Zázraky se dějí

Jan Veleba

Zázraky se dějí

„Proč má ten starej sráč, kterej v životě nic nedokázal, tolik peněz?“

Je to nestandardní dotaz. Tím spíš, když jste jeho předmětem vy. Tím spíš, když ho vysloví váš bývalý trenér, kterého jste dlouho uznávali jako autoritu a věřili, že pro vás chce to nejlepší. Tím spíš, když jde o člověka, který vedl několik mistrů světa a ví moc dobře, jak funguje ranking světové atletické federace i systém českých středisek vrcholového sportu.

Tuhle poznámku na moji adresu pronesl na reprezentačním soustředění na Tenerife Dalibor Kupka, kouč šampionů, jakými byli a jsou Roman Šebrle, Zuzana Hejnová nebo Pavel Maslák. Když k tomu došlo, byl jsem zrovna na druhé straně stadionu. Jinak bychom po sobě asi skočili. V tu chvíli bych se neudržel, protože šlo o jednu z dlouhé série nelichotivých poznámek, které na mě má od chvíle, kdy jsem udělal to, čemu nejspíš nikdy nevěřil.

Jmenuju se Jan Veleba a kromě ocenění „starej sráč“ jsem rovněž český rekordman v nejkratším sprintu na sto metrů.

Ten druhý titul jsem měl už předtím, než jsem se stal na šest let členem Dálovy skupiny. Pak jsem o něj přišel a vzal si ho zase zpátky rok poté, co jsem od tohohle trenéra odešel. Společně s parťákem ze štafety a zároveň soupeřem Zdeňkem Stromšíkem držím nejrychlejší čas národní historie v hodnotě 10,16.

Dokázal jsem to až ve dvaatřiceti letech, tedy v době, kdy už většina lidí v mé disciplíně balí kariéru.

Můj bývalý kouč, který má mnohem známější jméno a xkrát větší kredit než já, je prudká povaha. Vždycky jsem věděl, že se neumí chovat. Na druhou stranu jsem k němu měl úctu jako k člověku, který mi pomohl poznat profesionální atletiku. Spletl jsem se. Došlo mi, že mě celou dobu bral jako sportovní nulu.

Rozhodl jsem se, že se pokusím prezentovat jinak.

Důvodem, proč si čtete tyhle řádky, není přiživit se na konfrontaci s člověkem, který měl dlouho v české atletice auru „pana nedotknutelného“. Spíš mi jde o to, zviditelnit něco úplně jiného, co má na rozdíl od pomluv a intrik smysl. Chci ukázat svou cestu a hlavně přístup, díky nimž jsem tím, kým jsem.

Přestože si uvědomuju, že jsem z pohledu mainstreamu „no name“.

Ano, nikdy nevyhraju mistrovství světa a mým vrcholem možná bude to, že se na stometrové trati kvalifikuju na olympiádu.

Zároveň věřím, že jsem položil základy něčeho, co může přetrvat mnoho dalších let. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem velmi hrdý na svou práci. Mám maximálně čisté svědomí v tom, co jsem si vydřel a jakým způsobem jsem si to vybojoval. Cítím v sobě touhu i ambice pokračovat co nejdéle a potom chci mít ideálně ještě větší zodpovědnost jako kvalitní trenér.

Víte, i když mě možná ani neznáte, jsem ve čtyřiatřiceti letech na vrcholu. Jsem součástí zlaté éry českého sprintu, kdy spolu a zároveň proti sobě závodí tři nejrychlejší chlapi naší historie. Vedle mě a Zdeňka je to ještě Dominik Záleský, můj svěřenec s osobákem 10,24. Díky tomu, že předvádíme opakovaně vysoké výkony, se nám začíná věřit. Už nejsme opomíjená disciplína, dokonce si troufám tvrdit, že vedle silných skupin oštěpařů a vrhačů patříme do popředí. Projevuje se to na výši podpory, která je na svazu i v armádní Dukle jasně tabulkově daná.

Máme prostě jen a přesně to, co si zasloužíme. Stejně jako všichni ostatní.

To, jak mě Dála označil, mělo ještě jednu souvislost. Udělal to před všemi mladými sprintery, kteří jsou zatím logicky mnohem horší než já. Pro kluky s časem 10,80 je moje výkonnost něčím z říše snů. Nejsem žádná hvězda, ani si na ni nehraju, ale pamatuju si, jak jsem to kdysi měl já sám. Vždycky jsem vzhlížel k tomu nejlepšímu ve své disciplíně, jímž byl tehdy Jiří Vojtík, dvojnásobný olympionik na dvoustovce. Chtěl jsem se mu co nejvíc přiblížit a odkoukával jsem, jak pracuje.

Výstup na Tenerife hnul s mým egem a vnímám to jako určitou transformaci. Minimálně u sebe.

V předchozích letech, možná celé minulé desetiletí, bych se s tím, co a jak se o mně povídá, smířil a zalezl bych. Nic bych zbytečně nehrotil, asi bych si navíc sám pro sebe řekl, že by mi jakákoliv reakce v důsledku ještě víc ublížila.

Změnil jsem se. Začal jsem věřit sobě i tomu, co dělám. Stejně tak věřím, že se postupně změní zásadní věci v české atletice.

Cítil jsem, že tohle je ten den.

Den, kdy jsem na sklonku kariéry na velké akci a mám možnost rozloučit se skvělým výkonem. Finálovým umístěním, při troše štěstí kousek za medailí, ideálně s českým rekordem. Bylo mi jednatřicet a všechno jsem vnímal maximálně symbolicky. Stál jsem v Berlíně na stadionu pro sedmdesát tisíc lidí, jehož monumentem je socha bohyně vítězství Niké, kterou mám vytetovanou na hrudi kousek od srdce.

Tady se to stane. Tohle je místo, kde se můžu po letech v ústraní konečně důstojně porvat o něco jako chvilkovou slávu a pak s úsměvem odejít. Byl to tak skvělý moment, že jsem na okamžik viděl všechno okolo z nějaké vyšší perspektivy.

Najednou jsem dostal křeč. Ne jednu, ale hned několik.

Tohle se stane, když se hodně odvodníte. Tělo to úplně paralyzuje a vy jen čekáte, kde vás to chytne. Nemohl jsem se ani hnout a věděl jsem, že je konec.

Mistrovství Evropy 2018, finále štafety na 4x100 metrů.

Udělal jsem chybu. V podmínkách, kdy byla celý šampionát pětatřicetistupňová vedra, mě postihly zažívací problémy a já to zkusil přebít maximální dávkou kofeinu, abych se nabudil. Program závodů měl ale asi hodinový časový skluz, takže jsem si dal nakopávač ještě jednou. Chtěl jsem být absolutně ready. Místo toho mě to úplně seklo. Bohužel se to stalo až v call roomu, kde už mě nemohl vystřídat náhradník.

Řekl jsem to ostatním. Zbytek sestavy tvořili Pavel Maslák, Zdeněk Stromšík a Jan Jirka. Dali jsme dohromady to nejlepší, co v tu chvíli mohlo být. Hned mi řekli, ať na to kašlu, ale já byl rozhodnutý si nohu klidně urvat, abych to nějak dal. Vyšli jsme na stadion, a už když jsem si dělal stopy na náběh pro předávku, bylo mi jasné, že udělám maximálně pár kroků.

Mohl jsem hrát hru, přebrat štafetu a celý svůj úsek absolvovat pomalým krokem, aby mi plný stadion ze solidarity zatleskal. Přesně tohle jsem ale nechtěl. Přál jsem si mít aplaus za výkon, nikoliv za gesto.

Ukázal jsem parťákům, že nemůžu nic dělat, a v tu chvíli jsem to bral jako nejhorší okamžik v životě.

Hledal jsem místo, kde by mě aspoň chvíli nikdo neviděl, a v duchu jsem si přehrával slova trenéra Dály Kupky. „Zázraky se nedějí.“ Tuhle větu mi opakoval celkem často, vlastně se z ní od chvíle, kdy jsem patřil do jeho skupiny, stala taková zvláštní mantra, která naši spolupráci provázela.

Sice jsem si mohl říkat, že jsem toho pro svou disciplínu udělal tolik jako málokdo, zároveň jsem od pětadvaceti let ze všech stran slýchal, že už jsem starý a neperspektivní.

Nedělalo mi to dobře, demotivovalo mě to. Atletika, a sprint obzvlášť, je svým způsobem egoistická záležitost, zkrátka chcete být co nejlepší, co nejrychlejší. Pokud nejste, koušete to těžko. Jako Čech, jako běloch – a ještě k tomu jako třicátník – jsem zrovna neměl trumfy, abych po tomhle průšvihu někoho přesvědčil, že mi má věřit. Dokonce mě už nemohlo utěšit ani vědomí, že držím národní rekord, který mi necelý měsíc před Berlínem vzal Stromša. Moje maximum z roku 2010 mělo hodnotu 10,23 a on ho vylepšil o masakr, o sedm setin.

Mizel jsem ze scény s pocitem, že jsem po sobě prakticky nic nezanechal.

Už samozřejmě víte, že to se mnou nakonec dopadlo úplně jinak. Dobře. Odstartovala to přitom zdánlivě jednoduchá věc, kterou může udělat kdekdo. Sednul jsem si doma s manželkou na gauč a vyslechnul si od ní slova, která nakonec převrátila nejen moje tehdejší nastavení, ale nakonec i celkový přístup k vrcholovému sportu.

„Budu první, kdo ti řekne, že je čas skončit, ale dneska to ještě nebude.“

Vždycky, když na to vzpomínám, mám husí kůži a k tomu i silné nutkání říct jediné. Zázraky se dějí. Tedy pokud skutečně věříte práci, kterou odvádíte.

Na mámu toho bylo hned první den mého života docela dost. Je vzrůstem hodně malá a já vážil při porodu přes čtyři kila. Když jsem lezl na svět, byl jsem přiškrcený pupeční šňůrou, následně jsem dostal zánět mozkových blan a hrozilo, že budu mentálně i fyzicky postižený.

Asi se najdou lidi, kteří rádi řeknou, že na tom pořád něco je.

Pro to, kým jsem dnes, ale byla mnohem důležitější další komplikace. Narodil jsem se s přetočenou kyčlí. Moje chůze nebyla a nikdy nebude ideální, kulhám na jednu nohu a mám chodidla vytočená směrem ven jako tučňák. Každý fyzioterapeut to pozná pouhým pohledem. Znám jen z vyprávění, jak se mnou máma každý den cvičila a jak jsem u toho řval, protože to asi hodně bolelo. Rodiče si neuměli představit, že budu normálně chodit a sportovat.

Natož že budu běhat, navíc rychle.

Úspěchem bylo už to, že jsem se mohl hýbat jako ostatní děti. Povedlo se mi to díky tomu, že jsem vrozenou vadu proměnil v získanou zarputilost a bojovnost.

Odmala se k věcem stavím tak, že pokud mě něco zaujme, jdu do toho naplno.

Bavil mě hlavně fotbal, a i když jsem nebyl talentovaný, na základce jsem se uměl prosadit, protože jsem většině kluků utekl. Bylo to dané jasně. Dostat míč za obranu, zdrhnout a pokusit se dát gól. Pocházím z Brna a s touhle taktikou jsem se na chvíli mihnul i v mladém kádru Zbrojovky. Ve stejném ročníku hrál třeba fenomenální Luboš Kalouda. Měl to jisté, na rozdíl od zbytku. U kluků jako já, kterým to tolik nešlo, ale byli snaživí, rozhodovalo, jestli umí rodiče dobře lobbovat. Táta je zámečník, máma pracovala v bance, takže to u nás nehrozilo.

Každý den jsem hulil trávu, docela mě bavilo brát houbičky lysohlávky a vedle toho jsem dost chlastal.

Byl jsem navíc na přelomu základky floutek. Kluk ulice ve vytahané mikině, který chodí s dalšími dvěma kamarády po městě a hledá vhodné místo, na které by se dalo něco nasprejovat.

Začal jsem sice s atletikou, když mě na školních závodech oslovil pan trenér Jiří Sequent, ale chvíli trvalo, než na mě přenesl to, v čem byl jako kouč fenomenální. Vždycky uměl lidi strhnout ke dřině, dokázal člověka úplně pobláznit, proto stojí i za výkony běžců Jakuba Holuši nebo Lenky Masné.

Bavilo mě sprintovat, ale prvních pár let jsem to bral jen jako zájmový kroužek. Chodil jsem párkrát týdně na atletiku, a když se naskytlo něco lepšího, třeba možnost jezdit na oji šaliny nebo někde udělat graffiti, mělo to přednost.

Ještě víc mě oslovovaly drogy a alkohol. Dnes je mi líto, že mám období mezi čtrnáctým a sedmnáctým rokem trochu v mlze. S výjimkou tvrdých drog jsem experimentoval úplně se vším. Každý den jsem hulil trávu, docela mě bavilo brát houbičky lysohlávky a vedle toho jsem dost chlastal. Neměli jsme moc peněz, tak jsme si koupili nejlevnější alkohol, zatáhli školu a zkoušeli, co vydržíme. Chutnal mi hlavně rum. Za týden jsem uměl vypít tři flašky tuzemáku, dokonce jsem zvládnul půl litru na ex.

Nedělal jsem to proto, abych si připadal dospěle, já prostě vyhledával zvláštní pocity. Moje tělo všechno snášelo překvapivě dobře, dostavovala se u mě euforie, během níž jsem se cítil nezničitelný. Sice se bojím výšek, ale v rauši jsem miloval výhledy. Vždycky jsme šli na kopec nebo na rozhlednu a tím se stavy ještě umocnily.

Pak jsem přišel z akce třeba ve čtyři ráno a po dvou hodinách spánku jsem byl schopný jít na trénink.

Jako kluk na truhlářském učňáku jsem nikam nesměřoval, nevěděl jsem, jestli se mám věnovat škole, sportovat, fetovat nebo sprejovat po zdech. Na jednu stranu to bylo docela fajn, na tu druhou jsem kvůli životu bez jakékoliv odpovědnosti zbytečně proflákal celkem významnou část mládí.

Měl jsem štěstí v tom, že se na mě nejbližší okolí nevykašlalo. Jakmile jsem se někde vykalil a pak nepřišel na trénink, trenér Sequent to nikdy nenechal bez odezvy. Pokaždé zavolal rodičům, nevzdal to se mnou, a nakonec mě zlomil. Pomohlo i to, když na mě při záblescích střízlivosti vykouknul reálný život. Coby truhlář jsem chodil často na praxi, kdy jsem od rána stál v nevytápěné hale a úplně promrzlý řezal fošny. Třeba i půl dne. Zjišťoval jsem, že tohle bych celý život dělat nechtěl.

Jediné, čím jsem to mohl nahradit, bylo rychle utíkat. Věděl jsem, že to umím – a že je načase to konečně ukázat.

To, co mi manželka řekla v den, kdy jsem chtěl seknout s atletikou, nebyla jen nějaká rodinná motivační řeč s cílem uchlácholit mě. Uznávám, mám v tomhle ohledu výhodu, protože Karolína je skvělá sportovní doktorka, která se stala šéflékařkou celého atletického svazu.

Je mezi námi velká důvěra, i díky tomu, jak dobře zná mé tělo.

V tomhle ohledu si užívám fantastické podmínky, protože nejbližší člověk v mém životě mi jako vrcholovému sportovci lidsky i profesně maximálně rozumí.

Jsme spolu od podzimu 2015. Už předtím jsme se samozřejmě znali z mnoha reprezentačních soustředění, kde jsme trávili hodně času pohromadě mimo jiné proto, že mi pořád něco bylo. Od dvaceti let mám potíže s achilovkami, se zády, se zadními stehenními svaly. Zaprvé v tom asi hrají roli poporodní komplikace, zadruhé fakt, že jsem se na začátku kariéry hodně přetěžoval a dělal nesmysly. Moje žena mě léčila minimálně stokrát, jezdil jsem k ní nejdřív na otočku z Brna do Prahy a sblížili jsme se natolik, že jsem na to konto utnul předchozí vztah, přestěhoval se za ní a dnes máme tříletého syna.

Po tom, co mi řekla, jsem věděl, že můžu jít dál. Docela racionálně, na základě jasných dat, jsem pochopil, že jsou v mém tréninku pořád ukazatele, podle kterých se můžu nejen udržovat, ale taky zlepšovat.

Na konci roku 2018 tak začala má éra sebetrénování.

Dála mi za šest společných let dal něco jako kostru přípravy, ale zároveň vyslovil doporučení, ať se začnu víc než na sebe zaměřovat na práci kouče. Dokonce mi zdůrazňoval, ať si jako trenér udělám co nejvyšší vzdělání, protože sprinterských specialistů je v Česku jen pár. Vycházeli jsme spolu dost v pohodě, měl jsem pocit, že mě podporuje. I proto mám dnes rozdělanou nejvyšší licenci na Fakultě tělesné výchovy a sportu.

Tou dobou, kdy se lámal můj atletický život, jsem už dva roky dělal plány kamarádovi Vojtovi Kolarčíkovi, který si pode mnou vylepšil osobák o patnáct setin na 10,55. Vedle toho mě oslovil největší český talent posledních let a můj soupeř Dominik Záleský s prosbou, abych ho vedl. Jako člen Dukly jsem se bál, že nedostanu potřebný úvazek, tak jsem se rozhodl pokračovat jako sportovec, který bude především sparingpartner a přizpůsobí se požadavkům ostatních.

Ubral jsem objem, zkrátil délku tréninků, zvýšil intenzitu.

Ve věku, kdy většina sprinterů končí, jsem se úplně změnil. I s pomocí Karolíny jsem si nastavil systém stravování a regeneračních procedur, díky kterým jsem byl připravený tak, abych mohl podávat i v přípravě maximální výkony. Tohle se dá ale říct i zjednodušeně. Moje žena zkrátka ráda, skvěle a zdravě vaří. Navíc byla pořád vedle mě, kdykoliv mě někde něco píchlo nebo zabolelo, zjistila, co to je.

Naučil jsem se těšit i z malých posunů.

Věděl jsem, že rychlost už ve svém věku nerozvinu, ale sílu a rychlostní vytrvalost ano. Přesně na to jsem se zaměřil a začal jsem si dělat tréninkové osobní rekordy – 132 kilo na vzpěračské přemístění, 328 centimetrů ve skoku do dálky z místa. Přišel jsem o dvě procenta tělesného tuku a začal jsem se cítit lehký a silný. Zároveň jsem věděl, že mám na prvních čtyřiceti metrech pořád stejný mezičas jako v době, kdy jsem zaběhl národní rekord. Cítil jsem, že se ještě můžu posouvat i technicky, a ve druhé padesátce jsem se snažil zapracovat na uvolnění.

Potřeboval jsem být v přípravě pozitivní. Sám sebe jsem třeba přesvědčil o tom, že ze mě může udělat lepšího sportovce fakt, že jsem dospěl i jako chlap, který založil rodinu.

Najednou jsme přijeli v květnu 2019 se štafetou do Jokohamy a udělali to, na co jsem myslel v Berlíně. Ve složení Stromšík, Veleba, Jirka, Záleský jsme překonali 47 let starý národní rekord, který jsme pak ještě o měsíc později vylepšili v Ženevě na současnou hodnotu 38,62.

Víc než mentálnímu tréninku věřím práci, ale v tu chvíli jako bych si něco vysnil.

Mistrovství republiky bylo v Brně a já toužil postavit se na start v životní formě. Vizualizoval jsem si, jak běžím o zlato. Před mámou, která mě vozila na ranní tréninky, i když napadl sníh a společně jsme ho odhrabovali z dráhy. Před otcem, který natáčel na kameru všechny velké závody, abych podle toho mohl dělat rozbor stylu. Před kamarády, s nimiž jsem prošel úplně vším a nerozdělilo nás ani to, když jsme si po pubertě našli jinou zábavu.

Bral jsem to jako absolutní vrchol kariéry.

Věděl jsem, že mám strašnou formu a že jestli mám ještě někdy něco zaběhnout, tak teď. Už dva týdny před závodem jsem sledoval, jak bude foukat, protože pražská Juliska, Tábor a Brno jsou pro české sprintery ideální stadiony, kde je permanentně konstantní dlouhý táhlý vítr do zad. Všude je starý tvrdý podklad, jenž umožňuje dobře se odpichovat a být co nejkratší čas na zemi.

Už v rozběhu jsem předvedl neuvěřitelný čas 10,15, jenže s nepovolenou podporou větru 2,2 metru za sekundu. Konec jsem přitom vypustil a bylo mi naprosto jasné, že jediné, co potřebuju, je regulérní závod.

Nepřipouštěl jsem si, že prohraju.

Nastoupili jsme k finále a přišel protivítr. Chvíli jsem zapochyboval, že nemám šanci, ale „zachránil“ mě Pavel Maslák, který bohužel ulil start. Diskvalifikovali ho, nás vrátili do bloků a podmínky se mezitím zase úplně otočily. Možná jsem ten den začal věřit na osud, protože jinak to není možný.

První kroky se mi nepovedly. Ještě na padesáti metrech jsem na Zdeňka Stromšíka ztrácel čtyři setiny, ale věděl jsem, že ve druhé části trati budu nejsilnější, a dostal jsem křídla. Běžel jsem rychle a lehce, tak se to snaží dělat každý sprinter, ale povede se to málokdy. Už třicet metrů před cílem bylo jasné, že je to moje. Trošku jsem v téhle euforii zapádloval rukama. V naší rychlosti, kdy běžíme asi deset metrů za vteřinu, dělá jedna setina zhruba deset centimetrů a přesně tohle asi způsobilo, že se na ceduli rozsvítila hodnota 10,16.

Vyrovnal jsem rekordní čas a měl jsem pocit, že jsem si všechno vzal zpátky. Že to ještě někdy zažiju, navíc ve dvaatřiceti letech, jsem si dlouho neuměl představit.

Když jsem začínal, snil jsem o účasti na mistrovství republiky, nikoliv o českém rekordu a o tom, že ho budu mít dvakrát a že obě chvíle bude dělit deset let. Jo, zázraky se dějí, což jsem potvrdil i v roce 2020. Navzdory pandemii koronaviru jsem se připravil maximálně. U šéftrenéra na Dukle jsem se domluvil, že si vezmu část věcí z posilovny a přesunu je k sobě do sklepa, aby bylo kde trénovat. Chodil jsem běhat ven na opuštěné školní stadiony a do kopců, abych tomu dal všechno, což se povedlo. Hned třikrát jsem běžel v ne úplně optimálních podmínkách čas 10,21, jednou navíc na skvěle obsazeném Memoriálu Josefa Odložila.

Ve třiatřiceti letech jsem dostal plný úvazek v Dukle, mám skvělé rodinné zázemí a můžu žít něco jako olympijský sen, kde mám šance padesát na padesát.

Víte, probojovat se coby český sprinter na olympiádu je podobné, jako když je tam někdo v jiné disciplíně ve finále. Mám bez přehánění absolutní konkurenci. Kvůli světovým kritériím je oficiální limit českého svazu 10,05, což je samozřejmě sci-fi. Startovní listina se naštěstí doplňuje do určitého počtu lidí podle rankingu. Ten tvoří průměr pěti nejlepších časů, které se obodují i podle důležitosti závodů, zprůměrují se a vznikne žebříček. Do Tokia, pokud se v rámci současných omezení nic nezmění, se dostane 56 lidí. Momentálně, tedy v lednu 2021, jsem číslo 55.

Jestli se mi to povede, bude celá pohádka dokončená. Nejel bych tam vyhrát, jel bych závodit co nejlíp. Byl bych šťastný, že tam jsem.

Pak bych mohl skončit a věnovat se dalším klukům, aby byli pokud možno ještě lepší. Chtěl bych, aby se tímhle uzavřela moje kariéra. A vlastně bych si přál, abych s pozitivním výhledem uzavřel i tenhle příběh, jenže to nejde.

Místo uznání totiž přišly nepříjemnosti, které se nedotýkají jen mě, ale i mojí manželky.

Každý, kdo aspoň trochu rozumí sportu, řekne, že největší blbost, kterou člověk může udělat, je sežrat všechnu moudrost světa a trénovat se sám.

Jsem výjimka potvrzující pravidlo, protože jsem se k tomu odhodlal až ve chvíli, kdy jsem prožil patnáct let s totálními svérázy tohohle řemesla. Jiří Sequent mi vštípil fenomenální zápal a Dála Kupka pak přidal profesionální náhled a zodpovědnost. Navíc mi poradil, ať si vždycky při volbě mezi dvěma tréninky vyberu ten lehčí, protože v sobě mám zakódované, že se musím sedřít.

S oběma jsem měl ve finále zvláštní vztah.

Přes všechno, co bylo dobré, mi chyběl vnitřní klid na přípravu. Právě o tohle se dnes snažím u svých svěřenců. Nevyvolávám v nich strachy ani se je nesnažím vyburcovat k přehnané odvaze. Chci, aby vnímali, že jsem tu pro ně. On je totiž někdy problém hlavně v tom, že lidi plní plány a cíle svého kouče, nikoliv svoje. Vše se pak propisuje do přístupu k tréninku i k závodění. Přesně tohle jsem zažil já.

Pan Sequent mě uměl tak zbláznit, že i když jsem měl osobák 10,80, myslel jsem si před každým závodem, že zaběhnu svěťák. Proto nám dlouhé roky fungovalo po všech stránkách specifické spojení – v začátcích jsem neměl speciální sprinterskou průpravu na dráze ani v posilovně, připravoval jsem se podobně jako někdo, kdo běhá střední tratě, a stejně jsem po osmi letech spolupráce držel český rekord na stovce. Odborníci ze středisek vrcholového sportu naším stylem práce opovrhovali, protože jsem často dělal to, co jsem někde odkoukal.

Byl jsem zarputilec, který měl velký chtíč. Nepracovali jsme nejlíp, ale já tomu tak věřil, že to bylo lepší, než kdybychom všechno dělali skvěle a já tomu nevěřil.

Trenér byl navíc hodně svůj, náročný a hrdý. Já byl zase arogantní frajírek s vysokým egem.

S odstupem vidím, že to se mnou myslel dobře, ale tehdy mi vadilo, že je velice tvrdý. Ani ne tak na mě jako spíš na ostatní členy skupiny, z nichž někteří byli ještě dětmi. Vedl nás nejen fyzicky, ale dbal i na extrémní hygienu a nutil nás, abychom se orientovali v historii atletiky, především pak své disciplíny. Díky tomu znám legendy bílého sprintu, jakými byli olympijský vítěz z Říma 1960 Armin Hari a Rus Valerij Borzov, který vyhrál výkonem 10,07 v Mnichově 1972.

Každý svěřenec by mu měl poděkovat, že díky němu získal rozhled, bohužel šel na to pan Sequent metodou, která mě po čase začala štvát. Vyžíval se v motivačních citátech a někdy nám je předčítal i dvě hodiny po skončení zátěže. Když nás chtěl dostat na hranu veškerých sil, dával nám po těžkých trénincích, kdy se část skupiny třeba pozvracela, luštit křížovky.

Kvůli tomu to ve mně jednoho dne bouchlo.

Dal mi nějaký úkol, já samozřejmě úplně vyndaný po tréninku neznal řešení a jeden kamarád mi napověděl. Chtěl jsem být férový, tak jsem se mu přiznal, ale trenér začal na ostatní nepříčetně a zbytečně řvát. Ve mně se nakumulovala zlost, protože jsem přesně tohle nechtěl.

Prásknul jsem dveřmi, napsal mu sprostou zprávu a odešel jsem z jeho skupiny.

Dodnes lituju toho, jak jsem ho urazil. Zároveň to bylo dané tím, že ve mně kouč pěstoval i jisté sobectví. Myslel jsem si, že jsem největší borec a mistr světa. Pro sport je to skvělá vlastnost, protože vás nutí soustředit se na své povinnosti a nic neošidit, ale pro život, kde máte fungovat s mnoha rozdílnými charaktery, je to velká komplikace.

Nejvíc se to, co jsem se naučil, otočilo právě proti panu Sequentovi. Náš podivný rozchod zahladil čas, když se dnes vidíme, rádi si popovídáme, dokonce si zavoláme k narozeninám.

V mé disciplíně hraje zásadní roli genetika. Pro sprintera mojí rasy je vždycky absolutní bomba, když běží cokoliv pod 10,20.

Za nové spojení s Dálou Kupkou jsem byl ohromně vděčný. Vzal mě do své skupiny na Dukle, která patřila k tomu nejlepšímu, co v české atletice bylo. Tohle jsem vždycky chtěl. Celou dobu bylo všechno v pohodě, ale zároveň mi chyběl drive a potřebný tah, na který jsem byl zvyklý. Přišlo období, kdy jsem bral atletiku spíš jako práci. U Dály jsem byl hodně umlácený objemem a neměl jsem šťávu, která by mi pomohla k maximálním výkonu.

Přesto to mělo úroveň. Na mistrovství Evropy 2014 a 2016 jsem byl v semifinále, podruhé dokonce v čase 10,28, a takhle rychle na velké akci žádný Čech nikdy neběžel.

Měl jsem výsledky, založil jsem s manželkou rodinu a na tréninku panovaly pohodové vztahy, s koučem jsme se nikdy nepohádali. Jenže jako sportovec jsem nebyl šťastný. Jestli Dálovi něco chybělo, tak schopnost lidi namotivovat, aby od sebe chtěli za každou cenu víc. Jsem člověk, který atletiku miluje, nemůžu bez ní být a mám ji jako každodenní rutinu, ale tehdy mi zevšedněla. Nejsem schopný vypíchnout jediný moment, kdy bych cítil čisté potěšení z toho, co dělám. Neuměl jsem si najít drobné radosti, pořád jsem řešil hlavně to, jestli splním požadovaná kritéria, abych měl podle tabulek zajištěné místo v Dukle.

Navíc jsem byl jako sprinter v kategorii atleta, který se už nemůže zlepšit, a v uších mi zněla věta „Zázraky se nedějí“. Kdybych se tomu poddal, všechno uzavře štafeta v Berlíně.

O to větší pozor si u svých svěřenců dávám na to, jak celkově vyzní naše spolupráce.

Cokoliv se stane, snažím se to zasadit do kontextu, který vždycky ukáže, co může čekat za dalším rohem. Dělám to tak i u sebe. Na mítinku v Ústí nad Orlicí 2020 jsem třeba zaběhnul čas 10,27. Bylo to super, ale ještě lepší bylo, že jsem prohrál jen o setinu s Američanem Michaelem Rodgersem, který má osobák 9,85 a titul mistra světa ve štafetě. Podmínky přitom měly k ideálu hodně daleko.

Proto pořád věřím, že směřuji k dalšímu velkému výkonu.

Nedávám si nereálné cíle, ale vždycky chci usínat a vstávat s tím, že mám šanci atakovat svoje maximum. Nic nepřeháním, zároveň si dávám pozor, abych se nenechal umlátit plány a jistotou.

Povzbuzuje mě v tom i příklad Kima Collinse, mistra světa na stovce z roku 2003. Tehdy vyhrál v čase 10,07 a bylo mu sedmadvacet. Nejlepší výkon 9,93 ale běžel až v roce 2016, kdy oslavil čtyřicátiny. Byl postavou podobně drobný jako já, taky dozrál do nejlepšího věku později. Na jednu stranu mi dělá dobře, když vím, že se něco takového stalo, na tu druhou vím, že mě může vyřadit z provozu jakákoliv chyba nebo delší výpadek.

Samozřejmě je tu i věc, kterou tolik ovlivnit nemůžu. V mé disciplíně hraje zásadní roli genetika.

Pro sprintera mojí rasy je vždycky absolutní bomba, když běží cokoliv pod 10,20. Říká se, že to jsou právě tyhle dvě desetiny, kterými se lišíme od soupeřů tmavé pleti. Tohle dogma popře čas od času nějaká anomálie, jako byl třeba Francouz Christophe Lemaitre. Byl vysoký, měl velké páky a v letmém úseku uměl skvěle sladit maximální úsilí a relaxaci, proto jako první běloch stlačil čas pod deset – nejlíp to zvládnul za 9,92. Já dozrál později a až po třicítce jsem se naučil být vnitřně uvolněný.

Věřím mnoha věcem, i tomu, že Čech může klidně běžet pod deset vteřin.

Samozřejmě to není úplně standardní věc. Spíš si myslím, že přesně o tomhle může být v budoucnu moje celoživotní trenérské čekání. Objevit a přesvědčit jednou k práci neobvyklého kluka, který by to mohl dokázat. Chce to trefit vhodný typ, protože pohybovat se rovně vpřed rychlostí kolem čtyřiceti kilometrů v hodině není přirozené, stejně jako technika, kterou se to provádí. Člověk spíš musí být něčím trošičku jiný.

Budu čekat rád, protože už teď vnitřně vím, že úkolem trenéra je, aby byli jeho svěřenci lepší než on sám.

Myslím, že moje časy může překonat klidně už Dominik Záleský. Je mnohem větší talent než já, ale je křehčí, pere se se stovkou zdravotně. Každopádně to v něm je, a pokud to potvrdí, budu pak i já vědět, že něco děláme dobře.

Jakmile se někomu v české atletice něco povede, vždy se najde někdo, kdo to zpochybní.

Vztahy v tomhle velkém pracovišti jsou minimálně zvláštní jako v nějakém seriálu. Všichni se spolu znají a často se vzájemně míjejí ve střediscích vrcholového sportu – v armádní Dukle, v policejním Olympu, ve vysokoškolském USK. Každý se s každým nějakým způsobem baví, ale podstatná část lidí za zády často říká něco jiného. Vznikají zvláštní pakty, koalice a často i intimní poměry.

Řeší se hlavně lidé, kteří mají výsledky.

Někdo skočí daleko a začne se říkat, že byl na závodech kratší metr, někdo něco zaběhne a objeví se zpráva, že foukalo až moc do zad. Jednoznačně nejlepší výkony přitom vždycky padnou v nejlepších podmínkách. Vím, že nikdy nedám český rekord v protivětru, povede se mi to pouze s jeho hraniční podporou.

Takhle se stalo, že se o mně v posledních dvou sezonách začalo ještě víc než kdy jindy říkat, že jsem nasypanej – pokud se neorientujete v problematice, znamená to, že prý dopuju.

Jsem připravený na to, že budu u části lidí vždycky minimálně podezřelý, a nedělám ze sebe frajera, kterého se to nedotkne. Pokaždé mě naštve, když mě někdo označí za anabolickou zrůdu. Zároveň je dnes jakákoliv hláška o dopingu tak všední a bulvární, že už ji skoro nemůžu brát vážně.

Prostě si řeknu, že se mi zase povedlo prosadit se, protože se o mně mluví v téhle souvislosti.

Můžu pro to mít i jisté pochopení. Kdybych byl na druhé straně břehu, asi bych taky pochyboval a ptal se, jak může Veleba ve třiatřiceti letech zaběhnout nejlepší časy, když se navíc trénuje sám.

Je to přežitek z doby, kdy se na nejkratší sprint v Česku koukalo skrz prsty. Jsi bílej, nemůžeš nikdy nic vyhrát, zabíráš místo ostatním, a ještě téměř jistě dopuješ. Dlouho patřili k nejlepším lidi, kteří běhali za 10,50, a někteří z nich měli pozitivní test. Tohle se týkalo i Lukáše Mila. Dostal distanc, za dva roky se vrátil, porazil mě ve finále republiky 2008 v neuvěřitelném osobáku 10,26 a jel na olympiádu do Pekingu. Pak už se k podobnému výkonu nikdy ani nepřiblížil a všichni, včetně mě, si o tom mysleli své.

Dnes jsme já, Zdeněk Stromšík i Dominik Záleský mnohem rychlejší. Přesto můžu s klidným svědomím říct, že to jde přirozenou cestou. Změnil se totiž typ tréninků a přípravy. A to převratně.

Móda anabolik a růstového hormonu je, doufám, pryč. Dnes je sport propojený s lékařskou péčí a vědou mnohem víc než dřív. Sám jsem toho díky manželce přímým důkazem. Zásluhou moderních metod mají atleti jiné informace a velkých výkonů, v mých očích těch, kdy se zařadíte mezi širší světovou špičku, lze dosahovat poctivě a systematicky.

Neříkám, že pro mě doping nikdy nebyl téma. Před deseti lety jsem byl mladej arogantní frajírek bez respektu. Vadilo mi, že jsem tak často zraněný a že kvůli tomu balancuju na hranici úvazku do střediska. Udržet si práci pro mě byl vždycky stres a tohle byla možnost, jak si pomoct k jistotě. Když jsem si ale uvědomil, co znamenám v kontextu české, potažmo mezinárodní atletiky, nedávalo žádný smysl experimentovat. Kdybych zariskoval a chytili mě, přijdu o všechno a budu ostatním pro smích.

Dnes bych navíc potopil nejen svou práci, ale i svoji ženu. Říkalo by se, že to mám od ní. Logicky.

Když mě v tomhle ohledu někdo i přesto pomlouvá, beru to jako rutinu. Když se mi ale doneslo, že k těm lidem patří i Dála Kupka, odrovnalo mě to. Není těžké si odvodit, že asi není nadšený z toho, jak se mi po odchodu z jeho skupiny daří.

Bohužel pro něj mám na Dukle skvělé vztahy, protože jsem tam stejně jako řada dalších lidí skoro každý den. Takže se mi hned doneslo, co o mně roznáší za drby. Docela jsem s tím bojoval, nechtěl jsem to vědět ani slyšet, ale situace se změnila, když do toho zatáhnul moji ženu.

O Karolíně nejdřív pár lidí z našeho okolí nesmyslně tvrdilo, že jezdí na reprezentační soustředění jako na dovolenou. Jen proto, že když všichni trénovali, ona měla volno. Proč ne? Nemůže přeci ordinovat v době, kdy jsou atleti na stadionu, místo toho se o ně stará ve chvíli, kdy ostatní odpočívají nebo jsou na pivu. Tak to přece dělal každý před ní a jiné to nikdy nebude, protože to má naprostou logiku.

Zatímco já dělám to jediné, co umím, moje žena by se měla mnohem líp, kdyby místo práce pro českou atletiku chodila jen na svou soukromou kliniku. Místo toho se stará i mimo smlouvu o sportovce na závodech, na soustředěních, klidně s nimi jede do ordinace o víkendu, pokud je to potřeba. Nemá pocit, že by se překonávala, stejně jako já svou prací žije. Patří to k nám.

O to víc se nás pak dotýká, když se někdo snaží udělat z rodiny Velebových vyžírky. Děje se to přitom neustále.

Tady ji někdo obviní z toho, že si za svazové peníze kupuje přístroje do své ordinace, támhle zase, že zanedbává péči. Obojí byly nehorázné lži, které jsme vyvrátili.

V prvním případě šlo o nákup ultrazvuku pro celý lékařský tým. Ten přístroj leží v kanceláři na svazu a kdokoliv si ho půjčí, musí to doložit podle přesně daného postupu. Druhý případ se týkal sprinterky z Dálovy skupiny, jež měla zánět v úponu pod kolenem. Karolína ji i s dalšími odborníky několikrát vyšetřila, holka se pak dva měsíce neukázala a nakonec jen napsala, že je v pohodě. Následně odcestovala na soustředění do Afriky, kde se zranila. Kupka napsal mé ženě mail, kde jí vyčetl, že je to její vina. Přestal ji zdravit a začal říkat, že po ní půjde.

Dost mě to štvalo, protože pokud by opravdu šlo o chybu mojí manželky, bylo by to neprofesionální a na téhle úrovni nepřípustné. Aby se všechno zjistilo, přinesli jsme na svaz kompletní zdravotní kartu dotyčné atletky a dali dohromady veškeré údaje, abychom dokázali, že to bylo křivé obvinění. Domluvili jsme se, že nebudeme na nikoho útočit, jen jsme chtěli, aby se všechno uklidnilo.

Navíc se za nás ve všem postavil i profesor Pavel Kolář, se kterým manželka spolupracuje.

Argumenty mojí ženy byly neprůstřelné a vznikly antipatie. Dála to nedal. Pro nás ale bylo extrémně důležité ukázat, že si o sobě ani člověk s jeho historií nemůže myslet, že může říkat všechno. Nechápu to. Měl se svými svěřenci největší úspěchy a může z nich těžit, ostatní by k němu mohli vzhlížet, ale on to sráží intrikami. Místo toho, abychom spolu zažívali to dobré a pomáhali si i v rámci Dukly, je to jinak a celé se to posunulo do vyloženě osobní roviny.

Teď mám dojem, že mě, navíc s mou ženou v zádech, vnímá jako ohrožení.

Sice pořád vystupuju hlavně jako závodník, ale na Dukle jsem od roku 2020 plným úvazkem jako trenér. Neměl jsem zájem o to, aby to bylo jinak, protože cítím, že se mnou do budoucna počítají. Tím, že jsem se vzdal pozice sportovce, na kterou jsem měl právo, uvolnily se dva poloviční úvazky pro mladé atlety. Jeden paradoxně dostal kluk od Kupky.

O to víc nepochopím, proč se ke mně začal chovat jako k problému. Dála je bohužel zvláštní případ. Moc lidí na něj nevzpomíná v dobrém, já byl výjimka a pak se náš vztah taky rychle změnil. Jako by snad cítil nejistotu kvůli tomu, že na něj někdo může vytáhnout to, z čeho obviňuje ostatní. Ať je to, jak chce, do tohohle boje chci dát jen tolik, kolik bude potřeba. Objeví se pomluva a já ji smáznu, víc se do toho já ani moje žena zatáhnout nenecháme.

Ve chvíli, kdy se mi začíná vracet to, co jsem do sportu dal, nechci měnit směr, který jsem nastavil a který nese výsledky. Mým cílem není poměřovat si s někým přirození a potom dotyčného zničit. Ten, kdo se chová špatně, se nakonec stejně zničí sám, takže je to zbytečně investovaná energie.

Nemám to rozhodně postavené tak, že nějaký Veleba veřejně brojí proti jedné z hlavních trenérských osobností. Jen už po všem, čím jsem prošel, nemám problém odhalit se a veřejně pojmenovat to, co mi přijde nehorázné, protože se to dotýká nejen mojí práce, ale i mojí rodiny.

Jedna věc je pro mě ale přeci jen důležitá. A to ta, abych v tomhle uvažování podpořil i ostatní s podobnou zkušeností.

Pokud se člověk, kterému se stane křivda, neozve, v důsledku na to doplatí jeho okolí. Všímám si, že v atletice k tomu došlo relativně ve velkém a odešla řada vnitřně poctivých lidí, protože jim došlo, že se v nepřátelské atmosféře nedá fungovat dlouhodobě.

U mě to nehrozí. Jsem na sprintu emočně a samozřejmě už i existenčně závislý. Je to ale vyvážené tím, že jsem ze sebe nejdřív musel hodně vydat, abych pak mohl začít dostávat. Dukla mi toho za šest let poskytla tolik, že cítím zodpovědnost i vůči ní. Ve středisku je dobrá atmosféra, kterou pořád dokola nabourávají titíž lidé. Cítím, že přišel čas nahlas říct a naplno ukázat, co reprezentuju, aniž to napřed projde kolečkem drbů ve sportovních halách, sprchách a kancelářích.

V mém životě přišel velký zlom, když jsem pochopil, že jakmile se odhodlám fungovat samostatně a ukážu, že moje práce směřuje k výsledkům, okolí to ocení. Mám teď na Dukle ideální podmínky, protože jsem prožil dva skvělé roky. Navíc mám maximálně čisté svědomí, vůči sobě i vůči své ženě.

Proto jsem teď stejně přímý, jako když stojím v dráze a vypálím z bloků.

Nemusím se stydět za práci, kterou odvádím, protože si plním své povinnosti, podávám dobré výkony a mám právo být za to odpovídajícím způsobem ohodnocený. Přesně podle jasně určených kritérií. Nenechám nikoho, aby se do mě a mojí rodiny navážel za to, že dodržuju pravidla. Jako sprinter jsem mohl dlouhá léta závidět všem okolo, protože mi trvalo roky, než jsem našel způsob, jak se prosadit. Teď jsem v pozici, kdy někteří závidí mně.

Proč bych si ale kvůli tomu měl připadat nepatřičně? Nedělám přece nic špatného. Jen dokazuju, že zázraky se dějí.

Jana Mensatorová a archiv Jana Veleby

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.