Milan Koláček

Smáli se. Manažer, manželka šéfa té loděnice i jeho dcera, na které jsem zrovna narazil v officu, se na mě dívali, jestli dobře rozumějí, a pobaveně se smáli.

Protože ono to taky k smíchu svým způsobem bylo.

Vysvětloval jsem, že jsem Milan z Česka a dorazil jsem se zeptat osobně, protože mi předtím neodpověděli na dva maily. A že bych pro ně moc rád pracoval, abych se naučil stavět ty nejlepší lodě.

Na tom samotném by nebylo nic zas tak zvláštního, kdybych ale zrovna nestál v kanceláři Cookson Boats v Aucklandu na Novém Zélandu, kam jsem právě přes půl světa přicestoval.

„Tys přiletěl až z Evropy?“ ujišťovali se, jestli jsem vážně takový exot.

Bylo by to dobrodružství i dneska, natož v roce 2005, kdy jsem se na Zéland vedený svým odhodláním vypravil. „Počkej tady chvilku, než Mick přijde z haly,“ řekli mi. A skutečně, za chvíli mi ruku tisknul zrovna tak vysmátý majitel. Ten, kterému jsem předtím dvakrát bez odpovědi psal.

Možná kdybych byl místní, prostě by mě poslali zase domů. Ale měl jsem štěstí. Jednak jsem působil asi tak upřímně a naivně, že nebyla šance mě odmítnout, a navíc v místních velkých halách dělali zrovna tři lodě naráz, takže byl prostor mě zaměstnat. To jsem ovšem samozřejmě dopředu netušil. Já měl jen adresu, papírovou mapu a doporučení, že „nejlíp dělaj lodě na Zélandu.“

Mick byl sice od pohledu tvrdý chlap, ale jednal se mnou mile. Vyslechl si mě a nakonec řekl, ať tedy v pondělí přijdu. Tři dny mě potom nechal zametat a potulovat se mezi dělníky, kde se běžně pohyboval i on, šéf celých loděnic. Sám byl skvělý konstruktér a poznal, kdo umí máknout. Když tedy viděl, že se k práci umím postavit a jen se neopírám o koště, souhlasil, že můžu zůstat i dál.

Právě takhle jsem definitivně odstartoval úsilí na splnění snu, za nímž si jeden kluk z Česka umanutě a neústupně šel. Navzdory všem předpokladům.

Snu, který dodnes žiju.

Ten pilník, co mi táta dal do ruky, byl příšerně tupý. Ale já byl už tehdy v deseti letech zvyklý neodmlouvat a makat. I přesto, že to šlo fakt ztuha, jsem piloval zábradlí, záseky a další kousky kování, jak nejlíp jsem uměl. Leštil jsem i poslední nerovné kousky, aby vypadaly dokonale. Už jen proto, že mě obrovsky bavilo něco vytvářet. Být u toho, když něco vzniká.

V tomhle případě loď, již se táta rozhodl postavit.

Sotva ho kdysi kamarád svezl po Orlíku, nadchlo ho to tak, že se pustil do výroby vlastního štíru, malé plachetnice. Jako vojáka ho co chvíli někam převeleli a my se tak stěhovali s ním. Narodil jsem se v Lounech, loď jsme stavěli v Příbrami, nakonec jsme bydleli v Jeseníku, odkud jsme loď mnohdy ještě zasněženou vozívali zajezdit si na Žermanice. Když po revoluci táta vystoupil z armády, přestěhovali se s mamkou k Brnu a loď vzali na Pasohlávky. S tím, že bude sloužit rodinným vyjížďkám.

Já už byl tou dobou nadobro chycený. Odmala jsem jako běžný kluk zkoušel různé sporty, ale sotva mě naši posadili na Orlíku na opťák a pustili mě, ono trochu fouklo a já poodjel, věděl jsem, že TOHLE je ono. Ta zákonitost, že když něco na lodi udělám, ona zareaguje, mě od prvního momentu fascinovala. I proto v mých čtrnácti táta u známého vytáhl z kopřiv starou čtyřistadvacítku, okruhovou plachetnici, s tím, že ji opravíme a s mladším bráchou na ní budeme závodit. Museli jsme si vyrobit i vlastní stěžeň z dřevěných hranolů, plachty jsme měli jen nezávodní a na prvních závodech na Nechranicích nám ještě chyběl i spinakr, který nám někdo až tam půjčil.

Takhle vybavení, v šusťákovkách a v dubnové zimě jsme na to vlítli.

Nečekejte žádný happy end, dostali jsme nakládačku, protože jsme samozřejmě uměli úplné kulové a pořádně ani neznali pravidla, neměli jsme žádnou průpravu. Ale nadšení jsme byli ohromně. Navíc prezident téhle vodní třídy Pavel Hlubuček když nás viděl, rozhodl se nám pomoct. Věnoval nám svůj starý hliníkový stěžeň a půjčil plachty.

Takhle poslepovaní, se vším z druhé ruky, jsme se čtyři roky postupně prokousávali k dobrým výsledkům. Makali jsme na sobě, prošli jsme si všechno od píky. Neměli jsme trenéry, byli jsme samouci. Našel jsem nedávno doma sešit z té doby, kam jsem si po jízdách zapisoval, odkud kam foukal vítr a jak jsme jeli, jak reagovala loď, jaký jsme plachtám nastavovali trim. Dělal jsem si už tehdy takhle analýzu, z níž jsem se snažil poučit do dalších závodů.

Všechno bylo ale pořád ještě nárazové, nebyl jsem na vodě pravidelně. To až když jsem se dostal do Brna na výšku, chodil jsem si aspoň po škole zaplachtit na Prýgl.

Byl to koníček, radost. Ani tou dobou by mě ještě nenapadlo, v jakém světě se jednou ocitnu.

Když si chcete postavit vlastní loď, potřebujete nejdřív, aby vám ji někdo nadesignoval. Vymyslel. Nakreslil plány.

Já už měl delší čas v merku Sama Manuarda, Francouze, který dělal sexy a rychlé jachty. Líbily se mi. Byl sice dražší, ale na tomhle nemělo význam šetřit. Nechtěl jsem stavět něco, co nepojede.

Pamatuju si, jak jsem jednou seděl s tátou na pivu a říkal jsem mu, že tu svoji loď prostě musím vyrobit. A že se nedá nic dělat, prostě teď budu muset ty plány zaplatit. Udělat ten zásadní krok.

Vybral jsem na to stavební spoření, všechny peníze, co jsem měl, poslal je Samovi do Francie a čekal. S napětím jsem čekal, než mi jeden po druhém od něho začnou chodit výkresy.

Je to jako se vším podobně zlomovým v životě. Nejtěžší je samotné rozhodnutí, všechno to rozmýšlení, které ho provází. Jakmile už se ale daným směrem vydáte, jakmile se to děje, už jen řešíte, co a jak zvládnout, jak dojít ke zdárnému konci. Aspoň já to tak rozhodně mám. Naplánuju si vždycky, kam chci dojít, a potom už valím tím směrem. Nevím mnohdy, jak přesně k cíli dojdu, ale vím, že budu dělat maximum, abych se k němu dostal. Podobné je to na moři, kde si sice taky všechno pečlivě připravíte, promyslíte dopředu, ale stejně potřebujete reagovat na situace, v nichž se ocitnete. Vlny, vítr, bouřky. Musíte si umět poradit teď a tady.

Vím, že spoustu věcí prostě nejde naplánovat, i kdyby se člověk zbláznil, ale že dokážu makat nadoraz. Tak to mám v sobě.

Takhle nás s bráchou vycepoval táta, ale třeba i náš děda z Hané, u něhož jsme jako malí trávili prázdniny. Vždycky než odešel do práce, sepsal nám, co všechno máme na statku a zahradě udělat, a běda, jak to nebylo pořádně. Člověk takhle přirozeně zjistí, že je lepší se kousnout a udělat něco rovnou pořádně, než se k tomu potom vracet, protože to musí ještě dodělat nebo opravit. Až když se děda vrátil a neměl pro nás už žádný úkol, mohli jsme na kolotoč nebo vykoupat se k rybníku. Dodnes asi i kvůli téhle výchově neumím odpočívat. Sotva si na chvíli lehnu, už mám blbý pocit, že bych se měl pustit do něčeho užitečnějšího.

V dnešním světě sociálních sítí se zdá, že toho spousta jde koupit, kdekdo umí vytvořit iluzi, že něco je snadné a může se přeskočit spousta kroků, ale ne. Takhle to v reálném životě nefunguje. Já věřím, že dřív nebo později se vždycky ukáže, kolik máte na své cestě odšlapáno.

Já na té své usilovně šlapal pěkných pár let. S tím, že jsem si postupně ujasnil, že chci svoji loď. Věděl jsem, že ji dovedu postavit a že tomu věnuju tolik času a energie, kolik bude třeba. Věděl jsem, proč jsem se do její stavby hodlal pustit.

Co jsem ale třeba nevěděl bylo, kde ji sakra budu stavět.

„Jo, my když jsme byli mladí, taky jsme spávali na lodi,“ usmál se na nás starý fotograf, který zrovna procházel po mole a nakoukl na naši palubu. Chlapík, který dělal při závodech na Capri fantastické fotky z malého člunu, protože přesně věděl, kde a kdy se má vynořit.

Jeho poznámka byla upřímná, milá a zároveň vystihla, za jaké exoty jsme tam tehdy na přelomu tisíciletí jako česká posádka mezi jinými špičkovými loděmi byli. Což o to, i Jarda Havelka, průkopník moderního českého námořního jachtingu, s nímž jsme jezdili, měl hezkou loď z francouzské loděnice. Ale rozdíl v zázemí oproti místním, kteří měli trupy i plachty poseté partnery, byl na první pohled patrný. Oni spali v hotelích a my jediní ze všech si dělali snídaně přímo v kajutě. A ještě jsme si v mezičase stihli domluvit fotbalový zápas s Argentinci z nedaleko kotvící dvacetimetrové jachty. Soupeři nás právem považovali za pankáče.

Ale to k těm časům patřilo.

Na moře jsme se s bráchou a tátou poprvé dostali v roce 1998 na české regatě v Chorvatsku. Jako posádka na lodi pořadatele Pepy Jurigy. Tehdy jsem během zhruba dvousetmílového závodu zažil premiéru s noční jízdou a plánováním taktiky, kudy třeba objet jaký ostrov. Pamatuju, jak jsem jen mnohdy zíral kolem sebe a říkal si: „Tohle je dobrý, tohle je fakt dobrý…“ Hned mě to chytlo a už jsem se těšil na příští rok, protože na ten už se s námi přímo na místě domluvil Jarda Korytář, další z velkých jmen naší jachtařské komunity. Měl tým kamarádů podnikatelů a my s bráchou jsme je doplnili díky našim zkušenostem aspoň s okruhovým jachtingem.

Pár sezon jsme s ním v Chorvatsku s bráchou absolvovali. Vždycky mě kluci nabrali v Brně na kolejích, přes noc jsme jeli, na pobřeží si převzali loď a vydali se na závod. Já kormidloval, brácha trimoval plachty a užívali jsme si, že můžeme být součástí téhle party a měřit se s posádkami ze Středomoří.

Že bych se v tomhle směru někdy mohl posunout někam dál, jsem ani v nejmenším netušil. O velkém světě jachtingu jsem věděl jen z časopisů, které jsem si z cest vozil. A ani jsem všemu nerozuměl, protože jsem neuměl anglicky, od základky jsem měl ve škole jen němčinu. S angličtinou jsem tak začal sám až v téhle době, abych si vůbec mohl Jachting World přečíst a nakoupit si zahraniční jachtařské knížky. Jachting byl mojí vášní, neodmítl jsem jedinou možnost vyrazit na moře, která se mi naskytla. Ale nic víc. Myslel jsem, že to takhle bude navždycky, připravoval jsem se na normální život a práci. Zrovna na tom zmíněném Capri jsem se třeba i učil na státnice. I když to samozřejmě znamenalo, že jsem skripta před sebou měl jen otevřená, ale přitom přemýšlel, odkud bude foukat vítr a kudy pojedeme závod, který nás čeká.

S Jardou Havelkou a jeho týmem Polar jsme se totiž výsledkově posouvali, zajeli jsme i dobrá umístění na bedně nebo těsně pod ní. Přestože jsme zůstávali nohama na zemi. Věděli jsme, že nejsme špičkoví jachtaři a oproti velkým týmům nám chybí roky zkušeností a poznávání terénu – protože jo, i na moři se jedná o terén. Zároveň nám na lodi fungovala souhra a cítili jsme, jak se lepšíme.

Kdybyste hledali místo, kde točit hororový film, nenašli byste moc lepších. Bývalý uhelný důl v Babicích kousek od Brna, to jsou staré oprýskané budovy a šachta uprostřed lesa, všechno obehnané plotem. Okolo se na odhrnuté zemině válejí rozebraná rezivějící auta, opodál stojí bagr, vysokozdvižný vozík a spousta různého harampádí. Jakmile se přiblížíte, přiběhnou tři dobrmani.

Jezdili jsme okolo s bráchou za našimi, kteří bydlí v Zastávce, a protože jsme usilovně hledali místo, kde bychom mohli začít stavět moji vysněnou loď, říkáme si jednou: „A co tady?“

Zastavili jsme, okukovali u brány, jestli se dá dostat dovnitř, načež se zjevil dvoumetrový kluk, co na nás vyštěkl: „Co tady chcete?“

Ze všech odpovědí, jaké od nás mohl slyšet, asi úplně nečekal tu, co jsme mu dali.

„Hledáme místo, kde bychom mohli stavět loď.“

Zarazil se. „A nešmelíte s autama?“

„Ne ne. Chceme stavět loď, s kterou chceme přeplout Atlantik.“

Díval se na nás dost nedůvěřivě, pořád vyzvídal další a další věci, ale nakonec asi po deseti minutách odvolal dobrmany a otevřel bránu. „Tak pojďte.“ A vzal nás provést halami, jestli by tam šlo dělat to, co zamýšlíme.

Šlo. Ten objekt se pro naše potřeby hodil úplně dokonale. A tenhle chlapík jménem Marek, na první pohled trochu podivín, se stal naším kamarádem. Pozemek kdysi koupil, aby z něho něco vybudoval, a roky to tam celé v podstatě sám postupně dává do kupy. Získali jsme si jeho důvěru tak, že jsme časem dostali i vlastní klíče.

A samozřejmě, když byl na dovolené, jezdili jsme mu i krmit psy.

Právě tady, v lesích u Brna, ve starém dolu plném nepořádku, se měl zhmotnit můj sen. Tady se měla narodit loď, kvůli níž jsem se vydal na druhou stranu světa a zase zpátky a opustil všechny jistoty, které jsem si do té doby vybudoval.

V normálním zaměstnání jsem vydržel přesně čtrnáct dní. Ve frenštátském Siemensu mě po absolvování strojírny vzali jako konstruktéra motorů. Jenže až po nástupu jsem zjistil, že mi nedají víc než čtyři týdny dovolené.

A já potřeboval pět, abych zvládl objezdit všechny závody s Polarem. Nic jiného mě nezajímalo.

Snažil jsem se své nadřízené přesvědčit, že si všechno napracuju i o víkendech, ale potřebuju tady, tady a tady podle kalendáře jachtařského seriálu dostat volno. A oni, že to nejde.

Tak jsem jim druhý den přinesl výpověď.

Jarda Korytář mě hned nato zaměstnal jako sportovního ředitele streetballového turnaje pro děti, který pořádal na severní Moravě s ČEZem. Obvolával jsem školy, chystal program a během té doby mě druhý Jarda, Havelka, seznámil s Endou O’Coineenem, významným irským byznysmenem a námořníkem, který tou dobou sídlil v Praze. Prý, že jsem šikovnej a jestli by mi nepomohl. Po sezoně totiž Polar stejně končil a já tak plánoval vyrazit někam, kde bych jednak mohl sailovat, ale i trénovat jazyk. Díky vzdálenosti se mi Ostrovy jevily jako nejlepší varianta. Říkal jsem si, že v nejhorším bych se odsud vrátil klidně stopem domů k našim a nechal se někde zaměstnat.

Nesměřoval jsem k tomu stát se velkým závodníkem, vůbec ne, jen jsem se chtěl dál posouvat, něco se dozvědět, učit se. V českém prostředí už jsem totiž načerpal, co šlo. Na konci jsme s Polarem byli už fakt dobří. Abych se obohatil o další vědomosti a zkušenosti, bylo třeba vydat se do světa.

Enda mi v tomhle mém záměru pomohl obrovsky. Jakmile jsem dorazil do Dublinu, ujali se mě jeho kamarádi z jachtklubu, dali mi na začátek práci v garážích a sehnali mi bydlení u jedné paní v nóbl čtvrti. Tam jsem jednak koukal na pozemek Bono Voxovi, a u kamarádky mé paní domácí jsem se navíc začal intenzivně učit anglicky. Do toho jsem obesílal jachtařské obchody, dokud mě v jednom z nich nevzali. Montovali tam zodiaky, motorové čluny pro rybáře nebo záchranáře.

Přijali mě na dílnu jako podržtašku klukovi, který se mnou měl obrovskou trpělivost a slovíčko po slovíčku mě učil, co se jak řekne. Psal jsem si poznámky typu „šroubovák – screwer“ na papír, abych si to zapamatoval. Navíc mi pomohlo, jak jsem byl odmalička schopný máknout. Že jsem i díky tátovi s dědou perfekcionista. Uchytil jsem se.

V obchodě jsem strávil půl roku, než mi zavolal Enda, že jeden jeho kamarád v Galway na druhé straně Irska dostavuje jachtu a hledá člověka, který se mu o ni bude starat. „Nechceš se tam dojet podívat?“ ptá se mě.

„No jasně, kdy!“

Vůbec jsem se nerozmýšlel, tohle bylo přesně to, co jsem chtěl. O víkendu jsem se tedy sebral a vydal se čtyři hodiny autobusem na cestu. Na nádraží na mě pak čekal John Killeen v Rolls-Roycu, ukázal mi hotel a hlavně, tu svoji novou dvacetimetrovou jachtu, kterou mu zrovna v hale dodělávali dva kluci z Nového Zélandu.

Jen jsem na ni zíral. Nádherná luxusní loď, třicetimetrový karbonový stěžeň, tři obrovské kajuty, každá s vlastním záchodem, veliká kuchyň, salon… A já že bych tady dělal? Já bych měl tohle na starost? To není možný! Nemohl jsem tomu uvěřit. O něčem takovém nejde ani snít. Kluk z Česka, něco přes dvacet, čerstvě po škole, a dostane se k takové možnosti? To bylo úplně nereálné.

„Tak co, líbí se ti to?“ usmál se John.

Nechal mě přes víkend na té lodi pracovat s oběma Novozélanďany a domluvili jsme se, že až odjedu poslední dva závody v Řecku s Jardou Korytářem, které mě zrovna čekaly, můžu nastoupit.

Dostal jsem jednu z kajut pro sebe a mojí zodpovědností bylo montovat na loď techniku, kterou jsme objednávali, počítač, radar, naučit se se vším pracovat a zároveň vše nachystat tak, aby když John dorazí, mohli jsme vyplout. Aby byla loď připravená a čistá.

A tak jsem bydlel na krásné jachtě, měl jsem k dispozici cokoliv jsem potřeboval, učil se s nejmodernějšími přístroji a ještě za to dostával zaplaceno. Dream job.

Šest měsíců čistého času práce. Asi tak nějak nám trvalo postavit Follow Me, jak jsem svoji loď pojmenoval. To aby mě při závodech ostatní následovali.

Pomáhal mi samozřejmě brácha, rodiče i kamarádi, čímž se samozřejmě v podstatě ušetřila největší část ceny. Ale stejně bylo potřeba hodně peněz. Mezitím jsme tedy s bráchou zrekonstruovali půdu v centru Brna, na niž jsem si před časem vzal hypotéku a z níž jsme udělali dva byty a jeden pak prodali. Tím jsem získal potřebné peníze. Byla to součást plánu.

Jako jsem ale nešetřil na špičkovém designu, nedalo se ani kalkulovat s materiálem. Chtěl jsem stavět jako kluci na Zélandu, z prosycené karbonové tkaniny, která se musí skladovat v minus osmnácti stupních a potom se naopak ve zhruba osmdesátistupňovém horku vypéká. Mráz zmenšuje přilnavost pryskyřice, z níž je vyrobená, takže se dá tvarovat, vystříhávat a nanášet na dřevěnou kostru, horko jí umožňuje zatvrdnout.

Už jen když to takhle člověk popisuje, nezní celý ten proces levně.

Měl jsem ale štěstí, že v Olomouci je firma, která se na tenhle materiál specializuje. A ti mě zasponzorovali. Kupovat množství, které bylo třeba, vyšlo by mě bývalo na nějakého čtvrt milionu.

Zajímavá byla i stavba pece, na niž jsme proměnili důlní halu. Obestavěli jsme ji z překližek, obložili izolační vatou, dovedli navrtanou horkovzdušnou rouru a rozestavěli teplotní čidla. Tak, aby to vypadalo a fungovalo přesně jak jsem viděl v Cookson Boats.

A fakt že jo. Podařilo se nám vytvořit potřebné podmínky a u toho ani nic nezapálit.

Zní to celé strašně partyzánsky, ale tipoval bych, že zhruba tak každý desátý závodník ve třídě mini si takhle třeba i ve Francii svoji loď postaví sám. Začínají s holým zadkem a nemají prostředky na to, aby si hned koupili nějakou hotovou, tak do toho jdou tímhle stylem. V tom asi tak úplně výjimečný nejsem.

Čím jsem se ale asi odlišoval, byla skutečnost, že já prostředí, do něhož jsem se s Follow Me chystal vypravit, ani neznal. Nevěděl jsem, kdo ze závodníků je kdo, netušil jsem o všech náležitostech, které mě čekají. Ne, já prostě chtěl vlastní loď, ten zbytek se potom nějak udělá. Až za pochodu jsem zjišťoval, že plavidlo se musí i nějak registrovat nebo pojistit.

Tak jako už tolikrát v životě jsem měl jen svůj jasně nastavený cíl a postupně řešil, co se na cestě k němu vyskytlo.

Už v Dublinu jsem jezdil zimní sérii a poznával místní jachtaře. Irové jsou družní, chvíli jste mezi nimi a najednou zjistíte, že se znáte s každým.

Pak jsem se jim ztratil z dohledu a najednou mezi ně za půl roku přijel na závody s Johnem a jeho luxusní jachtou. Ti kluci na mě koukali, kde jsem se tam vzal a co dělám na tak parádní lodi. Na jejich udivené obličeje asi nikdy nezapomenu.

John s lodí sem tam závodil, někdy jsme přepluli do Anglie nebo Francie, ale hlavně si ji postavil pro své potěšení. Bral na ni na víkend syna nebo kámoše. Je to dost významný a neústupný byznysmen, což z něho na pohled čišelo, ale na lodi měl vždycky na tváři nepřetržitě rohlík. Úplně zářil. Bylo vidět, že pro tohle žije. Z tvrdého mohutného chlapa byl najednou vysmátý, šťastný medvídek.

A mě si za dva a půl roku, co jsem u něho dělal, vyloženě oblíbil. Oceňoval moji poctivost. Když se něco podělalo nebo jsem si nevěděl rady, řekl jsem mu to, nijak jsem ho nebalamutil. Kolik jsem utratil za jídlo, jsem mu psal v centech, protože to mi vedle mzdy ještě proplácel. Díky tomu viděl, že jsem čistá duše a nechci ho okrádat. Vážil si mojí pečlivosti, protože Irové se obecně přece jen spíš nepředřou. Viděl, že mě práce baví a udělám první poslední, co je třeba. Kdykoliv přijel, měl všechno nachystané, vyprané, vyčištěné. Ani doma neuklízím tak, jak jsem to dělal tady. Jemu se to samozřejmě líbilo.

A pak mě definitivně nasměroval tam, kde jsem dneska.

Na jedné boat show v Anglii, kam jsem s ním vyrazil, jsem začal pokukovat po malých lodích. „Ty jo, Johne, já bych jednou chtěl jet závod přes Atlantik,“ říkám mu. On na to: „Milane, tak na tom ale začni dělat.“

Těchhle pár slov bylo vedle spousty příležitostí to nejvíc, co mi John dal. Protože já si najednou uvědomil, že jo. Že on má přece pravdu. Viděl jsem na vlastní oči, jak je ve své komunitě vážený, co všechno dělá, kolik lidí po něm něco chce, a to všechno díky tomu, že se asi do téhle pozice dopracoval svojí pílí. Byl mým vzorem a evidentně věděl, o čem mluví.

„Začni na tom dělat a ono se to splní.“

Jo. John má pravdu. Je to jen na mně…

Začal jsem tedy dávat dohromady prezentace a představy o svém snu přetvářet do konkrétní podoby. Původně jsem chtěl, aby John s Endou koupili loď a nechali mě na ní jet, ukázal jsem jim jednu konkrétní starší, prototyp. Plachetnice třídy mini jsou totiž buď vyráběné sériově, nebo jako jednotlivé unikátní prototypy. Ty jsou sice dražší, komplikovanější na ovládání, ale zase rychlejší.

Enda v zásadě souhlasil, ale chtěl mi koupit sériovou loď.

Já si ale umanutě postavil hlavu, že ne. Že to nechci. Upnul jsem se k představě prototypu. Chtěl jsem vyhrávat. Věřil jsem si, že takovou loď zvládnu.

Dnešním pohledem to možná ode mě byla drzost, opovrhnout tím, že mi někdo nabízel vlastní loď, jen ne takovou, jakou jsem si zrovna přál. Třeba to byla i chyba. Kývnout na to, jel bych Transat, závod přes Atlantik, pravděpodobně už o pár let dřív, než se mi nakonec podařilo. Ale zase bych si neprošel takovou cestu, jakou jsem se potom vydal. Cestu, kdy jsem se rozhodl, že si postavím prototyp vlastní.

Enda s Johnem se zároveň angažovali i v Ocean Race, prestižním závodu kolem světa, a jako alternativu mi nabídli, že mě dostanou na palubu lodi Green Dragon, kterou spolu koupili. To je prakticky pozvánka do té nejvyšší ligy. Mezi šlechtu. Úplný vesmír.

A já na to odpověděl, že si toho vážím, ale že si prostě chci postavit vlastní loď.

Zhlídnul jsem se v představě, že si udělám fantastickou, rychlou plachetnici a stanu se úspěšným závodníkem. Že když na tom budu makat, může se to povést. Měl jsem na paměti, jak dobří jsme ve skromných podmínkách dokázali být s Polarem i že jsem dokázal prakticky sám řídit Johnovu jachtu. Přestože u kormidla vždycky chtěl stát on, všechno ostatní jsem na palubě dělal a nastavoval já. Malou loď přece řídit zvládnu.

Na můj nápad, že by mi stačil jen materiál a že prototyp postavím sám, čímž ušetříme polovinu ceny, John nereagoval. A tak jsem se rozhodl jednat po svém.

Vzpomněl jsem si, jak jsem se bavil s jedním z novozélandských stavitelů Johnovy jachty. Dan se jmenoval. To on mi tehdy řekl, že nejlepší lodě se dělají na Zélandu a že jestli se chci naučit je stavět, mám to zkusit tam. A opravdu. Když jsem si našel, jaké všechny lodě vyrobili v Cookson Boats, viděl jsem samé rychlé hi-tech speciály. Na svém webu měli seznam a všechno jména, která jsem znal z časopisů.

Nebýt Dana, nenapadlo by mě ale dívat se tímhle směrem, šel bych po Evropě. Ve Francii bych se nedomluvil, ale pravděpodobně bych se snažil dostat do nějaké špičkové loděnice v Anglii. A aspoň bych nemusel platit tak drahou letenku.

Jenže mně v hlavě rezonovaly ty dvě věty. „Začni na tom dělat“ a „nejlepší lodě se staví na Zélandu.“

Johnovi jsem tak dal výpověď a rozhodl se, že pro splnění svého snu na ten Zéland odletím.