Tento příběh je zpracován v dětské knize Bez frází a bez jůtubu
e-shopBásnička
„Ždi menja i ja vernus.“
Ruská básnička, na kterou si vzpomenu každý den.
Stojím v prváku na střední zemědělce před tabulí a mám za úkol recitovat před celou třídou. Řeknu jen „ž“.
Pak už nic. Marně natahuju pusu ve snaze vyloudit další písmenko, ale ven už nedostanu vůbec nic. Všichni spolužáci se válí smíchy, já jen stojím a nejsem schopný vydat ani hlásku. Učitelka mě nakonec nutí napsat text aspoň na papír. Jo, tohle dokážu bez chyby a dostávám jedničku.
Ten obrázek mám pořád před sebou a stres, který se s tím pojí, z mozku asi nikdy úplně nevymažu.
Jan Kareš byl před třiceti lety nesportovní a trochu zakomplexované dítě. Zadrhával jsem. Pokaždé, když jsem se měl představit, zablokovala se mi celá hlava. Čekala mě cesta autobusem a já si radši cílovou stanici napsal na ruku, protože bych to ze sebe před řidičem neuměl dostat.
Za můj problém mohl nepříjemný pobyt v nemocnici.
Jako tříletý kluk jsem šel na běžný zákrok. Bál jsem se, jasně, ale sestry na mě byly hodně přísné a hrozily, že když budu brečet, neuvidím už nikdy maminku. Myslím, že by se to dnes kvalifikovalo jako týrání. Vrátil jsem se domů jako někdo úplně jiný. Rodiče nevěděli, co se mnou, tak mi začali dávat antidepresiva, bral jsem je do dvanácti let. Tohle mi máma řekla až zpětně, v dospělosti.
Následné vysazení léků bylo v kombinaci s nulovou sebedůvěrou dalším šokem pro tělo a dostavily se problémy s řečí. Psychika je velká věc, a pokud je hlava zanesená chemií, ovlivňuje to úplně všechno. Navíc mi v té době dávali i tetracyklin, antibiotikum, kterým doktoři léčili uzliny. Odešla mi kvůli tomu imunita a zhruba pětkrát ročně jsem ležel doma s angínou.
Pokud odejdete s touhle výbavou na internát do Hejnic, je jasné, že to v kolektivu dospívajících kluků nebudete mít snadné. Cítil jsem se dobře jen v partě sportovních lezců, mezi které mě přivedl táta. Tam mi bylo fajn, ani zadrhávání se tolik neprojevovalo.
Ve škole to naopak nešlo. Kluci šli hrát po vyučování fotbal, já ne. Hledal jsem věc, kterou bych se odlišoval, takže když mě vzal kamarád z Liberce do posilovny, kterou měl v kočárkárně paneláku, bylo snadné nadchnout se pro cvičení.
Za hodinu udělal dvě stě shybů, uměl i kliky na jedné ruce. Na první pokus jsem zvládl sedm přítahů a dost se u toho natrápil. Jediné, co mě napadlo, bylo, že chci kámoše co nejdřív překonat. Zatímco spolužáci pořád hráli fotbal, zavřel jsem se po vyučování do šatny mezi smradlavé boty a makal.
Nad dveřmi byla úzká tyč, kterou jsem využil jako hrazdu na shyby. K tomu jsem dělal v úzké uličce mezi lavičkami kliky. Celé odpoledne, čtyři hodiny v kuse, od pondělka do čtvrtka. Ostatní si ťukali na čelo, ale jejich úvahy mi byly ukradené. Hned v pátek jsem se sebral a jezdil na víkendy k rodičům.
Takhle začala moje cesta za světovými rekordy ve shybech. Postupně jsem dospěl do fáze, kdy bylo mým cílem udělat každý týden tisíc přítahů, v kombinaci s lezením na skalách se moje postava rychle změnila k nepoznání. Cvičil jsem po dvou až třech opakováních a po každé sérii udělal čárku do sešitu. Za chvíli jsem měl štos počárkovaných bloků.
Spolužáci, kteří předtím uměli dost krutě komentovat moje hendikepy, za mnou postupně přicházeli a chtěli taky trénovat. Moje odlišnost jim dřív přišla směšná a najednou je přitahovala. Postupně se v šatně protočil celý internát. Stejné to bylo i po tom, co nás přestěhovali do Harrachova. Shyboval jsem každý den, i v posledním ročníku v Dolních Počernicích, kde jsem mohl trénovat jen na venkovní lešenářské trubce. Za každého počasí, v dešti i sněhu. Za rok byla tyč úplně hladká, vyleštil jsem ji, protože shybů bylo už třicet tisíc.
Jednou si přečetl můj tréninkový deník tělocvikář a nevěřil, že něco takového dokážu, takže zatímco spolužáci hráli vybíjenou, já visel na hrazdě. Za pětačtyřicet minut napočítal učitel tři sta padesát opakování.
Bylo mi sedmnáct.
Jo, a ještě jedna věc, už jsem nezadrhával. Problém postupně zmizel, jakmile se objevil dobrý pocit z toho, že něco umím.
Neměl jsem talent.
Nějaké rekordy ve shybech v devadesátých letech ještě nikoho nezajímaly, ale došlo mi, že jsem na rozdíl od ostatních masochista, který se klidně sedře. Hodně mě inspirovaly a ovlivňovaly filmy se Sylvestrem Stallonem a Jeanem-Claudem Van Dammem. Na začátku devadesátých let si nikdo nemohl pustit na YouTube tréninková videa, nebylo ani moc chytrých knížek, takže jsem experimentoval.
Máma se děsila, když se z mého pokoje ozýval řev. Stál jsem na dvou židlích a snažil se protahovat tak, abych udělal rozštěp. Stejně jako Van Damme ve filmu Karate tiger.
Začal jsem být egoista a zase narazil. V komunitě lezců se hodně řešila váha, a jelikož jsem po několika letech shybování vypadal v porovnání s ostatními jako kulturista, zkoušel jsem brutální diety, abych zhubnul a byl i v tomhle ohledu nejlepší. Na den mi stačily třeba jen dvě misky rýže.
Vážil jsem sedmdesát kilo a připadal si jako vyžrané prase.
Někdy si pročítám staré tréninkové deníky a směju se všem poznámkám. Vážil jsem sedmdesát kilo a připadal si jako tlusté vyžrané prase.
Půl roku jsem se ničil, doktoři by mi asi diagnostikovali bulimii. Něco jsem snědl a pak to hned vyzvracel, chodil jsem si do cukrárny přivonět k dortům nebo jsem si koupil zákusek, kousl do něj, pak ho vyplivl a zahodil. Doma jsem neměl k jídlu vůbec nic, aby mě to nesvádělo. Do toho jsem trénoval jak blázen. Shyby, lezení, běh, plavání, kolo. Váha nakonec klesla na pětašedesát kilo, ale stejně jsem byl pořád těžší než ostatní kluci, kteří přitom jedli ve fast foodech.
Svému tělu jsem porozuměl až ve chvíli, kdy mi jeden trenér vysvětlil, co je to intenzita. Vymáčknul jsem se před ním úplně ze všeho, ale on na mě pořád řval a chtěl, ať mu ukážu maximální výkon. Málem jsem omdlel a nechápal, že chce vidět sto procent během několika minut.
Doporučil mi, abych si týden odpočinul a pak se přišel ukázat znovu. Tělo najednou bylo připravené, ale ještě víc se vyčistila hlava. Došlo mi, že nejlepší sprinter taky nezaběhne stovku pod deset vteřin několikrát týdně, ale ladí tělo i mysl tak, aby byl schopen dostat ze sebe všechno.
Do té doby jsem trénoval až pět hodin denně, dávky jsem postupně omezil a dostal se na čtyři tréninky týdně po dvaceti minutách.
Začal jsem vyhrávat všechny závody a přestal mít limity.
Jaká je hranice?
Kolik shybů se dá udělat za minutu? Nebo za den?
Tolik, kolik si sami určíte. Aktuálně, ve 44 letech, držím tři světové rekordy. Bez opuštění hrazdy zvládnu 238 přítahů, za půl hodiny je to číslo 583 a za hodinu 1033. Dlouho jsem byl nejlepší i ve výkonech na šest, dvanáct a čtyřiadvacet hodin.
Zároveň všude a všem říkám, že to, co dělám, nejsou skutečné shyby. Jen na hrazdě předvádím vertikální pohyb vzhůru pomocí všech svalů v těle. Vymyslel jsem břišní vlnu, díky níž se rychle vyhoupnu nahoru, jenže zůstávám v jedné linii, takže mi komisaři uznají techniku.
Popravdě mě shyby už nebaví. Udělal jsem jich určitě víc než milion, maximem bylo šedesát tisíc za rok a po tolika letech v nich nevidím takový smysl jako dřív.
Mnohem líp se cítím na skalách, kde se zaměřuji na navrtávání nových cest pro veřejnost. V okolí Prahy a na Sardinii už jsem takhle udělal stovky prvovýstupů. Lezu v teniskách, na zádech těžký batoh, v ruce vrtačka. Uspokojuje mě to. Okolí mě ale bere pořád hlavně jako toho, kdo visí na hrazdě. Mám řadu movitých známých, spousta z nich se mnou trénuje, právě oni mě často zvou na akce a chtějí, abych jim udělal radost a pokusil se překonat další rekord.
Pokaždé, když se někde předvádím, těším se hlavně na konec. Udělám poslední přítah, seskočím na zem, zvednu ruce, cvaknu pár fotek s diváky a jdu si po svých. Na druhou stranu vím, že se díky téhle blbosti stala ze jména Jan Kareš značka. Provozuju v Praze dvě fitka, starám se o víc než sto klientů a je to tvrdý byznys, takže shyby využívám jako nejlepší a nejlevnější reklamu.
Tvrdím, že jsem nejhorší trenér na světě, ale ostatní mě vyhledávají, protože jsem otevřený, jednám s každým z očí do očí a umím v lidech probudit zájem. Tohle jsem si vzal od táty. Byl to oblíbený chlap, můj největší vzor, horolezec, se kterým se to ale jednou na skále utrhlo. Lezl v Německu, špatně si rozuměl s člověkem, který ho jistil, a shodou náhod spadl hlavou na skálu.
Na pohřbu jsem viděl dav lidí, který se s ním přišel rozloučit…
Všichni mlčky poslouchali písničku Věry Špinarové z filmu Tenkrát na západě a brečeli, protože je táta pozitivně ovlivnil.
V tu chvíli jsem začal vidět hlubší smysl v tom, co umím.
Mezi horolezci je důležité kamarádství a já se tenhle přístup snažím přenášet i do světa fitness, který mě živí. Pořád se ale cítím mnohem líp na skalách než mezi pumpičkama v posilovně. Každý den vidím, že lidem jde hlavně o to, aby vypadali dobře. Všichni mají rádi krásné věci, to je jasné, jenže málokdo si uvědomí, že i to nejlepší se vyklubalo z ničeho.
Mám například velmi úspěšného kamaráda, který říká, že musí po večerech kouřit a opíjet se, protože trpí depresemi. Ptám se, z čeho? Vypadá zachovale, bydlí v krásném domě, luxusním autem zajíždí do podzemní garáže, vedle baráku je velká zahrada, má zdravé děti a ženu. Každý večer ale myslí na to, jak je nešťastný.
Tak mu říkám, ať si zkusí představit, že je chudý, tlustý a nemocný.
Tyhle povahy je bohužel těžké přesvědčit, že prvotní impulz musí vzejít z jejich hlavy. Že se sami musí chtít změnit, napořád. Zkratky nefungují, ale lidi je pořád vyhledávají. Když to nevyjde, zkusí něco dalšího, a tak pořád dokola. Kdo se má skvěle, je hezký a pochází z bohaté rodiny, nebude se většinou snažit poznat sám sebe.
V tomhle ohledu jsem osudu vděčný za své hendikepy. Zadrhávání a nízké sebevědomí mě držely dole, musel jsem najít motor, který mě bude hnát nahoru. Všechno ovlivňuje hlava, mozek, psychika. Stačí si jen představit, že něco dokážete, a když tomu opravdu věříte, povede se to.
Zní to jednoduše – a právě v tom je to těžké.
Já tomu ale věřím. Všechny rekordy, které dnes překonávám, souvisí především s mentální přípravou. Nejdřív si představím, že můžu předvést výkon, jaký se ode mne očekává, a pak ho udělám. To je celé.
Proto nemám žádný tréninkový plán. Na co by mi byl? Člověk přece pořád prochází přirozeným vývojem a učením. Batole nemá plán, že začne lézt a pak chodit. Prostě to cítí a přichází si na to samo. Úplně stejně se dá přistoupit i ke shybům. Je jasné, že nikdo nemůže začít rychle sázet velké série, vždyť mimino taky hned nezačne běhat.
Když ráno vstanu a cítím se silný, trénuju sílu. Pokud jsem slabý, odpočívám nebo zlepšuju vytrvalost.
Postupných kroků k cíli je tisíc. Jenže lidi si obvykle myslí, že potřebují radu od člověka, kterého si zaplatí, aby si zkrátili a usnadnili vlastní cestu.
Klientům, kteří honí čísla, říkám, ať se naučí pořádně jeden shyb. Až to zvládnou, ať jich udělají třicet tisíc, aby si zažili pohyb. A až pak ať za mnou přijdou cvičit. Obvykle to samozřejmě nechtějí. Jsou zvyklí na zavedené postupy, které je nenutí přemýšlet, líbí se jim pořád dokola dělat různé cviky v kombinacích s postupným přidáváním závaží.
Nemůžu a ani nechci nikoho odsuzovat, protože jsem taky vyzkoušel skoro všechno, co se objevilo. Kdybych vedle sebe naskládal všechna vydání časopisu Muscle & Fitness, která jsem přečetl, zaplním s nimi celou posilovnu. I tak jsem ale strašně dlouho cvičil úplně špatně. Tyhle informace sice pomůžou k rozhledu, ale k tomu, abyste dokázali předvést výkon, musíte mít přípravu na míru.
Snažím se využívat vlastní tělo, protože to je nejlepší závaží. Každá věc se dá ztížit tak, že ji neuděláte. Cvičím tak, abych potlačil osobní důležitost, což moc lidí z posiloven nechce slyšet. Osobně doporučuju všem, aby se na tréninku snažili selhat, cílem je zrušit svoje ego.
Velké váhy mi nic neříkají. Na bench-press zvedám čtyřicet kilo. To není nic, s čím byste se mohli chlubit na facebooku. I shyby dělám podle toho, jak se cítím. Když mi jde o vytrvalost, neřeším techniku a dělám v sérii třeba třicet opakování, ale pokud se soustředím na čistotu provedení, stačí i jeden přítah. Zapojím totiž každý sval, snažím se naplno procítit pohyb a tím se strašně vyčerpám.
V nejlepší formě udělám patnáct krásných poctivých shybů.
Guinessova kniha rekordů.
Myslel jsem, že k zápisu stačí, když udělám výkon, který schválí odborná komise. Místo toho jsem zjistil, že všemu vládne podivná organizace, které jde jen o peníze.
Před pár lety jsem překonal rekord na čtyřiadvacet hodin, z Guinessu mi ale napsali, že jsem neměl pořadové číslo, takže mi nic neuznají. Fajn, koupil jsem si za osmdesát liber číslo a za tři měsíce udělal show, na které jsem stanovil nové rekordy na šest, dvanáct a čtyřiadvacet hodin.
Poslal jsem jim výsledky na videu, protože jejich komisař přímo na místě by stál sto padesát tisíc korun. I tak jsem musel mít každé čtyři hodiny dva nové svědky, kteří se pokaždé představili na kameru a řekli, kolik shybů mi nezávisle na sobě napočítali.
Na vyhodnocení výsledků měli dvanáct týdnů a po uplynutí lhůty napsali, že nemají čas, ale za poplatek prý proces urychlí. Nic jsem jim neposlal, takže to nechali vyhnít a za sedm měsíců mě překonal nějaký Američan, takže jsem musel celou anabázi opakovat. Zvládl jsem to v dubnu 2016 a výkony mi uznali až v červnu 2017.
Je jedno, kde a kdy mám shybovat, řeším, koho to inspiruje.
Mnohem radši než tuhle šaškárnu dělám show a exhibice pro lidi, takže mě potěšilo, když mě nedávno oslovil finský šampion Joonas Makipelto. On chtěl udělat za půl hodiny rekord podhmatem, já měl za úkol totéž nadhmatem.
Vše bylo součástí závodů motorových člunů. Pod pódiem u jezera, kde byly dvě hrazdy, stály dva tisíce diváků, dalších sto tisíc vše sledovalo online. Organizátoři to pěkně vyhecovali, jako kdyby proti sobě nastupovali boxeři.
Dostal jsem do ruky mikrofon. Pane jo, celkem jiný level než recitovat básničku na střední škole. Před takovým davem, navíc v angličtině a se slabou jazykovou průpravou. „Ahoj, přijel jsem k vám z Prahy za Jonášem, kterého beru jako bráchu. Uvědomte si, že nepřijel žádný Drago, tohle bude zápas mezi Rockym a Rockym.“
Ani jednou jsem se nezakoktal, lidi řvali a za půl hodiny jsme oba odcházeli s rekordními zápisy. Já dal 583 shybů, Joonas rovných šest set.
Vystřelilo mě to trochu jinam. Je mi úplně jedno, kde a kdy mám shybovat, spíš řeším, koho tím můžu inspirovat. Poslední útok na rekord proto proběhl v rámci oslavy padesátých narozenin hollywoodského producenta a kamaráda Matthewa Stillmana, který točí filmy s Orlandem Bloomem. Hrazdu jsem měl přímo uprostřed party v Hergetově Cihelně a byli tam i herci ze seriálu Hra o trůny.
Ještě ten den v šest ráno jsem šel Matthewovi do jedné skalní oblasti kousek od Berouna navrtat jako dárek cestu, kterou jsem pojmenoval Stillman. A pak jsem dal 238 shybů bez opuštění hrazdy. Trvalo mi to šestatřicet minut, kolem chodily celebrity s doutníky a drinky. Bylo to trochu šílené, ale taky krásné.
Uvědomil jsem si, že mě mezi tyhle lidi dostaly obyčejné přítahy na kusu železné trubky.
Na skalách, při zdolávání rekordů i v byznysu mi pomáhá několik slovních berliček.
Bolest je mýtus. To neznamená, že jste magor a urvete si ruku, jde spíš o životní postoj. Vydržet a vstát, i když spadnete na zem.
Jedna plus jedna. Musím být spokojený, aby byl spokojený i partner, jinak to nefunguje.
Klid a láska. Dvě základní věci z Bible. Klid je jistota, že vám druhý pomůže, láska je důvěra.
Kdo to má jinak, nevydrží se mnou. Čas se sám postará o selekci. Asi za to může i to malé dítě na antidepresivech, které vnímalo, že okolí může být zlé a kruté.
Proto mi nevyšlo manželství, ze kterého mám naštěstí dvanáctiletou dceru. Každý člověk, který rád leze, vám potvrdí, že chce trávit na skalách většinu volného času. Pokud máte partnerku, která tohle nechápe, nedá se to skloubit. Proto i dnes vztahy řeším rychle. Jakmile cítím, že to není ono, řeknu sorry, neudělám tě šťastnou, na tohle si musíš najít někoho jiného. Vím, že správnou ženu jednou najdu, stejně jako jsem věděl, že budu lámat rekordy. Jen nevím, kdy to bude.
Můj problém je brutální důvěřivost. Jakmile se k někomu dostanu blízko, oddám se dotyčnému se vším všudy. Několikrát to dopadlo blbě, protože druhá strana ve společném cíli viděla něco jiného. Tyhle věci občas bolí, ale to ke mně patří.
Každý ví, jaký je. Co umí, co neumí, ale málokdo to říká nahlas.
Snažím se nelhat, protože pak si člověk nabije hubu. Znám to z lezení. Nalháváte si, že něco zvládnete, a pak spadnete. Mám z toho v těle jednatřicet zlomenin. Často jsem ležel v nemocnici, po zákrocích jezdil na vozíku a několikrát začínal úplně z nuly.
Jednou jsem stavěl komín v Mladé Boleslavi, ale řemeslníci špatně ukotvili pracovní lávku. Měl jsem jít na svačinu, postavil se, opřel o zábradlí a konstrukce se otočila, takže jsem sjel po střeše a padal. Zachytil jsem se za žlab okapu jako v nějakém filmu a letěl přímo na náměstí. Dopad na čtyři z výšky čtvrtého patra mi jako zázrakem nic neudělal. Ty bláho, to byla klika. Jenže když jsem se zvedal, spadla mi celá lávka na záda a bylo z toho sedm zlomených žeber, zlomená lopatka a propíchnutá plíce.
Ještě horší ale byly fraktury kotníků. Trénoval jsem na venkovní boulderové stěně v mrazu, měl nohy stažené v malých lezeckých botách a po pádu z metru se mi rozštíply holeně a hlezenní kosti. Dokonce mi na to dali modrou knížku. Jenže já jsem ignoroval bolest, běhal s nedoléčeným zraněním a totálně to podělal.
Dnes mám artrózu nejvyššího stupně, doktoři nechápou, že zvládám chodit. Podle rentgenu bych se měl spíš plazit, ale myslím, že i tohle je hlavně o myšlení. Samozřejmě mám trvalé následky, nezatnu lýtkový sval, neudělám výpon, dřepy zvládám jen s malým závažím.
Tohle jsou nejvýraznější omezení. Zlámaná zápěstí, oštěpařský a tenisový loket, s tím umím žít. Nemůžu dělat shyby podhmatem, nevytočím ruce. Proto nestřídám úchopy a přitahuju se jen nadhmatem. Může za to období, když jsem trénoval na čas, rychlost a rekordy, byl jsem pořád zraněný. Souvislost tam byla sto procent.
Všechno výše zmíněné dokazuje, že tělo je zázračný nástroj a umí vyřešit každou situaci, ať vypadá sebehůř. Umí se perfektně vyrovnat s nedostatkem, problémem je naopak nadbytek. Proto se často velmi vysokého věku dožili lidé, kteří zvládli pobyt v koncentračních táborech.
Zázraky vídám pořád i u sebe ve fitku.
Mám klienty, kteří spí maximálně čtyři hodiny denně. Říkáte si, že se to ve stáří musí projevit, ale jeden to takhle dělá skoro padesát let a bude mu brzy sedmdesát. Je respektovaný lékař a práci bere jako poslání. Zkoušel spát, ale pak nestíhal. Okolí si o něm říká, že je blázen, ale on je šťastný. Navíc se naučil vyspat se za dvě hodiny stejně kvalitně jako ostatní za šest hodin. U něj to prostě funguje, protože miluje to, co dělá.
Jakmile jsem objevil tyhle schopnosti organismu a jinou úroveň pohybu, začal jsem se radovat z toho, že nedělám vrcholový sport. Fitness je pro mě byznys a rekordy ve shybech reklama. Kdybych se soustředil na výkon, bránilo by mi to poznávat ostatní věci.
Moji klienti jsou obvykle úspěšní lidé z mnoha oborů. Stačí mi je jen poslouchat, vnímat a uvědomovat si, proč patří k nejlepším. Jakmile něčeho dosáhnou, neuspokojí je to a hned si vytyčí nový cíl. Není to o egu, ale o sebezdokonalování, což je rozdíl.
Proto dnes miluju věci, které mě dřív strašily. Rád si povídám s lidmi, vlastně nezavřu celý den pusu. Taky zbožňuju jídlo. Je blbost přehnaně řešit výživu, protože to dělá bordel v hlavě. Mnohem lepší je dobře se najíst, aby měl člověk klid a energii na trénink. Stačí dodržovat základní stravování. Mám rád rýži a pálivá jídla v thajských restauracích, když nestíhám, pomůžu si proteinovým nebo sacharidovým koktejlem. Taky si potrpím na sladké, dokonce peču vlastní proteinové dorty a teď vyrábím ve spolupráci s jednou kavárnou proteinovou zmrzlinu.
Mám nejvíc energie v životě. Až mě kvůli tomu dost lidí podezřívá, že frčím na kokainu. Je mi jich líto, sami si totiž neumí představit, že by mohli objevit přirozený vnitřní motor. Znáte to všichni. Dokud jste zdraví a máte dostatek spánku, je to v pohodě. Ale jakmile přijde problém, zeslábnete a přestanete spát.
Základem je být psychicky v pohodě. Dokud věřím tomu, co dělám, nehrozí, že se zničím.
Navíc mám zodpovědnost za dceru i podnikání. Pronikám pořád hlouběji do podstaty svého těla a uvědomuju si, že jsem zároveň úplně blbej.
To, co dělám teď, jsem mohl zvládat už před patnácti lety, ale přemýšlel jsem jinak. Svazovaly mě hranice, které jsem si vytvořil. Teď vím, že si každý musí sám dospět vlastními chybami do stádia, kdy bude vyrovnaný.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází