Vnitřní kód

Jiří Dostal

Vnitřní kód

Dřív, než jsem v atletice stačil cokoliv dokázat, jsem několikrát umřel. V reálu jsem přežil, dá se říct, že náhodou.

Netuším, jaké to je, když vyhrajete olympiádu, zato vím, co člověk cítí, když odchází na druhý břeh. První část je hrozně nepříjemná, asi proto se lidi i zvířata bojí okamžiku smrti. Přijde náraz, který oznamuje konec. Ale pak. Druhá a třetí fáze, kdy se propadáte do několika úrovní bezvědomí, jsou milosrdné, mozek má nedostatek kyslíku, pozvolna přestává fungovat, následuje hezké a pozvolné odcházení. Někdy se u toho zdají sny.

Tenhle stav jsem zažil i pětkrát za den.

Na začátku jsem to počítal, ale u pětadvacátého incidentu jsem s tím přestal. Mým osudem jsou smrtelné srdeční arytmie. Možná jsem jich měl šestadvacet, možná několik desítek. Nevím. Je to vlastně zástava krevního oběhu a jmenuje se to fibrilace komor. Tep vyletí třeba na tři sta úderů za minutu a pumpa v tomto stavu nic nepřečerpá.

Nejsem jediný, komu se v Česku něco podobného stalo, jsem ale jeden z mála, kdo to přežil bez odborné pomoci. A to několikrát. Podobná věc o patnáct let později potkala i hokejistu Jiřího Fischera přímo při zápase NHL. Jeho shodou okolností hned na ledě nahodili pomocí defibrilátoru.

Tu informaci jsem zaznamenal už jako lékař. Hned jsem věděl, co prožívá. V hokeji někdy ve finále rozhoduje náhlá smrt, on ji zažil natvrdo a přežil. Několik let poté jsme si o tom s Jirkou povídali a shodli jsme se na jedné věci.

Měli jsme oba velké štěstí.

Narodil jsem se v roce 1972, ale můj příběh začal už o šest let dřív.

Umřel mi strejda, velký sportovec, kanoista. V osmnácti nedoléčil angínu, po snídani vstával od stolu a skácel se k zemi.

Když mi byly čtyři roky, spal jsem s tátou na druhý svátek vánoční v pokoji. Šel jsem ráno vzbudit mámu do druhé místnosti, ale nepovedlo se mi to. Od té doby mám několik let okno, život bez vzpomínek. Maminka umřela, vím to jen z vyprávění. Stejně jako to, že se volali policajti a záchranka. S bráchou jsme skončili na rok a půl u babičky s dědou.

Po dohodě s psycholožkou mi řekli, že je maminka v nemocnici. Věřil jsem tomu, než mi na pískovišti jedno dítě ukázalo svoji mámu a já mu odpověděl, že ta moje je nemocná. Děda se rozbrečel. Nebyla nemocná. Byla už půl roku mrtvá. Šlo se k další terapeutce a ta všem logicky vysvětlila, že ke mně musí být upřímní. Šlo o lež, kvůli které bych později ztratil ke všem důvěru.

Přestěhovali jsme se do jiné části Prahy, táta si časem našel druhou ženu, pro mě je to máma.

Začali jsme znovu žít a já objevil atletiku. Děda býval za první republiky vynikající skokan do dálky, v roce 1978 mě vzal na stadion Slavie, kde slavnostně položili první tartanovou dráhu. Do té doby tam byla škvára, jen sáhnout si na povrch, který jsme znali pouze z televize, byl krásný zážitek. V páté třídě jsem tam začal trénovat, ale pán, který měl přípravku, si dědu po třech týdnech zavolal a řekl, ať už nechodím, že prý jsem absolutně netalentovaný.

Vždy jsem byl biologicky mladší, potřeboval jsem víc času, což se ukázalo na Rudé hvězdě, dnešním Olympu, kam mě vzali do tréninkového střediska mládeže.

Přidělili mě k nově vzniklé tréninkové skupině Dana Hejreta. Netušil jsem, že mu za čtyři roky budu vděčit za život. Běhal jsem stodesítku a čtvrtku přes překážky a na gymplu to začal brát hodně vážně. Jako všechno. Škola, výběrová matematicko-fyzikální třída, z níž až na pár výjimek všichni dosáhli v pozdější profesi velkých úspěchů. Atletika, náročné a často dvoufázové tréninky, které jsem prostě potřeboval. Znám pocit, kdy běžíte v tréninku patnáct dvoustovek s minutovou pauzou a po sedmé zvracíte.

Dan byl tvrdý trenér, zároveň věděl, kdy ubrat. Zvládnul jsem udělat třicet shybů, zvednul přes sto kilo na bench press a dřepnul s činkou dvě stě.

Byl to můj život.

V tomhle režimu jsem vzhledem k rodinné anamnéze docházel na pravidelné preventivní pozorování. Nikdo nevěděl, na co maminka a její bratr zemřeli, informací bylo tehdy mnohem míň. Lékařské kontroly probíhaly i na Rudé hvězdě. Všechno bylo v pohodě, okolí se tvářilo, jako že se nic neděje.

Pak přišla sobota 1. září 1990, dva dny před začátkem posledního ročníku gymnázia, tři týdny před osmnáctými narozeninami.

Byl jsem trochu nastydlý, vzbudil jsem se, šel do koupelny, stál u zrcadla a najednou měl pocit, že slyším startovat letecké motory. Jako když se roztočí turbíny. Pak tma a bolest. Krátká pauza, po ní ostré světlo. Probudil jsem se zhroucený mezi umyvadlem a pračkou v panelákové koupelně, kde se kolem sebe neotočili dva lidi.

Bylo mi na zvracení, bušil jsem na dveře a cítil jen strašlivou slabost.

Táta mě vzal do nejbližší Thomayerovy nemocnice, kde na příjmu řekli, že k nim nepatřím a že musíme do Nemocnice Na Františku. Tam sloužil doktor, který mi natočil krátké EKG na tři tepy. Nic neukázalo. Neřešil souvislosti s mámou a strejdou, jen viděl mladého sportovce a mezi dveřmi diagnostikoval, že jsem přetrénovaný a mám si odpočinout.

Dnes vím, že je tohle úplný nesmysl. Přesně takhle se to nemá dělat.

Po týdnu klidu mě čekal návrat do školy, hned druhý den jsem seděl o přestávce v lavici a znovu uslyšel start leteckých motorů. Celé kolečko se opakovalo a na jeho konci byl pohled na strop a obličeje spolužáků, kteří se nade mnou skláněli.

Táta přijel do školy dřív než záchranka a volal s prosbou o radu naší známé, doktorce, která mu řekla, ať na nic nečeká a přiveze mě k ní na Bulovku. Připnula mě na dlouhé EKG. Pamatuju si jen její vyděšený výraz, hned mě lifrovala na JIPku.

Nevěděl jsem, co se děje, ale najednou jsem začal vnitřně cítit, že je něco jinak. Tělo začalo mít blok. Šrumec kolem mojí osoby nebyl normální. Důchodci, s nimiž jsem byl na pokoji, si mysleli, že přivezli dalšího feťáka. Než jsem jim stačil říct, že jsem sportovec, který omdlel, startovalo další neviditelné letadlo. Jen s tím rozdílem, že na konci přišel šílený kopanec. Šlo o ránu z defibrilátoru a já ji dostal v nízké úrovni bezvědomí, kdy všechno vnímáte.

V noci jsem nemohl spát a začal chápat, že nejde o to, jestli se někdy vrátím k atletice. Koukal jsem na zelený monitor, kde mi skákal tep jako splašený, a docházelo mi, že budu rád, když přežiju každou další arytmii.

Intuitivně jsem poznal okamžik, kdy se blížil další start, často v sériích, které hodily organismus na hranu života a smrti.

Nastalo psychické šílenství, které trvalo tři dny. Nejhorší bylo, že jsem byl podle všech vyšetření úplně zdravý a v kondici, doktoři přesto neměli šanci arytmie zastavit a rozhodli, že mě převezou do IKEMu. Řešili, jestli z Bulovky poletím vrtulníkem. Nakonec mě převážela sanitka, jeden z prvních ambulantních mercedesů v Československu, s policejním doprovodem. Transport ode dveří ke dveřím trval sedm minut. Doktor, který mě cestou hlídal, byl celou dobu zelený. Měl strach, kdyby v jedoucí sanitce musel defibrilovat, byl by to průšvih.

Prášky přestaly fungovat a nepouštěli mě z postele ani na záchod, protože se báli, že nepřežiju cestu přes chodbu.

V IKEMu se o mě začal starat Honza Bytešník. I jemu vděčím za to, že můžu psát tyto řádky. Ale to jsem tehdy netušil. Následovalo jedno vyšetření za druhým. Ležel jsem na sále bez hnutí třeba šest hodin, měl v tříslech zavedené katetry a lékaři mi několikrát denně uměle vyvolávali arytmie a defibrilovali.

Bylo to, jako kdyby v nějakém komiksu vytvářeli superhrdinu.

Strašná bolest, start letadla, rána a světlo. Pořád dokola.

Doktoři museli dávat srdci maximální výboje, protože ty s menší energií nefungovaly. Prostě ránu, jako když vás srazí auto. Abyste si to uměli představit – později mi voperovali defibrilátor, kde je desetkrát menší síla a rána při výboji je podobná, jako když vás někdo práskne na plocho lopatou přes hrudník.

Nakonec mi nasadili lék, který měl sice hodně nežádoucích účinků, ale dostal mě do klidu. Zkusili mě pustit domů. Byl konec října, ale už druhý den jsem musel kvůli potížím zpět. Prášky přestaly fungovat a nepouštěli mě z postele ani na záchod nebo do sprchy, protože se báli, že nepřežiju cestu přes chodbu.

Všichni mlčeli, i rodina, nikdo nic neřekl, protože nikdo nevěděl, co se stane.

Pokaždé, když jsem se po arytmii probudil a dostal se z nejhoršího, začal jsem v duchu počítat, abych zjistil, zda to nemělo zásadní vliv na mozek. Šest krát sedm, osm krát patnáct. Dobrý, ještě se ze mě nestal úplný debil. Najednou jsem přestal vnímat čas. Mým jediným cílem bylo dostat se z toho.

Bylo to zásadní.

Jako lékař jsem to později viděl mnohokrát. Jestliže ztratíte vůli přežít, je konec. I moje babička umřela v devadesáti na srdeční selhání, řekla, že má všechno udělané, a za týden bylo hotovo. Samozřejmě, byl jsem v jiné situaci. Měl jsem kolem sebe nejlepší doktory v Československu, k tomu obrovské štěstí, ale i sílu nevzdat se. Lidi okolo vám sice hodně pomůžou, ale z prachu se musíte zvednout sami.

Věděl jsem relativně hned, že mám to samé, co strejda a máma. Oba zemřeli hodně brzy ráno, kdy se mění vnitřní nastavení organismu a přicházejí arytmie. Některé způsobí genetika, další zánět srdce nebo neřešení těžkého přetížení. Důvodů je celá řada, ale výsledek je stejný. Oběhové selhání. Jako první odchází mozek, pak postupně vypíná srdce a zbytek těla.

Dnes si říkám, že jsem přežil díky tomu, jak skvěle jsem byl vytrénovaný. Díky tomu, že jsem měl skvělého kouče. Tělo se adaptovalo na extrém a dvakrát dokázalo překonat arytmii bez lékařské pomoci.

Domů jsem se dostal na Silvestra, dva týdny po implantaci defibrilátoru, který byl na zvláštní povolení ministerstva zdravotnictví dovezen za milion korun z Ameriky. Tehdy to byla strašná finanční raketa hrazená pojišťovnou. V republice jsem byl číslo tři a bral jsem přístroj jako medaili. Jako důkaz, že jsem vyhrál svůj soukromý závod. Tahle věc mě zachránila, protože detekuje začínající arytmii a dá ránu, která ji zruší.

Ano, dostanu šlupku. Bolí to, ale žiju.

Že začnu studovat medicínu, jsem se rozhodl mnohem dřív, než jsem poprvé odpadnul.

Jenže po návratu z nemocnice jsem neměl ještě ani maturitu. Na gymplu chtěli, abych opakoval ročník, protože jsem přišel o celé pololetí, ale situaci zachránil táta. O generaci přede mnou byl premiantem školy a díky jeho intervenci mi dali šanci, pokud doženu ostatní za dva měsíce. Já to dal a zjistil, že kromě atletiky existuje i jiná věc: život. Naučil jsem se o něj bojovat. Jestli mi čtyři měsíce v nemocnici v něčem pomohly, tak v tom, že k sobě umím být tvrdý. Ve škole, v práci, ve všem. Od té doby nesnáším amatérismus a lajdáctví.

Ještě důležitější však bylo poznání, že je možné ze dne na den změnit priority. Pokud jste vystaveni realitě uvědomění, že tady nemusíte být, pochopíte to. Kdyby mi někdo před arytmií řekl, že nemůžu sportovat, v žádném případě bych ho neposlouchal, protože jsem neměl pokoru.

Teď prostě vím, že můžu stokrát chtít, ale určité věci neovlivním.

Připomíná mi to starý tréninkový deník. Poslední zápis je v něm den před prvním kolapsem, pak už jsou jen nepopsané stránky.

Stačí nalistovat závěrečný záznam a vím, že nikdy nebudu mít úplně vyhráno.

Život s defibrilátorem znamená novou realitu. Celou dobou funguju na lécích, které limitují mou fyzickou výkonnost. Pustí mě do tepové frekvence sto třicet úderů za minutu, což způsobuje, že mám na buňkách zpomalený metabolismus. Jsem nevýkonný, nikdy nedosáhnu maxima jako ostatní, protože mám strop. Kdybych byl auto, nemám turbo, neumím podřadit, šlapu na plyn a najednou je podlaha. Jako aktivního člověka mě to dlouho vrhalo do deprese, z vysokého nadprůměru jsem spadnul do těžkého podprůměru. I teď mám objem srdce jako elitní cyklisté, se kterými pracuji, ale nemohu ho využít.

V jednu chvíli jsem se úplně vykašlal na sport a snažil se realizovat jinde, především ve studiu a následně v práci. To víte, že jsem se nejdřív zkoušel hýbat, co nejvíc to šlo. Po půl roce jsem ale dostal těžkou angínu s horečkami a vrátil se do minulosti.

Nemocnice, zoufalý pohled na zelenou křivku zběsilého tepu, motory, několik arytmií za den. Aby se u mého přístroje nevybíjela baterka, která vydrží zhruba pět let, dostával jsem rány zvenčí. Na sport jsem pak úplně zanevřel. Na patnáct let. Místo něj se dostala na první místo medicína, která mi pomohla do hloubky pochopit, co se se mnou děje.

Díky tomu jsem byl schopen oddělit profesní a lidskou část. Přijal jsem, že to jednou nebo dvakrát ročně přijde. Zlom přišel v roce 2003, kdy mě v IKEMu Honza Bytešník a Pepa Kautzner znovu operovali a snažili se na srdci najít spouštěče, které spálili elektrikou. Hodně to pomohlo, objevili hlavní smrtící místa.

Od té doby byl klid.

Do roku 2013.

Přestal jsem se hlídat, hodně pracoval, nespal, stresoval se. V jídle jsem prasil, přibral na váze, lehké arytmie ignoroval. Absolutní fokus byl na to, abych rozjel Institut sportovního lékařství. Na začátku kariéry jsem sice chtěl lítat se záchrankou ve vrtulníku a řešit akutní stavy, ale paradoxně mě v Nemocnici Na Homolce zařadili na kardiologii, která mě navedla ke sportovcům.

Jako lékař můžu říct, že je pro mě nejhorší, když něco nevím.

Toho rána jsem přišel k autu, chtěl otevřít dveře a najednou slyším letecké motory. Zhoupnul jsem se do bobku a proletělo mi hlavou, že je to zase v prdeli, že jsem to celé posral. Aspoň jsem už věděl, že mám zhruba pět vteřin, abych zaujmul co nejbezpečnější polohu. Ležel jsem vedle auta a dostal opět tu strašlivou ránu.

Vybavuju si, jak ke mně přiběhl pes a myslel si, že si chci hrát.

Nic víc se naštěstí nestalo. Kdyby to přišlo o deset minut později, za volantem, měl bych to za sebou.

Probudilo mě to. Začal jsem se zase hýbat a vracet se pozvolna zpět. Mám sporttester, doma jezdím pravidelně na Wattbiku a venku na kole. Hlídám se. Když jsem nedávno začal cítit po půlhodině zátěže lehké arytmie, hned jsem slezl.

Jako lékař můžu říct, že je pro mě nejhorší, když něco nevím. Mám pravidlo, že denně čtu nejméně jeden odborný článek, ale v těchhle chvílích je to k ničemu. O tělo se musím postarat jinak.

HC Lev Praha.

Dosud jsem se v kolektivním sportu nesetkal s lepší diagnostikou hráčů.

KHL má extrémně tvrdý a pečlivý zdravotnický reglement, tlustou bichli v ruštině, kde je vše přesně popsáno a dotaženo do detailu. Nejen během zápasu, ale i na tréninku musel být lékař, všichni fyzioterapeuti uměli resuscitovat. Oproti NHL či extralize šlo o velice profesionální přístup.

Věděli, že je soutěž extrémně náročná, a pokud někdo nebude úplně zdravý, může jim zůstat na ledě. Jako Jirka Fischer, nebo v horším případě jako Alexej Čerepanov, který v roce 2008 hrál v Omsku v jedné lajně s Jaromírem Jágrem a zemřel během zápasu. Rusové jsou kulturně zvyklí na nejrůznější povolené i nedovolené stimulanty a léky, tak si alespoň hlídají, aby se Alexejův příběh neopakoval.

Celý tým jsme v létě podrobně vyšetřili, ale hned v první sezoně jeden český hráč nedoléčil chřipku. Ruský trenér se ho snažil vrátit co nejdřív zpátky na led, i když to dotyčný vůbec nezvládal.

V zátěži se choval divně, vzali jsme ho na EKG a v porovnání se vstupními hodnotami byla vidět miniaturní odchylka. Kdybych neměl předchozí výsledky, řeklo by se, že je to u sportovce běžná věc, protože tak to mívá každý druhý, ale mně se to nezdálo. Byl to doktorský šestý smysl. Ta změna neměla logiku. Tedy spíše jinak – měla. Ano, hlavou mi hned proběhla i má zkušenost z Nemocnice Na Františku. Udělali jsme ECHO, ultrazvukové vyšetření, které objevilo těžký zánět srdce. Okamžitě jel do nemocnice.

Dneska ten kluk hraje úplně v pohodě, ale je to přesně případ, který mohl umřít, kdyby nebyl před sezonou dobře vyšetřený.

Nemůžu říct, že jsem mu zachránil život, nikdo neví, co by se stalo.

To, co chci zdůraznit, je, že by se nikdy nenašla příčina, pokud by se skácel na hřišti. Jako u Čerepanova nebo několika známých případů španělských fotbalistů. Jako u mámy a strejdy. Nechci strašit, vím, že je důležité nešílet, ale ještě důležitější je nebrat signály těla na lehkou váhu. Nikdy zcela nezabráníme náhlé smrti, ta zkrátka může přijít. Můžeme ale maximálně eliminovat riziko, diagnostikovat a zachytit průšvih dřív, než se stane.

Lidí, kterým jsem takto pomohl, je promile, ale pamatuju si je všechny. Za poslední dobu u mě s diagnózou arytmií skončili čtyři kluci. Sportovci, kteří brali nakopávače. Je to strašný trend. Tahle věc totiž stimuluje vzrušivost srdce, a když se užívá dlouhodobě, nedokážou bez toho dotyční fungovat.

Pak hrozí, že i kvůli odfláknuté zdravotní prohlídce může dojít k nejhoršímu.

Jsem teď nejdéle žijící Čech s implantovaným defibrilátorem. Mám už jeho šestou verzi, stejně jako stovky pacientů v republice, protože vývojem doby se kvalitní péče hodně změnila. Lidi se obvykle dostanou do nemocnice dřív, než se cokoliv stane.

Přístroj se mnou procestoval čtyřicet dva zemí světa. Byli jsme v Grónsku za polárním kruhem, v Patagonii, na mysu Horn, na Sibiři, na sopce v Japonsku. Nikdy ale nepůjdu na svůj vysněný trek kolem Mount Everestu, protože je daleko od civilizace a znám lidi, kteří měli podobný problém jako já a umřeli tam. Kdyby se mi něco stalo, potřebuju být do dvou dnů na přístrojích.

S tím, co dnes vím, bych asi mohl dosáhnout nadprůměrných nebo vrcholových výkonů a výsledků.

Nebudu dělat ani kontaktní sporty, potápět se, skákat padákem. Nemůžu hrát volejbal a štípat dříví. Defibrilátor je totiž velký jako půlka mobilu, mezi prvním žebrem a klíční kostí vedou elektrody, a při častém zvedání ruky by se prodřely kabely.

Někdy je to těžké, protože jsem chtěl být ze všeho nejvíc sportovec. S tím, co dnes vím, bych asi mohl dosáhnout nadprůměrných nebo vrcholových výkonů a výsledků.

Trvalo mi pětadvacet let, než jsem přijal, že to bude jinak.

O to víc se věnuju lidem, se kterými spolupracuji. Nabíjejí mě.

Bára, Markéta, Eva, Šárka, Martina, Simona, Sára, Ema, Katka, Veronika, Eliška, Vendula, Lucka, Tereza, Leo, Petr, Vojta, Ondra, Daniel, Vavřinec, Tomáš, Honza, Jirka, Ondra, Lukáš, Arnošt, Pavel, David, Roman, František, Martin, Jarda a další.

Mám potřebu jmenovat je osobně.

Neberu je jako pacienty nebo klienty, ale jako blízké lidi.

Vidím se v nich a snažím se jim a jejich trenérům předat svou filozofii. U každého výkonu se dá zmapovat, jak jej dosáhli. Ne fyzikálními veličinami časem, rychlostí nebo výkonem, nýbrž vnitřním fyziologickým a někdy bohužel i patologickým procesem. Modely činnosti se odehrávají ve třech úrovních. Produkce energie, ekonomika provedení a centrální řízení. Neboli metabolismus, pohybový aparát, mozek.

Na to se specializuju. Jsme schopni všechny části zmapovat, pochopit střídání zátěží a pauz. Ukázat sportovcům a jejich trenérům, co se děje uvnitř organismu během zátěže v kombinaci s pohybovým aparátem a centrální nervovou soustavou. Vysvětlit jim, že každý má unikátní profil. Z toho vyplývá, že se každý musí připravovat jinak. Skupinové tréninky nemohou z principu nikdy fungovat.

Výkon je řetězec událostí a finále je takové, jaký je nejslabší článek. Kdo ho najde a cíleně s ním pracuje, je pak mnohem lepší.

Díky své atletické historii jsem takhle přistoupil i k vlastním problémům. Musel jsem systematicky rozklíčovat svůj vnitřní kód. Svoji osobní limitaci.

Někteří kolegové a trenéři to vnímají složitě, někdy vše dokonce odmítají. Jsou zvyklí dělat věci čtyřicet let určitým způsobem a nechtějí se měnit, což mě vytáčí k nepříčetnosti. Nečtou, nevzdělávají se, je to čirý amatérismus. S tímto přístupem k vrcholovému sportu budou vždy druhá kategorie, protože svět špičkové sportovní medicíny a fyziologie je úplně někde jinde.

U každého sportovce přijde chvíle, kdy zjistí, že se nadechuje kvůli něčemu jinému než sekundám, bodům a kilogramům.

Elitní sportovci se často pohybují na hraně možného. Toho, co je organismus schopen snést. Každý den ho uvádějí do stresu a doufají, že posunou hranice, aniž by přes ně přepadli.

Přepadnout je snadné.

Říkám tomu sportovní černá díra.

Místo zapomnění.

Místo, kam se vrcholový sportovec dostane snadno špatnou přípravou nebo nevhodným režimem. Zpátky se vrací složitě, někdy to vůbec nejde. Já tu díru znám. Jen jsem se do ní nedostal díky tréninku, ale kvůli nemoci. Sport mi dal naopak možnost vyhrabat se zpátky. Připadám si jako předskokan, protože vím, že u každého sportovce jednou přijde chvíle, kdy zjistí, že se nadechuje kvůli něčemu jinému než sekundám, bodům a kilogramům. Konec ale nemusí být negativní.

Systematická příprava dá sebekontrolu, schopnost překonávat překážky a bojovat až do poslední možné chvíle. Dá vám sílu nahlédnout do svého nitra. Tohle říkám i svým dětem, dceři je patnáct, synovi dvanáct. Dnes vím, že jsou oba zdraví, pravidelně je kontroluje můj kolega, oba sportují a já se jim do toho snažím montovat co nejméně.

Věřím, že se tím smutný rodinný řetězec přerušil. Ano, na maminku myslím často. U několika arytmií se mi o ní zdálo, i když neumím popsat, co to bylo. Nesnažím se ale vrátit se v paměti do doby, kdy jsem ji šel vzbudit.

Vnitřně se bojím, nevím, co by to se mnou udělalo.

Rozhodl jsem se, že už nechci slyšet motory.

Jana Mensatorová a archiv Jiřího Dostala

Tento web používá pro analýzu návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.