Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Tento příběh vznikl v dubnu roku 2023, v době kdy měl Jakub za sebou pět let abstinence. Publikován je nyní v původním znění.
Otevřel jsem oči.
Pět, sedm vteřin to všechno bylo fajn. Nic jsem netušil, nic jsem si nepamatoval.
A pak mi to začalo docházet.
Neležel jsem doma v posteli. Spal jsem pod stromem u obchodního domu v Olomouci. Slunce mi pražilo do obličeje, který se v jeho žáru proměnil v dobře propečený buřt.
Sáhl jsem si do kapes a s úlevou zjistil, že mě nikdo neokradl. Klíče jsem měl, doklady taky, peníze mi po noci stejně žádné nezbyly a na telefonu pět procent.
Vytočil jsem číslo své tehdy ještě přítelkyně Lindy… „Můžeš pro mě prosím dojet?“
Udělala to pro mě, tušil jsem, že naposledy. Rodina i známí už ji ode mě odrazovali. Nevěřili, že se změním. A ona mi stejně ještě dala šanci. Vím, že tohle jsem si pod tím stromem i v naprosto otřesném stavu uvědomoval.
Bylo 25. dubna roku 2018.
Doma jsem si vyprosil ještě dvě piva, abych se vůbec mohl aspoň trochu vyspat. Byla neděle a byl to můj poslední alkohol v životě. Alespoň v to pevně doufám. Už mě připravil o hodně a můžu být rád, že ne o vše.
Hned v pondělí ráno jsem začal jednat. Tentokrát to nebyla jenom morální kocovina, nepřesvědčoval jsem o nutnosti přestat pít jenom sám sebe. Došel jsem si pro pomoc. Přiznal jsem si, že ji asi opravdu budu potřebovat.
První jsem vytočil číslo doktora, se kterým jsem se dobře znal z Přerova.
„Ahoj Kubo, jak se máš, jak se daří?“
Zlomeným hlasem jsem mu odpověděl: „Potřeboval bych pomoc.“
„Jasně, cokoliv. Povídej.“
Nebylo to snadné, ale pověděl jsem mu větu, kterou jsem nikdy nechtěl vyslovit nahlas. „Jirko, já piju…“
Chvíli bylo ticho. „Jsem alkoholik,“ pověděl jsem do telefonu přímo, musel jsem to přiznat i sám sobě. Jirka mi tehdy pověděl naprosto přesvědčivou větu: „To zvládneš.“ Doporučil mi zavolat do protialkoholické poradny.
Znovu jsem měl štěstí, narazil jsem na dámu na svém místě. Vylíčil jsem jí svůj problém. „Pane Grof, teď mě poslouchejte. Seženete si žádanku k psychiatrovi, a pak uvidíte. Případně budete docházet k nám, stojí to pět set korun na hodinu. Nechte si ale poradit od doktora.“
Sestřička na psychiatrii mi také vyšla vstříc. „Pan doktor vás přijme, ale musíte tady být do deseti minut. Zvládnete to?“ Věděl jsem, že to zvládnu za pět. Byl jsem odhodlaný udělat pro svou léčbu cokoliv.
Nasadil jsem si černé brýle, protože můj obličej opražený od slunce opravdu nebyl lichotivý. Můžu na rovinu říct, že jsem se za sebe styděl. Moje deprese dosahovala svého maxima. Viděl jsem v zrcadle zuboženého chlapa, který si musel přiznat, co roky odmítal.
Nebudu říkat, že jsem pomoc vyhledal za pět minut dvanáct. Už bylo pozdě. O to víc jsem byl odhodlaný to dotáhnout. Procházel jsem se po dně, ale tentokrát jsem viděl žebřík. Chtěl jsem sebrat síly a vyšplhat po něm.
Vyběhl jsem do schodů v klášterním hradisku v Olomouci, nádherné stavbě tamní vojenské nemocnice. Moc dobře jsem to tam znal, nebyl jsem tam jako hokejista poprvé. Jen jsem tentokrát nemířil na ortopedii.
„Ty brýle jsou nutné?“ změřila si mě sestra přísným pohledem. Poprosil jsem ji, abych si je mohl nechat. Vysvětloval jsem, že opravdu nejde o frajeřinu. „Dobře, tak počkejte. Doktor si vás zavolá.“
A pak se objevil ve dveřích on. Můj anděl strážný. Pan psychiatr. „Tak sundáme ty brýle, jsme tu sami dva, nestyďte se.“ Nemohl jsem odporovat. Doktor se začal smát. „Jarní sluníčko, to je prevít.“
Přiznal jsem mu, že chlastám.
„Kolik piv vypijete? Pět?“ Trochu mě to zarazilo. „Deset?“ Pověděl jsem mu, že když se šlo do akce tak i dvanáct. To ovšem nebyl největší problém. Ono to nekončilo po dvanáctém pivu další den ráno kocovinou. Pokračovalo se dál. Další den a klidně ještě jeden.
Dokázal jsem pít tak, že to na mně moc lidí nepoznalo. Byl jsem profesionální hokejista a troufám si tvrdit, že až na dva excesy v závěru kariéry mi nikdo nemohl nic vyčítat. I to pomáhalo tomu, že jsem si myslel, jak mám věci pod kontrolou.
Bohužel.
Prosil jsem doktora, aby mi nedával antabus, který v lidském organismu v kombinaci s alkoholem vyvolává opravdu nepěkné stavy. Nechtěl jsem si ho do organismu dávat, přeci jen mě čekala letní příprava.
„Pane Grof, tohle nepotřebujete. Vy musíte změnit myšlení. Co jste si říkal, že nebudete nikdy pít? To je hloupost, dostáváte se pod zbytečný tlak. Dáme si rok bez alkoholu, co vy na to? Domluvíte se v poradně, my se uvidíme za tři týdny.“
Předepsal mi prášky, které mají snižovat chuť na alkohol, ale zároveň mi řekl, že jsou spíše placebem. „Nealko pivo si dát můžu?“ zkusil jsem to. Odpověď byla zamítavá. Prý to zkusíme úplně bez ničeho.
„A ještě jednu věc vám doporučím. Dojděte si někam s tím obličejem. Dají vám alespoň nějaké mazání…“
Začal jsem každý den pravidelně běhat, každé ráno deset kilometrů. Zaprvé mi to rovnalo chemii v těle a zadruhé jsem si dokázal skládat své myšlenky. Na návštěvě poradny už jsem tušil, kde se skrývají mé problémy, které jsem tak dlouho ignoroval.
Prosil jsem, abych nemusel do léčebny. Terapeutka se mi vysmála. „Pane Grof, léčebna je za odměnu. Ale to pochopíte až později.“ Došlo mi to až po čase, zůstat střízlivý v našem světě alkoholu plném je docela dřina.
Začal jsem chápat sám sebe, poslouchat sám sebe. Nebyla a není to lehká bitva. První dva měsíce jsem několikrát trpěl a měl chuť na alkohol velikou. Pomohla mi přítelkyně, pomohly mi děti. Všichni byli k mé nervozitě tolerantní, podporovali mě.
Došel jsem k závěru, že profesionální sport pro mě byl asi víc, než by bylo správné. Nedokázal jsem si říct: „Hele, je to jenom hokej.“ Pořád jsem si myslel, že jsem měl na víc. Sžíraly mě nenaplněné sny, kterými jsem se trápil a ani po třicítce se jich nedokázal vzdát.
Alkohol je droga a není snadné se jí zbavit.
Ani po pěti letech střízlivého života ho nechci podceňovat.
Hokej jsem měl moc rád. Asi i proto jsem se k němu tak upnul.
Vždyť jsem ještě z generace dětí, která po škole okamžitě spěchala na ulici. Táta nám v práci svařil branky a my to na Růžovém vrchu v Karlových Varech mastili do západu slunce. Jo, tohle bylo moje dětství.
V zimě jsme se snažili opatřit naše betonové hřiště ledovou plochou. Pamatuji si, jak jsem ho jednou leštil koštětem a hadrem tak urputně, až jsem z toho mrazu dostal čtyřicítky horečky. Dva dny jsem koukal na kluky z okna.
A pak přišla obleva, led zmizel v kanálu. Bylo to prostě naprosto skvělý, miloval jsem to.
Přirozené bylo i chodit na tréninky, do sedmé třídy to byla čirá radost. Dokud se nestala věc, která všechno změnila. Sebrala mi tu bezstarostnost, samozřejmost, se kterou jsme si obouvali brusle a chodili zahrát.
Byl jsem jenom dítě.
Nezvládl jsem to, ale proč to nevyřešili dospělí? Dneska vím, že to byla jejich vina. Tehdy jsem ale všechno vyčítal sám sobě.
Měli jsme nového trenéra a pár kluků, nebo rodičů se rozhodlo proti němu sepsat petici. Obešli kabinu, my to podepsali. Nepřemýšlel jsem nad tím nijak hlouběji. Prostě jsem to udělal, stejně jako ostatní, a netušil, jaké přijdou následky.
Po čase si tři kluky z našeho týmu vzalo vedení na výslech do kanceláří. Jedním z nich jsem byl já. Tehdy jsem řekl, že mě ostatní k podpisu donutili. Nebyla to pravda. Měl jsem prostě jenom strach, vymyslel jsem si výmluvu.
Kluci se to dozvěděli. Mužstvo se logicky otočilo proti mně.
Ztratil jsem všechno sebevědomí. Začal jsem mít ze všeho strach. Neustále jsem kontroloval, jestli je všechno v pořádku. Během školní hodiny jsem si pětkrát zkontroloval, jestli mám v ledvince klíče, tramvajenku a kartičku do jídelny.
Jestli mám na nohou ponožky.
Šestkrát za večer jsem si vybalil a zabalil aktovku, abych si byl jistý, že v ní nic nechybí. Skrýval jsem to, naši si ničeho nevšimli a já zůstal s tímhle bojem sám. V něčem mě to posunulo, ale v něčem jsem si to přenesl i do celé kariéry.
Byl jsem nervózní, pochyboval jsem o sobě. I ve chvílích, kdy k tomu nebyl důvod.
Škola, oběd, učení, trénink, večeře, spát.
O víkendu zápasy a rýsování.
Nebyl jsem žádné zázračné dítě českého hokeje, vůbec ne. Nemohl jsem na základce spoléhat na to, že bych se sportem někdy živil. I proto jsem si vybral poměrně náročnou střední, pozemní stavitelství a stavební obnova.
Bylo nás tam ve třídě sedmatřicet a učitelé se tvářili, že nebude problém, když někdo skončí.
Prvním ročníkem jsem se vážně protrápil, na vysvědčení jsem byl rád za sérii šesti čtyřek. V hokeji jsem hrál krajský přebor dorostu za karlovarské béčko. Tehdy by na mě asi málokdo vsadil, že se někdy prosadím mezi chlapy.
Že mě tahle nádherná hra bude živit.
Školu jsem po prvním protrápeném ročníku pochopil, najednou se to zlomilo. Už jsem se tolik nestresoval, nemusel jsem se bát o své pokračování. Začala mě bavit. Ve stejnou chvíli šel nahoru i hokej. Začal jsem hrát první ligu, pak se stal nejproduktivnějším bekem extraligy dorostu.
První rok v juniorech znamenal i první pozvánku do reprezentace.
Tehdy poprvé se mi moje hlava ukázala na ledě v plné své kráse. Jeli jsme na turnaj osmnáctek na Slovensko a já si z těch tří zápasů nepamatuji skoro nic. Jenom to, že jsem totálně propadl. Nebyl jsem schopen ukázat aspoň dvacet procent svých schopností.
Kupodivu jsem si tím dveře nezabouchl.
Udělal jsem maturitu, ve Varech jsme měli v juniorech skvělou partu. Dostal jsem pozvánku na kemp před dvacítkami, prožil si letní týden pekla. Trenéři tam z nás vyždímali poslední zbytky sil. Byl jsem rád, že jsem se z toho Nymburka nějak dostal domů. Otestovali si nás.
Ani ve snu by mě nenapadlo, že jsem se jim tehdy svým nasazením a poctivostí zřejmě zalíbil. Že mi na podzim přistane na stole obálka s pozvánkou na mistrovství světa juniorů. Ve sportu se zkrátka můžou věci měnit rychle… Ještě rychleji než v životě.
Ve Varech byl u áčka jako hlavní trenér Miloš Říha starší a já na něj vzpomínám jen v dobrém. To on nám dal šanci. Klub měl ambice, do branky přišel Petr Franěk, do obrany Libor Procházka, do útoku Miro Hlinka.
A já to najednou mohl hrát s nimi.
Protože se tým trápil, vzpomněli si na kluka v Kadani. Z hostování jsem se vrátil do juniorské šatny, tam jsem se převlékal a začal ochutnávat extraligu. „Tak je to tady, jdeš na to!“ Proti Vsetínu to bylo poprvé, pan Říha mě poslal na led.
A mně se začalo dařit. Nikdo ode mě nic neočekával, nikdo na mě žádný tlak nevyvíjel. Bylo mi devatenáct a vedle mě v první obraně stál Normunds Sejejs. Uvědomil jsem si, že to můžu hrát. Došlo mi, že patřím do soutěže, kterou jsem od dětství sledoval.
Do toho přišla listopadová juniorská reprezentační akce. Nečekal jsem, že si zahraju. Ani chvíli. Jenže kamarád Petr Punčochář dostal chřipku a zůstal doma. První zápas jsme ztratili Honzu Chotěborského a v tom dalším Honzu Výtiska.
Ve finále proti Rusku jsme to hráli prakticky na dva beky. Jedním z nich jsem byl já.
Nejlepší na tom bylo, že jsem byl fyzicky připravený. Vždyť v lize jsem potkával Roberta Reichela, Jiřího Dopitu, Jardu Hlinku… Tehdy ta soutěž měla skvělou úroveň a na stejně staré kluky jsem si pak logicky věřil.
„Dobrá práce,“ poplácal mě po ramenou i striktní Radim Rulík. „Třeba se brzo uvidíme,“ loučil se se mnou na letišti.
Za týden se stal hlavním trenérem Karlových Varů, vystřídal pana Říhu.
A pro mě se na chvíli nic nezměnilo. „Grofíku, ty pojedeš na dvacítky,“ hustili mi kluci v kabině do hlavy. Odmítal jsem to, nesmysl. Co bych tam dělal? „Hraješ první lajnu v extralize, tebe tu nenechají.“
Měli pravdu. Pánové Jaroslav Holík a Pavel Hynek si mě vybrali, odcestoval jsem do Ruska a zahrál si na mistrovství světa dva zápasy. Pro mě to bylo něco neskutečného. Viděl jsem Rosťu Kleslu dávat rozhovory v angličtině a připadal jsem si jako v jiném světě.
Ten tým byl neuvěřitelný. Michal Sivek to skvěle zvládl jako kapitán, Tomáš Duba to zavřel v brance. Měli jsme tam báječně talentované kluky. Radim Vrbata, Tomáš Plekanec, Václav Nedorost, Pavel Brendl… Mohl bych jmenovat vlastně všechny.
Jo, tehdy jsme to oslavili. Se vším všudy. Pan Holík chodil ráno po pokojích a čuchal. „Ty umíš pít, ty neumíš pít.“ U mě se zastavil a naprosto jednoznačně prohlásil: „Ty umíš pít.“ Jak by ne, pomyslel jsem si.
Vždyť jsem měl alkohol totálně pod kontrolou. Uměl jsem si ho užít, věděl jsem, jak chutná, a věděl jsem ještě, kdy mám dost.
Sezonu jsme ukončili záchranou extraligy v baráži, ale pro mě skončila ještě o něco později. Jedním rozhodnutím, které jsem ovšem nemohl udělat já.
„Mám pro tebe Finsko,“ prohlásil můj agent.
Vary byly proti. Viděly ve mně potenciál, nechtěly o mě přijít a měly na mě všechna práva. Možná to byla křižovatka mojí kariéry. Zabočil jsem na ní špatně, musel jsem respektovat zákaz vjezdu.
Dostal jsem jednoduše strach.
Visačka na mém dresu jako by najednou říkala: Jakub Grof, naděje českého hokeje. Už jsem nebyl ten kluk, kterého si vytáhli z hostování z Kadaně. Najednou jsem měl ve dvaceti zodpovědnost. Nebo jsem si to alespoň myslel.
Dostával mě pod tlak trenér, ale dostával jsem se pod tlak i sám.
Nebylo tehdy s kým o tom mluvit. Máma s tátou viděli, že moje nálada je neustále mizerná, že se trápím. „Co se děje?“ ptali se mě starostlivě. Odpovídal jsem, že nic… Co jsem měl říkat? Že mi je z celého hokeje najednou úzko?
Z první obrany s Martinem Hlavačkou v extralize jsem se propadl do první ligy v Chomutově. „Na tvoje místo tady čeká dost kluků, tak si to uvědom,“ vyprovodili mě. Uvědomoval jsem si to dobře. Možná až moc dobře.
Nebral jsem to tragicky, chápal jsem to jako šanci. Dostanu prostor, vrátím se k tomu, co umím.
Nestalo se. Za pár týdnů jsem byl o další patro níž, ve druhé lize v Olomouci. Agent byl nakonec rád, že mě vzali aspoň tam. Jaképak Finsko… Nechtěli mě ani v Berouně, posledním týmu první ligy. Tak rozebraný jsem byl, tak moc se mi nedařilo.
Naskočil jsem tedy za Olomouc ve Frýdku-Místku. A po zápase vzal doma telefon a vytočil číslo mojí mámy.
„Nezlob se, ale já to balím. Prostě na to nemám. Dali jste mi všechno, věřili jste mi a já to zkazil,“ omlouval jsem se jí.
„Počkej, ještě ti dám tátu. Ale určitě jsi nikoho nezklamal. Tak to přeci není, my tě máme rádi jako člověka. Nezáleží na tom, jaký jsi hokejista,“ řekla mi tehdy mamka.
Kéž bych si tuhle větu uložil blíže k srdci. Já si sám sebe často cenil podle toho, jak to zrovna šlo na ledě.
Táta mě tehdy přesvědčil: „Ještě jeden zápas si dej.“
Nevím, jestli to byl Šternberk nebo Kroměříž. Každopádně mi to vyšlo. Začal jsem ho na lavičce, kamarádovi praskl v desáté minutě nůž, já do toho vletěl a měl jsem hned dvě dobré nahrávky. Najednou jsem byl zpátky.
„Jo tak tohle ty umíš…“ chválil mě trenér Josef Zavadil. „Ty, Jakub, já tě chtěl naložit na vlak a poslat domů. Říkal jsem si, tohle ten kluk nemá zapotřebí. Vždyť je úplně utrápený. A ty jsi najednou rozkvetl,“ říkal mi později.
Famózní bylo, že se tehdy vrátil z NHL Jiří Dopita a my s ním v sestavě postoupili do první ligy. Místo konce kariéry jsem slavil. Ve finále je jedno, co vyhraješ. Vždycky je to nádherný. A my si to užili parádně.
Často vzpomínám na pana Karla Metelku.
To byl chlap, který měl snad pořád dobrou náladu. Vidím to jako teď, když si v kabině prozpěvoval, ke všem přistupoval s velkým nadhledem. Měl jsem obrovské štěstí, že jsem ho v ostravské Sareze potkal, že mi tohle do života předal.
I ve chvílích, kdy mi bylo opravdu špatně, mi pomáhalo si ho připomenout.
Po konci v Olomouci, kde jsem si našel i přítelkyni a pozdější manželku Šárku, jsem odešel právě do Ostravy a dlouho tam prožíval sezonu, která se zdála být nejen pro mé sebevědomí naprosto perfektní. Sedl jsem si s trenérem Milošem Holaněm, jeho příprava byla naprosto skvělá.
A když ho po zásluze povolaly Vítkovice, což jsme mu všichni přáli, vrátil se k nám právě pan Karel Metelka. Svou trenérskou kariéru kvůli zdraví přerušil, ale nechtěl nás nechat ve štychu a naskočil do toho s námi znovu.
Nikdy na ten prosincový den roku 2004 nezapomenu.
Jeli jsme na zápas do Berouna, ale nikdy jsme tam nedojeli. Náš autobus naboural do kamionu a pan Metelka tu tragickou nehodu bohužel nepřežil. Nejhorší na tom je, že ani jet nechtěl. Chvilkově se nám nedařilo a on byl připraven nabídnout svou funkci k dispozici.
Kvůli nám nerezignoval, kvůli nám to nezabalil.
Sezona pro nás fakticky skončila, dohráli jsme ji tak nějak z povinnosti.
Později při angažmá v Itálii jsem se potkal i s Karlem Metelkou mladším, říkal jsem mu, jak na tátu vzpomínám. Oba jsme měli radost, že si ho pamatujeme úplně stejně. Jako chlapa s tím nejlepším charakterem.
Jsem přesvědčený, že kdyby se nás v tom autobuse zeptali, kdo vezme tu smrt na sebe, on by se přihlásil.
Udělal by to pro nás tak jako vždycky všechno.
Bohužel, o to je to celé bolestivější. Díky tomu mě zároveň bude provázet celý život. V každé situaci si na něj můžu vzpomenout a představit si, jak by reagoval. Moc mi to pomáhá.
Víno jsem měl zkrátka rád.
Z Poruby jsem se stěhoval do Ústí, týmu s velkými ambicemi. Opravila se hala, sehnal rozpočet a cílem byla extraliga.
Herně i lidsky mi to tam sedělo a uměl jsem si to zpestřit i tím vínem.
Jedna lahvinka na večer, to přeci není žádný problém? V tom věku mi tělo spalovalo, ráno jsem na tréninku byl úplně v pohodě.
Jo, v pohodě… To určitě.
Vybavuji si jednu debatu s Tomášem Klimtem, vynikajícím hokejistou i člověkem. Bavili jsme se o jednom hráči a on povídá: „Člověče, ale on pije doma. To není dobrý.“ Počkej, počkej. Co na tom je špatnýho?
„Jasně, taky si doma dám. Jedno pivo. Skleničku vína s manželkou u filmu. Ale víc bych to nepokoušel,“ pokračoval tehdy Tomáš ve svém monologu. Vím, že mě to zarazilo, zamyslel jsem se nad tím. A večer si otevřel lahvinku.
Manželka tehdy ještě studovala v Olomouci, takže jezdila na víkendy a já si žil svým životem. Nic nenasvědčovalo tomu, že by něco mělo být špatně. Vždyť jsem měl skoro bod na zápas, rychle jsem se vyrovnal i se zraněním ramena.
Ve druhé sezoně jsme hráli finále s Chomutovem o přímý postup do nejvyšší soutěže, prohrávali jsme 1:2 na zápasy v sérii na tři vítězné, ale stejně jsme si obrovsky věřili. Měli jsme skvělého kapitána v Milanu Antošovi a dokázali to otočit.
Užili jsme si to, dovedete si to představit. Bylo mi pětadvacet, už jsem za to docela uměl vzít, ale pořád jsem alkohol nepovažoval za žádný problém. Prostě jsme se pobavili, relativně všechno jsem si pamatoval.
Takový tým už jsem asi nezažil. Honza Klobouček, Milan Antoš, Pavel Janků, zmiňovaný Tomáš Klimt, Daniel Zápotočný a mnozí další… To byla taková parta, taková legrace, že to nejde zapomenout.
Dodneška se každoročně setkáváme v létě u Honzy na chalupě.
Pro mě to finále byla ovšem i rozlučka s Ústím.
Už od února jsem měl podepsáno v Karlových Varech. Po pěti letech jsem se vracel domů. Po pěti letech přes druhou ligu, boj o místo v té první a nakonec i se zkušeností být jedním z lídrů parádního týmu.
Věřil jsem si, že tentokrát už jsem na extraligu připravený.
Seděli jsme s Márou Melenovským nad novinami a kochali se tabulkami.
Týmově jsme byli asi na čtvrtém místě. Já v první pětce plus minus účasti na ledě, vysoko v bodování obránců.
Úplně ten deník Sport vidím před sebou, jak nad tím během listopadové reprezentační pauzy spekulujeme.
A pak se vrátili kluci ze srazu. „Vyptával se na tebe Hadamczik,“ povídá mí Petr Kumstát. V první chvíli mě to pobavilo. Na mě, na kluka z první ligy. To určitě. Myslel jsem si, že se na mě kamarádi domluvili a je to jenom srandička.
„Kubo, ale on se opravdu ptal. Že se mu líbí, jak se ti daří, že to sleduje,“ přišel za mnou i Lukáš Mensator, kterého jsem obrovsky respektoval a strašně moc si ho vážím. Tak asi nekecali… Reprezentace. Ty kráso.
Nikdy jsem se do ní nepodíval. Proč? Protože to opět nedala moje hlava. Znovu jsem se začal bát. Na přesilovce to bylo v pohodě, pan Zdeněk Venera věděl o mých přednostech a v téhle roli mě využíval. Horší to bylo v obraně.
Najednou jsem víc nehrál než hrál. Dostali jsme se do finále, ale já to většinu času sledoval jenom ze střídačky. Jednou pro vždy jsem zapadl do škatulky ofenzivní bek, který ovšem neumí defenzivu. V té době to bylo špatně.
Asi víte, že v roce 2008 jsme to finále prohráli se Slavií. A že o rok později se Karlovy Vary staly mistrem.
Krásný. Pro kluka z Varů splněný sen. Škoda jen, že jsem u toho nebyl.
Představoval jsem si, jak ta sezona bude zlomová. Ještě na letním turnaji ve Švýcarsku mi to šlo od ruky, měl jsem svoje dobré momenty. Ty zápasy, po kterých se mě ostatní obvykle ptali: „Ty Kubo, proč takhle nehraješ vždycky?“
Právě proto, že jsem to v hlavě nikdy nezvládl. Ten zlom se dostavil. Akorát bohužel opačným směrem. Místo za titulem jsem mířil zpátky do první ligy. V půlce ročníku mě prodali do Chomutova.
Tehdy už jsem začal pít víc, než by bylo zdrávo. Měl jsem zlomené hokejové srdce. Klukům jsem ten titul neskutečně přál, ale zároveň jsem to obrečel. Tak moc jsem toužil prožít tuhle jízdu s nimi, v mém vlastním městě.
Místo toho jsem vypadl s Piráty v sedmi zápasech semifinále první ligy.
Bylo to angažmá, kde jsme za postup do extraligy měli vypsané prémie dvacet milionů korun. Radim Rulík tehdy přišel do kabiny, ani nám to nechtěl říct. Jenom to napsal na tabuli. Měli jsme v týmu Milana Krafta, dalšího super borce.
Pro mě už byl život jiný i v tom, že jsem měl malou dcerku.
A taky v tom, že už mi manželka začala říkat, že bych se s tím pitím měl uklidnit. „Občas to přeháníš, nemusíš tam vždycky zůstat jako poslední.“ Velkou hlavu jsem si z toho nedělal. Vždyť to se tak říká…
Bylo to hokejově zvláštní období, postup se nedařil, trenéři se střídali.
Z ničeho nic jsem dostal ještě jednu extraligovou ochutnávku. Pan Venera si mě vzal na čtyři měsíce na hostování do Zlína. Přišli jsme s brankářem Tomášem Dubou do kabiny mužstva, které bylo u spodku tabulky.
Potřebovalo se jenom odrazit. Mělo parádní sílu. A s námi se to svezlo, najednou jsme v lednu byli v první pětce. „Bohužel si tě stahuje Chomutov zpátky. Pokud ale neuplatní opci a budeš po sezoně volný, dáme ti tu smlouvu na tři roky,“ loučil se se mnou pan Venera.
Doteď si přesně vybavím, jak přede mě pár dní poté v kabině Pirátů hodil trenér Milan Kašpárek papír: „Posílají ti to z vedení. Nesouhlasím s tím, ale nemůžu nic dělat. Podepiš to a dones zpátky.“ Byla to využitá opce, přesun do Zlína se nekonal.
Věděl jsem, že mám ve své hlavě problém. Postupem kariéry jsem to pochopil, nebyla náhoda, že se mi v kritických momentech vždycky přestalo dařit.
Našel jsem si i psycholožku, která mi pomáhala. Naučila mě spoustu věcí, ale zároveň to byla paní, která obvykle pomáhala jiným lidem, než jsou profesionální sportovci. Probírali jsme spolu výchovu dcery, byl to smysluplně strávený čas.
Jenže mně samotnému to odbourat tlak moc nepomohlo.
Hlavě čím dál víc pomáhal odpočívat právě alkohol.
Pod pány Václavem Sýkorou a Janem Votrubou jsem k němu už utíkal naprosto vědomě. Letní přípravu jsme začali v květnu, já v té době mohl být ve Zlíně a místo toho jsem polykal naprosto nesmyslné dávky.
Nás litoval i náš vlastní kondiční trenér.
S Davidem Hruškou jsme jenom doufali, že přežijeme každý další týden těch galejí, kdy jsme domů chodili jako absolutní trosky, a v pátek trochu upustíme páru. Někdy trochu víc.
Vím, že to zní ve spojení se sportem hrozně. Prostě jsme si alkoholem tu hlavu vypínali. Unikali.
Pořád to ovšem bylo ještě v mezích toho, že na tréninku nikdo nic nepoznal. K prvnímu většímu úletu se teprve schylovalo…
Ve druhém kole jsme doma ztratili bod snad se Šumperkem a vedení okamžitě nepříčetné, že to nepřipadá v úvahu. Vzali nám dvacet procent z platu. S tím, že pokud budeme hrát slušně, tak si to můžeme odpracovat a dostat ty peníze zpátky.
Před Vánoci jsme měli pěknou šňůru vítězství, seděli jsme v kabině po výhře a trenéři, že s námi potřebují mluvit. Naivně jsme si mysleli, že nám slavnostně oznámí, že nám vrací naše výplaty. Takhle, my jsme si to nemysleli. My o tom byli přesvědčení.
Jenže oni si nás volali po jednom. A to bylo znamení, že všechno je jinak.
„Kubo, pojď za náma. Kdy chceš termín na fyzické testy?“ Cože? Na nic jiného jsem se nezmohl. „Příští týden je volno, ale jedete do Prahy na VO2 testy. Kdy chceš udělat rezervaci?“ V prosinci? Oni mi nevěří, že mám v prosinci fyzičku? Vždyť mě vidí zápas co zápas.
Tehdy se ve mně všechno zlomilo.
Nezvládl jsem to. Vůbec jsem to nekousl. Už cestou z Jihlavy jsem si v autobuse dal čtyři pět piv, z Chomutova mě do Varů vezl David a já se nechal vyhodit rovnou v nonstopu.
Ty testy jsem měl za dva dny.
Strávil jsem je v té hospodě. Dokud mě nenašel můj kamarád, možná skoro brácha Standa Kantner. V dezolátním stavu mě naložil do auta, odvezl mě domů. Manželka mi dala půlku prášku na spaní s tím, že ráno jedu na ty testy.
Ráno jsem byl pochopitelně totálně v hajzlu. Nejde to říct jinak. Uvědomil jsem si, co jsem udělal. A taky, co mě čeká.
Manželka mi dala telefon, abych zavolal psycholožce, že mám problém. Uklidnila mě, že to zvládneme. Nemyslela ty testy. Myslela moji celkovou situaci.
V autě do Prahy jsem měl na sedadle spolujezdce určitě přes promile, zhltnul jsem dvě plechovky energetického nápoje a v laboratoři zaběhl i na tehdejší dobu výborný výsledek. Moje fyzička byla opravdu nadprůměrná.
„Kubo, ty jsi kretén,“ ulevila si manželka, když jsem k ní sedl zpátky do auta.
A já se padesát dní nedotkl alkoholu.
Jenže bohužel už tam byla vybudovaná špatná rovnice. Nepiješ, nehraješ. Jakmile jsem neměl alkohol, tak mi to na ledě nešlo. Nebo si to minimálně moje hlava takhle spojila. Takže jsem se k alespoň pár pivům či sklenkám vína na dobrou noc vrátil.
Ten ročník jsme zakončili v Mladé Boleslavi postupem do extraligy.
Jakmile jsem vystřízlivěl z oslav, vystřízlivěl jsem i z hokeje. „Hele, dyť ty víš, jaká ta extraliga je. Sám jsi to hrál. My o tebe nemáme zájem,“ pověděli mi v Chomutově.
Die animal.
Myslím, že v Landshutu si tuhle přezdívku ještě pamatují. Sám jsem si ji vymyslel a tamním klukům naznačil, že to se mnou není úplně jednoduchý. Varoval jsem je, že s alkoholem to v mém podání umí být divočejší.
Nádherná štace. Rodinka za mnou dvě hodinky autem dojížděla, žádné excesy se nekonaly. Chodili lidi, ve městě nás měli rádi. Vypadli jsme sice ten rok s Rosenheimem, což je velké derby, ale i tak mám jenom hezké vzpomínky.
Brali mě tam tak, jak jsem.
Už před sezonou nějaký chytrák z Chomutova psal na klubový Facebook Landshutu, že jsem byl suverénně nejhorší obránce, který kdy dres Pirátů oblékl. Tomu klukovi bylo osmnáct a měl potřebu tohle o mně napsat. Neznal mě, nikdy jsme se nepotkali.
Doteď si pamatuji, jak mě zahřála odpověď jednoho z německých fanoušků: „To je tvůj názor. Ale my věříme našemu vedení a víme, že dělá dobré kroky. Jakube, vítej u nás v klubu.“ Myslím, že jsem jim tu důvěru vrátil.
Bohužel to byl nakonec jenom rok. Začalo moje velké cestovatelské období.
Další štací byla italská Cortina.
Tam mě jednou vezli z tréninku rychlou. Měli jsme akci se sponzory, italské slunko smažilo i v září a já si tam na svahu dal pár piv. Další den před ledem jsem stihl jenom ovesnou kaši, kafe a najednou mi došlo. Skácel jsem se k zemi a už mě vezli.
Došel mi cukr. Mělo to spojitost s alkoholem, zároveň jsem se rozhodně někde nerozbil na šrot.
Báječný trenér Clayton Beddoes si mě tehdy vzal stranou. „Já ti rozumím, já taky popíjel. Uber. Nic proti tobě nemám, potřebuju tě tady a hraješ super. Ale chlape, dávej si na to pozor a uber.“
Další borec, který mi dal indicii. Zpětně si na to všechno vzpomínám. Na tyhle střípky, kdy se mi někdo snažil poradit. Třeba tenhle chlap se zkušenostmi z NHL. Nepomohlo mi to hned v ten moment, nedošlo mi to sdělení.
Rozhodně mi to ale pomohlo později.
Stejně jako celá Itálie. Zamiloval jsem si jejich životní styl. To, že to všechno není vůbec o autě, kterým jezdíš. Že to je o tom, jak dobře jíš, jaké máš zážitky a z nich plynoucí prožitky. Oni tedy ještě k tomu milovali módu.
Dost jsem si z toho vzal do svého současného bytí.
Čas je pro ně absolutně proměnná veličina, deset minut zpoždění ani nestojí za pohled na hodinky. „Ciao, ciao!“
Nebo jsem šel na trénink a u haly stály dvě maserati. Říkal jsem si, kdo si asi udělal radost… Přijdu do kabiny a hned se ke mně hrne vysoký hubený chlapík. „Čau, já jsem Gian.“ Ahoj, já jsem Kuba. Usmíval jsem se na něj a hledal nápovědu.
Byl to Giancarlo Fisichella, jezdec formule 1. „My jdeme s vámi na led!“ A hned mi přestavoval svého parťáka Patricka Staudachera, mistra světa v Super G. Absolutní modly celé Itálie, sportovní bozi.
Pomáhal jsem jim obléct výstroj, byli absolutně nadšení. A my taky.
Druhá věc je, že jsem byl bez rodiny a nahrazoval jsem ji alkoholem. Chyběla mi manželka, dcera a já si tu samotu zapíjel lahví. Strašný. Měli to za mnou tisíc kilometrů, protože když napadl sníh, museli jet prakticky přes Benátky.
Chlapče, je ti čtyřiatřicet.
Co si tady hraješ na hrdinu? Co si myslíš, že na tebe ještě někdo čeká? Hraj hokej a bav se tím…
Mluvil jsem sám se sebou, snažil jsem se přijmout realitu. Nedokázal jsem to. Celou svou kariéru jsem to nedokázal. Neustále jsem si myslel, že mám na víc. A kdykoliv jsem tomu byl blízko, tak jsem si to vlastní hlavou zabrzdil.
Nechci se vymlouvat na žádné okolnosti.
Po Itálii jsme si s manželkou řekli, že se natrvalo přestěhujeme do Olomouce. Byl jsem přesvědčený, že ta zkušenost s odloučením mi stačila. Přestanu hledat dobrodružství, snažit se naplnit své ambice.
Měl jsem krásný vztah, krásnou dceru.
Měl jsem sezonu ve Znojmě, v hodně podceňované EBEL. Byla to skvělá soutěž. Pak jsem se přesunul do Přerova, kde manželka dělala v nemocnici. Alkohol jsem měl celkem pod kontrolou, už to vypadalo na šťastný konec.
Jenže mně se ta sezona velmi povedla.
A bylo to tu znovu. Nabídka z Českých Budějovic, kterým jsem padl do oka ve vzájemné sérii. Domluvili jsme se, že kvůli rodině začnu za Přerov a v průběhu zimy si mě stáhnou do Motoru. Zase jsem si říkal: „Je to tady!“
A zase to tu nebylo. Stačilo strčit kotník do nic neřešící žabičky, puk mě trefil do už dávno pochroumané nohy a ta mi doslova pukla. Udělala se mi na ní rána, která se absolutně nehojila. Operoval mě pan doktor Radomír Holibka a nakázal absolutní klid.
Sedm týdnů jsem ležel. A pil.
Pamatuji si scénu, jak manželka přišla z noční z nemocnice a já si v osm ráno v klidu otevíral první pivo. Tehdy už to bylo špatné. A ona to viděla a věděla. „Kubo, tohle nejde. To vážně nejde,“ bohužel, já pořád ještě měl kam padat.
Na jedné rodinné oslavě jsem se opil jak prase. Tak, že z toho byla i na Moravě, kde jsou zvyklí na leccos, totální ostuda. Choval jsem se jako úplný blbec. Tehdy manželka ztratila trpělivost definitivně.
Dneska jí za to děkuji. Není to přetvářka a není to tak, že by mě to nemrzelo. Ale ona dokázala udělat to, co musela.
Uklidil jsem se na zbytek ročníku do Německa, kde se o mě ve Freiburgu doslova staral Lukáš Mensator. Chci se mu touhle cestou omluvit. Tahal jsem nohy po dně, alkohol už patřil do každodenního života.
Na týmovou akci jsem například přišel v takovém stavu, že jsem si rozrazil čelo o vlastní brýle. Kluky to asi i pobavilo, ale tohle už bylo dávno daleko za čárou normálnosti.
Zpětně vím, že jsem znovu jenom utekl. Mohl jsem zůstat v Přerově, v klidu tam dohrát ročník, dát si věci do pořádku. Zamyslet se nad vlastním životem a zkusit ho ještě dát do pořádku. Těžko mě mohlo překvapit, že po návratu mě čekal rozvod.
Věřím, že tam jsem se zachoval slušně a proběhlo to snad vcelku kultivovaně.
Moc dobře jsem věděl, co jsem provedl. Jak jsem se choval. A taky jsem věděl, co si moje manželka a dcera zaslouží. A co si nezaslouží. V té době chlapa, který měl v hlavě hokej nebo alkohol. Bohužel.
Rychle jsem si myslel, jak jsem si život nesrovnal.
V posilovně, která je shodou okolností v kostele, jsem si při letní přípravě našel novou přítelkyni.
Na rovinu jsem jí řekl, že můj předchozí vztah skončil kvůli alkoholu, ale já s ním nekončím. Nevím, co si o mně tehdy myslela.
A nevím, co jsem si myslel já, když jsem po tom všem podepsal do Štrasburku ve Francii.
Zase jsem odjel. Od nové přítelkyně, ale hlavně od dcery. Nechápu to, zpětně to opravdu nechápu. Každopádně to tak bylo. Asi jsem ještě pořád neměl dost.
Vyřešili to za mě jiní, respektive trenér.
Jeden večer jsem dostal po telefonátu s dcerou depresi, protože jsem pochopil, že ji ztrácím. Zoufalou náladu jsem vyřešil, jak jinak, alkoholem.
Další den byla týmová seznamovací akce a já se tam znovu ožral.
Pak už jsem byl jenom povolaný do kanceláře a dozvěděl se nepříliš překvapivou informaci. „Promiň, ale tebe tady nechceme.“
Musel jsem tu novinu zavolat domů. Rodičům, přítelkyni, nejlepšímu kamarádovi Standovi. Všichni mi dali najevo, že to už opravdu není v pořádku.
Naši mě poprosili, abych se po cestě domů stavil ve Varech, že se mnou chtějí mluvit.
Zaklepal jsem jim na dveře, plný nějakého falešného a lživého sebevědomí. Byl jsem připravený si vyslechnout kázání a říct, že se nic nestalo. Zároveň jsem sám věděl, že tohle nebyla sranda. Nechat se vyhodit kvůli alkoholu.
To přeci nejsem já, to se mi přeci neděje. Jak se to mohlo stát?
Máma tehdy seděla na sedačce, táta v křesle. Těžko se mi na tohle vzpomíná. Těžko.
Dejte mi chvilku.
Není nic hezkého se do toho okamžiku vracet.
Máma plakala, měla hlavu v dlaních. Táta chvíli neříkal nic, ale pak se na mě podíval a řekl: „Ty vole, Kubo, ty jsi alkoholik.“
Seděl jsem před vlastními rodiči a oni mi musí říct, že jsem alkoholik. Lhal jsem jim, řekl jsem, že je všechno v pořádku. Odhodlaně jsem jim tvrdil, že to mám pod kontrolou. A asi jsem tomu tehdy ještě pořád i věřil, že si pomůžu sám.
„Kubí, my tě milujeme. Ségra tě miluje. Teď sis našel Lindu. Šárka se snažila, máš dceru, která na tebe spoléhá. Dej se dohromady.“
Díval jsem se na ně a nevěřil, že to jsou slova pro mě.
Nakonec jsem na tu sezonu dostal šanci v Katowicích, trenér tam na mě dostal informace a velmi jasně mi sdělil, jak má moje chování vypadat. Nebylo to ani tam bez ztráty kytičky, ale dokázal jsem se omluvit a zahrál si další finále.
Po něm následovala třídenní ožíračka, kterou si z devadesáti procent nepamatuju.
Byl to začátek dubna a jenom dva týdny mě dělily od toho stromu před obchoďákem.
Byl to nádherný den.
Dopoledne jsme vyrazili z Olomouce do Polska, protože jsem tam měl ještě nějaké peníze právě za finále.
Udělali jsme si dobrý nákup, sedli jsme si na naši krásnou terasu. Udělali jsme grilování, já si dal pár piv, vínko a zase do mě vjel ten démon.
V jedenáct večer povídám Lindě: „Hele, já si ještě skočím na pivo, nevadí?“
„Nedělej to.“
„Ne, já půjdu, vždyť je to pohoda, ne?“
„Nedělej to!“
„Půjdu.“
„Tak běž, ale mám pocit, že to bude naposled.“
Zmizel jsem do baru, potkal kamaráda, pak k němu domů. Ráno jsem se probudil s kocovinou, vytáhl jsem mu z lednice půlku lahve vína a vyrazil směrem k našemu bytu. Pod jeho barákem ale byla večerka.
Plán byl jasný. Koupím si dvě tři pivka, dám si je cestou, omluvím se Lindě a bude pohoda.
Jenže stáli tam dva kluci. Takoví bohémové. Šli někam pracovat na farmu, či co. „Kluci, co si dáme? Myslivce?“ Vzal jsem litrovku a zapadli jsme mezi paneláky. Seděli jsme, popíjeli z plastových kelímků a mně na tom nepřišlo vlastně nic moc divnýho.
Naštěstí policajti, kteří projížděli kolem, to viděli jinak. Pokud by si to tady četli, chtěl bych jim poděkovat.
Jeden z nich vylezl z auta, měl nasazené plastové rukavice a zakřičel na mě: „Co tady děláš?“ Co bych tam dělal… S klukama si dáváme myslivce. To si jako nemůžu dát myslivce? „To teda nemůžeš. Tady jsou byty, bydlí tady lidi. Přijde ti to normální?“
„Podívej se na mě!“ Zvedl jsem oči, absolutně vykaleným pohledem jsem se na něj podíval. „Máš poslední šanci. Jinak ti ji tady napálím, vezmu tě do auta a pojedeš přímo na záchytku. Seber se a běž domů!“
Tak jsem se zvednul, ale domů nedošel. Sedli jsme si pod strom před obchoďákem a pili dál. Ti kluci byli tak hodní, že mě neokradli, podložili mi hlavu a nechali mě spát.
A tím příběh končí.
Otevřel jsem oči. Proběhlo těch pár vteřin nevědomí.
„Kubí, ty prostě neumíš pít.“
Slyšel jsem tuhle větu víckrát a od více lidí. Neumím pít… Ale kde se to naučíš? To víte, že jsem se ptal, proč zrovna já? Proč zrovna já musím mít tenhle problém?
Leželo mi to v hlavě. Vždyť jsem měl vcelku super dětství, úplně báječné rodiče. Kde se ve mně vzalo, že jsem mezi ostatními lidmi zrovna já alkoholu takhle podlehl?
Studoval jsem různé knihy, velký dojem na mě udělal báječný psycholog Gábor Maté. Napsal skvělou knížku o závislostech a pomohl mi hledat příčiny, proč jsem k alkoholu utíkal, proč zrovna na mě měl takový vliv.
Vím, že jsem v něm hledal úlevu. V mé době nebyli žádní sportovní psychologové, nikdo nám s našimi problémy v hlavě nepomáhal. Existoval jediný lék, který trenéři prosazovali. Dřina, dřina a znovu dřina.
Ve volných chvílích odpočinku bylo pak lehké sáhnout po láhvi. Nejdřív mi to prostě jenom chutnalo, dobré víno, dobré pivo… Pak už se mi začaly odpoledne klepat ruce, tělo si o svou drogu začalo říkat výrazněji a výrazněji.
Nechci se tím obhajovat, chci před tím varovat.
Nebyl a nejsem v profesionálním sportu sám, kdo měl podobný problém. Ostatně i na Bez frází najdete příběh Petra Míky, se kterým jsme dlouhou část cesty abstinence prošli spolu. Navzájem jsme se motivovali, drželi.
Říkáme, že máme naše dobrodružství.
Přibližně v pětatřiceti letech pro nás totiž opravdu začal nový život. Ten opojený alkoholem jsme znali, užívali si ho. Ale jak psal i prezident Masaryk: „Budoucnost patří střízlivým.“
Najednou se mi začaly sbíhat osobní zkušenosti spousty lidí, které mé rozhodnutí nepít podporovaly. Uvědomoval jsem si, že alkohol sice dovolil hlavě na problémy na chvíli přestat myslet.
Ale ta cena byla taková, že po odeznění kocoviny na mě dolehly ještě větší vahou a na delší dobu.
Těch varování bylo tolik. Těch rán, kdy si člověk nepamatuje půlku večera a bojí se zeptat, co se stalo za průšvih. Situace, kdy jsem byl fyzicky tak vyčerpaný, že jsem po alkoholu usnul natolik tvrdě, že jsem se pomočil.
Jednou, dvakrát… Stejně mi to nestačilo k tomu, abych přestal.
Vrátím se zpátky ke jménu Gábor Maté. Tenhle chlap prošel koncentračním táborem, viděl opravdu hodně nehezkých věcí. Na své klinice ve Vancouveru se rozhodl pomáhat lidem, které většina společnosti považuje za odpad.
On se na ně dívá jako na hrdiny. Zná jejich příběhy a ví, že k drogám a závislostem je často dovedly životní okolnosti. Tam jsem pochopil, že má zkušenost může být i výhodou. Získal jsem odpovědi na otázky, které mohu předat dál.
Prošel jsem sračkami, ale dokázal jsem je zastavit.
Věřím, že jako člověk a také hokejový trenér díky tomu můžu mít výhodu. Můžu porozumět i těm, které nikdo nechápe. Najít příčinu chování, které má svůj původ třeba dávno v minulosti.
Nevím, co bude v budoucnu. Ale i tohle beru jako součást dobrodružství. Chci žít svůj příběh bez alkoholu. Děkuji všem svým blízkým, kteří mi v tom pomohli a pomáhají.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází