Petr Míka

Klasickej prosinec, znáte to.

Člověk jde z jednoho vánočního večírku do dalšího, doma po večerech moc nepobyde. Aspoň já to tak míval. Zakalit, vidět se s důležitýma lidma, pokecat s kamarády, s kolegy a nějak se dopravit domů, pokud možno aspoň trochu při smyslech. Za pár dní znova.

Se sousedem jsme se zrovna vraceli taxíkem z jednoho takovýho večírku a já měl neblahý tušení, že mě manželka nepustí domů. Naše debaty na téma mýho večerního programu se v poslední době vyhrotily do tý podoby, že jestli zase někam odtáhnu, nechá mi tentokrát klíče zevnitř v zámku, abych se nedostal do baráku.

Říkám to sousedovi a on na to, že kdybych náhodou potřeboval, nechá mi pootevřenou jejich zimní zahradu. Můžu se prej při nejhorším vyspat tam.

Potřeba to bylo, na což jsem přišel záhy – při neúspěšným pokusu odemknout.

Jenže soused na mě buď zapomněl, nebo jsem nepřišel na způsob, jak jeho zimní zahradu otevřít. Prostě jsem se dovnitř nedokázal protáhnout. Vhod mi tak přišel aspoň jejich zahradní altánek, kde jsem si lehnul a navzdory zimě to na půl oka zaštípnul. Ráno jsem si všimnul světla v kuchyni, když vstávala sousedova žena, tak jsem na ni zaklepal a nechal si udělat čaj.

To ona mi později ten den napsala zprávu, která mě vyloženě zasáhla. Shrnula do pár vět všechno to, co jsem už nějakou dobu slýchal ze všech stran. Od své manželky, od rodičů i od kamarádů, kteří už mi říkali, že to s tím chlastem asi trošku přeháním. Sám jsem podvědomě cítil, že mi to občas ulítne, ale co by… Kalíme. Hlavně, že je prdel. Chlastá přece každej.

Byl to wake up call. Moment, od kterýho člověk začne přemejšlet jinak, než do tý doby přemejšlel.

Podobně jako když jsem v devětadvaceti najednou seděl v kabině Mostu, podíval se nad sebe na propocený ribana visící na ramínkách a hlavou mi problesklo, že takhle to přece nemá bejt. Touhle dobou jsem měl bejt úplně někde jinde, hrát hokej na úplně jiný úrovni a v jiným prostředí.

Byl to impuls, abych se sebral a vzal svůj život do vlastních rukou, protože jinak to celý dopadne špatně.

Bylo mi jedno, že pršelo. Stejně jsem šel, jako vždycky. Vzal jsem hokejku, tenisák a běžel. Pod ulicí V Korytech na pražském Zahradním městě, pak kopcem nahoru. Chodník byl moje hřiště, autobusové zastávky protihráči. Desítky, stovky metrů mi mizely za zády a já prokličkovával okolím. Stahovačka, ťukes o zeď, balonek chvilku na forhendu, chvilku na bekhendu. Nohy kmitaly.

Ideální tréninkové prostředí představoval i náš třináctipatrový panelák. Běhal jsem po schodech až úplně nahoru. Zas a znova, patro po patru. Venku, kde stávaly klepače na prádlo, jsem pak střílel puky na bránu, co mi táta svařil. Kolemjdoucí nebo lidi z okolních oken na mě koukali jak na blázna.

Ale já prostě trénoval, bavilo mě to. Táta mi odmala říkal, že jestli chci být dobrej, musím dělat víc než ostatní, a tak jsem se toho držel. Pocit, že se zlepšuju a získávám náskok, pak pro mě byl palivem pokračovat dál. Jakmile jsem hned od šestnáctek začal jezdit i na reprezentační výběry, byl to pro mě signál, že patřím k těm, kteří mají velkou šanci se hokejem živit.

Měl jsem přitom v hlavě odmalička přesně definovaný sen a k němu vedoucí plán. Chtěl jsem si aspoň jednou zahrát NHL. Soutěž, v níž už moje generace mohla sledovat jen o něco starší kluky z České republiky. Jágra, Holíka, Reichela, Volka, ale po letech zapomnění objevovala třeba i Michala Pivoňku, což byl úžasný hráč. Sbírali jsme kartičky, ve zprávách se sem tam objevily sestřihy gólů ze zámoří a do toho přišlo zlato z mistrovství světa 1996. Hokej v Česku byl na vrcholu, což se v dalších letech ještě zvýrazňovalo.

Já tohle všechno hltal jako nadějný slávistický dorostenec, navíc postavou vysoký, v soubojích při hře odolný, což bylo pro tehdejší styl hokeje ideální. Měl jsem i přirozenou chuť sportu obětovat, co jen bude potřeba, a k tomu fantastickou podporu rodiny. Naši i starší brácha mým hokejem žili.

Můj plán obnášel jednoduché zadání: Hrát tak dobře, abych se dostal do šestnáctky, pak do sedmnáctky, pak do osmnáctky a s ní na mistrovství. Pak bych měl šanci být draftovaný, což otevírá dveře k možnosti poprat se o NHL.

Tenhle plán jsem postupně do puntíku naplňoval.

Už v sezoně před draftem se na našich trénincích objevovali skauti klubů NHL a chtěli poznat, co jsem zač i jako člověk. Obědů a kafí v restauraci nad ledem v Edenu jsem takhle v jednu dobu absolvoval docela dost. Na podzim se mi totiž povedl reprezentační turnaj v Liberci a ve skautských odhadech jsem se objevoval vysoko, hned v prvním kole. Když se nám pak osmnáctky nevydařily, pořadím jsem se propadl, ale nakonec mě Islanders vzali ve čtvrtém kole z tehdejších devíti a patřil jsem mezi nejvýše vybrané Čechy v ročníku, kde byli třeba Karel Rachůnek, Pepa Melichar, ale taky Vráťa Čech, který z nás byl jasně nejlepší, přitom se do NHL nikdy nepodíval.

To u mě to bylo rychlé. Jeden rok jsem strávil v kanadské juniorce, další zpátky doma už v áčku Slavie a z osobního pohledu se mi skvěle vydařily dvacítky. Sezonu nato jsem už hrál na farmě v Lowellu, a když se blížila ke konci, přišel jsem jednou v úterý na zimák po tom, co jsme měli v pondělí volno po víkendových zápasech, které mi vcelku vyšly. Převlíkám se na trénink, do toho na mě houknou, že prý mám jít za trenérem.

Bylo mi to divné, ale krátce před tím jsem se vrátil po zranění, tak mi asi kouč chce něco říct k tomu, jak jsem do toho zase naskočil…

„Jak se máš?“ říká mi hned mezi dveřmi své kanceláře na pohodu Bruce Boudreau. Prima chlap, který později přešel do NHL a hned ve své první sezoně ve Washingtonu získal cenu pro nejlepšího trenéra ligy. Odvětil jsem, že dobrý.

„Chceš si dneska zahrát proti Pittsburghu?“

Ty bláho! To bych rád!

„Tak si běž zabalit věci a mazej na letiště, večer nastupuješ za Isles.“

Táta nepil, nevybavuju si, že bych ho kdy viděl nalitýho. Alkohol u nás během mýho dospívání nebyl téma. Sám jsem se k němu propracoval až postupně. K vyrůstání ve sportu, v partě kluků totiž patří i to, že jdeš s kámošema sednout na pivo a kecáte. Je prdel, baví tě to. Přijdeš si jako hokejista zajímavej, a protože pořád makáš, je fajn si občas takhle odfrknout. Každopádně v tomhle prostředí je standardem pít. Kdybys jako mladej v týmu řekl, že nepiješ, budeš divnej, podezřelej.

Doma jsem potřebu dát si pivo nikdy neměl. S výjimkou období, kdy mi přišlo stylový chodit si k nedalekýmu vinaři pro kvalitní červený, jsem snad ani alkohol doma neměl. Žádný flašky tvrdýho, plechovky piváků. Pro mě nemělo význam sednout si k televizi a lemtat. Mě bavila hospoda. To spojení s kámošema, ruch nacpanýho podniku v centru Prahy nebo kousek od baráku, kde se znal každej s každým. I každej vejlet na kole skončil s půllitrem v ruce.

Rád jsem zašel do dobrý hospody na dobrý plzeňský pivo. K Hrochovi, ke Zlatýmu tygrovi, do těchto pivařskejch chrámů. Sedneš tam s kámošema z hokeje, který znáš odmala, máte spolu spoustu zážitků a můžete se bavit o všem. Vytahujou se historky, nadhazujou balony na smeč jeden na druhýho. Co chvíli před tebe pingl postaví zlatavej půllitr s nadejchanou pěnou, jeden výbuch smíchu střídá další. Tlemíte se, hlášky lítají sem a tam. Pro každýho se pak večer odvíjí jinak. Někdo odejde ve dvanáct, někdo v jednu. Někdo si dá pět piv, někdo deset.

A někdo – já – jich tam pošle ještě víc, k tomu přisype pár panáků a domů se dohrabe ráno.

Vždycky jsem potřeboval bejt mezi posledníma, aby mi něco neuteklo. Nechtělo se mi opouštět rozjetou zábavu.

Dlouho je tohle sranda. Nádherná součást života vrcholovýho hokejisty. Jak je repre pauza, jak se někomu narodí dítě, jde se hromadně pařit.

Nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Vždyť alkohol je v naší společnosti úplně běžná součást každodenního života. Kolegové v práci si tradičně vyprávějí, kde se kdo jak naposledy zbořil, moderátoři v rádiu se po víkendu ve vysílání vytahujou, kdo toho o víkendu víc vypil. Na alkohol poutají reklamy. Lidi u nás prostě chlastaj, patří to ke koloritu.

Byl víkend, tak jsme se vožrali. Jdeme ven, vožerem se.

Přitom alkohol je droga, která má extrémní dopad na zdraví. Na organismus i na osobnost. Zároveň je všeobecně tolerovanej a ještě je na něj spotřební daň jako blázen, takže jen ať se půllitry plní. Je to velkej byznys.

To vím dneska. Celý dlouhý roky jsem si to ale neuvědomoval, žil jsem v tom stejně jako většina lidí okolo.

Od piva k pivu, od hospody k hospodě, s tím, že to je prdel a že tak to má každej.