Dobrou noc

Je čtvrt na jednu v noci. Po celodenním testování a rozvrhování občerstvovaček po trati si jdu konečně lehnout. Ale ne na dlouho. Budíka nastavuji na 4:00. Čeká mě takovej delší odpolední spánek. Padám do postele a usínám během minuty.

Dobré ráno

3:55 - Petrovi (Petr Šrail, šéf servisu) zvoní první budík. Ještě nee, mně se z postele nechce… Jednou odkládám budík svůj. Víckrát nemůžu, kluci už odjeli vytestovat varianty prášků, já beru telefon a jdu čekat na výsledek testu do lyžárny, abych mohl hned začít s finální přípravou. Čekání si krátím uklízením zbytku věcí, které už nebudeme potřebovat.

Kolotoč

Ve 4:40 se otevírají dveře a v nich Petr s Michalem (Michal Kautz), křičící, o jakej ranec to vyšlo. Když jsme v plném složení, rychle uplatňujeme náš dobře nacvičený kolotoč kolem stolu. Jeden práší, druhý žehlí, třetí mění lyže - je to fakt kvapík, takže lyže našich závoďáků jsou hotové skoro hned. Naštěstí.

Dvojí cesta na start

Času totiž není nazbyt, rychlá snídaně a honem nakládat auta. Ono totiž když se téměř 16 tisíc lidí chce dostat na start, tak i uprostřed ničeho najednou vzniknou kolony jako v Praze. Po chvíli netrpělivého popojíždění Kamča (Kamila Rajdlová) a Kubajz (Honza Kubíček) povídají, že paralelně se silnicí je cesta na jedno auto vedoucí až ke startu. Zkoušíme ji a opravdu to jede hladce. Také tím inspirujeme nějakou další řádku aut.

Jdeme na to

Přijíždíme ke startu a mou úlohou je najít auto mého mateřského oddílu. Oni ho potřebují v cíli v Moře, my jej na občerstvování po trati. Po několika minutách hledání se mi to konečně daří, přebírám klíče, klukům přeju hodně štěstí a vyrážím společně s Michalem na náš první post na sedmém kilometru závodu.

Jedeme občerstvovat

Je to jediné místo tratě, které je vzdálené od hlavní silnice a jednosměrná cesta vedoucí k němu je boží. Valit to přes "kilo" po zasněžené silnici mezi sněhovými bariérami nemá chybu. Kvůli tomu tu ale nejsem.

Ionťák

Rychle běžíme zabrat vhodné místo u trati, rozděláváme otep s náhradními holemi, rozléváme ionťák do lahviček.

Hotovo, jede se dál

Po chviličce na obzoru vidíme televizní helikoptéru letící nad balíkem závodníků. Překvapeně koukáme, že startovní pole je po úvodním kopci trošku roztrhané. I tak ale hledáme naše svítivé kombinézy, v první skupině zastoupené Lukášem (Lukáš Bauer) a Ilyou (Ilya Chernousov), jestli mají hole v pořádku a na jakou stranu trati si máme skočit. Všechno naštěstí dopadá v pořádku, čekáme půlminutky na Šrailíka (Honza Šrail) a dalších pár minut na naší jedinou holku - Monique (Monique Siegel). Občerstveno, všechno v cajku. Sbíráme hole, lahvičky házíme do batohu, běžíme do auta a spěcháme na náš další občerstvovací post. Cestou předjíždíme naše další dvě posádky a nabíráme fotografa. Zastavujeme, parkujeme tentokrát u krajnice a rychle zas všechno připravit. Skupina se Šrailíkem už dojela první skupinu, a tak máme všechny tři kluky pohromadě. O Monice máme informace, že na kluky ztrácí moc, proto se domlouváme s Kubajzem, že už se o ní postará jen on. My spěcháme dále a na občerstvovačkách se střídáme jen s Petrem a Kamčou. Jde nám to až do cíle a co víc, nikdo tentokrát nezlomil jedinou hůl(!).

Finish

Z poslední občerstvovačky spěcháme k cíli. Kvůli silnému provozu parkuji na prvním možném parkovišti v Moře vzdáleném asi 1,5 km od cíle. Tentokrát už necháváme všechno v autě a sprintujeme na náměstí, abychom viděli finish. Jsme pomalí. Vítěze známe jen díky doslechu komentátora. Přesto pokračujeme a dostáváme se do cílové zóny, kde už jsou i Lukáš se Šrailíkem a druhá občerstvovací posádka. Dozvídáme se o Ilyově šestém místě. Paráda! Lyže se povedly, oddychujeme si s Petrem. Bereme lyže závodníkům a odnášíme je do auta. Ti mezitím dávají sprchu a jde se na oběd.

Klíče

Vyndáváme z auta veškeré věci a skládáme to zpátky v klidu od nuly. Závodníci kromě Ilyi, který čeká na vyhlášení, nasedají do auta z půjčovny a spěchají směr Stockholm, odkud jim letí letadlo. Já sedám do Tranzita a odvážím ho prošitým klukům na druhou stranu Mory. Při předávání klíčů mi zvoní telefon od Petra. "Kde jsou klíče?" ozývá se z něj. Prohmatávám kapsy a usuzuji, že v oteplovákách… V tašce, která je na dně auta. Polije mě studený pot. To zas budou naštvaní.

Cesta domů

Když se vracím, Petr jezdí kolečka po parkovišti. No co, závodníci se rozjíždí před závodem, nás teď čeká 2000km dlouhý maraton domů. Naštěstí na mě nezbývá místo za volantem. Zatím. Sedám dozadu a snažím se co nejdříve usnout. Unavení jsme všichni. Ten volant na mě někdy čeká. Nakonec to Petr zvládá až na trajekt, který byl po tisíci kilometrech, na kterých se vystřídalo slunce, noc, déšť, chumelenice, vítr. Domů přijíždím v pět hodin následujícího dne. Lehám mrtvej do postele…