Bez frází

Zlatá klec

Jakub Novotný

Zlatá klec

Dnes už si to přiznám. Jako volejbalista jsem musel mít všechno rychle, nejlíp hned. Byl jsem strašně netrpělivej, lehce netaktní a chtěl pořád vyhrávat. Dřív mi tohle chování přišlo úplně v pohodě.

Asi to nepůsobilo dobře a už chápu, proč to části okolí vadilo. Jsou okamžiky, kdy mě to samé brzdí i dnes, ale už si to aspoň uvědomuju a pracuju na tom. Dal jsem si na čas, než mi došlo, že úspěchy neexistují bez pádů, že právě prohry vytvářejí základ k dalším vzestupům. I tak mi to v průměru celkem vycházelo, většinu z dvanácti let kariéry jsem prožil ve Francii, v Itálii a v Polsku. Obvykle k tomu patřilo skoro jisté místo v nároďáku, s nímž se nám v roce 2004 povedlo vyhrát Evropskou ligu. Už o rok dřív jsme navíc byli čtvrtí ve Světové lize. V dresu Belchatowa, jednoho z nejlepších klubů v Evropě, jsem pak získal dva polské tituly a dva bronzy v Lize mistrů.

Tohle viděli všichni, ale já vnímal i něco jiného.

Pozice profesionálního sportovce mi zajišťovala relativně bezstarostný život, který skončil před čtyřmi lety. A řeknu vám, dřív jsem vůbec netušil, jak dobře jsem se měl.

Je to taková zlatá klec. Obklopí vás bublina, kde jste posuzováni jako zboží na trhu a záleží jen na vás, jestli na tu hru přistoupíte. Šel jsem do toho a přizpůsobil se situaci. Když jsem měl plat deset tisíc eur za sezonu, chtěl jsem dvacet. Pak padesát, sto, pořád víc a víc. K tomu zajištěné bydlení a auto.

Není to samozřejmě žádná sranda, musíte obětovat hodně času a úsilí, abyste si udrželi nadprůměrnou úroveň. Pak dostanete šanci ve velkém klubu, kde je potřeba mít kromě všeho zmíněného i zodpovědnost, s níž zvládnete každodenní boj o místo. V cizině jsem obstál proti velké konkurenci a neustále musel potvrzovat sobě i okolí, že tam patřím. Venku o vás nestojí, pokud zahrajete dobře jeden zápas a další dva průměrně. Každý, kdo tomu rozumí, očekává, že si sami nastavíte vysokou laťku.

Musíte se s tím poprat. Každý den, každý měsíc, každou sezonu. Jinak nazdar.

To odděluje průměr od elity a ukazujete tím ostatním, že má smysl se o vás rvát. Jde o nejtěžší úkol pro každého sportovce. Je to únavné, ale zvládl jsem to, protože mě bavilo hrát a hlavně vyhrávat. Brzy jsem zjistil, že dobrý hráč je v kolektivním sportu nedostatkové zboží. Došlo mi, že do této skupiny patřím a že se vždy někde uchytím. Žil jsem s pocitem, že pokud se mi nebude dařit nebo mi nebudou vyhovovat podmínky, půjdu jinam.

Takhle jsem si nastavil hlavu a vycházelo to.

Vedení klubů mi tolerovalo dost vrtochů, nespokojenost s blbostmi. Jako hráč jsem řešil, jestli na zápas poletím letadlem nebo pojedu jen autobusem, měl jsem často svoji pravdu, nelíbila se mi třeba barva dresů a dal to najevo. Jednou jsem chtěl mít v kontraktu zajištěny čisté peníze. Klub to zařídil, speciálně kvůli mně vytvořil společnost, přes kterou výdělek danil, aby to šlo, jak jsem požadoval. Absolutně jsem neřešil, kolik práce ostatních lidí se za vším skrývá. Mé vidění světa bylo černobílé, ale všichni to brali, věděli, že navzdory občasné rozmazlenosti udělám v zápase maximum pro úspěch.

Vše jsem posuzoval podle sebe, což nejlíp ukazoval každodenní režim. Dokud jsem neměl rodinu, vzbudil jsem se v devět a hodil do sebe rychlou snídani. Trénink začínal v deset a já dorazil do haly nejdřív patnáct minut před ním. Po dvou hodinách práce jsem se těšil na oběd, měl jsem prachy a mohl si vybrat, do jaké restaurace půjdu. Hodně rychle jsem si díky angažmá v Itálii zvykl na dvouhodinovou siestu, takže jsem odpoledne kopíroval ranní režim. Spánek, trénink, jídlo, volno.

Tohle je zlatá klec v praxi, den za dnem mimo běžnou realitu.

Táta mi vždycky říkal, že pokud jsem nestál poctivou frontu v čekárně u doktora, nevím, o čem je život. Měl pravdu, já si fakt nepamatuju, že bych to jako hráč zažil. Když jsem si v Polsku zranil koleno, stačilo pár telefonátů a za dva dny mě v Itálii operoval specialista. Vidím, že je to extrém. Máma nedávno musela čekat dva týdny, než se jí povedlo dostat k lékaři, aby se jí podíval na bolavou kyčel.

Sám se někdy divím tomu, že prostředí umožňuje sportovcům rozmazlenost. Jenže je to logické. Lidé okolo ví, že když podáte potřebný výkon, vytěží z toho všichni. Takže ty se soustřeď a my zařídíme to ostatní. A fanoušci zase chtějí vidět výkony a zábavu, k tomu jim na hřišti sloužíte, zaplatili za to.

Dobří hráči brzy pochopí, že jim ostatní nadbíhají, a umějí využít situace. V mých očích je to parádní práce, ale ještě důležitější je uvědomit si, že se to jednoho dne změní.

Pokud jste v kolotoči moc dlouho, čeká vás mnohem složitější skok do reality. Přestanou vás obskakovat, zvýší se povinnosti. Možná to vypadá, že nad profesionálním sportem trochu ohrnuju nos, ale je to naopak a nedivím se, že se řada lidí snaží vydržet co nejdéle. Chápu to, pokud tomu odpovídá jejich výkonnost, jako třeba u mého kamaráda Lubomíra Staňka, který může hrát i ve dvaačtyřiceti letech extraligu.

Proto bych každému sportovci rád vzkázal: Važte si každého dne kariéry. To, co máte teď, je fakt super.

Až to skončí, nový život vás překvapí.

„Nechcete koupit smečaře Petera Pláteníka?“

Tahle věta z mailu, který jsem kdysi poslal šéfovi Českých Budějovic, vystihuje, že jsem si jako volejbalista občas neviděl do pusy. Myslel jsem, že všemu rozumím. Prezident tehdejšího lídra extraligy mě po návratu ze zahraničí angažoval jako hvězdu. A já měl dojem, že mu se svými zkušenostmi můžu kecat i do organizačních věcí. Ani nevím, jestli mi odpověděl. Pláteníka, který byl stejně jako já bývalý reprezentant, nakonec podepsal, ale nedělám si iluze, že to bylo kvůli mně.

Dnes, o šest let později, dělám to, co jsem dřív dost kritizoval. Je ze mě funkcionář, přesněji prezident extraligového klubu VK Karlovarsko. Už vidím, že mít vhled do sportu není až tak důležité, někdy je to naopak na škodu. Řídící osoba musí mít spíš nadhled, ten mi asi pořád trochu schází.

Skočil jsem do toho ze dne na den a jedu už čtvrtou sezonu. Z hráče, jenž všechno a rád shazoval, se stal bafík, který zjistil, že skoro ničemu nerozumí. Síť, tři dotyky, lajny kolem hřiště, jasná pravidla a pro jistotu i rozhodčí. Někdy mi tahle jednoduchost dost chybí. Starat se o fungování klubu je podobné jako řídit firmu, ale má to svá specifika. Nezáleží jen na tom, co nakoupíte a jak to prodáte. Všechno je vidět, pracujete s lidmi. Ale ne tak, že by pro vás něco vyráběli, přeneseně řečeno jsou oni sami ten výrobek.

Musíte poskládat tým tak, aby měl šanci bojovat o nejvyšší pozice, aby se kluci nesežrali navzájem, aby měli pořád motivaci.

Musíte se prezentovat způsobem, jaký se líbí partnerům, aby neodešli jinam.

Obojí se vám může povést a stejně stačí jedna blbá prohra nebo zranění klíčového hráče v nevhodnou dobu a rok práce je v háji. Můžete to odpískat a začít znovu. Za tu dobu, co jsem se proměnil z hráče v manažera, si často opakuju stejnou věc. Vždycky je potřeba mít pokoru, protože nikdy nevíte.

Volejbal v Karlových Varech vznikl téměř z ničeho. Museli jsme společně s kolegou Janem Merunou založit společnosti, sehnat licenci a sponzory. Zajistit hráče a každodenní provoz, vše se dělalo z nuly. Jen licenci jsme museli vyměňovat natřikrát. Extraliga se koupila od Starého města, ale to nechtělo spadnout až do kraje, takže jsme jim museli zajistit první ligu od České Lípy, jenže ta měla stejný problém. Pro ně jsme nejdřív plánovali třetí nejvyšší soutěž uhrát sami, ale když se to se starou gardou nepovedlo, sehnali jsme ji od Plzně. Bylo to zběsilé, navíc se všechno seběhlo za pár týdnů a já v té době ještě dojížděl kariéru v Příbrami.

První rok to bylo velké dobrodružství, neměli jsme ani halu a hráli v tělocvičně, kterou lidi znali mnohem víc díky místní hospodě než zásluhou sportu. Na palubovce bylo někdy jen čtrnáct stupňů. Kritici nám navíc předhazovali, že nemáme historii. Přitom v regionu má volejbal velkou tradici, šlo spíš o to, vytvořit projekt, který nebude jen černou dírou. Dokázali jsme, že jen nemluvíme, a díky tomu nás podporovala řada lidí včetně mého otce, tehdejšího hejtmana.

Ve finále je to ale podobné, jako když jsem byl hráč, je to hlavně o vašem přístupu. Zjistil jsem, že každý sportovní klub, možná i každá firma, je odrazem svého majitele. První rok jsem poslouchal, že jsme ambiciózní rychlokvašky, že nebylo správné koupit extraligu, že to nepůsobí dobře. Ať si každý myslí, co chce.

Jelikož jsme se zatím pokaždé dostali do semifinále extraligy, myslím, že to děláme dobře.

V prostředí našeho sportu mě pořád hodně lidí bere jako hráče, ale sám vím, že jsem tomuhle stavu vzdálený víc, než bych si dřív dokázal připustit.

Upřímně, v roli fanouška mě poslední dobou volejbal moc nebere. Víc než jako koníček ho beru jako práci. Nesleduju ho, jsem všeho přesycený a už ani neumím posoudit, jestli je to krásný sport, nebo ne. Když celá rodina kouká v televizi na zápas, nepřidám se.

Tenhle problém jsem cítil už ke konci kariéry. V první sezoně po návratu do extraligy jsme v Českých Budějovicích slavili titul a já měl splněno. Sice mě bavilo dál vyhrávat, ale volejbal nebyl na prvním místě. Nechoval jsem se jako profík. Místo obhajoby jsme rupli ve finále s Ostravou a já hledal chyby všude okolo. Mohl za to nahrávač, trenér, prezident. Ne, mohl jsem za to já, proto byl čas jít. Občas mi sice chybí pocit z vyhroceného zápasu, kdy stojím v hale před patnácti tisíci lidmi, ale rychle ho zaženu. Netrénuju, jsem línej, tloustnu a mám problémy už i ve druhé lize. Chodím si pinknout tenis, ale že bych byl pravidelný amatérský sportovec, to ne. Stane se, že dva týdny nedělám vůbec nic.

Díky tomu všemu jsem začal uznávat nejvyšší českou soutěž. Jako hráč jsem se díval na extraligu spíš s despektem, po sezonách v nejlepších zahraničních ligách mi přišlo jako úlet jet hrát dobrovolně někam do Benátek nad Jizerou. Teď vidím, jaká je to dřina. Nejen samotný zápas, ale taky všechno okolo. Když děláte menší kolektivní sport, jakým je u nás volejbal, musíte se pořád někoho doprošovat.

Teď budu chvíli mluvit jako bafuňář.

Vadí mi, že je v Čechách profesionalismus pořád něco jako sprosté slovo. Pokud stát dotuje sport, chce přispívat jen na mládež. Na nejvyšší úrovni by se podle politiků měli všichni uživit sami, prý je to byznys, a tak si musí vystačit se soukromými partnery. Myslím, že to není dobré uvažování, protože dokud se například v Kalových Varech nehrála extraliga, nebyla ani mládež. A po skoro čtyřech letech máme najednou sto čtyřicet dětí. Lidi vidí, že když dají potomka na volejbal, může navazovat až na nejvyšší úroveň. Ta vždycky reprezentuje a podle toho, jak vypadá, se buduje nižší struktura.

Úspěch je dnes vždy spojený s penězi, ale je pravda, že jen peníze úspěch nenesou.

Hrál jsem ve Francii, kde jsou menší kolektivní sporty dotovány z osmdesáti procent z veřejných zdrojů a nikdo s tím nemá problém. Stát to bere jako investici do společnosti a myslím, že by podobný zákon o sportu prospěl i u nás. Vymezil by, jak to s tím profesionalismem vlastně je, umožnil by také krajům a městům rozlišit, jak podporovat mládež, jak dospělé. A pomohlo by to všem.

Karlovarsko má na roční provoz devět milionů korun. Nestydím se veřejně mluvit o rozpočtech, protože venku je to normální. Živím dvanáct profíků, dva trenéry áčka, další dva v mládeži, dva lidi mají na povel organizaci, využíváme i spoustu externistů. Někdy sice přijde do haly i patnáct set lidí, ale ze vstupného nezískáme skoro nic. Jsme dva spolumajitelé a bereme provoz klubu spíš jako charitu. Můj manažer má další dvě firmy, aby se uživil. Nemám důvod tajit, kolik mě to stojí.

Vést sportovní klub znamená pořád shánět peníze. Například na evropské poháry. Ve fotbale je to možná finanční pomoc, ve volejbale naopak stoupa na prachy. Kvůli vysokým vstupním poplatkům a výdajům na cestování prodělají i kluby, které postoupí do Final Four Ligy mistrů. Loni jsme si takhle udělali výlet do Ruska a bylo to za čtyři sta tisíc. Celkově nás stály tři venkovní zápasy v nižším Challenge Cupu milion, skončili jsme pátí a nedostali ani korunu. Je to investice do budování značky.

Zatím nás to baví, přesto s kolegou každý rok řešíme, jestli do toho půjdeme znovu.

„Potřeboval bych ještě…“

Když na mě hráč vyrukuje s touhle větou, směju se. Pokud nemá vážné osobní problémy, připadají mi někdy časté požadavky a argumenty dotyčného zvláštní. Řeší třeba, kolik párů bot mu zajistí zaměstnavatel nebo jestli bude v hale během tréninku dvacet, a nikoliv sedmnáct stupňů.

Jenže pak si uvědomím, že jsem dřív žil v jiném světě a uvažoval podobně. A že má ten kluk svým způsobem pravdu. V téhle situaci chci vždycky prokouknout, jaké má hráč pohnutky. Jít výš, dál? Nebo si jen vylepšit současné pohodlí? Nutí mě k tomu soutěživost, kterou jsem si přenesl z palubovky i do role funkcionáře.

Líbilo se mi, jak k tomu přistoupil třeba Donovan Džavoronok, příslib českého volejbalu, který se u nás vloni stal nejvíce bodujícím hráčem extraligy a dnes září v nejvyšší italské lize. Chtěl být nejlepší a šel si za tím. Motivace je nejdůležitější, já to beru. Taky bych rád jel pořád na maximum jako on. Zároveň vím, že v současné pozici musím vystupovat jinak, být politik, vyjít aspoň trochu i s těmi, kdo mají úplně jiný názor. Snažím se krotit, protože když jsem se na začátku éry funkcionáře choval jako hráč, narazil jsem a dost tvrdě prohrál.

Moc jsem chtěl, aby byl český volejbal kvalitou i prezentací vnímán podobně jako v Itálii nebo v Polsku. Na první schůzi šéfů klubů jsem dával najevo, že se všechno dělá špatně, že se to musí změnit. Tvrdil jsem, že musíme dostat na zápasy tři tisíce lidí a být každý den ve sportovních rubrikách novin, aby nás širší veřejnost začala brát vážně.

Zkušenější kolegové se smáli, věděli proč.

Vystřízlivěl jsem, když mi dal volejbalový svaz možnost řídit národní týmy. Dva roky jsem měl na starosti rozpočty mužů i žen, veškerou organizaci i výběr trenérů. K ženám přišel Němec Alexander Waibl, kouč nejlepšího týmu Bundesligy. K mužům Miguel Falaska, můj dřívější spoluhráč z Belchatowa a bývalý reprezentant Španělska. První rok to byla bomba, ale nakonec oba z vlastního rozhodnutí utekli, druhý dokonce jen tři měsíce před mistrovstvím Evropy.

Lidi si ťukali na čelo, protože to byla moje zodpovědnost a průšvih, budilo mě to ze spaní. Nahradili je čeští trenéři a chlapi nakonec uhráli nejlepší výsledek za posledních šestnáct let, sedmé místo na mistrovství Evropy. Navíc porazili obhájce titulu z Francie a já jen čuměl doblba a říkal si, že to prostě není možný.

Myslím, že to byl pro náš sport velký úspěch, tým předvedl super výkon. O to trapnější mi přišlo, když v anketě Sportovec roku dostali přednost vítězové fotbalové a hokejové ligy. Nic proti nim, ale zastupují jen domácí ligy, reprezentace je pro mě vždycky víc. Bohužel se tím ukázalo, že se mi ostatní kluboví šéfové smáli oprávněně. Volejbal je marketingově i mediálně menší sport a musí fungovat v omezených podmínkách. Hlavně hokej má náskok a je potřeba to akceptovat.

Postupně mi došlo, že pokud budu přemýšlet jen ve velkém, tedy stejně jako hráč, čeká mě permanentní nespokojenost a nebudu svoji práci dělat dobře. Proto mi zatím musí stačit, když hrajeme v malé hale, která je plná. Jedinou další variantou by totiž byla velká hala, která bude skoro prázdná.

Jsem rád, že si to uvědomuju. Je to důkaz, že jsem vylezl ze zlaté klece.

Jana Mensatorová a archiv Jakuba Novotného

Bez frází

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.