Bary, mám problém

Vladimír Šmicer

Bary, mám problém

Jedinou. Ve své profesionální kariéře jsem nedal jen jednu jedinou penaltu. V posledním zápase sezony 1995/96 za Slavii, kdy už bylo jasné, že jsme mistři.

Vedli jsme nad Libercem 3:1 a blížil se konec. Já už věděl, že budu odcházet do Francie, tak mi kluci dali balon, ať si ji kopnu. Ať se rozloučím gólem.

Tak jo, proč ne.

Namířil jsem střelu doleva, dal jsem i docela ránu, ale Láďa Maier, který tehdy stál v bráně, šel na tu stranu už asi hodinu předem. Chytil mi ji.

Když jsme se s Láďou potkali za pár týdnů v Anglii na mistrovství Evropy, dělal jsem si z něho srandu, že to byla náhoda. On samozřejmě tvrdil, že ne, že mě měl přečteného. Nezbývalo, než se po jednom tréninku vsadit. Prohlásil jsem, že jestli mi z deseti penalt čtyři chytí, dám mu kopačky, co mám na nohou. Láďa souhlasil, že prý je aspoň věnuje k nim do hospody. A že naopak když sázku vyhraju já, věnuje mi rukavice.

Oukej.

První šla do břevna, druhou jsem dal, třetí Láďa čapnul, čtvrtou jsem přestřelil a pátou mi zase chytil. Tak jsem si hned po páté pentli přímo na tom hřišti sundal boty a v ponožkách odešel na hotel.

Vzpomněl jsem si na tuhle historku, když se ke mně blížil Rafa Benítez, náš trenér v Liverpoolu. Se spoluhráči jsme posedávali všude možně před střídačkou na istanbulském stadionu při finále Champions League 2005. Právě jsme dohráli prodloužení, v němž jsme se ubránili velkému tlaku AC Milán a za stavu 3:3 se pokračovalo do rozstřelu.

Ještě pár minut předtím jsem začal přemýšlet, co tak asi budu dělat, kdyby se mě Rafa zeptal, jestli chci kopat. Ty kráso, to budou nervy… Dám to? Mohl jsem se na to vybodnout a měl bych klid. Ale zase kdo jiný by měl jít? Je mi dvaatřicet, deset let hraju za nároďák, cítím se dobře. Taky jsem ofenzivní hráč, přece to nenechám na nějakém stoperovi.

Jo, šel bych. Sám v sobě jsem si srovnal, že bych neodmítnul. Aspoň bude sranda, co? Buď se z toho pokáknu, nebo složím fotbalovou maturitu, říkal jsem si a rázem jsem byl v pohodě. Jenže najednou jsem si všimnul, jak Rafa obchází kluky a… Ty bláho… On jde ke mně.

„Jak se cítíš?“

Upřímně, braly mě křeče a měl jsem toho plné zuby. Odpověděl jsem ale, že fajn. Na penaltu snad dojdu.

„Tak seš čtvrtej.“

Žádná debata. Žádné přemýšlení, koho nakonec trenér pošle kopat, až obejde i ostatní. Žádné „tak buď připravenej.“ Ne. Jsem čtvrtej, hotovo.

Ty kráso! V tu ránu to na mě padlo. Teď se ukáže…

Najednou mi začalo docházet, jak blízko jsme titulu v nejlepší klubové soutěži světa. A taky, že tahle penalta bude můj poslední kop v liverpoolském dresu, protože po sezoně mi končí smlouva. Žádná nicotná přihrávka nebo hozený aut. Ne, já se rozloučím penaltou ve finále Champions League. V okamžiku, na jaký se nezapomene. Těm, kteří v podobných chvílích neuspějí, to lidi dlouho předhazují. Jestli dám, budu se moct do Liverpoolu kdykoliv vrátit. Jestli ne, budou si na mě ukazovat, že já jsem ten, co to tehdy zazdil.

Nastoupila ohromná nervozita. Hlava šrotovala, tlak mě drtil ze všech stran. Sebevědomí, které jsem měl ještě před chvílí, bylo během vteřiny fuč. Uvědomil jsem si, kolik milionů, desítek milionů lidí se teď právě všude po světě dívá v televizi, že mě sledují i všichni doma v Česku. Stadion, který mi předtím přišel velký, mě rázem úplně svíral, fotbalová branka mi přišla strašně malá a milánský gólman Dida obrovský. A že on fakt obrovský byl, měl skoro dva metry a dlouhatánské pracky.

Když trefí stranu, mám průšvih.

Ráno v den finále jsme se se spoluhráčem Milanem Barošem byli projít a bavili jsme se, co nás čeká. Netušili jsme, jestli vůbec jeden jako druhý budeme hrát, ale přišlo nám reálnější, že jestli se do zápasu dostaneme, tak až jako střídající. A to znamenalo, že bychom mohli na penaltu, kdyby na ně došlo.

„Kam bys ji kopnul?“ nadhodili jsme a oba jsme si řekli stranu. Já zvolil tu po mé pravé ruce. Moji oblíbenou.

Najednou jsem skutečně stál na půlce, držel se kolem ramen s ostatními a čekal, až přijdu na řadu. Měl jsem výhodu, že jsem měl tři možnosti nakoukat, jak se Dida chová. Vlastně čtyři, protože jednu penaltu jsme kopali už při hře. Když je hráč chytrý, tohohle využije. Sleduje, jestli brankář chodí dopředu nebo vyčkává na lajně, jakým způsobem padá, jestli se hrne hned dolů a hořejšek si hlídá rukou nebo zůstává víc v prostředku. On vás jako střelce vidí až při vašem pokusu, vy jeho můžete studovat.

Já ovšem zjistil věc, která mě znejistěla. Ve všech čtyřech předchozích případech šel Dida doleva a na mě sedl strach, že teď už to určitě musí zkusit doprava.

„Mám problém,“ naklonil jsem se vedle k Barymu, když šel kopat Kaká. Poslední milánský hráč přede mnou.
„Co se děje?“
„Ten gólman už spadnul čtyřikrát doleva…“
Bary hned věděl, co chci říct. „Kam jsi ji chtěl kopnout ráno?“ zeptal se.
„Doprava.“
„Tak ji tam kopni.“

Nic víc. Tečka. Vyřízeno. Přesvědčivý tón jeho hlasu mě tak uklidnil, že už jsem dál nepřemýšlel. Jo, pošlu ji doprava a nazdar. Kašlu na to, je to moje osvědčená strana, honilo se mi hlavou, když jsem se cestou do vápna míjel s Kaká. Radoval se, protože proměnil, vyrovnal na 2:2. Za brankou bouřil kotel AC Milán, jeho fanoušci se nás snažili rozhodit, ale to mi bylo jedno, v takový moment je člověk zavřený v bublině. Sám ve svém světě.

Hele, i kdybys nedal, je to pořád srovnaný. Nic přímo nepoděláš, chlácholil jsem se. A je fakt, že jsem nebyl pod takovým tlakem, jaký by musel zvládnout Stevie Gerrard, určený na poslední, pátou penaltu.

Kopnul jsem míč doprava.

Dida skočil doleva.

Děti vždycky fandí těm nejlepším a ani já nebyl jiný. Když jsem vyrůstal, nejlepší mužstvo v Evropě měl Liverpool, všechno vyhrával. Kenny Dalglish byl můj nejoblíbenější hráč. Jen to celé mělo jeden malý háček.

Neměl jsem šanci ho vidět hrát.

V televizi toho ze Západu dávali minimum, takže jediné, co mi kromě časopisů zbývalo, byl sestřihový magazín Sport ve světě, kde se sem tam objevilo i pár gólů z anglické ligy. A jednou za rok běžela přímým přenosem finále evropských pohárů. Maximálně to dělalo tak tři fotbaly, jaké jsem měl možnost sledovat na vlastní oči.

Stejně jsem snil, že jednou budu hrát taky na takové úrovni. Za Liverpool.

Zatím jsem se ovšem ve Verneřicích u Děčína s ostatními dětmi honil za míčem maximálně tak pod vedením táty nebo dědy a o víkendu měl zápas s některou z blízkých vesnic. Až ve dvanácti jsem začal jednou, někdy dvakrát týdně jezdit na tréninky do města. Na škváru, protože na trávu nás malé nepustili.

Většinu toho, co jsem se naučil, jsem tak nezískal atletickými nebo gymnastickými tréninky, naučil jsem se to každé odpoledne po škole, kdy jsme s kamarády vzali balon a obehrávali jsme se na plácku před barákem. Když jsme začali trénovat trochu víc, stejně to bylo na polovičním hřišti, kde rostla tráva jen po stranách, uprostřed byla zase škvára. V bránách vlály roztrhané sítě a my měli jen staré škvarkové meruny. Když zapršelo a ony nasákly vodou, nedalo se to ukopnout.

Přesně tohle ze mě udělalo fotbalistu, jakým jsem byl. Naučil jsem se poradit si za všech okolností.

Odmala jsem dával góly, v Děčíně jsem býval nejlepší a ve čtrnácti si mě stáhla Slavia. Chvíli tedy ještě trvalo, než jsem z vyzáblého chcípáka vyrostl a zesílil. Další dva roky jsem ještě ani nenastupoval v základní sestavě C dorostu, ale v devatenácti už jsem najednou hrál ligu mezi dospělými. Podobně jako Nedvěd, Poborský, Berger a další kluci mé generace jsem pak čtyři roky sbíral zkušenosti. Ne, že jsme hned ve dvaceti museli rychle do Německa nebo Itálie, aby nám něco neuteklo. Nejdřív jsme ukázali doma, že něco umíme. Šanci jsme nedostali jen proto, že jsme byli mladí, dostali jsme ji proto, že jsme si o ni řekli. Vždyť já měl v záloze na své místo Biniče, Kuku, Rusnáka, a stejně jsem se přes ně prosadil. Pan Petržela si mě z nějakého důvodu do áčka vytáhnul a pan Jarabinský mě potom začal víc a víc nasazovat.

Třikrát jsme skončili druzí za Spartou, než jsme ligu nakonec vyhráli, ten samý rok jsme s nároďákem došli až do finále Eura. Ve francouzském Lens jsem potom byl u toho, když jsme tým během tří let z podprůměru vytáhli až k titulu. Protože se mi tam dařilo, naskytla se možnost odejít na místo, jaké jsem si jako dítě vysnil. Do Liverpoolu. Do klubu, který svou historií a úspěchy patří k absolutní špičce. Na světě najedete možná tak osm devět podobných. Real, Barcelona, AC a Inter Milán, Juventus, Arsenal, Manchester United, Paris Saint-Germain, AS Řím a… Nevím, nenapadají mě další.

Kdykoliv jako hráč vstoupíte na Anfield Road, dýchne na vás ta neuvěřitelná tradice, důležitost, jaká se tam fotbalu přikládá. Zvyknete si, že musíte být stále jen nejlepší, není čas na experimenty. Vždyť v jedné sezoně se nás v kabině sešlo šestnáct reprezentantů. Na každý post jsme měli dva vyrovnané hráče. Všechno bylo o to kouzelnější, že jsem se tam potkal i s Patrikem Bergrem, kamarádem od mládí. Spolu jsme v roce 2001 vyhráli pohár UEFA.

Ten největší okamžik v liverpoolském dresu mě ale čekal až o čtyři roky později.

Nikdy jsem nepochopil, proč mě Benítez na ten zápas nenominoval. Proč mě aspoň na pět minut neposlal na hřiště, abych zamával fanouškům na Anfield Road a rozloučil se s nimi.

Poslední kolo ligy na jaře 2005 jsme hráli doma proti Aston Ville. V tabulce už jsme se nemohli nikam posunout, navíc Stevie Gerrard a Louis Garcia dostali před finále Champions League volno.

„Skvělý, šance pro mě,“ řekl jsem si. Pak jsem uviděl seznam šestnácti hráčů pro dané utkání a svoje jméno v něm nenašel.

Ano, měl jsem špatný začátek sezony, kdy k nám Benítez nastoupil po předchozím trenérovi Houllierovi. Mě už na Euru 2004 bolelo koleno a ani přes dovolenou se nedalo do kupy. Během předsezónního soustředění v Americe jsem proto vydržel jen jeden poločas a jel jsem rovnou na specializovanou kliniku. Od doktora jsem slyšel, že mám díru v chrupavce a operace je nevyhnutelná. Čeká mě šest měsíců bez fotbalu, první dva o berlích.

Super. Poslední rok smlouvy pod novým trenérem, který mě osobně nezná, a já se mu vrátím až koncem února. Bylo jasné, že moje situace nebude jednoduchá. I proto za mnou Rafa během března přišel s tím, že mi už nový kontrakt nedá. Že prý mám za sebou těžkou operaci a bude mi dvaatřicet, takže radši koupí někoho mladšího.

Hmmm.

Nechtělo se mi pryč, Liverpool jsem miloval, ale aspoň se mnou Rafa jednal na rovinu. Lepší, než kdyby chodil a hecoval mě, ať makám, že si po sezoně sedneme a uvidíme. To by moje následné zklamání bylo daleko větší. V danou chvíli mě tedy zajímala jediná věc. Jestli mě pustí na hřiště, když už jsem fit. Jestli se vůbec ještě mám o něco snažit.

„Když uvidím, že na to máš, hrát budeš. V tomhle ohledu se nic nemění,“ řekl.

Tak já se do toho znova opřel. Už jen proto, abych si ještě za Liverpool zahrál, ale i abych v těch zápasech ukázal jiným klubům, že pořád můžu být platným hráčem. Postupně jsem nabral výtečnou formu. Na trénincích jsem si říkal: „Ty jo, mně to tak jde. Já bych tak hrál! Ten Benítez je snad slepej, že to nevidí…“ Měl jsem pohyb, vycházely mi skvělé věci, cítil jsem se silný. Při každé příležitosti jsem předpokládal, že už mě musí nasadit od začátku. A ono pořád nic. Dostával jsem daleko míň šancí, než jsem čekal a než jsem si zcela objektivně zasloužil.

Dobře… O to víc mě bavilo kluky na trénincích vodit a ukazovat tak, že jsem dobrej. Tímhle způsobem Beníteze zdravě provokovat.

Musí se mu nechat, že nekouká doleva doprava, nehodnotí jména nebo zásluhy, ale sází na ty, o nichž je přesvědčený, že v daném zápase co nejvíc pomůžou týmu. I proto asi pořád měnil sestavu, my pod ním snad padesátkrát za sebou nehráli ve stejném složení. Bez přehánění. Třeba jsme vyhráli 3:0 a příště stejně vyměnil dva kluky. Někdy to bylo až nezdravé, ale fungovalo mu to. Udržoval tak všechny v týmu neustále v pozoru.

Mě po zranění postavil do základu jedinkrát, a to na Newcastlu, což byl strašně těžký soupeř. Čekal jsem, že mě pošle hrát někdy doma, když budeme spíš útočit, a místo toho jsem lítal a bránil nepříjemné mužstvo v prohraném zápase. Po pětasedmdesáti minutách mě vyndal. Dál jsem potom naskakoval vždycky jen na chvíli a poslední kola ligy mě vynechával úplně.

I proti Aston Ville.

Nečekal jsem proto, že se vejdu mezi osmnáct jmen, která napíše pro nadcházející finále Champions League. Bral jsem, že se počítá s těmi šestnácti, kteří hráli naposledy, plus Gerrard a Garcia. Upřímně, byl jsem vcelku naštvaný a už na pátek po středečním zápase v Istanbulu jsem si zařídil letenku domů do Prahy.

Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem se v nominaci objevil. Oproti Aston Ville mě Rafa vyměnil za levého beka Stevieho Warnocka. Když jsem o tom zpětně přemýšlel, potřeboval mě jakožto ofenzivního záložníka na lavičce přece jen víc. Zase uvažoval čistě pragmaticky.

Bylo mi jasné, že nepůjdu na hřiště od začátku a mysleli jsme, že zrovna tak Milan Baroš. Ráno v den finále mu totiž volal náš agent Pavel Paska, že se Liverpool pro příští sezonu dohodl na jeho odchodu do Valencie. Navíc jeho alternativa v útoku Cissé dal předtím Aston Ville dva góly. O to větší radost jsme měli, když jsme Baryho na poradě uviděli v základu.

„No, a já si udělám pohodu,“ řekl jsem si.

Byl jsem šťastný, že si budu moct vychutnat takový zápas aspoň ze střídačky a budu držet klukům palce, aby to dotáhli. Přece jen, reálně tohle byla moje poslední šance něco velkého na klubové úrovni vyhrát. Vzhledem k situaci jsem si zároveň nepřipouštěl vážnost utkání, žádný stres. Když člověk nenastupuje od začátku, má možnost si podobné okamžiky víc vychutnat. Pozdravil jsem se s milánskými náhradníky, sledoval jejich tým, kde jsem spoustu kluků respektoval, díval se na trenéry, jak se chovají při hře, házel jsem fóry a smál se srandičkám ostatních. V Istanbulu jsem ani neměl nikoho z rodiny nebo kamarádů, nevzal jsem si jediný lístek, co jsme měli k dispozici. Nechal jsem je spoluhráčům, kteří si je rozebrali. Já už se v první řadě těšil domů. Stačilo mi, že jsem toho všeho součástí, že možná budu moct říct, že patřím do týmu, který získal nejcennější klubový pohár. Den předtím jsem měl narozeniny a už jen svoji nominaci jsem vnímal jako hezký dárek od Beníteze...

„Vladi, pojď.“

Cože? Úplně jsem nechápal, co se děje. Harry Kewell kulhal ze hřiště, protože si poranil tříslo a Rafa ukázal na mě. Běžela teprve třiadvacátá minuta, my od začátku prohrávali 0:1 a než jsem se stačil rozkoukat a přepnout soustředění, hrál jsem finále Champions League.

Do poločasu nám ještě Hernán Crespo nasázel dva další kousky a my do kabiny odcházeli jako spráskaní. „No, to jsem tomu pomohl,“ problesklo mi v hlavě, když jsem mířil do útrob stadionu.

„Traoré. Shower.“

Tahle dvě slova pronesl Benítez jako první, sotva vešel do kabiny. Žádné křestní jméno, žádné vysvětlení, žádné připomínky k první půli. Prostě Djimi Traorého, našeho levého beka, nejjednodušším způsobem poslal svléknout.

Po příchodu ze hřiště jsme v šatně pár minut seděli jen my hráči a vládlo naprosté ticho. Vždycky v podobných chvílích někdo něco řekl, tentokrát nemluvil nikdo. Nepadlo ani slovo, jako by někdo umřel. Měli jsme hlavy dole a v myšlenkách bloudili výčitkami, že po desetidenní přípravě na možná největší zápas našich životů tečeme o půli 0:3. Až trenér tuhle pohřební atmosféru rozčísnul, i když trochu svérázně.

Djimi se na něho smutně podíval, shodil ze sebe dres a odšoural se do sprchy. Zpoza rohu byla slyšet tekoucí voda, zatímco Benítez udílel další pokyny. Didi Hamann se měl začít rozcvičovat, šel do hry místo Djimiho, aby hlídal Kaká, který si nás neskutečně dával. Hrál fenomenálně, řídil celou hru AC.

Didi přikývnul a vyběhnul z kabiny.

Benítez mluvil docela klidně. V situaci, do níž jsme se dostali a která hrozila obří ostudou, nás bez velkých řečí okolo jen nabádal, že už nesmíme dostat další gól. To že by úplně shodilo naši sezonu a cestu do finále. Že kdybychom odsud odjeli s bůrem, říkalo by se, že to celé byla náhoda. A že nic nebalíme, ale změníme hru a ještě do toho dupneme. Musíme sami skórovat a uvidí se. Třeba se potom chytnou naši fanoušci, AC znejistí a budeme mít šanci s výsledkem něco udělat, třeba i srovnat.

Do toho vstoupil náš fyzioterapeut s tím, že Steve Finnan má v pytli zadní stehenní sval a musí střídat.

„To mi říkáš teď?“ vyjel na něj Rafa. V tu chvíli nastala panika. Bylo pár minut před odchodem zpátky na hřiště. „Tak to Djimi musí zpátky,“ přemýšlel nahlas. Hned poslal asistenta do sprchy, ať Traorého přivede. Djimi mu odvětil, jestli si nedělá srandu. Až když mu vysvětlili, že Steve nemůže pokračovat, pochopil. Přiběhl vysprchovaný a zase na sebe házel trenky a dres a vázal si kopačky.

Mezitím Benítez zazmatkoval a na tabuli v sestavě škrtnul Finnana a místo něho napsal dopředu Cissého, kterého taky okamžitě poslal se rozcvičit.

„Rafa, to nejde, máš jich tam dvanáct,“ mávnul na něho asistent.

Aha. Hamann, Traoré, Cissé… Počkej! Tak Cissému zase vzkázal, že nakonec ještě nehraje.

Jak jsme potom vycházeli z kabiny, chytil Rafa Traorého kolem ramen a říká mu: „Nic si z toho nedělej, bylo to taktické střídání, chtěli jsme změnit systém. Pojď, dál ti věříme.“

Nevím, co si o tom Djimi myslel. A už vůbec ne, co blesklo hlavou Didi Hamannovi, když ho uviděl vycházet na hřiště.

„Co se děje? Tak jdu hrát? Nejdu hrát?“ spustil na něj, než se mu dostalo vysvětlení.

Sotva ale začal druhý poločas, probíhal přesně tak, jak Benítez plánoval. Přesně. Všechny tahy, co udělal, byly geniální. Milánští šli zápas už jen dohrát, zatímco my měli plán B. Didi zařídil, aby se Kaká dostával co nejmíň k míči, navíc jsme vysunuli Stevieho Gerrarda, ryzího záložníka, nahoru k Barymu. Začali jsme hrát systémem 3-5-2. Já se posunul na pravý kraj a hrál jsem beka, zálohu i útok v jednom, nikdy předtím ani nikdy potom jsem to nezažil. Na druhé straně ta samá úloha připadla Riisemu.

Vypráví se, že nás nastartovali i fanoušci, kterých jsme měli v Istanbulu nějakých čtyřicet tisíc. O přestávce i přes šílený vývoj spustili sborově naši hymnu „You’ll never walk alone“, což vzhledem k dalšímu vývoji působí magicky. Ale na rovinu… My je neslyšeli. Kabiny byly hluboko v útrobách stadionu, nějakých třicet metrů chodbou a pak jsme ještě museli pár kroků doleva.

O fanoušcích ale každopádně mluvil Stevie Gerrard, než jsme vyrazili znovu na hřiště. Řekl něco v tom smyslu, že už jen kvůli lidem to musíme ještě zkusit. Dát aspoň gól, ať mají nějakou radost. A že kdy jindy se do toho máme ještě opřít, když ne ve finále Champions League.

Za devět minut sám úžasnou hlavičkou snížil na 1:3.

Prohrávat ve fotbale o poločase o tři branky je dost na nic. Takový výsledek už nejde považovat za náhodu, o něčem svědčí. Nastřílet tři góly za zápas je samo o sobě náročné a musí se sejít hodně věcí, mít na to jen druhou půli s vědomím, že si nesmíte dovolit další zaváhání, to často bývá neřešitelné.

Navíc my tehdy v Istanbulu odcházeli do kabiny s tím, že nám minutu předtím Hernán Crespo dal gól, který zaváněl exhibicí. Úžasná přihrávka od Kaká, lehký dloubáček. Nádhera. To i když vás jako soupeře štve, v duchu si řeknete „bravo“. Takhle to vymyslet a zakončit? Fakt skvost.

Na druhou stranu, chvíli předtím, než jsme inkasovali podruhé, milánský Nesta ve vápně zahrál rukou. Jasná penalta, kterou rozhodčí nepísknul. Místo stavu 1:1 jsme tak najednou 0:2 prohrávali. Jistě, AC hrálo skvěle, ale my taky nebyli mizerní. Obraz zápasu nebyl takový, že bychom měli dostat klepec. Že by si s námi dělali, co si zamanou.

Existovala šance s tím něco udělat.

Sám jsem pár otoček v kariéře zažil. Budete se smát, ale tu nejvýraznější v Příbrami. Bylo to ještě ve třetí lize za béčko Slavie, dvacet minut před koncem jsme vedli 3:0 a ve dvaadevadesáté minutě jsme dostali na 3:4. Od té doby vím, že ve fotbale je možné všechno.

Stejně tak mi později došlo, že necelý rok před Istanbulem jsem byl přímým účastníkem jiného slavného obratu. Na Euru jsme s nároďákem hráli fantastický zápas proti Nizozemsku. Na ten nikdo, kdo ho viděl, nemůže zapomenout. I když jsme po dvaceti minutách prohrávali 0:2, věřili jsme si. Z obou stran to byl totální fotbal, nikdo nebránil, střídaly se nádherné akce na obou stranách. Brzy snížil Honza Koller, pak dal nádherný gól Bary, Méďa Nedvěd z pětatřiceti metrů napálil břevno. A nakonec jsem měl já to štěstí, že mě Karel Poborský našel před prázdnou bránou. 3:2.

Anebo pamatujete na Euro 1996 a utkání s Ruskem, které rozhodlo o našem postupu ze skupiny? Tam jsme zase vedli 2:0 a my náhradníci jsme se o půli rozcvičovali samá sranda. Pohybliví, uvolnění, já si říkal, jak rád bych si šel zahrát, podpořit ten koncert. A najednou 2:1, 2:2. Nazdar. A jak jsme seděli na lavici, nikdo najednou na hřiště nechtěl. „Hlavně ať mě tam nedává…“

Dušan Uhrin se otočil na mě, ať se rozhýbu. Ty kráso. Co tam budu dělat?

Sotva jsem vlezl na plac, z pěti metrů jsem sledoval, jak to Bezačstnych napálil do šibenice. Do konce chybělo pár minut. Připadalo mi, že to je v háji. Brzy ale jiný Rusák udělal chybu, odevzdal míč Luboši Kubíkovi a ten mi nádherně nabil. Šli jsme dál. Někdy fotbal přináší krásná překvapení.

Neskutečné obraty jsou ostatně vidět pořád, i v Champions League. V jednom zápase může uspět kdokoliv proti komukoliv. Já tam mám jako důkaz dvakrát repre a jednou Příbram.

A samozřejmě Liverpool.

Vystřelit byla v té situaci jediná možnost.

Riise zleva házel aut, balon se posunul na střed k Didi Hamannovi a já si uvědomil, že jsem napravo úplně volný. Křiknul jsem si na něj, on mi přihrál. Dál u lajny už nikdo z našich nebyl a jak se ke mně začala stahovat obrana AC, došlo mi, že buď můžu zahrát zpátky dozadu, nebo to zkusit.

Když nevíš co s míčem, vystřel.

Já nebyl šutér z dálky jako třeba Patrik Berger, který měl v noze kanon a pral to tam zpoza vápna. Neměl jsem takový švih ani sílu, byl jsem spíš technický, zakončoval jsem blíž bráně. V ten moment jsem ale cítil dost energie a problesklo mi, že to tam pošlu. Tak co? Tak ji pustím.

Sedla mi. To hráč hned podle doteku kopačky a míče cítí. Liverpoolští fanoušci věděli, že jsem podobných střel poslal mraky někam do šestasedmdesáté řady, ale tahle se povedla. Ve zlomku vteřiny mi bylo jasné, že letí na bránu a má šanci.

A taky že jo. Dida zareagoval o chvilku později, protože mě měl schovaného za hráčem. Balon zaplul přesně k tyči.

Předtím se mu ještě uhýbal Bary a naštěstí to stihl.

Takhle: Tvrdil mi, že mu to lízlo trenky, ale na to já odpovídal, že je měl z té rány líznuté možná zezadu. „Bary, tenhle gól si nenechám vzít. Tenhle ne,“ říkal jsem mu.

Ano, mohl si míč stopnout a zakončit sám. Mohl. Ale to byla taková prda, že by mu urvala nohu… Ne, vážně. Zareagoval skvěle. A já jak uviděl, že jsem to trefil, zalila mě neskutečná radost.

Jo. Jo. Jo! Je to tam. Ještě máme šanci. Ty kráso, my ten pohár ještě vyhrajem! Ještě to není ztracený! Rozpřáhl jsem ruce jako Jack na Titaniku a sprintoval, že mě kluci ani nemohli chytit. Do té oslavy jsem dal všechno, cloumaly se mnou největší emoce v kariéře. Nechtěl jsem, aby ty vteřiny štěstí vůbec kdy skončily. A co si budu vymýšlet, měl jsem obrovskou radost, že jsem tenhle gól dal zrovna já.

Zamířil jsem aspoň k naší lavičce, protože ke kotli liverpoolských fanoušků za naší bránou už bych asi nedoběhl. Ale slavil jsem v podstatě sám, protože spoluhráči vycítili, že teď, právě teď je ten okamžik, jemuž v Anglii říkají momentum. Teď máme šanci, teď jsme napumpovaní my. Borci z Milána se po sobě dívali a nevěděli, co dělat. Louis Garcia proto okamžitě vzal balon a spěchal s ním do středového kruhu. Rychle, hrajem dál!

Za tři minuty skončila další naše akce faulem na Stevieho, který už šel sám na bránu.

Upřímně, rozhodčí mohl penaltu fouknout i nemusel. Ta za Nestovu ruku z prvního poločasu by bývala byla jednoznačnější. Jenže Stevie tam šel dobře, po Baryho přiťuknutí si píchnul balon a agresivně se za ním hnal. Žádné, že si jde pro faul, upřímně chtěl dát gól a Gattuso po něm sáhnul. Stevie nesimuloval, spíš tak ze zoufalství sebou praštil, že do té brány chce. Bylo to padesát na padesát, i my sami jsme si uvědomovali, že tohle se pískat nemuselo.

Ale písklo se. Sudí holt byl Španěl, ti tyhle věci mají rádi. Co je hlavní, nejednalo se o žádný zářez. Nic jednoznačně podvodného jako třeba Maradonova božská ruka nebo když si rukou přistrčil míč Thierry Henry před gólem proti Irsku. Tahle situace byla taková, že by ji někdo písknul a někdo ne. Ani sami kluci z Milána si po zápase nestěžovali, že jim bylo ukřivděno. Věděli, že utkání ztratili jinde než v tomhle momentu.

Stevie kopat nešel, v lize předtím nedal dvě penalty po sobě, tak si balon postavil Xabi Alonso. Tehdy mu bylo teprve třiadvacet a dolehlo to na něho. Dida mu střelu vyrazil. Naštěstí Xabi na nic nečekal a hned se hnal na dorážku. Nesta ho o krok nestihl doběhnout a míč mu ukopnout, protože se předtím přetahoval o místo s Barym. Zase s Barym. Ten tak měl prsty v mém gólu, v situaci před penaltou i v Xabiho nakonec úspěšném zakončení pod břevno.

A nakonec vlastně i v mém pokusu v rozstřelu.

Během šesti minut bylo srovnáno. Zbylou půlhodinu se hrál naprosto vyrovnaný fotbal. My skoro raději brzdili, protože už takový vývoj byl pro nás skvělý. V prodloužení na nás ale AC zase nastoupilo. Dobře vystřídali, poslali dopředu Serginha a Tomassona a zase nás začali přehrávat. Vyvrcholením byla Ševčenkova šance, kterou dvakrát neuvěřitelně vytáhnul Jerzy Dudek.

Tehdy jsem si řekl, že ten pohár prostě bude náš, protože tyhle fantastické věci nemůžou jen tak zaniknout.

Když mi Benítez v březnu oznámil, že se mnou dál nepočítá, bylo to směrem k finále to nejlepší, co se mohlo stát. Já totiž začal daleko víc makat. Kdybych věděl, že ještě v Liverpoolu zůstanu, určitě bych se na každém tréninku tak nevyhecoval. Takhle jsem ale měl tři měsíce na to ukázat, že jsem pořád dobrý hráč, a jednou z cest bylo, se do toho pořádně opřít.

Nedělat to, v Istanbulu bych tak dobře nezahrál. Spíš bych si říkal, že jsem byl půl roku zraněný, tak se do toho musím pomalu zas dostat, nebudu na nic tlačit. Jenže já nedostával žádné úlevy, Benítez se o mě nestaral. Bylo jen na mně, čím ho přesvědčím. V play off Champions League mě proto do hry posílal vcelku pravidelně, i když jen jako střídajícího, ale aspoň mě udržel v pozoru. Bylo to lepší, než kdybych jen dřel a nehrál.

Takhle se ostatně pozná dobrý trenér. Musí umět udržet motivaci u co nejvíce hráčů. Ti zároveň musejí pochopit, že je holt v danou chvíli na jejich místě někdo lepší a musejí si zase počkat na svoji šanci. Být trpěliví a uznat, že to je jejich vlastní chyba, protože momentálně zkrátka nejsou tak dobří jako ten před nimi.

Já tohle pochopit vždycky uměl, proto všude, kde jsem hrál, jsem byl relativně oblíbený. I když jsem zrovna nebyl mezi vyvolenými, nedělal jsem rozbroje a hustou atmosféru. Bral jsem věci, jak jsou, a snažil jsem se na sobě pracovat, ne remcat. Věřím, že tenhle pozitivní přístup se mi pak vracel ve chvílích, kdy jsem dával důležité góly nebo byl součástí vítězných týmů.

Čím víc jsem fotbalu dával, čím líp jsem dodržoval životosprávu a dělal věci poctivě a správně, tím víc mi fotbal vracel. Přicházely úspěchy i forma.

Když jsem ale třeba v roce 1996 s půlročním předstihem podepsal do Lensu a na jaře si myslel, že můžu povolit, byl jsem hroznej. Jednoduše hroznej.

Měli jsme skvělé mužstvo, Poborák vyhrál ligu skoro sám a já cítil, že mě kluci už vlastně ani moc nepotřebují. Potom, co jsme vypadli v semifinále poháru UEFA s Bordeaux, jsem závěr sezony pojal spíš jako loučení s kamarády v Praze. Fotbal jsem trochu flákal a bylo to znát, protože jsem nakonec málem přišel o Euro. Byl jsem rozhodně dost na hraně, aby mě pan Uhrin vzal. A když už jsem poznal, že mi teče do bot, a chtěl zase zapnout, bez kondice jsem se těžko prokousával tam, kde jsem byl předtím. Všude mi chyběl krok, tím pádem jsem si přestával věřit.

Tehdy jsme se cestou z reprezentačního soustředění stavěli v Blšanech na poslední výběrový zápas. Hráli jsme rozdělení na dvě poloviny proti sobě, pan Uhrin měl potom oznámit výslednou soupisku pro šampionát. Jenže my se vyběhli rozcvičovat a já si všimnul transparentu „Šmicer ani do Blšan, natož do Anglie“.

Ty kráso. Trenér sice už asi stejně věděl, koho vezme, ale stejně… Tohle nepotřeboval vidět.

Od té doby každopádně vím, že jakmile si člověk myslí, že něco půjde samo, dostane na budku. Pořád doufá, že se dočká nějakého zápasu, kdy se všechno otočí, ale ten z nebe jen tak nespadne. Taky jak jsem někdy v zápalu boje něco nehezkého řekl protihráčům nebo jak jsem začal machrovat, dělal kličky navíc a třeba nepopoběhl ještě ti metry do správné pozice při bránění, vždycky mě to profackovalo. Z takových situací jsme dostávali góly.

Naštěstí mi nikdy nechyběla soudnost, abych si sám sobě přiznal, kdy na fotbal trochu prdím a myslím si, že jsem až moc dobrý a nedotknutelný. Dokázal jsem se vždycky rychle vrátit zpátky na zem.

I po příchodu do Liverpoolu jsem pochopil, jaká bude moje úloha. Že jsem tam nepřišel, abych byl prvotřídní hvězda, na to tam byli jiní. Stevie Gerrard, Michael Owen, Robbie Fowler. Já se našel v tom, že jsem jim byl k ruce, pomáhal jsem jim v roli týmového hráče. Vždycky jako jeden z těch lepších, ale nikdy ten, kolem něhož se všechno točilo. Nehrál jsem si na něco, co jsem nebyl.

Neeeee! Riise, nee!

Byl jsem na něj normálně naštvanej, když nedal svoji penaltu. Vzhledem k vývoji rozstřelu, kdy první dva kluci z AC neuspěli, totiž stačilo, aby ji on proměnil a já pak mohl všechno svým pokusem ukončit. Už jsem se viděl, jak tam běžím alá Tonda Panenka s rukama nad hlavou a všichni se řítí ke mně, jenže Dida Johna Arne Riiseho vychytal.

Takže nic.

Ale když jsem si uvědomil, co předváděl Jerzy Dudek, došlo mi, že bylo správně, aby si třešničku na dortu vychutnal on. Jednak ustál v prodloužení onu Ševčenkovu tutovku a potom jemu i Pirlovi, dvěma megahráčům, ještě chytil i penaltu. Bylo spravedlivé, že ten, za kým jsme všichni vyběhli, byl on.

Tehdy při rozstřelu předvedl Jerzy mimo úžasných zákroků ještě něco jiného. Tanečky na lajně.

Proslulý jimi byl v osmdesátých letech jiný liverpoolský brankář Bruce Grobbelaar, který tak dokázal rozhodit střelce. Jamie Carragher si na něho před penaltami vzpomněl a Jerzymu poradil, ať něco podobného zkusí. On to přitom nikdy nedělal, ani na tréninku. Ale zafungovalo to.

Upřímně, začal se hýbat a než hráč vystřelil, často už byl dva metry před bránou. Když to dnes vidím v sestřihu, říkám si, že některé ty penalty mohl rozhodčí úplně v klidu nechat opakovat. Ale nenechal. A my potom, co Jerzy vychytal Ševčenka, vystartovali slavit neskutečný úspěch. Byli jsme vítězové.

Dodnes, když někde zahlédnu záběry z toho zápasu, moc rád se podívám a oživím si vzpomínky. Občas když jsem byl třeba zraněný a potřeboval si připomenout, že fotbal umím, pouštěl jsem si DVD, co jsme od klubu spolu s pamětním dresem a děkovným dopisem dostali. Pořád tak trochu žasnu nad tím, co jsme to dokázali porazit. Vždyť AC mělo na hřišti úžasný mančaft, jeden z vůbec nejlepších v historii. Maldini, Kaká, Ševčenko, Crespo, Seedorf, Cafú, Gattuso, Pirlo, Nesta, Stam, Dida… Kdyby někdo před finále vybíral ideální sestavu z obou týmů, bylo by v ní devět hráčů Milána a maximálně dva naši.

Pro mě osobně měla ještě speciální kouzlo jedna skutečnost. Že jsem hrál přímo na Paola Maldiniho.

Když byl po roce 1985 Liverpool vyřazený na šest let z evropských pohárů, protože jeho fanoušci způsobili tragédii na Heysel Stadium před finále Poháru mistrů evropských zemí s Juventusem, musel jsem si vybrat jiný tým, jemuž budu v Evropě fandit. V AC Milán zrovna začínala nizozemská trojice Rijkaard, Gullit, Van Basten a spolu s nimi mladý Maldini. On a Van Basten byli dva, které jsem vyloženě žral, na ně jsem si jako kluk hrál. U mamky, která dělala zubní laborantku, jsem dokonce jednou vrtačkou vyryl do stolu PAOLO MALDINI, AC MILAN. Málem mě zabila.

V Istanbulu, ten jeden večer, jsme si ale byli s Maldinim rovni. Rozdali jsme si to o pohár.

A získal jsem ho já.

Tolik kamer, foťáků, novinářů a fanoušků, co se kolem nás střídalo v Istanbulu už po příletu, jsem nikdy předtím ani potom neviděl. Finále samo o sobě byla událost, a ještě v Turecku, kde jsou lidi do fotbalu blázni. Hrálo se ve středu, my dorazil už v pondělí, večer jsme si dali bowling a druhý den na tréninku nás sledoval dav novinářů.

Jenže ti se najednou zvedli a naštosovali se na tribunu.

Divili jsme se, co se děje, ale pak jsme mezi nimi zahlédli Diega Maradonu.

„Hmm, tak my pro ně nejsme zajímaví,“ začali házet do placu kluci. „Teď na nás kašlete, ale počkejte zítra… To zas budete žadonit o fotky, co? No, jak chcete,“ křičeli ze srandy na ochozy.

Je sranda, že přesně tak to nakonec bylo. A co se strhlo po našem vítězství, ještě předčilo všechna očekávání. V Liverpoolu na naši promenádu autobusem prý čekal milion fanoušků. Každý pátý občan města si ten den vzal dovolenou.

A víte, co bylo nejtěžší? Všem těm lidem mávat.

Zápas trval dlouho, s prodloužením jsme skončili tureckého času až po půlnoci a na hotel jsme se dostali někdy ve dvě ráno. S Barym a Igorem Biščanem jsme ještě vyrazili na diskotéku, krásnou na břehu moře, kde nám dali nejlepší místa, a my si tam s medailemi na krku a doutníky vychutnávali radost. Moc jsme toho pak samozřejmě nenaspali, a i když jsme se nechtěli zničit, nějaký ten alkohol taky padnul. Když jsme tedy potom v Liverpoolu vyjeli z letiště, měli jsme na mávání dost energie jen chvíli. Jenže lidí neubývalo, kolem nás byli stále další a další a pořád stejně nadšení. Nechcete jim jen odmávnout jakože „ahoj“, chcete jim mávat pořád tak radostně jako oni vám. A věřte mi, je to fuška.

I slavit je umění.

Do města jsme tehdy vůbec nemohli, lidi by nás umačkali. A dodnes to pro nás tehdejší členy týmu v omezené míře platí. Sám ze svého istanbulského výkonu v Anglii vyloženě žiju. V očích fanoušků jsem tím večerem vymazal všechny špatné zápasy, zapomněli, kolikrát jsem se trápil a že jsem dal za šest let jen tolik gólů, co dneska Salah za půl sezony. Ne, pro ně jsem legenda.

Pořád jezdíme na besedy s dalšími spoluhráči, a já tak slyším tenhle příběh vyprávět zas a znova. Pro mě bylo to památné utkání nakonec skutečně poslední za Liverpool a je to tak dobře, skončil jsem v nejlepším.

S tím, jak se všechno vyvinulo, jsem ovšem přece jen ještě doufal, že by se Benítez mohl rozmyslet. Když jsem ho ale v den příletu potkal v tréninkovém centru, kde jsem si byl pro auto, choval se zase přesně tak, jak jsem ho znal. A jak jsem ho vlastně měl rád. Byl strohý a výstižný. Řekl mi jediné.

„Vladi, díky za finále. Čau.“

Jana Mensatorová, ČTK/Michal Doležal, ČTK/AP, ČTK/PA

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.