Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 3
e-shopYou! Don't! Work! Hard!
Zaplul jsem pod stůl a udělal se nejmenším, co jen šlo. Hlavu jsem zabořil za rozevřené jídelní menu.
Hlavně ať si mě John nevšimne!
Sotva jsem po tréninku sám sednul na oběd do italské restaurace Olive Garden kousek od zimáku, ve dveřích se objevil on s rodinou. John LeClair. Legenda. Borec, jehož kartičku bych ještě našel doma v šuplíku.
A taky hráč, s nímž jsem dva dny předtím odehrál v lajně svůj první přípravný zápas za Philadelphii. Nahrával jsem mu na gól.
Ale ne, přece si mě nemůže pamatovat… A co bych mu asi tak měl říkat? Asi podesáté dokola jsem si četl ty samé názvy jídel, kterým jsem stejně nerozuměl, když se opodál ozvalo to, čeho jsem se bál.
„Petře, nemusíš se za tím lístkem schovávat. Pojď k nám.“
Odhalen.
John mi představil manželku i děti. Na co jsem mu dokázal svojí lámanou angličtinou odpovědět, jsem odpověděl. Oběd jsem do sebe ale naházel, co nejrychleji to šlo, a zase jsem zmizel. S poděkováním, protože on samozřejmě platil.
Tak nepatřičně, jako jsem si připadal u stolu s jedním z nejslavnějších hokejistů té doby, jsem se cítil i v kabině Flyers jako takové. Dost dobře jsem nechápal, co tam dělám. Já? V NHL?
Draftovaný jsem byl o rok později, než jsem podle regulí poprvé být mohl, a ještě až v posledním devátém kole. Tehdy v červnu 1998, krátce po Naganu, byli Češi v kurzu, tak si asi někdo řekl, proč nezkusit jednoho, co se mihnul v juniorské reprezentaci a už hraje extraligu. O tom, že si mě na draftu Philadelphia zamluvila, jsem se každopádně dozvěděl až druhý den ráno z teletextu. Nikdo mi ani nezavolal. A proč by taky. V devátém kole už se berou vyloženě takoví hráči, kteří můžou jen překvapit. Když z nich něco bude, fajn, ale jestli ne, nic se neděje. Po čase mi z klubu poslali aspoň dres, kšiltovku a triko s jejich logem. A taky… Návrh nováčkovské smlouvy. Na tři roky. V létě 2000 jsem se tak nakonec odhodlal, že to tedy půjdu zkusit.
NHL pro mě do té doby znamenala PlayStation, výsledky na teletextu, kartičky, plakáty a koukání na tajňačku po nocích na play off, které už tehdy občas v televizi dávali. Takhle si pamatuju třeba vítězný gól Uwe Kruppa z posledního finále 1996.
Mimochodem, mamka dodnes neví, že jsem kvůli tomu tehdy ráno nešel do školy, protože se hrálo až do třetího prodloužení.
Najednou jsem čerstvě jednadvacetiletý urazil půl světa a ocitl se mezi lidmi, které jsem takhle celé dospívání obdivoval. Můj prvotní pohled byl jasný, že tam nepatřím. Já, Hubas z Brna, z extraligy vychovaný tak, že jsem jako mladej mazákům div nevykal, sedl si v kabině do rohu a držel pusu.
A potom jsem všechny včetně sebe překvapil.
Ani jsem nedoufal, že se mi něco takového vůbec může povést, ale já nastoupil do sedmi přáteláků, ty se mi povedly, kemp jsem měl skvělý a najednou, ani nevím jak, si vybavuju, jak stojím ve štrúdlu směřujícím na led před prvním zápasem sezony NHL proti Vancouveru.
Neznámý mladý Čech, vybraný na 243. místě. Moc hůř draftovaných hráčů za Philadelphii asi nikdy nenastoupilo.
Start jsem měl neskutečný. Hned při mé premiéře mě od zadního mantinelu našel Rick Tocchet a já procpal střelu Felixi Potvinovi pod vyrážečkou. Je zvláštní, že víc si z toho večera nepamatuju. Snad jen jak se mnou Ed Jovanovski jednou málem vyrazil mantinel.
Přišel další zápas. Pak třetí, čtvrtý… Vznášel jsem se ve snu, než se to zvrtlo. Týmu se totiž nepovedl úvod ligy a bylo jasné, že to odnesu já, nováček z Česka. Vždyť místo mě seděl na tribuně kluk s jednocestnou smlouvou na dva a půl milionu dolarů. Dokázal jsem pochopit, že dřív nebo později se takhle situace vyvine, vnitřně mi bylo jasné, že stejně půjdu na farmu. I management to tak od počátku bral. Viděli, že jsem chytil formu, nechali mě ji ukázat, ale celkově mě ještě potřebovali obouchat zámořským hokejem.
A taky že jo. Po deseti dnech za mnou zašel asistent generálního manažera s tím, že jsem všechny překvapil, jak jsem výbornej, ale teď musím na farmu kvůli progresu. Se svojí tehdejší angličtinou jsem chytal jen každou druhou jeho větu, ale dovtípil jsem se, co říká. Sám jsem to tak cítil. Ani mi nevadilo, že na farmu musím.
To jsem ještě netušil, jaký mě tam čeká boj.
Dvouletý boj, při kterém si budu připadat na pokraji zoufalství.
Boj, který mě sice nevrátí do NHL, ale dá mi strašně moc do života, hokejového i toho běžného. Udělá mě silnější osobností, lepším hráčem a zajistí mi relativně dlouhou kariéru.
Právě a jedině tohle peklo způsobí, že ze mě jednou bude mistr světa a určitou dobu i stálice národního týmu.
„Zapřemýšlej o dnešním zápase.“
Táta nemusel říkat nic víc. Největším trestem pro mě bylo, když cestou domů ze zápasu v autě nepromluvil a až když mě vysazoval před barákem, protože naši se rozvedli, rozloučil se touhle větou. V tu ránu bylo po mně. Nenáviděl jsem pocit, že jsem ho zklamal, protože jsem nemakal. Chtěl jsem cítit, jak je na mě hrdej, a ne tohle… Táta sám hrával, a i když si ho s bráchou nepamatujeme přímo na ledě, byl pro nás ohromným vzorem.
Nikdy mi nenadával, vždycky řekl jen dvě tři věci, které bylo podle něho třeba zmínit. A někdy jen tuhle jednu.
S bráchou jsme trávili dětství na zimáku. Když jsme v neděli neměli co dělat, sebrali jsme se a jeli přes celé Brno autobusem za Lužánky dívat se na trénink áčka. Posbírali jsme puky vyhozené na tribunu, abychom měli doma s čím hrát, a zase valili dom. Snil jsem jen o tom, jak by bylo super si tady jednou zahrát, aspoň tu první národní, co Kometa, tehdy Zetor, na přelomu osmdesátých a devadesátých let hrávala. To byl strop, k němuž jsem se upínal. Nároďák? To pro mě byl hokej z jiné planety.
Zlaté mistrovství v pětaosmdesátém si pamatuju jen matně, problesky z toho, jak jsme doma s tátou koukali na televizi a jakou radost měli lidi okolo.
Praha devadesát dva, tam už nás táta vzal. Finále Švédsko-Finsko, hlouček švédských fandů nad námi, a zápas našich o bronz proti Švýcarsku. Ohromný zážitek.
A pak Vídeň. Zlatá Vídeň v šestadevadesátém a tam při zápase s Finy můj idol Teemu Selänne. Jak já toho chlapa miloval… Po tom, co vzal NHL útokem, jsem neměl oblíbenějšího hráče a obdiv k němu mi vydržel celý život, přes finskou federaci jsem si dokonce obstaral jeho dres a hokejku s věnováním, visí mi to dneska zarámované v obýváku.
Do Vídně jsme tehdy dorazili s předstihem, abych mohl počkat u stadionu na finský autobus. Nehodlal jsem nic podcenit, takže den předem jsem se zastavil za naší angličtinářkou, abych se do písmene naučil větu „Prosím tě, můžeš mi podepsat kartičky?“
Pak zastavil autobus, z něho vypochodoval Teemu… A já všechno zapomněl.
Vypravil jsem ze sebe jen „hi“ a podal jsem mu karty. Podepsal se mi, vyfotili jsme se spolu a já si vychutnával okamžik, kdy vedle mě na chvilku stál můj vzor. V zápase pak naši vyhráli, ale Selänne dával gól a já měl radost spíš z toho.
Tehdy mi bylo šestnáct a reprezentace se mě pořád netýkala. Během dospívání mě míjela. V žácích jsem sice byl výrazný, ale trvalo, než jsem dospěl. V dorostu mě na čas předběhli vrstevníci díky síle i rychlosti. Chyběl mi důraz, průbojnost a asi jsem se svého času i trochu bál do toho kopnout. Zůstával jsem mimo sestavu a nechápal, co se děje. Táta mi tehdy opakoval, ať jsem trpělivý a makám dál. Že to přijde, že kariéra je dlouhá cesta. Trénuj, makej a najednou sám poznáš, žes došel do bodu, kdy se ti to buď povede, nebo ne.
Já měl hokej rád, tak jsem vytrval.
Najednou se všechno zlomilo. Ještě v lednu sedmadevadesátého jsem seděl v juniorech a v srpnu už jsem naskočil do prvoligového áčka Komety. Odehrál jsem slušně celou sezonu a o rok později přestoupil do extraligových Vítkovic. Během necelého roku a půl jsem se z náhradníka v juniorech stal stabilním hráčem nejvyšší soutěže. Jen proto, že jsem dohnal vývoj.
Tehdy jsem se poprvé podíval i do nároďáku. Objel jsem pár turnajů ve dvacítce, než dva měsíce před mistrovstvím světa spoluhráč Lukáš Galvas na Spartě za stavu 1:5 nahazoval puk do třetiny a mě, jedoucího před ním, trefil do pusy. Nadvakrát mi zlomil čelist, na osm týdnů jsem ji měl zadrátovanou.
Trvalo pěkných pár let, než jsem se dostal do dospělé reprezentace. Až na začátku sezony 2005/06, kdy nám to ve Vítkovicích šlapalo se Zbyňou Irglem, jsem obdržel svoji první pozvánku.
Začala velká jízda. Ale aby na ni vůbec došlo, musíme se vrátit tam, kde jsem zjistil, o čem vůbec je hokej.
Na farmu ve Philadelphii, která hrála v hale jen přes ulici od prvního týmu a využívala stejný tréninkový komplex, jsem dorazil natěšený, že ukážu, v jaké jsem pohodě. V prvním zápase mě ale mimo hru trefil protihráč tak blbě, že jsem si přisedl kotník.
Ten samý den hráli Flyers na Rangers a zranili se jim dva útočníci. Jsem přesvědčený, že být zdravý, šel jsem hned zpátky nahoru. Je tisíckrát omletá pravda, že v kariéře sportovec potřebuje i trochu toho štěstí. Souhry okolností, že je ve správný moment na správném místě. V tenhle okamžik se události nevydaly mým směrem. Pět týdnů jsem nehrál.
Jak jsem neuměl tolik anglicky, nedokázal jsem vysvětlit, jak moc mě noha bolí. Tehdy se hrálo se vším, co nebylo zlomené. Neexistovalo, že by se člověk měl šanci doléčit. Mně rentgen žádnou zlomeninu neodhalil, což znamenalo, že mám normálně trénovat. Na nohu jsem nemohl ani došlápnout, ale nějak jsem si ji vždycky ovázal, dostal do brusle a trénink se sebezapřením aspoň odchodil. Občas jsem ale musel za trenérem, že to prostě nejde.
Nedovedl jsem vysvětlit, co mě tak šíleně bolí a v očích nadřízených jsem asi byl tím zhýčkaným Evropanem, který se urazil, když ho poslali do AHL, a teď předstírá zranění.
Protože farma byla zrovna na tripu, když potřebovali Flyers záskok, objevil jsem se ještě v jednom zápase NHL, ale to bylo jen jedno velké trápení. Do sestavy na farmě jsem se potom vrátil až v prosinci. V té době už hrála sestava v ustálené podobě a na mě tak zbylo místo ve třetí lajně. Na centru s dvěma bitkaři na křídlech. Tehdejší AHL, to byla čistokrevná řežba a zvlášť my, tým s identitou tvrdosti, agresivity a někdy až špinavé hry, měli v týmu pět šest kluků vyloženě jen na rvačky.
Při zápasech jsem se tak nepotkal s pukem.
Byl jsem brzy zoufalej, deprimovanej, frustrovanej, vytočenej, otrávenej a nasranej na celou Ameriku. Chtěl jsem dávat góly, hrát přesilovky! Dva měsíce nazpátek jsem zazářil ve svém prvním zápase v NHL a najednou skoro jediné, co jsem dělal, bylo sbírání rukavic a hokejek z ledu, abych je hodil spoluhráčům na trestnou. Pak jsem si načučeně odjel sednout na střídačku.
Kolikrát se stalo, že jsem konečně vydoloval puk, ujížděl s ním k bráně a…. Píšťalka. Za mnou už se borci tesali pěstmi.
Já chtěl hrát s pukem, ne se honit po rozích a nahazovat sotva se přiblížím k modré čáře. Chtěl jsem k sobě někoho, s kým si puk vyměním, ne kanadské berany, kteří mysleli jen na to, aby někoho přerazili vejpůl. Většinou jsem jim přihrál, najel si a… Nic. Čím déle tenhle stav trval, tím jsem byl otrávenější a znechucenější.
A dával jsem to najevo. Chodil jsem mrzutej, česky jsem nadával a někdy se na tréninku jen tak vozil.
Trénoval nás John Stevens, bývalý řízný bek, co se s ničím nemazal, a mně neustále zdůrazňoval, že mi v jeho očích schází pracovitost. Work ethic, jak oni říkají.
„Já ti dám možnost, ale ty nebojuješ. Já chci abys bojoval,“ říkal mi.
„Já budu bojovat tak, že hraju s pukem,“ odpovídal jsem.
„Tady se bojuje jinak. Nauč se, jak se bojuje v Americe…“
Nemyslím, že bych někdy byl z principu hráč, který nejede nadoraz, to mě naučily už cesty autem s tátou, ale pro tehdejší zámořský hokej to bylo málo. Tam „bojovat“ znamenalo někoho trefit, zmlátit a ještě vyfakovat. Znovu a znovu, padesátkrát, stokrát jsem tak slyšel tu samou věc: „Nebojuješ!“
„You don’t play hard!“
You! Don’t! Work! Hard!“
Vybavuju si zápas, který jsem zahrál dobře. Druhý den si mě ale trenér zavolal do kamrlíku. Do videa strčil kazetu se záběry z předešlého večera a našel situaci, kdy se během jednoho střídání dlouho hrálo u nás v pásmu, pak u nich taky dlouho a nakonec se hra otočila zase k nám. Člověk toho měl plné zuby jen to sledoval v televizi. Najednou ale přišel vyhozený puk na mé straně, tak jsem soupeřova obránce alespoň pohybem stínově vytláčel za jejich branku, aby spoluhráči mohli vystřídat. Pak jsem se otočil a mazal za nimi taky konečně pustit do hry někoho dalšího.
Trenér video zastavil a podíval se na mě. „Tohle je agresivní napadání?“
„Já už byl minutu a půl na ledě,“ odpověděl jsem. „Já už nemohl…“
„Já se tě neptám, jak dlouho jsi byl na ledě. Já se ptám,“ přešel na důrazný tón „jestli je tohle agresivní napadání.“
„Není.“
„Přesně tak. Není. To je důvod, proč teď nebudeš hrát.“
V tu ránu jsem měl chuť sebrat se a už tam nikdy nepřijít. Zavolat domů, ať pro mě někdo přijede na letiště, že jsem se jim na to v Americe vysral. To až dneska vím, že trenér jen zkoušel, jak na daném tréninku zareaguju.
Už si přesně nepamatuju, jak to z mé strany vypadalo, ale dokážu si to představit.
Trénink jsem určitě odfláknul. Nasadil jsem otrávenej ksicht a polibte mi šos, já to po vašem dělat nebudu. Já mám na víc. A proč bych taky makal, když stejně hraju jen s bitkařema? Vlezte mi všichni na záda.
Byl jsem mladej blbej kluk, co chtěl hlavou prorazit zeď a nevěděl, že takhle prorazit nejde.
Kanaďani a Američani mají v nátuře rvát se, bít se o svoje místo. Najít cestu, jak dát trenérovi najevo, že s nimi má počítat. Já to dělal po česku. Just přesně naopak. Třeba jako když jsem na farmě Calgary schytal tu největší potupu. Týmy v Americe někdy na rozbruslení přímo před zápasem nechají rozcvičit víc hráčů a až pak někomu z nich oznámí, že se má svléknout, že nakonec nehraje.
Jsi healthy scratch, šlapej na kole.
„Jo, jasně,“ kývnul jsem i tehdy, když mi tohle řekli, a sotva jsem sházel výstroj, sednul jsem na rotoped. Jak ale všichni odešli na led, párkrát jsem protočil nohama a pak tam jen seděl a zevloval.
Po zápase se mě trenér ptal, jestli jsem šlapal. Já na to, že jasně. „A víš, že tady dole je zařízení, které měří ujetou vzdálenost?“ nadhodil a ukázal pod řídítka.
Svítilo tam nějakých 300 metrů.
Holt jsem tomu, jak trenéra přesvědčit, nešel úplně naproti…
On se to ve mně snažil probudit různými způsoby. Vybavuju si třeba řadový trénink a v něm jednoduché cvičení jeden na jednoho. U modré čáry dva zástupy, nahozený puk do rohu a z každého zástupu vyjíždí hráč, pak se spolu ti dva bijí v rohu a ten, kdo získá puk, musí zakončit. Já stojím ve svém štrúdlu, bude na mě přicházet řada a v tom trenér ve druhém zástupu něco říká bitkařovi. Ten přebíhá dopředu, aby vyšel na mě.
„Ježišikriste,“ problesklo mi jen.
Ale co, puk letí na prkna, já startuju a před mantinelem dělám manévr, jaký zná každý hokejista. Zpětný pohyb, brzda a zapření. Ramenem jsem trefil druhého kluka na bradu, on trochu zavrávoral, já čapnul puk a dal gól.
Vítězoslavně jsem odjížděl s tím, že jsem jim to nandal. Trenérovi i tomu frajerovi, co mě měl zmastit.
„Dobrá práce,“ procedil trenér mezi zuby.
Když na mě zase přišla řada, opakovala se stejná situace. Zase proti mně posunul bitkaře a zase mu něco pošeptal. Já tušil, že teď už bude opravdu zle.
A taky že jo. Už jak jsem šlapal pro puk, schytal jsem šílenou sekeru přes lýtka. Pak druhou, třetí. Krosček zezadu. Loket na hlavu.
Mordovali jsme se v rohu deset vteřin. Dvacet vteřin. Třicet.
Minutu.
Minutu patnáct.
Trenér nepísknul, nechal toho druhého, aby mě dobil, dosekal a dokrosčekoval. Až později mi došlo, že chtěl vidět moji reakci. Chtěl vidět, jak se vzepřu.
Já místo toho na konci zoufale odpálil puk na druhou stranu hřiště.
„Líbí se mi tvoje emoce,“ křičel na mě.
„Polib mi prdel ty hajzle,“ řval jsem já zpátky. Česky.
Náš vztah postupně přešel do fáze, kdy už jsem s ním regulérně bojoval, přestože jsem neměl šanci tenhle boj nikdy vyhrát. Všechno vyvrcholilo v Norfolku v zápase s farmou Chicaga. Zase se mnou šíboval, posílal na led různě poskládané útoky a já se jen posouval po střídačce zleva doprava. Uběhla skoro celá třetina a já se nedostal do hry.
Jiní kluci občas frustrací práskli dvířky od střídačky nebo naštvaně zlomili hokejku. Já se rozhodl své odhodlání ukázat taky tak, jen jsem to zase udělal po svém. Třísknul jsem s vrátky tak, jak jsem cítil. Že už toho mám dost.
Zápas skončil, prohráli jsme, trenér přišel do kabiny, řekl něco o tom, jak jsme hráli špatně a pak ukázal na mě, ať s ním jdu ven. Sotva za mnou zabouchnul dveře, chytil mě pod krkem a smýknul se mnou zeď.
„Tohle jsi udělal naposledy. Ještě jednou a letíš do toho svýho Československa,“ řekl jenom.
Pamatuju si, kdy mě Stevens poprvé pochválil. V Albany, na farmě New Jersey, kdy jsem před soupeřovou bránou schytal krosček na ledviny.
Spadl jsem, vstal a koupil ten samý na stejné místo.
Zase jsem vstal a dostal jsem ho potřetí.
Tak jsem vzal hokejku obouruč, otočil se a vší silou toho protihráče přetáhnul přes záda.
Lehnul, ale během vteřiny byl zase na nohou, zahodil rukavice a už se na mě hrnul. Stačil jsem si uvědomit, že je zle, couvnout… A pak na něj naskákali naši bitkaři a než se vůbec napřáhnul, seřezali ho do krve.
„Tohle zaujetí se mi líbí,“ vyzdvihl mě pak trenér před týmem. „Takhle se hraje hokej v Americe.“
Pokýval jsem, ale moje vnitřní reakce byla: „Na tohle se ti můžu vysrat.“
Býval bych potřeboval, aby za mnou někdo přišel a v klidu mi vysvětlil, že přesně tohle je cesta, jak na sebe správně upozornit. „Petře, hraješ s bitkařema, tak co uděláš? Vyprovokuj něco. Oni budou rádi, že se můžou servat, a ty budeš v očích trenéra ten, co se nebojí. Pak ty kluky poplácej, poděkuj jim. Na tréninku klidně taky shoď rukavice, když tě někdo naštve. Někoho tref. Ukaž, že se nebojíš. Dostaň se na jejich notu.“
Dneska na tohle mají kluci agenty nebo starší hráče v týmu, mají si s kým popovídat, během vteřiny se spojí s kýmkoliv na druhé straně zeměkoule. Já v roce 2001 volal jednou týdně domů, zoufalej a zničenej, jinak jsem tápal a neměl se komu svěřit. V týmu jsme sice hráli s Vencou Pletkou a Tomášem Divíškem, ale s těmi jsme na tom byli podobně. Já pindal, jak se mnou zacházejí, a kluci, proč je nevezmou nahoru, když se jim daří. Možná by bylo bývalo lepší trčet někde úplně sám, protože pak by člověk snáz proniknul do místní mentality. My takhle viděli jen fakt, že jsme hokejovými dovednostmi výrazně před našimi spoluhráči, ale nechápali jsme, že oni tu do nás potřebují v první řadě dostat jejich náturu a styl, jakým řešit situace.
Do toho nám v hlavě neustále rezonovalo vnímání českých lidí v té době, že se plácáme na farmě. Ano, přesně tak. My nehráli hokej. O nějaké AHL nebylo slyšet, nikdo netušil, co to je za soutěž. My se PLÁCALI na farmě.
Kamarádi v létě se mě ptali, proč nejdu zpátky a jestli tam v té Americe v holinkách přehazuju seno, když jsem teda na té farmě. Všichni, co jsme AHL hráli, jsme to brali jako ostudu. Jako něco méněcenného. Čím déle jste tam zkejsli, tím víc jste se prali s pochybami, jestli by nebylo lepší vrátit se domů a být na očích v extralize. Tady jste se akorát motali, trajdali křížem krážem po Americe v autobusech a byli denně bití jak žito.
„Stojí mi to za to? Mám to zapotřebí?“ ptal jsem se sám sebe nesčetněkrát.
„Ano, máš,“ odpověděl bych si dneska, kdy neskutečně obdivuju kluky jako je třeba Tomáš Plekanec, který farmu dokázal skousnout, prosadit se tam a nakonec udělal kariéru v NHL jako hrom. Vydržel a ukázal, že na to prostě má.
Já se tehdy bez správných informací sám nedokázal dovtípit, že všechno má pozvolný vývoj. Nechápal jsem, že jsem se vrátil po zranění do týmu, co měl jasně dané lajny a jinam než k bitkařům jsem prakticky ani nemohl. To až teď, s odstupem, kdy se dokážu vžít do pohledu managementu a trenéra, vidím, že mě tím třeba jen zkoušeli, aby viděli, jak zareaguju. Možná mě tam i dali schválně, aby viděli, co vydržím a jak se k tomu postavím. Měli kluka z devátého kola draftu, který se jim líbil svými schopnostmi, tak si ho chtěli upravit, aby zapadl do jejich stylu hry. Všechno to byla jen součást výchovy.
Tady máš malej čas a prostor a dělej, ukaž mi, že si zasloužíš víc.
I ten trenér, kterého jsem nenáviděl, tohle všechno vlastně asi dělal proto, že ve mně viděl potenciál a jen do mě potřeboval dostat správnou odolnost a tvrdost, udělat mě připravenějším na NHL. Kdybych dnes sám dostal do rukou hráče, který je sice šikovný, ale všechno ho naštve a nechá se snadno otrávit, taky ho zkusím otrkat v různých stresových situacích, ať se ukáže a přijde na to, co mu prospívá.
Tehdy jsem tohle nedokázal pochopit. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že by to se mnou snad někdo v klubu myslel dobře. V mých očích mi jen škodili a ubližovali. Byl jsem mladej hloupej kluk zdaleka, co se nechtěl přizpůsobit. Co chtěl všechno hned a neuvědomoval si, že každá cesta je pozvolná a pozici v nejlepší lize světa si musí zasloužit. Ne tím, že se mu daří týden nebo čtrnáct dnů, ale tím, že opakovaně, postupně a každý trénink ukazuje, že na to má a že chce víc. Postupně si buduje pozici.
Až když jsem se vrátil do Evropy, začal jsem si s odstupem uvědomovat, jak mi hokejový život staví do cesty podobné situace, co mě potkávaly ve Philadelphii, a já už na ně reaguju jinak, protože najednou podvědomě vím, co je správné a co mě posune. Něco zkrátka nemá cenu vysvětlovat, člověk si to musí sám prožít, aby dostal facku a jeho podvědomí už příště vědělo, jak se zachovat.
Ze mě se po drobných krůčkách stával hráč s vlastnostmi, které mi v Americe zoufale chyběly.
Z toho, za co jsem tam dostával po tlamě, jsem nakonec udělal svoji přednost. Stal jsem se lepším a pracovitějším hokejistou, cílevědomým ale zároveň pokorným členem týmů, v nichž jsem hrál. Klukem, který nic nevypustil a odmakal každý trénink, každou situaci, ať se mu zrovna dařilo, nebo ne. Spíš mě samotného postupně štvalo, jak si tady u nás pořád stěžujeme, něco se nám nelíbí a hledáme způsob, jak si ulevit, volíme pohodlnější varianty. Podvědomě jsem se začal nejlíp cítit v nastavení, že ať je léto nebo zima, prší nebo sněží, prostě půjdu a odmakám to. A to jsem rozhodně nebyl ten, kdo by se předřel navíc, kdo by trénoval od nevidím do nevidím. Co jsem ale měl, v tréninku i zápase, to jsem udělal naplno. Pokaždé.
Taky jsem bral, že trenér má vždycky pravdu. A i když ji nemá, hráč to musí skousnout, protože trenér je nadřízený, to on rozhoduje. Bojovat s ním nemá cenu, tenhle boj nejde vyhrát. To když už to fakt nejde, radši odejdi jinam a dokaž, že se v tobě pletli, ale dokud pod někým hraješ, najdi cestu, jak pro něho být důležitý článek. Ukaž mu, že ti má věřit víc. Ve spoustě případů to jde, jen je potřeba si to srovnat v hlavě.
Sám teď vím, že jsem si za své dva roky v Americe víc času v NHL jednoduše nezasloužil, a proto jsem ho taky nedostal. Ale všechno, co jsem tam zažil, mi potom pomohlo do budoucna. Díky tomu, kým jsem se tam stal, jsem později zaujal reprezentační trenéry, dostal se do nároďáku a postupně i na mistrovství světa.
Pětkrát jsem nastoupil před šampionátem do přípravy a ani jednou se nestalo, že bych se nakonec nedostal na soupisku.
Kolikrát jsem slyšel: „Ježiši, proč zas jede Hubáček? Vždyť nedává góly.“
Tohle vnímání se i u nás postupně mění, ale před deseti patnácti lety pořád lidi tak nějak předpokládali, že v nároďáku by mělo být dvacet nejproduktivnějších hráčů. Tak to přitom není, hokejový tým je potřeba poskládat typologicky. Jako potřebuje mít někoho na přesilovky, musí v něm být i kluk, co vždycky odmaká oslabení.
A to jsem byl já.
Moc dobře jsem si uvědomoval, že kluci okolo mě jsou šikovnější a dokážou s pukem neskutečné věci, proto jsem se nesnažil se jim v tomhle rovnat. Cílil jsem na pozici, o níž jsem věděl, že na ni mám. Jestliže moje šance, jak se dostat na mistrovství světa, byla křídlo čtvrté lajny, tak jsem se soustředil, ať dělám to, co se po takovém hráči chce. Mojí výhodou vždycky bylo i dobré bruslení, dokázal jsem toho díky němu na ledě hodně objezdit a neměl jsem problém vyrovnat se s o dva levely rychlejším hokejem. Naproti tomu různí kluci z extraligy, kteří ve svých týmech dělali mraky bodů, se nedokázali uplatnit, jakmile měli na svůj hokej v mezinárodním tempu míň času. K tomu, aby ukázali své dovednosti, se jednoduše nedostali.
Já si dával pozor, abych byl první vepředu, první vzadu, abych zvládal oslabení a abych neměl výkyvy. Tak, aby se na mě mohli ostatní spolehnout, ať už jsem zrovna ve formě, nebo ne, nebo ať dostanu v zápase osm minut nebo patnáct. Věděl jsem, jak v nároďáku hrát, co ode mě čekají a co čekám sám od sebe, což mi usnadňovalo práci.
Bylo mi jasné, že kdybych se snažil zaujmout ofenzivním talentem, neměl bych šanci.
Vystihuje to historka, co mi zpětně vyprávěl Jukka Holtari, náš generální manažer ve finské Jyväskylä. Jednou za ním přišel skaut z NHL a ptal se ho na mě. Že mě viděl v pár zápasech, hrozně se mu líbím a prý jak je možné, že hraju jenom ve Finsku.
„Dobrej hráč, že?“ pokýval Jukka.
„Jo, skvělej.“
„Tak se podívej na jeho statistiky a pochopíš…“
Já holt nebyl bodovej, neměl jsem pro to cit. Naštěstí jsem si to včas uvědomil a našel si to svoje. Čím jsem byl starší, tím víc jsem se profiloval do jasné hokejové pozice a v podstatě ji vyhledával. Ve druhé fázi kariéry se ze mě stal hráč, který se v první řadě snažil vyhovět týmu. Bylo mi jedno, jestli hraju se špatným nebo dobrým klukem, starým nebo mladým. Vnitřně jsem bral, že jim dělám servis.
Když tohle trenér chápal a tak ke mně přistupoval, svoje jsem si vždycky uhrál. I proto jsem se cítil nejlíp právě ve Finsku, kde si zakládají na ukázkové morálce. Zapadl jsem tam tak, že mi místní říkali, jak jsem sice v pase Čech, ale náturu mám jako Fin.
Vidět mě tak ve dvaadvaceti v Americe…
Jsou lidi, kteří vám řeknou, že jsem mohl mít lepší kariéru, než jsem měl. A zároveň tací, pro které budu vždycky ten, co dosáhl víc, než na co vůbec měl. Nevím, kdo z nich má pravdu. Každopádně platí, že sportovec se neustále pohybuje na hraně, z níž je to kousek nahoru i dolů. Jde jen o to, udělat ve správný moment ten pravý krok.
Jak mi nebyly okolnosti nakloněné v Americe, tak mě pak měl rád Lojza Hadamczik, a když se mohl při nominaci do nároďáku rozhodnout mezi mnou a někým jiným, sáhnul po mně, protože jsem ho nikdy nezklamal. Jedno období jsem tak tvořil jádro nároďáku, které objíždělo v podstatě každou evropskou akci. Já, Tomáš Rolinek, Petr Čáslava, Zbyňa Irgl, Jiřina Novotný… Zpětně vidím, jak to bývaly parádní časy. Kolikrát jsem si říkal, že jsem dobitej a o reprepauze bych si radši odpočinul, ale pak mi došlo, že když o mě někdo stojí, nebudu přece odmítat. Až na začátku sezony 2013-14 jsem najednou ucítil, že už mi došla šťáva. Vnímal jsem, že sice makám, ale v nároďáku už mi chybí nadstavba, kterou v sobě měli mladší kluci. Tisíckrát a tisíckrát jsem ždímal zbytky sil, vydal se až na hranu, že už toho na mě najednou bylo moc. Ani jsem jednoduše nehrál tak dobře, jak bych od sebe sám očekával.
V Helsinkách v Hartwall Areně jsme si podávali ruce po zápase s Rusy a já věděl, že to je naposledy. Hned jsem potom oznámil i Lojzovi, ať mě příště nezve. Vycítil jsem, že se můj čas naplnil.
Dokud člověk hraje, všechno plyne přirozeně. Klub. Nároďák. Mistrovství. Bez pauzy jedete pořád dál, tady vyřešíte letenky zpátky do klubu a ráno po příletu už zase na trénink a za dva dny zápas. Berete, jak to přichází. Samozřejmě si vážíte, že v reprezentaci jste, ale všechno tak nějak probíhá okolo vás ve shonu.
Ale teď, když se ohlédnu, přijde mi neuvěřitelné, čeho jsem byl součástí.
Neskutečná jízda až do finále na mém prvním mistrovství v roce 2006. Nádherná Bratislava 2011 s nadupaným týmem. A Německo 2010. Zlatá placka. Obavy a nejistota, že jestli nezvládneme porazit Lotyše a Kanadu, nepůjdeme ani do play off, což se ještě nikdy českému nároďáku nestalo. A pak střih, o osm dní později pohled na rozviklaný pohár pro mistry světa při oslavách na Staromáku. Okamžik, kdy mi dochází, že tohle jsem jako děcko chtěl. To byl můj sen, ačkoliv jsem s tenisákem před barákem ani nedoufal, že bych se na takovou úroveň jednou mohl dostat.
Ze všech těch silných okamžiků z tohohle mistrovství mám pak před očima jediný. Třetí zápas ve skupině proti Švédům, následující po tom, co jsme prohráli s Nory.
Ta situace nemohla být výstižnější.
Strávil jsem na ledě skoro celé oslabení, kdy nás Švédové mleli, a postupně jsem se dostal do stavu, kdy už člověk ve třetině napůl umírá, je vyšťavenej, zúží se mu vidění a jen si sakra přeje, aby už někdo vyhodil ten pitomej puk ven.
Vtom skáče na led z trestné Jirka Novotný a hra se obrací, otvírá a já vím, že když do toho v posledním vypětí kopnu, můžeme jet dva na jednoho.
Tak jo. Tak to ještě pojď dát…
Jiřina mi najednou servíruje přihrávku jako na podnose a já, nestřelec, jak už jsem zatavenej, ani nepřemýšlím, co udělám. Jen do toho praštím a puk zapluje přímo do víka.
Vybavuju si, jak se v rohu ani neradujeme, všichni jen vydýcháváme, z povinnosti se poplácáme a jsme rádi, že si jdeme konečně sednout na střídačku. Nakonec to byl vítězný gól.
Taky vám to něco připomíná?
Johnu Stevensovi jsem kdysi na farmě častokrát chtěl rozbít hubu za to, jak se ke mně choval.
Kdybych ho přitom potkal dneska, poděkuju mu. I díky němu jsem tenhle sprint nevypustil.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází