Vůdce smečky

Jan Svoboda

Vůdce smečky

Nejhorší je, že nevím, co bude.

Řeším problém, který se netýká sportu, proto žiju úplně jinak, než jsem původně plánoval.

Hrál jsem fotbal, miloval to a chtěl se živit jako profík. Říkali, že jsem měl velký talent, v dorostu Meteoru na mně stavěli tým. V reprezentaci U16 a U17 jsem se potkal mimo jiné s Milanem Barošem. Nakonec se ukázalo, že byl úplně jinde. Kvalitou hry i psychickým nastavením. Byl normální, na rozdíl ode mě.

Moje diagnóza se jmenuje bipolární porucha, dřív se jí říkalo maniodepresivní psychóza. Jde o duševní onemocnění způsobené nedostatkem serotoninu, což je látka, která přenáší nervové vzruchy. Je mi sedmatřicet a myslím, že budu do konce života na tlumicích prášcích, stabilizátorech nálad a antidepresivech. Jinak by u mě hrozily výrazné výkyvy chování, sklony k agresivitě, násilí, sexuální promiskuita, nerozvážné utrácení peněz, ztráta sociálních zábran. Tak to alespoň píší v chytrých knihách.

Stejnou nemocí trpěli třeba zpěvák Petr Muk, herec Miloš Kopecký, spisovatel Ota Pavel.

Nejsem známá osobnost jako oni.

Nejsem ani žádný kladný hrdina příběhu, který chci vyprávět, protože jsem si dlouho nechtěl připustit, že je něco špatně. Zažil jsem kvůli tomu spoustu absurdit. Rychlý fotbalový pád doprovozený devíti operacemi kolen, zkrachovalé vztahy protkané šílenými situacemi a nesoulad s nejbližšími.

Chvíle, kdy jsem měl nutkání vyskočit z okna.

Scény, jak se snažím roztřískat si hlavu o zeď.

Měsíc v Bohnicích.

Zachránili mě psi. Argo, Enya, Brann, Bragi, Kent a Conn. Sibiřští huskyové, úžasná smečka, jejíž jsem teď součástí. To, co dělám posledních šest let, se jmenuje mushing, jízda se psím spřežením. Závodím teprve dvě sezony a loni jsem se stal mistrem republiky se dvěma hafany na koloběžce.

Vzájemně na sebe spoléháme a nevím, jestli bych bez nich zvládl žít. Spíš ne. Jsem samotář, který se postupně dobrovolně vzdal společnosti. Bydlím v trampské osadě, kam jezdí ostatní jen na víkendy, přehnaný kontakt s lidmi by mě stresoval.

Proč o tom mluvím… Protože vím, že v tom nejsem sám.

Když jsem zaznamenal, že několik českých fotbalistů v poslední době spáchalo sebevraždu, bylo mi smutno. Ještě víc mě mrzelo, jak to pak dostali sežrat v internetových diskuzích, kde je hodně lidí označilo za slabochy. Znal jsem ty kluky od vidění, nejdřív z mládežnických turnajů, pak z pražského baru Kozička, tam se točí jeden hráč za druhým. Nejen ti, kteří to dotáhli do ligy, ale i takoví jako já, jejichž sen o kariéře skončil dřív, než vůbec začal.

Nevěřím, že se za tragédiemi Davida Bystroně, Františka Rajtorala a Pavla Pergla skrývala pokaždé pouhá bezradnost z osamění a z konce kariéry, nebo dokonce to, že kluci spadli do dluhů a nevěděli, jak z nich ven. Když je někdo citlivější jako třeba Franta, který byl jen o pár let mladší než já, je to průšvih. Zrovna u něj si myslím, že šlo o vážnější problém. Možná si taky vybavíte, že v nejlepší éře v Plzni chvíli vůbec nehrál a mluvilo se o únavovém syndromu. Jsem přesvědčený, že měl těžké deprese, válel se doma a nemohl vstát z postele.

Jen tak, ze dne na den, podivně, zdánlivě bez důvodu. Jestli se to samé opakovalo o pár let později, když byl během angažmá v Turecku opuštěný někde u syrských hranic, muselo to být ještě horší.

Na vlastní kůži jsem poznal, že pokud jste nemocní a neřešíte to, neskončíte nikdy dobře.

To, že šlo o první projev nemoci, jsem si uvědomil až zpětně, po mnoha letech.

V jedenácti jsem se byl projet na kole, které jsem dostal za vysvědčení. Na chatě na Vlkavě mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví, kam mě a dvě ségry brali rodiče celkem často. Z ničeho nic mi cvaklo v hlavě, sesednul jsem, hodil kolo do příkopu a deset minut brečel u krajnice. Nevěděl jsem, co se děje, najednou to přešlo a já zase pokračoval jakoby nic. Nikomu jsem neřekl, co se stalo.

V té době jsem byl v kolektivu oblíbené dítě. Zvládal jsem studovat s vyznamenáním, fotbal mi šel o třídu líp než ostatním a viděli to všichni, včetně táty, který hrál ragby za Spartu a začal mě sám trénovat. V patnácti jsem na hodině výtvarné výchovy pronesl, že se chci fotbalem živit, a na konci základky jsem se v tomhle přesvědčení utvrdil, když mi škola udělila speciální cenu za reprezentaci, protože jsem hodně jezdil na turnaje do ciziny.

Ještě v prváku na obchodní akademii bylo všechno v klidu, ale pak se začaly objevovat čtyřky. Okolí si myslelo, že se mnou mlátí puberta a taky změna priorit, protože jsem myslel jen na fotbal. Někde uvnitř jsem tušil, že je všechno trochu jinak, ale využíval jsem situace, protože jsem pořád hrál skvěle.

Ve střední záloze jsem tvořil hru, byl jsem hodně technický typ, postupně si mě z Meteoru vytáhl našlapaný dorost Slavie a později i Neratovice, které tehdy hrály druhou ligu a já jsem tam trénoval s áčkem.

Moje hlava to ale nikdy nedala, přestupy mě ničily, měl jsem z nich velké záchvaty paniky a pokaždé následoval návrat do Meteoru. I tam jsem byl tichý, ale zároveň vnitřně uspokojený, protože jsem věděl, že jsem důležitý.

Dávali mě většinou ke starším klukům, potkal jsem se s pozdějšími ligovými borci Tomášem Pešírem, Tomášem Poláčkem a Jirkou Homolou. Hrál jsem většinou líp než ostatní, jenže jakmile mi něco nesedlo, lidi nebo prostředí, bylo z toho trauma, dostal jsem strach. Především chvíle před výkopem pro mě byly očistou, často jsem chodil zvracet na záchod. Až na hřišti, když se mi dařilo, vše během chvilky zmizelo a já si užíval hru.

Bipolární porucha se projevuje i tím, že každá změna představuje velký stres, třeba tisíckrát intenzivnější než pro zdravého člověka. Proto už sedmnáct let pracuju na stejném místě, dělám administrativu ve Státním ústavu pro kontrolu léčiv, hlídáme velké firmy, aby dodržovaly normy. Tuhle práci mi sehnali lidi z fotbalu, když bylo jasné, že mě nečeká žádná kariéra, a jsem jim za to dodnes vděčný.

Mohlo za to zranění. Přetržený přední křížový vaz, prasklý meniskus. Dvakrát jsem se vrátil a pokaždé se mi problém po několika trénincích obnovil. Ztratil jsem dva roky a dnes mám devět operací kolen, osm na pravé noze, jednu na levé.

„Miluju“, se vší ironií, když od někoho slyším, že má depku, protože se špatně vyspal nebo ho bolí za krkem.

Začal jsem se propadat do depresí, protože jsem postupně zjistil, že už se nechytám ani v Meteoru, chyběla mi dřívější pozornost a začal jsem se chovat jako hovado. Byl jsem agresivní na lidi, kteří to se mnou mysleli dobře, opustila mě kvůli tomu spousta kamarádů. Nejvíc se to projevilo ve futsalu, který jsem zkoušel, když už to na velký fotbal nebylo. Klub trénoval můj známý a já pořád dával najevo, že si zasloužím lepší zacházení než ostatní. Odmítal jsem dělat stejná cvičení jako zbytek týmu, neuklízel jsem, pořád jsem se urážel, takže mě vyhodili.

Táta můj konec s fotbalem neskousnul, viděl ve mně profíka a od té doby si k sobě hledáme cestu spíš složitě. Ani máma nebyla nadšená z toho, jak žiju, protože se nemoc začala projevovat střídáním stavu mánie a deprese. Myslela si, že buď kalím, trucuju, nebo se flákám.

Neuměl jsem jim to vysvětlit.

„Miluju“, se vší ironií, když od někoho slyším, že má depku, protože se špatně vyspal nebo ho bolí za krkem. Takový člověk neví, o čem mluví. Když vás to chytne, nejste třeba celý víkend schopni vstát z postele. Nemáte o nic zájem, jen ležíte, je vám všechno jedno. Když stavy přerostou v těžké úzkosti, nechcete žít. Jen přemýšlíte, na jaké větvi si hodíte provaz nebo z jaké skočíte skály.

Zachránit vás může i to, že v tu chvíli nemáte na nic sílu.

Neuměl jsem si přiznat, že jsem nemocný, což mi zničilo dlouholetý vztah. Odjakživa jsem měl problém navázat kontakt s holkou, ale bývalá přítelkyně, s níž mám desetiletého syna, byla výjimkou.

Pochází z vodácké rodiny a odstěhoval jsem se za ní do Benátek nad Jizerou. Narodil se nám krásný kluk, postavili jsme barák, moc se mi tam líbilo, byl jsem v pohodě, v přírodě, v tu chvíli se deprese příliš neprojevovaly. Partnerka navíc byla chápavá, její maminka měla rakovinu, ona sama si prošla psychickými problémy.

Náš dům stál na nádherném místě, na vyhlídce, která byla bohužel hojně vyhledávána feťáky, našli si místo hned za naším plotem. Pouštěli hlasitou hudbu, nacházel jsem po nich injekční jehly a město jejich akce neřešilo.

Můj stav se začal rychle zhoršovat s každým autem, které tam přijelo. Hodně jsem se s nimi hádal, a pokud nevypadli, došlo na strkání, několikrát jsme se tam porvali do krve. Scházel mi klid, který jsem si od místa sliboval, a začal jsem být posedlý. Pokaždé, když jsem slyšel zvuk motoru, vyběhnul jsem celý naštvaný na zahradu, i když to bylo jen auto mého tchána, který bydlel hned vedle.

Bipolární porucha neznamená, že jsem psychopat, ale to, že se u mě střídají extrémy.

Po jedné větší rvačce mě začaly trápit šílené tlaky v hlavě, v zátylku. Vyloženě mě to užíralo a bohužel se vše stupňovalo do míry, kdy jsem byl nebezpečný svému synovi. Hlídal jsem ho, když byla jeho máma pryč, ještě mu nebyl ani rok, najednou někdo přijel, já vyběhnul ven a nechal ho samotného. Pak jsem se zavřel do ložnice a začal mlátit hlavou o podlahu, chtěl jsem si ji rozbít a jen čekal, kdy mi praskne lebka.

Začal jsem být zlý na všechny, s výjimkou dětí.

Bipolární porucha neznamená, že jsem psychopat, ale to, že se u mě střídají extrémy. Po tomhle zážitku jsem byl schopný se uklidnit, fungoval jsem normálně a po čase se dostavilo velké uvolnění, nebo spíš nepřirozená euforie.

Začal jsem nárazově pít. S vodáky i fotbalisty, kteří mě vzali mezi sebe, než jsem si zase urval koleno. Vyrazil jsem s nimi do hospody jen jednou za měsíc, ale pokaždé jsem se vrátil až druhý den. Udělal jsem útratu třeba za pět tisíc a několikrát mě našli ležet na poli, jedna paní mě objevila tak, že mi málem ufikla hlavu kosou, když sekala trávu. Často mě někdo z rodiny vzbudil na zahradě, ani jsem nevěděl, jak jsem se tam dostal.

Mánie se pokaždé přehoupla do depresí, mezi tím byla týden nebo dva fáze pohody. Najednou šup, druhý pól, přišel jsem domů, lehnul do postele a spal.

Uvědomoval jsem si, že jestli to bude pokračovat, dojde k průšvihu, který by mohl odnést náš malej. Jenže hlava už mi nefungovala a chtěl jsem všechno vyřešit nesmyslně. Rozhodl jsem se opustit přítelkyni i s dítětem, ale neuměl jsem to udělat sám od sebe, takže jsem začal dělat kraviny, aby mě sama vyhodila.

Byl jsem na ni hnusný, a dokonce psal zprávy její kamarádce tak, aby si myslela, že ji zvu na rande.

Tohle ještě partnerka ustála a společně s rodiči mě dokopala k psychiatrovi. Byl to stejný pán, k němuž chodil můj otec, i když nevím, s jakým problémem. Nemluvíme spolu o tom, netuším, jestli má podobnou diagnózu. Dostal jsem prášky a byl to totální úlet, který znamenal konec vztahu. Než začnou léky fungovat, jak mají, všechny stavy se nejdřív zhorší, je to šílené, v příbalovém letáku u antidepresiv je dokonce u nežádoucích účinků napsáno, že můžete chtít spáchat sebevraždu.

Celou noc jsem probrečel a přítelkyně už to nechtěla pochopit.

Volal jsem psychiatrovi, vysmál se mi a řekl, že tyhle léky dává na začátek osmdesátiletým babičkám. Je drsný, asi musí být, chodím k němu dodnes, ale tehdy, prvních pár týdnů, jsem si připadal jako v jiném světě. Byl jsem pořád ospalý a jednou málem usnul za volantem, naštěstí mě vzbudilo brnění postranní čáry, která byla nová.

Od té doby žiju s léky. Jednou jsem je samovolně ze dne na den vysadil a málem to dopadlo tragicky. Bydlel jsem už sám, v podnájmu ve čtvrtém patře, ale zůstal jsem v Benátkách, kvůli synovi i proto, kdybychom se náhodou zase dali dohromady. Ulevilo se mi, ale po pár týdnech bez prášků se v mozku otevřela rána z toho, co jsem udělal. Mlátil jsem hlavou do postele a rozhodnul jsem se skočit z okna. Zavolal jsem ségře, stál na parapetu, řval do telefonu a říkal jí, co chci udělat.

Nakonec k tomu nedošlo, ale vlastně ani nevím proč.

Vím jen, že se pak situace uklidnila, od té doby beru vše tak, jak je potřeba.

S bývalou partnerkou vycházím dobře, pochopila, že jde v mém případě o nemoc, a dnes žije s mým známým z fotbalu. Se synem se vídám každé dva týdny, rozumíme si a jezdí se mnou i na musherské závody.

Mám ještě další dítě, kluka, ale viděl jsem ho jen jednou, patnáct dní po jeho narození.

Po pobytu v Bohnicích. Jeho máma nechce, abychom se stýkali.

Tu slečnu jsem si vzal po třech měsících známosti a po tři čtvrtě roce jsme se rozváděli. Bydlela na Cínovci v Krušných horách a seznámili jsme se díky psům, protože už jsem měl vlastního huskyho a ona provozovala zážitkovou agenturu, na horách vozila se spřežením turisty.

Nikdy jsem se nechtěl ženit, ale ukecala mě, což byla asi největší chyba. Opustil jsem kvůli ní Prahu, kde jsem si krátce před tím našel byt v Horních Počernicích, a začal hodně rychlý sešup. Každý den jsem dojížděl do práce, vstával ve čtyři ráno, vracel se v šest večer a vysávalo mě to.

Hádali jsme se kvůli hloupostem, znala mou diagnózu a měla taky svoje démony, nefungovalo to, vzájemně jsme si to dělali mnohem těžší, než bylo potřeba. Brzy mi došlo, že se vůbec neznáme. Jakmile řekla, že je těhotná, hodně jsme řešili, jestli si dítě necháme, i kvůli nemoci jsem byl spíš proti. Od té doby začala narůstat má nedůvěřivost k lidem, protože manželka něco jiného tvrdila mně a něco jiného okolí. Bohužel jsem si to potvrdil tak, že jsem jí vlezl na facebookový účet a přečetl si její konverzaci s kamarádkami.

Když jsem se dověděl, co si o mně skutečně myslí, ztratil jsem nad sebou kontrolu. Došlo mi, že jsem za sebou spálil všechny mosty kvůli člověku, který za to nestojí. Začal jsem bláznit a skončil v Bohnicích.

Nastoupil jsem tam dobrovolně, doporučila mi to i ségra, která mě tam nakonec odvezla. Žena říkala, ať jsem v klidu, že to spolu zvládneme. Po dvou dnech, kdy jsem byl nadopovaný prášky a v útlumu, přijela na návštěvu a místo přivítání mi dala rozvodové papíry. Šíleně jsem ji seřval, bylo to tak tvrdé, že na mě museli naběhnout dozorci, takoví velcí vazouni, jaké vídáte ve filmech. Od té doby jsem ji viděl jen u rozvodu a krátce po porodu.

První dva týdny jsem strávil v přijímacím pavilonu, kde jsou regulérní blázni.

Byl tam i inženýr, kterému se zabila dcera při autonehodě. Nemluvil, chodil jak náměsíčný. Jednou večer jsem ležel na posteli a slyšel ránu ve společenské místnosti, která byla hned vedle.

Vběhnul jsem tam a viděl inženýra, jak se snaží oběsit na drátu sluchátka od telefonního automatu. Hned jsem ho začal podpírat a volat o pomoc, přiběhli další lidi, ale šňůra byla hodně utažená, sháněly se kleště, marně. Celé to trvalo asi patnáct minut, chlap už byl skoro modrý, když jsem mu protáhnul pod drátem sluchátko, pak přijela sanitka. Záchranáři navíc neměli stoják na infuzi, tak jsem ji ještě s dalším pacientem musel držet. V tu chvíli jsme dělali vše pro to, abychom ho zachránili.

Najednou to skončilo a dostavil se šok. Sesunul jsem se na bobek a dlouhé minuty brečel, byl jsem zpocený, vyždímaný, a když jsem viděl všechen shon kolem, uvědomil jsem si, že takhle dopadnout nechci. Má nemoc bohužel funguje tak, že ji neovlivním. Nemám jistotu, zda prášky nepřestanou zabírat, zda mi nepřeskočí v hlavě. Můžu se jen snažit vycítit, že se něco blíží.

Dlouho nám nechtěli říct, jak to s inženýrem dopadlo. Bohužel to přežil. Říkám bohužel, protože byl patnáct minut bez kyslíku, přestal mu sloužit mozek, stal se z něj ležák, který je úplně mimo, bylo by lepší, kdyby umřel.

Tenhle zážitek pro mě znamenal velký zlom.

To, že jsem se dostal na tak bizarní místo, kde se jednou strhla i obří bitka kvůli vajíčku na snídani, bylo důležité. Začal jsem si uvědomovat, že člověk s psychickou nemocí musí být pod kontrolou. Jinak to může dojít do fáze, kdy se stane neštěstí, což mi potvrdil i spolubydlící se schizofrenií.

Byl to mladý kluk, vypadal úplně normálně, ale měl pocit, že ho pořád někdo sleduje. Nejdřív jsme spolu chodili sportovat, běhat do schodů a posilovat, ale pak mě začal divně zkoumat. Říkal, že ho špehují přes satelity, koukal mi pořád přes rameno do počítače a chtěl po mně, abych mu najel na stránky FBI a CIA. Dokonce mi jednou vrazil do sprchy a dlouho si mě prohlížel. Pak jsem se dozvěděl, že pobodal chlapa, protože měl pocit, že je to špion. Naštěstí mě po pár dnech přeložili na jiné oddělení, kde už byl volnější režim.

Čekaly mě terapie a pak návrat domů, o nějž jsem si sám zažádal. Chyběli mi psi, natolik, že jsem si po měsíci připadal vyléčený. Nebyla to pravda, ale už se mi hrozně stýskalo po tvorech, o kterých můžu říct, že mi zachránili život.

Vždycky jsem měl psa. Nejdřív voříška, který se k naší rodině připojil na vánoční procházce, když mi bylo osm, a vydržel s námi šestnáct let. U baráku v Benátkách mě doprovázel černý labrador, kterého jsem nechal expřítelkyni, protože se mu líbilo na zahradě.

Teď ale prožívám něco úplně jiného.

Jakmile si pořídíte sibiřského huskyho, dostanete „huskouní“ horečku. Nejen musheři tomu tak říkají.

Dnes jich mám šest a jsou mým smyslem života, jsme na sobě závislí. Miluju svého syna, máme spolu výborný vztah, ale se psy jsem každý den. Hafani navíc neřeší, jestli máte bipolární poruchu, nedají vám společenský cejch blázna, který se léčil v Bohnicích. Je mi s nimi líp než s lidmi, nemusím jim pořád něco vysvětlovat, respektují, jak se cítím.

Jsou prostě se mnou. Když je pozoruju, učím se mít radost ze života, nezajímají je hlouposti, prostě si blbnou, mají nespoutanou rebelskou povahu, takže se občas porvou, protože někdy bojují o pozici jedničky. Tohle mě už párkrát stálo deset tisíc, abych je nechal zašít, ale tak to má být.

Jsem alfa samec, vůdce smečky. Musím být, jinak by to nefungovalo. Je to náročné plemeno, nedají se vychovat a trochu se v nich vidím, ale když si je získáte, udělají pro vás první poslední. Nic neskrývají, jen bolest, jsou schopni pro vás umřít a to, že jim něco je, poznáte až ve chvíli, kdy jsou vyčerpaní. Věří vám a rozdají se pro vás, já zase věřím jim.

Všechny psy mám od štěňat a nemusím na ně být zlý, jen důsledný. Nastavuju jim hranice, když ale nejsem na blízku, zastupuje mě Argo. V roce 2011 byl první, kterého jsem si vybral. Husky může být zapřažen až od jednoho roku a on si bohužel v šesti měsících zlomil nohu. Veterináři ho ale dali dohromady a šest let skvěle tahal, až pak začal kulhat a už ho spíš nechávám, aby zaučoval ostatní.

Druhá je fenečka Enya, náš maskot, krasavice, ale nikdy nebyla moc do tahu, má kratší nohy. Navíc jsem ji nechal vykastrovat, takže přibrala a běhá s námi hlavně tak, aby se vyvenčila a byla s ostatními. Je to největší vítač a neumím si představit návrat domů bez jejího vytí.

Dvě rakety, se kterými jsem na koloběžce vyhrál mistrovství republiky, se jmenují Brann a Bragi. V prvním závodě jsme byli o vteřinu druzí, od té doby všechny porážíme. Jsou hubení a rychlí, vyloženě atleti. A nejmladším členům, jejichž čas přijde už brzy, říkám Conn a Kent.

Jména všech psů souvisí s keltskou a severskou mytologií, mám k ní blízko, protože se řídí podle přírody. V ní jsem nejradši. Sám. Někdy na mě dolehne, že jsem odešel od lidí do povětšinou opuštěné osady. Skončily mi tím vztahy, těžko k někomu získávám důvěru a od jisté chvíle jsem se vystavil dobrovolnému celibátu, protože jsem zjistil, že mě ženská dřív nebo později rozhodí a vykolejí. Naštěstí mi smečka zabere veškerý volný čas a vím, že kolem sebe mám spřízněné duše.

Stačí je zapřáhnout brzy ráno nebo navečer, za tmy, kdy je všude klid, a jste v jiném světě. Bydlíme v prudkém kopci, který vždy rychle vyletí, protože na začátku mají obří energii a díky tomu mají v závodech skvělé starty. Pak už jen hezky ťapou, pracují, slyšíte jejich funění a vrzání koloběžky nebo tříkolky, nedělají hluk, ani zvířata, srny a mufloni, před námi neutíkají. Když si chceme zpestřit jízdu, vjedeme do brodu. Tam, kde bydlím, jich je fůra, připadám si, že jsem mimo civilizaci.

Vyjeli jsme spolu i na Sněžku. Vychytali jsme počasí, modrou oblohu, sníh. Našel jsem na vrcholku místo a koukal do dálky, parťáci seděli vedle, v klidu oddychovali a bylo to úžasně kýčovité a krásné.

Tohle je v mých očích život. Tím spíš, že jsem díky smečce našel jeho nový smysl a cíl. Jsem mistrem republiky, ale jde o jednu z několika kategorií. Mám svůj sen, sice jsem začal až po třicítce a vidím, že jsou kolem mnohem zkušenější závodníci, ale chci být nejlepší musher v republice a jezdit na saních s vícespřežením jako Jana Henychová a Roman Habásko. To jsou v Čechách frajeři, kteří to umí i v mezinárodním měřítku.

V mushingu nejde ani tak o umístění, jako spíš o to, dokončit závod třeba na tisíc kilometrů. Na Aljašce nebo v Evropě a Asii, za polárním kruhem, během tuhé zimy. Kdo dojede do cíle, je musher, tam směřuju. Chci vypadnout na sever, být v divočině dlouhé týdny nebo tam zůstat už nadobro. Prvním testem, zda na to máme, bude letos vyhlášený domácí závod Šediváčkův long se čtyřspřežením, kdy nás během čtyř dnů čeká tři sta kilometrů.

Cítím, že tohle všechno je jen příprava na něco většího a zároveň postupné vyrovnávání se s tím, co mám za sebou.

Jsem teď tam, kde chci být.

Deprese obvykle vyplynou z problémů.

Vím, že nejtěžší je první krok, přiznat si, že něco není v pořádku. Sám jsem se s tím pral deset let a málem jsem se několikrát zabil.

Jít ven s tím, co jsem poznal, mě přiměly hlavně sebevraždy fotbalistů a některé nechutné reakce veřejnosti.

U sportovců jsou kvůli tlaku problémy vidět víc. Sám si pamatuju, jak jsem se na úrovni, kde vlastně o nic nešlo, stresoval a cítil očekávání okolí. Všem jde hlavně o peníze, a pokud splníte nároky těch, kdo rozhodují, část jich dostanete do ruky a myslíte si, že si koupíte celý svět.

Jenže tak to není, proto mi celý profesionální sport někdy připomíná bipolární poruchu. Vítěz je šíleně šťastný, poražený hodně smutný. Jsou to intenzivní pocity, které se pořád střídají, vzniká tím velký nápor na psychiku, a když je někdo labilnější, stačí fakt prkotina, všechno se mu zhroutí a může dopadnout stejně tragicky jako David Bystroň, František Rajtoral nebo Pavel Pergl.

Deprese dnes ničí mnohem víc lidí než rakovina, jde o tichého zabijáka 21. století.

Přijde mi hloupé nad tím jen mávnout rukou. Naopak by se mělo poukázat na to, že když je někdo nemocný, mělo by se mu pomáhat, nikoliv dotyčného zatracovat. Tím spíš, že deprese dnes ničí mnohem víc lidí než rakovina, jde o tichého zabijáka 21. století. Paradoxně se dávají antidepresiva skoro každému a skoro na všechno i kvůli ptákovinám. Většině lidí by stačilo jít na procházku, vyčistit si hlavu v přírodě, ale chtějí prášky. A naopak ti, kteří na tom jsou špatně, většinou vše skrývají a sami si ubližují.

Byl to i můj případ.

Od chvíle, kdy jsem se psy mnohem radši než s lidmi, jedu v pohodě, až na jednu výjimku.

Na samotu jsem se musel přestěhovat během jediného týdne a rozhodilo mě to. Byly Vánoce, jel jsem k rodičům na večeři, vzali mě na besídku, kde máma účinkovala, rozloučil jsem se s ní, rozbrečel se a v tu chvíli jsem měl pocit, že už ji neuvidím. Přijel jsem domů a uklidnil se díky smečce. Na Silvestra to ale bylo ještě horší, sám sebe jsem vystresoval, byl jsem smutný a napsal na facebook vzkaz „Sbohem“.

Řekl jsem si jen, že ještě vyvenčím psy a pak to ukončím. Tu zprávu si přečetla známá, dala vědět ségře a ta zavolala policajty, kteří mě ještě na jednu noc odvezli do Bohnic.

Chtěl jsem se zase zabít. Nedokážu vysvětlit proč a žije se s tím hrozně těžko, protože fakt nevíte. Můžete brát léky a stejně vám to nemusí pomoct. I když tu chcete být, rupne vám v hlavě a najednou všechno vidíte jinak.

Proto jsem hned na začátku uvedl, že nejsem kladný hrdina. Na to jsem příliš ublížil sobě i mnoha dalším lidem. Kdybych si to přiznal dřív, všechno mohlo být jinak, ale to se prostě nestalo. Neřeknu nikomu, jak se uzdravit, protože ani netuším, jestli to jde, ale vím, že když máte konkrétní cíl, dostanete se z nejhoršího a můžete fungovat.

Doporučil bych však každému, kdo řeší podobně vážnou věc, aby se svěřil a otevřel. Když nikoho nemáte, přiznejte si problém a vyhledejte odbornou asistenci. Nejvíc mi pomohla bývalá přítelkyně s rodinou, protože mě dokopali k psychiatrovi. Jakmile si tyhle těžké věci necháte pro sebe, je to první krok do pekla. Najděte si prostředí, které vám bude vyhovovat, najděte si pevný řád, kde nebude stres. Cokoliv v sobě budete dusit, nahromadí se a jednou bouchne.

Vzpomínám si, že jsem kolikrát neuměl rozlišit, jestli mě ovládá nemoc, nebo jestli jsem to prostě jen já. Už naštěstí dokážu poznat, když něco přichází, není to tlak v hlavě, ale spíš zvláštní myšlenky, kdy sám sebe „vyschízuju“. Z ničeho nic si začnu představovat nesmysly. Pokud to není velká síla, dám si facku a proberu se, jdu si zaběhat nebo si pustím film a chápu, co se zhruba děje.

Už vím, jaký jsem, a rozhodně vím, že nejsem normální. Když jsem se o to snažil, ničilo mě to, neuměl jsem zapadnout mezi ostatní. Dnes je mi jasné, že to byla chyba, každý by měl být takový, jaký je. Nebránit se tomu, ani když se mu ostatní smějí a dávají ho do kolonky cvok.

Ano, někdy je to těžké. Naštěstí mám kolem sebe pořád šest frajerů, kteří mi pomáhají.

Stačí, když se na mě podívají, a mám pocit, že vědí.

Jana Mensatorová a archiv Jana Svobody

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.