Vydrž

Radek Koblížek

Vydrž

Smlouva ležela doma na stole už skoro týden, já kolem ní pořád chodil a bál se jí dotknout. Natož abych ji podepisoval.

Do žádného Finska nechci!

Jednoho dne už na mě táta udeřil. Nahnal mě k ní, že ji musím podepsat. Jinak nikam nepojedu.

„Fajn, tak já nic nepodepíšu,“ odpověděl jsem.

Táta dělal uraženého. Podle mě byl spíš tak zaskočený, že ani nevěděl, jak reagovat. Copak mě má nutit k něčemu, co pro mě představuje jednoznačný krok výš? Po několika nepříjemných chvílích jsem tedy vzal propisku a nalistoval kolonku připravenou pro mé jméno.

Stvrdil jsem dohodu s Kärpatem Oulu, že se stávám jeho hráčem a zapojuju se do jeho mládežnického systému.

Kdybych se tehdy v patnácti měl rozhodnout sám, v žádném případě bych neodcházel. Nedokázal jsem říct důvod, proč je to třeba. Taky jsem měl strach. Ve Finsku jsem po konci sezony absolvoval už týdenní kemp a na něm jsme dostali takový záhul, že jsem si nebyl schopný ani dojít na malou, jak se mi klepaly ruce.

Nepřeháním.

Nevěřil jsem si na angličtinu, přestože jsem se byl schopný domluvit, ale hlavně se mi nechtělo odněkud, kde jsem vyrůstal. Od kamarádů, od spoluhráčů… Od holek. Měl jsem Brno rád – a mám dodneška. Zrovna jsme vyhráli titul v mladším dorostu, mě zvolili nejlepším útočníkem závěrečného turnaje a hrát za Kometu, to bylo něco. Zažívala první opravdový boom v extralize, s klukama jsme chodili na zápasy a těšili se, jak si jednou před těmi úžasnými fanoušky taky zahrajeme.

Proč mám sakra chodit někam do Finska, kde nikoho neznám?

S touhle možností přišel můj agent, Oulu si mě prohlédlo při reprezentační akci a rodiče, děda i zdejší trenér pan Náprstek, na něhož moc rád vzpomínám, mě přemluvili, abych tam odjel. Že to je velká šance, jaká se nemusí opakovat.

Možná spíš přinutili, nebál bych se říct.

Dneska jim všem nedokážu dostatečně poděkovat.

Svoji řeč jsem si v hlavě přeříkával asi stokrát dokola. Jako blázen jsem si neustále představoval, jak zareaguju na to či ono, co přesně mám říct. Doma jsme se domluvili, že trenérovi nejdřív svůj odchod oznámím sám, a já z toho byl ohromně nervózní.

Hlavně proto, že jsem pryč vůbec nechtěl.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem brečel, ale naměkko jsem byl, když na to skutečně mělo dojít. Byla středa na začátku června, jediný den, kdy jsme měli led. Při nějakém cvičení jsem zrovna dostal nadáno jako hrom, takže na mě byl trenér ještě i pěkně naštvaný, stejně jsem za ním potom ale zašel, že bych s ním chtěl mluvit. Přivřel jsem dveře jeho kamrlíku a spustil, co jsem měl připravené.

Že odcházím.

Koukal na mě dost nevěřícně a odpověděl, že to není možný. Že nikam nejdu.

Následně se za ním zastavil i táta, aby spolu všechno probrali a já mu pak ještě večer volal, jestli vůbec můžu druhý den zase na trénink. Bral jsem to jako slušnost, formalitu.

„Nevím, dám ti vědět zítra,“ ozvalo se v telefonu. Vědět skutečně dal, ale jen s tím, že ho to mrzí, ale že připravovat se s týmem už nemůžu. Měsíc jsem tak zůstal odkázaný sám na sebe, připravoval jsem se tak, že jsem se ptal spoluhráčů, co dělají. Snažil jsem se to opakovat, ale ve finále jsem spíš jen tak někde běhal sem a tam aniž bych opravdu dřel. Ještě jsem si pak o sobě potom na klubovém webu přečetl prohlášení, že jsem odešel jako partyzán. Mrzelo mě to jednak proto, že sám jsem odsud rozhodně utíkat nechtěl, ale i proto, že uvažovat jako hajzlové – nebo chcete-li partyzáni – neřekli jsme Kometě nic až do konce letní přípravy. To my chtěli dát všechno vědět s předstihem, už jen proto aby se tým mohl případně nějak doplnit.

Třiadvacátého července 2013 večer jsem stál na letišti s bágly a hokejkami a poprosil jsem bráchu, ať mě vyfotí. Dal jsem tu fotku na Facebook, a ještě než jsme vzlétli, naskákalo mi pod ní strašně moc lajků a komentářů s přáními, ať se mi daří.

Dojalo mě to.

V jednu v noci jsme s tátou dorazili, vyzvedl nás trenér a vysadil u baráku s tím, že v devět ráno na zimáku máme testy.

Testy…

Poprvé v životě jsem zvracel z námahy. Šestkrát dvacet metrů sprintem, zaseknout a zase zpátky. Zní to jako pohodička. Jenže tohle celé jsme běželi třikrát, já netušil, o co jde a první šestku jsem napálil nadoraz. Po třech minutách pauzy už jsem byl příšernej. Při třetím opakování už naprosto vyřízenej. Plynule jsem pokračoval na záchod, kde jsem si prohlédnul snídani pěkně zblízka.

Kam jsem se to dostal, pane bože, honilo se mi hlavou. Hned první den jsem chtěl pryč.

Začal jsem s juniory, s osmnáctiletými kluky. Já, děcko, co ještě ani neoslavilo šestnáct a měřilo tehdy nějakých sto šedesát cenťáků. Malej cucák z Česka. Ne, že by mi kluci dávali najevo, že mezi ně nepatřím, ale odstrčený jsem si zpočátku připadal. Některé už jsem znal z jarního tryoutu, ale jak jsem poprvé vešel do kabiny, stejně ztichla a já cítil pohledy ze všech stran a slyšel špitání.

Kluků, k nimž jsem přišel do týmu, jsem se regulérně bál. Byli vyšší, silnější, rychlejší. Všichni. Celé mládí jsem slýchal, jak báječně bruslím a jakou mám díky pohybu na ledě výhodu, v Brně jsem vždycky patřil k nejlepším i mezi staršíma klukama, a tady jsem najednou zůstával ve všech soubojích o krok pozadu. Jak začali Fiňáci lítat, nestíhal jsem se ani rozhlídnout.

Copak tady můžu hrát? Co tu jako mám dělat?

Pak jsme ale přijeli na první přípravný turnaj a já v úvodním zápase v jedné situaci vystřelil přes obránce na vyrážečku a… gól. Druhý zápas – gól. Třetí zápas – gól. Čtvrtý aspoň nahrávka. Skončil jsem jako nejproduktivnější hráč týmu. Ne, že bych měl od té doby něco snazší, ale rozhodně jsem si takhle získal respekt ostatních. Viděli, že asi nebudu úplně špatnej.

K tomu jsem měl štěstí na trenéra. Od první chvíle mě uklidňoval, že chápe, jak to mám těžké, že nemám mít strach, dostanu se do toho. A že když budu mít jakýkoliv problém, mám za ním přijít. I na trénincích si mě brával stranou a spoustu věcí mi vysvětloval. Nevnímal mě jako přítěž odněkud z ciziny.

Ale těžkosti stejně přišly. Stejně jako přišla tma.

Můžete být povaha jaká chcete, ale působí na vás, když se probudíte v prázdném bytě v osm a venku je černo, cestou z tréninku po poledni šero, a sotva se najíte, odpočinete si a jdete na další trénink zase v totální tmě. K tomu je třeba minus třicet. Jste unavení, aniž byste pořádně měli z čeho, a nejraději byste pořád jen spali.

První rok jsem měl už jen kvůli tomu pár velkých krizí, kdy jsem volal domů, že na to kašlu. Tátovi, dědovi, agentovi… Všem. Nešlo mi to na ledě, najednou jsem si nepřipadal tak dobrý jako dřív, k tomu mi chyběli kamarádi. Na skupinách na různých komunikačních kanálech, v nichž jsem zůstal, každou chvíli kluci řešili nějaké společné zážitky, posílali fotky z akcí, srandičky, videa a já se nechytal. Nežil jsem s nimi. Mohl jsem možná tak ve čtyři odpoledne civět na hvězdy a číst si.

Jenže komukoliv jsem zavolal, abych si postěžoval a zahudroval, že chci domů, ten mi odpověděl, ať vydržím.

„Buď trpělivej,“ jsem slyšel tak tisíckrát.

Nebo taky ať si uvědomím, že jsem tam kvůli hokeji a že všichni ti kluci, kterým závidím srandu, by dali všechno za možnost, jakou mám já. To mi tvrdili i oni samotní.

„Hele, Kobla, ale já bych s tebou hned měnil, abych byl na tvým místě…“

Žil jsem jen hokejem. Jako bych v patnácti nastoupil do zaměstnání. Ráno trénink, oběd, odpočinek, další trénink. Spánek. Takhle pořád dokola. Střední školu doma jsem studoval stylem, že jsem vždycky po příjezdu na konci sezony dodělal zkoušky, v té finské pro cizince jsem byl přesně jednou. Přišel jsem si tam hloupě a měl jsem hokeje tak moc, že bych se na ni jednoduše nezvládal soustředit.

Systém školství pro místní kluky je přitom nastavený skvěle. Hokejový trénink se jim počítá do hodiny jako určitý způsob tělocviku a všechny povinnosti mají striktně nejdříve od osmi. Když jsem jim zmínil, že jsme v Brně trénovali třeba od šesti ráno, nechápali, jak je to možné. Oni mají školní led, pak posilovnu, potom jdou na čtyři hodiny do školy a pak zase trénink. Všechno propojené, aby na sebe navazovalo a všichni zvládali oboje. To u nás byli vždycky učitelé už na základce naštvaní na sportovce, že chyběli, protože se na zápasy třeba jezdilo i ve všední dny.

Pamatuju taky, jak mi v Česku připadala nekonečná cesta z Brna do Karlových Varů. Čtyři hodiny v autobuse, úmorná dálka, ty jo. Ve Finsku jsme měli skoro každý trip tak na sedm hodin, protože Oulu je hodně na severu. A to jsem tyhle jízdy první roky jako mladej absolvoval na sedačce po dvou, dvojsedadlo pro sebe měli jen mazáci. Ale člověk si zvykne. Autobusy byly úžasně pohodlné.

Kärpat je navíc perfektní organizace, proto jsme taky ve většině případů jezdili den před zápasem a přespávali na hotelích.

Bezva, bude prdel, blesklo mi hlavou, když jsme takhle vyrazili poprvé. Z Česka jsem byl totiž zvyklý, že kdejaký takový výlet byl příležitostí k tomu, dělat pořádný bordel. Lítali jsme po chodbách, vymýšleli, co kde komu provedeme… Tady jsme se ubytovali, já se chystal, že se někam půjde a frajer vedle mě na pokoji nasadil sluchátka a lehnul si. Zbytek týmu to samé. Všude absolutní ticho. V deset byla večerka a nikoho by ani nenapadlo ji porušit.

To jsou přesně Fiňáci. Lidi, kteří do posledního puntíku respektují, co jim je nařízeno. Jsou v tomhle přístupu vychovávaní. Pokorní, neodmlouvají. Z autorit mají respekt. Slovo morálka berou vážně. Stalo se třeba, že jsme měli trénink na suchu bez trenéra. Jen nám napsal na tabuli, co za věci máme dělat. Stát se tohle v Brně v mladším dorostu, neudělal by je nikdo.

Nikdo.

Vymýšleli bychom srandičky, možná bychom si dali nějaký fotbálek, a kdo by chtěl vybočit, tomu by tým dal jasně najevo, že se nemá chovat jako šprt. V Oulu se u nástěnky zastavil každý z hráčů, prohlédnul si cvičení a poctivě je do posledního opakování udělal.

Ty vole, co to je?

Poprvé jsem to vůbec nepobíral. Ti kluci byli jako stroj.

Je obecně ani nenapadne, že by nějakým způsobem podváděli. Nestalo se, že by někdo něco ošulil, že by povolil, když se trenér nedívá. V Česku přece jen máte pocit, že když nad vámi nikdo nestojí, můžete si trochu ulevit. Máte dělat dvacet opakování nějakého cviku, tak u patnáctého, kdy už vám to je trochu nepříjemné, povolíte a po osmnáctém se na to vybodnete. Coby ne, vždyť to nikdo nevidí. Pak už to moc bolí… Dobrý, teď nepůjdu tak na sílu… Zvlášť jestli jste někde s kamarády, které dobře znáte.

„Mr*áme na to.“
„To nebudu dělat…“

Klasika. Všichni ji známe.

Já nebyl jiný, ale na sobě vidím, že pokud pracujete v prostředí, kde takhle pečlivě funguje každý okolo vás, je vám hloupé si ubírat. Změní vás to.

Ve Finsku jsem se rozhodně stal zodpovědnějším. Trénuju, i když nemusím, dělám všechno naplno, jak se má. Nechci Česku křivdit, Čechem jsem a Čechem zůstanu, jsem hrdý na to, odkud pocházím, ale nebýt Finska, tohle nastavení bych do sebe nedostal. Ne, když jsem odmala okolo sebe viděl, že navrch mají ti, kdo něco och… očurají.

Když se budeme bavit čistě jen o hokeji, rychle jsem pochopil, proč jsou Finové tak úžasní bruslaři. Odpověď je jednoduchá. Jsou na ledě mnohem víc než my. Dvakrát denně trénink, o víkendu zápasy. Měl jsem tam brusle na nohou v podstatě jednou tolik času co do té doby v Brně. A to je sakra poznat. Ráno se dělaly dovednosti, bruslení, odpoledne taktické věci. Jestliže v tomhle režimu jedete od nějakých třinácti, musí se to projevit. Hlavně ranní tréninky pro mě byly super. Spousta cvičení vycházela ze hry, kopírovala situace, jaké mě jako útočníka v zápase nejčastěji potkávají. Vyjetí od mantinelu, opakovaná střelba. Poslal jsem na branku třeba dvě stě puků za trénink. Mělo to hlavu a patu a bylo to v obrovském tempu, bez prodlev. Furt bruslíte. Furt. Už jen proto, že nejdřív jdou na led ti, kteří pak pokračují do školy, po nich zbytek, aby nás nebylo tolik najednou a každý se tak dostal co nejvíc do akce. Na suchu se pak posilují především nohy. Dřepuje se, dělají se nadhozy na jedné noze, mrtvý tah na jedné noze…

Měl jsem z domova pocit, že jsem dobrý bruslař, ale teprve tady jsem udělal v obratnosti a rychlosti největší pokrok.

V průběhu první sezony mě poslali z juniorky hrát i za dorost. Do mojí kategorie. Býval jsem taková povaha, že se mě to velmi dotklo, slušně řečeno.

Spíš nasralo, abych byl upřímný. Normálně jsem se urazil.

Byl jsem namlsanej, že se zabydluju mezi juniory, a najednou se mám zahazovat o kategorii níž? Měl jsem nosánek nahoru, myslel jsem si, že to půjde samo. Jenže oni ti dorostenci nebyli vůbec špatní. První zápas jsem hrál naprosto příšerně, a ještě jsem se zranil. To tak bývá, když se nesoustředíte a chcete hrát jen na pohodu.

Na tribuně se samozřejmě dívali trenéři z juniorky a od nich jsem potom dostal nálož, co to mělo znamenat.

Ještě mnohokrát jsem takhle kvůli svému přístupu dostal po tlamě. Mě totiž dokázala otrávit třeba jen špatná nahrávka. Dostal jsem jednu dvě takové a najednou blok, nic mě pak už nebavilo. Někdy to bylo až tak viditelné, že za mnou při tréninku přišli sami kluci, jestli to jako myslím vážně. Že přece musím makat.

Jo, Finové jsou takoví, že vám i tohle řeknou. Záleží jim na týmu, aby fungoval správně. Sami jedou nadoraz a chtějí to samé i od spoluhráčů. I díky tomu jsem se lepšil po všech stránkách. Ve třetí sezoně už mě vybrali do druhého all-star výběru soutěže.

Rok nato, kdy už jsem v devatenácti podepsal svoji první profesionální smlouvu, ale najednou dorazila krize. Zase hlavně díky mojí namyšlenosti.

Myslel jsem si, že začnu v áčku, povedla se mi příprava, ale po startu ligy už mi to tak dobře nešlo, takže mě poslali do Mestis, obdoby naší první ligy. Tam mě po prvním zápase seřval trenér, co jsem to předváděl. Že to bylo příšerný. Během následujícího tréninku mě poslal vyměnit si dres s jiným klukem. Prý že jsem tak šílenej, že nemůžu ani hrát a budu třináctý nehrající útočník. Potom v kanceláři mě ještě sjel, že prý nikdy neviděl tak hroznýho hráče a nechápe, jak můžu mít smlouvu v Oulu. A jestli se bude můj laxní přístup opakovat, posílá mě pryč. Hodně jsem s ním bojoval, poprvé v kariéře jsem zažíval, že po mně někdo takhle šlapal.

V listopadu jsem odjel na akci reprezentační dvacítky a po návratu mi v Oulu oznámili, že trenér z Kajaani, kde sídlil tenhle tým, mě už nechce nikdy vidět. Vrátil jsem se do juniorky.

To bylo nakonec nejlepší, co mě mohlo potkat. Zase jsem hrál hodně a ve všech situacích. Spousta kluků si myslí – a já to míval stejně – že když budou hrát v sedmnácti za áčko, je to pro ně nejlepší. Jenže ono v první řadě záleží, jakou dostanou roli. Tři střídání za třetinu mladého kluka zabíjí. Nemá smysl strávit na ledě pět minut. To je přece daleko přínosnější nastupovat někde, kde můžu hrát přesilovky, oslabení, vyhrát se.

Po Novém roce po mistrovství do dvaceti let jsem se do Kajaani vrátil, ale nezměnilo se vůbec nic. Právě tehdy jsem zas s daleko větší pravidelností volal domů, že na tohle nemám, že to balím a vracím se domů. Že mě tu nikdo nemá rád.

„Buď trpělivej. Tvoje šance přijde,“ říkali mi zase děda s taťkou.

Je to nejlepší rada, jakou člověk může dostat. Dnes totiž vidím, jak mi tahle sezona neskutečně pomohla. Jak mě změnila po psychické stránce, jak jsem odolnější. Necouvnul jsem, když se mi nedařilo, a naopak jsem se naučil jít nadoraz pod tlakem.

Když jsem pak do následujícího ročníku vstupoval připravený a nažhavený jako nikdy, zlomil jsem si kloub na ruce. Dva měsíce bez hokeje, dodnes mám to místo nateklé. Sotva jsem se vrátil, odehrál jsem přesně pět sekund.

První střídání, bule, protihráč se blbě otáčel, já ho trefil na hlavu a nazdar. Sedm zápasů stop disciplinární trest. To byly další tři týdny mimo. Po rozehrání v juniorce, kdy jsem se do toho rychle dostal, jsem se zase posunul do áčka, dal jsem svůj první gól, ale naskakoval jsem jen střídavě. A taky jsem dostal druhou stopku v sezoně, tentokrát zcela zaslouženou a zbytečnou. Frajera, co mě v mých očích nešetrně fauloval, jsem mimo hru s rudýma očima narval zezadu na mantinel. Poslali mě zase do Mestis, ale tentokrát už jsem to bral úplně jinak. Jako šanci ukázat se. Potvrdit, že se mi v áčku dařilo.

A taky že jo.

Sezonu předtím jsem tam za dvacet zápasů posbíral dva body. Teď jsem jich za třiadvacet měl osmnáct. Stačilo přemýšlet pozitivně, nevykašlat se na to jen kvůli dojmu, že bych měl hrát v prvním týmu. Pak už to šlo ráz na ráz.

Play-off s juniorkou, stříbro, nejlepší střelec play-off, povolání do áčka na finálovou sérii, v ní postupně důležitá role a… titul.

Ještě v den, kdy mi oznámili, že mě k prvnímu týmu berou, jsem si připadal šíleně unavený a vůbec by mě nenapadlo, že ještě můžu hrát. Během příštích dvou týdnů jsem ovšem zažíval ty nejkrásnější hokejové zážitky.

Trenér, který mě dusil v Kajaani, je teď šéftrenérem mládeže v Oulu. Plný emocí při oslavách jsem za ním zašel.

Abych mu poděkoval.

Řekl jsem mu, že jsem od něho dostal facku, jakou jsem potřeboval. A že už vím, že nestát se mi to, nejsem teď tam, kde jsem.

Už během zkušebního kempu, který jsem v patnácti absolvoval ještě s brněnským spoluhráčem Rosťou Šnajnarem, si nás v Oulu nenápadným způsobem dost důkladně proklepli.

V rámci jednoho tréninku se hrálo 3 na 3 a nás nasadili proti trojici stejně starých kluků.

Sebastian Aho, Vili Saarijärvi, Arttu Ruotsalainen. Minimálně toho prvního asi budete znát. Z NHL. Z mistrovství světa. Ze sestřihů jeho neskutečných akcí.

Je zvláštní, že jsme je tehdy dokázali porazit.

Hlavně u Sebastiana jsem ale na první pohled viděl věci, s jakými jsem se do té doby nikdy nesetkal. Jak bruslil. Jak byl silný na puku a chytrý. Neuvěřitelné. Když hrajete hokej od mala, máte už v patnácti určitým způsobem zafixované, jak se stavět v soubojích, jak mít protihráče zavřeného, abyste mu minimalizovali prostor pro hru. Na Sebastiana nic neplatilo. I ze situací, kdy už měl být úplně odstavený, dokázal něco vymyslet. Udělal něco, co nečekáte, co málokdo jiný umí.

Takový byl tehdy coby teenager a takový je i dnes, kdy to dovede předvádět i proti nejlepším hráčům světa.

Vyrůstat vedle něho pro mě byla ohromná škola. On je ten první, kdo to měl v hlavě srovnané už v tak nízkém věku. Je stejně starý jako já, ale zatímco já byl v juniorce zajíc, on už v první lajně dělal padesát bodů za sezonu. Často mi ho můj agent dával za příklad. Ať jsem jako Aho. Ať jdu jeho cestou.

Pak tu byl Jesse Puljujärvi. Největší dříč, jakého jsem kdy poznal. Jestli jsem někoho někdy viděl makat, pak to byl on. V osm ráno byl na školním ledě, pak se domluvil s trenérem a šel rovnou na druhý trénink, pak do posilovny, odpoledne zase led. Blázen. Ten kluk neznal nic jiného než dřinu. A to je přitom už od přírody ohromný a silný a nechybí mu ani hokejové myšlení. Stejně, i v době, kdy převyšoval o dva tři roky starší hráče, chtěl být ještě lepší. I on už se stihl ukázat v NHL, o čemž nebylo pochyb.

Že jsem si párkrát zahrál s těmihle dvěma v lajně, je něco, na co moc rád vzpomínám.

Ale pak tu jsou i věci mimo hokej, které mě Finsko naučilo. Větší klid. Rozvahu. Zodpovědnost. Pokoru. Zdravé sebevědomí.

A pořádkumilovnost.

Odcházel jsem s pocitem, že se všechno točí kolem mě a všichni ze mě padnou na zadek. To už nehrozí. Makám na sobě, protože vím, že co teď umím, ještě zdaleka nestačí. Sotva jsem po prvním týdnu v Oulu doprovodil tátu zpátky na letiště, došlo mi, že teď už jsem na to sám. A že s češtinou moc nepochodím. V baráku se mnou sice bydlel obránce Vláďa Eminger, ale ten byl o pět let starší a hrál už za áčko. S ním jsem si mohl pokecat jen občas, v týmu jsem nikoho takového neměl. Jasně, byl tu za mnou hned první rok na měsíc děda, několikrát dorazili i rodiče, ale každodenní záležitosti jsem si stejně musel vyřizovat sám. K tomu jsem rychle zjistil, že si musím i vyprat a uvařit si. Doma jsem nic podobného nikdy neřešil, ani jsem neuklízel. Mamka zajišťovala v domácnosti veškerý servis. Já maximálně přesunul hromadu nepořádku v pokojíku do skříně a s vypětím všech sil ji zavřel.

I v bytě, který jsem v Oulu dostal, jsem měl zpočátku nepořádek. Všude rozházené oblečení nebo PETky od koly a v dřezu hromadu nádobí, kterou jsem vždycky umyl, až když jsem si neměl na co dát jídlo.

Samotnému mi došlo, že takhle to nepůjde. Hodně mě motivoval spoluhráč, který bydlel vedle mě. Ten měl všechno vypulírované a já se u něj v bytě vždycky cítil úplně jinak. Často se stávalo, že jsem po příchodu od něj začal automaticky uklízet. Sesbíral jsem odpadky, vyluxoval, srovnal si věci.

Postupně se to stalo automatikou. Až takovou, že jakmile teď nemám doma uklizeno, zneklidňuje mě to. Jak vidím špinavé nádobí na lince, cítím se blbě.

Mamka je ze mě nadšená, když přijedu na léto domů.

V bytovkách, kde mladí hráči z Oulu bydlí, nás nikdo nehlídá. Můžeme si ve volném čase dělat, co chceme. Nedovedu si představit, že bych takhle začal fungovat v patnácti v Brně. A ještě v komplexu se samými hokejisty.

Tam by každou chvíli hořelo.

Je obecně asi trochu risk poslat takhle mladého českého kluka samotného. Záleží, jak se k takové situaci postaví, a hlavně, jak je vychovaný z domova. Jestli bude dělat bordel, chodit pozdě spát a jinak zneužívat nabídnuté volnosti, nebo ho to naopak jako mě donutí se o sebe začít starat.

V té souvislosti jsem pyšný na to, z jaké pocházím rodiny. Naši na mě nikdy nebyli zlí, jen přísní, aby ze mě nevyrostl fracek. Hlavně mamka určovala jasná pravidla, za což jsem jí vděčný.

Přesto jsem si taky první rok užíval, že mě nikdo nežene do postele a zhasnout. Dlouho do noci jsem hrával na PlayStationu. Zase, člověku postupně dojde, že když je druhý den na tréninku nevyspalý a unavený, je potřeba něco změnit. I já se naučil správně odpočívat a řešit třeba i jídlo, což je tady další velká a přirozená součást života hokejisty. Máme restauraci s bohatou nabídkou přímo na zimáku, ale jak trenér vidí, že jste si místo zdravé kombinace vzali něco jiného, zajde za vámi a zeptá se proč. Oni nedbají jen na trénink samotný, na těch pár hodin v zápřahu. Ne, žij jako sportovec. Uvažuj tak, chovej se podle toho v každém ohledu svého života.

Finské jídlo není nic zvláštního. Maso, rýže. Akorát si ke všemu nakládají kopec zeleniny, vůbec nesolí a nedochucují a taky klidně k obědu pijí mlíko.

Fakt. Normálně polknou půllitr mlíka. Nemyslím, že je to úplně zdravé, ale jim to evidentně prospívá. I já si někdy dal, ale pít ho jako oni jsem se nenaučil a nikdy nenaučím.

To samé platí i o alkoholu.

Dlouho je tam chlast tabu, ale zároveň třeba už šestnáctiletí nováčci musejí jako rituál na týmových akcích vypít totální mix všeho možného. Když už se může pít, stejně se nechodí na pivo jako je zvykem u nás. Na jedno dvě po zápase, to oni neznají.

Ne, pokud je volno, tak se jde. Ale nadoraz, fakt se leje. Když jde Fin pít, zruší se do němoty. Jak to ještě proloží saunou, což je jejich oblíbená kombinace, je to pro někoho nezkušeného smrt.

Pivo, vodka, sauna… A nazdar. Mrtvo.

Sám se sauně vyhýbám, jak jen to jde. Tam se nedá pít. Zpočátku nás k tomu starší kluci v juniorce trochu i nutili, ale já si později našel způsob, jak se vždycky zašít někam do rohu a v klidu si popíjet. Nejde se úplně stranit týmu, nejít s ostatními ven nepřichází v úvahu, ale do velkých věcí se nikdy nepouštím. To o mně už vědí.

Oni vůbec Finové, když vás poznají blíž, stanou se ohromně přátelskými. Na první dojem jsou skutečně chladní a nepřístupní, ale jakmile vás vezmou za svého, jako by se úplně proměnili. Jen s nimi nikdy není taková ta pravá sranda, na jakou jsme zvyklí z Česka. Oni si ani nedokážou udělat legraci z někoho jiného. Baví se, ale jinak než my.

Stejně už mám mezi nimi daleko víc kamarádů než doma. V Brně mi zůstali tak dva, možná tři. Když v mladém věku odjedete na konec Evropy, jinak to ani dopadnout nemůže. Nejdřív si píšete se všemi každý den. Pak obden. Pak jednou za týden, jednou za měsíc a nakonec zjistíte, že vám chybí společné zážitky. Na „Jak se máš?“ se nedá donekonečna odpovídat něco smysluplného. Dodnes si tak pravidelně volám jen s Peťou Kratochvílem, který už hraje za Kometu a s nímž si rozumím odmalička, a denně jsem v kontaktu i se starším bráchou, se kterým máme skvělý vztah.

Tohle je holt něco, co jsem musel obětovat.

A taky to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem tolikrát po telefonu naříkal, že chci zpátky.

Vždycky jsem to ale nakonec nějak překousnul. Na rovinu, sám ani vlastně nevím, jestli bych se opravdu sbalil a vrátil se, kdyby někdy někdo z blízkých řekl: „OK, tak pojeď, vykašli se tam na to.“ Asi jsem vždycky spíš jen potřeboval slyšet podporu. Už jsem holt takový, že když jsem naštvaný, všechno je špatně a dávám to najevo.

Dneska tady nade mnou v bytovce bydlí Zdeněk Sedlák. Mladej zobák, ročník 2000. Trávíme spolu hodně času, tak jako mně pomáhal v začátcích Vláďa Eminger, snažím se teď já pomáhat Sedlimu. Je trochu jiný než já, má věci víc na párku a taky začal se svými vrstevníky, ne jako já hned mezi staršími.

Přesto i on už trénoval s áčkem, aniž by za něj naskočil, a získal pocit, že mu v klubu nepřejí. Že si zaslouží víc. Taky volá domů, že se na to vybodne, protože tohle nemá cenu.

„Kámo, hraješ dobře, vydrž to. Tvůj čas přijde,“ říkám mu. „Buď trpělivej.“

Jana Mensatorová, Emil Hansson, oulunkarpat.fi a archiv Radka Koblížka

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.