Yankee

Daniel Vavruša

Yankee


„Takže v Česku se hraje baseball? Vidíš, to je zajímavé.“

Tohle řekl Alex Rodriguez, jedna z největších hvězd v historii Major League Baseball. Ikona, v jednu chvíli nejlépe vydělávající sportovec světa a ten, který chodil s Madonnou a Jennifer Lopez.

Řekl to mně!

Seděli jsme u jednoho stolu, večeřeli a povídali si. Oba v roli členů organizace New York Yankees. On jako trojnásobný MVP, já coby začátečník, který ve dvaadvaceti žije svůj sen o MLB. O tom, že se stanu prvním Čechem v historii, kterému se to povedlo.

V tu chvíli to byl středobod světa.

Hrál jsem za akademii na Floridě a Rodriguez pozval mladé hráče na hostinu. Asi to neudělal jen tak, chtěl si vylepšit jméno, protože ho chytili kvůli užívání steroidů a potřeboval si klub i veřejnost získat na svou stranu.

V luxusním steak housu, kde jedno menu stálo přes sto dolarů, sedělo víc než sto lidí. Nejdřív měl proslov, kde říkal, jak sám začínal, jak miloval baseball, jak těžká byla jeho cesta na vrchol, jak je ze všeho nejdůležitější věřit svým schopnostem a dávat do toho každý den maximum. Pak obešel všechny stoly a u každého se zastavil na pokec.

Se mnou seděl asi čtvrt hodiny. Povídal úžasně, ale když se ho ostatní kluci ptali na braní steroidů, tvářil se vyhýbavě. Chytili ho už podruhé, dokonce prý obchod se zakázanými látkami sám organizoval. Pro lepší orientaci jde zhruba o podobnou věc, jakou předvedl Lance Armstrong v cyklistice. Amerika je v tomhle trochu pokrytecká. Proti dopingu se tam naoko bojuje, zároveň chtějí všichni vidět každý den velké výkony. U nás to znamená homeruny.

Hltal jsem každé jeho slovo. Působil na mě jako super chlap, i když ho steroidová aféra hodně zasáhla. Navíc jsem moc nevěděl, co říct. Tím spíš, že se mluvilo ve španělštině, protože většina kluků pocházela z Dominikánské republiky. Stejně jako Rodriguez. Jelikož jsem ale ve stejné zemi začínal i já, celkem jsem se chytal.

Víc než to, co říkal, na mě zapůsobilo, jak byl namakaný. Něco strašného. Vysoký chlap, skoro dva metry, a hodně přes sto kilo.
Vypadal jsem proti němu jako tintítko. Přitom jsem byl v životní formě, jako jeden z prvních Evropanů, kteří se dostali do organizace Yankees, jsem nechtěl nic podcenit. Vybrali si mě trochu jako exotiku. Až později jsem si uvědomil, že jsem byl tak cenný jako počáteční investice, kterou do mě vložili. Deset tisíc dolarů. Minimum, za které podepisovali hráče. Každý rok jich bylo přes dvě stě a v týmu pro MLB jich mohlo být jen pětadvacet.

Ostatní, obvykle ti za méně peněz, se museli spokojit s životem v nižších soutěžích, pak jim došlo, že se jich až na výjimky elitní společnost netýká. Tým počká rok nebo dva a většinu hráčů pak propustí jako neperspektivní. Pár měsíců po večeři s Rodriguezem jsem pochopil, že do téhle skupiny patřím i já.

Může za to táta.

Baseball hrál, teď trénuje v jedné pražské akademii, navíc provozuje i obchod s vybavením. Je to trochu diagnóza, takže v tom jsou stejně jako já i oba bráchové. Děda měl vilu ve Střešovicích a jeho zahrada pro nás byla něco jako první hřiště. Sice jsem vyrůstal v Česku, ale připomínal jsem spíš americké dítě. Odpoledne jsem vzal míček, rukavici a šel házet.

Navíc jsme párkrát letěli do Států kvůli obchodním schůzkám. Vzali jsme auto, projeli USA od východu na západ a zastavili v každém městě, kde se hrála liga.

První zápas MLB jsem viděl v St. Louis.

Bylo mi osm.

Táta totiž zároveň překládal z angličtiny do češtiny a díky tomu se seznámil s guvernérem Missouri. Přes konexe na tým Cardinals jsme dostali lístky a seděli ve druhé řadě za lavičkou, i majitelé klubu měli místa až za námi. Vedle mámy postával celý zápas Mark McGwire přezdívaný Big Mac, dvojnásobný vítěz Světové série.

Hukot.

Tohle byl nakonec moment, kdy jsem se dostal nejblíž ke hřišti MLB.

Sice mě později podepsali Yankees, jenže do New Yorku jsem se ve finále podíval jen kvůli vyšetření u doktora. Ale to jsem ještě nevěděl a žil jen pro baseball. Na sportovním gymnáziu Nad Štolou se hrálo každý den. Díky tomu se pak povedlo, že jsem na rok vycestoval studovat do Tusconu v Arizoně, což zařídil rodinný známý. Bydlel jsem u něj, pomohl nám vybrat školu a stálo nás to jen víza a letenku. V klubu mě trénoval Doug Jones, nadhazovač, který hrál patnáct let MLB. Vyhráli jsme titul a já byl jako catcher vyhlášen nejužitečnějším hráčem středoškolské ligy.

Tehdy jsem si říkal, že bych to fakt mohl dokázat. Tím spíš, že se na mě přijel podívat i člověk, který vybírá evropské hráče pro třítýdenní soustředění v Itálii, kam jezdí skauti z MLB. Pozvali mě, ale kemp mi moc nevyšel. Ukázalo se, že to bylo dobře, protože o rok později jsem měl největší progres ze všech kluků, čehož si každý všiml. Později za mnou v rámci pražského baseballového týdne přišel agent Yankees a zeptal se mě, jestli to nechci zkusit.

Ve dvaceti je tahle zpráva pro mozek strašný masakr. Nevěděl jsem, co mám dělat.

New York Yankees byla po Realu Madrid nejcennější sportovní značka, ohodnocená na 3,2 miliardy dolarů.

Bral jsem to jako první krok do velkého světa, zároveň jsem byl od MLB ještě strašně daleko. Je to jiné než draft NHL, kde není tolik podsoutěží. V baseballu máte deset úrovní. Každý klub má svou akademii v Latinské Americe i v USA, Rookie league, Short season, Single A, Single A Advanced, Double A, Triple A. A až pak MLB.

Začal jsem úplně dole a uvědomoval si, že mě čeká ještě tisíc dalších kroků. Ostatní měli náskok. Kontrakty uzavírali už mezi šestnáctým a osmnáctým rokem, navíc šlo často o kluky, kteří podepsali za šílený ranec. Patřila mezi ně i současná hvězda Gary Sánchez, tenhle kluk dostal za podpis tři a půl milionu dolarů. Věděl, že v MLB prostě bude, pokud někoho nezabije.

Hrál taky catchera a prosazovat se vedle něj bylo složité. Klub si logicky hlídal investici, bral to tak, že když se tihle kluci dostanou do ligy, vrátí se peníze hodně rychle z prodeje dresů a permanentek.

Pokoj pět krát pět metrů. Pět paland. Nulové soukromí a trezor na cennosti, aby vám nikdo nic neukradl.

Podlaha ve sprše plná chlupů z oholených nohou, u stropu jen díra v trubce, ze které teče souvislý proud vody. A jako vrchol všeho spolubydlící, který mě ráno pravidelně budil tím, že si ho honil.

Akademie v Dominikánské republice byla tou největší zkouškou, kde se ukázalo, že mám svůj sport opravdu rád. První večer přitom začal parádně. Tahle země žije hlavně z baseballu a cestovního ruchu, takže mě ubytovali v parádním rezortu. Měl jsem vlastní pokoj, koukal na velkou televizi a maloval si život profesionálního sportovce. Při přesunu do komplexu mě přivítala krásná budova a vjezdová brána, na které bylo logo Yankees. Za ní byla čtyři úžasně upravená hřiště a na nich pozitivně naladění trenéři, kteří uměli anglicky.

Pak jsem šel na jídlo.

Aha, horší školní jídelna, kde vařili jen rýži a fazole s kuřecím masem. Následoval pohovor u ředitele. Pozval mě a dalších osm kluků. Představil mě a řekl, že jsem jejich nový spolubydlící. Cože? Všech? Už cestou na pokoj na mě padala deka. V tomhle se rodí hvězdy MLB?

Začal boj.

První úkol, naučit se jazyk, protože všichni mluvili hlavně španělsky.

Chodil jsem na hodiny pro negramotné kluky a už po první lekci napsal větu nejlíp z celé třídy. Často jsem měl okolo sebe lidi, kteří neměli vůbec nic a najednou dostali v šestnácti smlouvu za půl milionu dolarů. Nemyslím to zle, ale v tomhle ohledu nebylo složité stíhat. Za dva měsíce jsem byl schopen bez problémů vnímat, co po nás trenéři vyžadují.

Druhý úkol, přizpůsobit se režimu.

Začínal jsem v šest ráno posilovnou, abych nabral svalovou hmotu, k tomu byl i výživný dopolední trénink. Jenže po obědě bylo volno a my museli zůstávat s výjimkou víkendů zavření v areálu. Dost jsem se nudil a zkoukl na počítači snad všechny filmy z databáze ČSFD. Všude byly kamery jako v soutěži Big Brother, aby nikdo nedělal problémy, na druhou stranu nám dávali vše, co bylo potřeba. O víkendu čekaly tým zápasy a po nich jsme měli volno. Obvykle se nakoupilo pivo a jelo se na pláž nebo do barber shopu, na to jsou v Latinské Americe úplně ujetí. Linky na fousech a vyholené ornamenty na hlavě, tak jste poznali baseballistu.

A třetí úkol, prosadit se.

Byli jsme parta, ale také osmdesát konkurentů na pár míst v MLB. Na mě koukali jako na atrakci, nevěděli, kde je Česká republika. Kamarádil jsem se spíš s kluky z bohatších rodin, protože měli střední školu a uměli aspoň trochu anglicky. Pro část lidí jsem byl Gringo, bílý Američan. Často za mnou někdo jen tak přišel, začal mi něco říkat a měl srandu z toho, že ničemu nerozumím. Hodně lidí bylo poznamenáno tím, že je baseball dostal z bídy, a stouplo jim to do hlavy.

Nikdy jsem se ale nebál, že by se to mohlo zvrtnout, stačilo dodržovat pravidla.

„Nejhorší jsou víkendy,“ sdělili mi hned další cizinci, Mexičani a Venezuelci. Dominikánci mohli jezdit domů a bylo potřeba hlídat všechny osobní věci, nikdo nám za ně neručil a často se kradlo. Když se něco proneslo za brány komplexu, už to prostě neexistovalo. Pro jistotu jsem si zamykal všechno do trezoru i před sprchováním.

V tomhle prostředí prostě snadno ztratíte zábrany.

Onanující spolubydlící byl to nejmenší. Tomu, kdo chtěl jít ještě dál, posloužily mu uklízečky nebo jezdil upouštět páru do Boca Chica, města hazardu a Sin City Dominikánské republiky, kde jsou jen bordely a kasina. Dostávali jsme plat devět set dolarů měsíčně a někomu to vydrželo jen pár dní.

Osobně jsem si v tomhle ohledu mládí neužíval, ale okolo mě se děly věci.

Někteří spoluhráči byli nabití testosteronem, asi i proto, že pro ně bylo úplně běžné brát steroidy. Na pokoji jsem často viděl, jak si píchají do zadku injekce. Jeden z kluků dokonce přiznal, že dostal od agenta růstové hormony pro krávu.

S odstupem mi dochází, že doping v MLB asi jede ve velkém. Nevím, jestli to vůbec může hrát někdo čistý, z mého pohledu a po zkušenosti s Rodriguezem si myslím, že je to skoro nezvladatelné. Sice vím, že v lize mají nejmodernější regeneraci a nejlepší výživu, ale vedle toho musí zvládnout za sto osmdesát dní sto šedesát zápasů. S předsezonou je to sto devadesát zápasů za dvě stě dvacet dní.

Nechci tu ze sebe dělat velkého slušňáka, ale patřil jsem k menšině, která v tomhle nejela.

První sezona v roce 2012 mi vyšla nad očekávání. Začínal jsem až jako třetí catcher, ale jednička se zranila, dvojce to moc nešlo a já chytil formu. V jednu chvíli jsem měl úspěšnost na pálce čtyři z deseti, což byl skvělý výsledek a nadhazovači si vyloženě přáli, abych jim byl k dispozici.

Patřil mezi ně i Luis Severino, další současná hvězda Yankees. Jednou mi před zápasem nebylo dobře a pozvracel jsem se ve sprše. Viděl to, šel za manažerem a řekl, že ví, že nejsem v pohodě, ale pokud prý nebudu chytat, on nebude nadhazovat.

Tohle mě drželo nahoře a motivovalo tak, že mě povolali do vyšší soutěže na Floridu, do Tampy.

Už v tu dobu jsem měl problémy s ramenem, ale nepřiznal jsem to, protože okolo nebyl nikdo úplně zdravý. Navíc jsem bral změnu prostředí jako povzbuzení. Bydlelo se v hotelu po dvojicích a jezdili za námi hráči MLB, kteří rehabilitovali po operacích. Nadhazovači často sháněli catchery z akademie jako sparingpartnery a já se jim pokaždé hlásil. Chytat bomby o rychlosti sto šedesát kilometrů v hodině byl zážitek. Hrozně mě to bavilo, zároveň jsem zjišťoval, že jsem od MLB pořád hrozně daleko.

Rameno to nakonec nevydrželo.

Za tři roky jsem poznal stovky kluků, ale do MLB se dostali jen tři. Baseball dělá přísnou selekci, v MLB je třicet týmů a v každém jen pětadvacet míst. Hodně hráčů, kterým to nevyšlo, zastavilo zranění. Jeden z nich podepsal v šestnácti letech za milion a půl, svěřil peníze tátovi, který je propil a prosázel. Za pět let byl bez vidiny kariéry, bez peněz i bez perspektivy.

Oproti němu jsem dopadl úžasně.

Vždy jsem věděl, že se můžu vrátit domů, kde mám zázemí. Neříkám, že bych se do MLB dostal, ale problém s naříznutou chrupavkou, která drhla o kloub a já nemohl házet, mě vrátil úplně na nulu. Vyšetřili mě v New Yorku a operovali v New Jersey, vše vyřešili za dva dny a pak jsem dostal svolení odjet do Česka. Původně jsem měl rehabilitovat v luxusu na Floridě, ale místo toho přišel mail, kde stálo, že mě posílají zpátky do Dominikánské republiky. Tam si musíte pomoci hlavně sami.

Začalo být jasné, že moje působení v organizaci míří ke konci.

Mohla za to i změna vedení, byl jsem pro ně no name. Umím si představit, co si mysleli. Podívali se na mou kartu a zjistili, že jsem třiadvacetiletý Evropan po vážném zranění, který stál deset tisíc.

Tvrdili, že na Floridě nemají místo, ale pak tam poslali kluka, který si zlomil malíček na ruce. Stejně dopadl i další spoluhráč s výronem. Herně sice nebyli lepší, ale oba podepsali za půl milionu. Došlo mi, o čem je tahle hra. Když se odjel léčit se zlomeninou i můj kamarád z Austrálie, jejž brali jen za třicet tisíc, byl to signál, že jsem bezvýznamný. Bolest v rameni se navíc vracela pokaždé, když jsem zkusil házet. Sám jsem šel za ředitelem a oznámil mu, že zkusím léčbu v Česku.

Odjel jsem domů, začal hrát v Praze za Kotlářku a před další sezonou mi zavolali, že končíme. Byl to stejný skaut, který si mě předtím vybral.

V Evropě patří Česká republika k dobrým týmům. S čistě evropskými hráči bychom se řadili určitě k elitní trojce, ale realita je taková, že jsme zatím byli nejlíp čtvrtí.

Nizozemci mají tým složený z kluků z Nizozemských Antil, kde měli kolonie.

Italové a Španělé na to šli přes udělování občanství a osmdesát procent sestavy tvoří hráči z Venezuely.

Na to, jak málo se u nás o baseballu ví, jsme přesto na dobré úrovni. Škoda, že Češi ještě nepoznali krásu sportu, o kterém se říká, že jde o nejrychlejší šachy na světě. Dlouho se zdánlivě nic neděje a pak je to zběsilá akce, kde na sebe navazuje řada předchozích tahů.

I tohle tvrdil Alex Rodriguez, když mně a ostatním hráčům z akademie přibližoval, jaký život je může potkat. S odstupem vidím, že to zčásti byly jen takové řeči. Kluků jako já viděl tisíce a věděl, že když nic jiného, postará se všem neúspěšným o zážitek, který budou předávat dál.

Třeba to mělo velký význam.

Třeba to někoho osloví a posune náš sport dál, jako se o to teď snaží můj bývalý spoluhráč z Kotlářky a parťák z reprezentace Martin Červenka. V systému nižších soutěží se drží už osm let a je snu o MLB blíž než já. Na rozdíl ode mě vydržel zdravý a dokazuje, že šance existuje i pro Evropany, kteří v zámoří skoro nikoho nezajímají. Jo, sem tam si zahraje nějaký Ital, teď to dokonce dokázal i Němec, jinak nic.

Po návratu domů však vidím, že je to spíš o nás. V Čechách je baseball obvykle sportem druhé šance. Bereme každého, protože nejnadanější děti obvykle začnou s jinou hrou a k nám se už nedostanou. Vidím to u táty v akademii, kde pomáhám. O to lepší musí být příprava a prezentace sportu navenek, takže mám teď místo MLB jiný cíl.

Olympiádu v Tokiu 2020.

V Japonsku je baseball populární skoro stejně jako v USA, a pokud se tam dostaneme, bude to nejlepší reklama. Jenže ze společné kvalifikace Evropy a Afriky postoupí jen vítěz.

Určitě to bude těžké, ale s vědomím, jak náročné je prosadit se z Dominikánské republiky na hřiště Yankees, si to umím představit.

Ty tři roky v organizaci mi ukázaly, že ke splnění snu je každý den blízko a zároveň hrozně daleko. Já se musel probrat a dnes mi všechno připomíná jen pár triček, dvoje šortky a kšiltovka. A ještě vlastně příjemný bonus v podobě studia na soukromé Anglo-americké univerzitě v Praze, kde mám jako obor management a fungování firem. Klub se totiž při podpisu smlouvy zavázal, že mi zajistí vzdělání, a to platí i poté, co rozvázal kontrakt.

Díky škole se mi změnily priority. Je mi sice jen šestadvacet a do ideálního věku dorostu po třicítce, ale vím, že MLB už nechci zkoušet. Její systém je jako vysoký barák. Nakoukl jsem do druhého z deseti pater a pak narazil na poklop, prostě jsem nenašel schody.

V Čechách mi to asi přineslo určitý respekt, protože jsem mezi Evropany výjimka, na druhou stranu nehodlám žít z minulosti. Chci pomáhat Kotlářce i reprezentaci.

Můžu těžit z toho, že jsem viděl, jak v Yankees fungují profíci. Nejvíc jsem to poznal díky lékařské péči před operací. Na každou část těla mají svého doktora a jednotlivé zákroky se jmenují podle hráčů. Všude je cítit, že jste součástí něčeho velkého. Měli jsme etický kodex a nesměli se chlubit tím, za koho hrajeme, aby to nevypadalo blbě a nafoukaně. Vtloukali nám do hlavy, ať chodíme upravení. Oholení, učesaní, bez dlouhých vlasů a řetízků, museli jsme nosit trička s límečkem, společenské kalhoty a boty.

Na jarních kempech jsme si připadali jako borci, na které jsme koukali v televizi. Diváci po nás chtěli podpisy, protože věřili, že z někoho vyroste hvězda, jejíž autogram pak prodají draze v internetové aukci.

Na tyhle věci si zvyknete rychle, takže jsem si zpátky do Česka přenesl i hlavní znak Yankees, vyhrnuté nohavice, přes které jsou vytažené podkolenky.

Připomíná mi to, že to byly náročné, ale taky skvělé roky. Beru to jako životní zkušenost a nemám výčitky, že jsem měl něco udělat jinak. I táta to vzal dobře, sám viděl, jak se věci mají. Rozhodnutí rezignovat po patnácti letech snažení na velkou kariéru bylo složité, ale baseball mám pořád rád úplně stejně. Proto se chci jet podívat do New Yorku na MLB aspoň jako divák.

Proč ne? Rád si během zápasu nostalgicky zavzpomínám.

Jana Mensatorová

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.