Vstupenka za milion

Miroslav Svoboda

Vstupenka za milion

Smlouva z NHL, o které my hokejisté od dětství sníme, vlastně vypadá jako každá jiná. Je to jen pár hlavičkových papírů s anglickým právním textem, kterému nerozumíte ani slovo. A tak jen očima zkouknete výši odměny, délku kontraktu, a když máte pocit, že je vám všechno jasné, podepíšete ji v dnešní době přes chytrý telefon i na dálku.

Mně jedna taková smlouva přistála v e-mailu zčistajasna v létě roku 2018, když jsem byl po sezoně s přítelkyní na dovolené. V hotelu na Kapverdách byl mizerný telefonní signál a wi-fi skoro nefungovala, takže jsem měl problém ten PDF soubor vůbec stáhnout. Neznal jsem ani konkrétní představy trenérů Nashvillu, který o mě stál. Jednoduše jsem se s nimi neměl jak spojit.

Svému agentovi jsem proto večer vzkázal, že je to všechno hrozně moc fajn, ale že bych to stejně radši probral osobně, až se vrátím za pár dní domů. Jenže to nešlo. Odpověděl mi, že pokud to nepodepíšu do dalšího dne, Predators svou nabídku stáhnou. Měl jsem tak v podstatě tři hodiny na to udělat docela těžké životní rozhodnutí, i když ve skutečnosti vlastně nebylo co řešit.

Když před vás někdo postaví dětský sen, nepřemýšlíte.

A tak jsem tu smlouvu samozřejmě podepsal.

Až dnes moc dobře vím, jak velký to byl risk – a hlavně, o co jsem kvůli tomu přišel. V té době jsem měl pozici jasné brankářské jedničky v Plzni a nakročeno do hokejové reprezentace. V organizaci Predators jsem celá tahle léta úsilí a těžce vybudované postavení během ani ne čtyř měsíců spláchl do záchodu. A co víc, za ten necelý půlrok tam jsem si nevydělal hokejem ani korunu. Za neúspěšný pokus proniknout do nejlepší ligy světa jsem naopak nakonec zaplatil spoustu peněz ze svého.

Zhruba milion korun.

Není to tak dávno, co jsem četl rozhovor s bývalým brankářem Romanem Málkem. Kdysi možnost odejít do Ameriky sám měl, ale nevyužil jí a dodnes toho lituje. Já už jedno vím, litovat nikdy nebudu. Ten krok jsem udělal a mám za sebou díky němu zatraceně těžkou životní zkušenost, která mě posunula dál. Když už ne hokejově, tak alespoň v lidské rovině. Je-li člověk profesionálním hokejistou, velkou spoustu věcí bere jako úplnou samozřejmost. Náš život totiž v mnoha ohledech není vůbec těžký. Příležitosti k nám přicházejí samy, lidé se o nás starají a my už od střední školy vyděláváme takové peníze, že si toho hodně můžeme dovolit hned.

Amerika mě z takového vnímání světa dost rychle probrala.

V Plzni jsem rok předtím vychytal v jedné sezoně 33 vítězství, to je druhý nejlepší výkon v historii Tipsport extraligy. V tom roce jsem nakouknul taky do reprezentace. Zachytal jsem si přátelák na Slovensku a jako třetí gólman se zúčastnil několika srazů týmu během Euro Hockey Tour.

Asi i proto se mě klub na konci sezony ptal, jestli vůbec budu pokračovat. Na stole žádná konkrétní nabídka ze zahraničí neležela a mě vlastně vůbec nenapadlo o tom přemýšlet. Agenti toho sice hokejistům navykládají spoustu, ve výsledku ale vyjde jedna věc z pěti. Proto jsem měl od začátku jasno: V Plzni zůstanu.

Že se ozve někdo z NHL, jsem absolutně nečekal. Sice jsem po celý rok nechytal špatně, ale o Americe jsem neslyšel ani v náznacích. Na dovolenou jsem odlétal s tím, že po návratu se v Plzni zapojím do letní přípravy. Během následujících dní se ale všechno semlelo tak rychle, že se tam pak se mnou už nikdo nebavil. Dnes vím, že jsem v Plzni spoustu lidí zklamal. Počítali se mnou a já u moře podepsal smlouvu v NHL, aniž bych si s nimi o tom vůbec promluvil. Je to jedna z věcí, které mě dnes mrzí nejvíc. A kterou bych zpětně řešil úplně jinak.

Ještě více mě ale štve, jakou smlouvu jsem tehdy na recepci hotelu vůbec podepsal. Byl to kontrakt, kterým jsem nebyl nijak chráněný. V té smlouvě nebyla jediná výstupní doložka a Predators si se mnou rázem mohli dělat, co se jim zachtělo.

A tak jsem se ocitl v East Coast Hockey League. Třetí nejvyšší americké soutěži, které se přezdívá hrob hokeje. Sám jsem to peklo na vlastní kůži poznal. A byl jsem jedním z těch, které podmínky v něm psychicky zlomily tak, jak jsem si před odjezdem do Ameriky vůbec nedokázal představit.

Aby bylo jasno: Já nešel do Ameriky s vidinou, že budu chytat rovnou v NHL. Nepočítal jsem ani s tím, že bych válel od začátku na farmě jako jasná jednička týmu. Všechno v kariéře jsem si do té doby musel tvrdě vydřít a počítal jsem s tím, že ani tam to nebude jiné. Prostě jsem se těšil, že si konečně zkusím život v Americe i tamní hokej, protože přesně téhle vidině jsem od dětství obětoval spoustu energie.

Do Nashvillu jsem odlétal s tím, že budu klidně dělat dvojku na farmě. V hlavě jsem měl plán, jak budu bojovat a připravovat si pozici pro další sezonu. Nešel jsem tam s cílem odchytat padesát zápasů. Nikdy jsem nelítal ve hvězdách, takže jsem tak nějak střízlivě tušil, na co mám a co bude v první sezoně reálné. Dokonce jsem byl vnitřně připravený i na to, že skousnu i těch pár zápasů v East Coast Hockey League, když by teda bylo nejhůř.

Nakonec jsem si v Americe v žádné jiné soutěži nezachytal.

Po příletu do Atlanty, kde měl Nashville svůj partnerský klub v ECHL, jsem byl v šoku. Náš tým sídlil zhruba hodinu a tři čtvrtě jízdy za městem. V obydlené části, kde byla spousta černochů a hlavně hodně chudých lidí. Dostal jsem sice pěkný apartmán, ale ten byl úplně z ruky. Kolem nebylo nic, jen dálnice a jeden obchoďák. Všichni lidé v téhle lokalitě žili něco, co se snad ani nedalo nazvat život.

Ještě horší byly dojmy po příjezdu na zimák. Byla tam jen kabina a sprcha. Nic víc. Den co den jsem tam zažíval věci, nad kterými mi dodnes zůstává rozum stát a které jsou absolutně neslučitelné se životem profesionálních sportovců.

Snažil jsem se, co to šlo, a všechny problémy, které mě na startu potkávaly, jsem měsíc a půl nechával ležet. Řekl jsem si, že nejlépe na lidi z vedení Predators stejně zapůsobím, když sklopím hlavu a budu makat dál. Že si prostě nebudu vůbec na nic stěžovat. S každým dalším dnem jsem se ale stále víc a víc utvrzoval v tom, že tohle celé je špatně. „Co tady vůbec dělám?“ říkal jsem si. Kolem mě se totiž dennodenně děly věci, které mi snad ani nebudete věřit.

V celém realizačním týmu byl jen jeden trenér, který měl navíc na starost i spoustu věcí okolo. A tak se čas od času stalo, že nám klub zapomněl objednat led v hale a my neměli kde trénovat. Před námi byla patnáctihodinová štreka k zápasu v jiném městě, přestože jsme tři dny předtím vůbec nebruslili.

Na ty dlouhé cesty jsme nejezdili žádným honosným autobusem. Trmáceli jsme se v kamionu. Klub měl minimálně dvacet let starý truck a nás hráče nakládal do speciálně předělaného návěsu. Představte si takové ty klasické kójové hotely v Japonsku, kde se člověk tísní na pár metrech čtverečních. Takhle nějak to vypadalo. V návěsu bylo jen pár sedadel a zbytek místa zabraly třípatrové palandy.

Dva dny dopředu jsem měl depresi z toho, že zase někam pojedeme. Nosil jsem si s sebou vlastní deky a občas i dezinfekční sprej. V tom návěsu nebyla ani okna. U našeho stadionu jsme prostředkem po schodech zalezli dovnitř, tam nás na patnáct hodin zavřeli do tmy a pustili ven až u arény soupeře.

Úplně šťastný jsem se necítil ani doma. V apartmánu jsem měl vždycky další dva spolubydlící. Měl jsem svůj pokoj a oni bydleli spolu. Za dva měsíce se jich tam protočilo devět. Všechno to byli mí spoluhráči, kteří do týmu přicházeli a zase odcházeli. Kdykoliv jsem se s nimi chtěl zapojit do aktivit, měl jsem smůlu. Jim se nic nechtělo dělat. Buď na to neměli peníze, nebo byli otrávení životem, jaký vedli.

Hokejem vydělávali asi 250 dolarů týdně, což v Americe není vůbec nic. Často si hledali brigády a hokej pro ně znamenal jen únik z vlastní těžké reality. A tak jim bylo jedno, že jsme suverénně nejhorší tým soutěže a dostáváme od soupeřů nálože. Oni prostě věděli, že za rok s hokejem tak jako tak skončí a půjdou makat třeba někam do baru. S našimi ani svými výkony si vůbec nelámali hlavu.

Pro mě, který se k hokeji snaží přistupovat maximálně profesionálně, to bylo naprosto ubíjející. Věřte mi, že mě to dovedlo docela spolehlivě vyvést z míry a často přivádělo k úzkostem.

Na druhou stranu, v kabině jsem potkával i kluky, kteří jednou budou – nebo už dokonce jsou – mimo hokej obrovsky úspěšní. Jedním z nich je třeba náš druhý gólman Sean Bonar, který mi většinou kryl záda ze střídačky. To byl neuvěřitelně chytrý kluk, který vystudoval univerzitu v Princetonu a už před sezonou dostal skvělou pracovní nabídku z Tesly.

V Atlantě si mohl hokejem vydělat nanejvýš sedm tisíc dolarů za rok, v Silicon Valley by bral minimálně desetkrát tolik. On to přesto odmítl. Jednoduše si chtěl užít ještě rok bezstarostného života a hokej v ECHL byl pro něj skvělou jízdou. Jen se smál a říkal: „Tu Teslu vezmu až za rok.“

Zažil jsem i moment, kdy se jeden spoluhráč uprostřed rozehrané sezony ze dne na den sbalil, ukončil kariéru a odjel prodávat akcie na Wall Street. Shodou okolností to byl taky brankář, Colton Phinney se jmenoval.

Dostal se do Atlanty ve chvíli, kdy mě Predators na čtrnáct dnů poslali na farmu do AHL a nikdo našemu trenérovi nebyl schopný říct, kdy se vrátím, přestože jsem tam nedostal ani jednu šanci a vůbec nechytal. V Atlantě kvůli tomu zůstal jen jeden další brankář, a tak nutně sháněli narychlo druhého.

Colton Phinney přišel z lepšího týmu, kde navíc pravidelně chytal. Výměna k nám mu otevřela oči a vedla k tomu, že s hokejem definitivně skončil. Do Atlanty totiž dorazil asi dvě hodiny před tím, než jsem se v kabině po návratu z AHL objevil i já. On, který ve svém původním týmu dělal jedničku, byl u nás najednou trojkou.

Trpělivost mu došla na venkovním tripu. Měli jsme hrát tři zápasy a trenér dopředu oznámil, že jeden odchytá Colton. Nakonec jsem ve třech dnech stejně nastoupil třikrát já. Naštval se tak, že chtěl z tripu odjet domů před posledním zápasem. Vedení týmu ho dokázalo přemluvit, po návratu domů už ale s nikým nemluvil. Sbalil si věci a šel za lepším životem na Manhattan. Má se tam hezky.

A já se vůbec nedivím, že se takhle rozhodl.

Až zpětně si uvědomuju, že ho v Atlantě štvaly úplně stejné věci jako mě. Oba jsme totiž na hokej nahlíželi podobně. Chtěl na sobě makat, chytat a působit v prostředí, které ho bude zlepšovat a výkonnostně tlačit nahoru. To, co u nás viděl a zažíval, ho semlelo. Dodnes jsme kamarádi a zůstáváme ve spojení. Zrovna nedávno mi psal, jestli za ním i se snoubenkou nechceme do New Yorku přijet. Budeme o tom uvažovat.

Nastavení mých spoluhráčů, i jejich přístup k hokeji, se samozřejmě promítaly i do mého vlastního života. Často se stávalo, že jsem ve volném čase jezdil do města úplně sám a tam si vymýšlel aktivity, abych se vůbec zabavil.

Naše hala byla totiž zamčená, do kabiny jsme se přes den nedostali. I když jsem tam sám chtěl trénovat navíc, vlastně jsem nemohl. Spoluhráči přijížděli k hale dvacet minut před začátkem tréninku na ledě a deset minut po ledu už v kabině nikdo nebyl. Takhle amatérský přístup jsem do té doby nezažil ani v Šumperku, se kterým jsme před lety spadli z první ligy do druhé. Ani tam jsme nebyli v příliš komfortní zóně a spousta věcí nefungovala v klubu dobře, ale nikdy jsme neměli důvod si na něco stěžovat. Oproti Atlantě byl i ten Šumperk zlatý.

Trenéři z Predators mi například poslali do Atlanty tréninkové pokyny, kterými jsem se měl řídit, abych se zlepšoval. Líbily se mi třeba speciální cviky s činkami. Jenže k čemu mi tyhle rady byly, když my neměli na stadionu ani posilovnu?

Ve 23 letech jsem přijel do Ameriky z Plzně, kde se řešil každý detail od jídelníčku po regeneraci a kde mi skvělí trenéři věnovali spoustu času navíc. Najednou jsem se ocitl v prostředí řízeném organizací NHL, ve kterém nebylo a nefungovalo vůbec nic. A přes to všechno jsem neustále od lidí kolem poslouchal, jak je to super a že se budu zlepšovat a chytám skvěle.

„Tak proč jsem v ECHL?“ ptal jsem se pořád.

„To je vývoj, makej dál,“ dostával jsem dokola jednu a tutéž odpověď.

Pěkná blbost.

Když člověk nemá pro svou práci adekvátní podmínky, nemůže se zlepšovat. Nikdy a v ničem. Za tím si budu stát. I proto mi nakonec v Americe došla trpělivost navzdory tomu, že jsem byl pro splnění svých snů dlouho odhodlaný udělat cokoliv. Já tam tomu prostě přestal věřit.

Predators mi třeba slíbili, že za mnou jednou za měsíc dojede jejich trenér gólmanů a bude se mnou pracovat. Skutečně se občas v Atlantě ukázal, ale přijel vždycky na sérii našich domácích zápasů. Hráli jsme ve čtvrtek, pátek i sobotu, já odchytal všechny tři duely a ze speciálních brankářských tréninků neměl vůbec nic.

Bizarních situací navíc každým týdnem přibývalo. Klub neměl peníze ani na jídlo, takže jsme na venkovních tripech chodili se spoluhráči do McDonalds. Skončili jsme v deset večer zápas, v kabině nebyl ani kousek jídla a my si brali taxíky, abychom v cizích městech hledali po nocích restaurace. Jak myslíte, že to dopadlo? To víte, že jsme to hladoví nakonec vždycky zapíchli ve fastfoodu.

Taky se stávalo, že jsme měli spoustu zraněných hráčů, a tak vedení klubu obvolávalo borce, co bydleli poblíž. Klidně za námi přijeli kluci, kteří hokej tři roky nehráli. Dali si s námi pět tréninků a šli do ostrého zápasu. Tu a tam pro změnu nepřišel na trénink zase trenér, a tak ho vedl ve výstroji náš kapitán.

Tohle všechno se skutečně dělo v organizaci jednoho z nejbohatších klubů NHL. Nechci tady ale brečet, jak je v East Coast všechno špatně. To vůbec ne. Týmy v soutěži mají extraligovou úroveň a ne všude byly vedeny tak amatérsky. Když k nám třeba přijel tým z Floridy, měli pět trenérů, kustody, v kabině jídlo po utkání a super servis. Vždycky jsem jen stál a s otevřenou pusou kroutil hlavou nad tím, jak rozdílné mohou být podmínky v týmech v rámci jedné soutěže.

Mou smůlou zřejmě bylo, že jsem se v ní objevil v nesprávný čas. Shodou okolností měl Nashville svou ECHL farmu v Atlantě jen jeden rok. Od letošní sezony ji klub přesunul právě na Floridu. Třeba i vinou toho, že věděli o stěhování, byly podmínky v Atlantě tak mizerné. Třeba to brali tak, že na ten jeden rok nemá cenu do tamního klubu investovat, zřizovat posilovnu a další nezbytné věci.

Třeba…

Jenže já hraju hokej teď, mám své ambice i cíle a tohle mě v tu danou konkrétní chvíli přece vůbec nemohlo zajímat.

Všechno se ve mně zlomilo, když jsem se zranil. Dostal jsem pukem dvě rány do lokte a docela dost mě to bolelo. Po zápase se na to podíval nějaký lékař, řekl mi, ať si dám dva týdny pauzu, pak prý můžu zase hrát. Dál to se mnou nikdo neřešil. O zdravotní stav hráčů se u nás staral jeden člověk a tomu to bylo vlastně víceméně fuk. Dělal se mnou rehabilitační cviky, aniž by věděl, co mi vůbec je.

Paradoxně jsem měl „smůlu“ v tom, že se mi stala úplná drobnost. Kdybych měl ruku zlomenou a nemohl s ní hýbat, asi by mě někdo do špitálu poslal. Jenže nastřelený loket brali jako maličkost, třebaže vyšetření v Česku později odhalilo utržený úpon a slušně rozjetý zánět, ze kterého jsem se stoprocentně vylízal až napřesrok ve Vítkovicích.

Když se vám něco stane v české extralize, nebo i v tom Šumperku, klub vás okamžitě pošle do nemocnice. V East Coast jsem chodil čtrnáct dnů do kabiny s tím, že potřebuju vyšetření, ale vracela se mi odpověď, že mě lékař po zápase přece viděl a nic mi není.

Dnes se tomu směju a přijde mi to vtipné, ale já si normálně připadal jako v nějaké amatérské pivní lize, co se hraje po večerech u nás na zimácích. A zvládnout to pro mě bylo čím dál těžší.

Jsem kluk z obyčejné, navíc rozvedené rodiny, živil mě táta a museli jsme se hodně nadřít, abych hokej vůbec mohl hrát. Snesu toho vážně hodně, ale tohle na mě bylo moc. Rval jsem se předtím každý rok o svou pozici, postupně se dral nahoru – a najednou začal zjišťovat, že místo posunu v kariéře jsem tímhle vysněným angažmá v Americe udělal dvacet kroků zpět.

Kdybych tuhle příležitost dostal jako devatenáctiletý kluk, co má celou kariéru před sebou, asi bych toho skousnul víc a vydržel déle. Člověk si řekne dobrý, to vydržím, a jede dál. Tady to ale nešlo. Vždyť já ztratil rok slušně rozjetého hokejového života. A čím víc jsem si to uvědomoval, tím víc úzko mi bylo. V prosinci jsem proto zvedl telefon a zavolal do Nashvillu, že chci rozvázat smlouvu a vrátit se domů.

Nerozhodl jsem se skončit proto, že bych nechytal. V ECHL jsem byl suverénní jedničkou týmu, a třebaže jsme byli poslední, měl jsem relativně slušná čísla. I samotné rozvázání smlouvy bylo až tou úplně poslední variantou. Žádali jsme zprvu Nashville, aby mě vyměnil do jiného klubu nebo poslal na pár týdnů někam na farmu. Na všechno jsem ale dostával negativní reakce tak dlouho, až jsem řekl „končím“. Teprve tu chvíli se o mě začali zajímat. Hned mi nabídli, abych přijel i na ta lékařská vyšetření. Jenže já už byl rozhodnutý. Nechtěl jsem tam být ani minutu navíc.

Právě v ten moment mě ale dohnala smlouva, kterou jsem v létě tak narychlo a bohužel bez většího přemýšlení podepsal. Nebyly v ní totiž vůbec vyřešeny podmínky takového konce.

Nashville mě tak na přelomu roku postavil do situace, kterou jsem absolutně nečekal. Řekli mi, že jestli chci odejít domů, musím jim vrátit všechny peníze, které jsem si u nich do té doby vydělal.

Poslal jsem jim všechno do posledního centu. V přepočtu na naše peníze asi milion korun.

A zdaleka to nebyly jediné peníze, o které jsem přišel.

Zpětně jsem si totiž musel spočítat i náklady spojené se životem v Americe, kde jsem nakonec neměl žádný příjem. Nájem bytu, cestování, auto, jídlo… Sečteno a podtrženo: Vrátil jsem se do Česka a na účtu měl o milion korun méně, než když jsem za svým snem odlétal.

Milion korun je fakt hodně peněz. Můžete si za něj pořídit útulný byt na malém městě nebo relativně luxusní auto. Spoluhráči v kabině Vítkovic se mi smějí, že jsem za něj vyrazil na cestu kolem světa. Já zase s nadsázkou říkám, že jsem si za něj koupil tu nejlepší vstupenku na hokej.

I při té bídě, jakou jsem si v Americe prošel, jsem totiž měl tu čest sledovat alespoň jeden zápas NHL ze střídačky jako náhradní gólman.

Pekka Rinne se na zápasovém tripu zranil a já se shodou okolností alespoň na tři dny stal skutečně součástí prvního týmu Nashville Predators. Ne proto, že by si mě extra vážili a zasloužil jsem si to svými výkony. Byla to spíš shoda náhod, které mi v danou chvíli zahrály do karet. Měl jsem to na zápas NHL z Atlanty v tu chvíli blíže než náš farmářský tým v AHL. A tak jsem byl ta nejméně komplikovaná varianta.

Všechno se seběhlo docela rychle. Měli jsem domácí sérii tří zápasů v řadě a já zase chytal ve čtvrtek, pátek i sobotu. Když jsem po posledním zápase přišel dobitý domů, rozezvonil se v půl jedné ráno telefon. Generální manažer Predators mi řekl, ať okamžitě sednu do auta a jedu na letiště. Letadlo do Edmontonu letělo už ve čtyři ráno.

Byl jsem po dlouhých týdnech zase nadšený.

Už jen proto, že jsem byl v Edmontonu draftovaný a z letních kempů, které jsem tam dříve každý rok absolvoval, jsem tamní halu znal. Zejména ale proto, že se mi plnil ten můj dětský sen. Skutečně jsem mohl nakouknout za kulisy slavné NHL. Přiletěl jsem do Kanady asi v půl čtvrté odpoledne a už v sedm se hrálo. Nestihl jsem proto jediný společný trénink a aby toho nebylo málo, cestou se mi někde na letišti ztratila výstroj.

A tak jsem na sebe nasadil betony i masku Pekky Rinneho, jednoho z nejlepších brankářů planety, a šel do akce.

Nikdy jsem nikomu nepřál nic špatného, když ale začal zápas, hlavou se mi na střídačce honilo, že bych jako náhradní gólman mohl nastoupit, kdyby se něco nedařilo. Pocitově by se ale pro mě vlastně asi stejně nic nezměnilo, i kdybych tu jednu čárku v kariérních statistikách nakonec zapsanou opravdu měl. Já si ten večer totiž užil i tak, ostatně to byl můj úplně první zápas NHL, který jsem viděl naživo. A měl jsem místo na střídačce, asi to nejlepší, jaké se dá v celé hale sehnat.

To místo mě sice ve výsledku stálo milion korun, ale co by za to dali ostatní? Tyhle momenty jsem si užíval jako žádné jiné za celý svůj pobyt v Americe. Třeba proto, že jsem v kabině seděl přímo vedle P. K. Subbana. Největší hvězdy týmu sedí vedle sebe a já „zdědil“ místo zraněného Pekky Rinneho.

Byl jsem totálně vykulený.

Jsem dnes strašně vděčný za to, že jsem tohle mohl zažít. Koukal jsem se kolem sebe jako malé dítě a pozoroval všechny ty hvězdy a každý jejich pohyb už při rozbruslení. Zíral jsem na to, co dělají a jak se umí před zápasem soustředit. Myslím, že to byla zkušenost, jakou jsem sám hodně potřeboval.

V Česku mi to totiž často chybí. Kolikrát i sám sebe nachytám, jak nepřikládám některým zápasům takovou váhu, jakou bych měl. Jenže pak vidíte Subbana, borce s platem jedenáct milionů dolarů, co v NHL odehrál přes 600 zápasů, jak se na pro něj naprosto tuctový zápas základní části, jakých v sezoně odehraje osmdesát, připravuje s takovou pozorností, že se nestačíte divit. Jsou to jen maličkosti, ale právě ty z těchto kluků dělají profíky a frajery, k nimž my ostatní jen vzhlížíme.

Neodehrál jsem nakonec v NHL ani vteřinu a po třech dnech v prvním týmu zase odletěl do East Coast. Ale kdyby mi někdo v šestnácti řekl, že tohle někdy zažiju, bral bych to všema deseti. Jsou to chvíle, na které člověk nikdy nezapomene. Díky tomuto zážitku mám, navzdory všemu výše popsanému, naprosto jasno. Toho, že jsem do Ameriky šel a zkusil si to, nikdy litovat nebudu.

Když vám někdo nabídne vysněnou práci, taky ji přijmete. A já i přes dost blbé zkušenosti vím, že bych do toho stejně šel znovu. Jen už bych byl na začátku asi trošku chytřejší.

Narodil jsem se ve Vsetíně v roce 1995, ale tituly a nejslavnější éru svého mateřského klubu si pamatuju akorát tak z fotek. A to i přesto, že jsem byl na stadionu od rána do večera. Na Lapači pracoval děda a můj táta tam rolbaře dělá dodnes.

Na tu dobu vzpomínám strašně rád, třebaže se mí rodiče rozvedli, když mi byly teprve tři roky, a já zůstal s tátou. Finančně byl pro nás hokej náročný, protože táta vydělával asi patnáct tisíc čistého ještě v době, kdy jsem chodil na střední. Přesto bylo mé dětství nádherné.

Dítě si neuvědomuje, jak těžké to rodiče mají, a vlastně je to tak i dobře. Stejně bychom z toho jako malí neměli rozum. Já měl velké štěstí v tom, že byl táta na zimáku jako doma. Znal všechny lidi kolem a oni znali zase jeho. Takže ačkoli jsme nikdy neměli moc peněz, v kabině jsem ty nejlepší věci z celého týmu nosil vždycky já.

Zhruba v patnácti jsem se navíc dostal do role poměrně důležitého hráče. A přesně v tu chvíli jsem začal sám reálně věřit, že to s hokejem jednou někam dotáhnu.

Já si v tu dobu vlastně ani neuměl představit, že bych někdy dělal něco jiného. A tak jsem při výběru střední školy dal na tátovu radu a nastoupil na zdrávku. Mám vystudovaný obor zdravotní sestra, a i díky tomu snad nahlížím na život trošku jinak.

Na zdrávku jsem chodil ve Vsetíně a poslední dva roky ji absolvoval s individuálním plánem už coby profesionální hráč v Třinci. Ve Vsetíně nebyly úlevy vůbec žádné. Dělal jsem na interně a kolem umírali lidé. Nenesl jsem to vůbec dobře a dodnes jsem vděčný svým spolužačkám, které se o zesnulé pacienty staraly dobrovolně místo mě.

Dodnes chodím do nemocnice strašně nerad. Tím spíš, že to znám z vlastní zkušenosti. Na oddělení je často dvacet lidí ve vážném stavu a na starost je má jediná sestra, v jejíchž silách absolutně nemůže být postarat se o ně adekvátním způsobem. Proto klobouk dolů a všechna čest před nimi. Strašně moc si všech těch lidí vážím, a třebaže mám tenhle obor vystudovaný, neumím si představit, že bych tuto práci sám někdy dělal.

Jste dvanáct hodin na nohou na směně, převlíkáte postele a přebalujete nemocné lidi. Děláte práci, která by se měla platit zlatem, ale neplatí. Vždyť já se jako juniorský hokejista měl už v osmnácti lépe než všechny ty sestry, které po mně řvaly, když jsem na praxi něco pokazil. Přijde mi to hodně smutné.

Přesto – anebo i právě proto – jsem dnes hrozně rád, že jsem školu dodělal a mám taky maturitu. To samozřejmě nic zvláštního není. Doufám, že má maturitu alespoň půlka extraligy, protože by ji mít měla. Dokončit střední školu je totiž to nejmenší, co by sportovci měli zvládnout.

Často se dnes musím smát, když mladší kluci v týmu remcají, jak toho mají hodně, a přitom chodí do školy v Ostravě. Vezměte si třeba Ondru Kovařčíka, tehdy mého nejlepšího kamaráda z Třince a poctivého kluka, který zvládl vystudovat gympl. Už v průběhu profesionální kariéry nastoupil na vysokou školu do Ostravy, a přesto v posilovně nikdy nic nezanedbal. I v kontrastu s ním jsou výmluvy všech těch mladých kluků naprosto směšné.

Ostatně jak můžete jako mladý hokejista vědět, že školu nebudete potřebovat? Ještě v šestnácti letech, když mě Třinec koupil ze Vsetína za asi 620 tisíc korun, mi trenéři říkali, že v životě nemůžu chytat na mezinárodní úrovni.

Vypadal jsem v brance jako sedlák, co přijede na výlet do Prahy. Na Lapači nikdy nebyli trenéři gólmanů, takže jsem neměl žádný styl. Byl to až Jarda Kameš, brankářský trenér, kdo se mnou strávil spoustu času a vypiplal ze mě gólmana, co si nakonec zachytal za reprezentaci i na mistrovství světa juniorů.

Z Ameriky jsem přestupoval rovnou do Finska. Tappara Tampere se mi ozvala už 10. prosince, protože potřebovali zástup za zraněného Niklase Bäckstroma. Jednání o vypovězení kontraktu s Nashville se ale táhla až do 13. ledna, více než měsíc. Ve chvíli, kdy jsem do Finska konečně dorazil, byl Bäckstrom zdravý.

Přesto jsem byl unešený. V Tampere bylo všechno na špičkové úrovni a hodlal jsem udělat všechno pro to, abych tam mohl zůstat. Jenže po trénincích v Atlantě jsem byl na levelu nula.

Na prvním tréninku ve Finsku jsem si připadal vyloženě trapně. Trenéři to poznali, a tak mě poslali do druhé nejvyšší ligy, abych se do toho dostal. Za LeKi jsem odchytal šest zápasů, pět z nich jsme vyhráli a já začal cítit, že je zase všechno super. Jenže Bacström byl zdravý, dostal se do skvělé formy a těžko si někdo vůbec mohl myslet, že v prvním týmu odstaví finskou brankářskou legendu, protože tam přijel nějaký Svoboda.

Do toho jsem měl fakt velké problémy se zraněnou rukou, která mě pořád bolela. Dokud jsem cítil šanci chytat, nechtěl jsem zraněný loket řešit. Ne že bych zranění před vedením klubu tajil, ale bylo mi blbé za nimi chodit a po čtrnácti dnech ve Finsku ukazovat, jak mě všechno bolí a jak potřebuju doktory. A tak jsem nakonec smlouvu s nimi sám rozvázal.

Říkal jsem si, že sezonu odpískám a dám se zdravotně do pořádku, když mi najednou volal agent. Prý mě chce nějaký Dornbin z EBEL. Zranili se jim všichni gólmani, museli by dochytat ligu s juniory a to by smrdělo průšvihem.

Když mi to agent řekl, chtěl jsem ho poslat do háje. Zaprvé jsem byl za celý ten rok naštvaný i na něj, zadruhé jsem si říkal, že mě do rakouské ligy nikdo nedostane. Zpětně jsem velice rád, že mě přemluvil. Poznal jsem nádherné místo a super lidi. A zjistil, že i tam to stojí hokejově za to.

Na plnou hubu taky přiznám, že mi nabídli na mé poměry fakt hodně peněz. V té chvíli raketu, jaká nešla odmítnout. Kvůli tomu, že jsem v Americe nechal značnou část svých úspor, jsem peníze v danou chvíli potřeboval, proto jsem nabídku nakonec přijal. V Rakousku navíc všichni od začátku věděli, v jakém jsem stavu, a dovolili mi, abych se zraněným loktem prakticky vůbec netrénoval. V zápasech se mi ale dařilo a myslím, že jsem si tam udělal dobré jméno.

Velmi pozitivní pocity ve mně zanechali i samotní Rakušané. Byl jsem tam všeho všudy tři týdny. Během nich mě poslali na magnetickou rezonanci třikrát. Jen proto, abych se dal do své další kariéry do pořádku. Majitel klubu se ke mně choval naprosto neskutečně. Cítil jsem, že mu na mně opravdu záleží. Až se mě někdo zeptá, jestli tam má jít hrát, doporučím mu Rakousko všemi deseti.

Ruku, kterou jsem si zrasoval v Americe, jsem měl po operaci několik týdnů v dlaze a ohebnost jí na sto procent vrátil teprve před pár týdny. Mám za sebou úplně bláznivý rok, během nějž to neměla snadné ani má snoubenka.

Za posledních dvanáct měsíců jsme se stěhovali z Plzně do Vsetína, ze Vsetína do Atlanty, z Atlanty do Finska, z Finska do Rakouska a z Rakouska do Ostravy. Procestovala toho se mnou dost a ani pro ni není dobré, když si každý druhý měsíc musí hledat práci v jiné školce a v jiném městě.

Proto jsem se rozhodl, že se po etapě neustálého stěhování konečně usadíme. Jasně, člověk něco plánuje a život často píše úplně jinak, ale já chtěl mít vždycky brzy miminko. Je mi pětadvacet a absolutní prioritou je teď pro mě rodina a angažmá ve Vítkovicích.

Máme tady mladý tým i super energii v kabině. Trénujeme hodně a mým osobním cílem je kluky povzbudit a podržet tak, abychom hráli nahoře. Většině z nich v téhle sezoně startují kariéry, takže musíme všichni táhnout za jeden provaz. Mě tohle baví a neskutečně naplňuje.

Férově řeknu, že bych musel dostat někde fakt velkou dardu, abych o odchodu z Ostravy někam do zahraničí po sezoně vůbec jenom přemýšlel. Vítkovice mi daly šanci dostat se zpátky a já jim to chci vrátit.

Jsem normální kluk ze Vsetína, který si zkraje kariéry prošel Šumperkem nebo Jihlavou, totálně skromnými podmínkami. Mám za sebou nepěknou zkušenost z Ameriky. A jen proto, že jsem zažil jednu nadstandardní sezonu v Plzni a teď jsem se dostal zpátky do týmu, kde jsou super trenéři, skvělý brankářský parťák i nádherná hala, nebudu lítat v oblacích.

Po dalším angažmá v zahraničí v tuhle chvíli vyloženě netoužím. Protože jsem si i díky tomu, co jsem zažil, uvědomil, jak krásný život ve skutečnosti mám. Hraju v dobrém týmu a mám krásné podmínky pro vlastní růst. Už to není jako v osmnácti, kdy jsem uvažoval stylem, že jestli nebudu za rok v extralize, bude všechno špatně a konkurence mi uteče.

Tohle už v sobě nemám.

Důležité jsou totiž úplně jiné věci. V Atlantě jsem seděl v depresích zavřený ve vlastním bytě a při každé cestě na palandě v trucku si říkal, že dělám něco, v čem nevidím vůbec žádný smysl. Zjistil jsem, že je ve skutečnosti úplně jedno, jestli je člověk někde v Horní Dolní, nebo hraje hokej v New Yorku. To nejpodstatnější totiž je, aby u toho byl šťastný. Právě proto jsem tehdy sáhl po telefonu, vrátil Predators všechny peníze a odjel domů.

Už se nechci honit za něčím, co nemusí přijít. Zkusil jsem nahlédnout do NHL a teď myslím úplně jinak. Chci žít tím, co mám. A to, co teď mám, je krásný život a talentovaný tým.

Proto se vyloženě neupínám ani na to, abych se jednou dostal třeba do Ruska. Jasně, rád bych si KHL někdy vyzkoušel, ale z vlastní zkušenosti už moc dobře vím, že takhle jednoduše to v životě ani ve sportu nefunguje. Vítězství za vámi sama nepřicházejí.

Všechno, co mám, jsem si vydřel. Jsem zvyklý být trpělivý a na všechno počkat. Počkám si i teď, když v Ostravě po ztraceném roce začínám úplně od začátku.

Jana Mensatorová, ČTK/Jaroslav Ožana, ČTK/Miroslav Chaloupka a osobní archiv Miroslava Svobody.

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete zde.