Lukáš Mensator

Ten zápas si možná pamatujete. Před sezonou 2009/10 se hrál u nás v Karlových Varech reprezentační turnaj, na který byla upnutá velká pozornost díky blížící se olympiádě. V neděli jsme ho zakončili tak, že jsme porazili Rusy 3:2 na nájezdy. Jirka Hudler dal všechny góly, přičemž dlouhatánský rozstřel zakončil neskutečně sebevědomým golfákem. V hokeji se tomu říká ruskej blafák.

Za Rusy jezdili Mozjakin, Radulov, Kozlov a v brance proti nim jsem stál já. Byl to můj asi nejlepší výkon v nároďáku. A shodou okolností taky poslední start, ale to je jiný příběh.

Zmiňuju ho proto, že když se dneska podívám na záznam nájezdů, nechápu, jak jsem mohl něco chytit. Byl jsem šíleně zalezlej, nedělal jsem nic zvláštního. A hlavně, už někdy od půlky druhé třetiny jsem se necítil úplně nejlíp. Koncem léta bylo venku ještě teplo a v nové aréně našlapané lidmi to pořádně vařilo. To bylo něco pro mě. Manželka už z mých pohybů poznala, že nejsem v pohodě, a na tribuně trnula v obavách, jestli mě to nesloží. Po zápase jsem prý měl hlas jako ze sudu, protože mi zalehly uši. To býval jeden z prvních příznaků problémů, které mě provázely skoro celou kariéru.

Dodnes, přes veškerá vyšetření, nikdo nepřišel na jejich původ.

Možná za ně může moje povaha.

A možná za moji povahu může to, co jsem prožil jako patnáctiletý kluk.

Každopádně, když se dnes ohlédnu za všemi těmi roky v hokeji, táhne se jimi jedna velká bolest.

Bylo zvláštní, že na mě táta nečekal jako vždycky.

„Kde je?“

„Co se stalo?“

Když pokládáte tyhle otázky, často už tušíte, že dostanete odpověď, jakou nechcete slyšet.

Upřímně, už si ani nevybavím detaily. Jen vím, že jsem chytal tuctový zápas, extraligu dorostu u nás ve Varech. Ani jsem si neuvědomil, že se děje něco neobvyklého, jen jsem postřehl sanitku u hlavního vchodu.

Táta sebou prý na tribuně najednou praštil a nemohli ho probrat. Musel okamžitě do nemocnice. Mozková mrtvice.

S mamkou jsme za ním hned jeli. Ležel v umělém spánku a bylo to naposledy, co jsem ho viděl. Udržovali ho na přístrojích sice ještě několik týdnů, ale mamka mě za ním už odmítala brát. Celý život dělala ve zdravotnictví a věděla, co přijde. Chtěla, abych si tátu pamatoval jako zdravého silného člověka, ne abych sledoval, jak se den ode dne ztrácí. Nakonec jí asi musím dát za pravdu.

Dodnes mám před očima, jak o deset let starší ségra doma zvedla telefon, aby si vyslechla, že táta umřel. Bohužel, všechno k tomu směřovalo. I kdyby to s ním – v uvozovkách – dobře dopadlo, stejně by z něho byl už jen ležák na eldéence. Tak si ho ani nedokážu představit. Dohnal ho jeho hektický životní styl. Měl náročnou práci. Nejdřív dlouho náklaďákem vyvážel disperzi z chemických závodů, později jezdil pro soukromou autodopravu. Neustále byl v letu, aby zařídil časově i finančně všechno potřebné pro můj hokej a aby mě viděl chytat. Věnoval se mi, jak jen mohl.

Byl to vyloženě brouk pytlík, uměl cokoliv opravit, sehnat, zařídit. Dokázal i zašít betony, když na to přišlo. Takové ty hnědé kožené, pamatujete? Taky jsem v nich začínal.

V mých patnácti, když umřel, se mi najednou otočil život naruby. Začal jsem se víc starat o to, abych nedělal hlouposti, hodně rychle jsem dospěl. Dva roky nato jsem navíc zmizel do Kanady, což můj zrychlený vývoj ještě podpořilo.

Že mě toho táta nestihl spoustu naučit, poznávám dodnes. Když jsme třeba po čase prodávali garáž, která byla plná jeho nářadí, všechno jsme vyházeli. Ani jsem nevěděl, k čemu se jednotlivé věci používají. Často si tak teď k sousedům chodím půjčovat různé klíče, pily nebo vrtačky a stejně si v mnoha ohledech neumím poradit. Kamarád mi pomáhá s věcmi typu mříže pro psa. Tohle prostě v rodinách běžně dělávají dědečkové.

Táta taky býval hokejový brankář a jako malej jsem se po něm chtěl opičit, přestože si ho na ledě nepamatuju. Chytával v Sokolově, odkud pocházíme, po vojně v Litoměřicích už ale neměl v týmu fleka a postupně skončil. V té garáži jsem našel třeba i laminátovou masku jako míval Jiří Holeček. Nosil ji při zápasech, kdy jsme jako děti hrávali proti rodičům, a všichni zírali jen na ni.

Často jsem si během kariéry říkal, jakou by mu udělalo radost vidět mě, co jsem právě dokázal. Jak by bylo fajn, mít ho u sebe. Jak všechno, co v hokeji dosáhnu, dělám vlastně pro něj, protože on mě na zimák poprvé přivedl a věnoval mi mraky času.

Číslo 51, které jsem míval na dresu, značí jeho ročník narození.

Sakra, zase si uvědomuju, že mi to celé ani po všech těch letech ještě pořádně nedošlo. V patnácti už sice vnímáte naplno, co se stalo, a dokážete se s tím i vcelku srovnat, ale stejně to z podvědomí asi do konce života nedostanu.

Přijde mi, že se u nás v rodině a v našem okolí tak zvláštně na světě střídáme. Táta umřel v březnu, v srpnu se pak narodil ségře kluk. Když manželce umřela mamka, krátce předtím se narodil náš Tomík.

To je asi ten koloběh života. Dostal jsem z něho lekci hodně brzy.

Nejdřív nastoupila křeč v oblasti kyčle a šířila se dolů až někam do prstů. Fotbalisti to znají, lehnou na trávník a někdo jim narovná nohu. Jak jsem se ale předklonil a chytnul se za první bolavé místo, postupně mi vypnuly záda, břicho i ruce. Dál už to nešlo.

Poprvé se mi tohle přihodilo, když ještě táta žil. Tu samou sezonu v dorostu při zápase na Spartě ve staré Sportovní hale. Vůbec jsem netušil, co mě čeká. Myslel jsem si, že mi je prostě jen špatně, protože na mě něco leze, ale chtěl jsem chytat dál. V pětačtyřicáté minutě jsem cítil, že to je hodně na houby a v padesáté už bylo zle. Musel jsem se na to vybodnout.

Střídám, nemůžu dál.

Tunýlkem od ledu jsem nějak dopajdal do kabiny, spoluhráči ze mě strhali výstroj, a až když do mě v přivolané sanitce pustili fyziologický roztok, ulevilo se mi. Vezli mě do Nemocnice Na Františku, bylo mi bídně, ale vyšetření nic neodhalila. Propustili mě ještě ten den.

Asi jsem špatně jedl, málo pil. Nedávno jsem měl boreliózu. To se stává…

Jenže ono se to stávalo častěji. Nedokázal jsem vypozorovat, co moje potíže spouští. Někdy se objevily, jindy ne. Díky agentovi jsem měl alespoň zajištěnou skvělou lékařskou péči a prodělal jsem jako mladý vyšetření, jaká jiní neabsolvují za celý život dohromady. Staral se o mě pan doktor Krejčí, který byl i u fotbalové reprezentace, zkoumali mi i srdce, laktát ve svalech a… nic. Žádný ukazatel, který by znamenal nějakou nesrovnalost. To bylo na jednu stranu fajn, na druhou mě to nutilo přemýšlet, proč se tedy dostávám do tak nepříjemných stavů. Co se mnou teda je, proč se tohle děje. Přečetl jsem na to téma nespočet materiálů. Bezvýsledně.

Teď, o spoustu let později, si myslím, že alespoň částečnou odpověď skrývá moje povaha.

Přesněji řečeno, moje přehnaná zodpovědnost vždy a za všech okolností.

Jsem takový i v běžném životě. Hlídám, jestli nekape voda. Pětkrát utahuju kohoutky, které po mně pak nemůže nikdo otevřít. V peněžence kontroluju bankovky, v kapse klíče, hodinky a mobil. Vyberu z bankomatu a doma se pak dívám do účtu, jestli se všechno správně odečetlo. Cokoliv aby bylo přesně, dopodrobna. Nedej bože abych měl v domě plynový sporák a topení, to bych jen přemýšlel, jestli to neřachne.

Když jsem zápas absolvoval jako střídající brankář na kraji střídačky, trnul jsem, že kustod otevře vrátka přesně ve chvíli, kdy někdo někoho nažene do trychtýře na prknech a on se zlomí o hranu. Dnes jako trenér sotva vlezu na led s dětmi, zavírám mantinel, aby se nepřerazily. Hlavou se mi honí nejhorší scénáře. Ne proto, že jsem pesimista, ale abych jim předešel. Asi to souvisí s tím, jak mi svět během dospívání ukázal, co všechno se může ve vteřině podělat. Každopádně ani na ledě moje povaha neustoupila nikam do pozadí.

Říká se, že brankáři jsou jiní. Tak trochu blázni. A že jejich nejčastějším charakterovým rysem je flegmatičnost, protože si nesmějí nic dělat z inkasovaných gólů. Vždyť stejně vždycky nějaký dostanou.

Jo, je to tak. A já byl pravý opak. Všechno jsem si až moc bral.

Odjakživa mě svazoval pocit, že na mě dvacet frajerů spoléhá a já jim to nesmím zkazit. Nepoukazoval jsem na jiné, že špatně brání a že měli dát víc gólů, pokaždé jsem hledal chybu u sebe. Moji makovici tohle vždycky spolehlivě sešněrovalo. Přitom nejsem blázen, myšlení jsem měl nastavené správně, jinak bych nezvládl nic z toho, co se mi v kariéře povedlo. Neustál bych všechny ty vypjaté momenty, důležité zápasy, série play off. Nedokázal bych pomoct Varům k mistrovskému titulu.

Přes všechny své vnitřní obavy jsem se nikdy nesesypal. Naopak, čím důležitější utkání mě čekalo, tím víc mě hokej bavil, chytal jsem líp a dokázal jsem se přitom úplně vyždímat. V takové chvíli mě nikdy žádná křeč nebrzdila. Třeba v play off obecně jsem neměl jeden jediný problém. Protože se hrálo každý druhý den a já neměl čas moc přemýšlet, byl jsem v zápřahu. Pokud jsem měl horečku, vzal jsem si paralen a nic víc jsem neřešil. Stačilo mi, aby měl grády i obyčejný ligový zápas. Za našich časů jsme třeba přijeli do Zlína a tam se to na nás valilo. Co střídání, to nějaká šance, já měl na konci pětačtyřicet zákroků a pocit, že můžu chytat hned další utkání.

V Plzni kluci vzpomínali, jak vždycky veterán Jarda Modrý říkával: „Hoďte tam ten karboš a hrajem.“ Prostě žádné velké rozebírání, co bylo a bude. Jakmile se mi podařilo takhle zápasy brát, byl jsem v pohodě. Vzpomínám, jak jsem jednou za nároďák proti Finům střídal Milana Hniličku už v osmé minutě. „Běž, dělej…“ To jsem byl tak mimo, že jsem si i nejdřív nandal lapačku na druhou ruku, ale byl jsem rád, že vůbec můžu v té brance stát, takže jsem neměl čas o ničem moc dumat. Přesně takhle mi to vyhovovalo. Nejlíp se mi chytalo, když jsme přijeli kvůli zácpě někam třeba hodinu před startem zápasu.

Jak jsme ale třeba spali na Moravě den a půl dopředu, to byl konec. To samé, když byla reprepauza, kdy jsme měli třeba deset dní do dalšího utkání. Stresovala mě i první kola ligy, u nichž jsem mohl dlouho dopředu přemýšlet, co mě čeká. I v autobuse cestou na zápas jsem si říkával, že kdybychom píchli, třeba bychom ani nestihli začátek a já bych nemusel špekulovat.

Když jsem se později v Plzni dostal do branky třeba jen na každý šestý zápas, byl jsem pokaždé mimo. Od pondělí jsem třeba věděl, že v neděli chytám, a mně od té doby šrotovala makovice, proti jakému týmu, co tam je za hráče, jací tam jsou útočníci, kam kdo zakončuje, a co když udělám tuhle chybu a co když se stane tohle, a co když támhleto… Úplně zbytečně jsem si zasíral myšlenky.

Stejně tak, když jsem měl při samotné hře čas postávat a přemýšlet. Při zápasech s outsidery se mi pořád honilo hlavou, jestli ujedou, neujedou… Nebo úvahy typu: „My měli dvě přesilovky, takže teď to začne rozhodčí kompenzovat. My měli pět na tři, to oni ji budou hrát taky. A mají tam tohohle, co střílí odsud. A co když to přehraje na tohohle.“

Jak jsem nebyl do hry tak ponořený, připouštěl jsem si, co všechno se může v dalších minutách stát a že třeba udělám chybu a dostaneme kvůli mně gól. V takovém případě mi pomáhalo jediné. Čumákovat po tribuně. Kdo má kde jaké triko, kde sedí hezká holka. Hlavně nesledovat pořád puk, nebýt v nepřetržitém napětí.

Největší průšvih ovšem stejně znamenalo vědomí, neodbytný pocit někde vzadu v hlavě, že se TO může stát.

Že se zase můžou ozvat křeče.

Průser byl, když se první objevila už někdy koncem první třetiny. To jsem měl okamžitě jasno, že celý zápas už bude na houby. Nikdy jsem sice neomdlel, neměl jsem žádný výpadek, ale škeble se mi mnohdy motala pořádně a bylo mi strašně zle. Jak to začalo, už mi bylo jedno, jakým výsledkem to dneska dopadne, hlavně ať už je konec. Soustředil jsem se na jediné, abych dochytal se ctí.

Stalo se ale, že jsem i někdy třeba pět minut před koncem řekl, že to je špatný a už to dál nedám, musím střídat. Nebo jsem nešel na prodloužení. Nejčastěji v halách jako měly třeba Budějovice, kde bývalo hodně horko. Lukáš Sáblík, s nímž jsem toho ve Varech zažil v brankářské dvojici hodně, na takovou možnost býval připravený. Sledoval mě a dokázal poznat, kdy se má udržet v pohotovosti. Po důvodech střídání se mnohdy nikdo nepídil, a když už jo, nějak se to zakamuflovalo. Drobné zranění, oprava výstroje… Cokoliv. Ani soupeři často netušili, co se skutečně děje.

Zato všude, kde jsem hrál, vedení i spoluhráči věděli, že mě tohle může potkat.

Když jsem měl potíže jednou za půl roku, okej, ale jak se občas stupňovaly, taky na mě někdy koukali jako na cvoka. I mně samotnému, když jsem takhle skučel třeba dvakrát za týden, problesklo, jestli mě kvůli tomu nevyhoděj. Jednou jsem skutečně i slyšel, že beru takové a takové peníze a přitom půl sezony lítám po doktorech. Přitom já, pokud mě trenéři nasazovali, chytal, co se dalo. Třeba v mistrovské sezoně jsem v základní části nenastoupil jen třikrát, byl jsem pokaždé ready.

A kluci, ti byli skvělí. Pomáhali mi všechno před světem tutlat, pytlíkovat.

Ve staré karlovarské hale, kde mohli po zápasech do kabiny novináři, vedle mě sedával Lukáš Pech. Když viděl, že mi není dobře, odháněl je ode mě, že dneska nic říkat nebudu. Byl mým mluvčím.

Táta Honzy Košťála byl zase doktor a Honza tak měl zmáknuté, co dělat, když se něco semele. Jednou na cestě z Třince, kdy se mi udělalo hodně zle, mi nejdřív hodil nohy nahoru na sedačku a pak mě přesvědčil, že je třeba zavolat záchranku. Venca Skuhravý mě vynášel z autobusu na benzínce jako mimino schouleného v náručí přímo do sanitky. Zůstal jsem přes noc v jihlavské nemocnici, druhý den pro mě jel kamarád.

Jinak si ze mě kluci dělali spíš srandu, takovou tu klasickou hokejovou. Moje záchvaty se časem staly samozřejmostí. Skuhrák mě proto vždycky jezdil kontrolovat k brance při přerušení. Dělal, že se jede napít. Aby zjistil, jak jsem na tom, ale taky je trochu horká hlava, takže občas i sám sebe potřeboval uklidnit, protože se mu nechtělo na střídačku.

Rychlá mě vezla rovnou ze stadionu celkem třikrát, v péči doktorů už se mi pak vždycky udělalo dobře. Jednak se mi ulevilo psychicky, pomáhal mi ale i fyziologický roztok. Nejdřív na mě sice koukali, že nejsem schopný si ani sednout, ale pak ho do mě nechali hoďku kapat a já hned nato odešel domů po svých.

Jako mladý jsem nejdřív nevěděl, která bije, když křeče nastoupily. Dlouho jsem schoulený sedával v kabině ve výstroji, než jsem se došoural pod ledovou sprchu. Postupně už jsem ale věděl, co mě čeká. Snažil jsem se co nejrychleji vysvléknout a třeba i sám zajet do nemocnice. Tam jsem oznámil svoji diagnózu a jako na baru si poručil fýzák. Stačilo to.

Jednu dobu jsem si myslel, že za všechno může dehydratace. Snažil jsem se hodně pít a jakmile jsem cítil, že to není ono, ještě jsem přidal. Za zápas jsem byl schopný vypít klidně i osm litrů vody, to už byl ale úplný nesmysl, to jsem se spíš zavodnil moc a jen to mnou prolétlo. Všechno jsem vypotil.

Radili mi, že je třeba roztáhnout plíce, gólmani kvůli tomu při přerušení někdy opírají ruce o horní tyčku. Jenže to mi připadalo jako věc, co dělají spíš machýrci. Místo toho, když mi nebylo dobře, jsem se intuitivně schoulil. Jako Hašek jsem si opřel ruce o kolena.

Nic horšího jsem přitom nemohl udělat. Hlava by totiž neměla být pod úrovní srdce, v tu chvíli byl konec. Nejdůležitější tak pro mě bylo nezačít zmatkovat, jakmile se problémy pomalu ozývaly.

Zkoušel jsem i hořčík, jehož nedostatek obecně křeče způsobuje. Hráč si během hry orazí na střídačce, ale gólman je pořád na ledě a má svaly v napětí. To, co mě, proto občas potkává i jiné brankáře. Pověstný byl třeba i Martin Vojtek, někdejší extraligová stálice. Vyprávělo se, jak s úderem patnácté minuty každé třetiny se zpod jeho helmy ozvalo směrem ke střídačce hromové: „Sůůůůůůl!“ Právě kvůli hořčíku ji pil rozpuštěnou ve vodě. I já se tak někdy nadopoval solí před zápasem i během hry, ačkoliv to není nejzdravější. Ale že by to mělo nějaký výsledek, se říct nedá.

Největší trable jsem míval většinou v srpnu, kdy si tělo zase zvykalo na zátěž ve výstroji a ještě panovala horka. Brankářská vesta mi často bránila v dýchání. Pomáhalo mi, když jsem se o přestávce vysvléknul, dávali mi led, abych se chladil. I proto jsem si odjakživa bral co nejlehčí výstroj a chytal jsem postupně bez stulpen, jen v kraťasech. A proto mi taky vyhovovaly staré zimáky, ať už naše karlovarská plechárna, nebo na konci kariéry celkově druhá německá liga, kde se hrálo na spoustě klasických, někde i otevřených stadionů.

O mých potížích se vědělo už před draftem do NHL, manažeři klubů se mě hodně vyptávali, ale přestože na mě někteří agenti nakydali špínu, že trpím epileptickými záchvaty, i přes svůj malý vzrůst jsem byl draftovaný celkem vysoko, už ve třetím kole. I v kanadské juniorce jsem potom během dvou sezon třikrát v křečích skončil, ale to se ještě dalo brát, že mi jen zrovna nebylo dobře.

Je zajímavé, že mimo hokej se mi problémy nikdy neprojevily. Sice jsem asi trochu zvláštní v tom, že do listopadu chodím v žabkách a není mi zima, ale jinak mi třeba letní příprava nikdy nevadila. Běhával jsem mezi lepšími, při fotbale jsem v útoku rozhazoval rukama, že mi nikdo nepřihraje, a všechno bez potíží. Před pár lety jsem odběhl i půlmaraton, při němž mi tedy nebylo nejlíp, ale to asi kdekomu.

Jiná věc je, že jsem se začal potit, i když jsem si kupoval boty a nemohl se rozhodnout, jestli dvaačtyřicítky nebo třiačtyřicítky.

To už je zase ta moje zodpovědná makovice.

Hokejové základy mi předal přirozeně táta. K ničemu mě netlačil, dokonce jsem začal sám díky školnímu náboru až v sedmi letech, potom se mi ale věnoval ohromně. Do brány mě v žáčcích dal pan Neč, trenér, jemuž v Mariánských Lázních prošli pod rukama Sekáč, Kahun nebo Frk. Prohlásil: „Hele, táta chytával, tak ty budeš taky.“ A bylo to.

Měl jsem výhodu, že jsem k sobě často v ročníku neměl druhého gólmana, s nikým jsem se nemusel střídat a pořád jsem chytal. Tím jsem do sebe dostal potřebné návyky. Když pak do Varů přišel pan Adamec, který míval na svazu na starost brankáře, vyhlédl si mě a piplal pro mládežnické nároďáky.

I když něco umíte, stejně nad sebou musíte mít někoho, kdo vás drží. A já měl pana Adamce.

A taky Martina Pešouta. Tehdy trénoval karlovarský dorost a nebál se mě párkrát loupnout do branky už jako osmáka. Je to sranda, Martin mě totiž měl už v Sokolově na základce jako tělocvikář. Pravda, pod ním jsme furt jen hráli fotbal, ale všestrannost mě i tak naučil. Potom shodou okolností žil s mojí i manželky sestrou, na moje dospívání měl po všech stránkách velký vliv.

Štěstí bylo, že v mém ročníku 1984 až později vyskočil Tomáš Pöpperle, jinak okolo mě nikdo moc výrazný nebyl, proto jsem až do dvacítek projel v podstatě všechny mezinárodní akce. Mezi osmdesát trojkami vyčníval Míra Kopřiva a za námi až o dva roky byl Mára Schwarz, obří talent. Jinak jsme vlastně s Koprem dostávali většinu pozvánek my.

Spousta lidí mě pak asi zaregistrovala, když jsem jako mladý přechytal ve Varech Romana Čechmánka. On, olympijský vítěz, mistr světa a navrátilec z NHL, já mladý kluk, který cítil drajv a dařilo se mu.

Kolikrát jsem dostal otázku, jak to Čeman nesl, zvlášť se svojí komplikovanější povahou. A víte co? On mi ještě pomáhal. Neházel mi klacky pod nohy, nedělal zle, místo toho mi ohromně přál. Při zápase se mi povedl zákrok, zabrousil jsem pohledem na střídačku a on mi tam tleskal. Borec jako hrom. Podobně jako později Dušan Salfický byl takový, že i při tréninku mával nebo bouchal hokejkou, že super, když jsem udělal něco parádního. Byl na mě skvělej, vyloženě si mě vzal pod křídla. Chodili jsme spolu i na golf.

A učil mě taky jednu důležitou věc. Nečíst noviny.

Jednou mě přitom vyloženě načapal. Ráno před tréninkem jsem se chtěl mrknout, co se psalo o předchozím zápase, u benzinky kousek od plechárny jsem si tak četl aspoň rychle na stojáka. On zrovna profrčel kolem výlohy svým porschákem a já jen stihl postřehnout, jak na mě dělá: „Ty, ty, ty, já to vidím…“

Podobný vztah jsem pak sám měl před svých odchodem z Varů s Tomášem Závorkou. Držel jsem mu palce a držím dodneška, přestože mě vlastně připravil o flek. Je to parádní kluk, který si za dveřmi kabiny nasadí brýle a neustále něco čte. Pro hokejistu má podobně jako já možná až moc hloubavou povahu. Ale asi i proto si rozumíme. Na jednu stranu mě štvalo, že se objevil někdo, kdo si bere moje místo, makal jsem, abych o něj nepřišel, ale zároveň jsem si i vzhledem ke svým problémům říkal, že třeba teď aspoň nebudu pod takovým tlakem a rozdělíme si ten stres napůl.

Úplná pecka byl v tomhle ohledu Matěj Machovský v Plzni. Jeho jsem před svým příchodem neznal, jen jsem ho viděl chytat na dvacítkách. Sotva jsme ale po letní přípravě stoupli na led, bylo mi jasné, že je někde jinde. Stylově, výškou, způsobem chytání. Moderní gólman, jak má být. Díval jsem se na něj a byl jsem z něj nadšený. V tom ani nebylo naštvání, já jednoduše viděl, že tenhle kluk je lepší než já, a bylo mi jasné, že mě do brány moc nepustí.

Přesně takový jsem byl ve dvaceti, když jsem se vrátil z Kanady. Měl jsem elán a taky jsem byl napřed díky slajdování, které do mě v Ottawě nabušil trenér, spolupracující s Marc-André Fleurym. Vydriloval mě tak, že jsem z toho dlouho těžil. Zdejším brankářům totiž tehdy obecně dlouho trvalo, než se po zákroku zvedli, zatímco já klouzal sem a tam, zvládal jsem být u jedné a vmžiku i u druhé tyčky. Spoustu jsem toho pochytal jednoduše rychlostí.

Já, Mára Pinc, Roman Málek, Adam Svoboda. Všichni jsme pak chytali podobným stylem. A všichni jsme taky byli spíš drobnější postavy a z extraligy jsme zmizeli skoro ve stejný čas, což není náhoda. Trend holt jde jiným směrem. Dneska jsou žádaní spíš kluci metr devadesát do výšky. Zalezou si do pokleku k tyčce a nedáte jim gól. Mají břevno na rameni, zatímco mně zbývala nad hlavou ještě spousta místa.

Přišlo mi až úsměvné, jak se mnou koncem kariéry vždycky byli v klubech spokojení, ale po roce se se mnou rozloučili a vzali velkého gólmana.

Ne, nemám to manažerům za zlé. Sám bych jednal stejně. Kdybych měl vedle sebe dva výkonnostně stejné kluky, taky vezmu toho většího. Střelu z vrcholku kruhu chytneme oba stejně, ale když si přede mě stoupne někdo jako Venca Skuhravý, prostě jen udělám krabici, protože nic nevidím. A je rozdíl, když ji udělám já, nebo takový Ben Bishop. On bude vedle sebe mít deset čísel, já půl metru volného prostoru. Teč trefí spíš jeho než mě.

Během pár let se zkrátka všechno radikálně změnilo. Když se teď ohlížím, říkám si, že ještě můžu být rad za kariéru, jakou jsem měl. Je jasné, že v mojí vizitce zůstane jako největší úspěch titul v roce 2009, pocitově si přitom myslím, že i další sezonu jsem čapal slušně. Sice je nefér to tvrdit, když se týmu nedařilo, ale já se v brance ctil líp než v předchozích letech, kdy jsme byli stříbrní a pak zlatí.

Tehdy jsem se vezl i na mediální vlně. Čeman by z toho asi neměl radost, ale mně dodávalo sebevědomí, když jsem si o sobě přečetl, že Vary jsou „Mensatorova družina“, a i když jsem podal tuctový výkon, jen díky výhře mužstva se to podalo, jako že jsem zachytal parádně. Tehdy jsme měli dvě věže, tedy duo Skuhravý-Kumstát, Ondru Němce, později se přidal Lukáš Pech, ale jinak se stále psalo hlavně o mně. To vás podvědomě nabudí, i kdybyste nechtěli. Přijde vám, že se kolem vás všechno točí. Navíc, co tehdy bylo dvaačtyřicet zákroků, je dneska možná tak osmadvacet. Zásahy psali vedoucí mužstev a často udělali radši nějakou tu čárku navíc. Neustále jsem se tak držel na nějakých devadesáti třech, někdy i devadesáti čtyřech procentech úspěšnosti.

Ale stejně…

Já měl hokej hozený trochu jinak. Vzpomínám na Romana Proška s Lukášem Sáblíkem. My mohli být na špičce extraligy, ale Roman vždycky po příchodu do šatny zdravil Sábla slovy: „Tak co, už jsi vymyslel, co budem dělat?“ My tři pořád špekulovali, co když se nebude dařit a nedostaneme už nikde smlouvu. Co pak budeme dělat. V podobném uvažování jsem přímo prototyp, což zase souvisí s mojí povahou.

Vždyť my vyhráli titul a já deset minut nato už přemýšlel, jak nás budou příští sezonu všichni řezat a chtít se na nás vytáhnout. Jak nás smáznou a vedení potom půlku mužstva z Varů vyhází.

Jsem v tomhle ohledu jouda, neumím si ani užít úspěch. Ale po tom, co jsem vám vyprávěl, vás to asi nepřekvapuje, že?

Najednou mi tak bylo třiatřicet a po sezoně v Německu už se mi nechtělo nikam cestovat. Nabízeli mi třeba Polsko, ale odtud bych po sezoně nepřivezl milion, aby mi stálo za to obětovat další rok bez rodiny a našich dvou kluků. A tak jsem najednou opravdu řešil, co tedy budu dělat.

Dopadlo to tak, že mám dvě práce. Občas lítám jako blázen sem a tam, až si někdy říkám, že jsem jako táta.

V druholigovém Sokolově jsem u áčka jako trenér gólmanů a video kouč, ve Varech trénuju mladé gólmany a třídu ročníku 2009. K tomu ještě průběžně pořádáme brankářské kempy. Jezdil jsem ještě o víkendu chytávat nižší německou soutěž, ale na to už jednoduše nemám čas. A s hobbíkama jsem byl na ledě jednou. Čtyřicet minut jsem se nenapil a pak se připomněl starý známý pocit. Bylo mi strašně zle, když jsem po hodině a čtvrt utíkal do šatny a říkal si, že nikdy víc. Uvědomil jsem si, že hokej mám sice rád, ale že s chytáním to už stačilo.

Přes všechno, co mi v životě dal, se mi totiž s koncem kariéry vlastně ulevilo.

 

Vznik tohoto příběhu podpořila společnost BAUER.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází