Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 1
e-shopV sobotu to pořešíš
Pěkný, penaltička, to bude večer hned líp chutnat. Už jsem si rovnal balon na puntík.
Sakra.
Plzeňský gólman mi střelu vyrazil, ale rovnou mně pod nohy. Jéé, to mám kliku, problesklo mi hlavou.
Bum. Nad.
No… Zápas skončil 0:0. Předtím v týdnu se mi ale narodil syn, takže byla tak jako tak připravená oslava. Plzeň tehdy v roce 2006 ještě nebyla tolik našlapaná, kdežto my v Mladé Boleslavi měli parádní tým, takže jsme čekali, že se bude zapíjet i pohodová výhra. To se nepovedlo, ale co už. Dítě se zapít musí, ne? A když se zapíjí dítě, jde se do plnejch, to je přece jasný. Aby byl malej zdravej.
Hrálo se v neděli, druhý den ráno jsem byl tedy samozřejmě poněkud unavenější. Trenér o oslavě věděl, takže jsme dostali jen lehčí trénink, ale nebudu lhát, nebylo mi úplně dobře. Jenže do toho přišel náš vedoucí pan Kúdela, že prý jsem pozvanej na repre. Ve dvě hodiny se mám hlásit na hotelu Praha v Dejvicích.
Uffff. Byl jsem úplně odstřelenej. Víc tedy z té zapíječky.
Jo, v Boleslavi se dařilo a já věděl, že jsem v nominaci národního týmu napsanej jako náhradník. Pěkný, ale vůbec jsem to neřešil. Bylo mi už třicet a nenapadlo by mě, že bych někdy mohl být opravdu pozvanej.
A ejhle.
Zastavil jsem se za manželkou, která mě viděla poprvé od předchozího odpoledne, a vyjel jsem. Kdyby mě tehdy na Jižní spojce stopli policajti, asi jsem nikdy žádný start za nároďák neměl. Nemyslím, že by mě nechali řídit dál.
Sotva jsem se připojil k týmu, čekaly mě rozhovory. Kolem mě mikrofony, diktafony, kamery a já byl zmačkanej jak ubrus. Muselo to být strašně vidět. Následoval trénink, naštěstí jen výklus, a já už se těšil, jak si lehnu. Jenže do toho si v kabině stoupnul Pavel Nedvěd, že tímhle srazem končí reprezentační kariéru, že se jde na pivo.
Když musíš, tak musíš.
O pár dní později v prohraném přáteláku se Srbskem v Uherském Hradišti jsem byl hodnocený jako jeden z nejlepších na hřišti…
Tehdy mi to nedocházelo, ale když jsem si později začal uvědomovat, že jsem projel celou úspěšnou kvalifikaci na Euro s klukama jako Čech, Jankulovski, Ujfaluši, Baroš, Koller, Rosický, Plašil… Ty bláho, vždyť to jsou legendy. Za pochodu jsem poznával, jak tihle kluci žijí úplně jinak, než jsem byl zvyklý. Jak poctivě k fotbalu přistupují. Skončil trénink a oni si třeba ještě sami přidali cviky na břicho. Na tohle mě neužilo, ale fotbalová úroveň mě fascinovala.
Ze všech těch borců dodnes nejvíc obdivuju jednoho, Tomáše Rosického. Co on umí, to je fantazie. Je radost se na něj jenom dívat, natož pak s ním hrát.
Vybavuju si jednu situaci, můj náběh z boku, do kterého mi poslal přihrávku tou svou šajtlí. Míč ve vzduchu zatočil, trefil mi přímo prsa, a aniž bych něco zvláštního udělal, šel jsem sám na kasu. A Rosa se mi pak omlouval, že to měl dát ještě malinko líp.
Já nechápal.
Klaním se před jeho řešením situací, chytrostí, nápady na hřišti… Strašně moc mu přeju, ať je zdravej a ještě všem ukáže, protože bych nafackoval lidem, kteří si z jeho zranění dělají srandu. Vždyť ten kluk, to je frajer jako prase, navíc hodnej, slušnej a pohodovej. Po tom, co si prožil, se furt vrací a furt chce Spartě pomoct. Pak skočí na hřiště a tleskají mu i fanoušci soupeře, protože je jednoduše geniální. Kdyby se mu zdravotní potíže vyhýbaly, už má Zlatej míč, za tím si stojím.
Mám s ním spojenej i svůj nejsilnější zážitek z nároďáku, naše vítězství nad Slováky v kvalifikaci. Vyhlašovali, jak nás porazej, jak jsou na nás nachystaní a my je na Tehelném poli smázli 3:0. Libor Sionko dva kousky, třetí Honza Koller. V kabině jsme pak čekali právě na Rosu, který jako kapitán ještě podepisoval zápis. Uprostřed trenér Brückner. „Roso, pojď,“ houknul na něj, když se objevil ve dveřích. Rosa se rozběhl a v těch kolíkách mu skočil do náručí jako jeho dítě. Starej pán se pod ním prohýbal, ale byl šťastnej a my ostatní v euforii. V ten moment tam nebylo nic hranýho, to bylo opravdový nadšení.
Mně právě tady docvaklo, že to snad nemůže ani být skutečnost. Já, celej život zaškatulkovanej jako bohém a průserář, co ve dvaceti dělal sádrokartony a pár let předtím ani nehrál fotbal, slavím reprezentační výhru s takovýma bourákama…
Děda i táta byli fotbalisti v Hradci a lidi, kteří tátu pamatují, mi říkají, že mám úplně stejný pohyby, co míval on. Můj mladej je zase zdědil po mně, naše rodina má zkrátka dar od boha. Nemuseli mě nic učit, už v první třídě nám hodili míč a já všechny umotal, takže mě bez debat vybrali do sportovní třídy. Na hřišti jsem byl tahovej, uměl jsem za to vzít, ryzí talent. Brzy mi ale fotbal zatrhli doktoři, už tehdy jsem měl v noze křečovou žílu a taky mě trápily různé alergie.
Teď co se mnou?
Dali mě aspoň na házenou, kterou jsem hrál až do šesté třidy, než jsem zase začal s fotbalem, protože zdraví nezdraví, stejně jsem si pořád kopal s klukama před barákem a vyčníval jsem. Už v páté třídě mě třeba jen tak z ulice vzal hradecký klub na žákovský turnaj a já se odsud vrátil jako nejlepší střelec.
Sešel se nám skvělý ročník, já a dva další spoluhráči jsme vyčnívali a nakonec jsme i vyhráli federální ligu, ve finále jsme šmikli Inter Bratislava.
Jenže ve starších žácích nás dostal trenér, který nám fotbal dokonale znechutil. Řval po nás, ale festovně. Vulgárně, někdy hodně za hranou. Až tak, že my tři nejšikovnější jsme se na to vyprdli. Nejdřív kluci, pak já. Nedalo se to vydržet. Třeba jsem nedal dvě tři gólovky a on na mě spustil, že jsem normální vrah a že jsem celý tým po… no, počural. Nebo třeba pršelo, já udělal kličku gólmanovi, ale smekl jsem se a on řval, že ten kretén zakopnul o lajnu.
Dřív jsem se na stadion těšíval. Máma vzpomínala, že jsem měl třeba horečku osmatřicet pět a řekl jsem, že chci na fotbal, což mi samozřejmě zatrhla. Měli jsme chalupu čtrnáct kilometrů od Hradce, já tak jako dítě sednul na kolo a dopoledne jel na trénink, po něm zpátky, naobědvat, šup na koupaliště, pak zpátky, nasvačit a zase na trénink.
Naproti tomu ve starších žácích jsem si začal vymýšlet, že mi není dobře.
Poprvé jsem skončil ve čtrnácti. Usmyslel jsem si totiž, že chci náušnici, což byl tehdy po revoluci velkej hit. Táta prohlásil, že nic takovýho neexistuje.
„Tak já skončím s fotbalem.“
„Tak skonči.“
Tak jsem skončil. Táta ze mě byl hotovej, protože viděl, jak jsem dobrej, náušnici mi tedy povolil. Vrazil jsem si do ucha kruh a šel zase hrát. Když mě postavili, nasypal jsem tam pár gólů a já parchant přišel, že chci druhou.
Mělo to stejný vývoj, zase jsem trucoval. Nakonec jsem lítal se třemi náušnicemi a vlasama až po pás. Fotbal jsem tou dobou měl na druhé koleji. Byl jsem opičák, víc mě bavilo trávit čas s kamarádama a holkama na koupališti, začal jsem dělat hovadiny. Máma říkávala, že až budu sám mít jednou kluka, všechno se mi vrátí.
V mých patnácti dostal táta mozkovou mrtvici, dost s ním zacvičila. Moje chování mu určitě neprospělo. Nebylo to snadné období a já se na fotbal vyprdnul úplně. Pořád u nás sice zvonili z okolních klubů, abych šel hrát, ale přemluvili mě až někdy v sedmnácti do Slavie Hradec Králové. Z dorostu jsem tam hned poskočil do chlapů, do A třídy. První zápas jsem šel do hry z lavičky, dal jsem dva góly a my vyhráli 2:0.
Hezký, ale já brzy nato řekl, že se musím soustředit na maturitu.
Samozřejmě jsem místo toho ležel s holkama na pískovně. Na fotbal jsem prděl, dokud vedení Slavie nepřešlo do Malšovic, kde se hrála pralesní soutěž. Ještě jednou mě překecali, abych se vrátil, že to bude úplně na pohodu. Bylo mi nějakých devatenáct, už jsem se živil montováním sádrokartonů a přišlo mi to jako dobrej nápad, protože fotbal se tam hrál jen vyloženě na žízeň. Dobrá parta, pivo, žádnej stres. Tehdy mě to zas chytlo.
Majitel věděl, jak na mě. Nejdřív mi dával peníze, když jsem hrál. Pak víc za to, když přijdu občas na trénink, protože já jinak netrénoval a na zápasy jsem chodil rovnou z diskotéky. Ale kdo by nechtěl nějakou tu korunu navíc, že jo?
Něco ve mně skutečně muselo být, protože na turnaje v malé kopané třeba přijeli borci z ligy a já je motal i s pěti pivama v žíle. Říkali mi, kdybych chtěl, můžu z fleku ligu hrát taky. Známí mi pořád někde domlouvali zkoušky, ale já o to nestál. Fotbal jsem bral jen jako fajn vybláznění, a přestože jsem věděl, že na to mám, strašila mě obava z neúspěchu. Já se tam budu plácat a co? Stejně mě nevezmou.
Potom mě přece jen přesvědčili z Olympie, která hrála divizi, a kam už mě na zápasy jezdili z ligy sledovat. Brzy jsem dostal tři konkrétní nabídky. Hradec, Jablonec a Lázně Bohdaneč. V Hradci jsem se nepohodl, v Jablonci mi pan Pelta nabízel dobrý podmínky, ale měli tam nadupanej útok, kde bych si tolik nezahrál, tak jsem zvolil Bohdaneč a rozjelo se to. Místo montování sádrokartonů, z kterýho jsem byl vždycky příšerně zaprášenej a v zimě totálně vymrzlej, jsem se najednou objevil v profesionálním fotbale.
Jen je smutný, že profesionálem jsem se ani tak nikdy skutečně nestal.
Moje pověst mě předcházela. Kulič, to je grázl, bohém, kalič, nezvladatelnej kus. Jo, pivo jsem si dal i v lize, svůj oblíbenej styl života jsem nedokázal opustit ani coby ligovej fotbalista, ale spousta jiných kluků kalila ještě daleko víc. Jenže já dělal kraviny a vždycky byl nejvíc vidět, s čímž měli trenéři problém.
„Ježíši, Kulič, toho nechceme, to je blázen…“
Pak mě viděli hrát a pochopili, že každý génius je holt trochu svůj. Postupně zjistili, že když mě nechají být, ať si dělám ty svý blbosti, v zápase jim to pak vrátím.
Jen Jirka Kotrba v Příbrami se s tím nehodlal smířit. Vedli jsme neskutečný boje.
Vzpomínám třeba, jak nám na soustředění ve Švýcarsku na tréninku přichystal nějakou kombinaci, při níž dal tři brány vedle sebe, do nich tři gólmany, takže když se poslal centr na přední tyč, stáhnul to jeden z nich, když na zadní, tak to zas měl ten třetí. Nešlo dát gól, nebavilo nás to. Kotrba zrovna někoho vzadu pucoval, tak jsem vzal kužel, takovej ten klasickej cestářskej s dírou nahoře, a pronesl do něj, že jestli tohle je kombinace, jakou použijeme v zápase, tak jsem pí… Taky jsem začal řvát, že Kotrba je bůhvíco.
Kluci se chlámali, ale zároveň ukazovali, že bacha, že to je slyšet.
Samozřejmě bylo. Kotrba přiletěl, ať se sbalím a vypadnu, že letím okamžitě domů, že mě vyhazuje z mužstva. Tak jsem si posbíral svoje věci a šel na autobus.
Na obědě pak říká majiteli Jardovi Starkovi, že konec, že Kuliče vyhazuje.
„Klid, Jirko, neblázni.“
„Ne, já už ho mám plný zuby…“
Všechno se uklidnilo, jen jsem se musel omluvit, že kazím tréninkovou jednotku.
Copak Jarda, ten mě měl rád. Nejen mě, on byl pro všechny jak náš táta. Stáhnul si do Příbrami problémové kluky, co se nepárali se životosprávou, hráli automaty a pili, zkrátka průseráře, ale zároveň chytré hráče. Ukopali jsme tehdy čtvrté místo v lize, málem jsme byli druzí.
Akorát když se vás sejde dvacet takových typů v jedné kabině, je to docela jízda. Samozřejmě jsme měli v týmu i svědomité kluky, takoví Jarolím nebo Šmejkal byli uvědomělí, makali na sobě a po tréninku hned jeli do Prahy, kde bydleli. Ale ta naše banda… O nás věděla celá Příbram.
Čím víc jsme vyhrávali, tím to bylo zajímavější. Taky se stalo, že jsme v neděli po zápase vyrazili slavit a doma jsme se ukázali až ve středu. Chudáci manželky a přítelkyně. Z baru rovnou na trénink, pak zase na pivo a takhle tři dny v kuse. Spali jsme všude možně.
Někdo v kabině. Někdo nespal vůbec.
Jarda Starka všechno věděl. Cokoliv se v Příbrami šustlo, se k němu dostalo do půl hodiny. Na hřišti jsme při tom všem řádění měli vynikající výkonnost, takže nám toho i spoustu prominul. Neměl problém s tím, že se bavíme, jen chtěl, ať mu o víkendu zahrajeme mistrák a neděláme průsery typu, že třeba budeme jezdit připití v autě.
Co vám budu povídat, i to se stávalo. Byli jsme blázni, naštěstí se nikomu nic nestalo.
A teď si vezměte, že to musel Kotrba všechno na tréninkách ukočírovat.
Já byl takovej, že když se nám něco nedařilo, snažil jsem se situaci odlehčit, abych to uvolnil. On mě za to neustále dokola vyhazoval. Šel po mně, chtěl ze mě dostat maximum, a proto jsme si lezli na nervy. Měl jsem z něj už takovou depku, že jednou před tréninkem v hale jsem prohlásil, že zamykám pusu a dneska nebudu nic říkat, abych zjistil, jestli je na mě fakt jen vysazenej.
Byl jsem ticho jako nikdy, ale při protahování mi holt Ruda Otepka vyprávěl, kde byli předchozí večer, protože já zrovna zůstal doma.
„Kulič, bavíš se, máš to za pět set.“
„Já ale nic neříkal.“
„Za litr.“
„Kurva, já jsem nic neříkal.“
„Za dva.“
Tak jsem se zvedl a šel pryč. Dvojka znamenala vyhazov z tréninku.
„Kam jdeš?“
Zrychlil jsem, protože jsem věděl, že mě bude dobíhat.
„Stůj! Máš to za pět tisíc, ale musíš tu bejt.“
Za pokuty bych býval vypláznul snad půlku výplaty, ale Jarda Starka mi všechno vracel.
„Klid, klid, víš jakej je Kotrba, on je dobrej. Ty máš taky svoje mouchy,“ říkával. „Na, tady to máš,“ dodal a vytáhnul z kapsy pár tisícovek. „A jedem, v sobotu to pořešíš.“
Moje průšvihy se ale stupňovaly, až jsem udělal věc, která naštvala i Jardu. Sorry, to vám ani nemůžu říct, o co šlo. Prostě jsem zase klasicky blbnul.
Skončil jsem uklizenej na hostování v Budějovicích. Fazona mi poslední dobou uvadala, ale tam jsem se pod trenérem Tobiášem znova nastartoval, hrál jsem jak bůh. Tobiáš totiž přesně věděl, jak to mám hozený. Zavolal si mě a řekl, že chce, ať mu zahraju mistrák, jinak že od něj mám absolutní svobodu.
Někdy to bylo až extrémní. Třeba jsme v sobotu vyhráli, neděle a pondělí jsme dostali volno a v úterý mi Tobiáš přede všemi v kabině řekl, ať si vezmu noviny a jdu do posilovny. Chtěl jsem s ostatníma na trénink, ale on ne, ať si jdu číst nebo klidně na kafe. Ať si prostě orazím.
„Ale já chci…“
„Ne, potřebuju tě čerstvýho v sobotu.“
Uměl to se mnou nejlíp ze všech. Když už moje chování bylo za hranou, zavolal si mě do kanceláře a říká: „Kuldo, máš ode mě naprostou volnost. Je to tak?“
„Je.“
„Ale ty mi děláš na tréninku kraviny a jiným pak padá aktivita. Jenže oni musejí trénovat, takže přestaň dělat bordel. Buď se zklidníš, nebo ti ty privilegia stáhnu. Ruku na to?“
„Ruku na to.“
Dva dny jsem pak byl hodnej.
Kluci mě brali, to bylo důležitý. Spousta z nich mohla říct, že když netrénuje Kulič, oni taky nemusí, ale věděli, že je se mnou sranda a hlavně, že jim při zápase pomůžu.
Já měl vážně klid na všechno, co jsem potřeboval, a na hřišti jsem to vracel. S Davidem Lafatou jsme byli druhý nejlepší útočný duo v lize. Zabijáci. Lafi dal čtrnáct gólů, já osm a na spoustu jsem nahrál. Než ho v klubu zvláštně odstavili kvůli jeho přestupu do Řecka, klapalo nám to, přestože jsme každej úplně jinej. Co odešel, taky jsem vzal jinou nabídku. Než Brno a Slavii, rozhodl jsem se pro Boleslav, která za sebou tehdy měla první rok v lize a jen tak tak se zachránila.
Rok nato jsme skončili druzí, pak třetí.
Hráli jsme parádně, prošli jsme do pohárů, řezali jsme doma Spartu i Slavii a hlavně, měli jsme tam vynikající partu, která si taky uměla dát do čumáčku. Šlapalo to po všech stránkách.
Trenér Uhrin byl zpočátku vostrej. Když jsem v létě přestoupil, chtěl jsem si ještě po předchozí sezoně orazit, ale on mi zakázal i dovču s rodinou a hned alou do přípravy. Snažil se to do mě narvat.
Ale taky pochopil, že tudy cesta nevede.
Když dáte za sezonu deset gólů a na patnáct přihrajete, přimhouří oči každý trenér. Netrvalo dlouho a i Uhrin byl úplně v klidu. Držel se zásady, že můžeme dělat všechno, jen to musí při zápase nějak vypadat.
My zkušení jsme si ohlídali, aby to tak fungovalo. Byl jsem kapitán, k ruce jsem měl Radima Holuba, Máru Matějovského nebo třeba Martina Abrahama a neřešili jsme jedinej problém v kabině. Když přišel nějakej mladej a na něco si hrál, zavolali jsme si ho u piva a v klidu mu řekli, ať neblbne. Bude to takhle, takhle, budeš makat a pak si můžeš dovolit nějaký kraviny. Tady jsou ale pravidla takhle nastavený, a jestli je nebudeš respektovat, uvidíš.
Všichni to brali.
O nás s Emilem, tedy Radimem Holubem, prý dodnes kolují po Bolce legendy, ale zas tak horký to nebylo. Já bydlel ve městě, tehdy jsem měl malou dceru, a Emil dojížděl z Chrudimi, takže jsme si spíš šli sednout jen po zápasech. Jo, začalo to pivem, pak se to rozjelo a dělali jsme vylomeniny, co koho napadlo, třeba takovej Kuba Řezníček za to taky uměl vzít… Ale nic velkýho. Já už nevyváděl tolik jako v Příbrami.
Bolka, to spíš opravdu bylo období neskutečnýho sladění celý kabiny. My přemýšleli vítězně. Sedli jsme před zápasem na kafe a řešili jen to, kolik jim dneska dáme. Ať měl přijet třeba dobrej mančaft, my nadhodili, že dostanou tři.
„Já tipuju čtyři jedna,“ ozval se někdo další.
Bum, skončilo to čtyři jedna. Všechno ve sportu je jen o palici.
Viděl jsem to i na sobě. Kolikrát jsem zkoušel, že se budu pečlivě soustředit, jíst zdravě, budu si přidávat, víc cvičit, chodit brzo spát, nebudu pít… Houby. Vydržel jsem to čtrnáct dní a na hřišti jsem byl úplně plonkovej. Já byl holt takovej, že jsem se potřeboval uvolnit. Třeba se pletu, třeba jsem si to jen namlouval, a kdybych býval dokázal jet v přísnějším režimu déle, šel bych výkonnostně nahoru, ale já to měl hozený jinak.
Nebyl jsem tréninkovej typ, já byl zápasovej. Na tréninku jsem si vždycky našel místo, kde jsem si dokázal vorazit. Bavily mě poziční věci, nácviky akcí, tam jsem se hecnul, ale nějaký rychlý nohy?
Pfff.
Úplně jsem taky nesnášel rozcvičky. Podepsal bych, co napsal Pirlo, že rozcvička je jen masturbace kondičních trenérů. K čemu potřebuju hodinu před zápasem tajtrlíkovat? Pusťte mě hrát.
Kotrba nebo pak i Koubek v Boleslavi mi často ukazovali výsledky sporttesteru, podle nichž jsem nesplnil, co jsem měl naběhat. Koubek mi jednou říkal: „Hele, poziční hra, a ty nejsi vůbec v červeným.“
Já na to: „Já měl tak dobrej mančaft, že běhali ti druzí a my drželi balon.“
„Zase kecy, zase kecy…“
„To nejsou kecy, to jsou fakta.“
„No, tak prostě dáš přihrávku a poběžíš do pozice sprintem.“
Tak jsem si z toho začal dělat prdel. Dal jsem balon a schválně jsem sprintoval jak blázen. Bylo to k ničemu, ale tepovku jsem splnil. A stejně jsem si vždycky vorazil, jak jsem potřeboval.
To v zápase ne. Tam se písklo, mně spadly klapky a já jel jak pila. Lítal jsem tam jak čamrda.
Když se mi tedy chtělo.
Říkávalo se o mně, že kdo z trenérů mě bude ohýbat, neuspěje. Vrátím se mu jak pružina do původního stavu. A skutečně. Když na mě někdo moc dupal, urazil jsem se, dělal jsem naschvály. Třeba jsem i odchodil zápas. Prostě jsem se zakousnul, já dubová palice, a schválně jsem hrál blbě, dokud jsem zase nedostal chuť. Kamarádi protihráči někdy říkávali, že doufají, že mě to nechytne zrovna proti nim.
Když jsem jim dal dva góly, bylo jasný, že mě to chytlo.
„Jste sparťan nebo slávista?“
„Jsem hradeckej Votrok.“
„Fajn. A táta byl co?“
„Kovanej Votrok.“
„Hmm, hmm. A děda?“
„Totální Votrok.“
„Dobře, dobře. Nejste nějakej tlustej?“
„Ne, mám furt stejně.“
Zhruba takhle se odvíjel můj první rozhovor do novin po přestupu do Sparty. A to mi ještě ten novinář ze Sportu říkal, že Spartě fandí, ale že potřebuje, abychom prohrávali a dělali průsery, aby bylo o čem psát. Aby se mohlo řešit, kdo kolik bere, kdo jakou dostal pokutu, co provedl, že hraje bedny a kdo je na chlastu…
Já na něj koukal jak péro z gauče, co to je za magora. A celou dobu, co jsem za Spartu hrál, po mně šel, že mám nadváhu.
Já jsem přitom drobnej člověk. Jo, dneska už vanu trochu mám, ale tehdy jsem míval postavu, že kdyby víc fouklo, odletěl bych. Měl jsem silný nohy, ale jinak jsem byl normální střízlík. Jenže pitomá televize mi vždycky přidala dobrejch šest kilo. Když jsem se viděl na obrazovce, sám jsem se zhrozil, co to je. Taky mě pak lidi potkávali a divili se, třeba jednou na Václaváku, kde jsem byl s manželkou a děckama, se jeden pán zastavil a prý: „Pane Kulič, vy jste…“
„Jak tyčka, co? A v televizi vypadám vypaseně.“
„No, já to nechtěl říkat.“
„Klid, to říká každej.“
Působil jsem zavalitě i proto, že jsem míval rád na zápas volné věci, trenky i triko XL. Známý mi ale říkal, že z tribuny to vypadá hrozně. Že mi v trenkách ani nejsou vidět kolena, rovnou pokračují stulpny. Prý ať si vezmu něco menšího. Ve Spartě to vyřešili za mě, protože jsme dostali dresy na tělo, s tím už nešlo nic dělat. Běhalo se mi v tom špatně, navíc sparťanské trenky jsou specifické, takové dlouhé trubičky. Nic pro mě.
Ještě k té váze… Je pravda, že přibíráte, když přestanete kouřit, což mně se jako celoživotnímu kuřákovi jednou na čas podařilo. Ale působení ve Spartě se to netýkalo.
Tomáš Řepka mě totiž kouřit zase naučil.
Zbavil jsem se tohohle zlozvyku už v Boleslavi, rok a čtvrt jsem nevzal cigáro do ruky, ovšem pak jsme se Spartou jeli do Špindlu na soustředění a blázen Řepa mi říká: „Hele, Kuldo, koukej, jak to voní…“
„Nech toho, já nechci.“
Samozřejmě jsem nevydržel a potáhnul jsem si, načež jsem radši zmizel. Ale po tréninku už jsem byl u něj na pokoji znova, dal jsem si půlku cigára a už jsem to zas rozjel. Zkoušel jsem končit asi šestkrát, ale nikdy ne tak dlouho jako tehdy, vždycky jsem vydržel třeba jen měsíc.
Takže, Řepa, fakt dík.
Ale mám toho kluka rád. Je totiž úplně jinej, než jak si ho lidi představují. On je rapl na hřišti, to jo, tam chce kousat, rvát se a vyhrávat, jinak je ale úplně v klidu. Kolikrát jsme spolu seděli na pivku nebo na kafi a on byl milionovej k lidem, co po něm chtěli společný fotky nebo podpis.
Právě Řepa byl jeden z těch, kdo drželi tu správnou sparťanskou osu, ke které jsme se přidali my další. Zažil jsem tým, jemuž veleli Jarda Blažek, Pavel Horváth, Páťa Berger, v útoku válel Libor Došek. Udělali jsme double, tedy titul a pohár v jedné sezoně, každého jsme válcovali, ale potom trenéři předělali styl a chtěli hrát čtyři-tři-tři s jedním hroťákem. Já se proto přesunul do zálohy, Došek úplně skončil, a už to nebylo ono. Navíc přišli Bony a Venca Kadlec a já poznal, že už bych tolik nehrál, přestože klub stál o prodloužení smlouvy.
Stejně za to těch dva a půl roku stálo. Vždyť kdo by to byl řekl, že po třicítce ještě zažiju takové angažmá?
Do Sparty jsem vyloženě chtěl, to bylo nejvíc, co jsem si mohl ve své situaci přát. Když se můj přestup z Boleslavi táhnul, hodil jsem trochu trucovačku, nezbylo jim tedy než mě pustit. Ve Spartě jsem dostal reprezentační podmínky a najedou tak vydělával peníze, jaké jsem si dřív těžko dokázal představit. Ještěže už jsem byl dospělej člověk s rodinou. I tak to se mnou zamávalo, taky jsem si kupoval nesmysly, protože jsem měl najednou třeba třikrát tolik, co předtím. A to už jsem v Boleslavi dostával pěkné peníze. Nedivím se, že nastane problém, když tak velké platy, třeba nějakých půl kostky měsíčně, dostanou mladí kluci. Jestliže si v osmnácti můžete dělat, co chcete, a máte na to prachy, nedělá to dobrotu. Zvlášť když je někdo třeba ze slabší rodiny a najednou takováhle raketa. Samozřejmě si hned koupí nadupanou káru. To já aspoň vrazil peníze do bytu a chalupy.
Kdybych nebyl jako mladej debil, mohl jsem být úplně jinde. Anebo jsem taky mohl skončit kvůli zranění.
Ve Spartě už jsem byl hodnej, zklidnil jsem se. Stejně jako v nároďáku, tam to ani jinak nešlo. Na moje místo se v obou případech tlačilo iks vlčáků a já ho nechtěl pustit. Taky platí, že se kalí spíš v menších klubech, ve Spartě už si jde každý po svém. Když už jsme někam vyrazili, bylo to o hubu, protože nám volali, abychom si dali bacha, že někde číhají novináři. Nejlepší bylo tohle období pro rodinu, protože jsem zůstával skoro furt doma a užívali jsme si možnosti, jaké Praha nabízí. Oproti svým předchozím eskapádám jsem byl jak beránek.
A taky mám nesmazatelné zážitky.
Stačí si vybavit, jak plná Letná vyvolává moje jméno, a dodnes mi naskočí husí kůže. A taky vím, že tam vydrží jen ti silní, protože jak umí být sparťanští fanoušci skvělí, když se daří, zašlapou vás, když to nejde. Třeba se zrovna nedařilo a kotel nám vyrobil hrobky s našimi čísly. Já se těm lidem nedivím, oni klubem žijí a nám to prostě zrovna nelepilo. Naštěstí mě tyhle věci nikdy nerozhodily, kdežto třeba takový Kamil Vacek mi před jedním domácím zápasem ukazoval, jak má na tom obrázku uřezané nohy a hlavu. „To je hrozný,“ kroutil hlavou. A já na to: „Hmm, hele, já jsem hned vedle tebe. V klidu hraj a bude to v pohodě.“
Jsem na to jalovej, ale mamka mi vystřihuje všechno, co o mně kde přečte. Vím tak, že před časem ve Sportu dělali prototyp ideálního ligového fotbalisty. Měl by mít třeba Lafatův pohyb v šestnáctce, Horváthovu levačku, Doškovy hlavičky.
A myšlení Kuliče.
Tohle pro mě byla větší pocta než nějaké metály. Asi jsem holt měl tak velkej talent a ještě jsem si kariéru relativně včas nasměroval správným směrem, že jsem aspoň něco stihnul dokázat. Kdybych ale nebyl jako mladej debil, mohl jsem být úplně jinde.
Anebo jsem taky mohl skončit kvůli zranění, která se mi až do osmatřiceti vyhýbala, protože jsem neměl tak opotřebované svaly a kolena.
Deficit z dětských let, kdy jsem promeškal období zažívání návyků, byl ale celou kariéru znát. Sice jsem prý měl i díky házené unikátní tah na branku, ale ač jsem vynikal myšlením a citem pro hru, hodně šancí jsem taky spálil. Kdybych do sebe odmala dostával ty správný základy, určitě bych byl lepší. Nastřílel jsem v lize osmdesát sedm gólů, ale dát, co jsem měl, měl jsem jich sto čtyřicet. A to jsem byl ještě založením spíš přihrávač. Zbožňoval jsem situace, kdy jsem si naběhl a šel do tahu jeden na jednoho. To jsem si vždycky tváří v tvář bekovi říkal: „Tak, co vytáhnu na tebe?“ Vykejval jsem ho, pak vymotal druhýho, a i když oslavovat se vždycky budou střelci gólů, pro mě bylo nejkrásnější, když jsem potom dal balon pod sebe někomu, kdo zakončoval do prázdný.
To pro mě byl orgasmus.
Miloval jsem kontakt s publikem, když lidi řvali. Klidně ať nadávali. V Boleslavi, v době, kdy jsme to válcovali, jsme třeba hráli doma s Jihlavou, která byla na padáka, a šup, na začátku červená pro někoho od nás. Dlouho to pak bylo 0:0 a z tribuny se ozvalo: „Kurva, hrajte! Co to hrajete?“
Najednou Mára Matějda centr mně na prsa, já úklid, 1:0. Tak jsem běžel tam, kde vyřvával ten křikloun a volal jsem: „Kdepak seš? Teď hovoř!“ Ti kolem něj se smáli a ukazovali, kde sedí.
Tehdy jsme Jihlavě v desíti dali 4:0.
Boleslavskej stadion jsem měl rád právě proto, jak je z trávníku blízko k tribunám. Třeba mi utekl balon při kličce a já prohodil: „Ty vole, ten mě poslouchá jak můj mladej.“
Lidi byli mrtví smíchy. Tohle já potřeboval.
I v hospodě jsem pokecal s každým, dokud nemlel nesmysly. Když jsem viděl, že se zajímá, když chtěl třeba vědět, kdy se vrátí zranění kluci nebo něco jiného vyloženě fotbalového, klidě jsem s ním patnáct minut kecal. Ale jak přišel moula, co začal klínovat, že hrajeme hovno a furt jen chlastáme, tak jsem ho vyhejtoval, ať zmizí, nebo bude problém.
Občas taky problém byl. Rvaček se pár semlelo, přestože nejsem žádnej bitkař.
Nos jsem měl zlomený šestkrát. Napoprvé ne z fotbalu.
Jasně, že po mně protihráči šli. Deptal jsem je, ale všechno s úctou k soupeři. Snad jen třikrát čtyřikrát za kariéru jsem udělal nějakou sviňárnu, že jsem vytočenej dal někomu loktem.
Nejlepší byl Tomáš Hunal. Ten říkával: „Kuldo, mám tě rád, ale běž se jebat na druhou stranu, nebo tě pokopu.“
A pokopal.
Od trenéra Kotrby si ale pamatuju skvělou věc. Radil nám, že když nám někdo naloží, jakože nám vždycky chtějí naložit, ať se zvedneme, přestože to bolí, a děláme jako že nic. To toho druhého znejistí. Měl recht.
Sakra, jak mně tohle chybí…
Přiznám se vám, co jsem skončil, připadám si jako tělo bez duše. Přijdu si jako zbytečnej člověk. Ani po třech letech se nic nemění. Schází mi týdenní režim, kdy všechno směřuje k víkendu, stupňuje se napětí, vy se připravujete na soupeře… Pak to z vás spade, zapije se výhra nebo porážka a jde se znova.
Jako by dítěti sebrali hračku.
Ani trénování mládeže mi tyhle pocity nevynahradí, přestože to je práce, kterou dělám rád. Nic nezměnilo, ani když jsem pomáhal na pár zápasů u áčka.
V nižší soutěži si pořád zahraju, dobrý, ale už to není ono. Zaprvé často nestíhám, jak přejíždím ze zápasu mladých, ale stejně mi to nevynahradí ostrej ligovej nebo pohárovej zápas. Ten pocit, že dneska je středa a v sobotu přijede Sparta a já už na to myslím.
Štve mě, když se otočím a mladí se na to vyprdnou. Připomínají mi totiž mě v jejich věku.
Na druhou stranu, v dnešní době bych asi nevydržel hrát.
Vždyť já se dívám na ligu a marně hledám další Horváthy, Švancary, Kuliče… Zůstal nám jen ten Rosa, Mára Matějovský a v Opavě ještě Pavel Zavadil. Přijde mi, že jinak jsou ti kluci jeden jako druhej a jen to dřou. Jako by byli svázaní.
My sice taky měli nějakou taktiku, ale v zápase jsme pak udělali něco navíc, něco nečekanýho, čím jsme překvapili soupeře. Byli jsme rozdíloví hráči a byla nás takových po lize spousta.
Kde je teď show? Něco pro diváky? Něco v rychlosti a v kvalitě, co lidi chtějí vidět?
Staří Boleslaváci, které potkávám na mládežnických zápasech, mi vykládají, jak je bavilo chodit na stadion, když jsme hrávali my. Že to byl fotbal jako řemen, plno šancí a oni pak sedli do hospody a bavili se, jaká to byla paráda. Končilo to 4:1 a mohlo to být třeba i 15:3. Byla to zábava plná akcí a nápadů. Plná snahy udělat něco, co nikdo nečeká.
Teď?
Nákop. Souboj. Aut. Je to takový divný, utrápený.
Proč je to ale jen u nás? Proč jsou cizí hráči jinde?
Jednoduše, protože odmalička je u nich na šest kluků jeden trenér a pořád je někdo povzbuzuje. Zatímco u nás máte u elévů třeba dva trenéry na dvaatřicet dětí a tepe se za každou chybu, jinde do mladých vtloukají, že pokud něco zkazí, nic se neděje.
Přesně takovej jsem byl i já. Splachovačka. Pokazil jsem převzetí, míč mi přeskočil nohu do autu, lidi pískali a já se smál, že to není možný, jak se to mohlo stát…. Nic, jedem dál.
Do mladých se jako trenér snažím dostat, aby dbali na detaily, dělali věci rychleji a poctivěji, v tréninku jako v zápase a hlavně, aby hráli fotbal a nebáli se chybovat. Jen mě štve, když se otočím a oni se na to vyprdnou.
Připomínají mi totiž mě v jejich věku.
Když se na ně podívám, uvědomím si, jak jsem byl nadanej a šikovnej a kašlal na to. Tluču si občas hlavou, že kdybych se býval v mládí kousnul, mohl jsem aspoň vydělat krásný peníze a zahrát si v zahraničí. I tak jsem přes všechny svý průsery dosáhnul dost. Jestli si ze mě mají moji dorostenci v něčem brát příklad, tak v tom, že nikdy není pozdě. Že když se někde nechytí, neznamená to, že se na to mají vykašlat.
Ať vydrží.
Byla to fuška, ale já se až nahoru vyhrabal z úplného dna. I s nálepkou grázla, vandráka a lempla jsem se dostal do repre, zahrál si tam s Rosou a nastupoval za Spartu. Ano, mohl jsem dokázat víc, ale stejně jsem spokojenej.
Bavil jsem lidi. A o tom přece fotbal je, ne?
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází