3:0

Tomáš Vaclík

3:0

Potichu jsem našlapoval po domě.

Manželka Martina spala s dcerkou v pokojíčku. Vplížil jsem se dovnitř a viděl obě svoje holky. V bezpečí. Živé a zdravé. Cítil jsem obrovské štěstí.

Marťa se probrala a ptá se, jak dopadl zápas.

„Vyhráli jsme 3:0.“ Nad Realem Madrid.

Usmála se a zase usnula. Dal jsem oběma pusu a šel si do kuchyně otevřít pivo.

Byl jsem ze všeho strašně utahanej, ale hned jít spát nešlo, přehrával jsem si to všechno zase a znova. Pořád dokola a poprvé opravdu v klidu. Holky byly v pohodě, já měl za sebou super zápas, jeden z vůbec nejlepších za první rok v Seville.

Ale ten pocit štěstí byl nejsilnější.

Uvědomil jsem si, že v jediné chvíli se nám s manželkou mohl otočit svět úplně naruby. Celý život by nabral jiný směr. Vůbec si to nedovedu představit. Ani nechci.

Když jsem se zase podíval na tu díru, na ten schod, když jsem si znova uvědomil, z jaké výšky malá spadla a jak maličký kousek chyběl k tomu, aby všechno dopadlo tragicky…

Brrr!

Už v den narození dcery mi došlo, že se ze mě stal víc táta než fotbalista. A tahle obrovská klika, díky níž se Nicky předchozí večer nic vážného nestalo, mi můj pocit jen potvrdila. Za jiných okolností by pro mě výhra nad Realem, a ještě s čistým kontem, byla něčím, co bych sám v sobě s radostí řešil ještě dlouho po zápase.

Pár hodin po nejemotivnějším utkání svého života, na které jsem málem ani nedorazil, protože ještě dopoledne jsme v nemocnici nevěděli, co s malou bude, jsem ale chytnul sklenici piva do ruky a podíval se, jestli na prstech ještě uvidím modřiny od stisku jejích zoubků.

Hlavou se mi ten večer honily úplně jiné věci než zákroky proti střelám fotbalistů, které zná celý svět.

Zápasy pohárů pro mě vždycky byly a budou vrcholem. Na podzim 2012 v mojí první kompletní sezoně ve Spartě jsme postoupili z těžké skupiny Evropské ligy. Prohráli jsme v ní jediný zápas, Bilbau jsme doma dali 3:1 a postup si zajistili remízou 1:1 s Lyonem.

A pak to přišlo. Play off Evropské ligy a já jako jednička Sparty v bráně.

Letná narvaná k prasknutí a proti nám Chelsea vedená koučem Benitezem. V bráně Čechíno, na place Frank Lampard, Eden Hazard, Fernando Torres… A na druhé straně v kase Tomáš Vaclík, co ještě pět let zpátky jezdil v Ostravě tramvají na tréninky Vítkovic a bojoval s nimi o udržení ve druhé lize, aby nebyl bez práce.

Celý zápas jsme to drželi na 0:0, ale pak přišel na hřiště Oscar a za padesát vteřin mi dal gól. I přes porážku nám ale lidi tleskali.

Týden na to jsme letěli do Londýna a já měl pocit, že máme šanci. Přišlo mi, že když všechno pochytám, kluci přede mnou jeden gól dají a třeba to urveme na penalty. A taky že jo. Chytalo se mi dobře, hned ze začátku dal Lafi gól a my vedli.

Bylo to pro mě absolutně nejvíc, co jsem si dovedl v životě představit. Odjakživa miluju Anglii a mám na ni i docela štěstí, protože jsem později chytal proti všem velkým klubům kromě Tottenhamu. Po roce v opravdu velkém fotbale jsem stál na Stamford Bridge a my tam vedli 1:0. Navíc v super atmosféře, o kterou se starali hlavně sparťanští fanoušci. Byli slyšet celý zápas.

Pořád se to na nás valilo, ale drželi jsme vedení i po poločase a já se cítil neskutečně, chytal jsem jeden z nejlepších zápasů v kariéře.

Najednou devadesát plus tři. Poslední střela.

Před zápasem jsme dostávali papíry, kde měl každý hráč charakteristiku. U Edena Hazarda stálo velkými písmeny: PRAVÁ NOHA, SMYSL PRO KOMBINACI.

Fajn. Tak si vzal sám na vápně balon, klička a prd! Bez přemýšlení mi ho tam levačkou pověsil. Vyrovnáno 1:1 a rozhodčí hned písknul konec.

V tu chvíli se vám zhroutí svět.

Dneska už to vidím jinak, protože vím, že fotbal není všechno. Po tom, co jsme si prožili za drama s dcerkou, je mi jasné, že zhroucení světa může nastat z úplně jiného důvodu, než je nějaký gól v nastavení. Jenže tenkrát jsem samozřejmě neměl šanci vidět věci racionálně. Byl jsem hotovej, strašně smutnej, protože jsme mohli dosáhnout obrovského úspěchu, který by měl v Evropě velký zvuk.

Na druhou stranu právě tenhle špíl, jak jsem se později dozvěděl, byl klíčový pro můj další posun. Byli na něm totiž zástupci Basileje a už tam se rozhodli, že až budou shánět nového brankáře, měl bych to být já. Další sezonu jsme se Spartou vyhráli ligu i pohár a já se poprvé v kariéře stěhoval do zahraničí. A byla to opravdu Basilej, v tu chvíli vládce švýcarského fotbalu, semifinalista Evropské ligy a účastník Ligy mistrů pro nadcházející sezonu.

Prezident klubu přiletěl do Prahy společně s trenérem gólmanů a byl s nimi ještě Vráťa Lokvenc, který Basileji dělal skauta. Všichni jsme po chvíli věděli, že přestup dotáhneme. Všechno si sedlo a Švýcaři hned řekli, že beze mě neodletí, i kdyby nevím co. Dodrželi to. Počkali jsme na všechny formality, majitel Sparty Daniel Křetínský přestup schválil. Podpisy. A hotovo.

V tu chvíli jsem si začal trochu víc dávat dohromady, čím jsem si vlastně ve fotbale prošel, abych se v pětadvaceti dostal až sem ke svému prvnímu přestupu do zahraničí. A to jsem ještě netušil, že za pár let se budu stěhovat do španělské La Ligy.

Že by ze mě něco mohlo být, jsem si poprvé řekl, když jsem nakouknul ještě jako kluk do áčka Vítkovic. Ale nikdy by mě nenapadlo, že se budu chytáním živit až tak dobře, jak se nakonec živím.

Měl jsem kliku, že v klubu nebyli žádní starší brankáři a já dostal šanci. Nevletěl jsem do první ligy v osmnácti, jak je běžné u supertalentovaných kluků. Já to měl tak nějak postupně. Nejdřív Frýdek, potom Vítkovice a ve dvaceti jsem se z nouze sebral a odjel zkusit štěstí do Prahy.

On mě totiž nikdo nechtěl. Něco se řešilo s Baníkem, ale z toho nakonec sešlo.

Měl jsem dva telefony ze Žižkova se svérázem trenérského řemesla Martinem Pulpitem, což byl mimochodem pro dvacetiletého kluka taky velký zážitek, a dohodli jsme se, že přijedu na zkoušku a odchytám přátelák. Pak se teprve bude řešit, co se mnou dál. Říkal jsem si, že nemám co ztratit a prostě to pojedu vyzkoušet.

Musím se přiznat, že v téhle cestě byl z mé strany i trochu kalkul. Žižkov jako jediný hrál zápasy v 10.15 ráno a spousta manažerů prvoligových klubů se tam jezdila dívat, protože v tu chvíli se jinde nic nehrálo. Doma jsem si tedy sbalil nejnutnější věci, sednul do auta a poprvé v životě jel sám do Prahy.

Nejdřív jsem se ubytoval na hotelu, než mi po pár dnech pomohli kluci z agentury Zdeňka Nehody, kteří zastupovali i kamaráda Tomáše Hübschmana. Ten měl v Praze volný kvartýr, a protože tou dobou hrál na Ukrajině za Šachťar Doněck, neměl problém nám pomoct.

Bydleli jsme u něj v nájmu spolu s Kubou Heidenreichem z Olomouce, taky přišel na Žižkov stejně jako já. Později ho vystřídal Míra Markovič, který nám ten rok vystřílel postup do ligy. Za nějaký čas za mnou přijela tehdy ještě moje přítelkyně a za Markym taky jeho partnerka, takže jsme pak dlouho hospodařili ve čtyřech jako dvě rodiny.

Ale pořád platilo: žádné velké rozhazování! Zkouška v přáteláku se mi sice povedla a na Žižkově jsem dostal smlouvu, ale ta nebyla nic moc.

Navíc jsme jeden čas byli úplně bez peněz. Žižkov nebyl v tu dobu moc finančně silný a tehdejší majitel pan Vinš začal mít problémy. Co osekáte jako první, když jste podnikatel? Samozřejmě fotbal.

Pro nás to znamenalo pár měsíců bez výplaty.

Nebylo to jednoduché, na druhou stranu mi bylo dvacet, neměl jsem rodinu, bydleli jsme s přítelkyní v podstatě zadarmo u Toma, a když to nešlo, prostě jsem nájem nezaplatil.

Něco maličko naspořeno jsem měl z prémií za postup na Euro jedenadvacítek, takže na jídlo a benzín na trénink se vždycky něco našlo. Úplně jsem nemusel hlídat, co kolik v krámu stojí, ale třeba chodit na jídlo do restaurace nebo na kafe, to jsme si moc dovolit nemohli. Vařili jsme si doma. Já dělal hodně těstoviny s kuřecím masem. Co taky chcete ve dvaceti letech umět vařit, že jo? Když se k nám pak nastěhovaly holky, už o nás bylo postaráno trochu lépe.

Rozhodující zápas o postup do první ligy jsme hráli v Mostě. Zvládli jsme ho a já se těšil na oslavy, ale tehdejší kouč brankářů Petr Kouba mě hned po zápase naložil do auta a jeli jsme na soustředění před mistrovstvím Evropy jedenadvacítek. Na turnaji jsme prošli z těžké skupiny přes Anglii a Ukrajinu do semifinále, kde jsme vypadli v prodloužení se Švýcary. Nicméně mně se turnaj vcelku povedl a hned po něm jsem dostal nabídku z holandského De Graafschapu.

Po roce na Žižkově to pro mě bylo jako zázrak. Natěšený jsem odletěl s agentem na testy a všechno šlo jako na drátkách. Už chyběl jen podpis smlouvy.

Potom si mě ale zavolalo klubové vedení, aby mi oznámilo, že mám Wolff-Parkinson-White syndrom.

Reagoval jsem asi jako vy teď. „Co to sakra je?“

Odpověď byla mrazivá: „Máte nemocné srdce, jeďte domů.“

Hned jsme začali řešit, o co jde. Dozvěděl jsem se velmi rychle, že se jedná o problém elektrických vzruchů v srdci, které se v jednom místě zastavují. Vůbec jsem netušil, že něco takového existuje, natož že bych to mohl mít já. V Čechách jsem absolvoval každý rok podobné testy a vyšetření jako v Holandsku, ale nikdy se žádný problém neodhalil. Každopádně jsem se sbalil a letěl zpátky do Prahy. Honila se mi hned hlavou spousta věcí, nedokázal jsem odhadnout, jestli je moje kariéra v ohrožení. Nebo dokonce můj život?

Cesta z Holandska byla za trest.

Musel jsem navíc zavolat rodičům, přítelkyni, kamarádům. Všem vysvětlovat, že nikam nepřestupuju, a hlavně proč. „Mám něco se srdcem a nevím, co bude dál.“ To se blízkým neříká lehce.

Když si představím, že jsem rodič a můj kluk mi tohle poví… Teď už dokážu pochopit, co to je za pocit, mít strach o zdraví svého dítěte.

Čert ví, jestli by se někdy v budoucnu můj problém se srdcem projevil. Třeba mi tohle celé zachránilo život. To už nikdo nezjistí, ale takový Iker Casillas dostal nedávno na tréninku infarkt a taky měl do té doby všechny testy a vyšetření bez náznaku problému.

Každopádně po návratu z Holandska jsem v IKEMu podstoupil chirurgický zákrok. Nakonec se naštěstí ukázalo, že řešení není tak složité. Ráno mě přijali, odoperovali a ještě večer mě pustili domů. Přes třísla se dostali skrz tepny do srdce, něco tam vypálili, vytáhli a bylo po všem. Dokonce jsem se na všechno díval na monitoru nad sebou, ani jsem nebyl v celkové narkóze.

Strach rychle odezněl. Byl jsem zase zdravý a sebevědomý.

A za půl roku jsem byl ve Spartě, následoval nároďák a šlo to dál přes Basilej až po Sevillu.

Paradoxně by cesta přes Holandsko mohla být složitější, mohl jsem zakysnout a nehnout se dál. Jak zpívá Mike Spirit „Keď život bere, pusti, nikdy nevieš, či to k lepšiemu nevyústí.“ Tak to nějak bylo. Život mi něco vzal, tak jsem to hold pustil a vyústilo to k čemusi lepšímu. Což pro mě v tu chvíli byla Sparta. Tam to přitom nebyla od začátku kdovíjaká idylka. Přišel jsem na Letnou za slušné peníze a chtěl chytat. Ale stejně tak dosavadní jednička Milan Švenger. Předchozí půlrok čapal fantasticky, tým měl šest bodů náskok na čele tabulky a on navíc podepsal novou smlouvu. Vystřídal Blážu, všechno mu sedlo a chtěl v tom pokračovat.

Od začátku mezi námi bylo pnutí. Pak začala liga a den ode dne se nervozita zvyšovala. Bylo to blbý. Rivalita jako hrom. Ale ne pozitivní, která vás motivuje, a je díky ní i svým způsobem pohoda, sranda. Naopak. Vůbec jsme se spolu nebavili. Teď bychom se určitě zachovali jinak. Já tedy stoprocentně, ale tehdy jsme byli dva mladí blbí kluci.

Švengy byl nakonec po sezoně odejit a tím se všechno vyřešilo. Jinak, než že jeden půjde pryč, to ani nemohlo dopadnout.

Já nejsem člověk, který by měl nějak extra ostré lokty a šel do konfliktů. Na druhou stranu, když se k někomu chovám slušně a upřímně, vyžaduji to samé od něj. Mám to tak i na hřišti. Dvakrát se třeba psalo o mém gestu fair play, když jsem na Žižkově a pak na Spartě přiznal teč a soupeř rozehrával rohový kop. Byl jsem sice posranej, že z něj dostaneme gól a v šatně si to slíznu, ale dopadlo to dobře. Přiznat se mi zkrátka přišlo úplně samozřejmé.

Paradoxní je, že rok na to jsme si se Švengym užili společně oslavy double, protože se za Víti Lavičky vrátil. To už se ale nastavil systém a my oba uznali, že byla blbost, jak jsme se k sobě chovali. A najednou šlo všechno v klidu.

Tohle byla zkušenost, která mě posunula hodně dopředu. Golmanské minitýmy nejsou tak velké a je nutné, aby opravdu všichni spolu vycházeli a měli jasně nastavená pravidla a vztahy. Teď už jsem většinou v pozici toho zkušenějšího a moji parťáci jsou mladší. Bylo to tak v poslední sezoně v Basileji a je to stejně i v Seville a v nároďáku. Přitom zrovna tam se dlouho jezdilo v podstatě jenom udělat servis Petru Čechovi. Zní to možná přehnaně, ale všem nám bylo jasné, že i když jsme pozvaní na sraz, nezachytáme si.

Bylo zkrátka jednoznačně dané, že ať je to turnaj, kvalifikace nebo přátelák, pokud přijede Čechíno, jde do kasy.

K tomu, že bych mohl být novou jedničkou reprezentace, jsem se ve svých myšlenkách přiblížil v momentě, kdy jsem už dlouho jezdil jako dvojka a kluci se na pozici třetího brankáře točili. Říkám si, že tohle je znamení, abych převzal žezlo, až Čechíno skončí. Jirka Pavlenka s Tomášem Koubkem chytali u nás v lize bez pravidelné účasti v pohárech, což já naštěstí už v Basileji měl. Jenže Pavlas pak přestoupil do Werderu Brémy a Koubas do Rennes a situace se změnila. Získali zkušenosti a ozvala se i média, proč by měl být novou jedničkou nároďáku borec, který chytá jenom švýcarskou ligu, když zbylí dva jsou v Bundeslize a ve francouzské Ligue 1. Tlak na mě byl, to jo. Ale hlavně z hlediska výkonnosti kluků, což je vždycky tlak nejsprávnější. Oba chytali a chytají parádně, ale já to nakonec dokázal. Věřil jsem si a tak trochu doufal a počítal, že to po Čechínovi vezmu já.

Vyšlo to.

Na sportovním gymplu jsem měl angličtinářku, která mě strašně drtila. Měl jsem individuální program, takže jsem chodil v podstatě jen na zkoušky, kde mi dávala zabrat, musel jsem umět úplně všechno. Tenkrát jsem ji samozřejmě nenáviděl, ale zpětně to vidím jako obrovskou pomoc do budoucna. Jsem jí vděčný, mám základ, který se snadno rozvinul, což jsem poznal právě v Basileji, kde jsem se mohl rychle dát se všemi do řeči.

Po přestupu do Švýcarska pro mě byl obrovskou oporou kamarád Marek Suchý. Basilej funguje tak, že kupuje hráče z celého světa a pak je prodává dál. Na tom je založený byznys klubu. Koupí hráče za tři miliony a za osm ho prodají. Mezi tím vydělají něco z evropských pohárů a takhle jedou pořád dokola.

Tým byl hodně mezinárodní. Češi, Švýcaři, Švédi, Egypťan, pak přišel portugalský trenér… V kabině se jako hlavním jazykem mluvilo anglicky, chytal jsem se v pohodě, ale na druhou stranu mě to nenutilo učit se německy, což mě mrzí, protože by se mi i němčina třeba mohla v budoucnu hodit.

Svůj první zápas v Lize mistrů jsem odchytal v Madridu proti Realu se všemi jeho hvězdami. Naproti v brance Iker. Legenda. Sice jsme dostali 1:5, ale navždy mi zůstane v paměti zážitek a atmosféra. Přiletěli brácha i Marťa a byl to velký den pro nás všechny.

To jsem ještě měl fotbal nade vším ostatním. A další zážitky můj dojem víc a víc umocňovaly.

Hned nato totiž přišla i první výhra v Lize mistrů a rovnou s nulou doma proti Liverpoolu. Byl jsem z toho úplně mimo, načež kluci v šatně povídají: „Vítej v Basileji! Tohle se nám tady prostě děje.“ Dokázali jsme trápit nebo dokonce porazit fakt velké týmy včetně obou Manchesterů. Ve Švýcarsku jsem nakonec zůstal čtyři sezony, z nichž jsme třikrát vyhráli titul, a taky jsem právě tam začal přemýšlet, jak víc přiblížit fotbal v zahraničí a život kolem téhle úžasné hry lidem v Česku. Založil jsem si web a začal psát blogy o zákulisí, které se hodně rychle ujaly. Stejně tak se za pomoci dvou kluků starám o své účty na sociálních sítích a komunikuju s fanoušky. Když má někdo zájem a umí slušně formulovat své myšlenky, rád mu odpovím. Jedinou věcí, kterou si chráním, je soukromí. Takže moc rodinných fotek na mém Instagramu nenajdete.

Dobře se taky rozjel projekt 7,32x2,44. Fanoušci z celého světa mi mohou posílat vyfocené branky a pak si je na interaktivní mapě prohlédnout. Vtipně třeba vypadala branka z Nou Campu a vedle ní fotka ze hřiště nějakého přeboru.

V Basileji to pro mě bylo úžasné období. Ve všem. Ale hlavně po osobní, rodinné stránce. Tady se totiž narodila Nicole.

Že čekáme miminko, jsme zjistili už po čtrnácti dnech ve Švýcarsku. Ještě jsme ani neměli svoje bydlení, přespávali s nevybalenými kufry na hotelu, kde si Marťa udělala těhotenský test. Pozitivní. Začala nám nová životní etapa úplně se vším všudy.

Svoji budoucí manželku jsem potkal, když mi bylo osmnáct a jí šestnáct. Poprvé jsme se viděli v Ostravě v tramvaji. Já jezdil z Frýdku autobusem a pak přestupoval na tramvaj do Vítkovic, která jela dál ke zdravotní škole. Tam chodila Marťa, takže jsme měli ten kousek stejnou cestu jednou linkou. Šest zastávek, to si pamatuju přesně. Koukala na mě hezká holka, já měl brýle a četl si noviny. Ale taky jsem ji sledoval, hned se mi líbila. Brzy jsme na sebe začali shánět kontakt, což ale nebylo tak jednoduché jako dneska. Sociální sítě teprve začínaly a nějaké aplikace na seznámení, které vám ukážou lidi v okolí, to byla hudba budoucnosti. Ale dokázali jsme to, přišla se podívat na náš zápas a už to nabralo správný směr.

Od té chvíle jsme pořád spolu. Teď už ve třech.

Díky Bohu pořád ve třech. Ba co víc, za chvíli budeme čtyři.

Mám jistotu, že jsme s Marťou opravdu z lásky a není to žádná zlatokopka, protože mě poznala, když jsem neměl vůbec nic, jezdil tramvají a padal s Vítkama z druhé ligy.

Občas vzpomínáme a je sranda si o tom vyprávět. Hlavně když si oba uvědomíme, jaký kus cesty jsme spolu za tu dobu ušli. Naposledy nám přišlo úsměvné, když jsem z Basileje přestoupil v létě 2018 do Sevilly, zabydlovali jsme se a klub nám nabídnul osobního kuchaře a uklízečku.

Odmítli jsme, tohle není nic pro nás.

Od začátku to byla ve Španělsku paráda. Po fotbalové stránce je La Liga momentálně vedle Premier League nejvíc na světě, po osobní stránce jsme prožívali krásné období a přesunuli se do nádherného města, kde je neustále teplo a kde jsme věděli, že se nám bude líbit.

Sice jsem měl na začátku z tréninků pocit, že kdybych neměl smlouvu a nebrali mě jako jedničku, tak mě snad musí vyhodit, ale nakonec jsem si zvyknul. V prvním přáteláku jsem dostal gól, ale pak v pěti utkáních kvalifikace o Evropskou ligu už následovaly samé nuly. I první zápas španělské ligy se povedl, poločas 3:0 a nakonec výhra 4:1. I když ve mně tedy na začátku byla malá dušička, protože ve třetí minutě mě v plném běhu soupeř lobnul a já byl za klauna. Jenom jsem tam stál a koukal. „Tak vítej v La Lize,“ říkám si. „A to hrajeme proti nováčkovi. Jak to bude vypadat s Realem?“ Naštěstí ale situaci posuzoval VAR, gól neuznali a my nakonec vyhráli rozdílem třídy.

Týden před tím jsem ještě stihnul první zápas proti Barceloně, kdy jsme v superpoháru prohráli 1:2 se zahozenou penaltou v nastavení. Ale tam jsem toho pochytal opravdu hodně a začal si být jistý, že ve Španělsku ostudu neudělám. Od začátku jsem měl super pocit a dařilo se i týmu. V listopadu jsem byl dokonce vyhlášený nejlepším hráčem ligy a po třinácti kolech jsme vedli tabulku.

Pak se to ale začalo sypat v lize i v Evropě. Vrcholem bylo vypadnutí v osmifinále Evropské ligy se Slavií. Ve dvou zápasech nám dali celkem šest gólů přitom ten poslední postupový v odvetě v Edenu až na konci druhého prodloužení.

Poprvé jsem byl v situaci, kdy si na mě a můj tým někdo vyšlápnul. Byl jsem zvyklý být na opačné straně. Se Spartou jsme málem zaskočili Chelsea, v Basileji jsme doma porazili nejlepší týmy světa a teď jsem přijel se Sevillou do Prahy jako favorit.

Navíc zrovna na Slavii, v očích jejichž fanoušků jsem sparťan.

Čekal jsem to těžké, ale co se dělo, předčilo všechna má očekávání. Nikdy jsem slávistům nic neudělal kromě toho, že jsem chytal ve Spartě. Vždycky jsem si dával pozor na přehnaná hesla a vyjádření, protože k jejich klubu chovám velký respekt.

Nedlouho předtím v Olomouci jsem vyběhnul na rozcvičku a lidi mi zatleskali. Tady jsem si stoupnul do branky před tribunou sever a začalo to. Když nadávali do kund a zmrdů přímo mně, byl jsem hodně zaskočený, ale když začali pokřikovat, že mi pobodají dceru…

Jen pár týdnů po tom, co jsme si s malou prožili.

Pořád mám všechno před očima.

Jak se Nicky utíká schovat.

Jak na mě křikne, kde jsem.

A pak jen rána a ticho…

Manželka chystala večeři jako obvykle. Byli jsme doma, protože druhý den nás se Sevillou čekal důležitý zápas v lize a já v patře připravoval postel pro svého agenta, který u nás měl po utkání přespat. Nicole chtěla být se mnou nahoře a vymyslela, že budeme hrát na schovávanou.

Zalezla za závěs na schodech, pak vykoukla a křičí: „Tati, tady jsem!“

Odpovídám, ať se schová ještě jednou a já budu počítat.

„Tati, kde jsi?“

Najednou se ozval tupý, těžký zvuk.

Máme v domě schody a u nich balkonové dveře s elektrickými závěsy, kvůli nimž je u zdi trochu škvíra. O té jsme doteď vůbec nevěděli.

Do chvíle, než tou mezerou malá propadla.

Manželka z kuchyně periferně viděla, že něco sletělo dolů, a křikla na mě, co házím ze schodů. Do mě ale jako když střelí.

Jak se ozvala rána, vystartoval jsem a kouknul dolů. Tam leží moje tříleté dítě.

Úplně nehybně. V bezvědomí.

Seběhnul jsem rychle jako nikdy předtím ani potom, zavolal manželku k sobě a hned jsme malou dali na gauč. Marťa okamžitě věděla, že ji musíme otočit na bok. Naštěstí má ze školy teoretickou praxi, co v takových situacích dělat.

Nicky celá zaťatá, zuby skousnuté. Nejdřív jsem proto zkusil jí na sílu otevřít pusu, jestli nemá zapadlý jazyk.

Naštěstí se mi to povedlo. Právě odsud jsem měl pak na prstech modřiny. Tak pevný stisk v tu chvíli měla.

Jakmile jsme jí otevřeli pusu, začala strašně řvát.

Uff, chytla se.

Hned jsme skočili do auta a letěli do nemocnice.

Jako první jsme volali manažerovi klubu, který se stará o hráče, aby nám poradil, kam. Hodili jsme adresu do navigace, ale věděli jsme prd, kam přesně to jedeme, takže jsem hypnotizoval displej, abych někam blbě nezahnul, a při tom na to trochu šlapal. Přiznávám, jeli jsme o dost rychleji, než se jezdit má. Ale v tu chvíli nic neřešíte. Jen to, aby bylo vaše dítě co nejdřív v péči lékařů.

Máte jediný pocit. Strach.

Strach o dítě je nejhorší věc na světě. A já ho v tu chvíli sakra měl.

Mála chtěla cestou pořád spát, usínala nám. To nesmí, protože nezjistíte, jestli jenom spí, nebo zase upadla do bezvědomí. Pořád jsme ji potřebovali slyšet. Pořád jsme potřebovali vědět, že je při smyslech. O to se starala manželka, dávala jí ledový ručník na hlavu a neustále se snažila ji zabavit.

Ty okamžiky byly strašné.

Nicky taky hodně špatně mluvila. Nedokázala dát dohromady jediné celé slovo, natož nějakou myšlenku, větu. Přitom měla tři a půl roku, už se s námi normálně zvládala bavit. To vás hned napadají různé věci, co se mohlo při pádu ze tří metrů stát. Jestli se jí něco nepoškodilo v mozku. Do toho jí začala otékat a fialovět půlka hlavy, jak se potloukla.

Naštěstí cesta do nemocnice netrvala dlouho, přestože v tu chvíli mi to přišlo jako celá věčnost.

Jakmile jsme malou odevzdali doktorům, nezbývalo než čekat. Do špitálu ale hned s manažerem dorazil i náš klubový doktor. Všechno překládali a pomáhali nám být aspoň trochu v klidu.

Byli jsme u všech vyšetření, držel jsem třeba Nicky hlavičku při magnetické rezonanci. Stál jsem nad ní a viděl strach v jejích očích.

Jak je vyděšená a neví, co se děje. Jak se bojí.

Já sám se ale bál stokrát víc. Co s malou bude? Co všechno se mohlo tím pádem podělat?

Všechna vyšetření byla vcelku rychle hotová, ale mezitím jsme si s manželkou pobrečeli. Všechno se seběhlo během dvou tří hodin, pak už byla malá napíchnutá na kapačku, která jí naštěstí rychle zabrala, takže splasknul otok a zmizela modřina. Bylo jasné, že oba s Marťou zůstaneme přes noc v nemocnici. Holky byly spolu v jedné místnosti a já vedle jen za zataženým závěsem. Nepodařilo se mi ale zabrat, takže jsem dobře slyšel, co se děje.

Povídaly si.

Po pár hodinách už malá naštěstí mluvila lépe.

Doktoři nám taky oznámili, že jako zázrakem nemá vůbec nic zlomeného, nemá otřes mozku, a i výsledky rezonance jsou úplně v pořádku.

Kdo takovou situaci nezažil, nedovede si představit, jaká nastane úleva. Jaký pocit dojetí člověka pohltí. Pak nám ale lékaři natvrdo řekli i svůj názor. Naše jediné štěstí v neštěstí prý bylo, že malá spadla na plochou stranu schodu, úplně přesně.

Kdyby sletěla na hranu, zabila se.

I po tom, co jsme s malou zažili, nahlížím na fotbal pořád stejně jako dřív, v tom ohledu se nic nemění. Nebudu tvrdit, že najednou není důležitý. Je důležitý. Živí mě a moji rodinu, baví mě, pořád ho prožívám na maximum. Ale už by se mi asi nestalo to, co po gólu v nastavení na Chelsea, že bych měl pocit absolutního zoufalství.

Ten jsem zažil, když jsem viděl dceru ležet nehybně na schodech.

Dokud jsem se nestal tátou, nedokázal bych tohle pochopit. Ale ten okamžik, kdy přijde na svět vaše dítě, všechno změní.

Byl jsem přímo u porodu, stihl jsem to. I když jen tak tak, protože jsem spěchal ze zápasového soustředění před domácím utkáním. Už když jsem odjížděl ráno z baráku, Marťa mě proklínala. Měla pravidelné stahy, ale netušil jsem, že všechno může přijít tak rychle.

Hned vedle nás bydlel Marek Suchý s rodinou a přes ulici naši společní přátelé ze Slovenska, takže jsme s nimi byli ve spojení, kdyby se něco dělo. A odpoledne to opravdu přišlo. Snad minutu po tom, co jsem se probudil odpoledne na hotelu před zápasem, Marťa zavolala, že jedou do porodnice.

Vůbec jsem netušil, co mám dělat. Suchoš měl pokoj naproti, tak jsem na něj hned bouchal. Seběhli jsme dolů zeptat se starších spoluhráčů a trenérů. Ti mě okamžitě poslali do porodnice, takže přímo na sál jsme už šli spolu s Marťou. Přibližně v čase, kdy jsme měli výkop.

Malá se narodila po půlnoci, všechno proběhlo hladce. Bez komplikací.

Zápas skončil výhrou 1:0, a když jsem přijel v noci domů, kluci čekali u mě v garáži. Šlo se zapíjet. Den po utkání jsme dostali volno, takže to ani pak tolik nebolelo. Všechno zkrátka klaplo ideálně. Malá úplně bez problémů na světě, kluci vyhráli i beze mě, a ještě jsme to mohli zapít.

Všem chlapům doporučuji u porodu být. Neskutečné emoce. Zážitek. Nepopsatelný pocit. Najednou je tady něco, co člověk úplně neskutečně miluje. Víc než miluje. Jasně, s manželkou jsme spolu dlouho, miluju ji, ale teď je tu ještě malá… Pohltilo mě to od první chvíle v porodnici. V tom je asi hlavní rozdíl, že si člověk ten pocit nemusí budovat. Když se zamilujete do holky, trvá to, váš cit vyžaduje určitý vývoj.

Ale když mě dcerka chytla za prst. Wow!

Najednou byste pro to malé udělali úplně všechno. Neumím vysvětlit, co se tak změní, ale uvnitř vám úplně přecvakne. Vaším životním cílem je starat se.

Druhý den ráno po bezesné noci v sevillské nemocnici nás lékaři při vizitě ubezpečili, že je opravdu všechno bez problémů.

Jednoduše zázrak.

Dodneška to nechápu a děkuju všemu možnému i nemožnému, že všechno dobře dopadlo.

Podle plánu měly dokonce jít holky ještě ten den odpoledne nebo k večeru domů. V tu chvíli mi akorát psal trenér z dopoledního srazu, že jestli nepřijdu na zápas, nic se neděje, ať je hlavně všechno v pořádku. Marťa mě ale uklidnila, že nejhorší máme za sebou, malá je v bezpečí a večer pojedou domů. Tak ať jdu na zápas a nemyslím na to. Ať jdu chytat, jako by se nic nedělo.

Dobře.

Pokusil jsem se najet na klasický zápasový režim hned, jak jsem se v tréninkovém centru připojil k týmu. Kluci se samozřejmě ptali, jak se cítím, jak jsou na tom holky, tak jsem jim všechno popisoval a pak si šel lehnout na pokoj. Utahaný jak nikdy.

Před zápasem jsem pak ještě zavolal Martě, jestli je opravdu všechno v pohodě.

„Ano, už se nemusíš bát.“

Tak jsem šel chytat. A my porazili Real Madrid 3:0.

Ale ani takový výsledek proti takovému týmu nedokáže vystihnout, co se ten den odehrávalo v mé hlavě. Už když jsme vycházeli z hotelu, bylo všude kolem hodně lidí a na mě to najednou padlo. Rychle jsem vlítnul do autobusu, zalezl na své místo a rozbrečel se. Za chvíli to naštěstí polevilo. Jenže… Přijeli jsme na stadion a to samé. Kolem nás lidi a já doslova utekl do kabiny, zavřel se na záchod a rozbrečel se podruhé. Mixovaly se ve mně všechny možné emoce, muselo to ven.

Počkal jsem, až to přejde, abych nepřišel před tak důležitým utkáním do kabiny rozebranej. A na rozcvičce už to bylo přece jen lepší.

Do samotného zápasu jsem byl vtažený jako kdykoliv jindy. Soustředit se stoprocentně na svůj výkon jsem kupodivu zvládnul. Paradoxně bylo možná lepší, že jsem celý den nad utkáním nepřemýšlel a začal na něj myslet vlastně až pár minut před výkopem.

Jen když jsme nastupovali v úžasné atmosféře na hřiště, vrátil jsem se v myšlenkách ke svým holkám. A uklidnil sám sebe, že už jsou z nemocnice doma, dcera je v bezpečí a manželka v klidu. Že všechno díky neskutečnému štěstí dobře dopadlo.

Celkem rychle jsme se dostali do vedení 2:0, což mě nabudilo. Byl jsem v zápase i díky pár těžkým zákrokům hned na začátku. Do přestávky jsme přidali třetí gól a já se pak v šatně ptal sám sebe, co se to děje. My vedeme s Realem v půli 3:0? Jako fakt?

Chytil jsem ještě ve druhém poločase pár velkých šancí, vzadu jsme udrželi nulu. Potom zatleskat fanouškům, zakřičet si v kabině, sprcha, večeře a šup domů.

A když už jsem myslel, že je všechno za mnou, že celý ten den a půl je u konce, zase to na mě přišlo. Tentokrát už jsem nebrečel, ale byly to emoce jako prase. Mohla za ně obyčejná pusa v šeru naší ložnice a pohled na sladce unavenou manželku a zdravou dcerku.

Štěstí.

Jana Mensatorová, Michal Kamaryt/ČTK, Mike Egerton/ČTK/PA a archiv Tomáše Vaclíka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.