Vždyť jsi zdravej

lední hokej

Vždyť jsi zdravej

Pamatujete? Jarda Jágr po konci v Calgary poprvé nastoupil za Kladno v první lize proti Benátkám, kde se ještě po čtyřech letech bez hokeje vrátil na led rozloučit se s kariérou Petr Nedvěd. Vybavíte si tenhle výjimečný zápas z letošního února?

Já třeba ne.

A to jsem ho hrál a dal jsem v něm dva góly a na dva přihrál.

Vůbec si nepamatuju, co se dělo. Byl jsem v takové euforii, v takovém transu, že až když jsem pak viděl na videu některé situace a s odstupem se zamyslel, začal jsem si teprve vybavovat určité detaily toho večera. Byli jsme furt na puku. Já, Jarda a Patrik Machač jsme neustále hráli v útočném pásmu Benátek, měli jsme hodně šancí a góly, co jsme dali, byly parádní.

No prostě pecka zážitek, co vám budu povídat.

Jarda s námi sice už pár dnů předtím trénoval, ale ne v lajnách. Až když pak oznámil, že půjde hrát, kouknul jsem po tréninku na tabuli, kam trenéři píšou sestavu. Uviděl jsem tam vedle sebe dvě povědomá jména.

Jágr. Kubík.

Jen jsem se zase rychle otočil a šel si sednout, jako by nic. Abych moc nezíral a nebyl jsem terčem srandiček. Kluci to ale samozřejmě nemohli nechat jen tak, hned mi začali říkat „Baby Jags“. S tím se počítá.

Člověk si říká, že bude brát normálně, když hraje s jedním z nejlepších hokejistů všech dob, ale nedá mu to. Při rozbruslení na Jardu kouká, sleduje, jak bruslí. A není sám… Už v šatně jsem si všimnul srandovní věci. Jarda seděl v čele a já se rozhlédnul po ostatních. Každý, jeden jako druhý nenápadně sledovali, co dělá. Jak se připravuje na zápas.

Pak zjistíte, že je to normální člověk. Normální spoluhráč. Tak jsem ho i bral, když jsme stoupli na úvodní buly. Jen mi hodně radil, co mám v jaké situaci dělat. Říkal mi: „Ťukni si to o mě, já už toho moc nenabruslím." Já ho nejdřív moc nehledal, nechtěl jsem být ten, kdo od sebe hned bude odhazovat puk, aby nahrál Jágrovi. Když mi ale Jarda tohle pověděl, začal jsem mu přihrávat a opravdu jsem od něj puk zase rychle dostal zpátky do jízdy. Ten zápas to byla vážně paráda.

No a když to tam ještě napadalo, svezl jsem se na tom všem. Mluvil jsem do televize, dával rozhovory do novin, na weby. Přitom jsem pořád netušil, kde to vlastně jsem.

A to mi ještě až později zase došlo, že já přece vůbec neměl hrát hokej.

„Rozřízneme stehenní kost, zarovnáme hlavici kyčelního kloubu, dáme tam dráty a bude to srůstat. Šest týdnů sádra…“

S tátou to normálně seklo.

Pamatuju si pokoj, kde byla spousta doktorů, kteří tátovi začali popisovat průběh operace. Museli ho položit na lůžko a sestřička se o něho musela postarat. Zamotala se mu hlava, když si uvědomil, co budou jeho šestiletému synovi provádět. Že do něho budou řezat.

Já moc netušil, co se děje. To vám v takovém věku nedochází. Jen mě vyděsilo, když jsem tátu viděl v takovém stavu.

Z dětství si zase tolik věcí nepamatuju, ale tyhle obrazy z nemocnice mi vyvstávají v paměti dost zřetelně. Připadá mi, že si vybavím každý okamžik. Mám v hlavě uložené, jak přesně jsem reagoval na konkrétní situace, jak reagovali rodiče. Někde vzadu to tam pořád je, mnohdy už je to asi až škodlivé. Daleko lepší by bylo zapomenout.

Ale na druhou stranu, je to moje součást. Součást mého života. Jsem přesvědčený, že je dobré, když to přijmu. Proto o tom i vyprávím tady vám.

Byla rána, když jsem se dozvěděl svoji diagnózu. Já totiž odmalička, co jsem vůbec začal vnímat svět, miloval sport. V roce a dvou měsících jsem na své druhé Vánoce dostal malou hokejku a s tou jsem do všeho mlátil. Další dárky mě okamžitě přestaly zajímat. Bavil mě hokej i fotbal. Není se co divit, celá rodina je sportovně založená. Táta hrál fotbal v nižších soutěžích, praděda byl unhošťský hokejista. A já lítal za každým balonem, co jsem viděl.

Pak jsem ale kolem šestého roku začal kulhat. Pravá noha se mi lehce stáčela, trochu jsem šmajdal. V kyčli jsem cítil divnou bolest, jako by o sebe něco dřelo, skřípalo.

Divné. Jako když o sebe naráží vaše vlastní kosti.

Nejdřív jsme zkoušeli jiné boty, ortopedické vložky, ale nelepšilo se to. Na hokejovém tréninku mě noha vždycky bolela jen prvních deset minut, pak jsem to rozjezdil, takže jsem se svým způsobem těšil, že úvodní chvilku přežiju a pak bude dobře. Nenapadlo mě, že bych se na hokej kvůli bolestem vykašlal. Našim jsem ale nelhal. Pokud se zeptali, prostě jsem řekl, že to chvíli bolí, ale pak to vždycky odejde.

Jenže ono to bolívalo čím dál víc. A kulhal jsem taky čím dál viditelněji.

Trénoval nás tehdy Pepa Zajíc, bývalý kladenský hokejista, a když jsme mu s našima řekli, co mám za potíže, popohnal nás k doktoru Vimrovi. Že tohle není normální a je třeba to řešit. Ultrazvuk ještě nic neukázal, ale na rentgenu se ukázalo, že tohle nebude sranda.

Morbus Perthes.

Jde o dětskou nemoc, při níž se přestane vyživovat hlavice kyčelního kloubu a zastaví se tak její správný vývoj. Hlavice následně začne dřít do kloubu a… No, je to prostě špatně. Nikdo z rodiny podobné potíže nikdy neměl, bylo to hodně nečekané.

Okamžitě mě poslali do Motola, tam jsem absolvoval další vyšetření a dostal berle. Samozřejmě jsem nechápal souvislosti. Dítě bere věci, jak přicházejí. Jeli jsme jen k jinému panu doktorovi a čekal mě nástup do nemocnice, to bylo tak jediné, co jsem dokázal vstřebat. Po týdnu, co jsem tam ležel, si pan doktor Chládek, který mě vyšetřoval, pozval mé rodiče a pár svých kolegů. Seděli jsme všichni spolu a on dal našim na výběr. Buď můžu rok, možná dva nebo i tři ležet s nohou nataženou nahoře a všechno by se mohlo samo srovnat. Nebo mě budou operovat, což znamená, že by se všechno urychlilo. A až mi sundají sádru, za nějaký čas bych zase mohl normálně chodit. Na vrcholový sport ale že mám zapomenout rovnou.

Představte si, že máte šestileté dítě, co vteřinu neposedí, a někdo vám řekne, že bude tři roky někde ležet s nohou nahoře. Taková varianta pro naše nepřicházela v úvahu. To mi nechtěli udělat. Zbývala operace.

Akorát když ji tátovi začali popisovat, málem to s ním švihlo…

Probudil jsem se v noci a řval. Byl jsem přesvědčený, že mi kyčel někdo drtí svěrákem. Sestřička mě uklidňovala, že mi nic nedělají, že to bude dobré.

Podobné stavy se mi ale vracely, snad každou hodinu jsem se budil a volal ji. V šesti letech sám v nemocničním pokoji. S halucinacemi a oblbnutý z látek na uspání, morifa proti bolesti a bůhvíčeho ještě. Operovali mě šest hodin, takže toho do mě cpali spoustu. První noc na JIPce byla fakt zlá.

Taťka za mnou chodil, kdy mohl, a nosil mi plastové panáčky Playmobil. Rytíře, policajta… Pokaždé jednoho. Vyskládával mi je na stolek u postele, ale já byl v takovém stavu, že jsem na ně jen koukal ani jsem si s nimi nemohl hrát. Mamka se tehdy doma starala o malou roční ségru a myslím, že mě radši ani nechtěla takhle vidět.

Ležel jsem v jedné a té samé pozici, sádru od pasu dolů po koleno levé nohy a přes celou pravou nohu, kterou jsem měl zafixovanou trochu do výšky. Nemohl jsem chodit, museli mě přenášet. To znamenalo i trochu potupné procesy kdykoliv se mi chtělo na záchod. Zjistil jsem, k čemu je bažant.

Na normálním pokoji už to bylo lepší, tam jsem se aspoň sám najedl, napil. A ještě mi tam táta donesl i PlayStation. Tehdy vyšla dvojka a on mi ji koupil, k tomu samozřejmě NHL. Aktuální ročník byl 2004. Bušil jsem do tlačítek, co to šlo. Vybíral jsem si týmy podle dresů, ale nejsympatičtější mi byl Nashville, protože za něho chytal Tomáš Vokoun.

Doma jsem potom ještě déle než měsíc zůstával se sádrou. Jezdili mě navštěvovat kluci, s nimiž jsem hrál hokej, a vymýšleli pro mě turnaje, třeba ve Stiga hokeji. To mě vždycky bavilo, hned se ta nekonečná nuda snášela líp.

Nejhorší ovšem bylo, že jsem musel pořád ležet na zádech. První noc, co mě naši přivezli, jsem se prý budil celou noc a fňukal, že se nemůžu otočit. Až tak, že mě táta musel seřvat, ať už spím, že ráno to bude lepší. A já fakt potom konečně usnul. To mi vyprávěl až nedávno, vůbec jsem si to nepamatoval. Další dny mě pak s mamkou chodili převalovat na bok a na břicho. Navíc táta dělal ve firmě na nábytek a jeho kolega mi vyrobil lehátko na kolečkách, na něm jsem jezdil po bytě. Z dlouhé chvíle jsem si nalomil sádru kolem břicha, takže jsem se dokázal i trochu zvednout a otevřít si z lehátka i dveře. Přece nebudu pořád jen ležet…

Taky se pak doktoři zlobili, když na kontrole viděli, v jakém stavu moje sádra je. Počmáraná, rozmočená a rozlámaná. Celé tohle se totiž odehrávalo přes léto. Bylo šílené vedro, pořád mě něco svědělo a já vymýšlel, jak se podrbat.

Ta úleva, když mi paní doktorka takovým kotoučkem, co vypadal jak bruska, sádru konečně rozřízla a sundala…

„Zkus nohu zvednout,“ řekla mi.

Bez šance. Byla logicky úplně odumřelá.

Měl jsem ji tedy pomalu rozhýbávat, cvičit a chodit o berlích. Jenže jen co mě rodiče přivezli domů a sedli si do kuchyně, já se za nimi přišoural z pokojíku po svých. Držel jsem se zdi a křičel: „Koukejte, já chodím.“

Táta mě hned hnal, ať si koukám ty berle vzít.

Asi vám je jasné, že jsem to s nimi flákal. Kašlal jsem na ně, běhal jsem s nimi a mával jimi vzduchem. Kdykoliv se nikdo nedíval, zahodil jsem je. Na kontrolu jsem si vzal frajersky jen jednu. Doktoři se sice zlobili, ale táta jim vysvětlil, že mě přece nemůže nutit chodit se dvěma, když sám nechci. Těžko říct, jestli jsem nějak riskoval, ale já prostě chtěl už chodit, ne někde pajdat.

Všechno se mi každopádně zahojilo, jak mělo. Pomohly tomu i lázně, kam jsem jezdil vždycky na dva měsíce. V Jánských lázních se mnou byly i děti na vozíku, s dětskou obrnou, připadal jsem si mezi nimi tak, že jsem na tom ještě dobře. Měl jsem to tam v podstatě rád. Učil jsem se s místním učitelem, chodil na různé procedury do bazénu a vířivky a na individuální cvičení. Naši jezdili o víkendech, a i když jsem jim při prvním pobytu psal dopisy, jak se mi stýská, napodruhé už jsem se svým prvním mobilním telefonem, tlačítkovým siemensem, objevoval, že se dají posílat písničky přes infračervený port a že je super se prozvánět.

Jen mi jednou na tenhle telefon zavolal táta, že umřela babička. Sám jako malý daleko od domova jsem tuhle zprávu vzal hodně těžce.

Co se týká nohy, ta se výrazně lepšila s každým dalším pobytem. Po půl roce mi z ní vyndali i dráty. Jen zákaz sportování platil dál. Prý bych mohl skončit na vozíku, kdybych si s kyčlí něco udělal.

Mohl jsem chodit, běhat, plavat, ale hokej, ten prý jsem neměl riskovat. Je to moc tvrdý sport plný nárazů.

Doma jsem si často vzpomněl, že na něj nemůžu, že mi chybí. Bylo mi z toho smutno. Asi jsem přímo nebrečel, ale rozhodně jsem k tomu neměl daleko. Celé Kladno, odkud pocházím, přitom tehdy žilo právě hokejem díky výluce NHL. Pamatuju si, jak jsem sám na zimáku na vlastní oči viděl vítězný gól Tomáše Kaberleho přes celé hřiště proti Liberci v poslední vteřině, byl to poslední zápas Jardy Jágra před odchodem do Omsku.

Tehdy jsem opravdu netušil, že si jednou s Jágrem zahraju. Místo toho mi kluci ve škole říkali, ať jdu s nimi na trénink a já musel dokola opakovat, že to nejde.

Začal jsem alespoň hrát ping pong. Naši mě nemohli udržet doma, víc a víc jsem je otravoval, že chci dělat nějaký sport a že na tělocviku mi nedělá problém fotbal ani nic jiného. Furt jsem lítal venku, nic mě nebolelo, tak jsem nechápal, proč bych nemohl něco dělat pravidelně. Řešili jsme tedy, co by tak mohlo znamenat nejmenší zátěž na kyčel a vyšel nám právě pinčes. Kolem stolu se tam člověk vylítá dost a zároveň nehrozí žádná srážka ve vysoké rychlosti se soupeřem. I tak jsme to před doktory radši tajili.

Jsem ohromně soutěživý, jakýkoliv sport mi po chvíli docela jde, takže i v ping pongu jsem rychle začal hrát na republikové úrovni a měl jsem úspěchy. Navíc jsem se hodně sblížil s trenérem, straším pánem, který mi dokonce nabídl tykání a jezdili jsme spolu i na výlety. Zažil jsem tam super roky.

Ale stejně. Trénoval jsem jen třikrát týdně a… Nebyl to hokej.

Pořád jsem byl dost nevybitý, byl jsem dítě ulice. Na plácku jsme s klukama stejně mydlili s hokejkami pořád a vymýšleli další blbosti. Třeba jsem přišel v osmi letech domů úplně zkouřenej z cigaret. Starší kluci mě vyhecovali, že to zkusíme, a já abych nebyl pozadu, vytáhnul hned tři cigára. Přišel jsem domů smradlavej a s brekem, že se omlouvám a že už to nikdy neudělám. Táta mi dal facku, ale tím to skončilo. Od té doby fakt nekouřím.

Můžu s klidem říct, že jsem přestal v osmi letech.

Aby naši vyzkoušeli všechny možnosti, ještě mě pak zase přes Pepu Zajíce dostali k jednomu léčiteli někde u Plzně. Ten na mě koukal a ptal se, jestli mě noha bolí, když běhám.
„Ne. Ani při ping pongu.“
„Ty hraješ ping pong?“
„No…“
„Ale to je dobře. Vždyť máš kyčel úplně zdravou. A je tvoje, zahojila se. Proč nehraješ hokej, když tě tak baví?“
„Protože mi to zakázali.“
„Doktoři ti ho možná zakázali, protože na to mají předpisy, ale oni neví, jak se cítíš ty sám.“

No, to je fakt… "Vždyť dělám všechno, proč bych vlastně nemohl hrát hokej?" došlo mi. Ještě cestou z Plzně domů jsem do táty v autě hučel, ať zavolá Pepovi Zajícovi, že se chci vrátit. Ping pong šel okamžitě stranou. Chodil jsem na veřejná bruslení, bruslit jsem nezapomněl. Stačilo jen říct, že můžu. A Pepa samozřejmě souhlasil.

Táta mě tedy vzal do hokejového obchodu, abychom nakoupili věci. Zůstala mi jen helma, bauera s bílou mřížkou. Vždycky jsem měl malou hlavu, takže z ní jsem nevyrostl. Jinak jsme skoro všechno museli pořídit nové. Procházel jsem mezi regály s chrániči a připadal si jako v pohádce. Kdepak hračkářství, mě vždycky nejvíc kouzelné připadaly právě obchody s výstrojí.

Na první trénink jsem jel tak natěšený, že jsem málem vystoupil z auta, ještě než táta zastavil.

Vyrůstal jsem s ročníkem o rok výš, než jsem chodil do školy, a i mezi nimi jsem jako malý vynikal. Dával jsem nejvíc gólů, uměl jsem nejlíp bruslit. To byli ti kamarádi, chtěl jsem zpátky k nim. Jenže oni už byli o pořádný kus napřed. Rychle jsem zjistil, že sice běhám za barákem s hokejkou, ale oproti klukům, co už hrají za šestou třídu, vůbec nevím, co hokej je. Přece jen v tomhle věku už máte zvládnuté základy taktiky a poziční hry, kdo kde má jezdit. Já skončil s hokejem v době, kdy se ve třetině potuloval chumel dětí a někdo z něho ujel s pukem. Poprvé jsem teď vlastně vůbec hrál na celé hřiště.

Pepa Zajíc mě dal do beka, útočníků měli dost. A já přitom vůbec neměl ponětí, jak správně bruslit pozadu a kde je brána, takže jsem při cvičení dva na jednoho nacouval do gólmana, spolu jsme vletěli do brány.

Moje původní nadšení se během tréninku změnilo na rozčarování. Tátovi jsem doma říkal, že už mi to nejde, že kluky nestíhám a nikdy už nebudu. Že jsem to holt zaspal. Ale on mě uklidňoval, že je zase doženu, jen bylo potřeba vymyslet, co dál. Abych si zlepšil bruslení, chodil jsem na školičku, určenou pro začínající malé děti. Mohl jsem si jezdit uprostřed hřiště. Bylo to fajn, dokud jsem se jednou bez helmy jen v kulichu nerozjel, abych zabrzdil, načež se mi kousla hrana do ledu a já vletěl hlavou na mantinel. S otřesem mozku jsem strávil týden v nemocnici.

Pak Pepu napadlo, že mají jen jednoho gólmana, tak to můžu zkusit v bráně. Od kamaráda, s nímž jsem vyrůstal a on rok předtím skončil, jsem si vzal výstroj a půl roku fakt chytal.

Bavilo mě to, ale dobrej jsem nebyl.

Asi kdybych u toho zůstal, nebylo by to se mnou tak špatné, ale pamatuju si zápasy, kdy si náš druhý gólman něco udělal a já po horečkách měl nastoupit. Sice jsme tehdy s Teplicemi vyhráli asi 35:0 a já neměl žádnou práci, ale protihráč třeba vyhodil přes celé hřiště, já pro puk jel, že ho rozehraju, a on mi proletěl pod hokejkou tak, že jen o kousek minul prázdnou branku.

Po sezoně jsem prohlásil, že chci zpátky do pole. Abych měl prostor si zvyknout, jako ročník 1998 jsem začal s mladšíma klukama a ještě ve druhém kladenském klubu, PZ. Rok jsem tam odehrál na beku a teprve tam jsem se do toho začal pomalu dostávat. Na posledních deset zápasů už si mě vytáhl pan Krégl mezi mé vrstevníky a rok nato už jsem šel do stejného ročníku zase do HCčka. Tam mě dali zase do útoku a všechno začalo jít správným směrem.

Při fotbale jsem rád chytával, ale skákat jsem se nebál jen na levou stranu. Pravou jsem podvědomě šetřil. Trvalo dlouho, než jsem se toho pocitu zbavil.

Dneska už můžu dát bodyček jakýmkoliv bokem. Už ani nevím, že by to mělo vpravo být nějak jiné. To, co jsem prožil v dětství, je moje součást, ovšem jsem po všech stránkách zdravý člověk. Doufám, že můj příklad i někomu pomůže. Někteří rodiče, kteří musejí řešit to samé, co naši tehdy se mnou, alespoň uvidí, že je sice šílená představa, že vám operují malé dítě, ale dá se to zvládnout. A i když vám doktoři řeknou, že nemáte sportovat, můžete, když se na to budete cítit. Stopka od lékaře nemusí znamenat definitivní konec.

Že to není jen z mé hlavy, o tom svědčí pravidelné kontroly u pana Barny, specialisty na pohybové ústrojí. Jezdil jsem k němu každé dva roky a pokaždé, když řekl, že moje noha je lepší a zdravější, že je zase o něco pohyblivější, strašně se mi ulevilo.

Jen holt trochu kulhám, spoluhráči se mi kvůli tomu smějou. V hlavě jsem si kdysi nastavil, že mám něco s pravou kyčlí a tak té noze podvědomě ulevuju. Toho už se nikdy nezbavím. Často se mě lidi, kteří mě neznají, ptají, co se mi stalo, a já na to, že nic, že takhle chodím odjakživa.

V běžném životě ani při bruslení ale nejsem nijak omezený. Jen se mi postavení kyčle operací trochu změnilo, nepustí mě do maximálních rozsahů.

Gymnasta už ze mě nikdy nebude.

Tím, co jsem teď odvyprávěl, jsem to v sobě jednou pro vždy uzavřel a už se k tomu nechci vracet. Když jsem se na tenhle příběh chystal, alespoň jsme si ale s rodiči vlastně vůbec poprvé promluvili, co prožívali, když jsem musel na operaci a pak se dával dohromady. Táta vyprávěl, jak mu vycházeli v práci vstříc, aby za mnou mohl pořád jezdit. Jak s mamkou trpěli, když viděli, že dítě tak plné energie musí jen ležet bez hnutí.

Někde vzadu mě přesně tohle pořád tíží. Všechno, čím jsem si prošel, mě omezuje v mém sebevědomí.

To proto, že jsem začínal na nule, když někteří kluci mého věku byli už úplně jinde. I můj biologický vývoj byl trochu opožděný, takže jako bych se ke všemu dostával pomaleji než ostatní. Spoluhráči z dětství, mezi nimiž jsem kdysi vyčníval, byli najednou o poznání přede mnou a přibývalo jim tak sebevědomí přirozeně. To já furt jen někoho doháněl. Furt jsem měl někoho před sebou.

Proto mi dodnes dělá problém, stát se lídrem.

Dám gól, dva za áčko a najednou si přijdu nepatřičně. Proč bych to měl být já, kdo to tady táhne? Pořád ve mně zůstává až přehnaný respekt a pokora směrem k okolí. Měl bych být drzejší, průbojnější. Proto poslední roky řeším i mentální trénink a zjištuju, jak tohle do hlavy dostat, jak pracovat s myšlením. Co jsem se na tuhle oblast zaměřil, vyhoupnul jsem se o dost výš. Zabírá to.

Zpátky v útoku jsem totiž už v žácích začal zase sbírat hodně bodů, bylo poznat, že mám šikovné ruce. V mladším dorostu ze mě ještě byla druhá třetí lajna, lepší průměr, ale pan trenér Krégl ve mně přesto viděl potenciál a hodně se mi věnoval. Ve starším dorostu jsem pak chvíli bojoval s panem Vejvodou, ale bylo to jen proto, že se mi snažil ukázat, jak se můžu zlepšit, a byl neústupný. Nechtěl mě nechat zakrnět. Asi to k něčemu bylo, protože druhý rok ve starším dorostu už mi o dva góly uteklo první místo mezi střelci dorostenecké extraligy. Vyčníval jsem.

Za juniory jsem pak odehrál všeho všudy celkem jen osmnáct zápasů. Právě tehdy jsem začal pracovat se svojí myslí a uvědomil si, že klidě můžu hrát i profesionálně. Po dvou týdnech sezony, kdy se mi povedly úvodní zápasy, jsem od trenéra dostal zprávu, že ráno se mám hlásit na tréninku áčka. A v pondělí že za něj jdu hrát.

Vedli ho pánové Patera s Kaberlem, kladenské ikony, a v týmu hráli Petr Ton, Jirka Burger nebo Petr Tenkrát. Jeden zkušený borec vedle druhého. A já po prvním utkání přišel do kabiny a slyšel jsem, že si tam mám nechat věci. Že zůstávám s nimi.

Dostal jsem smlouvu, začali se o mě zajímat agenti, byl jsem pozvaný na první sraz mládežnické reprezentace, dokonce se na mě prý jezdili dívat i skauti kvůli draftu NHL.

Najednou to šlo strašně rychle.

Zbývalo uvědomit si, o čem je dospělý hokej. A taky, že můžu dávat góly i tady, mezi chlapama. Že to není o tom, že je někdo starší, tak musí být automaticky na ledě vidět víc než já.

Cítím, že se pořád zlepšuju, a doufám, že první liga není můj strop. Dostal jsem se do povědomí, vydělal si první peníze a v mé druhé sezoně navíc narazil na dalšího skvělého trenéra, pana Hořavu. Já měl vůbec na trenéry štěstí, žádný z nich mi nedělal sviňárny, ale chtěli mi pomoct. Jeden jako druhý.

Pan Hořava je typ, který si nepouští své svěřence moc k tělu, ale když vidí, že ho respektujete a děláte, co po vás chce, dokáže se vám věnovat jako nikdo. Na mně to snad viděl, protože mi ukázal úplně jiný pohled na hokej, než jsem do té doby znal. Nebýt jeho, určitě nejsem tam, kde dneska. Já viděl hokej jen jako možnost pro to vzít puk, jet dopředu a tam si s ním něco dělat. Pan Hořava mi ale postupně vysvětlil, na jaké kousky se dá hra rozdělit a že když všech pět hráčů ví, co dělají ostatní, kteří jsou s nimi na ledě, je všechno snazší.

A nebylo to tak, že by si mě vzal stranou a v klidu mi promlouval do duše. Ne, zpočátku, kdy se mi nepovedl rozjezd sezony, mě s panem Paterou pěkně sjeli. Vzali si mě do kamrlíku a začali to na mě sypat. Že jsem mladej, pohodlnej, dělám obloučky, místo abych někoho dohrál. Že na to seru, nehraju naplno, že přesně tak to se mnou vypadá i ve škole a že tady zbylých dvacet frajerů maká a já jedinej ne… Nebudu lhát, myslel jsem, že se rozbrečím.

Sám jsem to tak necítil, ale asi jsem tak opravdu jejich pohledem vypadal. Začal jsem makat daleko víc.

A oni viděli, že si z jejich výtek něco beru. Že nejsem jako někteří jiní kluci, kterým když někdo zkušenější něco řekne, může to do nich tlačit horem dolem a oni mu to odkývou a stejně si dál dělají všechno po svém. To já si z podobných situací snažím něco vzít. I proto mám rád Tomáše Plekance, je mi svým hokejovým projevem dokonce bližší i než Jarda Jágr. Plekyho považuju za vzor, a i táta mi často říkává, že ho ve mně vidí.

Nevím, jestli někdy opravdu budu jako on. Když se mi ale nedaří, když mi hokej nejde, vzpomenu si, kde vlastně jsem. Že s Jardou i Plekym sedávám v jedné šatně. Že s Plekym teď někdy chodím na led v jedné lajně. A že po tom všem, co jsem zažil, můžu vůbec hrát hokej jako oni.

Že můžu hýbat nohama a otočit se na břicho.

Že i když jsem zrovna na dně, dokázal jsem se z něj už vyškrábat. Z daleko hlubšího. A že to zase bude dobré.

Jana Mensatorová, archiv Adama Kubíka a rytirikladno.cz/Bohumil Kučera a Josef Poláček

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.