Petr Míka

Klasickej prosinec, znáte to.

Člověk jde z jednoho vánočního večírku do dalšího, doma po večerech moc nepobyde. Aspoň já to tak míval. Zakalit, vidět se s důležitýma lidma, pokecat s kamarády, s kolegy a nějak se dopravit domů, pokud možno aspoň trochu při smyslech. Za pár dní znova.

Se sousedem jsme se zrovna vraceli taxíkem z jednoho takovýho večírku a já měl neblahý tušení, že mě manželka nepustí domů. Naše debaty na téma mýho večerního programu se v poslední době vyhrotily do tý podoby, že jestli zase někam odtáhnu, nechá mi tentokrát klíče zevnitř v zámku, abych se nedostal do baráku.

Říkám to sousedovi a on na to, že kdybych náhodou potřeboval, nechá mi pootevřenou jejich zimní zahradu. Můžu se prej při nejhorším vyspat tam.

Potřeba to bylo, na což jsem přišel záhy – při neúspěšným pokusu odemknout.

Jenže soused na mě buď zapomněl, nebo jsem nepřišel na způsob, jak jeho zimní zahradu otevřít. Prostě jsem se dovnitř nedokázal protáhnout. Vhod mi tak přišel aspoň jejich zahradní altánek, kde jsem si lehnul a navzdory zimě to na půl oka zaštípnul. Ráno jsem si všimnul světla v kuchyni, když vstávala sousedova žena, tak jsem na ni zaklepal a nechal si udělat čaj.

To ona mi později ten den napsala zprávu, která mě vyloženě zasáhla. Shrnula do pár vět všechno to, co jsem už nějakou dobu slýchal ze všech stran. Od své manželky, od rodičů i od kamarádů, kteří už mi říkali, že to s tím chlastem asi trošku přeháním. Sám jsem podvědomě cítil, že mi to občas ulítne, ale co by… Kalíme. Hlavně, že je prdel. Chlastá přece každej.

Byl to wake up call. Moment, od kterýho člověk začne přemejšlet jinak, než do tý doby přemejšlel.

Podobně jako když jsem v devětadvaceti najednou seděl v kabině Mostu, podíval se nad sebe na propocený ribana visící na ramínkách a hlavou mi problesklo, že takhle to přece nemá bejt. Touhle dobou jsem měl bejt úplně někde jinde, hrát hokej na úplně jiný úrovni a v jiným prostředí.

Byl to impuls, abych se sebral a vzal svůj život do vlastních rukou, protože jinak to celý dopadne špatně.

Bylo mi jedno, že pršelo. Stejně jsem šel, jako vždycky. Vzal jsem hokejku, tenisák a běžel. Pod ulicí V Korytech na pražském Zahradním městě, pak kopcem nahoru. Chodník byl moje hřiště, autobusové zastávky protihráči. Desítky, stovky metrů mi mizely za zády a já prokličkovával okolím. Stahovačka, ťukes o zeď, balonek chvilku na forhendu, chvilku na bekhendu. Nohy kmitaly.

Ideální tréninkové prostředí představoval i náš třináctipatrový panelák. Běhal jsem po schodech až úplně nahoru. Zas a znova, patro po patru. Venku, kde stávaly klepače na prádlo, jsem pak střílel puky na bránu, co mi táta svařil. Kolemjdoucí nebo lidi z okolních oken na mě koukali jak na blázna.

Ale já prostě trénoval, bavilo mě to. Táta mi odmala říkal, že jestli chci být dobrej, musím dělat víc než ostatní, a tak jsem se toho držel. Pocit, že se zlepšuju a získávám náskok, pak pro mě byl palivem pokračovat dál. Jakmile jsem hned od šestnáctek začal jezdit i na reprezentační výběry, byl to pro mě signál, že patřím k těm, kteří mají velkou šanci se hokejem živit.

Měl jsem přitom v hlavě odmalička přesně definovaný sen a k němu vedoucí plán. Chtěl jsem si aspoň jednou zahrát NHL. Soutěž, v níž už moje generace mohla sledovat jen o něco starší kluky z České republiky. Jágra, Holíka, Reichela, Volka, ale po letech zapomnění objevovala třeba i Michala Pivoňku, což byl úžasný hráč. Sbírali jsme kartičky, ve zprávách se sem tam objevily sestřihy gólů ze zámoří a do toho přišlo zlato z mistrovství světa 1996. Hokej v Česku byl na vrcholu, což se v dalších letech ještě zvýrazňovalo.

Já tohle všechno hltal jako nadějný slávistický dorostenec, navíc postavou vysoký, v soubojích při hře odolný, což bylo pro tehdejší styl hokeje ideální. Měl jsem i přirozenou chuť sportu obětovat, co jen bude potřeba, a k tomu fantastickou podporu rodiny. Naši i starší brácha mým hokejem žili.

Můj plán obnášel jednoduché zadání: Hrát tak dobře, abych se dostal do šestnáctky, pak do sedmnáctky, pak do osmnáctky a s ní na mistrovství. Pak bych měl šanci být draftovaný, což otevírá dveře k možnosti poprat se o NHL.

Tenhle plán jsem postupně do puntíku naplňoval.

Už v sezoně před draftem se na našich trénincích objevovali skauti klubů NHL a chtěli poznat, co jsem zač i jako člověk. Obědů a kafí v restauraci nad ledem v Edenu jsem takhle v jednu dobu absolvoval docela dost. Na podzim se mi totiž povedl reprezentační turnaj v Liberci a ve skautských odhadech jsem se objevoval vysoko, hned v prvním kole. Když se nám pak osmnáctky nevydařily, pořadím jsem se propadl, ale nakonec mě Islanders vzali ve čtvrtém kole z tehdejších devíti a patřil jsem mezi nejvýše vybrané Čechy v ročníku, kde byli třeba Karel Rachůnek, Pepa Melichar, ale taky Vráťa Čech, který z nás byl jasně nejlepší, přitom se do NHL nikdy nepodíval.

To u mě to bylo rychlé. Jeden rok jsem strávil v kanadské juniorce, další zpátky doma už v áčku Slavie a z osobního pohledu se mi skvěle vydařily dvacítky. Sezonu nato jsem už hrál na farmě v Lowellu, a když se blížila ke konci, přišel jsem jednou v úterý na zimák po tom, co jsme měli v pondělí volno po víkendových zápasech, které mi vcelku vyšly. Převlíkám se na trénink, do toho na mě houknou, že prý mám jít za trenérem.

Bylo mi to divné, ale krátce před tím jsem se vrátil po zranění, tak mi asi kouč chce něco říct k tomu, jak jsem do toho zase naskočil…

„Jak se máš?“ říká mi hned mezi dveřmi své kanceláře na pohodu Bruce Boudreau. Prima chlap, který později přešel do NHL a hned ve své první sezoně ve Washingtonu získal cenu pro nejlepšího trenéra ligy. Odvětil jsem, že dobrý.

„Chceš si dneska zahrát proti Pittsburghu?“

Ty bláho! To bych rád!

„Tak si běž zabalit věci a mazej na letiště, večer nastupuješ za Isles.“

Táta nepil, nevybavuju si, že bych ho kdy viděl nalitýho. Alkohol u nás během mýho dospívání nebyl téma. Sám jsem se k němu propracoval až postupně. K vyrůstání ve sportu, v partě kluků totiž patří i to, že jdeš s kámošema sednout na pivo a kecáte. Je prdel, baví tě to. Přijdeš si jako hokejista zajímavej, a protože pořád makáš, je fajn si občas takhle odfrknout. Každopádně v tomhle prostředí je standardem pít. Kdybys jako mladej v týmu řekl, že nepiješ, budeš divnej, podezřelej.

Doma jsem potřebu dát si pivo nikdy neměl. S výjimkou období, kdy mi přišlo stylový chodit si k nedalekýmu vinaři pro kvalitní červený, jsem snad ani alkohol doma neměl. Žádný flašky tvrdýho, plechovky piváků. Pro mě nemělo význam sednout si k televizi a lemtat. Mě bavila hospoda. To spojení s kámošema, ruch nacpanýho podniku v centru Prahy nebo kousek od baráku, kde se znal každej s každým. I každej vejlet na kole skončil s půllitrem v ruce.

Rád jsem zašel do dobrý hospody na dobrý plzeňský pivo. K Hrochovi, ke Zlatýmu tygrovi, do těchto pivařskejch chrámů. Sedneš tam s kámošema z hokeje, který znáš odmala, máte spolu spoustu zážitků a můžete se bavit o všem. Vytahujou se historky, nadhazujou balony na smeč jeden na druhýho. Co chvíli před tebe pingl postaví zlatavej půllitr s nadejchanou pěnou, jeden výbuch smíchu střídá další. Tlemíte se, hlášky lítají sem a tam. Pro každýho se pak večer odvíjí jinak. Někdo odejde ve dvanáct, někdo v jednu. Někdo si dá pět piv, někdo deset.

A někdo – já – jich tam pošle ještě víc, k tomu přisype pár panáků a domů se dohrabe ráno.

Vždycky jsem potřeboval bejt mezi posledníma, aby mi něco neuteklo. Nechtělo se mi opouštět rozjetou zábavu.

Dlouho je tohle sranda. Nádherná součást života vrcholovýho hokejisty. Jak je repre pauza, jak se někomu narodí dítě, jde se hromadně pařit.

Nikdy mi to nepřišlo zvláštní. Vždyť alkohol je v naší společnosti úplně běžná součást každodenního života. Kolegové v práci si tradičně vyprávějí, kde se kdo jak naposley zbořil, moderátoři v rádiu se po víkendu ve vysílání vytahujou, kdo toho o víkendu víc vypil. Na alkohol poutají reklamy. Lidi u nás prostě chlastaj, patří to ke koloritu.

Byl víkend, tak jsme se vožrali. Jdeme ven, vožerem se.

Přitom alkohol je droga, která má extrémní dopad na zdraví. Na organismus i na osobnost. Zároveň je všeobecně tolerovanej a ještě je na něj spotřební daň jako blázen, takže jen ať se půllitry plní. Je to velkej byznys.

To vím dneska. Celý dlouhý roky jsem si to ale neuvědomoval, žil jsem v tom stejně jako většina lidí okolo.

Od piva k pivu, od hospody k hospodě, s tím, že to je prdel a že tak to má každej.

Rychle jsem sbalil sako, pár nejnutnějších věcí a už na mě čekalo auto, které mě vezlo na nedaleké bostonské letiště. Krátký let do New Yorku, tam už zase přistavená limuzína a hurá na hotel.

Vedle staré haly Nassau Veterans Memorial Coliseum bylo jen ohromné parkoviště a hotel Marriott, kde spal každý soupeř.

Já do něho vběhnul, pořád ještě ze všeho vykulenej, s báglem přes rameno, a přímo mezi kluky z Pittsburghu, kde se to tehdy na jaře 2000 hemžilo Čechama. Vybavuju si v lobby Pepu Beránka, Jirku Šlégra, Martina Straku, Honzu Hrdinu. A taky pana Hlinku, který tam tehdy začínal v trenérském štábu. My mladí jsme vždycky během letních soustředění Jágr Teamu doplňovali zkušené hráče, aby bylo dost lidí k tréninku, takže kluci asi tušili, že mě už někde viděli. Pokývali jsme na sebe. Všechno se to ten den seběhlo tak rychle, že mi ani nedošlo, kde jsem se to ocitnul. Stačil jsem jen zavolat domů našim, ale stejně jsem ještě ani nevěděl, jestli večer přece jen nastoupím. I to se stávalo, že někdo z farmy dorazil jako záskok za někoho zraněného, ale nakonec ani do zápasu nešel.

S tímhle vědomím jsem absolvoval i předzápasové rozbruslení. Natěšený, zároveň jsem své nadšení podvědomě brzdil. Nikdo mi ale pořád nic neříkal, což bylo dobré znamení. V kabině jsem si tak hrál s hokejkou a koukal na hodiny, které ukrajovaly minuty zbývající k mojí premiéře v NHL.

Najednou si nasazuju zpátky vestu a náloketníky, načež nastává moment, ten silný moment, který mám před očima dodneška.

MIKA 32

Dávám si přes hlavu dres. Ten krásný, těžký dres s vyšitými prvky. Bílý dres New York Islanders.

„Tak je to tady,“ říkám si. Uvědomil jsem si, že jsem si správě splnil svůj cíl. Jednadvacátého března 2000, v jedenadvaceti letech, jsem hrál NHL.

Ze samotného zápasu mi utkvěly v paměti jen útržky. Byl jsem na křídle čtvrté lajny, na led jsem se podíval jen občas a Pittsburgh nás dost mlel. Oni byli tým ze špičky ligy, my jedni z nejhorších. Byl jsem přímo u toho, když dal v půlce druhé třetiny Jirka Šlégr gól. Zamotali nás, někdo sjel od modré a lup ho tam. Vybavuju si taky, jak sedím na té malé střídačce, co v NHL jsou, a koukám, jak přede mnou jede Džegr. Jen takový obraz.

Dostali jsme latu 2:8 a sedli na letadlo rovnou do Toronta, kde jsme hráli hned druhý den. Sotva jsme doletěli na hotel, trenér Butch Goring, klubová legenda, ještě tu noc svolal na pokoj meeting. Každému dal pivko a říká: „Byl to jen další zápas, zapomeňte na to, jedeme dál.“ A my ty Maple Leafs fakt porazili. Za další dva dny nás pak čekali Devils, krátce poté vítězové Stanley Cupu. Sýkora, Eliáš, Arnott, Stevens, Brodeur, Holík, Niedermayer… Od nich jsme schytali další klepec.

Celkem jsem si v těch dvou zbývajících utkáních připsal dohromady jen pár střídání a po čtyřech dnech byla moje epizoda v NHL u konce. Na farmě nám začínalo play off, kdežto Islanders už neměli o co hrát, takže jsem zase putoval do Lowellu. Když jsme tam skončili, trenér mi při výstupním pohovoru říkal, že to z mojí strany byla dobrá sezona a příští rok na tuhle práci navážeme, že dostanu na farmě víc příležitostí a icetimu v zápasech. Tak jsem vyrazil vstříc létu natěšený na další trénování, protože tenhle krásný život, kde je člověk právem odměněný za svoji píli, bude pokračovat.

No… Nepokračoval.

Mohla za to i situace spojená se samotným fungováním týmu v Lowellu. Islanders tam totiž neměli svoji klasickou farmu, jak bývá dnes pravidlo. Svoje záložní hráče posílali po více místech v AHL a v Lowellu nás jen bylo nejvíc. Klub zároveň sloužil jako farma i pro Los Angeles. Bruce Boudreau jako hlavní trenér byl zaměstnaný organizací LA, od nás byl asistent Steve Stirling. A zatímco Boudreau mě měl rád, stavěl mě hodně a hrál jsem i na úkor vysoko draftovaných kluků z Islanders, moji nadřízení z New Yorku měli jiný záměr. Jezdili se dívat na naše zápasy a čím dál víc se řešilo, proč jsou jejich top prospekti třeba i skrečovaní, tedy že vůbec nenastupují do zápasu. Rozkol mezi Islanders a Lowellem vyvrcholil zrovna v době, kdy jsem si v Providence přisednul kotník. Steve Stirling si nás, co jsme patřili New Yorku, zavolal s tím, že pro nás má dobrou a špatnou zprávu.

Špatná je, že všichni končíme v Lowellu. Dobrá, že všichni odteď budeme pravidelně hrát.

Rozstrkali kluky po dalších týmech v lize, jen mně řekli, ať se doléčím a pak že mě taky někam umístí. Na led jsem se tak vrátil trénováním s lowellským univerzitním týmem, než se pro mě našlo místo ve Springfieldu, což byla farma Phoenixu.

Tam jsem si skoro vůbec neškrtnul.

Mužstvo tam bylo stabilní a trenér Marc Potvin, bývalý bitkař, mě kolikrát nechal oblíknout, absolvovat rozbruslení, ale pak jsem nakonec v sestavě nebyl a místo zápasu musel do posilovny. Bylo to frustrující, ubíjející. Ať jsem dělal, co jsem dělal, ať jsem v tréninkách makal, jak jsem chtěl, připadal jsem si jen jako někdo navíc. Až poslední tři utkání sezony, v nichž jsme se – nakonec neúspěšně – prali o postup do play off, mě nechal zahrát docela dost a při závěrečných pohovorech mi tvrdil, že jsem mu vážně otevřel oči. „Měj dobrý léto, navážeme na to po něm, čau,“ rozloučil se se mnou.

Už nikdy jsem ho neviděl, protože noví majitelé Islanders mezitím vytvořili klub v Bridgeportu, kde má klub farmu dodnes. Trenérem se stal právě Steve Stirling, který mě znal z let v Lowellu.

Konečně něco stabilního, čitelného, říkal jsem si. Po mizerném roce jsem byl vyloženě hladový po hokeji, těšil jsem se, že to teď už opravdu rozjedu.

A začala sezona a já si prakticky nezahrál. Bylo mi skoro třiadvacet, měl jsem za sebou promaroděný a rozbitý ročník, a místo abych se znova nastartoval, jen jsem seděl na tribuně.

Zklamání na mně muselo být patrné, sotva jsem se objevil ve dveřích kabiny. Pořád jsem si říkal, co dělám špatně. Vždyť v Lowellu jsem hrál, trenér Boudreau mi dával příležitosti, respektoval mě… S odstupem let jsem na to celé získal jiný pohled a říkám si, že takhle to mělo být. Třeba bych si byl v jiném klubu zahrál NHL delší dobu, ale třeba jsem taky někde jinde nemusel dostat ani jediný zápas. Navíc, možná jsem si celý svůj cíl nastavil nesprávně. Já se upínal k tomu, abych se do NHL podíval, a když se mi to povedlo, jako bych vyřadil rychlost. Pořád jsem to rval, makal, v přípravě jsem jel nadoraz, ale ve své palici jsem přece jen možná malinko polevil. Upustil jsem od předchozí hladovosti, což se mi vrátilo tímto způsobem.

Ale stejně bych nic neměnil. Takhle to zkrátka je, získal jsem určitou zkušenost, mám se za čím ohlédnout a mám se na základě čeho rozhodovat v dalších fázích svého života. Příjemné vzpomínky stejně nakonec převládají.

Jenže to vím až dneska. Tehdy jsem od všech z domova včetně rodičů jen slýchal otázky, co se děje, proč nehraju ani na farmě, a i to mě ovlivnilo v dalším směřování. Vyměnil jsem agenta, aby se aspoň něco dělo, a ten nový zkusil domluvit trejd. Do toho zavolal Vláďa Růžička, co už tehdy trénoval Slavii a s nímž jsem tam ještě i hrával, ať se vrátím.

A já, že jo. Aspoň svoji kariéru v Evropě oživím. Znova to nakopnu a nikdo přece neříká, že to je úplný konec s NHL…

První rok v Americe jsem nepil vůbec. Ani ťuk. Až si ze mě místní kluci dělali srandu, jenže já nehodlal uhnout z nastavený cesty. Nechtěl jsem nic podcenit. Vyloženě jsem dodržoval životosprávu a šel si za svým.

To v létě, který následovalo po mý epizodě v NHL, jsem se pak doma cítil neskutečně happy.

Svítí sluníčko, opadne stres, v podvědomí se ti usídlí hřejivej pocit, že sis splnil sen, máš peníze, holku a spoustu kamarádů, který jsi celej rok neviděl. Vyrážíš pařit, kdykoliv je příležitost.

Přes další sezonu jsem se zase držel, ale v létě to bylo to samý. Odtrénovat a vyřešit, kam půjdem sednout. Přece nebudem dřepět doma, když nám je lehce přes dvacet.

Tehdy se to u mě naplno spustilo. Moje neschopnost říct si: Dost!

Vždycky jsem rád byl středem pozornosti. Myslím, že je se mnou sranda, a vždycky mi bylo dobře, když se lidi okolo mě smáli mým kravinám a fórům. Čím je člověk nalitější, tím víc se odbourávají zábrany, i humor z něj lítá víc. Ty stavy, kdy se všichni řehtali, se mi líbily. Samozřejmě, když si ty zážitky vybavím, dokážu si uvědomit, že byly i situace, kdy ne každej byl na stejný hladině, ať už náladou nebo co do vypitýho množství. Někdo třeba teprve došel a já už byl rozjetej a ne vždycky to muselo vypadat hezky, protože když už v sobě pár promile máš, připadáš si nejvtipnější.

Zároveň nemám pocit, že bych se někdy nějak zřídil pod obraz, že bych nemohl chodit. Moje tělo alkohol dobře odbourává, nezpůsobuje mu takovou újmu jako jiným, netrpěl jsem na kocoviny. Jen jsem neměl záklopku. Pokaždý jsem to tam poslal do mrtě a frekvence podobnejch okamžiků se zvyšovala.

Vždyť v Praze je vždycky možnost s někým zajít na jedno.

Zvlášť když si tyhle příležitosti podvědomě přitahuješ. Když chceš, objevujou se. Někdy tě vytáhnou kluci, někdy něco zinscenuješ ty, někdy bys ani nešel, ale zavolá kámoš, ať jdeš na pivko, tak vyrazíš. Propracováváš se k tomu, že jdeš ve stále se zkracujících intervalech od pařby k pařbě.

Jedna kalba, vylížeš se z ní, pak zase. A postupně toho vypiješ čím dál víc, smyčka se utahuje. Časy mezi jednotlivýma akcema se zkracujou.

Odcházíš z domu a manželka se zeptá, jestli jdeš zase na pivo. Ty na to, že jo, ale že si dáš tři a budeš brzo zpátky.

Jenže to se stane málokdy.

Někdy se ti to povede ukočírovat, někdy už míň. S alkoholem, nebo spíš s tímhle začínajícím alkoholismem chvíli bojuješ, ale potupně zjistíš, že po pátým šestým pivu se to překlopí a ty víš, jakej scénář bude následovat. Jdem na pivo znamená, že si dáš patnáct kousků, a když pánbůh dá, budeš doma v jednu, když pánbůh nedá, tak v pět a s rozflákaným telefonem.

To se mi dělo často, klasika.

Je to furt stejný. Zažíváš furt stejný situace. Jdeš do hospody s předsevzetím, že to nedopadne jako posledně, ale při sedmým pivu už je ten vlak rozjetej a ty za ním jen vlaješ. Kdysi jsem četl, že neúspěšní lidi se poznají tak, že opakujou stále stejný chyby a očekávají jinej výsledek. Úspěšní jsou ti, kteří udělaj chybu, ale příště už ji nezopakujou.

Já sekal pořád stejnou chybu dokola. Byl jsem uvnitř koloběhu. Jako bych chodil do kina zas a znova na ten samej film.

V sezoně, co jsem se vrátil do Slavie, jsem hrál hodně. Často i v lajně s Pepou Beránkem, bylo to fajn. Nějaké góly jsem dal, došli jsme do semifinále a já se opět podíval i do nároďáku. Před koncem sezony za mnou na střídačku po jednom z tréninků přišel Růža s tím, že by mě rádi podepsali i na další roky a jestli budu chtít, tak na to sedneme.

Já na to, že jasně. Bral jsem to tak, že navážu na povedený rok v dobrém klubu a že je přece super být někde, kde je o mě zájem.

Jenže… Další sezona byla divná.

Najednou mi to neklapalo. Začal jsem extraligu jako hráč kola, ale brzy nato jsem skončil ve čtvrté lajně. Slavia jednoduše měla velké ambice, na moji pozici nabrala víc hráčů a já ne a ne najít jasné místo v sestavě. Proto jsem se s agentem domluvil, ať se na klubu optá, co se děje, proč nehraju, jako jsem hrával. Nato Růža přišel s tím, že jdu na měsíc do Havířova, beznadějně posledního mančaftu ligy.

To jako za trest, že jsem se ozval?

Ale co, tak jsem to tam dal, a když moje tamní hostování skončilo, cestou do Prahy mi Růža volá: „Hele, jdeš s Pepou Štraubem za Sailera do Budějek.“ Tak jsem se jen stavil doma pro věci a ráno pokračoval na jih.

Tam to byla paráda. Sednul jsem si v útoku s Filipem Turkem a Peterem Bartošem a tým, kterému se zpočátku nedařilo a začal sezonu na spodku tabulky, nakonec udělal play off. Hráli jsme na nově zrekonstruovaném krásném zimáku, chodili lidi, parádní město, skvělí trenéři Liška s Pouzarem… Hokej mě tam opravdu bavil, a když šéf pan Pařízek nadhodil, že by mě chtěli koupit, jestli bych tam chtěl zůstat, odpověděl jsem okamžitě, že ježišmarjá, jasně.

Jenže brzy mi oznámil, že se s Růžou nedohodli. Prý mě neprodá a musím zpátky do Slavie.

Tak jsem se vrátil a v letní přípravě, sotva jsme začali na ledě, jsme hráli Tipsport Cup na Kladně. Po první třetině si mě tam Růža zavolal do kamrlíku. Myslel jsem, že mi chce něco povědět ke hře, ale on mi říká: „Tady máš číslo na Černíka, jdeš do konce sezony do Vítkovic.“

Já jen koukal.

„Takže se mám svlíknout?“
„No jo, svleč se.“

Tak jsem z tribuny dokoukal, jak kluci hrajou, pak se s nimi vrátil autobusem a rovnou pelášil do Ostravy.

A zase podobný scénář jako v Budějkách. Báječně jsem zapadnul do zdejší super party, pod pány Svozilem a Tomáškem jsem hrál hodně, měli jsme parádní tým s Petrem Hubáčkem, Zbyňou Irglem, Jirkou Burgrem nebo Romanem Kaděrou, do brány přišel skvělý Marek Pinc. Co do počtu gólů i bodů to byla moje nejlepší sezona, načež pan Černík nadhodil zákonitě otázku, jestli bych chtěl zůstat.

A já zase: „Jasně!“

Jenže výsledek byl stejný jako před rokem v Budějovicích: „Růža tě nepustí, uplatní ti opci ve smlouvě.“

Stavil jsem se tedy za Růžou během finále, co hrála Slavie se Zlínem, tehdy poprvé v čerstvě otevřené Sazka – dnes O₂ – Areně. Říkám mu, že nechci zpátky, rád bych zůstal ve Vítkách. Na to on odpověděl, že se mnou udělal chybu a měl si mě nechat a že už fakt dostanu šanci.

Fajn.

Do toho v létě začala výluka v NHL a Slavie udělala do útoku Žiga Pálffyho, Jozefa Stümpela a nebožtíka Pepu Vašíčka. Tři špičkové světové hráče. Po jednom z předsezónních tréninků jsem odcházel na parkoviště, když na mě Růža houknul a podal mi lísteček s telefonním číslem.

„Zavolej Vaňkovi, jdeš do Varů.“

To už jsem byl hodně zpruzenej.

V životě jsou věci, které jste schopní ovlivnit, a pak takové, s nimiž prostě nic nezmůžete. Pokud děláte maximum možného a šance zkrátka nepřichází, buď to může být osobní, nebo jste jen ve špatný čas na špatném místě, nebo na to jednoduše v danou chvíli nemáte.

Můj případ byl bohužel skutečně spíš ta třetí možnost. Slavia byla tehdy nadupaná a já prostě asi jen nebyl dost dobrej, abych si svoje místo zasloužil.

To ale vím dneska, díky tomu, co mám odžito. V kontextu svého života se dokážu podívat na všechny události tak, že všechno vás nějakým způsobem posílí a nasměruje do pozice, kde máte být. V danou chvíli jsem to takhle rozhodně nevnímal, to je jasné. Byl jsem vytočenej do maxima. Cítil jsem se uraženej, připadal jsem si jako oběť něčích nálad.

Nikdy jsem se přitom s Růžou na tohle téma už nebavil, nemám ponětí, jestli v tom bylo něco víc, nebo se to tak holt sešlo. V profisportu je však rozhodně potřeba štěstí. Stačí málo a člověk vylítne, ani neví jak, ale zrovna tak je vždycky kousíček k tomu, aby se to celé podělalo.

Zatímco v Budějkách a Vítkovicích jsem jednoznačně patřil k těm lepším extraligovým hráčům a v obou případech jsem se dokázal rychle přizpůsobit novému týmu, ve Varech mě šoupli do čtvrté lajny a čekali ode mě zázraky. Manažer Vaněk se pak hrozně divil, že nedávám góly. Brzy mě proto vyměnil do Plzně a odsud si mě po pěti zápasech vzaly zase Vítkovice výměnou za Davida Moravce. Hned první zápas jsem tam dal dva góly Spartě, načež jsme jeli do Vsetína a já přidal další dva kusy. Okamžitě se mi zase začalo dařit.

A pak jsem si to posral.

Jedno pozdní odpoledne jsme se spoluhráčem sedli na večeři, dali si k ní víno, do toho za námi dorazil jeden už bývalý spoluhráč na otočku ze Slovenska, a tak jsme večer trochu protáhli. Jelikož jsme začali pít dřív, špičku jsme měli už kolem osmé hodiny, a jak to tak u alkoholu bývá, člověk je hlučnej a dělá blbosti.

Ostrava není Praha, je to přece jen menší město, takže nás v centru poznali. Když ve všední den večer dva hokejisti dělali bordel, bylo to holt nápadný. My přitom nebyli nijak zvlášť vyndaní, vrátili jsme se domů v klidu a ráno jsme na trénink dorazili úplně v pohodě. Jenže pan Vůjtek, který tým tehdy vedl, se to dozvěděl a za porušení životosprávy a nerespektování klubových pravidel přišel trest.

Zákonitý a správný. Byla to hloupost, za niž si můžu sám.

Dodnes si pamatuju, jak jsem byl před tréninkem na tabuli v kabině napsaný ve druhé lajně s Jirkou Burgrem a Luďkem Krayzelem, načež přišel asistent Miloš Holaň a bez vysvětlení mě škrtnul a napsal do čtvrté. Na ledě pak pan Vůjtek písknul, svolal si celý tým a nás dva přede všemi seřval.

Brzy nato mě vyměnili za Honzu Peterka do Třince, kde jsem sice ještě dal pár gólů, ale tam už se nehrálo o play off. Končil jsem sezonu úplně bez šťávy a chuti.

Co se to, kurva, děje, ptal jsem se sám sebe.

Už průser ve Vítkách byl signálem, že moje náklonnost k alkoholu se vymyká normálu. Když máš druhej den trénink a jsi schopnej se večer nakropit, není to dobře. Jenže já si myslel, že to nějak zvládnu. Že není tak pozdě, vyspím se z toho a bude to dobrý. Jako tolikrát předtím.

Ale už takovýhle chování něco naznačuje. Něco, co se postupně ukazuje čím dál víc. Pak k tobě v tomhle duchu začnou mluvit nejbližší. Máš doma dusno čím dál častějš.

Manželka mi přitom od začátku nechávala prostor, protože věděla, že mi pivo chutná. Kolikrát jsem v telefonu slyšel otázku, s kým tam jsem. Když jsem řekl jméno kámoše, odpověděla, ať chrápu u něj a nelezu domů. Že se pak nevyspí, jak ji v noci budím. Měl jsem extrémní volnost, což bylo na jednu stranu fajn, ale na druhou mě to nenutilo chovat se zodpovědněji.

S přibývajícími roky a rostoucí četností mých výletů na pivo se manželce můj koníček přestával zamlouvat.

Jenže tohle nechceš slyšet. A už vůbec si nechceš připustit, že máš s alkoholem nějakou potíž.

Tak co? Vždyť jdu jenom posedět s kámošema, ne? Co je za problém?

Myslíš si, že máš všechno pod kontrolou a tvý blízký si jenom něco vymejšlej. Když ti žena zavolá a ty už máš v sobě čtyři piva, seš chytrej a myslíš si, že je to v pohodě. Pak už je to klasika. Přijdeš domů zdrbanej, omlouváš se a druhej den jsi nepoužitelnej, unavenej. Furt to samý dokola. Probudíš se za denního světla, zamrkáš, kde to seš, hlavou ti proběhne: „Ty vole, v kolik jsem přišel?“ Pokud najdeš telefon, podíváš se, v kolik jsi volal taxíka, a skládáš si střípky toho, jak ses dostal domů.

Pak začneš mít vokna. Další varovnej signál, že už to s tebou začíná bejt vážný. Protože jakmile se objevujou vokna, už je to hodně blbý. To už jsou chvíle, kdy nevíš, co děláš. Jestliže nejsi schopnej si pamatovat, hrozí momenty, který můžou bejt i fatální. Může tě někde srazit auto, můžeš spadnout do řeky nebo někde umrznout.

Zrovna to poslední se mi málem podařilo. Kdysi jsme se s partou vybombili ve Špindlu, já sebou seknul do hromady sněhu a bylo mi to jedno. Naštěstí kolem šli cizí lidi, kteří zavolali někoho, kdo mě vytáhnul.

Nebýt toho, kdo ví, jestli bych se ještě probudil. Kdybych tam usnul a začal na mě padat čerstvej sníh, taky by mě mohli najít, ty vole, až na jaře při oblevě…

Po sezoně, kdy jsem vystřídal čtyři kluby, přičemž jsem patřil pátému, mi skončila původní smlouva ze Slavie a práce se mi nesháněla úplně snadno. Stačilo se podívat do mých statistik, aby to každého donutilo ptát se, co je se mnou špatně. Do toho historka z Vítkovic, která se v hokejovém prostředí samozřejmě neututlala a jen dokreslila moji nálepku problémového hráče.

Aby toho nebylo málo, ozvalo se zdraví. Už ve Vítkách rok předtím, když jsme hráli play off, jsem se v posledním šestém zápase čtvrtfinále otáčel na stojné noze a nějaký malý bek, Pepa Řezníček nebo Honza Výtisk, mi vjel přímo do kolena. Nedohrál jsem, my vypadli a následné vyšetření probíhalo stylem: „Kde tě to bolí? Tady? To bude dobrý, máte teď volno, tak to nech v klidu.“

Na Slavii začátkem letní přípravy jsem šel v posilovně okolo boxovacího pytle a jen tak jsem si do něj bouchnul. Jenže jak se moje tělo dostalo do rotace, najednou lup. Prasknul mi meniskus. Když mi ho doktor Váchal spravoval, říká mi: „Víš, že tam máš už nějakou dobu prdlej křížák?“ Jsem přesvědčený, že to byl následek toho zákroku z play off. Koleno jsme jen vyčistili, začal jsem hrát s ortézou, ale prý bylo jako časovaná bomba. I to se po extralize vědělo.

A teď podepište frajera, co hraje každou chvíli někde jinde, kalí a ještě má rozhašený koleno… Nebyl jsem logicky úplně nejžhavější zboží.

Vzal jsem Slovan Bratislava. Nabídli mi dobré podmínky, zrovna vyhráli ligu, měli ambice a taky za mě na rozdíl od extraligových klubů nemuseli platit tabulkové odstupné, co tehdy v mých šestadvaceti v kombinaci s tím, že jsem měl starty za nároďák, představovalo pálku jako hrom. Jasně že slovenská liga byla krok o úroveň níž, ale v danou chvíli mi to přišlo jako ideální řešení.

Jenže už v létě jsem blbě dopadnul při jednom skoku a koleno jsem si definitivně urval. Zatímco moji spoluhráči v září začínali sezonu, já šel pod kudlu.

Pamatuju, jak jsem seděl doma na gauči vedle těhotné manželky, koukal na hokej v televizi, vedle sebe položené berle a nataženou nohu s vyluxovaným kolenem. S plastikou křížového vazu a mozaikou chrupavky a vyndaným meniskem. Tehdy poprvé jsem se začal ptát sám sebe, jestli tohle je to, co jsem od hokeje chtěl, a co sakra budu dělat, až skončím. Protože tímhle tempem to taky může být docela brzy.

Co budeš dělat, až nebudeš hrát hokej, Petře? vracelo se mi pořád dokola a já si přehrával možnosti, co vůbec dělat můžu.

Budu pokračovat v hokejovém prostředí? Chci být trenér? Skaut? Individuální trenér? Nebo půjdu do úplně jiné sféry? Půjdu pracovat s tátou, který podniká? Možností jsem zase tolik neměl, celý můj dosavadní život se točil kolem honění se za pukem.

Tohle zranění ve mně probudilo otázky, jimiž jsem se od té doby postupně zaobíral čím dál častěji. Začal jsem číst a zkoumat, jaké jsou vůbec příležitosti ve světě mimo hokej. Protože táta měl stavební firmu a svět nemovitostí mi tak přišel blízký, vzal jsem aspoň vydělané peníze a koupil pozemek. Následující rok v Německu, kde jsem pokračoval v kariéře, jsem pak viděl, jak se starý dům dá předělat na nový, s novými byty. Zjišťoval jsem si, co tohle všechno obnáší, co to stojí, a svoji pozornost jsem postupně odváděl od hokeje tímhle směrem. Zároveň mi začalo docházet, že hrát se nedá do sedmdesáti a že jako hokejista se ke smlouvě za velké peníze musíte propracovat. Máte období trvající jen pár let, kdy můžete podepsat jeden, dva tři nadstandardní kontrakty. Ale pokud jste průměrní, pár let se hokejem budete slušně živit, ale najednou konec. Nic nemáte.

A já v danou chvíli byl v nejlepším věku a průměrný.

Nevím přesně, jak je to dneska, ale s námi, s naší generací, nikdo nemluvil, nepřipravoval nás na konec. My sami jsme zároveň nic takového ani řešit nechtěli. Řešili jsme, jak hrát, jak dávat góly, jak být co nejlepší, a každého z nás to pak za jiných okolností najednou vyplivlo do reálného života. Vesměs nepřipravené na to, co přijde.

A teď se ukaž, kluku. Jsi spolehlivý, dochvilný, umíš se zvednout, když spadneš na prdel, ale kdo je na tebe vlastně na trhu práce zvědavý?

Vždyť pořádně nic neumíš, protože jsi celý dosavadní život věnoval hokeji a byl jsi na něj totálně fokusovaný, abys to vůbec někam mohl dotáhnout. Nebyl čas na nějaké sebevzdělávání ani pořádně na školu, protože jsi byl buď na zimáku, nebo v autobuse jel někam hrát.

Až když z tohohle koloběhu člověk na chvíli vystoupí, začne mu docházet, že život se skládá z daleko většího spektra souvislostí.

Sportovní kariérou přitom nic nekončí. Profi sportovci mají obrovský předpoklad stát se někým jiným právě díky vlastnostem, které je už jednou dovedly na vrchol. Houževnatost, odolnost, vytrvalost, disciplína, to všechno je aplikovatelné i v dalších oborech včetně byznysu. Jen je nezbytné objevit nějakou další profesi, kde každý své kvality přetransformuje do nového směru.

Ať už se chce stát trenérem, obchodníkem nebo třeba truhlářem, je třeba najít novou vášeň.

Možná to nebude hned, třeba to bude až třetí věc, ale pokud to budete zkoušet, najdete ji. Nestane se to tak, že budete doma na gauči koukat na televizi, je třeba na sobě aktivně pracovat. Tak, jako jste kdysi makali na fyzičce a herních dovednostech.

Sám jsem tohohle důkazem tím, co dneska dělám a s kým se potkávám. Nic z toho se nestalo ze dne na den. Stejně jako mi trvalo nějakých patnáct let, než jsem se stal hokejistou, který může nastoupit v NHL, i v další fázi života jsem na sobě potřeboval nějakou dobu dělat.

Jen to v mém případě nemělo pouze profesní rozměr.

Stavy, kdy jsem si začal uvědomovat, že se moje hokejová kariéra nevyvíjí, jak by měla, určitě mohly být podvědomým pohonem mé rostoucí závislosti na alkoholu. Nemám dojem, že bych si někdy řekl: „Jsem v pytli, hraju hovno, jdu se vylejt.“ Ne, spíš mě tížila neuchopitelná frustrace, že ať dělám, co dělám, nehejbe se to se mnou správným směrem. Napitej jsem se v tom rád babral.

Alkoholem jsem taky primárně řešil přebytek volného času. Profesionální sportovci, zvlášť ti z kolektivních sportů, mají totiž obecně potíže s jeho plánováním. Jsou zvyklí, že denně přesně vědí, kde mají v kolik být. Celý život mají v kabině nástěnku s rozpisem, v kolik je trénink, v kolik odjezd autobusu, v kolik večeře na hotelu. Sezona, která běží třeba deset měsíců, je navíc pro spoustu z nich dost stresová, protože neustále musejí přesvědčovat, že si zaslouží svoje místo, a přemýšlejí, jak to bude s další smlouvou. Když po ní ale najednou mají na chvíli padla, všechno z nich spadne a najednou jsou tu mraky volna.

Do toho mozek během zápasů a fyzické aktivity obecně vyplavuje strašnou spoustu chemie, které se mu najednou nedostává. Alkohol rozhodně tyhle impulsy a do jisté míry i ten stres nahrazuje.

To není žádná teorie z knížek. Pamatuju si, jak když někdo zavolal, že jdeme večer sednout, cítil jsem takový to lehký chvění, stejný jako před zápasem. Těšil jsem se, že to zase bude sranda. I takhle jsem si nahrazoval vzrušení z hokeje, který mi zrovna chybělo.

Pitím si proto člověk kompenzuje i přechod z profesionálního sportu do normálního života.

Říká se, že nejtěžší a nejnebezpečnější jsou první dva roky po konci kariéry. V tenhle moment mozek hledá právě ono chybějící vzrušení. Ptá se, kde je ten kortizol, dopamin, adrenalin, na který je zvyklej? Kde je to napětí, kdy jdeš na zápas a nevíš, jestli vyhraješ nebo prohraješ, jestli dáš gól nebo ne, protože od toho se odvíjí celý tvoje ohodnocení i nahlížení na tebe?

Pořád seš ve střetu, kterej v tobě vyvolává stres a emoce, a tohle najednou nemáš. Kam se to podělo? Kde to je? Vždyť to tu bylo celej život.

Aspoň že hospoda a pití to nahrazuje.

Nebýt příšerné sezony, kdy jsem prošel půlku extraligy, a následné operace kolene, nebyl bych dneska tam, kde jsem.

To vím naprosto jistě.

I proto se na svoje tehdejší stavy a klesající výkonnost dívám s odstupem let jako na něco pozitivního. Kdyby nic jiného, přivedlo mě to v průběhu příštího roku na závěr ročníku do druhé rakouské ligy, kde jsem se po jednom zápase dal do řeči s jedním z hlavních sponzorů našeho klubu. Byl to psycholog, který pomáhal lidem s poruchami spánku a bolestmi zad a na základě toho vynalezl koncept, který obojí řešil. Kompletní řešení jménem Samina, zahrnující vše od speciálních matrací až po konkrétní postupy a cvičení. Zmínil se mi, že by chtěl expandovat i do Česka, a jestli prý nevím o někom, kdo by tam jeho firmu mohl zastupovat.

Řekl jsem okamžitě, že přemýšlím o skončení s hokejem a že to zkusím sám.

Kdyby moje kariéra nenabrala tak strmý sešup, neocitnul bych se v osmadvaceti ve druhé rakouské lize.

Kdybych se neocitnul ve druhé rakouské lize, není Samina.

A kdyby nebyla Samina, nedostal bych se díky ní k vyššímu standardu bydlení, v mém životě by se neobjevila spousta příležitostí a zkušeností.

Skočil jsem do toho po hlavě a postupně se tak propracoval k developmentu, jsem dnes i spolumajitelem realitky Boutiq, specializující se na exkluzivní nemovitosti.

Měl jsem vlastně kliku. Jelikož konec s hokejem se tak jako tak blížil, tímhle jsem se pojistil, aby moje srážka s realitou nebyla ničivější. Během svých posledních hokejových let, kdy jsem se do toho ještě v Ústí a v Chomutově pokusil nějak dupnout a zároveň skončil uklizený ve zmíněném Mostě v téměř amatérských podmínkách, jsem si už paralelně budoval výchozí pozici pro další fázi života.

U táty jsem viděl, co obnáší stavařina, pomohl mi v nejrůznějších směrech seznámit se s tímhle prostředím, ale přesto, osobní zkušenost je nepřenosná. Počátky mě stály dost peněz i nervů. Brzy jsem alespoň poznal, že mám vrozenou schopnost komunikace a nestydím se mluvit, oslovovat cizí lidi. Zbývalo přidat další fázi této dovednosti: Něco jim prodat.

Udělal jsem si z toho ve své hlavě stejný proces, jako když chci na ledě dát gól. Ten je taky malým dílčím úspěchem ve velkém celku, a taky vyžaduje specifickou souhru okolností a vložené úsilí. Zároveň jde o konkrétní, měřitelný cíl.

V jednatřiceti už jsem se do byznysu vrhnul naplno. Hokej jsem opouštěl naprosto vyhořelý s jasným přesvědčením, že každá další sezona by představovala jen oddalování nevyhnutelného a jen bych se okrádal o roky, kdy jsem se mohl rozvíjet jiným směrem.

„Petře, je tě hrozná škoda. Dej si ten svůj život trošku do kupy.“

Přesně tohle stálo v smsce od sousedovy ženy po oné poloprobděné noci v jejich zahradním altánku. Je to cizinka, takže v angličtině to celé vyznělo ještě silněji, navíc jde o člověka, jehož respektuju.

Civěl jsem na displej mobilu a říkal si: „Ty vole, tohle už je asi fakt vážný.“

Přesně tohle, tenhle impuls z úplně jiné strany, než jsem byl zvyklý, mě donutil začít si opravdu zjišťovat informace, co se mnou je. Proč vůbec piju a proč tolik.

Jsem teda alkoholik?

Co je společným jmenovatelem lidí, kteří na tom jsou podobně jako já?

Jaké jsou příběhy těch, kteří dopadli blbě? Jak se to u nich vyvíjelo?

Sousedka mi doporučila terapeutku, k níž jsem se odhodlal zajít a vyložit jí, v čem spočívá můj případ: Chodím často pařit a dopadá to skoro vždycky blbě.

Vysvětlila mi, co jsem tak nějak tušil: Že nejsem úplnej alkáč, spíš klasickej kvartál, kvartální alkoholik. Nepotřebuju chlastat denně, ale jednou za čas to tam pošlu a je to u mě úplně neřízený.

„Kdy si myslíte, že se to u vás překlápí do nekontrolovatelnosti?“ zeptala se mě.

„Od pátýho piva dál.“

„Tak si zkuste dát jen čtyři. Když vás baví posezení s kamarády, prostě si s nimi dejte jen ta čtyři piva a jděte domů.“

Tak jsem to takhle zkusil. Dal jsem si dvě tři piva, sem tam čtvrtý a pak říkám: „Kluci, čau.“

Koukali na mě, jestli jsem normální.

Zhruba půl roku se mi to takhle dařilo držet. Na akcích jsem do sebe loupnul welcome drink a pak jsem to zamáznul. Ze sešlostí v hospodě jsem po hodině zmizel. Ale… Bylo to vždycky takový rozpačitý, ta pravá sranda ještě tou dobou neprobíhala. Bylo to spíš takový zúčastnění se ze zvyku.

A pak jsem jednou zase povolil závit. Sedli jsme s kámošem a já dal piv šest. Brzo nato jsem se vyndal na jedný svatbě. Po čtrnácti dnech se zapíjelo kámošovo dítě, do toho jaro, zahrádky, pink, bum – a už jsem se zase vracel zbombenej až ráno. Můj uzávěr se zase definitivně odšrouboval, což vygradovalo srpnovým zapíjením dalšího dítěte…

Probudíš se doma a žena se s tebou nebaví. Tak vyrazíš do hospody na polívku srovnat si žaludek, k tomu si dáš jednoho vyprošťováka a najednou před tebou stojí další pivo a už je to tu zas. Propíjíš se z jedný opice do druhý. Další den znova. Seš zase nacucanej jak houba.

Doma průser, protože jsi tři dny nepoužitelnej, do toho se ti vrací dcera z dovolený s rodinnejma kamarádama a ty ani nejsi schopnej dostát tomu, cos jí sliboval, věnovat se jí.

Seš na hovno. Nejseš to ty, nejseš svobodnej, protože tě ovládá chlast. Tvý rozhodnutí nejsou tvoje, vycházejí z tvojí závislosti a neschopnosti se jí postavit. Seš z toho všeho v hajzlu.

Seš úplnej sráč.

„Dokážete si představit, že už se nikdy nenapijete?“

Nemusel jsem nad odpovědí přemýšlet dlouho.

„Hele, docela jo,“ říkám. „Myslím, že jsem schopnej to zvládnout.“

Seděl jsem před člověkem, který pracuje v Bohnicích na oddělení závislostí, a po tvářích mi tekly slzy. Vyprávěl jsem mu všechno dopodrobna tak jako teď tady. Vyhledal jsem ho, když se mnou zas a znova manželka, kamarádi i další lidi okolo mě promlouvali, že by to se mnou opravdu nemuselo dopadnout dobře. A že když už jsem vydržel nějakou dobu pít se záklopkou, je škoda, abych si to zase celé podělal. Nevzdali to se mnou.

Přesvědčil jsem tehdy sám sebe, že jsem ochotný nastoupit intenzivní terapie nebo i léčení, cokoliv bude třeba. Právě rozhovor s tímhle chlapem mě pak přesvědčil, že jemu můžu důvěřovat. Už jen proto, že sám si něčím podobným prošel a v dané době už byl devět let střízlivý.

„Je to o tom, že budete pít a průsery se vám budou dít dál,“ řekl mi. „A je dost pravděpodobný, že v čím dál větší míře, protože to evidentně eskaluje a ty stavy jsou čím dál horší.“

„Anebo nebudete pít vůbec.“

Poradil mi, ať se pro začátek zajdu podívat na sezení Anonymních alkoholiků.

Tam to vypadá přesně, jak si představujete. Kolem dokola sedí lidi a vyprávějí své příběhy o boji s alkoholem. Viděl jsem tam opravdu zbědované postavy. Přestože už měli to nejhorší za sebou, jediný pohled do jejich tváří napověděl, jak je alkohol navždycky poznamenal. Poslouchal jsem, jak mluví o zničených vztazích s nejbližšími, jak se s nimi nebaví vlastní děti… Byly to strašlivé scény. Představil jsem si sám sebe, jak tam za pár let sedím taky, a hned mi bylo jasné, že tohle není svět, do kterého chci a mám směřovat.

Sem nepatřím a patřit nehodlám. Takhle nedopadnu.

Mělo to na mě ten správný odstrašující efekt. Následujícího čtvrt roku jsem tedy docházel k tomuhle terapeutovi a pracoval na sobě. Záhy jsem si díky němu uvědomil, že u mě neexistují jiné varianty než ta radikální. Jelikož pít neumím, nemám záklopku, tak s tím prostě končím nadobro.

Je to jednoduchý, Petře. Buď budeš pít, nebo pít nebudeš. Nic mezi.

Vydal jsem se na cestu absolutní střízlivosti a začal se v téhle poloze cítit dobře. Od prvního momentu, kdy jsem si sám v sobě vše ujasnil, bylo moje rozhodnutí tak silné, že jsem ani jednou nepocítil zásadní pokušení. Žádný pocit typu Tak si dej pivo, vždyť se nic nestane. Vážně ne.

Opět jsem si potvrdil, že když se pro něco skutečně rozhodnu, jsem schopný to dotáhnout. Je to stejný vzorec jednání, jaký mě dovedl do NHL i k mému současnému zaměstnání.

Jasně, že jsem měl flashbacky. Šel jsem kolem hospody nebo klubu a vracely se mi vzpomínky na to, co jsme tam vyváděli. Vstřebal jsem je ale s lehkým úsměvem, ne s tím, že bych si cokoliv z toho chtěl zopakovat.

Občas se mi taky doteď děje, že když se během pracovního týdne postupně kumuluje únava a ve čtvrtek odpoledne už bývá člověk fakt vyprahlej, vzpomenu si na pocit, kdy si v takovém stavu sednu do hospody a dám si dvě tři pivka. Na ten moment, kdy necháš starosti venku a je ti příjemně, protože nejen že zaženeš žízeň, ale vypneš si takhle i stres. Takové chvíle, kdy bych si pivo z tohohle důvodu dal, nastaly mnohokrát.

Krátce po svém rozhodnutí nepít jsem takhle s kolegy sedl k Pinkasům, pár kroků od naší kanceláře. Dal jsem si čtyři neperlivé vody, pokecal a pak jsem se zvednul, že jdu.

Vybavuju si, jak sjíždím na Můstku po eskalátorech do metra a říkám si: „Vidíš, jedeš domů. Neumíš pít, takže tam s nima už nesedíš a jedeš domů. A co jako? O co přijdeš?“

Když dneska jdeme s kamarády k Tygrovi nebo do jiného svatostánku, kde jsem kdysi exceloval, objednám si sodovku a vůbec mi to nevadí. Jsem s tím v pohodě já i kluci okolo mě, nikdo mi necpe, ať neblbnu a piju s nima. I kdyby nic jinýho, cítí ze mě přesvědčení, že ani nemají šanci zkusit mě lámat. Jestli pak od někoho přicházejí nechápavé dotazy, jsou to občas číšníci, jimž je divné, že v podniku, kde se chlastá, si někdo dává nealko.

„Vy jste tady autem?“
„Ne, já nepiju.“
„Proč nepijete?“
„Neumím to, jsem abstinent.“

Mnozí při takové informaci často zpozorní. Je to něco neobvyklého, co otevírá rozhovor. V hospodách rozhodně.

Nervózní jsem nikdy nebyl z toho, že bych ve společnosti přece jen po drinku sáhnul, ale spíš z toho, že střízlivost začíná být v tomhle prostředí mezi podnapilými lidmi od určité chvíle nekomfortní. Jak na mě začne přicházet únava, protože jsem se naučil chodit brzy spát, a ostatní začnou být hlučnější, vidím, že už tam stejně nic nevyřeším. Zabalím se a odjíždím domů.

Zároveň třeba své čtyřicátiny už jsem slavil jen na nealko proseccu, a i když ostatní dávali pivka, byla v pohodě zábava. Dá se to, není to nic nemožného, nedosažitelného. Neznamená to, že když člověk nepije, už nikdy se nedokáže s kámošema pobavit. Je to jen o vlastním rozhodnutí a vůli dodržovat řád, který se postupně stane zautomatizovaným návykem. Návykem, který vás začne bavit.

Jen to potvrzuje, co platí v jakémkoliv jiném oboru. Že úspěšný je ten, kdo je schopný dělat i věci, do nichž se mu zrovna nechce. Ten, kdo se na nepříjemné věci vyprdne, otálí, odsouvá je a zanedbává drobnosti, neuspěje, protože takové chování se řetězí a někde na něho potom jeho nedůslednost vybafne.

Právě ty malé, dílčí úspěchy, kdy překonáte něco, co vám je nepříjemné, ve vás budují sebedůvěru a postupně se spojí v jeden velký celek.

V případě večerních hospod je třeba nutné nesprávný návyk přehrát návykem jiným. V mém případě se jím stala sauna. Únavu a stres, co bych dřív řešil posezením u piva, dneska nahrazuju relaxem právě v sauně. A jistě, je to náročnější. Zatímco pivo je vždycky všude blízko a servíruje úlevu rychle, do sauny musíte dojet, mít v nějakém welnessu členství, strávíte tam nějaký čas… Pocit podobného refreshe dostanete například i ve sprše po hodinovém běhu. Jenže to obnáší právě ten hodinový běh a ten bolí.

Záleží jen na tom, co chce každý podstoupit a co je ochotný tomu věnovat.

Já se naučil vyčlenit si místo rychlých řešení čas pro sebe. Když musím ubrat nohu z plynu, dám si půlden, kdy se proběhnu, sednu do sauny a dopřeju si dobré jídlo. Pak jsem spokojenej.

Pro člověka, který se rozhodne nepít, je taky hodně důležitý pravidelný denní režim. Chodit ve stejný čas spát, ve stejný vstávat, dát si pořádnou snídani, ustlat si.

Jo, ustlat.

I tyhle drobnosti, které do života vnášejí soulad a harmonii, jsou důležité. Já se vyloženě našel v tom, že mi dnes vadí nepořádek, třeba i na kuchyňské lince. Raději hned naskládám nádobí do myčky, protože vím, že mi pak bude líp.

Z toho důvodu si rád večer lehám do ustlané postele. Můj rozevlátý život získal řád.

Teď je to přes tři roky, co jsem se ani jednou nenapil.

Až během té doby jsem poznal, jaký je to rozdíl, čistá mysl oproti té permanentní alkoholové mlze. To je něco tak diametrálně odlišného, že se to ani nedá srovnat. Co všechno najednou člověk vidí, co je schopný vnímat, co si uvědomit, kolik má síly, energie, jak je odpočatý… Kolik příležitostí se mu najednou objevuje, co ho napadá.

Jak kvalitnější život žije. Jak si váží sám sebe.

I předtím jsem nějak jel, ale ani zdaleka jsem nevyužíval maximum svého potenciálu. Furt to bylo do určité míry v pohodě, ale teď je to jiná game. Jsem naladěný na úplně jinou frekvenci. Každé ráno, kdy s hrnkem kafe v ruce koukám z okna, nebo večer, když už ležím v posteli, jsem za svoje rozhodnutí vděčný.

Co jsem definitivně vystřízlivěl, dostavila se u mě v první chvíli naštvanost. Neskutečná naštvanost na sebe sama za to, proč mi to sakra trvalo tak dlouho. Proč jsem to nechal zajít tak daleko.

Vždyť máš rodinu, máš dítě, tak kurva žij. Žij s nima. Vezmi svůj život do svých rukou a zkus ho žít nejlíp, jak umíš. Proč si ten svůj čas dobrovolně ubírat? Nejsme tu přece věčně. Nejdůležitější, co každý z nás v životě má, je přece právě čas. Máme ho tu na zemi jasně vymezený a je jen na nás, jak s ním naložíme. Proč bych měl já ten svůj prolejvat sračkama, které mi ho zkracují? Které mi ničí tělo a zatemňují myšlení? Proč bych měl ztrácet byť jen jediný den života tím, že se sbírám z toho, jak jsem se večer předtím vyndal?

Ano, zažívám teď míň srandy. Alkohol přináší spontánnost, naskakují vám vtipy, glosy. Ale… Když si vyberete mezi zdravím a stále se opakující srandou, zvolíte přece zdraví. Zvolíte život.

Je to celé jen o tom, že pokud člověk chce razantní změnu, musí v první řadě změnit sám sebe. Tečka. Jestli se ti nelíbí stav, v němž aktuálně seš, musíš v první řadě něco udělat sám se sebou. Svět okolo se nikdy nezmění. Až když se ty budeš chovat jinak, začne se měnit i všechno ostatní.

Společným jmenovatelem všech alkoholiků je lítostivost. Litují se, vidí problém všude jinde, přitom stačí vyřešit ten jediný: Sebe sama.

Když se věci podělají, soustřeď se na přítomnost, protože z ní vychází budoucnost. Zabředávat do minulosti nemá smysl. Tu už nezměníš. Z ní si můžeš vzít jen zkušenosti.

Zásadní v tomhle procesu je přiznat si, že vůbec mám nějaký problém. Jen sebrat odvahu o tom přemýšlet chvíli zabere. Samotnému mi tohle trvalo dlouho, bylo to téma, od něhož jsem i ve svých myšlenkách utíkal. Vždycky jsem ho odpálkoval s tím, že to je normální, protože pijou všichni, a já mám aspoň kliku, že vydržím víc.

Už jen přiznat si, že jsi v prdeli a nepomůže ti z ní nikdo jiný než ty sám, vyžaduje kuráž. Potom je třeba hledat řešení a držet se nastoupené cesty.

Počátkem je vůbec být otevřený odlišným myšlenkám. Ty můžou přijít odkudkoliv. I z knížek, časopisů, z filmu, z textu písničky. Jde o to, nechat v sobě nějakou myšlenku zarezonovat, aby tě mohla vést. Usebrat se, abys mohl vést vnitřní rozhovor sám se sebou, do hloubky. A k tomu, abys byl sám u sebe, nemůžeš mít opici. Potřebuješ bejt střízlivej.

Ohromně důležitou roli hrají i informace. Co to je alkohol? Co v těle dělá? Proč škodí? Jak se ho nejlíp zbavit? Když už se do něčeho pustím, musím vědět proč a jak na to.

Člověk by taky měl o svém rozhodnutí mluvit, protože i tím si ujasní svoji motivaci. Zda je skutečná, vycházející zevnitř, ne jenom povrchní.

Nás lidi odlišuje od zbytku přírody schopnost rozhodovat se. Vybrat si, jak naložíme se svým potenciálem. Zatímco strom jednoduše roste, dokud nevyroste do své maximální výšky, my se můžeme rozhodnout, kam a jak svůj život nasměrujeme. Do určitého bodu nás může dovést souhra okolností, ale je na nás, jaké rozhodnutí potom učiníme.

I mě zpráva od sousedovy ženy postrčila do určité situace, ale následné rozhodnutí a udržení vybraného směru už bylo plně mojí zodpovědností.

Vybral jsem si cíl a k tomu směřoval.

Pokud člověk cíl nemá, může být sebelepší, ale životem se jenom toulá. Je jako loď na moři bez kursu. Pohrávají si s ní vlny a vítr, ona možná někam dopluje, ale možná taky ne.

Mým cílem se stal plnohodnotný život. Život, v němž budu skutečným přínosem pro své okolí. Pro rodinu, pro kolegy a klienty v práci.

U lidí se závislostí je to o tom, aby našli právě tenhle cíl. Aby ve fázi, kdy už přeletěli horizont, ulítlo jim to, řítěj se dolů a nemají se k čemu upnout, našli důvod, proč bojovat.

Čím silnější cíl, na který je vidět, si dáš, tím snáz se potom vypořádáš se slabšíma chvilkama. Pomůže ti protáhnout se skrz pochybnosti. Vidět na konci sám sebe jako lepšího člověka – to tě provede okamžiky, kde to bolí.

Pro mě byla tahle bolest tím samým, co jsem cítil třeba při těžkém tréninku. Nepříjemný, ale jen dočasný stav, který jednou skončí. I když tu bolest zrovna intenzivně vnímáš a přijde ti, že to nebere konce, jednou to přestane. K tomu jsem se upnul.

Proto tohle celé vyprávím. Protože jsem to celé sám absolvoal.

Věřím, že můj příběh může rezonovat ve spoustě lidí. Jestli někomu pomůže vyřešit jeho problém nebo se jím aspoň začne zabývat, neodhadnu. Ale za sebe tvrdím, že cesta ven vede jen přes razantní změnu. Já se pro ni rozhodnul a stejně jako kdysi s NHL nebo později s podnikáním jsem se k ní upnul. S vidinou cíle jsem dodržoval disciplínu, což mi pomohlo překonat chvíle velkého nepohodlí. Chvíle, kdy vystoupíš ze svého komfortu a pekelně to bolí.

Jsem člověk, který si v hokeji rychle splnil dětský sen, ale pak už to z nejrůznějších důvodů za moc nestálo. Dneska ale mám perfektní zaměstnání, pomáhám lidem k bydlení, po jakém touží, a přispívám tomu, že se jim zlepšuje spánek. A když se podívám na svůj osobní život, kým jsem byl a kým jsem dneska, kde se nacházím… Ze slabocha ovládaného démony jsem se stal důvěryhodnou osobou, jíž lidi svěřují nemovitosti a investice ve stovkách milionů korun.

Poznal jsem, že ty zatemněné etapy, jimiž jsem si prošel, mě v konečném důsledku posílily. A že jedině razantní změnou se z trosky staneš zase člověkem, který je rád sám sebou, dělá spoustu nejrůznějších věcí a není omezovaný vlastní slabostí.

Já to zvládnul. Ty můžeš taky.

Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází