Zlato, nebo nic

Pavel Patera

Zlato, nebo nic

Nechápal jsem, co to má znamenat. V chumlu jsme objížděli hřiště na začátku tréninku a já se rozcvičoval stejně jako ostatní. Přesto na mě tehdejší asistent Ivana Hlinky křičel, že takhle se to nedělá.

Za chvíli znova. Připadalo mi, že to snad dělá schválně. Že takhle se tu vítají nováčci.

„Já jsem tak rád, že jsi tady! Doteď řvali na mě,“ přitočil se ke mně Pavel Geffert.

Mariánské Lázně, duben 1994. Moje první zkušenost s nároďákem. Neslavná. Po týdnu jsem zašel za doktorem a vymyslel jsem si, že mám něco s ramenem. Dostal jsem na ruku šátek a jel jsem domů. Řekl jsem si, že tohle nemám zapotřebí a nemá cenu zůstávat někde, kde mě to nebaví. Je to moje špatná vlastnost, vím to. Vždycky mi chvíli trvá, než si zvyknu na nové prostředí.

Reprezentace pro mě tehdy ve dvaadvaceti byla něčím úplně novým. Nějaké šestnáctky a sedmnáctky mě úplně míjely, protože jsem tehdy ještě byl hrozné tintítko. Vážil jsem bez přehánění snad čtyřicet kilo, i v mládežnických kategoriích byli na mezinárodní hokej potřeba lepší bruslaři a silovější typy.

Nikdy by mě ani samotného nenapadlo, že zrovna já bych měl směřovat do národního týmu, protože jsem procházel v Kladně všechny kategorie a nikdy mě neposunuli dopředu. A mě to ani netrápilo, nepřemýšlel jsem dokonce, že bych se hokejem vůbec mohl někdy živit. Jen jsem se jím bavil, co to šlo. Od malička u nás většinou platilo, že první lajna byla ta s Jardou Jágrem, na ní se všechno soustředilo, a my s Otou Vejvodou a Tomášem Mikoláškem chodili na led jako druzí. Své góly jsme taky uměli dát, to jo, ale byli jsme celou dobu trochu v pozadí.

Vždycky jsme platili spíš za ty hračičky. Říkali nám kouťáci, protože jsme to hráli po koutech a odsud pak vyjížděli před bránu.

Moje drobná postava mi ale nakonec pomohla stát se hráčem, jaký ze mě vyrostl. Nikdy jsem to neboural, nehrál na sebe. Spoustě klukům se v dětství díky jejich síle dařilo vzít puk a projet celé hřiště, ale to je zrádné. Oni nepotřebovali u hokeje přemýšlet. Já tím, jak jsem byl hubený a malý, jsem potřeboval myslet dopředu, dát si bacha, co udělám, abych někde nedostal meltu. Nikdy jsem proto ani nijak moc nekličkoval, spíš jsem uměl včas přihrát na někoho volného, rychle jsem dokázal hru přečíst. To mi pomáhalo i směrem do obrany, dokázal jsem často puk vyšťournout, sebrat soupeři a hned ho zase poslat dál.

Až v juniorce jsem se začal výrazně prosazovat, byl jsem hodně vysoko v produktivitě soutěže a uvědomil si, že bych to asi teda mohl i jednou hrát. Navíc když moji vrstevníci postupně chodili do áčka a já viděl, že i ti, kteří jsou na mé úrovni, nebo dokonce horší, se tam dokážou uchytit. Tak proč ne já?

Hned moje první sezona 1991-92 mi to potvrdila. Nastřílel jsem v ní dvacet gólů, z toho osm v play off, kde jsme ve čtvrtfinále potrápili pozdější mistry z Trenčína.

Tak ono to asi vážně půjde…

S Otou a Tomášem jsme spolu vydrželi až do chlapů. Až co se Tomáš zranil, přiřadili k nám Martina Procházku, který měl naopak od mládí pověst velkého talentu. Okamžitě jsme si společně sedli. Když převzal nároďák Luděk Bukač, povolal nás rovnou všechny společně a ještě spolu s námi i naše kladenské beky Frantu Kaberleho a Drahoše Kadlece.

Tehdy už jsem se v reprezentaci cítil úplně jinak. Vnímal jsem trenérovu důvěru, nepřipadal jsem si jen jako záplata na místo, které se po někom uvolnilo. Pan Bukač začal stavět úplně nový tým na nás mladších a během krátké doby stihl vybudovat jádro, které to potom společně dlouhé roky táhlo a pomohlo ke všem úspěchům své doby.

Nejdůležitější bylo, že se sešla generace kluků, kteří neuměli prohrávat.

My centři, tedy já, Robert Reichel a Jirka Dopita, jsme toho byli jasným příkladem. Všichni jsme porážky přímo nesnášeli. Naše vítězná mentalita se projevovala neustále. Každému z nás vadilo, že se prohrálo při tréninku proti druhé pětce, vadilo nám, když nám bek při dva na jednoho chytil přihrávku, když jsme nedali gól, když jsme neobešli toho druhého při jedna na jedna.

Stačí, aby takové zaujetí mělo víc kluků v týmu, a nakazí tím i ostatní. Ti se postupně přidávají a vzájemná soutěživost dokáže posunout tým na vyšší úroveň. My se mezi sebou byli schopní i pohádat, jakmile nám to nešlo, ale všechno v takovém duchu, že se nikdo neurazil. Věděli jsme totiž, že nám všem jde o jediné. Aby se vyhrávalo.

Hned na naše první mistrovství v pětadevadesátém jsme jeli s tím, že druhé místo pro nás bude zklamáním. Už během sezony při Euro Hockey Tour nám to totiž šlapalo a postupně jsme získávali pocit, že se nikoho nemusíme bát. Že jsme nejlepší. Když nás někdo přehrával, nechtěli jsme si to nechat líbit, to bylo pro naše vnímání neakceptovatelné. Jakýkoliv nevyvedený zápas nás pro ten další ještě víc nahecoval a chtěli jsme to soupeři zase nandat.

I proto jsme byli tak úspěšní.

Když jsme v sedmadevadesátém a osmadevadesátém udělali na mistrovství dvakrát bronz, pamatuju, že jsem pokaždé domů přijel jako spráskanej pes s pocitem, že tohle se nikdy nesmí opakovat. Jasně, že každá medaile se počítá, ale na to má člověk dost času po kariéře, aby si to zbilancoval. Tehdy mi bylo v podstatě jedno, jestli skončíme třetí nebo šestí. Jak z toho nebylo zlato, stálo to v mých očích za nic. Proto mě vždycky štvalo, jak se psalo, že čtvrtfinále je nejdůležitější zápas mistrovství světa, kdy se láme, jestli bude turnaj úspěšný, nebo neúspěšný.

Co to má být? A co semifinále? A finále? Já chci zvládnout úspěšně ještě tři zápasy, ne jeden. Nehodlal jsem nikdy odjíždět s tím, že jsem přelezl čtvrtfinále a tím jsem si něco splnil. Já to chtěl vyhrát celé. Když prohrajeme semifinále nebo finále, stejně to pak už nikoho nezajímá. Možná tak týden se bude psát, že to bylo slušné, ale pro nás to nemělo žádnou cenu.

Tohle mám prostě v sobě. I když v civilu působím jako tichý, skromný typ, sport ze mě dělá úplně jiného člověka. Začalo to už na plácku u nás v Unhošti, kde jsem vyrůstal a kde měl Ota Vejvoda chatu. Jako děti jsme byli schopní hrát cokoliv do tmy, protože ani jeden z nás nehodlal ustoupit a prohrát. Už tehdy jsem si budoval nastavení, které mě neopustilo doteď.

Moji spoluhráči by mohli vyprávět, jak jsem občas vyváděl, když jsme nehráli podle mých představ.

A nejen oni, třeba chudáci maséři, když v Kladně vyskládali na stůl do kabiny ovoce a já jim to o přestávce zlostí rozkopal. Člověk musí poznat, kdy se tým snaží, a prostě to nejde, a kdy to někdo fláká, ale občas prostě bylo potřeba udělat vichr. S odstupem času si říkám, že na mě kluci museli koukat jako na blázna. Ne vždycky moje výstupy pomohly, ale já nesnesl pocit, že nade mnou má někdo navrch a já se mu jen tak odevzdám.

Proto jsem i při hře tolik mluvil. Pořád.

S Otou a Prochym jsme rozebírali každý zápas, řešili jsme každé střídání, sotva jsme slezli z ledu. V současném hokeji je to třeba ještě čím dál víc, protože se zrychluje a rozhodují už naprosté drobnosti, a už za nás nám to dávalo velkou výhodu. Neustále jsme vymýšleli, co příště udělat líp, jak si najet, kam přihrát. Před každým vhazováním jsme si připomněli, kam ho budu hrát, co dělat, když ho prohraju, co když vyhraju, jaké máme signály. A nejvíc jsme diskutovali o přesilovkách.

Když k nám na Kladno přišel na závěr kariéry Radek Bělohlav, tak v lajně s ním, Prochym, Jardou Kallou a Martinem Ševcem na modré čáře jsme to hráli v podstatě dokonale. Vytvořili jsme ligový rekord v počtu přesilovkových gólů za sezonu, bylo skoro nemožné nás ubránit. Všech pět hráčů na ledě bylo od toho, aby zakončili. Ne, že jsme měli jednoho, dva střelce, jak bývá běžné, nás tam bylo pět a dokázali jsme si nádherně vyhovět. Trenér pan Müller nám nechal volnost a my ji využili.

Tam jsem si vrchovatě užil to, co mě na hokeji celou kariéru bavilo nejvíc. Nahrát někomu do prázdné.

Rád jsem vždycky hrával zpoza brány, míchal a čekal, až si spoluhráč najede, abych mu to pak v pravý čas dal. Nejčastěji Prochymu. Co my spolu takhle dali gólů včetně těch v nároďáku… Jak Prochy viděl, že jsem na puku, měl za úkol odpoutat se od beka a já mu to v tu chvíli poslal. On to pak už uměl trefovat, na to byl šikovnej. Jak dostal vteřinku, většinou puk visel v šibenici.

Jako ve Vídni v šestadevadesátém.

Určitě znáte ten slavný gól, kterým jsme v poslední půlminutě finále srazili Kanadu. Prochy radostí zahazuje hokejku, rukavice, naskáče na něj celý tým…

Mně přitom ten okamžik připomíná daleko víc pocitů. Nám se totiž ten zápas jako takový vůbec nepovedl, dostali jsme jako lajna oba góly. Přesto nám pan Bukač pořád věřil a poslal nás na led i na tohle poslední střídání. Kanaďani nám vyhodili puk až do našeho pásma, a když se hra zase otočila a my zakládali útok, chtěl jsem už jít střídat, jako to udělal Ota. Ale najednou mi problesklo, že ještě je nějaká možnost. Rozmyslel jsem si to. Prochy mi pak poslal nahrávku do strany a já naznačil střelu přes beka. V takových situacích jsem přitom střílel hodně málo. Dneska už to nejde, obránci málo ustupují a je třeba to hrnout na bránu, ale tehdejší hokej dovoloval to, co jsem se snažil vždycky dělat. Když nás soupeř pustil za modrou čáru, zpomalil jsem hru a počkal si na druhou vlnu. Natáhl jsem na sebe dva hráče a shodil to na kluky.

I tentokrát Prochy odskočil svému strážci a já mu puk přihrál. Trefil to neomylně.

Nikdy jsem nebyl ten, kdo by chvátal do posilovny, když nemusel. Nedával jsem si navíc vědomě.

O to víc jsem si přidával nevědomky.

Celé mládí, sotva jsme slezli z ledu nebo měli po škole, už jsme zase brali do ruky hokejku a šli hrát aspoň hokejbal. Nebo fotbal, cokoliv. Když se nás sešlo šest, hráli jsme tři na tři, když deset, tak pět na pět, ale pořád jsme byli na hřišti. Nejhorší pro mě bylo, když jsem měl zákaz jít ven. Z neustálého lítání venku jsem pak získal přirozenou fyzičku. Mohl jsem během kariéry hrát i tři zápasy po sobě a stejně bych neměl dost.

Zároveň je třeba říct, že doba byla jiná. V některých zápasech jsme nemuseli jít úplně na krev a nesebraly nám tolik sil, protože jsme o sobě se spoluhráči věděli. Hráli jsme to hlavou. Teď v roli trenéra bych to asi neměl přiznávat, protože chci po klucích, aby pokaždé makali nadoraz, ale my sázeli víc na chytrost než na to, abychom někoho naháněli. Chtěli jsme vždycky předvádět aktivní hokej, to jo. Ne, že bychom seděli na zadku a čekali, ale zároveň jsme věděli, že je blbost chodit napadat někam, kde má soupeř jasný náskok. Tím, že jsme dobře četli hru, jsme nemuseli lítat jako blázni, to stačilo, aby udělal jeden z nás, a my zbylí jsme se už posunuli tam, kam jsme tušili, že puk bude směřovat. Než být všude a nikde, raději jsme byli na těch správných místech.

Zase to symbolizuje jedna situace, která vedla ke zlatému gólu. V Hannoveru 2001 v prodloužení proti Finům jsem takhle jednomu z nich vypíchnul puk ve středním pásmu.

I když jsem hned šlapal dopředu, absolutně mě v tu chvíli nenapadlo, že by z toho mohla být nějaká šance. Jen jsem se rozhlídnul a viděl rozjetého Davida Moravce.

A ona z toho byla nejen šance, ale i zlatý hattrick.

Ony vůbec všechny tyhle situace, na které se dneska vzpomíná, nebyly původně ničím výjimečné. Šlo o běžné věci, jakých člověk za kariéru na ledě udělal tisíce, jen moment, v jakém zrovna vyšly, z nich vytvořil něco, co zůstalo v paměti fanoušků.

Typický příklad: Bule proti Rusům v Naganu. Naprosto běžný prvek ve hře, nikdo nemohl tušit, že zrovna po něm padne gól. Byla to spíš klika, nic jiného.

Tentokrát jsme si ani s klukama nic neříkali. Popravdě, ani si nepamatuju, jak se všechno seběhlo, vybavuju si jen dojem, že vhazování v útočném pásmu je tak trochu za odměnu, protože se pořád hrálo 0:0 a bylo jasné, že to bude o jedné brance. V obranném pásmu to proto vždycky trochu smrdělo, tam člověk nesměl buly prohrát za žádnou cenu, kdežto v útočném do něho mohl jít uvolněnější. Věděl, že může jenom získat.

Puk jsem tehdy nevyhrál čistě, musel pro něj vystartovat Prochy a přiťuknul ho Ježkovi Svobodovi. Pak už jsem jen viděl, jak ten řve radostí. Do té chvíle šlo o naprosto rutinní situaci.

Mimochodem, asi tomu nebudete věřit, ale naganské zápasy jsem viděl až nedávno, když je dávali v televizi při výročí dvaceti let a já byl zrovna s kamarády na pivě. Do té doby jsem jen sem tam zahlédnul nějaký klip, nenapadlo by mě pouštět si to jen tak. Jsem typ, který se neopájí minulostí, koukám se jen dopředu. Uvědomuju si, jak je zajímavé, že jsme s Prochym byli u spousty klíčových okamžiků zlaté éry našeho hokeje, ale já vlastně ani nevím, jak to brát. Prostě se to tak seběhlo.

Když už mám vzpomínat, tak se mi z těch všech mistrovství vybavují spíš zážitky mimo led.

Jak jsme si třeba zavedli rituál, že před zápasem musíme na večeři a dvě tři pivka. Udělali jsme to jako parta deseti jedenácti hráčů hned zkraje naší reprezentační kariéry před jedním zápasem, co se pak povedl, takže jsme se to propříště snažili neměnit.

Jídlo ani počet piv.

Někdo měl třeba i velký hlad, ale když se zrovna vyhrávalo na sushi, muselo se na sushi. Vždycky jsme si dávali to samé. Tohle nás drželo, právě tyhle drobnosti dělaly partu. Na naše výlety jsme pak vymýšleli různé narážky, pořád se bylo o čem bavit.

Uměli jsme si zkrátka udělat potřebnou pohodu a bylo super, že jsme v naší éře měli trenéry, kteří to dokázali pochopit. Pamatuju, jak před startem našeho prvního šampionátu v pětadevadesátém k nám měl pan Bukač proslov. Bylo mu jasné, že je nás tam hodně mladých, asi bylo vidět, že jsme trochu nervóznější, tak nás nabádal, abychom z toho nedělali vědu. Kdo je zvyklý si dát před zápasem pivo, ať si ho klidně dá. A kdo je zvyklý na dvě, ať si je dá taky. Hlavně ať neblbneme a nesnažíme se o něco výjimečného, co nám není vlastní. Ať se prostě připravíme, jak umíme, a jdeme pak na led předvést, co dokážeme.

Tohohle jsme se drželi i za pana Hlinky a pana Augusty. Nebylo to o tom, že bychom se každý večer museli někde sestřelit. Spíš jsme tak sedli, pokecali a pak se ještě stavili na jedno pivo na pokoj k masérům. Bez toho se neobešel ani jeden den na mistrovstvích. Neumím si představit, že bych si po zápase zalezl na pokoj a koukal na televizi.

Jo, taky jsme to občas přepískli. Nebudu z nás dělat svatoušky, občas jsme úplně nemohli sloužit za vzor pro mládež, jenže i tohle dělá partu. Tak vznikají historky, kterým se i o spoustu let později smějete a které z vás dělají ještě větší kamarády. A protože jsme byli v průšvihu často namočení společně, museli jsme se z toho i společně vylízat.

Takové dva dny volna mezi zápasy, ty uměly být zrádné… To pak ranní tréninky hodně bolely. Vybavuju si taky jedno týmové focení. Věděli jsme, že tím pádem nás nečeká tak náročný trénink, tak jsme večer předtím zbytečně nebrzdili zábavu.

Pro některé z nás pak byla klika, že na fotce mohli sedět.

Nebo Švýcarsko v osmadevadesátém. Ty bláho, to jsem se proklínal, tam už to bylo za hranou.

Ve čtvrtfinálové skupině jsme hráli odpolední zápas se Švýcary a stejně jako předtím Slováky jsme je porazili. Vypadalo to, že už máme postup jistý a s tím vědomím jsme to taky šli náležitě oslavit. Vyrazila nás většina, ale my s Jirkou Dopitou jsme za to vzali nejvíc, trochu jsme ten večer protáhli. Mezi tím se ale tabulka vyvrbila tak, že jsme druhý den potřebovali uhrát s Rusákama aspoň bod, abychom měli jistotu semifinále a nemuseli se spoléhat na další výsledky.

Mně vám bylo tak zle… S Dopim jsme se na sebe při zápase každou chvíli dívali a kroutili hlavami.

Dlouho se hrálo 0:0, pak druhá třetina, já jedu do rohu a silou vůle chci jenom puk hodit před bránu. Gól! Brankář nebo možná bek si to srazili za sebe. Přijedu na střídačku a tam Dopimu svítí oči a řve: „Ty jsi dobrej! Kam jdem večer? Kam jdem večer?“

Třetí třetina, podobná situace a Dopi to samé. Gól z rohu, 2:0. Sotva sednul na střídačku, přisunul jsem se k němu a on na mě jen: „Ty vole, mně takhle dělá hercna…“

Skončilo to 2:2, postupovali jsme z prvního místa a je neuvěřitelné, že zrovna my dva tomu takhle pomohli. Tehdy jsem si nadával, bylo mi mizerně, ale je fakt, že když se s Dopim někde potkáme, nebavíme se o gólech, co jsme kde dali. Vyprávíme si o tomhle.

Úplně nejlepší v tomhle ohledu byly oslavy všech těch titulů. Ty se nám ani nechtěly ukončovat, byli jsme schopní strávit po příletu v Praze týden v kuse. Naštěstí tehdy ještě neexistovaly telefony s kamerami, protože se nedá říct, že bychom jen někde spořádaně seděli u stolu. Moraváci s námi den dva vydrželi, pak vyrazili domů, ale Kladno, Sparta, Budějovice, tahle naše grupa, ta nezastavovala. Každý den byl sraz na Staromáku na zahrádce, scházeli jsme se tam, kdo jak se vyspal, a pak jsme naplánovali, kam tentokrát vyrazíme. Nejraději jsme měli klub Meloun na Uhelném trhu, kde jely jen československé pecky.

Na parket jsme tam vytáhli i pohár pro mistry světa.

Po šampionátu v pětadevadesátém o mě hodně stálo Brynäs. Na Kladně jsem měl už tehdy slušný plat, ale Švédové nabízeli neskutečné peníze.

Já ale nešel.

Nikam se mi nechtělo, bylo mi dobře doma, ve známém prostředí mezi svýma. Neuměl jsem si představit, že bych se po tréninku neviděl s kamarádama v Unhošti, neskočil s nimi na pivo a nezahrál si fotbálek.

Díky Vídni se ale najednou začaly scházet ještě lepší nabídky.

Po semifinále s Amerikou si nás na hotelu zavolal všechny tři, mě Otu a Prochyho, manažer z AIK Stockholm. Že prý se byl podívat na někoho jiného, ale my jsme ho tak okouzlili, že jestli chceme, okamžitě nás bere. Všechny tři.

To už byla jiná.

Sice jsem byl pořád tele a odcházel jsem s myšlenkami typu: „Ježišmarjá, co já budu v nějakým Štokholmu pohledávat,“ ale přece jen s klukama po boku se to dalo zvládnout líp. Navíc, když byl volný den, byli jsme schopní aspoň na pár hodin letět na otočku domů.

Měli jsme se tam nakonec krásně, zamilovali si nás a my jim dělali radost. AIK je něco jako naše Sparta, fanoušci nám všude vytvářeli domácí prostředí. Ne nadarmo se jim říká černá armáda. Když tamní kotel rozjel skandování mého jména, to byla nádhera. Jednou, už po letech, jsme do Stockholmu přijeli s nároďákem a AIK zrovna hrálo ligu. Zašli jsme se s klukama podívat a jak mě zabrala kamera, lidi mě poznali a zase spustili ten pokřik. Ve švédštině znamená něco jako „Zpívej - Patera, zpívej – Patera.“

Byli se mnou Jarda Hlinka s Tomášem Vlasákem a jak se spolu někde sejdeme na pivě, dodnes mi to vždycky zpívají.

Před naším příchodem AIK šest let nehrálo play off, pohybovalo se na hraně mezi druhou a nejvyšší soutěží a najednou jsme hned došli až do semifinále. V prvním kole jsme navíc v derby vyřadili rivala Djurgarden. Zažil jsem tam dva nádherné roky, klub mi přirost k srdci, jenže zrovna začala éra Vsetína a ten mě zlákal zpátky do extraligy.

Potom následovala moje zkušenost s NHL.

Draftoval mě Dallas až v mých šestadvaceti, v létě po Naganu. Podepsali se mnou smlouvu rok nato, zrovna byli po vítězství ve Stanley Cupu. Hodně jsem si volal s Edou Turkem, který tam do té doby chytal, a ten jak slyšel, jak se ke mně chovají, žasnul. Já po příletu dostal přiděleného manažera, který se mnou všechno vyřizoval, měl jsem si hned vybrat i barák, na což mi Eda tvrdil, že to je jasný, že tím pádem se mnou počítají.

A fakt že jo. Začal jsem sezonu ve druhém útoku s Nieuwndykem a Langenbrunnerem, hrál jsem všechny přesilovky i oslabení. První lajna hrála ve složení Hull, Modano, Lehtinen, vzadu Sergej Zubov, všechno kluci, co uměli krásný technický hokej.

Jenže… My z úvodních dvanácti zápasů vyhráli jen šest, což nebyl start, jaký si úřadující šampioni představovali. Po porážce s Tampou tak vedení rozhodlo, že všech pět hráčů, co jsme v létě přišli, musí na farmu. Stihnul jsem nasbírat jen pět bodů, ale v rámci týmu jsem si nestál nijak hrozně. My všechno hráli těsně, samé výsledky 2:1, 2:0, 0:2. Neměl jsem pocit, že bych si zasloužil být tím, kdo to odnese. Navíc po Naganu a mistrovstvích světa jsem i jednoduše měl nos nahoru.

Řekl jsem, že nikam nejdu.

„Jak, nikam nejdeš?“
„No… Na farmu nejdu. Jedu zpátky do Evropy.“

Volal Sláva Lener, tehdy dělal asistenta na Floridě, a radil mi, ať vydržím. Že si mě Panthers vytrejdujou. Ovšem do toho telefon ze Vsetína… „Kolik tam máš?“
Tolik a tolik.
„Tak přijeď, my ti to dáme taky.“

Zrovna se za mnou přiletěli podívat naši a já všechno vylíčil tátovi, který mi pak povídá: „To víš, že jo, vyser se na ně tady.“

Našim jsem vděčný za všechno. Jak mě vychovali a co v mém dětství hokeji obětovali, ale tady tomu holt táta nasadil korunu.

Sbalil jsem se a letěl.

Dnes vím, že jsem udělal velkou chybu. Měl jsem to skousnout. Jako Franta Kaberle, který odcházel do Ameriky stejně se mnou. V Los Angeles ho poslali až na druhou farmu, ale on se s tím popasoval a nakonec hrál NHL spoustu let a získal Stanley Cup. Z toho, jak jsem si to podělal, neviním nikoho jiného než sebe. Spousta lidí mi vysvětlovala, jak se zachovat, ale mně to tehdy vysvětlit nešlo. Bral jsem to tak, že hurá, můžu zpátky domů. Tady mě nic nedrží, peníze si vydělám stejný a budu mezi kamarádama.

Projevilo se, že NHL pro mě nikdy nebyla tím, k čemu jsem se upínal. Netočil se kolem ní můj svět. To až s odstupem mě všechno začalo mrzet.

Dostal jsem přitom ještě jednu šanci v Minnesotě o rok později. Původně jsem podepsal s Vítkovicemi, kam jsme měli jít společně s Prochym, ale ozvali se Wild, nováček ligy, co tvořil nový tým. Tak jsem to ještě zkusil.

Tam to bylo od začátku o něčem úplně jiném. Na kempu jsem hrál špatně, takže mě na farmu poslali po právu. Protože jsme čekali syna, nechtěl jsem zase někam cestovat, žena byla už v sedmém měsíci. Vždycky mi vycházela vstříc, podřizovala se mému hokeji a šla se mnou kamkoliv po světě, tak jsem ji tentokrát nechtěl vystavovat zbytečným komplikacím. Zůstali jsme. V Clevelandu se z toho přitom vyklubala povedená sezona. Báječně jsme si sedli s Kai Nurminenem, skamarádily se i manželky. Hráli jsme spolu v lajně ještě se Slovákem Peterem Bartošem, dalším výborným klukem. Hokej jsem si užíval a v lednu mě povolali do prvního týmu, kde jsem zůstal až do konce sezony. Postupně jsem dostával ice time jako jeden z nejvytěžovanějších útočníků mužstva, podepsal jsem novou smlouvu a říkal si, že jsem se konečně v NHL chytil.

Jenže se stala taková věc…

Odlétal jsem na kemp a můj agent, nebožtík Míra Henyš, mi říkal, ať se s vízy do Kanady nezdržuju v Česku, kde to strašně trvá. Že v Americe mi je udělají během hodiny.

Tak jo. Přiletěl jsem tam desátého září. 2001.

Všichni vědí, co se stalo jedenáctého. Dvojčata.

„Pavle, tam nikdo nepracuje, všichni jsou zděšený,“ omlouval se mi Míra do telefonu. Než jsem si víza zvládl vyřídit, Wild odcestovali na první tři přáteláky do Kanady. Vrátili se zpátky s tím, že jdu na farmu.

A já zase, že nejdu.

Ukončil jsem to tam a vrátil se do Kladna, odtud jsem pak přestoupil do Omsku. Nikdy jsem neřekl, že NHL balím, ale přece jen už mi bylo třicet, nic světoborného jsem tam nepředvedl a dvakrát jsem jim odsud utekl. Kdo by si takového hráče bral? Nedivím se, že už mě nechtěli.

Nemyslím, že bych na to herně nestačil. Z těch zápasů, co jsem tam odehrál, jsem ten dojem neměl. Obecně jsem přesvědčený, že chytří hráči se uchytí v jakémkoliv stylu v jakékoliv době. Jenže hrát NHL, to není jen čistě o hokejových dovednostech, člověk musí i něco vydržet a chápat tamní zákonitosti a já na to v tomhle ohledu jednoduše neměl.

Chyba byla ve mně. Neuměl jsem se tamnímu prostředí přizpůsobit.

V Rusku už to bylo o něčem jiném. I díky americké zkušenosti jsem zpočátku kousnul trochu toho nepohodlí a odměnou mi bylo, že se nám dařilo, získali jsme titul a já si Omsk zamiloval. Ale NHL jsem prostě propásnul.

Zase na druhou stranu, všechno zlé je k něčemu dobré. Vydržet tam, třeba by mě minuly další tituly mistrů světa. A ty za to taky stály.

Říká se tomu zlatá generace. Pro nás to znamenalo, že na nároďák jezdilo pár let po sobě stejné jádro mužstva, všichni trenéři nás nechávali pospolu. Stabilní kostra se vždycky doplnila o dva tři kluky z extraligy, kteří zrovna vylítli, a do toho dorazilo pár hráčů z NHL, kteří nepostoupili do play off, a kteří nám vždycky ohromně pomohli. Robert Reichel, Martin Ručinský, Franta Kaberle, David Výborný a další. Brali jsme, že k nám nedílně patří, a oni to tak cítili.

Nikdy bychom ale neudělali úspěchy, kdyby se všichni nepodřídili týmu. Mluví o tom kdekdo, ovšem ne každý to dokáže tak, jako jsme to tehdy uměli my.

Vypadalo to asi tak, že jsme jeden druhého respektovali. Jde o vnímání, které nejde postřehnout nějakou statistikou nebo pohledem zvenčí, to každý v týmu rozpozná při každém střídání, na každém tréninku, při každém cvičení. Sami mezi sebou jsme nejlíp viděli, kdo jaký je. Jako já věděl, co umí Dopi s Vejbou a Albym, jak skvělí hokejisti a vítězné typy to jsou, tak oni si za všechny ty roky postupně dělali obrázek o mně.

Nakonec jsme beze slov měli jasno, že všem nám jde o jediné. Abychom se vraceli domů jako vítězové.

Dokázali jsme i vzájemně vypozorovat, komu se zrovna víc daří a podle toho jsme dokázali uzpůsobit svoji roli. Jasně, každý jsme chtěli být co nejvíc na ledě, byli jsme zvyklí být lídry svých týmů, jenže v nároďáku jsme zároveň uměli uznat, kdo je zrovna ve větší formě. Je nesmysl, aby to jedné lajně šlapalo deset let po sobě pořád stejně. Díky tomu, že jsme vždycky mívali čtyři vyrovnané pětky, se až na turnaji ukázalo, která ten rok bude mít fazonu. Trenéři pak měli dost dobrý čuch na to, aby právě na ni vsadili a postavili podle toho třeba přesilovky.

Když to šlo jeden rok lajně Roberta Reichla nebo Jirky Dopity, my s Prochym jsme to brali a chodili jsme to na led odbránit, jindy to bylo naopak. Ukázkově třeba v Petrohradu 2000, kde Dopi s Davidem Výborným a Honzou Tomajkem hráli neskutečně a dali většinu gólů. Mistrovství stálo vyloženě na nich, to oni nám ho vyhráli. A my jim to zase vrátili jiné roky, kdy se i stalo, že Dopi přišel a říká: „Kluci, je to na vás, my to tam nějak uplácáme, abysme nedostali góla.“

Nikdo taky nedělal kraviny. Když mu to nešlo, nesnažil se o zbytečně riskantní věci, aby on byl za každou cenu hrdina, který rozhodne. Neměli jsme potřebu dokazovat, že zrovna ten nebo ten bude tím, kdo to zlomí. Ne. Přizpůsobili jsme se a dokázali jsme se podle potřeby upozadit. Každý dokázal uznat, že se mu puk zrovna neodráží jeho směrem, nemá den, ale natolik jsme jeden druhému věřili, že jsme věděli, že to na sebe vezmou jiní.

Protože na té placce, co na konci dostanete na krk, není napsané, kdo byl zrovna víc vidět. Ta je buď zlatá, nebo znamená, že jste nebyli ten nejlepší tým.

Ve výsledku je úplně jedno, kdo to táhnul. Člověk je samozřejmě rád, když to nejvíc jde právě jemu, ale když si na krk pověsí zlato a uvědomí si, že někde ubránil důležité oslabení, má stejně dobrý pocit. A ví, že příště to zase třeba vyjde na něj a on dá vítězný gól.

I v tom se skrývá význam lídrů.

Lídr totiž nemusí být vždycky nutně ten zrovna nejlepší. Lídr musí umět ustoupit, když vidí, že se někomu daří víc.

Být lídr neznamená mít vždycky nejvíc bodů. Lídrem jsi, i když ti to nejde. Když dobře vyhodíš puk ze třetiny, padneš do střely, neuděláš zbytečnou kličku navíc, když celá střídačka vidí, že makáš, abys ostatním pomohl. Lídři ani nutně nebývají ti nejproduktivnější. Lídři jsou ti, co by na ledě radši sežrali puk, než aby prohráli a všichni je za to uznávají.

Jako lídr taky musíš mluvit, ať už se ti daří nebo ne, protože se to od tebe očekává. Tým od tebe čeká, že mu pomůžeš, a nemusí to zrovna být jen klíčovými góly. Je potřeba ostatní nabudit, nebo si podle situace někoho vzít stranou a v klidu si s ním promluvit, jindy udělat srandu. Není to ani o tom, pořád vyřvávat a hecovat, ale spíš říct něco v pravý čas.

My takových typů, kteří přirozeně chápali, co znamená být lídrem, měli v nároďáku plnou kabinu. Úžasně jsme se doplňovali.

Ano, byl jsem jedním z nich. Vím, že se mi podařilo být na ledě u několika památných momentů reprezentační historie, stejně se ale nedokážu považovat za někoho výjimečného natolik, že by k němu měli mladí hokejisti vzhlížet.

Když jsem třeba před lety četl, že kluci Kovářové vyrůstali a hráli si na Pateru s Procházkou, spíš jsem se zastyděl. Jednou jsme pak s mladým Kovym seděli, bavili se o tom a já mu přiznal, jak mě to překvapilo.

Asi to tak má každý, že v jeho očích bude navždycky nedostižná generace, kterou sledoval jako kluk. To platí i o mně. Neodkážu si představit, jaké to je, že někdo snad obdivoval mě, jako jsem já hltal na Kladně kličky Vládi Kameše.

Co ten si dovolil s rukama, jak ten byl šikovnej… Reprezentační lajna Rosol, Kameš, Klíma, to bylo něco. To byli v mých očích neskuteční borci.

To mi připomíná, že pro mě v dětství ani nároďák nebyl tím hlavním. Já chodíval na zimák na každý hokej a sledoval, jak Kladno získává jeden titul za druhým. To pro mě bylo nejvíc. Snil jsem o tom, že taky jednou budu stát na tomhle ledě a uslyším hučet vyprodaný zimák.

Že taky s Kladnem ligu vyhraju.

Zrovna tohle se mi nikdy nepovedlo. Jako hráči ani zatím jako trenérovi, tak se o to teď snažím v Mladé Boleslavi.

Ano, přesně o to. O titul. Protože mě nezajímá stříbro nebo bronz. Já chci mít co slavit.

Jana Mensatorová, ČTK/Michal Doležal, ČTK/Pavel Paprskář, ČTK/AP/Martin Gndt, ČTK/Lukáš Machalínek a archiv Pavla Patery

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.