Fucking lucky guy

Jiří Hrdina

Fucking lucky guy

Periferně jsem si všimnul, jak se na mě rozjíždí. Vyloženě si na mě počíhal a chtěl mi předvést, kdo je tady pánem. Že nějakej podělanej Evropan si nebude něco dokazovat v jeho lize.

Svůj první zápas NHL za Calgary jsem hrál pár dnů po připojení k týmu, na začátku března po olympijských hrách 1988. Hned proti Philadelphii Flyers, asi nejdrsnějšímu mužstvu ligy. Měli tam i Ricka Toccheta, tehdy jednoho z nejobávanějších hráčů, který uměl i dát gól a přihrát. Sbíral spoustu bodů, měl zrovna sérii, kdy jich za pět zápasů udělal skoro dvacet. Byl v laufu a dokazoval si to i zničujícími hity a nějakou tou rvačkou. Prostě postrach. Frajer, jakého nechcete potkat v plné rychlosti uprostřed hřiště.

Teď se řítil na mě, aby mě sundal.

Zapřel jsem se… Práskli jsme do sebe, totální srážka.

A já byl ten, kdo jel dál. Tocchet si asi myslel, že to se mnou bude mít snazší, ale já byl na souboje zvyklej. Ač se to v tehdejším evropském hokeji tolik nenosilo, mně fyzická hra nevadila. Kdyby nic jiného, v každém zápase s Rusákama jsme se je snažili řezat co nejvíc, v čemž jsem se vyloženě vyžíval. Vždycky jsem chtěl nějakého trefit.

Tocchet skončil s vyhozeným ramenem.

Chvíli předtím jsem přihrál na vítězný gól Jimovi Peplinskimu, k němuž do lajny mě ještě spolu s Joelem Otto postavili. Už jen z toho důvodu bych sám svoji premiéru považoval za úspěšnou, ale tím, že jsem Tochcettovi neuhnul, a naopak ho srovnal, jsem se u kluků hned výrazně zapsal. Tohle mělo ještě větší vliv než nějaká asistence.

Když jsem se pak na zápas díval zpětně v televizi, i komentátoři ocenili, jak jsem ukázal, že se nebojím. Novináře při rozhovorech taky zajímalo, jak se mi povedlo ustát souboj s takovým ranařem.

Cítil jsem, že jsem vzbudil pozornost, a okamžitě mě začali brát.

I díky téhle historce vždycky tvrdím, že v mé kariéře bylo všechno smooth. Hladké. Žádný velký zádrhel. Já zažil komplikaci možná tak na vojně, kdy bylo domluvené, že půjdu do Jihlavy, ale Trenčín si navzdory očekávání nevzal společně bratry Lukáčovy a sáhnul po mně. Ale i tam to pro mě nakonec mělo z hokejového pohledu svůj význam. Jinak jsem od mládí všude hrál důležitou roli, všude mi to šlapalo. Ve Spartě i v nároďáku.

A když dneska někomu v Americe řeknu, že z pěti sezon, a to ještě jen čtyř kompletních, mám tři Stanley Cupy, smějí se mi, že jsem dítě štěstěny.

„Fucking lucky guy,“ abych byl přesnější.

Silovej hráč, co uměl zakončit i kombinovat. To bylo moje. Tak jsem vždycky chtěl hrát a tak se mi to i dařilo. V naší lize jsem si rychle vybudoval respekt, a protože jsem i docela emotivní člověk, nebyla nouze o situace, kdy to kolem mě pořádně vřelo. Oblíbené mezi lidmi byly třeba naše souboje s Jirkou Seidlem z Pardubic, s nímž jsme po sobě šli při každém vzájemném zápase. Protože jsem se nevyhýbal místům, kde to bolelo, postupně jsem získával chytrost i v situacích, které se zdají být na první pohled jen o hrubé síle. Věděl jsem, jak se zpevnit, když do mě někdo jde, jak z mely v rohu vyjet s pukem.

V nároďáku jsme s Vláďou Růžičkou a Pavlem Richtrem vytvořili pro tehdejší hokej ideální lajnu. Pavel byl úžasný technik, Růža zase šikovný centr s citem pro přihrávku, vynikající na buly. Do soubojů se moc nehrnul, ale na to jsem byl právě já. Společně nám to úžasně šlapalo a já svým stylem hry zaujal i skauty NHL. Nás a Rusáky ale tehdy kluby na draftu braly až v posledních kolech, protože věděli, že na devadesát devět procent za ně stejně nikdy nebudeme hrát. Začátkem osmdesátých let ještě nic nenaznačovalo, že by se u nás měly nějak měnit poměry, a jedinou šanci, jak odejít hrát za moře, představovala emigrace.

Z Hlasu Ameriky, který jsme samozřejmě poslouchali, jsem se v červnu 1984 dozvěděl, že si mě vybrali Calgary Flames, ale hned jsem měl jasno, že útěk pro mě nepřichází v úvahu. Už jsem měl rodinu a strašila mě představa, že bych ji třeba už nikdy neviděl. Oficiálně soudruzi do zahraničí pouštěli až za zásluhy. Muselo vám být třicet a museli jste mít titul mistra světa. Ten když se nám podařilo o rok později vyhrát, spočítal jsem si, že po olympiádě v osmaosmdesátém budu moct jít. K tomu jsem se upnul.

O NHL jsem toho moc nevěděl. Všichni jsme hltali The Hockey News, za našich časů bibli hokejistů. Kdo na ně někde po světě narazil, vozil je domů. Jedno vydání pak kolovalo nespočtem rukou. Svůj první zápas jsem ale viděl až na premiérovém reprezentačním srazu v Příbrami, kde nám trenér Bukač pouštěl videokazetu s utkáním play off Philadelphie Flyers.

Neuvěřitelná řežba.

V létě 1987 už se všechno vyřídilo, do Prahy za mnou přijel Cliff Fletcher, generální manažer Flames, a já tak do Calgary, kde se shodou okolností zrovna olympiáda konala, odjížděl s podepsanou smlouvou a s tím, že už zůstanu. Turnaj se nám nepovedl, byl jsem i rád, že se nemusím vracet, protože neúspěch doma hodili na mě, že už jsem byl myšlenkami v NHL. To přitom nebyla pravda, kdo mě znal, věděl, že já jak vlezu na led, dělám vždycky všechno pro vítězství.

Zatímco kluci odlétali, já si chodbami Saddledome jenom přenesl výstroj do jiné kabiny a pak mě řidič odvezl na hotel. Tam jsem si lehnul na postel a zíral do stropu s hlavou plnou myšlenek na to, že vlastně vůbec nevím, co mě čeká.

Ale tak co… Obuju se do toho, co se dá, a v nejhorším se vrátím do Evropy. S tímhle vědomím jsem se sám v sobě smířil.

Přesto jsem byl na prvním tréninku nervózní jako blázen. Sotva jsem otevřel dveře šatny, problesklo mi, co tam vlastně dělám. Všechny okolo jsem bral jako absolutní profíky a netušil jsem, jestli se vůbec někdy budu moct počítat za jednoho z nich.

Udělal jsem to, co mi připadalo přirozené. Každého jsem obešel a podal mu ruku. Protože mám odjakživa trochu pevnější stisk, s odstupem jsem se od kluků dozvěděl, že to ocenili. Cítili ze mě správné sebevědomí.

Moje představovací kolečko dokonce mělo takový ohlas, že se z něj stal rituál a před zápasy jsem obcházel kabinu všechny povzbudit.

Joey Nieuwendyk nebo Lanny McDonald byli frajeři, tahouni týmu, kteří mě okamžitě brali. Moji noví spoluhráči z lajny Jim Peplinski a Joel Otto nebo Timmy Hunter taky. Stejně tak Švéďák Hakan Loob, s nímž jsem začal bydlet a který mi od začátku ohromně pomáhal a vysvětloval, o čem NHL vlastně je. Ale našli se i tací, kterým můj příchod neseděl. Vnímal jsem z jejich strany nevraživost, protože cítili, že jsem tu, abych je připravil o flek.

Týden po mém příchodu takhle třeba vyměnili tehdy mladého Bretta Hulla do St. Louis.

Na prvním tréninku jsem se každopádně cítil příšerně. Znal jsem celý život jen Spartu nebo nároďák a najednou jsem se ocitnul v úplně jiném prostředí.

A hlavně, měl jsem příšernou helmu…

Kluci už nosili moderní CCMky a mně kustodi připravili tu šílenou hranatou Jofu, s níž jsme hrávali v Evropě. Připadal jsem si v ní mezi ostatními jako hobbík a po pár dnech jsem si ji nechal vyměnit.

Pak už to šlo ráz na ráz. Moje podařená premiéra proti Philly, na tripu pak první gól v Hartfordu, hned na to další v Quebeku. Z devíti zápasů, které jsem do konce základní části odehrál, jsem v sedmi bodoval. K tomu kluci viděli, že nejsem poseroutka a taky že si ze sebe umím udělat srandu a neurážím se, když se mi třeba smáli, že jsem nepochopil cvičení.

Taky jsem uměl aspoň trochu anglicky. Sice se v kanadské hokejové kabině mluvilo trochu jinak, než jsem zvládal po roce s paní učitelkou v Praze, ale i tak jsem alespoň tušil, o co běží. Díky tomu, že jsme s nároďákem přece jen jezdili po světě, jsem taky nekoukal s otevřenou pusou na vymoženosti Západu. Měl jsem představu, jak se tam žije, a lidé z klubu, ale třeba i českoslovenští emigranti, jichž bylo v Calgary hodně, mi pomáhali, s čímkoliv jsem potřeboval. Když jsem se vrátil na kemp před další sezonou, byl jsem připravený se vším všudy. Koupil jsem barák kousek od olympijské vesnice, naše holky začaly chodit do místní školky a mně se na ledě vyloženě dařilo. Dal jsem dvaadvacet gólů, nasbíral čtyřiapadesát bodů, hrál jsem přesilovky, chodil jsem na led v důležitých chvílích… Čistá radost. Hned zkraje sezony se mi navíc podařilo v Los Angeles dát i první hattrick. Zrovna v zápase proti Gretzkymu, nejlepšímu hráči všech dob.

Měl jsem to štěstí, že jsem si NHL zahrál v éře jeho a dalších velikánů a mohl tak na vlastní oči vidět, co umějí.

Gretzkyho jsem si přitom pamatoval už z dvacítek v sezoně 1977-78, kdy si s námi jako šestnáctiletej dělal, co chtěl. Potom mi utkvělo, jak přijel na mistrovství světa do Helsinek 1982 a Kanaďani bydleli s námi na hotelu. Ten rok dal za Edmonton 92 gólů a posbíral 212 bodů, všichni jsme z něho byli unešení. Každou možnou chvíli jsme šmírovali, co dělá a jak se chová.

On to přitom byl jen vyzáblej uhrovatej kluk, co každej večer dřepěl na recepci a mastil black jack.

Na ten my neměli peníze, tak jsme aspoň okolo chodili na masáže.

Na podzim osmaosmdesátého se mi povedlo proti Hartfordu nastřílet i čtyři góly v zápase, ale Whalers byli přece jen tým ze spodku tabulky. Hattrick proti nadupaným Kings s Gretzkym v sestavě, to bylo něco úplně jiného. Zvlášť když jsme je tehdy porazili. Výsledek 11:4 přitom nebyl v té době nic výjimečného, takové přestřelky byly k vidění často. Zvlášť u nás, my ten rok moc neprohrávali, skončili jsme jako nejlepší tým základní části a jako jedni z mála v moderní historii NHL jsme na to navázali i v play off.

Poprvé jsem zjistil, jak těžký je Stanley Cup.

Jo, fucking lucky guy, já vím.

Pro mě ovšem šlo v první řadě o obrovskou školu zámořského profesionalismu. Přestože jsem totiž patřil k nejproduktivnějším hráčům týmu, většinu play off jsem se ani nedostal do sestavy. Trenér používal kluky, o nichž byl přesvědčený, že v danou chvíli pomůžou týmu víc. Naskočil jsem v prvním kole proti Vancouveru a pak paradoxně až ve finále. V posledním zápase v Montrealu, kdy Joey Nieuwendyk schytal takovou sekeru na ruku, že nemohl pokračovat, mě pak posunuli na jeho místo a já dohrával na druhé lajně.

Postupovali jsme dál a dál, nálada byla skvělá a já po tréninku, kdy jsme makali všichni stejně, pokaždé s nadějí kouknul k tabuli na zdi, kam trenéři psali čísla hráčů podle lajn. Nikdo se s námi nebavil, jen takhle stroze se sestava na dané utkání oznamovala.

17… 17… 17… Moje sedmnáctka nikde.

Tak jsem se místo zápasu na hodinu a půl zavřel do posilovny, často s ostatníma klukama, kteří na tom byli jako já. Všude po kabině jsme měli televize, kde běžel zápas, a my u toho zvedali činky nebo šlapali na kole.

Bylo psychicky náročné zůstat celou dobu nad věcí, jasně že jo. Čekal jsem to celé malinko snazší a byl z toho překvapený. Když jsem ve své první sezoně v play off jen paběrkoval, bral jsem to. Chápal jsem, že trenér i přes můj styl hry asi zpočátku netušil, jak budu reagovat na intenzitu zápasů o Stanley Cup, kdy rozhodčí pískali ještě polovinu toho mála, co tehdy pískali normálně. Tam když se člověk namotal před bránu, šlo o život. Aspoň jsem si to nejdřív omrknul. Jenže i druhou sezonu to bylo tvrdší, než bych býval řekl.

Přitom jsem nebyl zdaleka sám.

I takový Lanny McDonald, náš kapitán a absolutní legenda, se mnohdy nevešel do sestavy. Nehrál ani polovinu finálové série, než se vrátil na poslední zápas, aby dal klíčový gól, svůj první a jediný to play off. Příběh na film. I Jim Peplinski a Timmy Hunter, asistenti kapitána, kteří byli roky součástí budování týmu, jsou na vítězné fotce s Pohárem v teplácích, protože se ten den nedostali do čtyř lajn.

V tomhle je NHL nemilosrdná.

Ono už když jsem přijel na svůj první kemp před touhle sezonou, docela jsem koukal, že nás je tam přes šedesát. Na soupisku přitom mohlo jen třiadvacet kluků. O svou pozici jsem se přece jen nestrachoval, říkal jsem si, že kdyby nechtěli, abych hrál na prvním týmu, nebrali by mě tam. Ale stejně… Od nás jsem byl zvyklý, že kdo přišel do kabiny, hrál.

Mojí výhodou bylo, že jako Evropan jsem do mužstva přinášel něco jiného, co tehdejší kanadští kluci ještě tolik neměli zažité. S Hakanem Loobem jsme byli jediní Evropani v klubu, jen později se tam mihnul Rusák Prjachin, a koncem osmdesátých let jsme pořád ještě byli spíš za exoty. Na každého kluka zpoza oceánu byla v lize upřená pozornost.

Tehdy bylo evidentní, jaký je mezi naším a zámořským hokejem rozdíl. V Kanadě se třeba automaticky bralo, že při situaci dva na jednoho hráč s pukem střílí. Na toho vyjížděl gólman, obránce si hlídal druhého bez puku. Když jste tedy dobře zahýbali rameny, naznačili a přihráli jste, byl z toho krásný gól do prázdné. Kanaďani koukali jak zjara.

Spoluhráči nás oceňovali, ale pro soupeře jsme byli my Češi, Slováci a Rusáci vždycky jen „Fucking commies,“ zasraní komunisti.

To jsem si ale ani nemohl brát osobně, chápal jsem, že to je součást hry. Řvali na mě každý zápas, že jsem jenom sráč z Evropy, ale zároveň věděli, že se nenechám zastrašit.

Případ Tocchet se rozkřiknul rychle, i dál jsem ale ukazoval, že mi tvrdá hra nevadí. Zvládal jsem i vyhecované bitvy o Albertu, jak se říká soubojům s Edmontonem. Vyloženě bitku jsem přitom absolvoval jen jednu, až v Pittsburghu s Rusákem z Toronta. Tímhle způsobem jsem nepotřeboval dokazovat, jaký jsem tough guy, kvůli tomu jsem tam nebyl. V naší době už se ani nekonaly hromadné rvačky, kdy na led naskákaly celé střídačky, ty už byly pod hrozbou vysokých trestů zakázané. A když už se přece jen něco semlelo a já byl na ledě, chytil jsem se s někým typu Jarri Kurriho, potahali jsme se za dres, aby to vypadalo, ale věděli jsme, že ani jeden z nás nestojí o nějaké boxování.

To ale neznamená, že jste se při hře nemuseli mít neustále na pozoru.

Museli.

Takový Scott Stevens vás byl schopný sestřelit, i když jste nehráli na jeho straně, jeho specialitou bylo, že přejížděl jako levý bek napříč středním pásmem a smáznul vás, aniž byste o něm tušili. Byl schopný likvidovat protihráče na počkání. Takhle zrušil i Karyiu před Naganem a v podstatě ukončil kariéru Lindrosovi. Sám jsem s ním měl tu čest už na mistrovství světa v Praze, kde mi v posledním zápase udělal takového koňara, že jsem pak zlatou medaili přebíral v nemocnici.

Stevens nebo třeba Marty McSorley, o těch jste vždycky museli vědět, kde přesně se na ledě pohybujou, jinak vás byli schopní přizabít.

Beru jako úspěch, že mě nikdo nikdy nevypnul, ale dobitej jsem byl kolikrát taky solidně. Ono, jakmile jste se odvážili před bránu, museli jste počítat se sekerami i krosčeky, nikdo se s vámi nepáral. Když se dneska podívám na záznamy utkání ze své doby, protože pár jich schovaných mám, nestačím zírat, co se na tom ledě dělo. To byla čistá jatka, nepřeháním. Musím se smát, za co se v současné NHL dávají tresty na několik zápasů. Liga dnešních dnů se s tou naší nedá vůbec srovnat. Vůbec. Neříkám, že to je dobře nebo špatně, přestože někdy už mi snaha o čistotu hry přijde opravdu přehnaná, ale je to zkrátka jinak.

Za nás jste se holt někdy probrali až na střídačce. A další střídání už jste zase hráli.

„Hunter, you fucking asshole!“

Timmy Hunter byl pohodový chytrý kluk, co ve volném čase u sebe v garáži s Jimem Peplinskim opravoval stará auta. Vždycky koupili veterána a piplali si ho. Hrál ale nadoraz, a proto nebyl úplně oblíbený u fanoušků soupeře. Jednou ve Philadelphii jsme byli s ním a ještě pár dalšími spoluhráči na večeři. Kousek od nás seděl nějaký místní odborník na NHL a už měl trochu upito.

„Hunter, fuck you!“

Klínoval, co chvíli něco zahučel, ale Timmy byl úplně nad věcí. Vůbec si ho nevšímal.

„Hey Hunter, go fuck yourself.“

Po čase se ožrala zvednul a odešel. Za chvíli byl zpátky se sedmičkou železem v ruce, s golfovou holí. Šinul si to rovnou k Timmymu. Jak se ale napřahoval, že ho řízne, Timmy vyskočil.

Pink.

Borec koupil jednu přesně mířenou na rypák a ve vteřině ležel. Zavolali se policajti, odvezli ho a my v klidu dojedli.

Podobné situace se za našich časů občas udály, nebyli jsme puritáni. Po pár pivech se vyráželo do klubu a nebylo výjimkou, když třeba v New Yorku před dveřmi do nějakého podniku stála stometrová fronta a nás přitom uctivě pouštěli dovnitř. Tam jsme si to pak na rozdíl od dnešních kluků mohli užít naplno, protože nás nikdo nefotil, nežili jsme v zajetí světa mobilních telefonů a sociálních sítí. Stávalo se, že se někdo tak rozparádil, že druhý den ráno nestihnul letadlo. To pak museli chlapci na vlastní náklady přiletět sami, na nikoho se nečekalo. V sedm hodin byl odjezd od hotelu, a kdo neseděl v autobuse v 7:01, měl peška.

Mě už takové řádění ale přece jen minulo. Nedělám ze sebe svatouška, ale těch největších bláznivin jsem se už neúčastnil. Ve třiceti už člověk nedělá to, co ve dvaceti, že ano… Byl jsem táta od rodiny a na tripech jsem navíc bydlel s Hakanem, což byl vyloženě slušňák. Sedli jsme na pivo a pak do hajan, žádné velké věci.

Přes všechnu srandu, co si někteří kluci po volných večerech uměli zařídit, zároveň ale v NHL po profesionální stránce automaticky platily věci, které nikdo ani nemusel říkat. Všechno mělo svůj řád. Od skutečnosti, že se na trénincích maká vždycky nadoraz, až třeba po cestování v oblecích, každý musel být upravený. Za nás se ještě lítalo linkou a neexistovalo, že by někdo dělal bordel nebo na veřejnosti chlastal.

Jen jste nesměli v letadle usnout, protože jste se taky mohli probudit s pěnou na holení na hlavě nebo ustřihnutou kravatou.

I Thea Fleuryho jsem poznal v jeho začátcích jako pohodového happy kluka, který nedělal problémy. Znám historky o tom, co později předváděl, ale já s ním po Hakanově odchodu skoro dvě sezony strávil jako spolubydlící na pokojích a nic z toho jsem nezaznamenal. My spolu zažili jediný extrém.

Když nám v Detroitu vykradli pokoj.

Pověsili jsme si po příletu obleky na ramínka a vyrazili na večeři a do kina. Po návratu jsme věci, co jsme měli na sobě, jen naházeli na židle, dali si sprchu a šup spát. Ráno, když jsem jako první otevřel skříň, říkám: „Theo, co to se mnou hraješ za hry, kam jsi dal hadry?“

„Co děláš? Já nikam nic nedával.“

Ani security floor, pro kterou byl potřeba speciální klič, nás neuchránila. Tak nám šéf hotelu vycashoval peníze na ruku a my místo rozbruslení vyrazili nakoupit nové ohozy, abychom vůbec večer mohli na zápas. Neexistovalo, že bychom na něj šli bez saka a kravaty.

Pravda, když se Theo vrátil po dalším létě a měl asi o patnáct kilo víc a pracky najednou jako medvěd, říkal jsem si, že tam asi bude něco malinko sezobnuto, ale na druhou stranu, nikdy jsem ho neviděl nic si brát. A bez debat, on byl famózní hokejista. Výjimečnej. NHL v té době chtěla jen hráče metr devadesát a on do ní vletěl s tím, že neměl ani sto sedmdesát. Přesto vám při zápase vlezl pod kůži. Jeho specialitou bylo, že se na vás rozjel a v plné rychlosti z obou nohou vyskočil, byl takhle schopný sundat frajery klidně o hlavu vyšší. Do všeho se hrnul bez rozmyslu, kromě toho, jak byl hokejově šikovnej, měl i obrovské srdce. Byl to bojovník, který byl schopný na ledě nechat úplně všechno. Vzpomínám na něj moc rád.

Když jsem v NHL začínal, hrálo nás tam plus minus deset Čechoslováků. Bratři Šťastní, Klíma, Pivoňka, Ježek Svoboda, Fryčer, Musil, Ihnačák a pak David Volek. Sem tam se objevil někdo další, ale až po revoluci začali chodit víc a víc i mladí kluci. Každopádně, všichni jsme se za mých časů znali, věděli jsme o sobě. Ať už předtím z nároďáku, nebo jednoduše proto, že nás bylo tak málo, že z nás jediné setkání automaticky udělalo kámoše.

Ovšem když jsem začátkem své druhé sezony uviděl Frantu Musila, který už hrál v Minnesotě, vyvedl mě z omylu, že si pokecáme hned na rozbruslení.

„Nazdar Fery!“ řval jsem na něj, když jsme se míjeli u červené čáry.

„Jdi do prdele, já se s tebou nemůžu bavit,“ mumlal.

Postupně jsem pochopil, že v NHL se na nějaké klábosení moc nehraje. To se tam spíš ještě před zápasem někdo s někým serval, když do sebe dva bitkaři třeba jakoby náhodou drcli nebo se rovnou sekli, zatímco projížděli středem hřiště proti sobě.

Po večerech jsme se ale s klukama od nás potkávali. Vždycky jsem dopředu studoval sestavu dalšího soupeře, abych zjistil, jestli se uvidím s někým známým, a pak jsme společně vyráželi na večeři, pokecali jsme. Často jsme řešili, co se děje doma. Co bude.

Kdy už komunisti potáhnou do hajzlu.

Sedmnáctý listopad osmdesát devět si pamatuju přesně. Den předtím jsme hráli doma s Buffalem a další zápas nás čekal zase až osmnáctého, taky v Calgary. Večer jsem tak v obýváku pustil CNN a tam na mě vybafly záběry ze známých míst. Západní pobřeží Kanady je od Česka časově o osm hodin pozadu, takže už vysílali, co se předtím dělo v Praze.

Sakra, to se už konečně něco děje, říkal jsem si.

Druhý den jsme volali domů a zjišťovali, že se události rozjíždí a že to bude velké. Přece jen se něco dalo tušit už od ledna, kdy policajti rozháněli lidi vodními děly. Měl jsem tam tehdy spoustu kamarádů a postupně od nich slýchal vyprávění, jak je nakládali do aut a vyhazovali za Prahou. Jak policajti začali mlátit studenty při demonstracích, bylo jasné, že už se něco musí stát.

Moje tušení se naštěstí potvrdilo, protože nebýt revoluce, určitě bych se po kariéře s rodinou z Ameriky zpátky nevracel, to vím jistě. Listopad byl každopádně velká věc, kterou probírali i Kanaďani v šatně. Zajímali se, co se u nás děje.

I proto, že sami Prahu krátce předtím poznali.

V září jsme tam totiž byli na soustředění. Dodnes jsem pyšnej, že se to podařilo zprodukovat, protože s nápadem jsem přišel já. Když se po oslavách se Stanley Cupem řešilo, jak zpestřit trainning camp, nadhodil jsem, ať vyrazíme do Evropy, do Prahy. Vedení souhlasilo, a protože k nám zrovna Rusáci pustili i Sergeje Makarova, přidala se i Moskva.

Byl to fantastický zážitek. V Praze mě udělali kapitánem a já cítil hrdost, že můžu být u toho, když se našim lidem poprvé ukáže NHL. Na naše tréninky do Sportovní haly chodily tři tisíce fanoušků, my vyjeli všichni bez helem a jen to hučelo, protože to tady nebylo zvykem. Spali jsme v Intercontinentalu, kde jsem klukům obstaral výměnu peněz, aby je neobrali veksláci. Stačilo jim přitom dvě stě dolarů a týden tady žili jako králové, vždyť plzeňské pivo stálo tři koruny. Neustále to přepočítávali a nechápali, že půllitr vychází na pár centů, zatímco v Kanadě za něj platili třeba dva dolary. Dodnes si na tohle spousta tehdejších spoluhráčů pamatuje a připomíná mi to, když se potkáme. Stejně jako Bílého koníčka na Staromáku, bar, kde jsme si udělali pěknej večer… Přece jen jsem v Praze měl pořád plno kamarádů a všude jsme tak měli dveře otevřené.

Bohužel, zápasy podle toho vypadaly. Náš nároďák, s nímž jsme se utkali, se na nás tři měsíce připravoval po různých soustředěních, vypustili na nás mladou lajnu Jágr, Reichel, Holík a my v obou případech prohráli.

Ale kluci stejně byli nadšení. Jednak z křišťálu, který jim můj kamarád pomohl nakoupit a který se musel posílat ve speciální bedně přes ambasádu, ale hlavně taky proto, že v Moskvě už to taková sranda nebyla. Tam pořád vládnul těžkej totáč.

V půlce prosince 1990 byli naši zrovna na cestě do Calgary a my s týmem na tripu. Úplně se mi nedařilo, pár zápasů už jsem nebyl v sestavě. Po ranním rozbruslení a týmovém obědě v Los Angeles jsem si šel lehnout na pokoj, než mě za půl hodiny probral telefon. Volal generální manažer Cliff Fletcher, že jsou na pokoji s koučem Dougem Riegsbroughem a ať za nimi zajdu.

„Máme pro tebe zprávu, udělali jsme rozhodnutí. Vytrejdovali jsme tě do Pittsburgh Penguins,“ řekli mi bez větších řečí kolem.

Něco takového jsem absolutně nečekal.

Moje první reakce byla, že nikam nejdu. Sorry, ale vracím se zpátky do Evropy. S tím jsem si na pokoji balil věci a loučil se s Theem. Asistent GM mě odvezl na letiště, po návratu do Calgary jsem měl druhý den vyrazit do Pittsburghu. S manželkou jsem ten večer vedl nekonečné debaty, jestli ráno letět nebo ne. Neuměl jsem si představit, že po tom, co jsme se konečně pořádně zabydleli a holky začaly chodit do školy, mám najednou vzít familii a přestěhovat ji napříč kontinentem. Navíc Pittsburgh tou dobou trčel na dně své divize a Mario Lemieux byl sice prvotřídní superstar, ale nehrál už skoro rok kvůli zranění zad a nikdo netušil, jestli se vůbec vrátí.

Ne, fakt se mi nechtělo.

Do toho naši… Míjeli jsme se na letišti, aniž bychom se potkali. Z měsíce, co u nás v Calgary byli na návštěvě, jsme se viděli dva dny na Vánoce.

Nakonec jsem se totiž přece jen sebral a do Pittsburghu vyrazil. Vůbec jsem netušil, co čekat, ale zařekl jsem se, že Calgary ukážu, že nejsem tak špatnej hráč, aby se mě zbavovali. Tak jsem totiž výměnu bral. Že už nejsem dost dobrej, proto se mě zbavili.

Nikdo mi neřekl, že v Penguins mají jednoho dlouhovlasýho kluka z Kladna, neskutečnej talent, co ale chodí tajně brečet do sprchy, protože si s nikým v šatně nerozumí a stýská se mu. Došlo mi až po nějaké době, že Craig Patrick, GM Pittsburghu, se dozvěděl, jak jsem v Calgary pomáhal Robertovi Reichlovi v jeho začátcích v NHL. Když mě pak Flames zrovna nehráli, vycítil šanci mě přivést, abych jim píchnul s mladým Džegrem.

Ani jednou jedinkrát jsem tohle přitom od lidí v klubu neslyšel. To se mi pak jen po letech hlásili tací, co si to dávali za zásluhu a vyprávěli, že Craiga přesvědčili, aby mě získal coby Jágrova vychovatele.

Pro mě samotného bylo podstatné, že jsem hned v prvním vzájemném zápase proti Calgary dal gól a cítil ohromnou satisfakci. A že se Mario brzy přece jen vrátil a my začali neskutečně šlapat.

I s tím Džegrem to šlo dobře. Posadili nás vedle sebe v kabině, on mě vzal k rodině Němcových, kde bydlel, a stali se z nás kamarádi. Nehrál jsem si na žádného učitele, Jarda totiž skutečně jen potřeboval někoho, vedle něhož se bude cítit v pohodě a s kým by si mohl pokecat. Někoho, kdo mu pomůže se rozkoukat v novém světě a kdo mu srozumitelně vysvětlí, co jak v NHL chodí a jak se má k určitým situacích stavět. Byly to drobnosti, ale v součtu dost důležité. Ty samé drobnosti, které mně v mých začátcích vysvětloval v Calgary Hakan a které já jenom předal dál, nejdřív Albymu Reichlovi a teď Džegrovi.

S ním byl jediný problém. Že občas trochu sešlápnul plyn v autě a úplně se mu nechtělo platit pokuty. Po několikátém přestupku dokonce skončil u soudu a Craig se za něj musel na policii zaručovat. To už pak Jardovi hodně domluvil.

Tehdy jsem netušil, jak fenomenální hokejista z něj vyroste. Ano, zažil jsem ho jako mladičkého v nároďáku, ale to ještě zase tak moc neznamenalo. Je ale pravda, že už ve svých prvních sezonách v NHL ukazoval neuvěřitelné věci. Ostatně, snad každý si pamatuje jeho slavný gól z finále 92 proti Chicagu, kdy prohodil mezi nohama Frantu Kučeru a poslal to tam Belfourovi bekhendem.

I já jsem si vedle něho ještě užil svoji chvilku slávy, to když se mi v prvním play off v sedmém rozhodujícím zápase úvodního kola proti Devils povedlo dát dva góly. Zrovna nedávno jsem v kanadské televizi zahlédl tabulku s tím, kdo za Pittsburgh v sedmém utkání dva góly zvládnul, víc totiž neměl už nikdo. Byli tam Crosby, Rust, Talbot. A Hrdina.

Upřímně: Gól, který si budu navždycky pamatovat jako ten, jímž jsem si splnil sen, bude volej do víka Treťjakovi po Růžově přihrávce po modré. Na mistrovství světa 1983 nám zajistil stříbro. Ale ani na tenhle zápas proti New Jersey nejde zapomenout. Vnitřní pocit jsem měl tehdy úžasnej, říkal jsem si, že ještě asi teda nejsem tak starej. Při tom prvním a nakonec vítězném gólu navíc byli na ledě Rusáci, tedy obrana Fetisov Kasatonov. Vždycky mě potěšilo, když jsem je pomohl porazit.

Taky šlo paradoxně o moje jediné dva góly v play off vůbec.

Dva góly, tři Stanley Cupy. Fucking lucky guy, vždyť víte.

Měl jsem kliku jako hrom, že jsem se v NHL dostal do dvou fantastických týmů. V Calgary nás k Poháru dovedl neskutečný teamwork, zvládli jsme dominovat díky dřině i bez ryzích superhvězd, drželi jsme při sobě jako jedna velká parta kamarádů. To v Pittsburghu do sebe nakonec zaklapla neuvěřitelně nabitá sestava narvaná úžasnými hráči. Paul Coffey, Larry Murphy, Ron Francis, Kevin Stevens, Marc Recchi, Džegr, to všechno byli skvělí borci. Nakonec k nám přišel i ten Rick Tocchet.

A všem kraloval Mario.

O tom, jak jedinečný to byl hráč, vypovídá způsob, jakým se vrátil z marodky.

Po deseti měsících bez hokeje si na tři dny vlezl na kolo, pak s námi dvakrát vyjel na led a celkem ani ne po týdnu lehkého tréninku vyrazil hrát do Quebeku, kde nahrál na tři góly. Po třech zápasech měl 2+4 a v tomhle duchu pokračoval dál.

Byl to klasický leader by example. Ten, který jde příkladem. Nebyl na nějaké proslovy, když už něco řekl, tak spíš v play off, ale jeho výjimečnost při hře neměla srovnání. Dodával vám sebevědomí už jen tím, že jste viděli, jak se v kabině obléká do výstroje vedle vás. Kromě toho to byl kamarádskej, příjemnej chlap. Bavil se s každým jako rovný s rovným, žádné povyšování. Když jsme to s jeho velkým přispěním nakonec dotáhli ke Stanley Cupu, pozval celý tým k sobě na barák.

S Pohárem jsme tam skončili v bazénu, což patří k mým nejkrásnějším vzpomínkám z oslav.

Druhý rok v Pittsburghu jsem pak poznal další jedinečnou osobnost ligy. Převzal nás Scotty Bowman a já zjistil, proč je nejúspěšnějším trenérem historie.

Při zápasech, je třeba dodat.

Tam předváděl opravdu těžko popsatelný cit na to poznat, jaké lajně se zrovna daří a na koho. Nasazoval hráče jako nikdo jiný a dokázal udržet tým na vlně. O hokeji měl neskutečný přehled, věděl o každém, co je jeho silná a slabá stránka a dokázal toho využít.

Jen tréninky měl šílené.

Jak byl detailista, lpěl na úplných zbytečnostech, jako že jsme se mohli při konkrétním cvičení otáčet jen na jednu stranu a kdesi cosi. Všem se nám to protivilo a morálka klesala. Když nás třeba honil kolem dokola a na písknutí jsme museli zrychlit, na další ubrat, hvízdal jsem mu do toho, že v tom byl maglajs. Naštvaně pak řval, kdo to dělá.

Mario tedy zašel za Craigem, že to takhle nejde, tréninky ať vedou asistenti a Scotty ať se ukáže vždycky jenom na zápas.

To oba dokázali akceptovat a nám i tahle věc pomohla ke druhému Stanley Cupu.

Oslavy, které byly nezapomenutelné už v Calgary, kdy ulice při promenádě lemovaly desítky tisíc lidí, tady v obou případech taky stály za to. První rok jsme jeli městem na šedesátitisícový Three Rivers Stadium pro americký fotbal a baseball. Každého nás vezl kabriolet, objížděli jsme kolečko, než nás vysadili u pódia. Rok potom se slavilo v místním centrálním parku, který byl zase narvaný lidmi. Pamatuju si odsud obrazy, které mi nikdy nezmizí z paměti. I proto, že jsem si je natáčel na kameru.

Jo, už tehdy. Nebylo to sice úplně GoPro a obraz není zrovna v HD kvalitě, ale malá kamera do jedné ruky se už pořídit dala. Je pravda, že jen tak někdo takový poklad doma nemá, s kamarády jsem si záznam občas i pustil.

Ale jakmile jsme pak pokračovali na party na loď, už jsem nenatáčel nic. To by nešlo.

Krátce po druhých pittsburských oslavách jsem se objednal ke Craigovi do kanceláře. Uvítal mě s tím, že mi přidají tolik a tolik, ale že může dát smlouvu jen na dva roky.

Povídám: „Craig, Craig, počkej. Já tu nejsem abych podepsal kontrakt. Já jsem se s tebou přišel rozloučit. Končím s hokejem.“

Chvíli bylo ticho.

„To myslíš vážně?“
„Jo. Smrtelně vážně.“

Čekal, jak budu licitovat o penězích a délce smlouvy, a já ho překvapil tímhle oznámením. Potřásli jsme si rukou a bylo hotovo. Dodnes Craig dává k dobru, že se mu v kariéře tolikrát nestalo, aby někomu nabízel prodloužení a lepší peníze a on mu to odmítnul. Ale já už cítil, že stačilo. Měl jsem hokeje po sedmnácti letech profesionálního hraní plné zuby. Bolelo mě rameno, dohrával jsem sezonu s ortézou na koleni kvůli nataženým vazům a nedokázal jsem si představit, že po další oslavě se Stanley Cupem budu zase začínat letní přípravu. Mohl jsem pokračovat ve Švýcarsku nebo Německu, i odtud jsem měl nabídky, ale představa, že po tom, co jsem zažil, zase budu někde štrádovat v autobusech, mě taky odradila.

Mistr světa, třikrát Stanley Cup… Došlo mi, že takhle stačí, s tímhle to můžu s klidným svědomím pověsit na hřebík a než riskovat, že si úplně odrovnám tělo, raději se budu udržovat při síle a sportovat už jenom pro radost. Odjeli jsme s rodinou rovnou na Havaj a tím pro mě hokejová kariéra skončila.

Takhle, ne definitivně. Ještě přišel jeden malý záchvěv.

Přemluvili mě staří sparťani, Standa Hajdušek, Karel Holý, Láďa Vlček a další, že je super nápad zahrát si s nimi druhou ligu za Velké Popovice.

A tak jo. Půjdu do toho, abych se vypotil a chutnalo mi pivo k obědu, že jo…

Jenže my měli tým plný amatérů, kluků, co si chodili zahrát po práci. Postoupili zrovna z krajského přeboru, přitom na vyšší soutěž to z jejich strany úplně nebylo. Můj čtvrtý zápas jsme pak přijeli do Havlíčkova Brodu.

Tam vyprodáno, a ještě si na nás půjčili lajnu mladých kluků z Pardubic. Dostali jsme 1:14.

Náš jediný gól jsem dával já. V podstatě skoro jako Lanny McDonald ve svém posledním utkání, chtělo by se říct… Ale vážně, klukům jsem okamžitě oznámil, že sorry, ale po všem, co jsem zažil, na tohle fakt už nemám. Od té doby jsem žádnou soutěž nikdy nehrál. Občas jen vyjedu někde se starou gardou, ale už mě postupem let baví, jen když si to s někým můžu ťuknout, žádné golfáky a bodyčeky. A udržuju se tenisem a golfem, to mi bohatě stačí.

Hlavně, u hokeje jsem pořád, takže mi nijak v životě neschází.

Sotva jsem totiž skončil v Pittsburghu, využil jsem předchozí domluvy s Calgary a začal pracovat jako jejich skaut. Počátkem devadesátých let, kdy se NHL čím dál víc otevírala Evropanům, si kluby postupně sháněly někoho, kdo by jim tady hledal hráče. Tahle možnost mě lákala, nevydržel bych nic nedělat, takže jsem do toho šel.

Svůj první úkol si pamatuju přesně, turnaj dvacítky kluků ročníku 1974 v Klatovech. Poslali za mnou skauta pro Severní Ameriku, aby mi pomohl se rozkoukat a ukázal, co se jak dělá. Reporty na hráče už tehdy musely mít určitou strukturu.

A psaly se ručně, žádný počítač. Ten jsem dostal až po pár letech, ale jen předpotopní, s černou obrazovkou a blikajícím bílým kurzorem. Po sedmnácti sezonách, kdy jsem se po zápase možná tak natáhnul na pokoji, pustil telku a dal si pivo, jsem tak najednou smolil několikastránkové elaboráty a pak trávil věčnost u faxu. Cpal jsem do něj třeba pětadvacet A4ek, pak zjistil, že to na druhé straně světa vylezlo špatně, takže celé znova… Učil jsem se úplně nové věci. Do toho mraky cestování, které jsem si sám plánoval. Než začal internet, bylo to něco šíleného. Za čepice a trika s logem Calgary jsem podloudně získával statistiky, od trenérů loudil nominace do mládežnických nároďáků a v Rusku spoléhal na jednoho pomocníka, který se dokázal dostat na všechny stadiony.

Dřevní doby skautingu.

O to větší sranda to ale byla. Postupně se u nás utvořila parta kluků, bývalých protihráčů i spoluhráčů, s nimiž se různě po světě potkáváme a někdy i cestujeme spolu. Máme pravidlo, že o hráčích se spolu nebavíme, ale na druhou stranu, dneska už stejně nemáte šanci někoho před konkurencí utajit. Hokejový svět je proskautovaný do posledního kousku, řeší se jen, jaké typy hráčů váš klub zrovna potřebuje. Ještě v devadesátých letech jste mohli v nějaké soutěži objevit někoho, o kom neměli ostatní ani tušení, ale ty časy jsou dávno pryč.

Je taky krásně vidět, jak se postupně změnily priority. Když jsem začínal, stopětaosmdesát centimetrů byl malý hráč. Prioritou byli srdcaři, silní kluci, kteří třeba ani nemuseli umět tolik bruslit, ale hlavně aby se nebáli.

Dneska je to úplně naopak. Už by se asi nestalo, že jsme se v Calgary všichni před draftem 1997 shodli, že chceme Rusa Samsonova, ale náš head skaut, stará škola, ho odmítnul. Že je malej.

Ze šestého místa jsme vzali Daniela Tkazczuka, jehož kariéra v NHL skončila na 19 zápasech, a Samsonova o dvě pozice za námi shrábnul Boston. Coby devatenáctiletý hned další sezonu nastřílel dvaadvacet gólů a nakonec v lize posbíral skoro 600 bodů.

Upřímně, nemusíte být velcí odborníci, aby vás ti nejšikovnější kluci zaujali. Stačí koukat na zápas a oni vám ze hry sami vystoupí, přijdou k vám. Je mraky těch, kteří jezdí nahoru a dolů, ale talent a cit pro hru je něco úplně jiného. Takhle mě kdysi bouchnul na první dobrou třeba David Výborný, později třeba Kuba Voráček, jeho styl a nasazení se mi vždycky ohromně líbily.

Ale co jsem vedle toho viděl tuctových teenagerů, co se mydlí hlava nehlava… Vždyť absolvuju kolem dvě stě padesáti zápasů ročně. Pro Dallas, kam jsem přešel v roce 1999, mám teď na starosti Česko, Slovensko, Německo a Švýcarsko. Na začátku sezony si vždycky objedu všechny juniorské týmy a kluby, kde hrají mladí v áčku, abych si daný ročník zmapoval, a pak se postupně jezdím dívat na kluky, kteří mě zaujali, a o nich posílám zprávy do Ameriky. K tomu samozřejmě vidím všechny reprezentační akce osmnáctek a dvacítek.

Nejčastěji někdy cestou ve vánici ze Švýcarska si říkám, jestli mi to všechno pořád stojí za to, protože ta práce nemá hmatatelný výsledek. Záleží na tolika faktorech… Všechno se stejně odvíjí od toho, jak váš klub skončí v dané sezoně, což má zásadní vliv na pořadí výběrů v draftu. Sice jako skauti pak připravíme pro generálního manažera seznam hráčů podle priorit, ale ten se v den draftu nakonec v podstatě jen proškrtává, jak si vámi vytipovaná jména berou týmy před vámi. A i když zrovna sáhnete po někom, koho jste vyloženě chtěli, zkrátka berete nehotový produkt. Osmnáctiletého kluka, který rok nato potká nějakou babu a ztratí vůli na sobě makat…

Proto ale zase děláme pohovory, o hráče se zajímáme z osobního pohledu, zjišťujeme, z jakých jsou rodin, a po sezoně s těmi vybranými děláme rozhovory. Mám už za tu spoustu let vypilované okruhy otázek, jimiž se toho snažím zjistit co nejvíc. Agenti na ně ale hráče připravují, aby odpovídali tak, jak chtějí kluby slyšet. Někdy si tak připadám jako na pokecu s robotem.

Zároveň ale pořád platí to samé, co za mých časů.

Když kdokoliv vleze na led v NHL, musí ukázat, že něco dovede. Že na to má. A když se na něj rozjede obávaný protihráč, neměl by uhýbat.

Jo, spousta z kluků se k NHL přiblíží daleko snazší cestou, než jsme museli my. To ale ještě neznamená, že z nich budou fucking lucky guys.

Jana Mensatorová a archiv Jiřího Hrdiny

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.