jinak, a trýznil se pomyšlením na to, jak jsem týmu pokazil šanci vyhrát a postoupit dál. Celé jsem si to bral vyloženě osobně. Spoluhráči se ke mně přitom zachovali úžasně. Než abych od kohokoliv cítil naštvání, slýchal jsem, ať na to kašlu. Že se to stane.

Jo, fajn, chlapi, děkuju, ale stejně… Já sám vím, že jsem to podělal.

Navíc i když člověk nechce, zabrousí na internetu na články a diskuse a přesně ví, co tam najde. Že je kopyto, že na to nemá. To vám nepřidá.

Zašel za mnou Ondra Palát a radil mi, jak všechno hodit za hlavu. Že v NHL na podobné starosti není čas. Nemá smysl patlat se ve vlastních chybách, když další den následuje jiný zápas. Samotnému mi je tohle jasné, vím, že nejlepší pro hokej je splachovací povaha, jenže já takový nejsem. Z tohohle pohledu jsem ještě ani nebyl připravený na prostředí, do něhož jsem se najednou dostal. Fyzicky jsem to do sebe na sílu nabušil, ale abych si dokázal srovnat mysl? Na to jsem i díky takovéto lekci teprve přicházel.

Těch pár dnů v Torontu mě mezitím totálně srazilo na zem. Odlétal jsem rovnou do Chicaga, kde jsem měl poprvé okusit NHL, a ptal se sám sebe, co tam vlastně budu dělat.

Říkali nám Pat a Mat.

Obranná dvojice Bičánek, Kempný z prvních sezon Komety v extralize byla oblíbeným terčem kritiky. Na dva večerníčkové nešiky nás překřtil jeden místní novinář a pro fanoušky, nespokojené s výkony poslepovaného týmu, jsme byli ti, jejichž chyby snadno rozpoznali. Já měl snad každý zápas něco. Předržoval jsem puk, chtěl jsem vymyslet nějakou skvělou nahrávku, a že mi to častokrát vyšlo, nikdo moc neviděl. Když jsem to zadrbal, už jsem to schytával.

Jeden ze zápasů se mi fakt nevyvedl, byl jsem minus tři a my kvůli tomu prohráli. Cestou do tunelu ke kabinám na mě pak lidi sprostě pokřikovali. Hodně sprostě. Vyslechl jsem si i, že nikdy nemůžu hrát hokej a kdesi cosi. Někteří plivali, přilétl na mě kelímek s pivem a další na mě lili shora.

Radim Bičánek šel hned za mnou a někoho z těch křiklounů praštil hokejkou.

Chápu, proč jsem ty diváky štval. Nikdy jsem holt nebyl typ, který si v první řadě chtěl dělat snazší práci. Tehdy v juniorském věku jsem navíc ještě spoustu věcí nevěděl a kupil jsem na ledě blbosti. Z každé situace jsem chtěl vybruslit s pukem na hokejce, dát krásný pas. Tak trochu mi připadalo, že běžné přiťuknutí puku nakrátko nebo vyhození o mantinel je vlastně taky svým způsobem chyba a já mohl udělat daleko víc. Neustále jsem riskoval.

A někdy to holt nevyšlo.

Štval jsem tím spoustu spoluhráčů i trenéry. Dostával jsem sodu, protože snad každá akce z mojí strany byla na hraně parády nebo průšvihu. A jakmile spadla do té druhé kategorie, byl jsem z toho sám špatný. I ten večer, kdy jsem schytal příval nadávek, plivanců a piva, mě v první řadě štvalo, co jsem to předváděl. Že jsem lidem vůbec dal důvod se takhle projevit.

Byl jsem tímto způsobem vychovaný. Vždycky začínat nejdřív u sebe.

Nebyl jsem ten, o němž byste od dětství slýchali, že se chová jako sígr. Z domova jsem měl jasně zakořeněné slušné vychování a vedle hokeje jsem musel myslet i na školu. I maturitu jsem sice stěží, ale přece doklepal. Na stavební průmyslovce doma v Hodoníně jsem jako první v historii školy dostal individuální plán a dojížděl tam z Brna, ale i díky víkendovým doučováním jsem to pak zmáknul. Přestože samozřejmě mnozí učitelé těžko kousali můj režim a dávali mi najevo, že hokejem se stejně nikdy nebudu živit.

Já zase vím, že nejvíc jsem se o stavění naučil na baráku díky tátovi.

Školu v Hodoníně jsem začal studovat díky dorosteneckým rokům ve slovenské Skalici. Tu jsme měli přes kopec, blíž než Brno. Já tak nemusel zůstávat na intru, dojížděl jsem každý den z domova. Díky tomu jsem ostatně dostal i nabídku reprezentovat Slovensko. Mamka odtamtud má část rodiny, a jelikož o mně až do osmnáctek nikdo v Česku nevěděl, nabídli mi vyřízení slovenského občanství.

Odmítl jsem. Jsem Čech.

Skalica mi ale jednoznačně pomohla. Tehdy před deseti roky to byl jeden z nejlepších klubů slovenské extraligy, která ještě nebyla v takovém stavu jako dnes. V dorostu jsem se nejdřív musel prokousat přes pět lajn vcelku šikovných kluků. V sedmnácti jsem si pak dokonce zahrál jeden zápas i za chlapy se Žiggy Pálffym.

Až potom po mně sáhla Kometa. Ještě hrávala první ligu a mě tam brali s tím, že začnu rovnou v áčku. První sezonu jsem tak nastupoval v obranné dvojici s veteránem Pavlem Zubíčkem a asi bych toho odehrál i víc, ale já v jedné situaci odseknul na střídačce trenéru Kýhosovi. Druhý den už jsem měl na tréninku černý dres značící hráče mimo sestavu a hlásil jsem se v juniorce.

Od té doby vím, že trenérům se neodmlouvá, ani když jsem stokrát přesvědčený o své pravdě.

Když se do Brna koupila extraliga, zůstal jsem jediným z mladých, s kým se počítalo pro áčko. Právě tehdy jsem začal hrát s Radimem Bičánkem. Tam se zrodili Pat a Mat.

Čím víc byli lidé naštvaní na průběh prvních sezon, tím víc jsem si vyslechnul i já osobně. Jako bych byl jeden z hromosvodů jejich frustrace. Po městě kolovalo, že jsem protekčák a bůhví z jakého důvodu tu hraju. Slýchal jsem, že můj táta snad do klubu dává peníze.

Můj táta nemá s hokejem nic společného.

Věnoval se mi, jak mohl, všude možně mě vozil na tréninky, dokud jsem sám neměl řidičák, ale nevím o tom, že by mi kdekoli jakkoliv ušlapával cestičku. Když mi někdo nadává, že zkazím přihrávku, fajn, to beru. Lidi si platí, aby viděli pořádný výkon. Ale řeči o tom, že mám zaplacené místo, se mě dotýkaly. Zvlášť když sám vím, co všechno jsem musel absolvovat, abych vůbec mohl hrát v tak mladém věku extraligu. Svoji kariéru mám od počátku založenou na tom, že hokeji dávám maximum. I ta spousta a spousta výtek a připomínek k mé hře ukazuje, že jsem nikdy nedostal nic zadarmo.

Všechno jsem si vydřel.

V tomhle období toho na mě bylo chvílemi už moc. Pendloval jsem mezi Brnem a první ligou, nikam jsem pořádně nepatřil. I v Třebíči na mě řvali, že to nemůžu hrát, v Havlíčkově Brodě se mi potom už vcelku dařilo, ale to nebylo nic, co by mě naplňovalo. Stále jsem přemýšlel, jak se uchytit ve špičkovém hokeji, jakým směrem se vůbec vydat. Hodně mi v tomto ohledu pomohl dlouhý rozhovor s Alešem Volkem, mým agentem. To hlavní, co jsem si z něj vzal, bylo, že jsem začal daleko víc trénovat. Odpoledne jsem se vyspal a po večerech jsem si přidával posilovnu, schody… Cokoliv, co mě mělo posunout dál. V Kometě jsem se ale z různých důvodů ani po čtyřech letech pořád ne a ne chytit, vysvobodilo mě až hostování ve Slavii.

Tam jsem se konečně posunul na úroveň, jakou jsem si představoval. Dostal jsem školu k nezaplacení. Jednak od Vládi Růžičky, a zpočátku taky od kondičního trenéra Lukáše Stránského. Při letní přípravě jsem po jeho trénincích chodil na oběd a třásly se mi ruce tak, že jsem ani nebyl schopný sníst lžící polévku. Nevím, jak to měli ostatní kluci, ale pro mě se jednalo o úplně jiný fyzický level, dostávali jsme strašného čouda. K tomu jsem se na ledě učil vedle veterána Pavla Kolaříka a byla z toho nakonec povedená sezona.

Když si tedy odmyslím, co všechno jsem schytával od Růži.

„Nehraj si na Kadlece! Kadlec je jenom jeden!“ Tohle mi opakoval pořád. Káca pro něho byl nedotknutelný, ten si při hře dělal, co chtěl – což si samozřejmě díky svému přehledu mohl dovolit – a já ho při svých pokusech o tvořivost měl neustále na talíři.

„Já si nehraju na Kadlece, já jsem Kempný,“ odpovídal jsem.

Tohle ale nebylo všechno. Růža mě cepoval snad každý trénink, bral si mě na videorozbory a všímal si v mé hře věcí, které já předtím nikdy ani neřešil. Díky neskutečným detailům mi ukazoval, jak být lepší.

A taky mě samozřejmě klasicky fénoval. Těch momentů, kdy jsem měl jeho obličej pár centimetrů před mým a on křičel a prskal, taky nastalo dost. Připadalo mi, že si vždycky v týmu vybere někoho, po kom dupe. V jednom období jsem to byl já. Všechno vyvrcholilo, když mi na jednom z tréninků v nevhodnou chvíli přeskočil puk hokejku. Banalita. Jenže Růža na mě začal hulákat, a to ještě ukrutně sprostě.

„Jdi už do pí…,“ procedil jsem mezi zubama. „Drž hubu a nech mě na pokoji.“

Byli jsme od sebe daleko, asi mě neslyšel, ale kluci, kteří stáli okolo mě, se docela zasmáli.

Hlavně, já se z Růži nepodělal. Naopak jsem mu denně ukazoval, že chci. Sice se mi někdy nelíbily jeho metody, ale je pravda, že i díky nim dokáže z každého vymačkat maximum. Jednoznačně mě posunul, jako hokejistu mě zakotvil. Ukázal mi, kudy se vydat dál a kam taková cesta může vést, pokud se budu držet principů, jaké on v hokeji chápe. Po letech, kdy jsem se plácal bez jasného cíle, jsem najednou věděl, kdo jsem, co umím a co ještě umět můžu.

Do toho jsem se rozešel s tehdejší přítelkyní, s níž jsem chodil celé dospívání, a jako svobodný mladý kluk v Praze jsem do sebe najednou dostal i dosud nepoznané životní sebevědomí. Začal jsem řídit svůj život jen podle sebe.

Všechno se to sešlo v pravý čas. Nebýt Slavie, možná dneska někde rozvážím zboží dodávkou. Až tam to všechno skutečně začalo. V létě před třiadvacátými narozeninami jsem se tak vrátil do Komety jako někdo jiný. Lidi nechápali, jak jsem se mohl tolik změnit, a i já sám jsem si připadal, jako bych začínal úplně od začátku.

Následovaly dva perfektní roky, během nichž jsem se dostal poprvé do nároďáku a dosáhl cíle, jaký jsem si před sebe postavil – přestoupil jsem do zahraničí. V Brně jsem odmítl pěkné peníze, které mi nabízeli za prodloužení smlouvy, a odešel jsem do Omsku. Ne za raketu, ve srovnání s jinými hráči jsem tam vzal spíš nejmenší možný plat, ale já to bral jako možnost posunout se dál. Peníze mi nikdy nechyběly, nejsem náročný a neměl jsem špatný život už ani jako mladý kluk v Brně. Já se chtěl hlavně vyvíjet hokejově. Po roce, kdy už jsem mohl v Rusku podepsat za daleko větší obnos, jsem totiž zase koukal dál. Na další metu, kterou jsem před sebou uviděl.

Na NHL.

V hotelu v Pittsburghu, kde jsme hráli přípravu před Světovým pohárem, jsem si v lobby všimnul Joela Quennevilla. Tou dobou asistenta u kanadské reprezentace, ale hlavně trenéra Chicaga Blackhawks.

Trenéra klubu, s nímž jsem před pár týdny podepsal smlouvu.

Bylo mi hloupé se za ním nezastavit, když jsem ho zahlédl. Šel jsem se mu tedy představit, bral jsem to jako slušnost. Oslovil jsem ho, jak jen to moje tehdejší chatrná angličtina dovolovala. On na mě ale koukal hodně podezíravě.

Hlavně proto, že vůbec netušil, kdo jsem.

Tenhle pocit jsem z něho měl, i když mě pak vedl v týmu. Hodně mě dusil. V první sezoně jsem to bral. Chápal jsem, že jsem v Americe nový, objevil jsem se z ničeho a nikdy jsem nebyl draftovaný. Připadalo mi, že mě zkouší, co vydržím a jestli mám vůli makat, když se zrovna nedaří. Nehrál jsem třeba i deset zápasů v řadě, ale kousnul jsem to.

Ve druhé sezoně už ne.

Před ní mi kouč řekl, že plánuje dát mi víc prostoru. Ten jsem skutečně dostal.

Přesně sedm zápasů.

Po tom posledním v St. Louis mi oznámil, že příště nehraju. Prý to není proto, že bych udělal něco špatně nebo se mi něco nepovedlo, prý jsem hrál v pohodě… Ale příště zkrátka dostane šanci někdo jiný.

Od té chvíle to začalo lítat nahoru dolů. Jednou jsem hrál, pak zase ne, než jsem stál třináct zápasů v řadě. Měsíc od poloviny listopadu jsem jako žalud jenom šlapal po tréninku sem a tam, brzdil a potil se na kole v posilovně, abych zůstal v kondici.

Dostal jsem se do fáze, kdy jsem neměl z hokeje vůbec žádnou radost. Nebylo z čeho, když se mě zápasy netýkaly. Začal jsem si připadat úplně odevzdaný, cítil jsem se v týmu důležitý asi jako poslední flaška vody na mantinelu. Ne kvůli klukům, ti byli skvělí. I Johnny Toews mě povzbuzoval, že jsem výborný obránce a ať jsem trpělivý, že jen asi trenérovi nesedím. To povzbudí, ale co je vám to platné, když se pak ostatní chystají na večerní utkání a vy jdete bruslit navíc.

Když vám chybí adrenalin, kvůli němuž všichni hokej hrajeme.

„Tvůj zápas byl v pohodě, ale dneska nehraješ.“ Z téhle věty jsem měl postupně už noční můry.

Během té dlouhé pauzy na konci podzimu už jsem se ptal sám sebe, co tam vlastně dělám. Přestával jsem věřit ve své schopnosti. Ze situace, kdy jsem byl žádaný a po sezoně v Rusku mi nabízela smlouvu řada klubů NHL, jsem se najednou dostal do pozice někoho, kdo je navíc. Ztrácel jsem všechno, co mě dělalo tím, kým jako hokejista jsem. Žil jsem sice život NHL, ale jako bych do něj nepatřil. Nezasloužil jsem si ho. Ve svých očích rozhodně ne.

A není tohle náhodou můj strop? O co se tady vůbec snažím, třeba jsem prostě jen narazil na limit svých schopností…

I tohle mě napadalo.

Měl jsem s sebou přítelkyni, ta mi byla oporou, ale stejně jsem si říkal, jestli má smysl v Americe trčet, když jen jezdím mezi mantinely sem a tam. Proč jsem tak daleko od rodiny a kamarádů? Kvůli tomuhle?

Přes to všechno, co se mi honilo hlavou, a přes pocit naprosté zbytečnosti jsem se v tréninku nikdy na nic nevykašlal. Měl jsem to takhle celý život. Jak bylo zadání udělat deset opakování, udělal jsem jich radši jedenáct. Nebo dvanáct. Jen pro pocit.

Moje hra ale trpěla. Od samého počátku v Chicagu jsem přestával předvádět hokej, který mě do NHL dostal. Ocitnul jsem se ve fázi, kdy jsem hlavně nesměl nic pokazit, protože jsem byl neustále na hraně. Poděláš to – jde místo tebe někdo další. Moje sebedůvěra byla v tahu, nic jsem si nedovolil. Každý, kdo někdy dělal nějaký sport, tohle zná.

Přesto jsem nikdy, ani když mi bylo nejhůř, agentovi nedal pokyn, aby řešil odchod do Evropy a hledal mi angažmá tam. Před Vánoci jsme pouze požádali o trejd v rámci NHL, abych zjistil, jestli o mě ještě vůbec někdo má zájem.

A on ho měl Washington. Tři měsíce se pak přestup řešil, než se krátce před únorovou uzávěrkou kluby domluvily.

Dnes už vím, že kdyby tahle změna nepřišla, v NHL už teď nejsem.

Všeobecně byl můj trejd podáván jako situace, kdy o mě Chicago nestálo a Washington toho využil, aby si rozšířil soupisku před play off o zkušeného obránce. Ve skutečnosti mi ale hned po příjezdu řekli, že mě dlouhodobě sledovali a chtěli přesně beka, jako jsem já.

Docela jsem zíral. Mě? Vždyť já tu rok a půl buď seděl na tribuně, nebo hrál připosraně. A oni, že jsem skvělý bruslař a mám dobrou rozehrávku, což je to, co potřebují. Hlavní trenér mi oznámil, že mě plánuje nasadit v každém zápase a nikdy nebudu mezi zdravými náhradníky. Zkrátka na mě sází.

Zůstal jsem jako opařený a zároveň mě taková slova ohromně hřála a povzbudila.

Co víc, nic se na nich neměnilo, ani když se mi zpočátku úplně nedařilo. Hned první zápas přese mě šly dva góly, neuhlídal jsem protihráče. Druhý den jsem znova hrál stejnou porci minut. Příště zase, celou dobu vedle Johna Carlsona, našeho klíčového obránce.

Tři týdny po trejdu jsem ve Philadelphii byl u tří inkasovaných branek, na jednu jsem přímo namazal a další ráno za mnou zašel trenér obránců Todd Reirden.
„Co včera?“ ptá se.
„Špatný…“
„Hmm, ale já už na to zapomněl, zítra hraješ znova. Mě nezajímá, žes udělal nějaké chyby. Mně se líbí, co týmu přinášíš.“

Na tohle jsem čekal!

Poprvé mi někdo v NHL fakt věřil. Poprvé za mnou zašel trenér, aby se zeptal, jak se cítím. Poprvé se ke mně v průběhu hry na střídačce sklonil, jak jsem na tom a jestli chci znova na led. To jsem v Chicagu nezažil. Vůbec jsem si ani nedokázal představit, že bych tam mohl zaklepat na dveře trenérské kanceláře a o něčem si vykládat.

Ve Washingtonu jsem našel prostředí, kde si byli všichni rovni a bavil se každý s každým. Zvlášť pro mě osobně byl pak Todd učiněný dar.

Teď už bude hlavním koučem, ale během uplynulé sezony měl na starosti beky. Mohl jsem za ním kdykoliv přijít a probrat hokejové věci, ale třeba i takové, které s hokejem vůbec nesouvisely. Když jsme rozebírali zápasy, ani nechtěl řešit, co bylo špatně, vždycky hodnocení otočil na prvky, které se mu líbily. I v play off, když jsem třeba zadrbal nějaký inkasovaný gól, neřešil to. Vyšrouboval mi takhle sebevědomí zpátky nahoru, dovolil mi hrát, jak sám cítím. Najednou jsem zase zažíval volnost, jakou ke svému hokeji potřebuju. V Chicagu bylo všechno striktní, jako levý obránce jsem nesměl do pravého rohu, a když už jsem se tam ocitnul, musel jsem myslet v první řadě na to, jak se vrátit co nejdřív na svoji stranu. Před každým zápasem jsem si pro sebe opakoval, co smím a co ne, na co trenér dbá. Až tak jsem z toho byl svázaný. Tady? Michale, hraj, jak umíš…

Žádný trenér nemá rád, když namažete na gól, ale já teď vím, že si zase můžu něco vyzkoušet. Vím, jaký je systém týmu, toho se musím držet, ale v jeho rámci si můžu dělat, co chci. A to je přesně pro mě. Tady jsem to najednou já. Zase jsem sám sebou a největší zásluhu na tom má právě Todd. Od počátku mi dává najevo, že se mnou chce pracovat, aby se jméno Kempný, které doteď nikdo neznal, stalo v lize značkou.

Nemůžu se dočkat toho, co přinesou další čtyři roky, na které jsem podepsal smlouvu.

Ve druhém finále Stanley Cupu se mi povedla přihrávka, jaká už dlouho ne. Dostal jsem puk na kruh, naznačil střelu a pak našel úplně volného Larse Ellera před prázdnou brankou. Čistá hokejová krása, o čemž se můžete přesvědčit TADY.

A víte co?

Mně v první moment problesklo hlavou, co jsem to zas udělal za riskantní pitomost. Vteřinu jsem z toho nádherného pasu, který nám pomohl k vyrovnání skóre, ani neměl radost.

Za to můžou všechny ty céresy, co jsem dostával celý život za podobné nápady, které někdy nevyšly.

Tolikrát jsem za tohle dostal po tlamě.

Tolikrát jsem se cítil mizerně, že jsem to ostatním podělal.

Tolikrát jsem viděl spoluhráče hodit naštvanou vývrtku, že ode mě nedostali jednoduchou přihrávku.

Tolikrát jsem zbytečně ztratil puk, lidi začali pískat a bučet, dostali jsme z toho gól a na střídačce mě pak ještě sjeli trenéři.

Tolikrát jsem si za trest šel posedět na bidýlko.

Ale stejně jsem příště zase chtěl být ten, kdo na ledě něco vymyslí. Ne bek, co od sebe jen odpálí puk a tím má splněno. Stejně mi to stálo za všechny ty okamžiky, kdy bych nejradši někam zmizel.

Mám radost, že jsem se tohohle svého stylu nikdy úplně nevzdal. Vždyť každý hráč má něco dobrého i špatného, jen musí najít vyváženost. Ano, já dělával na ledě spoustu kravin, ale z nich mi taky spousta vyšla a byly z toho nádherné akce. To ty kraviny ze mě udělaly hokejistu, jakým jsem. To, co při hře vymyslím, mě přece odlišuje od ostatních a je na trenérech jednotlivých týmů, aby si vytipovali hráče, jejichž osobnost jim sedí. Mě si přesně proto, co umím, vybral Washington.

Možná v pravý čas. Připadá mi, že se hokejově vyvíjím pomaleji než spousta jiných kluků. Někdo přijde do NHL v osmnácti a může v ní s přehledem hrát. Já si vůbec neumím představit, čím bych ve svých osmnácti mohl zaujmout nějakého skauta, aby mě vůbec do NHL draftovali.

Když dnes okolo sebe sleduju, jak pracují s mladými v Americe nebo ve Švédsku, jak sebevědomé a konstruktivní hráče promyšleně vychovávají, žasnu. Oni je nechají dělat chyby… Třeba už to i u nás funguje jinak, ale já vždycky za chyby seděl. Byl jsem samouk, musel jsem odkoukávat, jakým způsobem proplout, abych zůstal sám sebou a zároveň se ze mě trenéři nezbláznili. Mezi dospělými jsem pak naslouchal starším hráčům, vážil si jejich rad a bral si od nich, co jsem uznal za vhodné. Rok co rok se i díky tomu stále vyvíjím. Získávám zkušenosti a už čím dál lépe vím, jak v konkrétních situacích reagovat.

Vím, že nemusím pokaždé hledat úžasnou přihrávku na druhou modrou a dělat čtyři protizvratné kličky za vlastní bránou s frajerem na zádech. Že není potřeba snažit se být výjimečný neustále, ale důležitější je ukázat výjimečnost v pravou chvíli. A že vydloubnout puk z vlastního pásma nebo ho omést o mantinel je často to nejlepší, co můžu udělat. Taky to už někdy jednoduše vezmu na vidle a nazdar. Rychlost NHL vás k tomuhle uvažování přirozeně donutí. Tak dlouho mi všichni říkali, že v jednoduchosti je krása, až jsem to pochopil.

Ale zase, kdybych takhle uvažoval ve dvaceti, kdybych podle toho hrál v Brně nebo Omsku, nenaučil bych se nic navíc. Byl bych tuctový.

Teď už jsem v pozici, kdy i já mladším říkám to samé, co kdysi zkušení kluci mně. Ať nevymýšlejí kraviny. Zároveň jim ale v duchu fandím a vidím se v nich.

Byl jsem stejný blbec. Jen díky tomu jsem ale tam, kde jsem.

Na Stanley Cupu není vyryté Pat ani Mat. Stojí tam: Michal Kempný.

Jana Mensatorová, ČTK/AP/Ross D. Franklin, ČTK/AP/Nathan Denette, hc-kometa.cz/Michal Eger a archiv Michala Kempného


Vznik příběhu podpořila společnost BAUER.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.